Právní stav komentáře je ke dni 1.7.2017.
K písm. a)
Původní vymezení pojmu "krizové řízení" znělo takto: "souhrn řídících činností věcně
příslušných orgánů zaměřených na analýzu a vyhodnocení bezpečnostních rizik, plánování,
organizování, realizaci a kontrolu činností prováděných v souvislosti s řešením krizové
situace". Takové vymezení pojmu mohlo na první pohled vyvolávat dojem, že krizové
řízení je souhrn činností, které se aktivují v okamžiku, kdy nastala krizová situace.
Takový výklad by ovšem byl nelogický, nesmyslný a v rozporu s tehdejším, jakož i
současným zněním
KriZ.
Nové znění je dílem novely
KriZ, která byla provedena zákonem č.
430/2010 Sb., kterou
lze označit jako jednu z velkých novel
KriZ. V této souvislosti je zajímavé, že na
webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nelze nalézt důvodovou zprávu
k vládnímu návrhu tohoto zákona. Přitom je povinností předkladatele k návrhu zákona
takovouto důvodovou zprávu předložit.
Z tohoto výše uvedeného pojmového vymezení nepochybně plyne, že se jedná o řídící
činnosti orgánů krizového řízení zaměřené nejen na řešení krizových situací, ale
též na jejich přípravu. O jaké řídící činnosti a jakých orgánů se jedná, je pojednáno
dále v komentáři. V hlavě II
KriZ jsou označeny orgány, které zákonodárce za orgán
krizového řízení považuje. Současně jsou zde blíže označeny činnosti, které představují
pravomoc orgánů krizového řízení. Nelze opominout skutečnost, že
KriZ patří mezi
předpisy veřejného práva. V takovém případě platí, že tyto orgány mohou v rámci přípravy
na krizové situace a při řešení krizových situací činit pouze to, co jim zákon stanoví,
a způsobem, jakým tak stanoví (viz
čl. 2 odst. 3 Ústavy a
čl. 2 odst. 2 Listiny).
O tom, že tato pravomoc je mnohdy stanovena nejasně, pojednáváme na jiných místech
komentáře.
Vypuštěním slov "věcně příslušných orgánů" a jejich nahrazením slovy "orgánů krizového
řízení" předkladatel (vláda) a navrhovatel chtěl patrně odlišit orgány, kterým náleží
řídící činnost (pravomoc) v oblasti krizového řízení, od orgánů, které vykonávají
tzv. poradenskou, pracovní a pomocnou činnost. Takové zpřesnění by odpovídalo části
znění
§ 1 odst. 1 KriZ, které hovoří o tom, že tento zákon stanoví působnost a pravomoc
státních orgánů a orgánů územních samosprávných orgánů.
Zákon č.
430/2010 Sb. zavedl do
KriZ ochranu KI. Zavedením této oblasti do
KriZ chtěl
zákonodárce patrně vyjádřit důležitost některých oblastí, které jsou pro zajištění
fungování státu, ochranu hospodářství a obyvatelstva nutné. Je ale otázkou, zda zařazení
této činnosti do
KriZ je vhodné. S ohledem na význam a obsah KI, který plyne ze směrnice
č.
2008/114/ES, lze dovodit, že tato problematika by si zasloužila spíše vlastní
(samostatný) předpis než jeho zapracování do
KriZ.
KriZ je totiž určen pro přípravu a pro řešení ohrožení nejvyššího stupně, která vyžadují
užití mimořádných postupů a opatření. Kritickou infrastrukturu je však třeba ochránit
i v případě ohrožení, kdy není třeba "sáhnout" po
KriZ, a stačí užít opatření uvedená
v jiných právních předpisech. Dokonce některé z těchto právních předpisů pro takové
situace mají vlastní mimořádný stav jako např. stav ropné nouze [zákon č.
189/1999
Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících
zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy)], stav nouze v elektroenergetice, v plynárenství
a v teplárenství [zákon č.
458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (
energetický zákon)]
a stav kybernetického nebezpečí [zákon č.
181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti
a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti)]. Až do účinnosti
zákona č.
323/2016 Sb. (nabyl účinnosti dne 18.10.2016) patřil mezi takovéto mimořádné
stavy i nouzový stav v devizovém hospodářství (zákon č.
219/1995 Sb.,
devizový zákon).
Tento zákon ovšem zrušil
devizový zákon a s ním i institut nouzového stavu v devizovém
hospodářství. Opatření zaváděná vládou za nouzového stavu v devizovém hospodářství
nyní rozšířila řadu krizových opatření, která nařizuje vláda (blíže o tom v komentáři
k
§ 6 odst. 3).
Z nařízení vlády č.
432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku KI, vyplývá, že se
dotýká oblastí, kdy k řešení takové mimořádné situace může postačovat užít mimořádné
stavy a mimořádná opatření předvídaná v těchto právních předpisech. Existence KI
a zajištění jejich ochrany není závislé na použití
KriZ.
K písm. b)
Za krizovou situaci
KriZ v prvé řadě považuje mimořádnou událost podle zákona o IZS.
Tento zákon v
§ 2 písm. b) mimořádnou událost definuje jako škodlivé působení sil
a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy a také havárie, které ohrožují
život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a
likvidačních prací. Při použití gramatického výkladu
§ 2 písm. b) citovaného zákona
zjistíme, že požadavek použití záchranných a likvidačních prací se vztahuje pouze
k haváriím, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují
provedení záchranných a likvidačních prací. Takový výklad se ovšem jeví jako nelogický
a nesmyslný, neboť pro definici mimořádné události z hlediska působení sil a jevů
vyvolaných činností člověka a přírodními vlivy tato postrádá opodstatnění, když ji
nespojuje s ohrožením života, zdraví, majetku nebo životního prostředí. Z nepochopitelných
či neznámých důvodů navrhovatel a posléze i zákonodárce za slova "přírodními vlivy"
vložil čárku a doplnil slova "a také havárie". Dle našeho názoru by správně měla
definice mimořádné události znít takto: "Škodlivé působení sil a jevů vyvolaných
činností člověka, přírodními vlivy nebo haváriemi, které ohrožují život, zdraví,
majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací."
Z hlediska logického a teleologického výkladu se autoři kloní k názoru, že mimořádná
událost podle současného, byť nepřesného, znění
§ 2 písm. b) zák. o IZS má být vykládána
jako škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy nebo
haváriemi, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují
provedení záchranných a likvidačních prací. Pakliže taková událost nevyžaduje provedení
záchranných a likvidačních prací, nejedná se o mimořádnou událost podle zákona o
IZS. To ovšem neznamená, že nemůže dojít k vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu
nebo stavu ohrožení státu. Ostatně s tím počítá zákonné vymezení krizové situace
a vyplývá to i z dalších ustanovení
KriZ (např.
§ 3 odst. 2 věta poslední), jakož
i samotného vymezení nouzového stavu a stavu ohrožení státu (čl. 5 odst. 1 a čl.
7 odst. 1 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR). Zpravidla se však bude jednat o situaci,
u níž bude z povahy věci vyloučeno provádění takovýchto prací.
V této souvislosti je škoda, že se zákonodárce nepokusil vymezit obsah a rozsah záchranných
a likvidačních prací. Ve sdělovacích prostředcích zpravidla při dopravních nehodách
můžeme občas slyšet, že došlo k nasazení složek integrovaného záchranného systému.
Samozřejmě, že se jedná o nepřesné, laické sdělení, které nemá z hlediska práva žádný
význam. Nicméně to vyjadřuje chápání běžného, průměrně uvažujícího posluchače či
pozorovatele. Každopádně provádění záchranných a likvidačních prací při mimořádné
události podle zákona o IZS zcela jistě znamená nasazení prostředků (techniky) a
sil (lidí), které je co do rozsáhlosti a délky nasazení poměrně rozsáhlé, tj. přetrvávající
po určitou dobu. Zcela jistě nejde o události nahodilé a z časového hlediska krátké.
I takové události a odstraňování jejich následků může trvat několik dní a bude vyžadovat
nasazení zdravotníků, hasičů a policistů, budou se provádět "záchranné a likvidační
práce" (zachraňování lidí jejich vyprošťováním z trosek a odstraňování trosek a následků).
Přitom se ale ještě nebude jednat o nasazení složek IZS ve smyslu zákona o IZS a
už vůbec nepůjde o mimořádnou událost ve smyslu
KriZ. Typicky se může jednat o železniční
neštěstí. Toto již ale přesahuje rámec tohoto komentáře.
Nicméně z nové definice krizové situace dle našeho názoru vyplývá to, že se jedná
o nejrůznější situace, ať již vyvolané, či nevyvolané činností člověka, vyžadující,
nebo nevyžadující provedení záchranných a likvidačních prací a nasazení složek IZS,
které natolik bezprostředně a intenzivně ohrožují životy, zdraví, majetkové hodnoty,
životní prostředí nebo jiné hodnoty místního nebo celostátního významu, kdy běžné
(normální) prostředky již nelze použít a jako jediné možné řešení se v závislosti
na povaze nebezpečí jeví vyhlášení příslušného krizového stavu. Na okraj poznamenáváme,
že doposud vyhlášené krizové stavy (nouzový stav a stav nebezpečí) souvisely s krizovými
situacemi vyvolanými povodněmi (v letech 2002, 2006, 2009, 2010 a 2013), orkánem
Kyrill (v roce 2007), sesuvem skalního masivu (v letech 2004 a 2006), odstraňováním
následků živelní pohromy (v roce 2004), poruchou vodního díla (v roce 2005) a nebezpečnými
látkami (v roce 2006) [čerpáno z webových stránek HZS ČR (
http://www.hzscr.cz/clanek/web-krizove-rizeni-a-cnp-krizove-stavy-krizove-stavy.aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d.)].
K písm. c)
Podle zákonné definice jsou krizová opatření ta opatření, která se realizují výlučně
v souvislosti s řešením krizové situace. Pakliže se některá opatření realizují i
mimo dobu krizové situace, nejedná se o krizová opatření. Jak totiž vyplývá ze samotné
právní úpravy, některá opatření se používají pro období mimo krizovou situaci v rámci
tzv. připravenosti na krizové situace a na jejich řešení. V rámci této připravenosti
má např. vláda zřízený Ústřední krizový štáb, dále stanoví průřezová a odvětvová
kritéria pro určení prvku KI, projednává s Českou národní bankou opatření týkající
se této banky atd. (viz
§ 4 KriZ). To samé platí pro další orgány krizového řízení
na ústřední a územní úrovni.
Jak již jsme uvedli, krizová opatření jsou výlučně určena k řešení krizové situace
a jsou nařizována v souvislosti s vyhlášením příslušného krizového stavu. Tato krizová
opatření jsou uvedena v rozhodnutí o vyhlášení krizového stavu, přičemž mohou být
vydána i zvlášť v případě potřeby jako například regulační opatření podle zákona
o hospodářských opatřeních. Jak uvedeme na dalších místech komentáře, krizová opatření
nejsou uvedena jen v
KriZ. I v jiných právních předpisech nalezneme opatření, která
lze užít (nařídit) v době krizového stavu. Jaký je vztah mezi krizovými opatřeními
podle
KriZ a podle jiných právních předpisů, o tom opět pojednáváme na jiných místech
komentáře.
Krizová opatření mají povahu nejen technických a organizačních opatření, ale zasahují
i do práv a svobod jednotlivců. V podstatě v tom spočívá jejich největší význam.
Prostřednictvím krizových opatření musí jednotlivci něco strpět, něco vykonat, něčeho
se zdržet atd. Samozřejmě v takovém případě platí ústavní a mezinárodní limity. To
znamená, že pramenem práva je přímo
Ústava,
Listina a mezinárodní smlouvy, jimiž
je Česká republika vázána. Překročení či porušení těchto limitů představuje protiústavnost,
nebo dokonce porušení mezinárodního práva. V mezích těchto pramenů a limitů mohou
být krizová opatření nařizována a realizována. Jsme toho názoru, že dokonce nelze
vyloučit ani trestněprávní postih osob s rozhodovací pravomocí, pokud by se ukázalo,
že došlo k zneužití pravomoci úřední osoby.
Pro úpravu krizových opatření a pro jejich nařízení a realizaci primárně platí zásady,
na nichž spočívá demokratický právní stát (
čl. 1 Ústavy a
čl. 2 odst. 1 Listiny)
a způsob výkonu státní moci (Preambule a
čl. 2 odst. 3 Ústavy a "Preambule" a
čl.
2 odst. 3 Listiny), dále platí pravidla, která nesmí být překročena nebo která stanoví,
co možné je a jak (
čl. 2 odst. 4 Ústavy a
čl. 1,
čl. 2 odst. 3,
čl. 4 odst. 1 až
3,
čl. 6,
čl. 7 odst. 1,
čl. 8 odst. 2 a
6,
čl. 9 odst. 2,
čl. 11 odst. 4,
čl. 12
odst. 3,
čl. 13,
čl. 14 odst. 3 a
5,
čl. 16 odst. 4,
čl. 17 odst. 4,
čl. 19 odst.
2,
čl. 20 odst. 3 a
čl. 27 odst. 3 Listiny), za současné garance ochrany (
čl. 4 a
čl. 90 Ústavy a
čl. 4 odst. 4 a
čl. 36 Listiny) a konečně musí být ctěny mezinárodněprávní
limity (
čl. 10 Ústavy).
V
čl. 41 Listiny je pak uvedeno, kterých práv se může jednotlivec domáhat pouze v
mezích zákona, který tato práva provádí. To znamená, že je v dispozici zákonodárce,
jakou míru a rozsah těchto práv přizná jednotlivcům. Každopádně zákonodárce nemůže
takováto práva ignorovat a nemůže je popírat, jak stanoví
čl. 4 odst. 4 Listiny.
Krizová opatření mohou nařídit pouze orgány či osoby, kterým zákon takovou pravomoc
stanoví. Může se jednat např. o předsedu vlády, pokud při nebezpečí z prodlení vyhlašuje
nouzový stav, vládu, příslušné ÚSÚ, hejtmana, starostu obce či OÚ.
Pokud jde o územní rozsah krizových opatření, záleží na tom, o jaký krizový stav
se jedná. Oproti hejtmanovi vláda vykonává působnost pro celé území státu. Některá
krizová opatření uvedená v
KriZ pro nouzový stav nebo stav ohrožení státu jsou totiž
stanovena tak, že souvisejí přímo s místem postiženým krizovou situací, pro kterou
byl vyhlášen krizový stav. Nebo jsou stanovena tak, že se může jednat i o místo,
které může být krizovou situací ohroženo. Konečně jsou stanovena i tak, že je lze
realizovat v rámci celého území státu, i když bude krizový stav vyhlášen jen pro
část jeho území. Toto lze vysledovat ze znění
§ 5-7 KriZ a povahy jednotlivých krizových
opatření.
K písm. d)
Ze zákonného vymezení je patrné, že pracovní povinnost fyzické osoby představuje
výkon práce po určitou dobu. Pokud bychom měli pracovní povinnost přirovnat k nějakému
pracovněprávnímu institutu, pak s nadsázkou by se jednalo o poměr obdobný např. dohodě
o provedení práce. Z tohoto hlediska je možné pracovní povinnost odlišit od pracovní
výpomoci. Zcela jistě se tak jedná o výkon práce po dobu časově delší a pravděpodobně
i náročnější, a to i z hlediska možné odbornosti a znalostí, než je tomu u pracovní
výpomoci. Tento tzv. pracovní poměr je založen jednostranným právním jednáním orgánu
krizového řízení, které má formu pracovního příkazu a má předepsané, zákonem stanovené
náležitosti (viz
§ 31 odst. 5 KriZ).
Pracovní povinnost lze nařídit jen za krizové situace. Tedy současně s vyhlášením
krizového stavu nebo po jeho vyhlášení, pokud to vyžadují potřeby řešení krizové
situace. Pracovní povinnost nařizují orgány krizového řízení (předseda vlády, vláda,
hejtman kraje). Pracovní povinnost lze nařídit za stavu nebezpečí, nouzového stavu
nebo stavu ohrožení státu. Orgán krizového řízení také určí, kde bude fyzická osoba
pracovní povinnost vykonávat. V podstatě jediným orgánem, který určuje místo výkonu
pracovní povinnosti, je hejtman kraje, jak vyplývá z dalšího výkladu.
Vlastní obsah pracovní povinnosti stanoví za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu
ohrožení státu hejtman kraje. Je to tedy nakonec hejtman kraje, kdo vstupuje do právního
vztahu s konkrétními fyzickými osobami. V tomto případě je za nouzového stavu a stavu
ohrožení státu vlastně hejtman kraje vykonavatelem vůle vlády a osoba s tomu odpovídající
odpovědností.
KriZ nestanoví územní rozsah pracovní povinnosti. V této souvislosti vzniká otázka,
zda pracovní povinnost lze nařídit jen fyzickým osobám, které se zdržují na území,
pro které byl vyhlášen krizový stav, nebo ji lze nařídit i osobám na území, kde krizový
stav nebyl vyhlášen. Svoji pravomoc hejtman vykonává na území kraje. Vláda ji vykonává
pro celé území státu. Z toho dovozujeme, že hejtman kraje je oprávněn nařídit pracovní
povinnost osobám, které se na území kraje zdržují, ať již byl stav nebezpečí vyhlášen
pro celé území kraje, nebo jeho část. Obdobný postup platí pro vládu v případě, kdy
je nouzový stav nebo stav ohrožení státu vyhlášen pro celé území České republiky
nebo její část.
Podle našeho názoru pro tento výklad svědčí to, že orgán krizového řízení určí místo
výkonu pracovní povinnosti a další potřebné záležitosti (viz
§ 31 odst. 5 KriZ).
Lze si navíc představit, že pro řešení krizové situace bude zapotřebí specifických
odborných znalostí a prostředků, kterými disponují fyzické osoby, které se nacházejí
mimo místo postižené krizovou situací, tedy mimo území, pro které byl vyhlášen krizový
stav. Není proto vyloučené, aby tato osoba konala pracovní povinnost jak na místě
postiženém krizovou situací, tak mimo toto území. V případě nouzového stavu nebo
stavu ohrožení státu se může jednat o osobu, která se může nacházet na opačném území
státu, kde krizový stav nebyl vyhlášen a kde je z nejrůznějších důvodů zapotřebí,
aby plnila pracovní povinnost.
V této souvislosti ovšem vzniká otázka, který hejtman může takovou povinnost uložit.
Může hejtman kraje postiženého krizovou situací nařídit pracovní povinnost i fyzické
osobě z jiného kraje, když hejtman vykonává pravomoc na území svého kraje? Odpověď
lze podle našeho názoru nalézt v
§ 14 odst. 6 KriZ, kdy hejtman kraje v době nouzového
stavu a stavu ohrožení státu zajišťuje provedení stanovených krizových opatření v
podmínkách kraje. Je tedy na odpovědnosti vlády, aby určila, kteří hejtmané jsou
povinni zajistit provedení stanovených krizových opatření v podmínkách kraje. Zda
jen hejtmané krajů, pro které platí nouzový stav nebo stav ohrožení státu, nebo i
hejtmané jiných krajů.
Nicméně je nutné mít stále na zřeteli, že se pohybujeme na poli veřejného práva,
kdy výkon veřejné moci má
Ústavou jednoznačně stanovené mantinely (
čl. 2 odst. 3
Ústavy a
čl. 2 odst. 3 Listiny). Proto je žádoucí stanovit, že tuto povinnost lze
nařídit za nouzového stavu a stavu ohrožení státu i na území, pro které nebyl vyhlášen
krizový stav, a fyzickým osobám, které se zdržují mimo území postižené krizovou situací,
pro které byl vyhlášen nouzový stav nebo stav ohrožení státu.
K písm. e)
Oproti pracovní povinnosti se v případě pracovní výpomoci jedná o krátkodobé použití
fyzické osoby k výkonu jednorázového a mimořádného úkolu. Podle našeho názoru by
se mělo jednat o činnost, která kumulativně vykazuje znaky jednorázovosti a mimořádnosti.
Laicky a opět s jistou dávkou nadsázky by se taková činnost dala označit jako "něco
podej", "něco podrž" atp.
Ostatně sám zákonodárce odlišuje pracovní povinnost a pracovní výpomoc z hlediska
jejich obsahu tím, že pracovní povinnost se týká výkonu určité práce, kdežto pracovní
výpomoc se týká jednorázového a mimořádného úkolu. Proto se pracovní povinnost stanoví
příkazem.
Oproti tomu fyzická osoba po vykonání pracovní výpomoci, tedy po splnění jednorázového
a mimořádného úkolu, obdrží potvrzení, které obsahuje zákonem stanovené náležitosti
(
§ 31 odst. 6 KriZ). Zatímco pracovní povinnost může trvat řadu dní, zákon v případě
pracovní výpomoci počítá s jejím výkonem v řádech hodin (viz
§ 36 odst. 1 KriZ).
Samozřejmě ani to nemusí být spolehlivým vodítkem. Nelze vyloučit, že počet odpracovaných
hodin by mohl odpovídat několika dnům a že povinnost bude vykonávána např. v několika
dnech vždy po 4 hodinách. Potvrzení jako jednu z náležitostí totiž stanoví den zahájení
a ukončení pracovní výpomoci. Přesto jsme ale toho názoru, že z pojmového vymezení
vyplývá zřejmý rozdíl mezi pracovní povinností a pracovní výpomocí. S ohledem na
potřeby řešení krizové situace bude tedy záležet na příslušném orgánu krizového řízení,
aby určil, jaké činnosti bude třeba řešit pracovní povinností a jaké činnosti pracovní
výpomocí.
Pro pracovní výpomoc platí jinak to, co jsme uvedli k pracovní povinnosti z hlediska
důvodů pro její nařízení a územní rozsah.
KriZ v
§ 31 odst. 6 neuvádí, kdo konkrétně
vydá potvrzení fyzické osobě po skončení pracovní výpomoci. Z
§ 14 odst. 4 písm.
a) a
odst. 6 KriZ je podle našeho názoru zřejmé, že takové potvrzení vydá hejtman
kraje.
V případě pracovní povinnosti a pracovní výpomoci se jedná o osobní výkony fyzické
osoby, kdy zastoupení je vyloučené.
Mimo
KriZ i jiné právní předpisy počítají s dalšími způsoby výkonu zákonem stanovených
činností za krizové situace v rámci plnění pracovních nebo služebních úkolů a pracovního
nebo služebního zařazení. Například
zákoník práce umožňuje zaměstnavateli v případě
mimořádné události převést zaměstnance na jinou práci, zkrátit dobu odpočinku mezi
pracovními směnami nebo nařídit práci ve dnech pracovního klidu. Úředníkům ÚSC, tj.
zaměstnancům ÚSC podílejícím se na výkonu správních činností zařazených do OÚ, do
městského úřadu, do magistrátu statutárního města nebo do magistrátu územně členěného
statutárního města, do úřadu městského obvodu nebo úřadu městské části územně členěného
statutárního města, do KÚ, do Magistrátu hlavního města Prahy nebo do úřadu městské
části hlavního města Prahy za stavu nebezpečí nebo nouzového stavu nebo stavu ohrožení
státu může obec, Praha, město, statutární město a městská část hlavního města Prahy
nebo kraj nařídit pracovní pohotovost na pracovišti nebo na jiném místě. Pracovní
pohotovost v takovém případě lze nařídit, jestliže je dán předpoklad výkonu práce
přesčas, a jen na dobu nezbytně nutnou nepřesahující 400 hodin v kalendářním roce
(
§ 14 zák. o úřednících). Příslušníkům PČR, HZS ČR, CS ČR, VS ČR, GIBS, BIS a ÚZSI
může být po dobu krizového stavu nařízena služba přesčas i nad rámec 150 hodin v
kalendářním roce (
§ 54 zák. o služ. poměru). Stejně tak mohou být tito příslušníci
převeleni v souvislosti s plněním úkolů při řešení krizové situace [
§ 36 odst. 1
písm. b) zák. o služ. poměru]. Dále např. vojákům z povolání může být nařízena služební
pohotovost na stanoveném místě výkonu služby v souvislosti s ústřední koordinací
záchranných a likvidačních prací, po dobu trvání krizového stavu, nebo lze-li důvodně
očekávat, že v nejbližší době bude použita AČR k plnění úkolů PČR, anebo že bude
vyhlášen stav ohrožení státu. Služební pohotovostí se přitom rozumí přítomnost vojáka
na stanoveném místě výkonu služby nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a
to mimo dobu služby, a připravenost zahájit plnění služebních úkolů na určeném místě
a v určeném čase (
§ 30 zák. o voj. z povolání).
K písm. f)
Nemovitou věc definuje
občanský zákoník v § 498 odst. 1 jako pozemky a podzemní stavby
se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim a práva, která za nemovité
věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí
pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty,
je i tato věc nemovitá. Z uvedeného plyne, že kromě přirozených nemovitých věcí,
jakými jsou pozemky a některé stavby, existují i umělé nemovité věci, jakými jsou
věcná práva k pozemkům a stavbám (např. vlastnické právo, držba nebo služebnost k
pozemku) (Lavický a kol., 2014, s. 1763-1766). Movitou věc definuje
občanský zákoník
v § 498 odst. 2 jako veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná, nebo nehmotná.
Movitou věcí krom běžných věcí jako např. automobil, stroj, stůl, počítač, oděv,
různé nástroje a nářadí atd. jsou nehmotné statky jako např. obchodní tajemství,
know-how, zeměpisné označení, dále majetková práva k těmto nehmotným statkům jako
např. patentová práva, věcná práva k věcem movitým (například zástavní právo). Stejně
tak sem patří např. velké strojírenské celky a zařízení, inženýrské sítě (Lavický
a kol., 2014, s. 1766-1767). Věcí jsou ale také např. ovladatelné přírodní síly,
pokud jsou způsobilé k obchodování jako např. elektrická, tepelná a jaderná energie.
Patří sem ale i teplonosné látky, které slouží k přenosu např. tepelné energie (Lavický
a kol., 2014, s. 1760). Službou se rozumí činnost, která může souviset s dodáváním
věcných prostředků, ale také nemusí. Může spočívat v zajišťování dodávek energií
v přenosové soustavě, v ubytování osob, v zajištění opravy věcí, čištění prádla atp.
Prostě se může jednat o nejrůznější činnosti.
Ze zákonného vymezení je zřejmé, že charakter krizové situace, její rozsah a následky
budou rozhodné pro určení okruhu věcných prostředků, které se použijí pro řešení
krizové situace, a osob, které budou povinné k jejich poskytnutí.
Oproti pracovní povinnosti a pracovní výpomoci lze povinnost poskytnout věcné prostředky
uložit právnické osobě, podnikající fyzické osobě a fyzické osobě. Je-li fyzické
osobě uložena povinnost poskytnout věcný prostředek, není vyloučené, že jí v této
souvislosti může být uložena pracovní povinnost či pracovní výpomoc. V řadě případů
to může být i vhodné a žádoucí. Může se jednat o věcný prostředek, který vyžaduje
k jeho ovládání a užívání zvláštních znalostí, dovedností, zkušeností, úředních povolení
atd., jimiž disponuje právě vlastník nebo uživatel. V takovém případě je namístě
této fyzické osobě uložit povinnost poskytnout pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc.
Vlastnické právo není podmínkou k poskytnutí věcného prostředku. Povinnost může být
uložena i nevlastníku, např. nájemci, pachtýři nebo osobě, které z jiných důvodů
svědčí právo s movitou či nemovitou věcí disponovat. S tím koresponduje jedna z náležitostí
potvrzení o využití věcného prostředku. Tou je údaj o uživateli, popřípadě vlastníkovi
věcného prostředku (
§ 29 odst. 5 KriZ).
Povinnost poskytnout věcný prostředek ukládá právnické osobě, podnikající fyzické
osobě nebo fyzické osobě za stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení
státu hejtman kraje. Při nebezpečí z prodlení tuto povinnost může uložit starosta
obce.
Stejně jako tomu je u pracovní povinnosti a pracovní výpomoci,
KriZ nestanoví územní
rozsah povinnosti poskytnout věcné prostředky. Lze tuto povinnost stanovit jen subjektům,
které se zdržují na území, pro které byl vyhlášen krizový stav, nebo ji lze stanovit
i subjektům na území, kde krizový stav nebyl vyhlášen? Podle našeho názoru opět platí,
že svoji pravomoc hejtman vykonává na území kraje a vláda na celém území státu. Z
toho dovozujeme, že hejtman kraje je oprávněn uložit povinnost poskytnout věcné prostředky
subjektům, které se na území kraje zdržují, ať již byl stav nebezpečí vyhlášen pro
celé území kraje, nebo jeho část. Obdobný postup platí pro vládu v případě, kdy je
nouzový stav nebo stav ohrožení státu vyhlášen pro celé území České republiky nebo
její část.
Odpověď podle našeho názoru opět nalezneme v
§ 14 odst. 6 KriZ, kdy hejtman v době
nouzového stavu a stavu ohrožení státu zajišťuje provedení krizových opatření v podmínkách
kraje. To samé platí i v případě starosty obce (
§ 22 odst. 1 KriZ) nebo starosty
obce s rozšířenou působností [
§ 18 odst. 3 písm. b) KriZ].
Lze tedy uzavřít, že hejtman ukládá povinnost poskytnout věcné prostředky subjektům
na území svého kraje. Starosta obce při nebezpečí z prodlení ukládá tuto povinnost
subjektům na území své obce.
V případě nouzového stavu a stavu ohrožení státu je opět na odpovědnosti vlády, aby
určila, kteří hejtmané jsou povinni zajistit provedení krizového opatření spočívajícího
v povinnosti poskytnout věcné prostředky v podmínkách kraje. Zda jen hejtmané krajů,
pro které platí nouzový stav nebo stav ohrožení státu, nebo i hejtmané jiných krajů.
Podle našeho názoru se pak příslušnost starostů k zajištění provedení krizových opatření
v podmínkách obce odvíjí od takto určených hejtmanů. V případě stavu nebezpečí vyhlášeného
pro část území kraje pak bude na rozhodnutí hejtmana, zda uloží i starostům obcí,
které nejsou postiženy krizovou situací, zajistit provedení krizových opatření. V
takovém případě by měl hejtman kraje určit obce, jejichž starostové budou provedení
krizových opatření zajišťovat.
KriZ užívá pojmy "starosta obce s rozšířenou působností" a "starosta obce". Ve vztahu
k oprávnění uložit povinnost poskytnout věcný prostředek při nebezpečí z prodlení
dovozujeme, že toto oprávnění přísluší jak starostovi obce, tak starostovi obce s
rozšířenou působností. V
§ 29 odst. 5 totiž
KriZ užívá pojmu "starosta", aniž by
odlišil, zda se jedná o starostu obce nebo starostu obce s rozšířenou působností.
K písm. g)
Kritickou infrastrukturou se rozumí prvek KI nebo systém prvků, kdy narušení tohoto
prvku nebo systému prvků by ohrozilo svrchovanost, územní celistvost, demokratické
základy ČR nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví,
majetkové hodnoty nebo životní prostředí, anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky
o společné obraně.
Zákon u slov "bezpečnost státu" v poznámce pod čarou odkazuje na čl. 2 odst. 1 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR. Poznámky pod čarou nejsou obecně závazné a nelze jejich prostřednictvím
provádět výklad zákona, ledaže by zákonodárce poznámku zahrnul do normativního textu.
Poznámka pod čarou má jen jaksi ulehčit orientaci v právu. Bohužel však často způsobuje
pravý opak; nedorozumění, nesprávný či nepřesný výklad atd. Zákonodárce by měl proto
používat poznámky pod čarou v textu právního předpisu uvážlivě, obezřetně a jen v
nejnutnějších případech. Podle našeho názoru je to právě tento případ. Z hlediska
obecného lze s takovýmto vymezením pojmu "bezpečnost státu" v čl. 2 odst. 1 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR souhlasit. Z nepochopitelných důvodů ovšem zákonodárce bezpečnost
státu již nespojuje se zabezpečením základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví
osob nebo ekonomikou státu. Jsme přesvědčeni, že též narušení základních životních
potřeb, zdraví nebo ekonomiky může za určitých podmínek ohrozit bezpečnost státu.
Pokud bychom měli akceptovat výklad za pomoci poznámky pod čarou 35, na kterou písmeno
g) odkazuje, pak dovedeno do důsledku, s ohledem na vymezení krizové situace pro
nouzový stav nebo stav ohrožení státu v
§ 2 písm. b) KriZ, by to představovalo překročení
ústavního vymezení podmínek pro vyhlášení nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu
(čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 ústavního
zák. o bezpečnosti
ČR). Jednoduše řečeno, narušení KI z hlediska základních životních potřeb obyvatelstva,
zdraví osob nebo ekonomiky státu by nebylo možné označit za krizovou situaci a nemohlo
by dojít k vyhlášení krizového stavu. Takové pojetí je podle našeho názoru nesmyslné
a nelogické.
Přesto zanesení "kritické infrastruktury" do
KriZ vyznívá poněkud nekoncepčně. Na
jedné straně je narušení KI považováno za krizovou situaci, neboť má závažný dopad
na bezpečnost státu, na druhou stranu z hlediska krizových opatření ukládaných v
době krizového stavu v přímém vztahu ke KI je právní úprava velice skoupá. V podstatě
jediné takové krizové opatření je uvedeno v
§ 12a odst. 1 písm. b) KriZ v souvislosti
s energetikou.
Nekoncepčnost zasazení "kritické infrastruktury" do
KriZ pak potvrzuje znění
§ 4
odst. 1 KriZ, které uvádí, k čemu je vláda oprávněna při zajišťování připravenosti
České republiky na krizové situace. Z nepochopitelných důvodů
KriZ neuvádí jen připravenost
na krizové situace a na jejich řešení, ale zvlášť uvádí též ochranu KI. Jako by autor
novely
KriZ nevěděl, do jakého předpisu tuto problematiku zapracovat, až se nakonec
rozhodl pro tento zákon. Nezbývá proto než konstatovat, že autor novely chtěl patrně
vyjádřit či zdůraznit zvláštní význam "kritické infrastruktury", když její narušení
může být považováno za krizovou situaci, neboť to má závažný dopad na bezpečnost
státu. Proto patrně tvůrce novely zdůraznil i její význam v rámci připravenosti,
resp. pro její ochranu. Každopádně z hlediska úpravy krizových opatření v
KriZ není
KI věnována nějaká zvláštní pozornost.
Z nařízení vlády č.
432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury,
plyne, že do KI patří energetika (výroba, distribuce a případně i skladování elektřiny,
plynu, ropy a pohonných hmot a tepla), vodní hospodářství (zásobování vodou, úprava
vody a vodní díla podle počtu obyvatel, obsahu výkonu a objemu zachycené vody), potravinářství
a zemědělství (rostlinná, živočišná a potravinářská výroba), zdravotnictví, doprava
(silniční, železniční, letecká a vnitrozemská vodní), komunikační a informační systémy
(pevné a mobilní sítě elektronických komunikací, sítě pro rozhlasové a televizní
vysílání, satelitní komunikace, poštovní služby, informační systém a kybernetická
bezpečnost), finanční trh a měna (činnost ČNB, poskytování služeb v bankovnictví
a pojišťovnictví), nouzové služby (IZS, radiační monitorování, předpovědní, varovná
a hlásná služba) a veřejná správa (veřejné finance, sociální ochrana a zaměstnanost,
státní sociální podpora, sociální pomoc, zaměstnanost, ostatní státní správa a zpravodajské
služby).
K písm. h)
Evropskou kritickou infrastrukturou na území České republiky, jejíž narušení by mělo
závažný dopad i na další členský stát Evropské unie, určuje vláda České republiky.
Za tím účelem Ministerstvo vnitra zpracovává seznam, který následně předkládá vládě
k rozhodnutí. To samé platí o KI. Vláda takto rozhoduje o KI a EKI, jejichž provozovatelem
je organizační složka státu.
KriZ definuje evropskou kritickou infrastrukturu (EKI) tak, že její narušení na území
ČR by mělo závažný dopad i na další členský stát EU. Směrnice Rady č.
2008/114/ES
v čl. 2 písm. b) definuje EKI jako KI nacházející se v členských státech, jejíž narušení
nebo zničení by mělo závažný dopad pro nejméně dva členské státy. Tedy naše právní
úprava považuje za EKI takovou infrastrukturu na území ČR, která má dopad i jen na
jeden členský stát EU, kdežto směrnice hovoří o závažných dopadech nejméně pro dva
členské státy EU.
Podle směrnice každý členský stát informuje ostatní členské státy, pro které může
mít potenciální EKI závažný dopad, o jejím určení a důvodech pro její označení za
potenciální EKI. Členský stát, na jehož území se potenciální EKI nachází, ji označí
za EKI po dohodě s členskými státy, pro něž může mít tato infrastruktura závažný
dopad. Přitom se vyžaduje souhlas členského státu, na jehož území se infrastruktura,
jež má být označena za EKI, nachází.
K písm. i)
Stavbou
stavební zákon v § 2 odst. 3 rozumí stavební díla, která vznikají stavební
nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité
stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná
stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Za stavbu
se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavba, která slouží reklamním účelům,
je stavba pro reklamu.
Zařízením pak
stavební zákon rozumí např. zařízení technického vybavení jako například
vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, zařízení pro nakládání s
odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační
sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody.
Veřejnou infrastrukturu
stavební zákon v § 2 odst. 1 písm. k) definuje jako pozemky,
stavby, zařízení, a to dopravní infrastruktury, například stavby pozemních komunikací,
drah, vodních cest, letišť a s nimi souvisejících zařízení; technické infrastruktury,
kterou jsou vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení,
například vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby ke snižování
ohrožení území živelními nebo jinými pohromami, stavby a zařízení pro nakládání s
odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační
sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody;
občanského vybavení, kterým jsou stavby, zařízení a pozemky sloužící například pro
vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu,
veřejnou správu, ochranu obyvatelstva; veřejné prostranství, to vše zřizované nebo
užívané ve veřejném zájmu. Podle
§ 34 obecního zřízení jsou veřejným prostranstvím
všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory
přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na
vlastnictví k tomuto prostoru.
Prvkem KI mohou být i jiné věci nebo prostředky než demonstrativně vyčtené zákonem.
Může jím být ale i surovina (např. ropa), živočich (např. skot, drůbež), potravina
(např. pečivo, mléko, maso), poskytování služby (přenos a správa dat, energií atd.)
nebo nějaké specifické činnosti atd. (lůžková péče ve zdravotnictví, pojistné činnosti,
vyplácení dávek aj.). To vše lze vyčíst z nařízení vlády č.
432/2010 Sb., o kritériích
pro určení prvku KI.
Tyto prvky KI jsou určeny podle průřezových a odvětvových kritérií. Pokud takový
prvek je součástí EKI, považuje se za prvek EKI.
Usnesením č. 934 ze dne 14. prosince 2011 vláda vzala na vědomí určení prvků KI,
jejichž provozovatelem je organizační složka státu, a současně schválila seznam prvků
KI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu. Samozřejmě, že v průběhu
času se tento seznam může měnit. Dne 4.9.2013 vláda přijala usnesení č. 681, kterým
vzala na vědomí aktualizovaný seznam prvků KI a současně provedla jejich změnu (vynětím
starých a určením nových). K další změně pak došlo usnesením vlády č. 390 ze dne
25.5.2015. Vláda usnesením určuje i prvky EKI, jejichž provozovatelem je OSS. Určení
tohoto prvku ovšem předchází postup, který předvídá směrnice.
K písm. j)
Kritická infrastruktura vyžaduje ochranu, jejímž účelem je snížit riziko narušení
funkce jejího prvku. K tomu účelu slouží opatření, jež mají zajistit ochranu staveb,
zařízení, prostředků, veřejné infrastruktury, surovin, živočichů, potravin, služeb
a činností, které představují KI.
Podle směrnice Rady
2008/114/ES se ochranou KI rozumí všechny činnosti zaměřené na
zajištění funkčnosti, nepřetržitosti a celistvosti KI s cílem zabránit hrozbě, riziku
nebo zranitelnosti, zmírnit je a neutralizovat [čl. 2 písm. e)].
Opatření k zajištění ochrany funkce prvku KI jsou obsažena v plánu krizové připravenosti,
které zpracovávají subjekty KI (
§ 29b KriZ). Tato opatření logicky odpovídají povaze
prvku KI. Mají takový prvek chránit jak v období mimo krizové situace, tak v případě
jejího vzniku. Jejich smyslem a účelem je zmírnit dopady krizové situace na daný
prvek KI, zajistit jeho základní funkce nebo adekvátní náhradu atd.
Tato opatření zcela jistě nejsou běžně dostupná, jelikož směrnice Rady
2008/114/ES
za citlivé informace považuje právě informace týkající se ochrany KI. Podle směrnice
se jedná o konkrétní skutečnosti o KI, které by po zveřejnění mohly být zneužity
k plánování a provádění činnosti s cílem narušit nebo zničit zařízení KI [čl. 2 písm.
d)]. Proto např. s těmito informacemi pracuje k tomu určená a vyškolená (odborná)
osoba, která se podle citované směrnice označuje jako "styčný bezpečnostní zaměstnanec"
nebo jako "styčný bezpečnostní úředník".
Směrnice požaduje, aby osoby seznamující se s takovýmito citlivými informacemi ve
vztahu k EKI při zastupování státu nebo Komise EU měly bezpečnostní prověrku. Jsme
proto toho názoru, že se jedná o osoby, které mají bezpečnostní prověrku pro seznamování
se s utajovanými informacemi ve smyslu zákona č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných
informací a o bezpečnostní způsobilosti. Nemohou to však být osoby, které jsou zapsány
ve zvláštním seznamu jako osoby oprávněné seznamovat se s údaji, které jsou označeny
jako "Zvláštní skutečnosti". Takové osoby totiž nemusí mít bezpečnostní prověrku.
K písm. k)
Subjektem KI je její provozovatel, jímž může být OSS nebo právnická nebo (podnikající)
fyzická osoba. Provozování KI není spojeno s jejím vlastnictvím. Lze si představit,
že v objektu (stavbě) bude umístěno zařízení nebo věci, které budou představovat
prvek KI. To samé může platit o stavbě na pozemku, kterou bude provozovat subjekt
odlišný od vlastníka pozemku. V takovém případě podle našeho názoru je subjektem
KI nikoliv ten, komu svědčí vlastnické právo, ale skutečný provozovatel prvku KI.
Samozřejmě i vlastník může být provozovatelem prvku KI.
Z obsahu nařízení vlády č.
432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku KI, vyplývá,
že při splnění určených kritérií jako objemu, množství, obsahu, předmětu činnosti
atd. mezi subjekty KI patří např. výrobci a distributoři elektřiny a tepla, provozovatelé
přenosových soustav elektřiny, distributoři a provozovatelé přepravních soustav plynu,
provozovatelé produktovodů a skladovatelé ropy a pohonných hmot, výrobci pohonných
hmot (rafinérie), provozovatelé vodních úpraven a vodních děl, provozovatelé zdravotnických
zařízení, zemědělských a potravinářských podniků (prvovýroba i druhovýroba), dopravy
a dopravních cest, sítí poštovních a elektronických komunikací, rozhlasového a televizního
vysílání, poskytovatelé poštovních, bankovních, pojišťovacích a nouzových služeb.
Dále také OSS, jejichž úkolem je zajistit výkon ústřední státní správy, dále subjekty
státní správy např. v oblasti finančnictví a celnictví, zpravodajských činností.
Konečně sem patří také provozovatelé informačních systémů v oblasti sociálního zabezpečení,
státní sociální podpory, sociální pomoci a zaměstnanosti.
Je poněkud zvláštní, že v případě krizové situace, vyjma
§ 12a odst. 1 KriZ, nestanoví
KriZ žádné zvláštní krizové opatření ve vztahu k subjektům KI. Patrně to souvisí
s tím, že na tyto subjekty lze vztáhnout krizová opatření jako např. pracovní povinnost,
pracovní výpomoc, povinnost poskytnout věcné prostředky, opatření v oblasti zbraní
a výbušnin, nebezpečných chemických látek a přípravků, jaderných zařízení a zdrojů
ionizujícího záření a jejich skladování, včetně biologických agens a geneticky modifikovaných
organismů, péče o děti a mládež, zásobování dětských, zdravotnických nebo sociálních
zařízení, ozbrojených sil, bezpečnostních sborů, složek IZS, ale i samotných prvků
KI, náhradní rozhodování o dávkách sociálního zabezpečení, zajišťování nákupu a distribuce
potřebných léčivých přípravků, koordinování činnosti poskytovatelů zdravotnické záchranné
služby a poskytovatelů akutní lůžkové péče a rozhodování o rozsahu poskytovaných
zdravotních služeb poskytovateli akutní lůžkové péče a opatření k zabezpečování dopravních
potřeb. Stejně tak je možné tato krizová opatření užít ve prospěch subjektů KI.
K písm. l)
Podle směrnice Rady
2008/114/ES průřezová kritéria zahrnují kritérium obětí (posuzováno
podle počtu možných mrtvých či zraněných), kritérium ekonomického dopadu (posuzováno
podle závažnosti hospodářské ztráty nebo zhoršení kvality výrobků či služeb, včetně
případných dopadů na životní prostředí) a kritérium dopadu na veřejnost (posuzováno
podle dopadu na důvěru veřejnosti, fyzické strádání a narušení každodenního života,
včetně ztráty nezbytných služeb).
Definice průřezových kritérií v
KriZ je v podstatě vyjádřením průřezových kritérií
ve směrnici jinými slovy.
KriZ hovoří o mezních hodnotách, které zahrnují rozsah
ztrát na životě, dopad na zdraví osob (kritérium obětí), mimořádně vážný ekonomický
dopad (kritérium ekonomického dopadu) nebo dopad na veřejnost v důsledku rozsáhlého
omezení poskytování nezbytných služeb nebo jiného závažného zásahu do každodenního
života (kritérium dopadu na veřejnost).
Nařízení vlády č.
432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury,
u kritéria obětí stanoví jako mezní hodnotu více než 250 mrtvých nebo více než 2
500 osob s následnou hospitalizací po dobu delší než 24 hodin, u kritéria ekonomického
dopadu stanoví jako mezní hodnotu hospodářskou ztrátu státu vyšší než 0,5% hrubého
domácího produktu a u kritéria dopadu na veřejnost stanoví jako mezní hodnotu rozsáhlé
omezení poskytování nezbytných služeb nebo jiný závažný zásah do každodenního života
postihující více než 125 000 osob.
Na základě těchto mezních hodnot jsou pak stanoveny prvky, co do jejich množství,
rozsahu, objemu atp. U elektřiny se uvádějí např. výrobny elektřiny s výkonem nejméně
100 MW, u plynu např. vysokotlaký tranzitní plynovod se jmenovitým průměrem nejméně
700 mm nebo podzemní zásobník plynu se skladovací kapacitou nejméně 50 mil. m3 plynu,
u ropy a ropných produktů např. vnitrostátní ropovod se jmenovitým průměrem nejméně
200 mm, včetně vstupních bodů, zásobník a komplex zásobníků s kapacitou nejméně 40
000 m3 a rafinérie s kapacitou atmosférické destilace nejméně 500 000 t/rok, u tepla
např. výrobna s celkovým instalovaným výkonem nejméně 200 MW nebo soustava zásobování
tepelnou energií s výkonem nejméně 500 MW, u vody např. zásobování vodou z jednoho
nenahraditelného zdroje při počtu zásobovaných obyvatel nejméně 125 000, úpravna
vody o výkonu nejméně 3 000 l/s a vodní dílo o objemu zachycené vody nejméně 100
mil. m3, u rostlinné výroby např. výměra obhospodařované půdy jednotlivé farmy nebo
zemědělského podniku, na území jednoho kraje pro jednotlivou plodinu nejméně 4 000
ha, u živočišné výroby počet chovaných kusů zvířat v jednom chovu na území jednoho
kraje podle základních druhů hospodářských zvířat v případě skotu nejméně 10 000
kusů, prasat nejméně 45 000 kusů a drůbeže nejméně 300 000 kusů, u potravinářské
výroby produkce výrobního závodu nebo provozovny na území jednoho kraje podle základních
druhů v případě mlýnských výrobků nejméně 80 000 tun za rok podle základních druhů
mlýnských výrobků, v případě cukru nejméně 230 000 tun za rok, v případě pekařských
výrobků nejméně 600 000 tun za rok podle základních druhů pekařských výrobků, v případě
mléka a mlékárenských výrobků nejméně 65 mil. litrů mléka za rok nebo nejméně 100
000 tun mlékárenských výrobků za rok a v případě masa a masných výrobků nejméně 200
000 tun masa za rok podle základních druhů masa nebo nejméně 500 000 tun masných
výrobků za rok podle základních druhů masných výrobků, u zdravotnického zařízení,
kdy celkový počet akutních lůžek je nejméně 2 500, u dopravy v případě silniční dopravy
pozemní komunikace, která je zařazena do kategorie dálnice a silnice I. třídy, pokud
pro ni neexistuje objízdná trasa, v případě železniční dopravy např. dráha celostátní,
včetně jejích strukturálních součástí, pokud pro ni neexistují odklonové trasy s
odpovídající traťovou třídou zatížení a prostorovou průchodností pro ložnou míru,
v případě letecké dopravy letiště, které je schopné např. zajistit nejméně 80% letecké
obchodní dopravy letiště, pro které je určeno jako alternativní nebo je v čase 2
hodin dosažitelné jiným druhem dopravy anebo má dostatečnou kapacitu pohybových ploch
a kapacitu terminálu, v případě vnitrozemské vodní dopravy vnitrozemská vodní cesta,
jejíž užití nelze nahradit užitím náhradní vnitrozemské vodní cesty ani dopravou
jiného druhu, u komunikačních a informačních systémů např. informační systém spravovaný
orgánem veřejné moci obsahující osobní údaje o více než 300 000 osobách nebo komunikační
systém zajišťující připojení nebo propojení prvku KI, s kapacitou garantovaného datového
přenosu nejméně 1 Gbit/s, u finančního trhu a měny např. poskytování služeb v bankovnictví
a pojišťovnictví subjektem, který nabízí komplexní portfolio služeb pro veškeré klienty,
disponuje rozsáhlou skupinou dceřiných a přidružených společností zajišťujících další
finanční služby a který má rozsáhlou síť regionálních poboček, a to za předpokladu,
že v bankovním sektoru přesahuje tržní podíl tohoto subjektu 10% z bilanční sumy
bankovního sektoru, nebo v pojišťovnictví přesahuje tržní podíl tohoto subjektu měřený
objemem předepsaného pojistného 25%, u veřejné správy v případě sociálního zabezpečení
např. informační systém registru pojištěnců nemocenského a důchodového pojištění,
obsahující údaje o více než 125 000 pojištěncích, informační systém pojištění registru
pojištěnců, jde-li o zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné, obsahující
údaje o více než 125 000 osobách, informační systém pojištění registru zaměstnavatelů,
jde-li o zaměstnavatele zaměstnaných osob, obsahující údaje o více než 125 000 zaměstnavatelích,
v případě státní sociální podpory např. informační systém dávek státní sociální podpory
(o jejich výši, o poživatelích těchto dávek a žadatelích o tyto dávky a osobách s
nimi společně posuzovaných) obsahující údaje o více než 125 000 osobách, informační
systém pomoci v hmotné nouzi, který obsahuje údaje o více než 125 000 osobách, v
případě sociální pomoci např. informační systém pro zajištění realizace dávek sociálních
služeb, který obsahuje údaje o více než 125 000 osobách, a evidence dětí a evidence
žadatelů pro účely zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, která obsahuje
údaje o více než 125 000 osobách, v případě zaměstnanosti informační systém politiky
zaměstnanosti - evidence volných pracovních míst, evidence zájemců o zaměstnání,
evidence uchazečů o zaměstnání, evidence osob se zdravotním postižením, evidence
cizinců a evidence povolení k výkonu umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní
činnosti dětí, které obsahují údaje o více než 125 000 osobách.
K písm. m)
Jak jsme již uvedli výše, množství, rozsah, objem atp. pak představují technické
nebo provozní hodnoty, na jejichž základě je určen prvek KI v příslušných odvětvích,
jako jsou energetika, vodní hospodářství, potravinářství a zemědělství, zdravotnictví,
doprava, komunikační a informační systémy, finanční trhy a měna, nouzové služby a
veřejná správa.
KriZ tyto technické nebo provozní hodnoty označuje jako "odvětvová
kritéria".
Stejně jako hlediska, která představují průřezová kritéria, i technické nebo provozní
hodnoty, jež představují odvětvová kritéria, stanoví vláda. Vláda tak učinila nařízením
č.
432/2010 Sb.
Tato odvětvová kritéria, jakož i průřezová kritéria, platí obdobně pro EKI. S tím
počítá směrnice Rady
2008/114/ES (čl. 3 odst. 1. a 2.), přičemž sama uvádí, že její
provádění se vztahuje na odvětví energetiky a dopravy a za vhodné k provádění dále
považuje odvětví informačních a komunikačních technologií.
Samozřejmě směrnice nebrání v určení tzv. vnitrostátní KI v rámci státní suverenity.
Jsme však přesvědčeni, že za EKI lze označit jen takovou KI, včetně stanovení odvětvových
kritérií, u níž je dodržen postup předvídaný směrnicí Rady
2008/114/ES. Takové označení
je totiž zásahem do vnitřní suverenity jiného státu. Proto je vyžadována součinnost,
která má podobu dohody (čl. 4 odst. 3.). Členský stát, na jehož území se potenciální
EKI nachází, ji za EKI označí po dohodě s členskými státy, pro něž může mít tato
infrastruktura závažný dopad. Stejně tak se vyžaduje souhlas členského státu, na
jehož území se nachází infrastruktura, jež má být označena za EKI. Takový postup
přichází do úvahy v případě, kdy jiné členské státy se domnívají, že příslušný členský
stát má na svém území infrastrukturu, jejíž narušení může mít pro tyto jiné členské
státy závažný dopad. V takovém případě může dát podnět (informovat) Komisi o tom,
že si přeje zapojit či spíše vyvolat vícestranné nebo dvoustranné jednání s členským
státem, na jehož území se potenciální EKI nachází. Komise pak takový členský stát
informuje a snaží se napomoci tomu, aby došlo k uzavření dohody. Tedy aby u potenciální
EKI došlo k označení této infrastruktury za EKI členským státem, na jehož území se
takováto infrastruktura nachází.
Při stanovení odvětvových, jakož i průřezových kritérií v případě potenciální EKI
musí členský stát zohlednit úpravu obsaženou ve směrnici Rady
2008/114/ES. Dále musí
do 1 roku od označení infrastruktury na svém území za EKI provést posouzení hrozeb
v souvislosti s poodvětvími EKI. Podle směrnice Rady
2008/114/ES těmito poodvětvími
jsou infrastruktury a zařízení pro výrobu a přenos elektřiny, pokud jde o dodávky
elektřiny, těžba ropy, rafinace, zpracování, skladování a distribuce potrubím a těžba
zemního plynu, rafinace, zpracování, skladování a distribuce potrubím, včetně terminálů
LNG. Konečně musí členský stát jednou za dva roky předložit Komisi souhrnnou zprávu
s všeobecnými údaji o typech zranitelnosti, hrozeb a rizik zjištěných v jednotlivých
odvětvích s EKI, v nichž byla některá EKI označena podle článku 4 a nachází se na
jeho území (čl. 7).
Související předpisy:
ústavní zákon č.
110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky,
zákon č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti,
nařízení vlády č.
432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury,
sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č.
506/1990 Sb., o sjednání
Úmluvy
o nucené nebo povinné práci,
zákon č.
189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o
změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy),
zákon č.
222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky,
zákon č.
241/2000 Sb., o hospodářských opatřeních pro krizové stavy,
zákon č.
312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků,
zákon č.
361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
směrnice Rady
2008/114/ES o určování a označování evropských kritických infrastruktur
a o posouzení potřeby zvýšit jejich ochranu,
nařízení vlády č.
432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury
Literatura:
LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654). Komentář. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1763-1767.
Právní stav komentáře je ke dni 1.7.2017.
K odst. 1
Zákon upravuje stav nebezpečí jako jeden ze tří krizových stavů. Právní úpravu krizových
stavů lze považovat za poněkud roztříštěnou, když nouzový stav a stav ohrožení státu
je upraven v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR a právní úprava stavu nebezpečí je
jako jediná obsažena v
KriZ.
Na rozdíl od zbývajících krizových stavů stav nebezpečí nelze vyhlásit pro území
celé republiky, nýbrž pouze pro území kraje nebo jeho části. Čistě teoreticky lze
ovšem připustit, že by došlo k vyhlášení stavu nebezpečí ve všech krajích i v Praze
pro celá jejich území.
V odst. 1 je stav nebezpečí definován jako bezodkladné opatření. Možnost ohrožení
chráněných hodnot tedy musí být bezprostřední, tj. hrozící přímo a v krátkém časovém
horizontu.
Zákonodárce vymezil
seznam chráněných hodnot, přičemž pro existenci možnosti
vyhlášení stavu nebezpečí stačí, aby byla ohrožena "pouze" jedna z nich, tj. životy,
zdraví, majetek nebo životní prostředí.
Aby byla splněna podmínka pro vyhlášení stavu nebezpečí, nemůže intenzita ohrožení
dosahovat značného rozsahu. Pro ohrožení s intenzitou značného rozsahu je určen nouzový
stav vyhlašovaný vládou, v neodkladných případech jejím předsedou, podle čl. 5 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR. Nouzový stav může být vyhlášen podle čl. 5 odst. 1 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR "v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových
havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví
nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost".
Další podmínkou pro vyhlášení stavu nebezpečí je, aby ohrožení nebylo možno odvrátit
běžnou činností správních úřadů, orgánů krajů a obcí, složek IZS nebo subjektů KI.
Pro možnost vyhlášení stavu nebezpečí je tedy nezbytné, aby šlo skutečně o situaci
mimořádnou. Vyhlášení stavu nebezpečí jako krizového stavu je situací
,
kdy nelze postupovat jinak pro dosažení zamýšleného cíle (odvrácení ohrožení chráněných
hodnot).
Znění odst. 1 se v průběhu času proměňovalo. Do konce roku 2002 byly mezi chráněnými
hodnotami kromě životů, zdraví, majetku a životního prostředí také vnitřní bezpečnost
a veřejný pořádek. Od roku 2003 byly tyto chráněné hodnoty vyjmuty, a to zákonem
č.
320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti
okresních úřadů. Důvodová zpráva k tomuto zákonu tuto změnu vysvětlovala tak, že
"s cílem zajistit řešení všech nevojenských krizových situací se stanoví, že připravenost
a řešení krizových situací spojených s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem zajišťuje
Policie České republiky".
Tato novela tedy byla motivována snahou o to, aby hejtmani (a do konce roku 2002
i přednostové okresních úřadů, kteří vyhlašovali stav nebezpečí pro území okresu
nebo jeho část) nemohli rozhodovat o postupu Policie České republiky v případě narušení
vnitřní bezpečnosti nebo veřejného pořádku.
Vypuštění vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku z výčtu chráněných hodnot podle
našeho názoru nebylo šťastným řešením. Stav nebezpečí a krizová
vůbec
by se totiž měly vztahovat nejen na živelní pohromy či technické havárie, nýbrž např.
i na případy rapidně rostoucí kriminality, zvýšených nepokojů v určité oblasti apod.
Právě situace, kdy běžná činnost IZS (tj. včetně policie) nestačí k odvrácení hrozícího
nebezpečí, je situací mimořádnou. Domníváme se, že v takových případech nelze z rozhodování
vyloučit politickou reprezentaci jako zvolené zástupce lidu. Zákon č.
320/2002 Sb.,
o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů,
navíc způsobil jistou nejednotnost právní úpravy krizových stavů. Podle čl. 5 odst.
1 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR je možno vyhlásit nouzový stav i při ohrožení vnitřní
bezpečnosti a veřejného pořádku, v
§ 3 odst. 1 KriZ ovšem zákonodárce tuto podmínku
pro vyhlášení stavu nebezpečí od roku 2003 vypustil.
Přestože zákonem č.
320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti
s ukončením činnosti okresních úřadů, byly vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek vypuštěny
z výčtu chráněných hodnot, není vyloučeno, aby k vyhlášení stavu nebezpečí došlo
i při některých událostech ohrožujících tyto hodnoty. Situace, při nichž dojde k
ohrožení vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku (např. zmíněný skokový nárůst kriminality
či nepokojů v určité oblasti; ostatně ani např. migrační vlnu nelze z těchto důvodů
do budoucna vyloučit, pokud by měla směřovat do určité oblasti), totiž často znamenají
i ohrožení dalších hodnot, s nimiž zákon výslovně počítá, ať už lidského života,
zdraví či majetku nebo i životního prostředí.
Další změna odst. 1 byla s účinností od 1.1.2011 provedena zákonem č.
430/2010 Sb.,
když z něho byla vypuštěna podmínka, že ohrožení shora uvedených chráněných hodnot
by muselo nastat "v případě živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie,
nehody nebo jiného nebezpečí". Tato změna dle našeho názoru potvrzuje záměr zákonodárce,
aby se působnost
KriZ nevztahovala pouze na živelní pohromy, havárie a další, veskrze
přírodní či technické události, nýbrž i na okruh předem nevymezených nejrůznějších
situací, které mohou nastat. Patrně z důvodu roztříštěnosti právní úpravy ovšem obdobná
pasáž nebyla vypuštěna z čl. 5 odst. 1 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR, proto tato
podmínka nadále trvá pro vyhlášení nouzového stavu.
Zákonem č.
430/2010 Sb. byl v odst. 1 rovněž rozšířen okruh subjektů, jejichž běžná
činnost nemůže odvrátit hrozící ohrožení chráněných hodnot, aby došlo ke splnění
podmínek pro vyhlášení stavu nebezpečí. Od roku 2011 tak zákonodárce do tohoto okruhu
ke správním úřadům a složkám IZS připustil ještě orgány krajů a obcí a subjekty KI.
K odst. 2
V odst. 2 jsou upraveny náležitosti rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí. V tomto
rozhodnutí tedy musí být uvedeny důvody, vymezeno území, na kterém má platit, a určena
doba, po kterou má platit. Rovněž v tomto rozhodnutí musí být obsažen seznam krizových
opatření a jejich rozsah. V případě, že stav nebezpečí je vyhlášen na základě mimořádné
události podle
zák. o IZS [viz definice mimořádné situace v
§ 2 písm. b) zák. o IZS],
tato skutečnost se uvede v části rozhodnutí obsahující důvod stavu nebezpečí.
Stav nebezpečí smí být vyhlášen pouze na nezbytnou dobu. To znamená, že smí být vyhlášen
pouze na takovou dobu, po kterou lze předpokládat ohrožení chráněných hodnot dle
odstavce 1 a zároveň nemožnost odvrácení tohoto ohrožení běžnou činností správních
úřadů, orgánů krajů a obcí, složek IZS nebo subjektů KI. V případě, že některá z
podmínek vyhlášení stavu nebezpečí zanikne před uplynutím doby, na kterou byl stav
nebezpečí vyhlášen, mělo by dojít k jeho zrušení dle odst. 8. Pokud naopak budou
podmínky naplněny i na konci doby, na kterou byl stav nebezpečí vyhlášen, může dojít
i k jeho prodloužení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti v odst. 4 stanovený limit
30 dnů. K vyhlášení, resp. prodloužení stavu nebezpečí na celkovou dobu delší než
30 dnů musí dát výslovný souhlas vláda.
V rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí nesmí chybět jeho důvod. Z rozhodnutí tedy
musí být zřejmé, kvůli které situaci je k vyhlášení stavu nebezpečí přikročeno, a
zároveň informace o tom, které hodnoty chráněné odstavcem 1 jsou ohroženy. Z rozhodnutí
o vyhlášení stavu nebezpečí dále musí být zřejmé, že ohrožení není možno odvrátit
běžnou činností správních úřadů, orgánů krajů a obcí, složek IZS nebo subjektů KI.
V části obsahující důvod rozhodnutí musí být uvedeno, zda je stav nebezpečí vyhlášen
na základě mimořádné události podle zákona o IZS. Mimořádná událost je definována
v
§ 2 písm. b) zák. o IZS jako škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka,
přírodními vlivy a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní
prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací. Dikce zákona při
vyhlašování stavu nebezpečí vyžaduje vždy uvádět informaci o tom, zda je vyhlašována
na základě mimořádné události podle zákona o IZS nebo ne.
Rozhodnutí o stavu nebezpečí musí obsahovat krizová opatření a jejich rozsah. Krizové
opatření je v
§ 2 písm. c) KriZ definováno jako organizační nebo technické opatření
určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž
se zasahuje do práv a povinností osob. Úplný seznam krizových opatření neexistuje,
nejčastěji nařizovaná krizová opatření jsou obsažena v
§ 14 odst. 4 KriZ. Při rozhodování
o rozsahu krizových opatření je třeba posoudit konkrétní okolnosti konkrétní situace
a rozhodnout o adekvátních krizových opatřeních. Při ukládání krizových opatření
je ovšem třeba mít na paměti zásady obsažené zejména v
čl. 4 odst. 4 Listiny, jež
stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno
jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než
pro které byla stanovena. Každé krizové opatření tak musí obstát v testu proporcionality.
V praxi byla až na naprosto výjimečné případy vždy při vyhlášení stavu nebezpečí
ukládána krizová opatření spočívající v ukládání pracovní výpomoci, ukládání povinnosti
poskytnout věcné prostředky a bezodkladném provádění staveb, stavebních prací, terénních
úprav nebo odstraňování staveb nebo porostů za účelem zmírnění nebo odvrácení ohrožení.
V případě vyhlášení stavu nebezpečí z důvodu rozsáhlých povodní jsou často stanovena
krizová opatření i ve formě nařízení hlášení přechodné změny pobytu osob, zajištění
osob a jejich nouzového ubytování, zajištění ochrany majetku evakuovaných
osob, zajištění uzávěry míst ohrožení a nařízení zákazu vstupu, pobytu a pohybu osob
na vymezeném místě, zajištění regulace a odklonu dopravy, zajištění přednostního
zásobování dětských a zdravotnických zařízení, ozbrojených bezpečnostních sborů a
jednotek požární ochrany, popřípadě dalších složek integrovaného záchranného systému,
včetně nouzového zásobování pitnou vodou.
Jsme toho názoru, že v rozhodnutí o stavu nebezpečí nemá být pouze opsán seznam krizových
opatření z
KriZ, nýbrž tato by měla být alespoň částečně, byť jen obecně, konkretizována,
kupříkladu které skupině osob (určené např. podle místa, kde se nacházejí) je ukládána
jaká konkrétní pracovní povinnost, které stavby či stavební práce má obecně kdo provádět,
kterým osobám (určeným např. podle místa skutečného pobytu) je uložena povinnost
hlášení přechodné změny pobytu osob, ze které oblasti mají být obyvatelé evakuováni
a kam či do kterých konkrétních míst se vyhlašuje zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob.
Tím bude zvýšena právní jistota dotčených osob o tom, které povinnosti pro ně platí
a které nikoliv. Přitom platí, že tato krizová opatření mohou být kdykoliv dle situace
změněna. Je třeba mít ovšem na paměti, že krizová opatření mají ukládat konkrétní
povinnosti pouze obecně vymezeným adresátům. Pro uložení konkrétní povinnosti konkrétní
fyzické osobě srov.
§ 31, zejména pak institut pracovního příkazu v
§ 31 odst. 5;
u právnických osob a podnikajících fyzických osob viz
§ 29.
V případě, že během trvání stavu nebezpečí bude rozhodnuto o změně krizových opatření,
tato změna musí být rovněž vyhlášena, a to stejným způsobem jako samotný stav nebezpečí,
tedy dle odst. 6.
Stav nebezpečí lze vyhlásit pro celé území kraje nebo jeho část. Pokud je stav nebezpečí
vyhlášen pro část území kraje, je třeba v textu rozhodnutí přesně specifikovat toto
území. Obvykle jde o výčet obcí na území kraje, pro něž stav nebezpečí platí. V minulosti
ovšem došlo i k vyhlášení stavu nebezpečí pouze pro jedinou ulici za účelem odvrácení
ohrožení vyvolaného sesuvem skalního masivu.
V praxi rozhodnutí hejtmanů o vyhlášení stavu nebezpečí jsou formálně upravena dvojím
způsobem. "První variantou je forma stručná, která obsahuje důvod vyhlášení stavu
nebezpečí, územní lokalizaci, seznam krizových opatření a vymezení doby trvání ve
zjednodušené podobě, většinou na jedné straně formátu A4. Druhou variantou je forma
podrobná, která kromě výše uvedených náležitostí obsahuje i podrobně rozvedené povinnosti
dotčených osob, vyplývajících z jednotlivých krizových opatření, stanovení výjimek
z plnění krizových opatření, ukládání sankcí a pokut při neplnění krizových opatření
a také náhrady za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání
pracovní výpomoci, případně náhrady škod dotčeným osobám."
Vhodnější je nepochybně druhá varianta, tedy podrobnější, která podle našeho názoru
zvýší právní jistotu dotčených osob a díky ní se může předejít mnohým nejasnostem
a sporům. Nakolik je ovšem tato úprava v souladu s ústavním pořádkem České republiky,
to si řekneme později.
Byť komentované ustanovení neobsahuje jako povinnou náležitost dobu, na kterou se
stav nebezpečí vyhlašuje, toto považujeme za velmi žádoucí. Rozhodnutí v praxi běžně
označují hodinu, den, měsíc a rok, odkdy platí stav nebezpečí, jakož i přesný okamžik
jeho skončení. Stav nebezpečí lze přitom zrušit již dříve či naopak prodloužit, přitom
však nelze překročit maximální dobu, na kterou se stav nebezpečí vyhlašuje dle odst.
4.
K odst. 3
V odst. 3 je stanovena pravomoc hejtmana kraje a primátora hlavního města Prahy (v
KriZ je pro oba stanovena jednotná zkratka "hejtman") vyhlásit stav nebezpečí pro
území kraje (tedy i Prahy) nebo jeho část. Jedná se o výlučnou pravomoc hejtmana.
Pro vyhlášení stavu nebezpečí tedy není třeba schválení jakéhokoliv dalšího orgánu.
Tím samozřejmě není vyloučeno (a v praxi to není výjimkou), že hejtman tak učiní
až na základě doporučení některého jiného orgánu (např. bezpečnostní rady kraje nebo
povodňové komise kraje). Samotné rozhodnutí ovšem musí učinit jedině hejtman.
V případě nepřítomnosti hejtmana nebo v době, kdy hejtman nevykonává funkci (např.
z důvodu dovolené, dočasné pracovní neschopnosti, karantény, těhotenství nebo péče
o dítě do 3 let věku), je oprávněn místo hejtmana vyhlásit stav nebezpečí náměstek
hejtmana, kterého k zastupování hejtmana určí zastupitelstvo kraje (srov.
§ 64 krajského
zřízení). Tento zastupitelstvem určený náměstek podle
§ 64a krajského zřízení vykonává
pravomoci hejtmana i v případě, je-li hejtman ze své funkce odvolán nebo se funkce
vzdal a není-li současně zvolen hejtman nový. Toto ustanovení dále stanoví: "Neurčilo-li
zastupitelstvo takového náměstka hejtmana nebo byl-li náměstek hejtmana z funkce
odvolán nebo se funkce vzdal současně s hejtmanem, pověří zastupitelstvo výkonem
pravomocí hejtmana některého z členů rady." Jsme přesvědčeni, že toto pravidlo se
uplatní nejen pro případ, kdy funkce hejtmana není obsazena (
§ 64a krajského zřízení),
nýbrž i pro případ nepřítomnosti hejtmana či v době, kdy hejtman nevykonává funkci
(
§ 64 krajského zřízení). Logickým výkladem totiž nelze než dojít k závěru, že rozhodnutí
o stavu nebezpečí musí být možno vyhlásit kdykoliv, když jsou pro to splněny podmínky.
Pokud tedy hejtman nevykonává funkci a náměstek hejtmana, zastupitelstvem určený
k zastupování hejtmana, byl z funkce odvolán, vzdal se funkce či rovněž nevykonává
funkci, je podle našeho názoru oprávněn stav nebezpečí vyhlásit rovněž zastupitelstvem
pověřený člen rady ve smyslu poslední věty
§ 64a krajského zřízení.
Stav nebezpečí je rovněž oprávněn vyhlásit dosavadní hejtman, dosavadní náměstek
či zastupitelstvem pověřený člen rady v období mezi dnem voleb do zastupitelstva
kraje a zvolením nového hejtmana, popř. náměstka (srov.
§ 64b krajského zřízení).
To obdobně platí i pro primátora hlavního města Prahy a jeho náměstky (srov.
§ 75
zák. o hl. m. Praze).
Zákon o hlavním městě Praze sice výslovně nezakotvuje pravidlo
o zastupitelstvem pověřeném členovi rady vykonávajícím funkci hejtmana, není-li obsazena
či vykonávána funkce hejtmana a náměstků, podle našeho názoru by však toto pravidlo
mohlo být pro hlavní město Prahu aplikováno analogicky z
§ 64a krajského zřízení.
V krizových situacích není času nazbyt, proto by vždy měla být k dispozici osoba
oprávněná vykonávat pravomoci hejtmana, byť to nemusí být přímo hejtman, ale i náměstek,
příp. pověřený člen rady. Tato osoba disponuje nejen právem rozhodovat o stavu nebezpečí
dle
§ 3, nýbrž i veškerými dalšími pravomocemi hejtmana, vyplývajícími z
KriZ.
Jakmile dojde k vyhlášení stavu nebezpečí, hejtman má povinnost neprodleně o tom
informovat vládu, Ministerstvo vnitra, sousední kraje, a pokud mohou být krizovou
situací dotčeny, též další kraje. Ve výčtu nejsou zmíněny dotčené obce, na jejichž
území je vyhlášen stav nebezpečí, ovšem nepochybně je vhodné o vyhlášení stavu nebezpečí
informovat i tyto obce.
K odst. 4
Zákon stanoví třicetidenní dobu, na kterou lze nanejvýš vyhlásit stav nebezpečí.
V případě, že by měla být tato doba prodloužena, musí s tím vyslovit souhlas vláda.
Samozřejmě není vyloučeno, aby hejtman vyhlásil stav nebezpečí na dobu jen několika
dní a následně tuto dobu prodloužil. K takovému prodloužení není třeba souhlasu vlády.
Souhlasu vlády je třeba teprve v případě, kdy by stav nebezpečí měl přesáhnout dobu
30 dnů. V takovém případě hejtman požádá vládu o vyslovení souhlasu s prodloužením
této doby. Pokud s tím vláda vysloví souhlas, hejtman může prodloužit dobu, na kterou
byl stav nebezpečí vyhlášen; z důvodu právní jistoty je přitom žádoucí, aby rozhodnutí
o prodloužení stavu nebezpečí obsahovalo informaci, že s ním vyslovila souhlas vláda.
Pokud by stav nebezpečí měl trvat déle než 30 dnů a vláda nevyslovila souhlas s jeho
prodloužením, stav nebezpečí zanikne
uplynutím třicetidenní doby.
KriZ neobsahuje vlastní úpravu počítání času. Proto se nabízí použití obecné právní
úpravy počítání času obsažené v
§ 605 a násl. obč. zák. Podle
§ 605 odst. 1 obč.
zák. lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti
rozhodné pro její počátek.
Naproti tomu stav nebezpečí je v praxi nejčastěji vyhlašován s účinností od určité
hodiny ve dni vyhlášení. Podle našeho názoru by po uplynutí 30 dnů (nedá-li vláda
souhlas s prodloužením) měl stav nebezpečí zaniknout nejpozději ve stejnou hodinu,
jako byl vyhlášen. Pokud je tedy stav nebezpečí vyhlášen např. na dobu od 10. září,
12.00 hodin, pak by mělo platit, že bez souhlasu vlády s jeho prodloužením zanikne
nejpozději 10. října téhož roku v 12.00 hodin. V praxi se občas vyskytují případy,
kdy se stav nebezpečí vyhlašuje až do půlnoci dne, v němž uplyne třicetidenní doba
(tj. v tomto případě do 10. října, 24.00 hodin). Takový přístup však považujeme přinejmenším
za sporný a jdoucí nad rámec zákona, když by fakticky byl stav nebezpečí vyhlášen
na dobu 30,5 dne. V případě, že stav nebezpečí by byl vyhlášen v brzkých ranních
hodinách, by pak při použití tohoto výkladu mohl hejtman vyhlásit stav nebezpečí
na téměř 31 dnů, což je v rozporu s komentovaným ustanovením. V
§ 608 obč. zák. je
stanoveno, že lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny,
se počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí. Je pravdou, že
KriZ počítá
se lhůtou 30 dní, tedy podle jazykového výkladu by se
§ 608 obč. zák. neměl na komentované
ustanovení vztahovat; na druhou stranu
KriZ je velmi specifickým předpisem upravujícím
krizové situace, v nichž hrají podstatnou roli i kratší časové úseky; úmyslem zákonodárce
jistě nebylo vytvářet prostor pro nežádoucí situace, kdy by hejtman mohl překročit
zákon a vyhlásit stav nebezpečí na dobu přesahující 30 dnů, aniž by s tím vláda vyslovila
souhlas. Proto je dle našeho názoru třeba, aby se třicetidenní lhůta začala počítat
od okamžiku, v němž nabylo účinnosti rozhodnutí hejtmana o vyhlášení stavu nebezpečí.
Domníváme se, že takové pravidlo by mělo být výslovně uvedeno i v komentovaném ustanovení,
které je v současném znění nedostatečné. Rovněž i při změně času z letního na zimní
či naopak je podle našeho názoru třeba tuto změnu zohlednit. Maximální dobu 30 dnů
je tedy podle našeho názoru třeba vykládat jako dobu 720 hodin.
KriZ nestanoví maximální dobu trvání stavu nebezpečí. Vláda by ovšem ve svém souhlasu
s prodloužením stavu nebezpečí měla stanovit maximální dobu, o kterou je možné stav
nebezpečí prodloužit. Pokud by se následně ukázalo, že ani tato doba není dostatečná
a nadále trvají podmínky stavu nebezpečí dle odst. 1., vláda může rozhodovat o dalších
případných prodlouženích stavu nebezpečí. Jestliže se kdykoliv během této doby ukáže,
že podmínky pro vyhlášení stavu nebezpečí odpadly, hejtman nebo vláda kdykoliv před
uplynutím doby, na kterou byl stav nebezpečí vyhlášen, příp. doby, o kterou vláda
prodloužila možnost jeho trvání, stav nebezpečí zruší.
K odst. 5
Shledá-li hejtman, že nejsou naplněny podmínky pro vyhlášení stavu nebezpečí, avšak
došlo ke splnění podmínek pro vyhlášení nouzového stavu, hejtman neprodleně požádá
vládu o vyhlášení nouzového stavu. To tedy znamená, že hejtman musí nejprve sám posoudit,
zda nastaly podmínky pro vyhlášení nouzového stavu. Důvody a splnění ústavních podmínek
pro vyhlášení nouzového stavu by měl hejtman uvést v žádosti adresované vládě. Jelikož
v tomto případě hejtman podává žádost vládě, je patrně v daný okamžik osobou, která
je podrobně obeznámena s vzniklou situací a jejími příčinami. Proto je vhodné a žádoucí,
aby hejtmanova žádost obsahovala i návrh krizových opatření pro nouzový stav.
O takové žádosti by vláda podle našeho názoru měla rovněž rozhodnout neprodleně.
Předseda vlády tak může svolat schůzi vlády, přičemž dle čl. V. odst. 3 jednacího
řádu vlády ve výjimečných a zvlášť naléhavých případech může předseda vlády zaslat
program schůze vlády nebo jeho dodatek ve lhůtě kratší než předpokládaných šest dnů
přede dnem konání jednání schůze vlády. Předseda vlády rovněž může využít svého oprávnění
dle čl. 5 odst. 3 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR, podle něhož je-li nebezpečí z
prodlení, může vyhlásit nouzový stav předseda vlády; jeho rozhodnutí vláda do 24
hodin od vyhlášení schválí nebo zruší.
Podle čl. 5 odst. 1 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR vláda může vyhlásit nouzový stav
v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného
nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty
anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Naproti tomu podle
§ 3 odst. 1 KriZ stav nebezpečí
lze vyhlásit, pokud nedosahuje intenzita ohrožení značného rozsahu. Z právní úpravy
tedy vyplývá, že je-li dán značný rozsah ohrožení, je namístě vyhlásit nouzový stav.
Pokud tento značný rozsah není dán, má být vyhlášen stav nebezpečí.
Co se týče otázky, kdy intenzita ohrožení dosahuje značného rozsahu, tuto je možné
posuzovat pouze případ od případu a patrně není možno teoreticky vymezit tento neurčitý
právní pojem.
Čistě teoreticky platí, že v každé konkrétní situaci může být vyhlášen právě jeden
z těchto krizových stavů, nikoliv druhý. Jestliže tedy jsou naplněny podmínky pro
vyhlášení nouzového stavu, neměl by být vyhlášen stav nebezpečí a naopak. Takto ovšem
podle našeho názoru nelze postupovat bezvýjimečně.
V praxi je třeba řešit krizové situace urychleně a bez zbytečného odkladu. Proto
si podle našeho názoru lze představit situaci, kdy hejtman sice shledá, že byly naplněny
podmínky vyhlášení nouzového stavu, a požádá vládu o jeho vyhlášení, ovšem vláda
bez zbytečného odkladu nebude svolána ke schůzi, aby o této žádosti rozhodla, předseda
vlády nevyužije svého oprávnění dle čl. 5 odst. 3 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR
vyhlásit nouzový stav sám, příp. vláda žádost hejtmana o vyhlášení nouzového stavu
zamítne.
V takovém případě je podle našeho názoru možné, a dokonce i žádoucí, aby hejtman
vyhlásil stav nebezpečí, byť dle striktního výkladu právní úpravy a definice stavu
nebezpečí by pro jeho vyhlášení z důvodu dosažení značného rozsahu intenzity ohrožení
(na rozdíl od vyhlášení stavu nebezpečí) nebyly splněny podmínky. Do doby rozhodnutí
vlády ovšem často nelze vyčkávat a krizovou situaci je třeba řešit ihned. Pokud nouzový
stav nebude vyhlášen, nadále pochopitelně může trvat stav nebezpečí, ačkoliv hejtman
bude nadále přesvědčen o nezbytnosti vyhlášení nouzového stavu. V opačném případě,
kdyby vláda nevyhlásila nouzový stav (např. z důvodu, že byly splněny podmínky pouze
pro vyhlášení stavu nebezpečí) a hejtman odmítl vyhlásit stav nebezpečí s tím, že
pro tento krizový stav nejsou naplněny podmínky, když ohrožení dosahuje intenzity
značného rozsahu, takový postup by byl v rozporu se smyslem krizové legislativy a
zabránil by možnosti účinného řešení nastalé krizové situace. Pokud tedy existuje
ohrožení chráněných hodnot, jež není možné odvrátit běžnou činností správních úřadů,
orgánů krajů a obcí, složek IZS nebo subjektů KI, je namístě vyhlásit přinejmenším
stav nebezpečí (byť by hejtman byl přesvědčen o splnění podmínek pro vyhlášení nouzového
stavu).
KriZ s možností, že bude vyhlášen stav nebezpečí i za splnění podmínek pro vyhlášení
nouzového stavu, počítá právě v komentovaném ustanovení. Hejtman tedy vyhlásí stav
nebezpečí a požádá vládu o vyhlášení nouzového stavu. Pokud této žádosti vláda nevyhoví,
nadále trvá stav nebezpečí. V případě, že vláda (příp. její předseda za následného
schválení vlády dle čl. 5 odst. 3 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR) vyhlásí nouzový
stav, není účelné, aby nadále byl vyhlášen i stav nebezpečí. V takovém případě by
mělo dojít ke zrušení vyhlášeného stavu nebezpečí, ať už ze strany hejtmana, nebo
vlády.
Vláda v rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu rozhodne o krizových opatřeních. Platí,
že krizová opatření vyhlášená hejtmanem končí okamžikem, kdy nabude účinnosti rozhodnutí
vlády (případně předsedy vlády dle čl. 5 odst. 3 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR,
je-li nebezpečí z prodlení) o vyhlášení nouzového stavu, nebude-li rozhodnuto jinak.
Pokud vláda, příp. její předseda rozhodne tak, že zachová platnost krizových opatření
vyhlášených hejtmanem nebo některých z nich, nadále se tato krizová opatření považují
za nařízená vládou.
K odst. 6
Podmínkou nabytí platnosti a účinnosti rozhodnutí hejtmana o stavu nebezpečí je jeho
publikace ve Věstníku právních předpisů kraje (dále jen "Věstník"), jehož existenci
upravuje zejména
§ 8 krajského zřízení. Rozhodnutí o stavu nebezpečí nabývá účinnosti
okamžikem, který se v něm stanoví; tento okamžik však nesmí nastat dříve, než dojde
k publikaci ve Věstníku, jinak by došlo k nepřípustné pravé retroaktivitě (obdobně
srov.
§ 8 odst. 5 krajského zřízení). Rozhodnutí o stavu nebezpečí musí být rovněž
zveřejněno na úřední desce krajského úřadu a na úředních deskách obecních úřadů na
území, kde je stav nebezpečí vyhlášen, tedy na úřední desce každého OÚ pro území,
pro jehož obce nebo jejich části je stav nebezpečí vyhlášen. Podle našeho názoru
by i toto zveřejnění rozhodnutí mělo být učiněno nejpozději v okamžiku, kdy rozhodnutí
nabývá účinnosti.
Otázkou je, jakou formu bude mít rozhodnutí hejtmana o stavu nebezpečí. Není pochyb
o tom, že vyhlášení takového rozhodnutí je výkonem přenesené působnosti. V
§ 7 krajského
zřízení je stanoveno, že na základě a v mezích zákona rada vydává právní předpisy
v přenesené působnosti, je-li k tomu kraj zákonem zmocněn; tyto právní předpisy se
nazývají nařízení kraje. Vydání rozhodnutí o stavu nebezpečí sice lze považovat za
vydání právního předpisu v přenesené působnosti, ovšem nejedná se o vydání právního
předpisu radou, nýbrž samotným hejtmanem. V
§ 61 krajského zřízení jsou stanoveny
pravomoci hejtmana; v
§ 61 odst. 3 písm. g) krajského zřízení je stanoveno oprávnění
hejtmana vykonávat další úkoly v samostatné nebo přenesené působnosti, pokud jsou
mu svěřeny zastupitelstvem, radou nebo tak stanoví zákon. Ani z tohoto ustanovení
tedy není zřejmé, jakou formu bude mít rozhodnutí hejtmana o stavu nebezpečí. V
§
38 KriZ je vyloučena aplikace
spr. ř. na rozhodování a ukládání povinností dle
KriZ
s výjimkou
§ 6 odst. 5,
§ 9 odst. 3 písm. c) a
§ 34-34b.
Vydávání nařízení v přenesené působnosti je svěřeno radě, nikoliv hejtmanovi;
KriZ
radě nesvěřuje žádnou působnost.
KriZ v souvislosti s vyhlášením stavu nebezpečí
hovoří pouze o rozhodnutí. Obdobně i ústavní
zák. o bezpečnosti ČR používá pojem
"rozhodnutí" v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu. Pojem "rozhodnutí" ústavní
zák. o bezpečnosti ČR používá i pro vyhlášení stavu ohrožení státu a nouzového stavu
(srov. čl. 12 ústavní
zák. o bezpečnosti ČR), ovšem z norem ústavního pořádku je
zřejmé, že tyto dva stavy mohou být vyhlášeny Parlamentem pouze ve formě usnesení
(srov. čl. 7 odst. 2 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR a
čl. 39 odst. 2 a
odst. 3 Ústavy).
Co se týče formy rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí, tato z žádného jiného právního
předpisu nevyplývá.
Ani mezi autory této publikace nepanuje jednoznačná shoda na tom, jakou formu má
mít rozhodnutí o stavu nebezpečí. Podle autora Jiřího Vaníčka má rozhodnutí o stavu
nebezpečí charakter nařízení jako právního předpisu kraje v přenesené působnosti
ve smyslu
§ 7 krajského zřízení. Podle autora Ondřeje Vodehnala má toto formu rozhodnutí
(nikoliv však rozhodnutí ve smyslu
§ 67 odst. 1 spr. ř., nýbrž rozhodnutí
),
když
KriZ toto označuje jako rozhodnutí a podobně i nouzový stav by měl být vyhlášen
formou rozhodnutí (samostatným aktem při vyhlášení nouzového stavu by ovšem mělo
být ve smyslu
§ 5 KriZ vyhlášeno, která práva se po dobu trvání nouzového stavu omezují,
přičemž tento akt by již měl mít formu nařízení, srov. komentář k
§ 5); rozhodnutí
o stavu nebezpečí navíc není právním předpisem (viz níže v části nazvané Soudní přezkum
rozhodnutí o stavu nebezpečí), a proto podle tohoto autora nemůže mít charakter nařízení
ve smyslu
§ 7 krajského zřízení. V dosavadní praxi byla pro vyhlášení stavu nebezpečí
vždy využita forma rozhodnutí. Zákonodárce by měl podle názoru obou autorů každopádně
jasně specifikovat formu, v níž má být stav nebezpečí vyhlášen.
Smyslem komentovaného ustanovení je, aby se obyvatelé (ale i další osoby zde se zdržující)
dotčených území, resp. kraje, co nejdříve dozvěděli o vyhlášení stavu nebezpečí.
Proto nestačí zveřejnění této informace ve Věstníku a na úředních deskách dotčených
obcí, nýbrž je třeba informovat veřejnost co nejefektivněji. Využít tak lze především
televizní a rozhlasové vysílání veřejnoprávních i soukromých médií (nejen regionálních,
nýbrž i celostátních), internet (zpravodajské servery, internetové stránky kraje
a dotčených obcí), místní rozhlas, ale i tzv. nová média jako sociální sítě apod.
V současné době neustále přibývá nejrůznějších způsobů, jak účinně informovat veřejnost,
a kraj by se měl snažit tyto způsoby v široké míře využívat, aby co nejdříve bylo
o vyhlášeném stavu nebezpečí informováno obyvatelstvo dotčených oblastí, jakož i
další lidé, kteří se v těchto místech nacházejí.
Co se týče zákonem stanovené povinnosti provozovatelů rozhlasového a televizního
vysílání a vydavatelů periodického tisku informovat o vyhlášeném stavu nebezpečí,
v
§ 32 odst. 1 písm. k) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního
vysílání, je stanovena povinnost provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání
"poskytnout v naléhavém veřejném zájmu státním orgánům a orgánům územní samosprávy
na jejich žádost nezbytný vysílací čas pro důležitá a neodkladná oznámení v souvislosti
s vyhlášením nouzového stavu, stavu ohrožení státu, válečného stavu, stavu kybernetického
nebezpečí, nebo opatření na ochranu veřejného zdraví; odpovědnost za obsah těchto
oznámení má osoba, které byl vysílací čas poskytnut".
Podobně v
§ 6 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického
tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), je stanoveno: "V naléhavém
veřejném zájmu je vydavatel povinen uveřejnit v periodickém tisku důležité a neodkladné
oznámení státního orgánu a orgánu územní samosprávy, zejména je povinen uveřejnit
rozhodnutí o nouzovém stavu, o stavu ohrožení státu nebo o válečném stavu. Toto oznámení
musí být uveřejněno v nejbližším vydání periodického tisku následujícím po doručení
jeho textu vydavateli způsobem graficky jej zvýrazňujícím a odlišujícím od ostatního
obsahu periodického tisku." Toto ustanovení je pouze demonstrativní a pod důležité
a neodkladné oznámení státního orgánu a orgánu území samosprávy lze jistě podřadit
i oznámení o vyhlášení stavu nebezpečí, byť není výslovně zmíněno v zákoně. Naproti
tomu provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání nemají zákonem stanovenou
povinnost zveřejnit tuto informaci (ta se týká toliko vyhlášení nouzového stavu,
stavu ohrožení státu, válečného stavu, stavu kybernetického nebezpečí a opatření
na ochranu veřejného zdraví). Přesto je zřejmé, že vyhlášení stavu nebezpečí je tak
závažnou informací, že provozovatelé médií by ji měli zveřejnit (a v naprosté většině
případů tak činí) i bez zákonem uložené povinnosti. Nepřímo jim tato povinnost vyplývá
právě z komentovaného ustanovení, podle něhož rozhodnutí o stavu nebezpečí krajský
úřad zveřejní též dalšími způsoby v místě obvyklými, zejména prostřednictvím hromadných
informačních prostředků a místního rozhlasu.
K odst. 7
KriZ zakazuje vyhlásit stav nebezpečí z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných
hospodářských a sociálních zájmů. Podle
čl. 27 odst. 4 Listiny právo na stávku je
zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům,
příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Podle
čl. 41 odst.
1 Listiny je možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení
provádějí.
V České republice chybí obecný zákon o stávce, přestože se v minulosti již vyskytly
pokusy takový zákon přijmout. Zákonná úprava stávky (konkrétně stávky ve sporu o
uzavření kolektivní smlouvy) je tak obsažena pouze v
§ 16-26 zákona č. 2/1991 Sb.,
o kolektivním vyjednávání. Pokud je tedy vedena stávka dle tohoto zákona, nelze z
důvodu takové stávky vyhlásit stav nebezpečí.
V době "mimořádných opatření" ovšem takovou stávku nelze vyhlásit; pokud taková stávka
přesto bude vyhlášena, jde o stávku zakázanou dle
§ 20 písm. f), příp.
písm. k) zákona
č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. S ohledem na kontext, v němž je v
§ 20
tohoto zákona použit pojem "mimořádná opatření", máme za to, že se jedná i o krizová
opatření vyhlášená dle
KriZ.
Stávku nelze řešit prostřednictvím vyhlášení krizového stavu (srov. čl. 5 odst. 2
ústavního
zák. o bezpečnosti ČR, kde je obsaženo obdobné ustanovení zakazující vyhlášení
nouzového stavu z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských
a sociálních zájmů), ani proti účastníkům stávky vedené na ochranu práv a oprávněných
hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců nesmí být použity ozbrojené síly (srov.
§ 11 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky).
Smyslem tohoto ustanovení je zřejmě snaha zákonodárce, aby stávka byla řešena vyjednáváním
mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, nikoliv mocenským zásahem orgánů veřejné moci.
Na druhou stranu jsme toho názoru, že pokud by stávka ohrožovala hodnoty chráněné
KriZ, tj. především životy, zdraví, majetek či životní prostředí, pak zákaz stanovený
komentovaným ustanovením neplatí. Takové právo na stávku by totiž výrazně narušovalo
základní práva a svobody jiných, jakož i veřejný zájem, a těmito hodnotami by bylo
v testu proporcionality převáženo. To ostatně vyplývá i z čl. 6 odst. 4 ve spojení
s čl. 31 Evropské sociální charty, kde jsou předpokládána omezení (mimo jiné) práva
na stávku, která jsou stanovená zákonem a jsou v demokratické společnosti nezbytná
na ochranu práv a svobod jiných nebo na ochranu veřejného zájmu, národní bezpečnosti,
veřejného zdraví nebo morálky.
Dále je třeba zdůraznit, že komentované ustanovení se týká pouze stávky vyhlášené
na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů, a to v souladu s
§ 16-26 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.
Na přelomu let 2010 a 2011 se uskutečnila výzva "Děkujeme, odcházíme", kdy více než
3 000 českých nemocničních lékařů dalo svým zaměstnavatelům výpovědi, v důsledku
čehož hrozilo značné omezení a v některých krajích faktické ochromení možnosti poskytovat
zdravotní péči. Jako jedno z možných řešení této situace bylo některými politiky
zvažováno vyhlášení stavu nebezpečí. V tomto případě by se neuplatnilo komentované
ustanovení, neboť podání výpovědí není stávkou; vzhledem k možnému ohrožení života
a zdraví značného množství obyvatelstva při nemožnosti poskytování zdravotní péče
v dostatečném rozsahu tedy přinejmenším v některých krajích mohly být naplněny podmínky
pro vyhlášení stavu nebezpečí. Tímto institutem by ovšem teoreticky bylo možno nastalou
situaci řešit pouze na velmi krátkou a omezenou dobu; zaměstnavatelé by tak jako
tak museli s bývalými zaměstnanci začít vyjednávat, příp. zaměstnat jiné lékaře.
K vyhlášení stavu nebezpečí nakonec nedošlo, když zaměstnavatelé se ve většině případů
dohodli se zaměstnanci na odvolání jejich výpovědí.
K odst. 8
Stav nebezpečí končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen. Přitom platí, že tato
doba může dle odst. 4 trvat nanejvýše 30 dnů. Hejtman může tuto dobu prodloužit pouze
se souhlasem vlády.
V praxi nastaly i případy, kdy v rozhodnutí nebylo stanoveno, dokdy má stav nebezpečí
platit. Absenci takového určení považujeme za nežádoucí. Na druhou stranu tato vada
podle našeho názoru nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí o stavu nebezpečí. Pokud ovšem
nedojde k jeho zrušení, platí, že stav nebezpečí
zanikne uplynutím zákonem
stanovené třicetidenní doby, příp. doby, o kterou vláda souhlasila s prodloužením
stavu nebezpečí.
Hejtman i vláda mohou kdykoliv před uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen, stav
nebezpečí zrušit. Vláda je povinna zrušit stav nebezpečí, nejsou-li splněny podmínky
pro jeho vyhlášení. V takovém případě pochopitelně může zrušit stav nebezpečí i hejtman,
byť to není výslovně uvedeno v textu komentovaného ustanovení. Vzhledem k tomu, že
hejtman se při vyhlášení stavu nebezpečí musel domnívat, že podmínky pro jeho vyhlášení
byly splněny, bude taková situace spíše výjimečná (např. změna právního názoru hejtmana,
popř. změna osoby hejtmana).
K odst. 9
V komentovaném ustanovení se pojednává o rozhodnutí vlády o zrušení stavu nebezpečí.
Toto rozhodnutí se zveřejňuje obdobně jako rozhodnutí dle odst. 6. Máme za to, že
toto ustanovení by se mělo vztahovat i na rozhodnutí hejtmana o zrušení stavu nebezpečí.
Skutečnost, že zákonodárce opomněl stanovit povinnost zveřejnit rozhodnutí hejtmana
o zrušení stavu nebezpečí, podle našeho názoru nebrání tomu, aby došlo k jeho zveřejnění
obdobně jako dle odst. 6, a to z důvodu informovanosti široké veřejnosti. V komentovaném
ustanovení by podle našeho názoru měla být stanovena povinnost vyhlásit rozhodnutí
(jak vlády, tak i hejtmana) o zrušení stavu nebezpečí rovněž i ve Věstníku.
Soudní přezkum rozhodnutí o stavu nebezpečí
Samostatnou a poměrně zásadní otázkou je problematika soudního přezkumu rozhodnutí
o stavu nebezpečí.
V
čl. 36 odst. 2 Listiny je stanoveno, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost
takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak; z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle
Listiny.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba pojem "rozhodnutí orgánu veřejné
správy" obsažený v
čl. 36 odst. 2 Listiny interpretovat extenzivně. V
KriZ není otázka
soudního přezkumu rozhodnutí o stavu nebezpečí nikterak upravena; to znamená, že
zákon nestanoví jinak než
čl. 36 odst. 2 věta první Listiny. Rozhodnutí o stavu nebezpečí
se navíc nepochybně týká přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a
svobod podle
Listiny; i kdyby
KriZ obsahoval výjimku ze soudního přezkumu rozhodnutí
o stavu nebezpečí, taková výjimka by podle našeho názoru byla protiústavní (v rozporu
s
čl. 36 odst. 2 větou druhou Listiny).
S ohledem na tyto skutečnosti máme za to, že rozhodnutí o stavu nebezpečí je přezkoumatelné
ve správním soudnictví. Jde o otázku dosud judikaturou neřešenou, a tedy na okraj
poznamenáváme, že i kdyby správní soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí o stavu nebezpečí
není přezkoumatelné ve správním soudnictví, pak by přesto bylo přezkoumatelné alespoň
Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti dle
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy
ve spojení s
§ 72 odst. 1 písm. a) zák. o ÚS, neboť ústavní stížnost je dle těchto
ustanovení oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným
rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu
veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Aby bylo možno konkretizovat možnost soudní ochrany proti nezákonnému rozhodnutí
o stavu nebezpečí, je třeba zodpovědět otázku, jakou má toto rozhodnutí povahu.
Jako první se nabízí otázka, zda se jedná o rozhodnutí jakožto správní akt. Podle
§ 67 odst. 1 spr. ř. rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší
práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková
osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje
o procesních otázkách. Podobnou, byť stručnější definici obsahuje i
§ 65 odst. 1
s. ř. s.
Teorie správního práva definuje správní akt pěti znaky: 1. jednání správního úřadu
či jiného subjektu na základě zákona, 2. jednostranný autoritativní výrok o právech
a povinnostech směřující vůči nepodřízeným subjektům (adresátům), 3. adresáti se
nenacházejí ve stejném (rovném) postavení jako správní úřad či jiný subjekt, který
akt vydává, 4. správní akt se týká konkrétní (jedinečné) věci i konkrétních adresátů,
5. správní akt je ve vztahu k adresátům právně závazný a (státní mocí) vynutitelný
(Sládeček, 2013, s. 117).
Jelikož rozhodnutí o stavu nebezpečí se netýká konkrétních adresátů (není splněn
znak č. 4), máme za to, že se nejedná o rozhodnutí jakožto správní akt.
Jako další se nabízí otázka, zda rozhodnutí o stavu nebezpečí může být právním předpisem.
Byť se toto rozhodnutí dle odst. 6 zveřejňuje ve Věstníku právních předpisů kraje,
máme za to, že se o normativní právní akt svojí povahou nejedná. K tomu lze odkázat
na argumentaci Ústavního soudu, který se zabýval otázkou, zda rozhodnutí prezidenta
republiky o amnestii je právním předpisem: "Nelze si však nevšimnout specifičnosti
amnestijního rozhodnutí, jež spočívá v tom, že oproti (standardnímu) právnímu předpisu
nemá všechny jeho obsahové znaky, jestliže neobsahuje opakovatelné pravidlo (je naopak
jednorázové); přitom právě trvalost je významným znakem obecné normy (dojde-li k
naplnění normy, platí dále pro budoucí případy daného druhu), což v případě amnestijního
rozhodnutí neplatí, a není proto také kdykoliv zaměnitelné pozdější obecnou normou
podle zásady
lex posterior derogat priori
. Odlišnost panuje i v rovině formální (názvem
jde o rozhodnutí), jakož i funkcionální, neboť neplní roli právního předpisu, nýbrž
výjimky z něj." (
Pl. ÚS 4/13) Tato argumentace Ústavního soudu, týkající se rozhodnutí
prezidenta republiky o amnestii, je podle našeho názoru do značné míry uplatnitelná
i na rozhodnutí o stavu nebezpečí; toto rozhodnutí podle našeho názoru tedy není
právním předpisem.
Jako další se nabízí otázka, zda rozhodnutí o stavu nebezpečí je opatřením obecné
povahy. Opatření obecné povahy je právní naukou vymezeno mimo jiné jako "úkon nacházející
se (kdesi) na pomezí mezi právními předpisy a správními rozhodnutími: s právními
předpisy má (především) společné znaky blíže nevymezené množiny adresátů (osob, které
zavazuje) a možnosti přezkumu soudními orgány (nikoliv však Ústavním soudem, ale
krajskými soudy jako soudy správními), se správními akty ho spojuje konkrétnost určité
věci, kterou se zabývá, a eventualita přezkumu v rámci veřejné správy; pro oba úkony
je typická jednostrannost (jde o vrchnostenský akt)." (Sládeček, 2013, s. 168-169)
V judikatuře jsou opatření obecné povahy vymezena obdobně jako v právní teorii, kupříkladu
jako "konkrétně-
správní akty, stojící svou povahou mezi správním rozhodnutím
a právním předpisem, jejichž účelem je řešit jednotlivou, určitou (konkrétní) věc
v oblasti veřejné správy, které se však vztahují na neurčitý a přesně ani neurčitelný
počet osob". (NSS
4 Ao 4/2010-195)
Rozhodnutí o stavu nebezpečí splňuje definiční znaky opatření obecné povahy, jak
jsou vymezeny právní teorií a převzaty judikaturou Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí
o stavu nebezpečí řeší jednotlivou (konkrétní) věc, tj. konkrétní, aktuálně vzniklé
nebezpečí, avšak vztahuje se na blíže nevymezenou množinu jeho adresátů; rozhodnutí
o stavu nebezpečí se tak svojí povahou nachází na pomezí mezi právními předpisy a
správními rozhodnutími.
Pro zodpovězení otázky, zda rozhodnutí o stavu nebezpečí je opatřením obecné povahy,
či nikoliv, je stěžejní, zda opatření obecné povahy se má chápat ve formálním nebo
materiálním pojetí.
Nejvyšší správní soud zpočátku zastával materiální pojetí, podle něhož "není podstatné,
zda zvláštní zákon výslovně mluví o tom, že určitý orgán veřejné správy má vydat
opatření obecné povahy, ale postačuje, když lze ustanovení zákona vyložit tak, že
zde stanovená pravomoc a působnost jsou materiálně (z hlediska obsahu) realizovatelné
právě pomocí vydání opatření obecné povahy". (Sládeček, 2013, s. 170)
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se posléze v usnesení NS
3 Ao 1/2007-44
přiklonil k formálnímu pojetí, podle něhož "rozhodujícím kritériem pro posouzení,
zda je příslušný správní akt opatřením obecné povahy, nejsou materiální znaky (byť
je nepochybné, že by zákonodárce měl při své legislativní činnosti dbát na to, aby
při úpravě tohoto institutu ve zvláštních zákonech byl obsah v souladu s formou),
ale rozhodující je skutečnost, zda tuto právní formu pro vydání aktu zvláštní zákon
předepisuje".
Toto usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ovšem bylo zrušeno nálezem
Ústavního soudu
Pl. ÚS 14/07. Ústavní soud se přiklonil k materiálnímu pojetí opatření
obecné povahy. Nejvyšší správní soud toto materiální pojetí přijal a ve své judikatuře
je dosud plně respektuje (srov. např. NS
7 As 249/2014-102, NS
5 As 85/2015-36).
Jelikož rozhodnutí o stavu nebezpečí splňuje definiční kritéria opatření obecné povahy
a na základě shora zmíněného nálezu Ústavního soudu je třeba uplatňovat materiální
pojetí opatření obecné povahy, jsme přesvědčeni o tom, že rozhodnutí o stavu nebezpečí
je soudně přezkoumatelné jako opatření obecné povahy. Podle našeho názoru tak není
na závadu, že vydání opatření obecné povahy nepředchází řízení dle
§ 171-174 spr.
ř. To ostatně potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8.2010, č.
j.
2 Ao 3/2010-55, podle něhož "není jistě vyloučen ani úkon, který je po materiální
stránce opatřením obecné povahy, nicméně řízení o jeho přijetí výslovně upraveno
není a pod režim
správního řádu by jej nebylo možno podřadit".
Rozhodnutí o stavu nebezpečí je tak dle našeho názoru přezkoumatelné soudem ve správním
soudnictví, a to za podmínek
§ 101a-101d s. ř. s. Do konce roku 2011 byl k soudnímu
přezkumu opatření obecné povahy věcně příslušný Nejvyšší správní soud (dle tehdejšího
§ 101c s. ř. s.). Po novele
soudního řádu správního provedené zákonem č.
303/2011
Sb. jsou s účinností od 1.1.2012 k tomuto soudnímu přezkumu věcně příslušné krajské
soudy, přičemž v
§ 101b odst. 1 s. ř. s. je stanoveno, že návrh na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části lze podat do 3 let od nabytí účinnosti tohoto opatření
obecné povahy.
Lze očekávat, že než správní soud stihne rozhodnout o návrhu na zrušení rozhodnutí
o stavu nebezpečí, toto rozhodnutí zanikne v souladu s
§ 3 odst. 8 KriZ uplynutím
doby, na kterou byl stav nebezpečí vyhlášen, příp. bude zrušen hejtmanem či vládou.
K této situaci může dojít i přesto, že soud má o návrhu rozhodnout rychle, nejpozději
do 90 dnů od jeho podání (srov.
§ 101d odst. 2 s. ř. s.). Správní soud by podle našeho
názoru měl přesto rozhodnout o návrhu, s tím, že zrušené či zaniklé rozhodnutí by
již nezrušil, nýbrž by v případě důvodnosti návrhu pouze ve výroku rozsudku uvedl,
že napadené rozhodnutí o stavu nebezpečí bylo nezákonné (podobně jako tak správní
soudy činí v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, netrvá-li tento
zásah nadále, srov.
§ 87 s. ř. s.). V opačném případě by správní soud popřel právo
na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy zaručené
čl. 36 odst. 2 Listiny; ohroženo
by mohlo být i právo na náhradu škody po státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný
úřední postup dle
čl. 36 odst. 3 Listiny uplatňované dle zákona č.
82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích
a jejich činnosti (
notářský řád), když správní soud by i v případě nezákonnosti rozhodnutí
o stavu nebezpečí o návrhu mohl odmítnout rozhodnout pouze proto, že toto rozhodnutí
zaniklo nebo bylo zrušeno dříve, než soud o návrhu rozhodl. Žádným rozhodnutím by
tak nebyla deklarována nezákonnost vyhlášeného rozhodnutí o stavu nebezpečí a uplatnění
nároku na náhradu škody způsobené orgány veřejné moci by kvůli tomu mohlo být odepřeno.
Na okraj upozorňujeme, že vzhledem ke skutečnosti, že vydání rozhodnutí o stavu nebezpečí
nepředchází řízení dle
§ 171-174 spr. ř. (což je zcela pochopitelné vzhledem k rychlosti,
s jakou musí být rozhodnutí o stavu nebezpečí vydáno, nadto, že aplikace
spr. ř.
na rozhodování a ukládání povinností dle
KriZ je až na výjimky vyloučena
§ 38 KriZ),
nelze na rozhodnutí o stavu nebezpečí aplikovat ani
§ 174 odst. 2 spr. ř. pojednávající
o posouzení souladu opatření obecné povahy s právními předpisy v přezkumném řízení.
Možnost zrušit rozhodnutí o stavu nebezpečí ze strany hejtmana či vlády navíc upravuje
§ 3 odst. 8 KriZ.
Související ustanovení:
§ 1 - Předmět úpravy,
§ 14 odst. 4 - Orgány kraje a další orgány s působností na
území kraje,
§ 29 - Právnické a podnikající fyzické osoby,
§ 31 - Fyzické osoby
Související předpisy:
zákon č.
231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání,
Literatura:
SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. 3. aktualizované a upravené vydání. Praha: Wolters
Kluwer ČR, 2013.
Stav nebezpečí. Úplný přehled rozhodnutí hejtmanů vyhlášených v období od 1.1.2001
do 31.10.2014. Metodické materiály. Krajský úřad Pardubického kraje, Oddělení krizového
řízení, listopad 2014.
Právní stav komentáře je ke dni 1.7.2017.
K odst. 1
Na základě
kompetenčního zákona v ČR působí tyto ústřední orgány státní správy, v
jejichž čele stojí člen vlády: Ministerstvo financí (MF), Ministerstvo zahraničních
věcí (MZV), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), Ministerstvo kultury
(MK), Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), Ministerstvo zdravotnictví (MZdr),
Ministerstvo spravedlnosti (MSp), Ministerstvo vnitra (MV), Ministerstvo průmyslu
a obchodu (MPO), Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), Ministerstvo zemědělství (MZe),
Ministerstvo obrany (MO), Ministerstvo dopravy (MD) a Ministerstvo životního prostředí
(MŽP).
Na základě
kompetenčního zákona v ČR působí tyto ostatní ústřední orgány státní správy
(ÚSÚ): Český statistický úřad (ČSÚ), Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK),
Český báňský úřad (ČBÚ), Úřad průmyslového vlastnictví (ÚPV), Úřad pro ochranu hospodářské
soutěže (ÚOHS), Správa státních hmotných rezerv (SSHR), Státní úřad pro jadernou
bezpečnost (SÚJB), Národní bezpečnostní úřad (NBÚ), Energetický regulační úřad (ERÚ),
Úřad vlády České republiky (ÚV ČR), Český telekomunikační úřad (ČTÚ), Úřad pro ochranu
osobních údajů (ÚOOÚ) a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).
KriZ stanoví, že ministerstva a ÚSÚ zajišťují připravenost na řešení krizových situací
v rámci své působnosti. To znamená, že pokud zákon stanoví ministerstvu nebo ÚSÚ
působnost v rámci určité činnosti, pak ministerstvo nebo ÚSÚ jsou povinny tuto svoji
činnost promítnout do své připravenosti na řešení krizových situací. Základní vodítko
pro působnost jednotlivých ministerstev lze nalézt v
kompetenčním zákoně.
Kompetenční
zákon je jakousi "ústavou" pro ministerstva, neboť v
§ 4-19 stanoví působnost jednotlivých
ministerstev v konkrétních oblastech. Tato působnost je následně rozvedena v příslušných
zákonech. To znamená, že na ústřední úrovni je za výkon příslušných činností odpovědno
přímo konkrétní ministerstvo. Jedině ministerstvo pak na ústřední úrovni vykonává
činnosti, které jí do působnosti svěřuje
kompetenční zákon. Pokud úřad, orgán či
složka na ústřední úrovni vykonává činnosti, které
kompetenční zákon svěřuje do působnosti
ministerstva, pak takový úřad, orgán či složka jedná a vystupuje jménem příslušného
ministerstva, neboť pouze toto ministerstvo je ústředním orgánem státní správy. Je
to logické, protože v čele ministerstva stojí ministr, který je členem vlády. Vláda
je vrcholným orgánem výkonné moci a ze své činnosti se zodpovídá Parlamentu ČR, konkrétně
Poslanecké sněmovně.
Pokud
KriZ uvádí, že ministerstva a ÚSÚ zajišťují připravenost na řešení krizových
situací v jejich působnosti, neznamená to, že tím není míněna i fáze řešení krizových
situací. To by bylo nesmyslné. Ostatně, štěstí přeje připraveným. Příslušné zákony
stanoví zvláštní působnosti konkrétního ministerstva a jím řízeným úřadům nebo ÚSÚ,
které vykonávají v případě vážného nebezpečí (ohrožení) nebo přímo za krizové situace.
Nad rámec toho přímo
KriZ sám po dobu krizového stavu stanoví MZdr, MD a MPO mimořádná
oprávnění. Nicméně podrobnosti o tom lze nalézt v příslušných zákonech a v nich lze
také nalézt mimořádná oprávnění, která přísluší i dalším ministerstvům, popř. ÚSÚ,
ať již zákon výslovně hovoří o krizovém stavu nebo krizové situaci, nebo o vážném,
zvýšeném, rozsáhlém atp. nebezpečí (ohrožení). Takové nebezpečí či ohrožení může
totiž být řešeno ve stavu tzv. mimořádné situace (mimořádného stavu) nebo za "krizové
situace (krizového stavu)".
K odst. 2 písm. a)
Každé ministerstvo a veškeré ÚSÚ zřizují pracoviště krizového řízení. Náplní tohoto
pracoviště má být zajišťování a provádění všech činností souvisejících se zajištěním
připravenosti na krizové situace a s jejich řešením. Tato pracoviště jsou v organizační
struktuře umístěna zpravidla v přímé podřízenosti ministra nebo vedoucích ÚSÚ, a
to jako odbor nebo oddělení, nebo jsou součástí bezpečnostního odboru, jehož ředitel
je podřízen přímo ministru nebo vedoucím ÚSÚ. Jen v ojedinělých případech je toto
pracoviště umístěno v sekci, jež je podřízena náměstkovi jako je tomu např. u MO,
MV či NBÚ. V případě MV je tento stav o to diskutabilnější, když toto ministerstvo
je zodpovědné za krizové řízení na celostátní úrovni, tedy jeho povinností je jít
ostatním úřadům příkladem.
Pracoviště krizového řízení se zpravidla v rozhodné míře podílejí na činnostech uvedených
v odst. 2. Pracovníci pracovišť krizového řízení by měli splňovat zvláštní odbornou
způsobilost, jakou vyžaduje zákon č.
234/2014 Sb., o státní službě a nařízení vlády
č.
106/2015 Sb., o oborech státní služby [srov.
§ 10 odst. 1 písm. b)], které v příloze
1 pod bodem 32. jako obor státní služby uvádí "krizové řízení". S ohledem na charakter
jejich práce je logické, že pracují se zvlášť citlivými informacemi. Proto tito pracovníci
zpravidla disponují oprávněním k seznamování se s ZS. Za tím účelem jsou zapsáni
do zvláštního seznamu, který schvaluje ministr nebo vedoucí ÚSÚ, případně ministrem
nebo vedoucím pověřený pracovník. Rovněž není neobvyklé, že při své činnosti se seznamují
s utajovanými informacemi. Proto řada z nich musí mít bezpečnostní prověrku odpovídající
příslušnému stupni utajení (vyhrazené, důvěrné, tajné, přísně tajné).
Vytváření pracovišť krizového řízení není jen výsadou ministerstev a ÚSÚ. Tato pracoviště
si podle potřeby vytvářejí i ostatní správní úřady nebo složky jako např. PČR na
úrovni policejního prezidia a KŘP nebo HZS ČR na úrovni GŘ HZS a HZSK. Dále má toto
pracoviště zřízeno např. GŘC. Činí tak v závislosti na tom, jakou působnost jim zákon
stanoví. V závislosti na tom se pak ve větší či menší míře souvisí nebo se dotýká
krizového řízení.
K odst. 2 písm. b)
Povinností každého ministerstva a ÚSÚ je zpracovat krizový plán. Tento krizový plán
obsahuje krizová opatření a postupy k řešení krizové situace. Je samozřejmé, že krizový
plán odráží působnost toho kterého ministerstva a ÚSÚ. Připomínáme, že krizový plán
může obsahovat pouze krizová opatření, která jsou zákonem upravena. Krizovými opatřeními
se totiž zasahuje do práv a povinností osob. To znamená, že tato opatření musí být
jednak stanovena zákonem, zákon musí ve vztahu k tomuto krizovému opatření stanovit
působnost ministerstvu nebo ÚSÚ (např. oprávnění něco regulovat, zakázat, omezit,
uložit, přikázat atp.) a konečně se musí jednat o opatření, jehož použití přichází
v úvahu za výjimečných situací. Krizová opatření totiž nejsou určena pro řešení běžných
(standardních) situací.
Základní část obsahuje charakteristiku organizace krizového řízení (to znamená činnost
ministerstva nebo ÚSÚ), přehled možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení a přehled
právnických osob a podnikajících fyzických osob, které zajišťují plnění opatření
vyplývajících z krizového plánu. Dále tato část obsahuje přehled prvků KI a prvků
EKI, které ministerstvo nebo ÚSÚ za takový prvek určily opatřením obecné povahy.
Operativní část obsahuje přehled krizových opatření a způsob zajištění jejich provedení,
plán nezbytných dodávek zpracovaný podle zákona o hospodářských opatřeních pro krizové
stavy, způsob plnění regulačních opatření podle zákona o hospodářských opatřeních,
přehled spojení na subjekty podílející se na připravenosti na krizové situace a jejich
řešení, rozpracování typových plánů na postupy pro řešení konkrétních druhů hrozících
krizových situací identifikovaných v analýze ohrožení a přehled plánů zpracovávaných
podle zvláštních právních předpisů využitelných při řešení krizových situací. Jedná
se např. o povodňové plány, plány určené pro řešení chemických a radiačních havárií,
nákaz, infekcí atd. Tato část krizového plánu také obsahuje plán hospodářské mobilizace,
který ministerstvo nebo ÚSÚ zpracovávají podle zákona o hospodářských opatřeních.
Pomocná část obsahuje přehled právních předpisů využitelných při přípravě na krizové
situace a jejich řešení, zásady manipulace s krizovým plánem, geografické podklady,
další dokumenty související s připraveností na krizové situace a jejich řešením a
typový plán, který ministerstvo nebo ÚSÚ zpracovávají ve své působnosti a kterým
stanoví pro konkrétní druh krizové situace doporučené typové postupy, zásady a opatření
pro jejich řešení.
Krizový plán schvaluje ministr nebo vedoucí ÚSÚ, neboť ti zodpovídají za činnost
svého resortu. Tudíž je i odpovědný za připravenost resortu na řešení krizových situací.
V tomto případě charakter krizové situace nehraje roli. Příslušné ministerstvo nebo
ÚSÚ musí být připraveny na situaci, kdy např. z hlediska jejich vlastní dislokace
nebo dislokace jejich podřízených složek a útvarů může být ohroženo a zasaženo povodní
či jiným nebezpečím (může se např. stát terčem kybernetického útoku) nebo jde o situaci,
která spadá do okruhu jejich působnosti (např. nákazy zvířat nebo lidí).
K odst. 2 písm. c)
Každé ministerstvo a veškeré ÚSÚ zřizuje KŠ, který je pracovním orgánem určeným k
přípravě na krizové situace a k jejich řešení. KŠ nemá rozhodovací pravomoc. Ta náleží
ministrovi nebo vedoucím ÚSÚ. O složení, úkolech a materiálním a administrativním
zajištění KŠ rozhoduje příslušný ministr nebo vedoucí ÚSÚ. Vedoucím KŠ je ministr
nebo vedoucí ÚSÚ, přičemž složení a úkoly KŠ se odrážejí v působnosti ministerstva
nebo ÚSÚ. Podle potřeby KŠ samozřejmě může zřizovat pracovní skupiny, přizvat si
na jednání odborníky atd. V tomto není činnost KŠ nijak omezena. Jediným limitem,
a to zákonným, je skutečnost, že jde o pracovní orgán.
K odst. 2 písm. d)
Ministerstvo nebo ÚSÚ v rámci své působnosti na základě žádosti jiného ministerstva
nebo ÚSÚ zajišťují provedení odborných prací. To znamená, že např. MZdr nebo MZe
dodá odborníky z oblasti hygieny, veterinární péče, rostlinolékařské péče atd. k
provedení odborných úkonů jako např. ohledání, vyšetření, laboratorní zkoumání atp.
Sem patří i zpracování odborných analýz, stanovisek aj. MV a MO z jimi řízených složek
dodá zase např. chemiky a pyrotechniky. To samé platí o MF, jemuž je podřízeno GŘC,
které provádí specializované laboratorní zkoumání ve své Celně technické laboratoři
(CTL). Spolupráce mezi ministerstvy a ÚSÚ není samozřejmě omezena jen na fázi přípravy
na krizové situace, ale platí i pro fázi řešení krizových situací.
Navíc tato spolupráce vychází též z
§ 27 kompetenčního zákona, kdy ministerstva a
ÚSÚ si navzájem vyměňují potřebné informace a podklady. Nelze však vyloučit situaci,
kdy nebude zcela jasné, které ministerstvo nebo ÚSÚ mají zajistit provedení odborných
prací. V takovém případě bude muset vláda na žádost příslušného ministerstva nebo
ÚSÚ usnesením určit koordinátora pro provedení odborných prací, a která další ministerstva
a ÚSÚ se na jejich provedení podílejí [srov.
§ 4 odst. 1 písm. b) KriZ a
§ 21 kompetenčního
zákona].
K odst. 2 písm. e)
Ministerstvo a ÚSÚ na základě žádosti poskytují podklady jiným ministerstvům, KÚ
a OÚORP. Přestože uvedené ustanovení výslovně nezmiňuje ÚSÚ, jsme přesvědčeni, že
i ÚSÚ mohou požádat ministerstvo nebo jiný ÚSÚ a ty jsou povinny takové podklady
poskytnout. Uvedené má oporu v
§ 27 kompetenčního zákona. Podmínkou ale je, že se
musí jednat o podklady, které se týkají zajištění připravenosti na krizové situace
a na jejich řešení. Dále jsme přesvědčení, že pokud takové podklady mají charakter
ZS nebo utajovaných informací, mohou být poskytovány a musí být s nimi nakládáno
odpovídajícím způsobem. Navíc podklady od ministerstev a ÚSÚ mohou být získávány
jen v souvislosti s působností, které jiné ministerstvo, ÚSÚ, KÚ nebo OÚORP vykonávají
na základě příslušného zákona a jen za účelem přípravy na krizové situace a na jejich
řešení (srov.
§ 28 odst. 1). Pokud tomu tak není, jsou ministerstvo nebo ÚSÚ oprávněny
poskytnutí takových podkladů odmítnout. Podle našeho názoru mohou ministerstvo nebo
ÚSÚ odmítnout poskytnout takové podklady, pokud by to mohlo ohrozit bezpečnost státu,
mohlo by dojít k porušení zákona č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informaci
a o bezpečnostní způsobilosti, atp.
K odst. 2 písm. f)
Ministerstva a ÚSÚ jsou oprávněny vyžádat si podklady týkající se připravenosti na
krizové situace a na jejich řešení od KÚ a OÚORP. Samozřejmě mohou vyžadovat jen
takové podklady, které dotýkají jejich působnosti. Stejně jako v případě předchozího
písmena, taková žádost by měla obsahovat poměrně jasné vymezení toho, co má být poskytnuto
a na základě jakého předpisu. Podle našeho názoru nestačí, když ministerstvo nebo
ÚSÚ odkážou na toto ustanovení
KriZ. Jsme toho mínění, že ministerstvo nebo ÚSÚ musí
uvést, s jakou jejich konkrétní působností žádané podklady souvisejí. Mnohdy může
jít o citlivá data a KÚ a OÚORP je povinen s nimi odpovídajícím způsobem zacházet.
Poskytování podkladů se tak může stát předmětem sporů, které bude muset nějakým způsobem
řešit ministr vnitra (
§ 10 odst. 3).
Údaje a podklady, které jsou získány prostřednictvím HZSK (
§ 15 odst. 3), ministerstva
a ÚSÚ vyžadují přímo od MV, jehož jménem je předává GŘ HZS. Jedná se o informace,
zjednodušeně vyjádřeno, technického rázu. Touto cestou si ale ministerstva a ÚSÚ
mohou opatřit jen údaje v
§ 15 odst. 3 uvedené. Ostatní údaje si musí získat sami,
tj. od těchto územních orgánů. Nic jim ovšem nebrání, aby si uvedené údaje získaly
i do územních správních úřadů, které náleží do jejich působnosti, pokud těmito údaji
disponují (srov.
§ 27 kompetenčního zákona).
Ministerstva a ÚSÚ patří mezi orgány krizového řízení, což jednoznačně plyne ze systematického
řazení
KriZ. Tyto úřady se proto mohou obrátit s výzvou o poskytnutí údajů a informací
potřebných např. pro zpracování krizového plánu ministerstva nebo ÚSÚ a k určení
prvků KI a prvků EKI přímo na právnické osoby a podnikající fyzické osoby [srov.
§ 29 odst. 1 a
7 a
§ 29a písm. c)]. Z uvedeného plyne, že existuje vícero možností,
jak si ministerstva a ÚSÚ mohou opatřit podklady určené k zajištění připravenosti
na krizové situace a jejich řešení. Mohou k tomu využít jim podřízených správních
úřadů nebo KÚ a OÚORP nebo MV (GŘ HZS) anebo právnické osoby a podnikající fyzické
osoby.
K odst. 2 písm. g)
Ministerstva a ÚSÚ stanovují územním správním úřadům, které jsou jim v rámci jejich
působnosti podřízeny, povinnosti poskytnout na vyžádání podklady pro zpracování krizových
plánů krajů. Protože krizový plán kraje zpracovává HZSK, je za tím účelem oprávněn
vyžadovat potřebné údaje [srov.
§ 15 odst. 1 písm. c) a odst. 3]. HZSK je tedy oprávněn
od územních správních úřadů vyžadovat potřebné údaje, a to ty, které jsou v
§ 15
odst. 3 uvedeny. Ostatní podklady budou územní správní úřady povinny poskytnout na
základě žádosti hejtmana kraje nebo KÚ. Stejně tak jsou územní správní úřady povinny
poskytnout takové údaje na žádost PČR, neboť krizový plán kraje musí obsahovat krizová
opatření a postupy pro případ řešení krizových situací v oblasti vnitřní bezpečnosti
a veřejného pořádku na území kraje (srov.
§ 16). Případné spory při poskytování podkladů
by opět musel řešit ministr vnitra. Jeho rozhodnutí ovšem není závazné, a tedy ani
vynutitelné. Blíže o tom v komentáři k
§ 10 odst. 3.
K odst. 3 písm. a)
Toto ustanovení upravuje činnosti ministerstev a ÚSÚ v souvislosti s ochranou KI,
která patří do jejich působnosti. Jednotlivá ministerstva a ÚSÚ předkládají MV odvětvová
kritéria, které je následně předkládá vládě ke schválení [srov.
§ 4 odst. 1 písm
d)]. Odvětvová kritéria jsou obsažena v příloze k nařízení vlády č.
432/2010 Sb.
Blíže v komentáři k
§ 2 písm. m).
K odst. 3 písm. b)
Ministerstva a ÚSÚ mohou požádat právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu,
která je provozovatelem/vlastníkem stavby, zařízení, prostředku nebo veřejné infrastruktury,
jež s největší pravděpodobností budou označeny jako prvek KI nebo EKI, aby poskytl
informace, na jejichž základě bude takový prvek označen za prvek KI nebo EKI. S tím
koresponduje povinnost těchto osob takové informace poskytnout (srov.
§ 29 odst.
7). Pokud jde o obsah takových informací, převážně se bude jednat o informace organizačního,
funkčního, výrobního, technologického, technického, množstevního atp. rázu. Ostatně
odpověď na charakter těchto informací lze nalézt v odvětvových kritériích prvků KI,
které jsou uvedeny v příloze nařízení vlády č.
432/2010 Sb. Blíže o tom v komentáři
k
§ 2 písm. m).
Ministerstva a ÚSÚ jsou oprávněny takovéto informace požadovat, nemohou-li je získat
jiným způsobem. To znamená, že v prvé řadě se ministerstva a ÚSÚ mají pokusit získat
takové informace z veřejně dostupných rejstříků (srov.
§ 15 odst. 2). Pokud se toto
bude jevit jako nedostatečné, měly by se ministerstvo či ÚSÚ obrátit na MV s žádostí
o jejich získání [
§ 9 odst. 2 písm. f) ve spojení s
§ 10 odst. 1 písm. k) a
§ 15
odst. 3]. Pokud ani to nebude stačit, mohou se ministerstvo nebo ÚSÚ obrátit přímo
na konkrétní právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu.
Jak již jsme uvedli, právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba je povinna takové
informace poskytnout. Poskytované informace mohou být označeny jako ZS nebo se může
jednat o utajované informace. Pokud žádané informace takový charakter mají, je povinností
právnické osoby a podnikající fyzické osoby na toto upozornit a poskytnout je způsobem,
jakým
KriZ nebo zákon č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní
způsobilosti, předpokládá. Podle našeho názoru existuje výjimka, kdy může právnická
osoba nebo podnikající fyzická osoba takovou žádost odmítnout. Tou je situace, kdy
by bylo zjevné, že ministerstvo nebo ÚSÚ budou s takovou informací nakládat v rozporu
se zákonem. V opačném případě by se totiž taková osoba mohla dopustit trestného činu
ohrožení utajované informace minimálně z nedbalosti.
Ministerstvem nebo ÚSÚ požadované informace ale mohou představovat též obchodní tajemství
právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby. V takovém případě je tato osoba povinna
upozornit, že se jedná o obchodní tajemství. To znamená, že právnická osoba nebo
podnikající fyzická osoba by měla určit, jak s těmito informacemi mají ministerstvo
nebo ÚSÚ nakládat, aby nedošlo k jejich zveřejnění nebo zpřístupnění třetím osobám.
Dále to znamená, že právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba by měla takové
informace odeslat způsobem, z něhož bude zřejmé, že se jedná o obchodní tajemství
a že se dostane do rukou jen určené nebo určených osob. Ministerstvo nebo ÚSÚ jsou
následně povinny takové informace chránit a odpovídajícím způsobem s nimi nakládat.
Pokud dojde k jejich úniku, ztrátě, zničení, poškození atp., pak ministerstvo nebo
ÚSÚ odpovídají právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě za škodu jí tím vzniklou
v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu
§ 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(
notářský řád).
K odst. 3 písm. c)
Ministerstva a ÚSÚ určí opatřením obecné povahy prvky KI a EKI, jejichž provozovatelem
není organizační složka státu. V
§ 38 KriZ sice uvádí, v jakých případech se
správní
řád nepoužije, to ovšem není tento případ. To znamená, že opatření obecné povahy
vydávané ministerstvy nebo ÚSÚ podle tohoto ustanovení podléhá režimu
správního řádu,
konkrétně § 171 a násl.
Nicméně s ohledem na to, že se jedná o specifické opatření obecné povahy, bude okruh
dotčených orgánů, s nimiž příslušné ministerstvo nebo ÚSÚ budou toto opatření projednávat,
podstatně užší. Dále jsme toho názoru, že příslušná ustanovení
správního řádu bude
třeba aplikovat přiměřeně, tj. povaze tohoto opatření obecné povahy. Nakolik se toto
opatření dotkne správních obvodů příslušných obcí, zůstává otázkou. Každopádně pokud
to obsah tohoto opatření bude vyžadovat, musí ministerstvo nebo ÚSÚ návrh tohoto
opatření obecné povahy nechat vyvěsit na úřední desce či úředních deskách dotčených
obecních úřadů. Návrh musí být zveřejněn nejméně po dobu 15 dnů. Není-li vzhledem
k rozsahu návrhu možno zveřejnit jej na úřední desce v úplném znění, musí být na
úřední desce uvedeno, o jaké opatření obecné povahy jde, čích zájmů se přímo dotýká
a kde a v jaké lhůtě se lze s návrhem seznámit. Úplné znění návrhu včetně odůvodnění
však musí být i v takovém případě zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup.
Ministerstvo nebo ÚSÚ současně vyzvou dotčené osoby, aby k návrhu opatření podávaly
připomínky nebo námitky.
Řízení o návrhu opatření obecné povahy je písemné. Ministerstvo nebo ÚSÚ mohou ale
rozhodnout, že se bude konat veřejné projednání návrhu. Dobu a místo konání veřejného
projednání ministerstvo nebo ÚSÚ oznámí na úřední desce nejméně 15 dnů předem; oznámení
zveřejní též na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů
se má opatření obecné povahy týkat. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, je možné tuto
dobu zkrátit. V tomto případě musí zkrácená doba činit nejméně 5 dní.
K návrhu opatření obecné povahy může kdokoliv, jehož práva, povinnosti nebo zájmy
mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, uplatnit u ministerstva nebo ÚSÚ
písemné připomínky nebo na veřejném projednání ústní připomínky. Ministerstvo nebo
ÚSÚ jsou povinny se připomínkami zabývat jako podkladem pro opatření obecné povahy
a vypořádat se s nimi v jejich odůvodnění.
Vlastníci nemovitostí, jejichž práva, povinnosti nebo zájmy související s výkonem
vlastnického práva mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, nebo pokud tak
rozhodnou ministerstvo nebo ÚSÚ, i jiné osoby, jejichž oprávněné zájmy mohou být
opatřením obecné povahy přímo dotčeny, mohou podat proti návrhu opatření obecné povahy
písemné odůvodněné námitky k ministerstvu nebo ÚSÚ ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho zveřejnění.
Po uplynutí této lhůty již námitky není možné vznášet. O námitkách ministerstvo nebo
ÚSÚ rozhodnou. Rozhodnutí o námitkách, které musí obsahovat vlastní odůvodnění, se
uvede jako součást odůvodnění opatření obecné povahy. Proti rozhodnutí o námitkách
se nelze odvolat ani podat rozklad. Změna nebo zrušení pravomocného rozhodnutí o
námitkách může být důvodem změny opatření obecné povahy.
Proti opatření obecné povahy nelze podat opravný prostředek. Nicméně subjekt, který
je opatřením obecné povahy ministerstva nebo ÚSÚ dotčen, resp. je jím zasaženo do
jeho práv a povinností, může podat podle
§ 101a a násl. s. ř. s. návrh ke krajskému
soudu na zrušení tohoto opatření obecné povahy nebo jeho části. Ministerstvo nebo
ÚSÚ by v tomto soudním řízení vystupovaly jako odpůrci. Návrh na zrušení opatření
obecné povahy nebo jeho části lze podat do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření
obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu nelze prominout.
Návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části musí obsahovat, čeho se týká,
kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsán a datován. Navrhovatel
musí v návrhu uvést o své osobě osobní údaje jen v nezbytném rozsahu; vždy uvede
jméno, příjmení a adresu (název, IČ a sídlo), na kterou mu lze doručovat. K návrhu
musí být připojeny listiny, kterých se podatel dovolává. V tomto případě minimálně
opatření obecné povahy. Dále musí tento návrh obsahovat návrhové body, z nichž musí
být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné
povahy nebo jeho část za nezákonné. V dalším řízení již nelze tyto návrhové body
rozšiřovat na dosud nenapadané části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o
další návrhové body. To znamená, že jednou podaný návrh již nelze měnit, vyjma toho,
že kdykoliv během řízení může navrhovatel své návrhové body omezit.
Podání, které je třeba doručit ostatním účastníkům a osobám na řízení zúčastněným,
musí být předloženo v potřebném počtu stejnopisů. Přitom jeden stejnopis podání si
ponechá soud a jeden stejnopis obdrží ministerstvo nebo ÚSÚ jakožto odpůrci. Pokud
je návrh podán prostřednictvím datové schránky nebo elektronickou cestou se zaručeným
elektronickým podpisem na elektronickou podatelnu soudu, která je k tomu určena,
stačí tento návrh poslat v jednom vyhotovení.
K řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je příslušný
krajský soud. Místně příslušným je ten soud, v jehož obvodu mají sídlo příslušné
ministerstvo nebo ÚSÚ, které vydaly opatření obecné povahy.
Při přezkoumání opatření obecné povahy vychází soud ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době vydání opatření obecné povahy. Při rozhodování je soud vázán
rozsahem a důvody návrhu. Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo
jeho části jsou v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své
působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným
způsobem, opatření obecné povahy nebo jeho části zruší dnem, který v rozsudku určí.
Není-li návrh důvodný, soud jej zamítne. Soud o návrhu na zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho částí rozhodne do 90 dnů poté, kdy mu byl návrh doručen. Pokud bylo
na základě opatření obecné povahy, které bylo zrušeno, nebo bylo-li na základě části
opatření obecné povahy, která byla zrušena, rozhodnuto o správním deliktu a toto
rozhodnutí nabylo právní moci, ale nebylo dosud vykonáno, je zrušení takového opatření
obecné povahy nebo jeho části důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení příslušného
procesního předpisu. Práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením
opatření obecné povahy nebo jeho části zůstávají nedotčena.
Krom soudního přezkumu mohou ministerstvo nebo ÚSÚ dojít samy k závěru, že opatření
obecné povahy není v souladu s právními předpisy. Za tím účelem je ve
spr. ř. zakotven
institut přezkumného řízení. Usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat do
3 let od účinnosti opatření obecné povahy. Účinky rozhodnutí v přezkumném řízení
nastávají ode dne jeho právní moci.
Přezkumné řízení zahájí správní orgán z moci úřední nebo na základě podnětu účastníka,
v tomto případě subjektu KI. Pokud je podán podnět účastníkem a správní orgán neshledá
důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do
30 dnů podateli. Pokud podnět shledá jako důvodný, zahájí přezkumné řízení. Účastníky
přezkumného řízení jsou účastníci původního řízení, v němž bylo vydáno přezkoumávané
opatření obecné povahy, jichž se přezkumné řízení týká, nebo jejich právní nástupci.
V přezkumném řízení, které se týká opatření obecné povahy ministerstva nebo ÚSÚ,
rozhoduje ministr nebo vedoucí příslušných ÚSÚ. Opatření obecné povahy, které bylo
vydáno v rozporu s právními předpisy, ministr nebo vedoucí příslušných ÚSÚ zruší
nebo změní.
Je třeba si uvědomit, že provozovatel prvku KI se stane automaticky subjektem KI.
Subjekt KI má nejen určitá práva (např. na přednostní zásobování, nařídí-li tak vláda
nebo hejtman kraje), ale samozřejmě i povinnosti. Především je to povinnost zajistit
ochranu prvku KI, za kterou nese odpovědnost. Za tím účelem subjekt KI zpracovává
plán krizové připravenosti, musí umožnit příslušnému kontrolnímu orgánu vykonání
kontroly tohoto plánu a kontrolu ochrany prvku KI. Současně je povinen oznámit příslušnému
(kontrolnímu) orgánu bez zbytečného odkladu informace o změnách, které mohou mít
vliv na určení prvku KI. Samozřejmě na tyto povinnosti si subjekt KI musí vyčlenit
příslušné finanční prostředky a personální zdroje. Protože se jedná o vážný zásah
do práv a povinností dotčených osob (subjektů), je soudní ochrana namístě.
Jakmile ministerstvo nebo ÚSÚ určí opatřením obecné povahy prvky KI nebo prvky EKI,
co nejdříve o tom informují MV, jakož jej i informují o počtu členských států EU,
které jsou na takto určených prvcích EKI závislé. MV totiž každoročně informuje EK
o počtu prvků EKI podle odvětví a o počtu členských států EU, které jsou závislé
na jednotlivých prvcích EKI [srov.
§ 10 odst. 1 písm. h)].
K odst. 3 písm. d)
Uvedené ustanovení upravuje postup pro určení prvků KI a EKI, jejichž provozovatelem
je OSS. Informace, kterými jednotlivá ministerstva a ÚSÚ disponují, vyhodnotí a jako
své návrhy zašlou na MV. To zpracuje seznam prvků KI a EKI, který následně předloží
vládě ke schválení. Součástí tohoto seznamu jsou v případě EKI i informace o počtu
členských států EU, které jsou závislé na jednotlivých prvcích EKI.
K odst. 3 písm. e)
Ministerstva a ÚSÚ kontrolují plány krizové připravenosti subjektů KI a ochranu prvků
KI a ukládají opatření k nápravě nedostatků zjištěných při kontrole. Subjekt KI je
totiž povinen zpracovat plán krizové připravenosti, který obsahuje možná ohrožení
a opatření na jeho ochranu. Blíže o plánu krizové připravenosti pojednáváme v komentáři
k
§ 29a a
§ 29b.
Krizový plán ministerstva nebo ÚSÚ totiž mimo jiné obsahuje prvky KI a EKI, které
ministerstvo nebo ÚSÚ určily opatřením obecné povahy. Krizový plán ministerstva a
ÚSÚ také obsahuje krizová opatření, která mohou být použita např. právě k ochraně
prvků KI a EKI. Proto je určitá propojenost mezi krizovým plánem ministerstva nebo
ÚSÚ a plánem krizové připravenosti subjektu KI nebo EKI žádoucí a nezbytná. Tedy,
pokud například budou nedostatečná opatření k ochraně prvku KI a EKI, která má k
dispozici subjekt KI nebo EKI, bude třeba realizovat krizová opatření podle krizového
plánu ministerstva nebo ÚSÚ na ústřední úrovni. A to buď přímo na úrovni vlády jako
krizové opatření nařízené vládou v rámci nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu
či jako opatření ministerstva nebo ÚSÚ přijaté na základě zákona.
Při kontrole plánů krizové připravenosti ministerstva a ÚSÚ postupují podle
kontrolního
řádu, neboť se jedná o výkon státní kontroly. Výsledkem kontroly mohou být opatření,
která kontrolní pracovník ministerstva nebo ÚSÚ uloží subjektu KI nebo EKI. Pro tuto
kontrolu platí postupy, pravidla atp., která popisujeme v komentáři k
§ 33 odst.
1.
K odst. 3 písm. f)
Ministerstva a ÚSÚ jednou ročně informují MV o ochraně EKI, jakož mu i poskytují
údaje o typech zranitelnosti, hrozbách a zjištěných rizicích. Tato informační povinnost
bezprostředně souvisí s povinností MV každé 2 roky předkládat EK souhrnnou zprávu
obsahující informace o typech zranitelnosti, hrozbách a rizicích zjištěných v jednotlivých
odvětvích EKI [srov.
§ 10 odst. 1 písm. i)].
K odst. 3 písm. g)
Jednou za dva roky ministerstva a ÚSÚ poskytují MV informace o provedených kontrolách
subjektů EKI včetně informací o závažných zjištěních a nařízených, resp. uložených
opatřeních. Tato povinnost souvisí s povinností MV předkládat EK souhrnnou zprávu
[viz písm. f)], jakož i jeho povinností podávat EK zprávy o plnění úkolů vyplývajících
ze směrnice [viz komentář k
§ 10 odst. 1 písm. g),
h) a
i)].
K odst. 4 písm. a)
Ministerstva a ÚSÚ v rámci své působnosti vedou přehled možných zdrojů rizik, provádějí
analýzy ohrožení a v rámci prevence podle zvláštních právních předpisů odstraňují
nedostatky, které by mohly vést ke vzniku krizové situace. Za tím účelem mohou vyžadovat
od podřízených správních úřadů, od KÚ a OÚORP, od právnických osob a podnikajících
fyzických osob a v neposlední řadě i od MV informace a podklady, s nimiž pak pracují
pro zajištění připravenosti svého resortu na krizové situace a na jejich řešení např.
ve formě krizového plánu ministerstva nebo ÚSÚ.
K odst. 4 písm. b)
V rámci své působnosti (tj. na základě zákona a v jeho mezích) příslušná ministerstva
a ÚSÚ rozhodují o opatřeních, která jsou nutná k řešení krizových situací, případně
je i zavádějí. Z důvodu přehlednosti a systematiky komentáře jsme za komentované
ustanovení
§ 12a vložili část, která se podrobněji zabývá postavením ministerstev
a některých ÚSÚ v rámci krizového řízení, resp. při řešení krizových situací.
K odst. 4 písm. c)
Ministerstva a ÚSÚ organizují okamžité opravy nezbytných veřejných zařízení pro přežití
obyvatelstva a k zajištění funkčnosti veřejné správy, které náleží do jejich působnosti.
Jedná se o zařízení, která slouží především k ukrytí obyvatelstva (např. úkryty),
dále která slouží nebo mohou sloužit např. jako evakuační centra nebo mohou sloužit
pro nouzové ubytování, nouzové zásobování základními potravinami, nouzové zásobování
vodou včetně pitné vody, nouzové dodávky energií (elektřina, plyn, teplo, pohonné
hmoty) a nouzové základní služby (informační, zásobovací, zdravotnické, pohřební,
veterinární, poštovní, finanční, sociální, dopravní a další služby). Konečně sem
patří např. i zařízení civilní ochrany.
Patří sem rovněž vše, co příslušné ministerstvo nebo ÚSÚ potřebují ke své činnosti
nebo k činnosti jemu podřízených správních úřadů a složek, které se podílejí na zajištění
činnosti na úseku veřejné správy, jež je zákonem svěřena do působnosti daného ministerstva
nebo ÚSÚ. To znamená, že nejde jen o majetkové hodnoty, jako jsou budovy, vozový
park, kancelářská a výpočetní technika atp., ale může se jednat i o různé informační,
výpočetní a evidenční systémy, ale také o zvláštní postupy, nástroje atd., které
mohou být k výkonu veřejné správy nezbytné.
K odst. 4 písm. d)
Ministerstva a ÚSÚ vytvářejí podmínky pro nouzovou komunikaci ve vztahu k jiným správním
úřadům, obcím, právnickým a fyzickým osobám. Do jisté míry se jedná o způsob komunikace
předvídaný
§ 26. Podle našeho názoru ovšem toto ustanovení nemá na mysli informační
systém krizového řízení jako takový (
§ 26), který je určen výhradně pro krizové řízení
(pro plánování krizových opatření a pro řešení krizových situací), ale má na mysli
komunikaci, která má zajistit výkon veřejné správy v rámci působnosti toho kterého
ministerstva a ÚSÚ. Samozřejmě tato nouzová komunikace může být využita při řešení
krizových situací, ať již podpůrně, nebo jako přímá součást informačních systémů
krizového řízení. Pokud by ale tato nouzová komunikace měla takovouto součástí být,
musí splňovat určitá bezpečnostní kritéria pro přenos a uchování takových informací
[viz
§ 26 odst. 2 písm. c)].
Součástí této nouzové komunikace samozřejmě mohou být a také jsou i hromadné informační
(sdělovací) prostředky (srov.
§ 30).
K odst. 4 písm. e)
Ministerstva a ÚSÚ si vzájemně a bezplatně a bez zbytečného odkladu poskytují údaje
z informačních systémů veřejné správy, které spravují. Tato spolupráce primárně vychází
z
§ 8 odst. 2 spr. ř., kdy v zájmu dobré správy spolu správní orgány vzájemně spolupracují.
Dále
kompetenční zákon v § 27 stanoví, že ministerstva (i ÚSÚ) si navzájem vyměňují
potřebné informace a podklady.
Jedná se o registry, rejstříky a informační systémy, které vede nebo spravuje příslušné
ministerstvo nebo ÚSÚ.
MV např. vede rejstřík politických stran a hnutí, centrální evidenci veřejných sbírek,
centrální registr zbraní, evidenci obyvatel, registr smluv atd.
MD vede např. rejstřík podnikatelů v silniční dopravě, centrální registr vozidel
a centrální registr dopravců.
MZe vede např. centrální evidenci vodních toků, centrální registr vodoprávní evidence
a má zřízené Informační centrum bezpečnosti potravin (ICBP).
MŽP zase např. spravuje nebo se podílí na správě informačních systémů obsahujících
vodohospodářská data, hydroekologická data, informace o kvalitě vod a v neposlední
řadě též povodňové informace (povodňový informační systém "POVIS") a dále např. vede
Integrovaný registr znečišťování.
MZdr zřídilo Ústav zdravotnických informací a statistiky jako OSS, který je správcem
Národního zdravotnického informačního systému.
MF vede např. centrální registr plátců DPH, centrální registr plátců spotřebních
daní a ekologických daní, Centrální systém účetních informací státu, Administrativní
registr ekonomických subjektů, Centrální evidenci dotací z rozpočtu.
MPO vede či spravuje např. evidenci čerpacích stanic pohonných hmot, seznam registrovaných
dodavatelů vojenského materiálu, seznam držitelů povolení k provádění zahraničního
obchodu s vojenským materiálem a Registr živnostenského oprávnění.
MO vede soubornou evidenci věcných prostředků a soubornou evidenci o fyzických osobách
určených k pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci určených k zabezpečení ozbrojených
sil, soubornou evidenci objektů důležitých pro obranu státu a objektů, které mohou
být za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu napadeny, a vojenskou evidenci,
v níž se vedou údaje o občanech, kterým vznikla branná povinnost, vojácích a fyzických
a právnických osobách, a to v rozsahu údajů souvisejících s brannou povinností, jejím
výkonem a věcnými podmínkami výkonu branné povinnosti.
MK vede např. rejstřík registrovaných církví a náboženských společností, centrální
evidenci sbírek a Ústřední seznam kulturních památek ČR.
MŠMT vede např. rejstřík škol a školských zařízení, rejstřík školských právnických
osob a rejstřík veřejných výzkumných institucí.
MPSV je např. správcem elektronické podoby registru poskytovatelů sociálních služeb.
MMR vede např. rejstřík koncesních smluv, Informační systém veřejných zakázek (provozovatelem
je obchodní společnost NESS Czech s. r. o., a to na základě sdělení MMR č.
311/2011
Sb.), seznam kvalifikovaných dodavatelů.
MSp např. vede rejstříků trestů (v jeho rámci existuje i evidence přestupků), Registr
poskytovatelů pomoci obětem trestního činu a dále např. na svých webových stránkách
vede v elektronické podobě veřejný (obchodní) rejstřík, insolvenční rejstřík, seznam
znalců a znaleckých ústavů a tlumočníků.
SSHR provozuje informační systém Argis.
SÚJB vede registr držitelů povolení k nakládání se zdroji ionizujícího záření a ohlašovatelů
drobných zdrojů ionizujícího záření, registr zdrojů ionizujícího záření a pracovišť
s nimi, registr kontrolních akcí a centrální registr dávek ionizujícího záření pro
profesní ozáření.
Úřad průmyslového vlastnictví vede rejstřík ochranných známek, rejstřík vynálezů
a patentů, rejstřík průmyslových vzorů, rejstřík užitných vzorů a rejstřík označení
původu/zeměpisných označení.
ČSÚ je např. správcem základního registru osob a vede registr ekonomických subjektů.
ČBÚ např. vede souhrnnou evidenci dobývacích prostorů a jejich změn, provozovaných
hlavních důlních děl a souhrnnou evidenci oprávnění pro hornickou činnost nebo činnost
prováděnou hornickým způsobem, evidenci o vydaných osvědčeních nebo průkazech odborné
způsobilost a eviduje údaje o pracovních úrazech, provozních nehodách a nebezpečných
událostech, ke kterým došlo při hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým
způsobem a při nakládání s výbušninami.
Český úřad zeměměřický a katastrální např. vykonává správu centrální databáze katastru
nemovitostí ČR a vykonává správu základního registru územní identifikace, adres a
nemovitostí a informačního systému územní identifikace.
Úřad pro ochranu osobních údajů vede veřejný registr zpracování osobních údajů. ČTÚ
vede např. evidenci provozovatelů poštovních služeb a evidenci podnikatelů v elektronických
komunikacích podle všeobecného oprávnění.
Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vede evidenci provozovatelů rozhlasového
a televizního vysílání a provozovatelů převzatého vysílání a evidenci poskytovatelů
audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání.
Tyto údaje si ministerstva a ÚSÚ navzájem a bezplatně poskytují jen v souvislosti
s krizovým řízením. Konkrétním důvodem pro poskytnutí takových údajů je zajištění
připravenosti na krizové situace a pro jejich řešení. Jiný než tento důvod je důvodem
pro odmítnutí takové žádosti.
Poněkud zvláštně část tohoto ustanovení zní tak, že zvláštní právní předpis může
z různých důvodů představovat překážku pro poskytnutí takového údaje. Řada informačních
systémů je veřejně přístupná. V takovém případě asi těžko lze odmítnutí poskytnout
takový údaj ospravedlnit odkazem na zvláštní předpis. Podle našeho názoru se taková
výluka pravděpodobně vztahuje na informační systémy, které nejsou veřejné a k nimž
je omezený přístup ve vztahu k obsahu a charakteru údajů nebo se jedná o individuální
přístup (např. jen některým osobám), kdy je zájem na zajištění ochrany totožnosti
osoby, věci aj. Dalším důvodem, u nějž se taková výluka uplatní, je skutečnost, že
žádaný údaj je utajovanou informací. Dalším důvodem může být fakt, že se jedná např.
o obchodní tajemství. V takovém případě se budou muset ministerstvo nebo ÚSÚ obrátit
přímo na toho, kdo požadovaný údaj jako obchodní tajemství označil.
K odst. 5 písm. a)
Pro zajištění připravenosti na krizové situace a na jejich řešení je MŠMT oprávněno
vydat vyhlášku, která upraví podmínky a způsob vykonávání péče o děti v mateřských
školách, žáky plnící ve školách povinnou školní docházku, osoby umístěné ve školských
zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy a osoby ve střediscích výchovné
péče, pokud tuto péči nemohou za krizové situace vykonávat rodiče nebo jiný zákonný
zástupce (srov.
§ 40 odst. 2).
MŠMT tohoto oprávnění využilo a vydalo vyhlášku, která byla publikována pod č.
281/2001
Sb. Podle ní k této nouzové péči dochází v okamžiku, kdy je vyhlášen stav nebezpečí,
nouzový stav anebo stav ohrožení státu a zákonní zástupci tuto péči nemohou vykonávat.
Tato nouzová péče se poskytuje nezletilým dětem a osobám, které mají ze zákonem stanovených
důvodů nařízeno omezení pohybu a pobytu a jsou povinny se podřídit příslušným ochranným
opatřením.
K této nouzové péči nedochází automaticky v důsledku vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového
stavu nebo stavu ohrožení státu. Aby mohla být realizována, musí být jako krizové
opatření nařízeno [srov.
§ 6 odst. 2 písm. e) a
§ 14 odst. 4 písm. c)]. V minulosti
toto krizové opatření bylo nařízeno např. při vyhlášení nouzového stavu v roce 2002,
2006 a 2013.
Pokud je takové krizové opatření nařízeno vládou nebo hejtmanem kraje, vykonává péči
o tyto osoby vzdělávací zařízení, které určí příslušný orgán krizového řízení. Zpravidla
tímto orgánem bude hejtman kraje, který jednak toto krizové opatření nařizuje za
stavu nebezpečí, nebo zajišťuje jeho provedení, pokud ho za nouzového stavu nebo
stavu ohrožení státu nařídila vláda; pokud ho vláda nenařídí, může ho nařídit sám
(srov.
§ 14 odst. 6). Dále tímto orgánem může být starosta obce s rozšířenou působností
a starosta obce [srov.
§ 18 odst. 3 písm. b) a
§ 21 odst. 2 písm. b)]. To je i logické,
protože se jedná o orgány, které z hlediska své místní působnosti jsou nebo by měly
být dokonale seznámeny s místní situací a místními podmínkami, než je tomu u orgánů
krizového řízení na centrální úrovni. Hejtman kraje, starosta obce s rozšířenou působností
a starosta obce k tomu budou nezbytně potřebovat pomoc místních správních úřadů a
v řadě případů či obvykle i pomoc MŠMT.
Toto krizové opatření může trvat nejdéle po dobu, po kterou je nařízeno; nejpozději
skončí uplynutím doby, na niž byl krizový stav vyhlášen. Nicméně základní a zásadní
podmínkou pro nařízení, trvání a zrušení tohoto krizového opatření je fakt, že zákonní
zástupci nemohou péči o tyto osoby vykonávat. Jakmile tuto péči zákonní zástupci
vykonávat mohou, musí být toto krizové opatření zrušeno nebo omezeno. Je tedy povinností
příslušných orgánů vývoj situace průběžně sledovat a podle toho odpovídajícím způsobem
reagovat.
Nouzovou péči vykonává orgánem krizového řízení určené vzdělávací středisko, které
je za tím účelem dostatečně vybaveno (materiálně, personálně, technicky atd.), aby
zajistilo těmto osobám ochranu života, zdraví, jejich osobního majetku a základních
práv.
To znamená, že takto určená vzdělávací střediska za účelem poskytnutí nouzové péče
zpracovávají s orgány kraje, obce, případně dalšími orgány jako např. s MŠMT nebo
i složkami IZS vlastní plán krizové připravenosti. Jeho obsahem je zajistit připravenost
takto určeného vzdělávacího střediska na řešení krizové situace, u níž lze předpokládat,
že nouzová péče jakožto krizové opatření může být nařízeno. Plán krizové připravenosti
navazuje na krizový plán kraje, obce s rozšířenou působností, obce, ale také třeba
na krizový plán MŠMT, přičemž na výzvu těchto orgánů krizového řízení je takto určené
vzdělávací středisko povinno se podílet na zpracování těchto krizových plánů. V plánech
krizové připravenosti a krizových plánech doplní určené vzdělávací zařízení podle
druhu své činnosti opatření naplňující ustanovení
školského zákona; do organizačního
zabezpečení v nich promítnou i mimořádná opatření k řešení dopadů možných krizových
situací v oblasti výchovy a vzdělávání a jejího zabezpečení. Tyto plány určená vzdělávací
zařízení doplní v souladu s rozsahem jejich začlenění v systému krizového řízení
v příslušných krizových plánech i v souladu s plány kraje nebo obce.
Určená vzdělávací zařízení zajišťují po vyhlášení krizového stavu nepřetržitý provoz.
Za tím účelem může hejtman kraje přikázat fyzickým osobám pracovní povinnost nebo
pracovní výpomoc ve prospěch takto určených vzdělávacích zařízení. Vyhláška MŠMT
uvádí, že tato pracovní povinnost nebo výpomoc by měla být uložena v dohodě s řediteli
vzdělávacích zařízení. Jsme přesvědčeni, že hejtman kraje v tomto ohledu není takovou
dohodou limitován. Nicméně s ohledem na to, že nouzová péče se týká nezletilých osob
nebo osob, které podléhají zvláštnímu výchovného režimu, přičemž nezletilí i tyto
osoby mají společné to, že je třeba zvláštního způsobu zacházení a jednání s nimi
a chování k nim (v případě nezletilých dětí v takové vypjaté situaci obzvláště; nezletilé
děti budou vystaveny stresům zejména z důvodu delšího odloučení od rodičů, prarodičů
atp.), je vhodné, aby hejtman kraje před nařízením pracovní povinnosti a pracovní
výpomoci konkrétním osobám zohlednil vyjádření a názory pedagogických pracovníků,
jakožto speciálně vyškolených osob, jimiž ředitelé vzdělávacích zařízení bezpochyby
jsou. Dále vyhláška MŠMT předpokládá, že ředitelé určených vzdělávacích zařízení
využijí svého zaměstnavatelského oprávnění a zaměstnancům takovéhoto vzdělávacího
zařízení nařídí pracovní pohotovost.
Určená vzdělávací zařízení v průběhu nouzové péče poskytují nezletilým dětem a osobám,
které podléhají zvláštnímu výchovnému režimu, ubytování, stravování, první pomoc,
psychologickou a zdravotní péči v součinnosti s příslušnými odbornými orgány a zařízeními,
pomoc žákům při vyhledání jejich zákonných zástupců i při řešení dalších potřeb vyvolaných
krizovou situací a trvale vedou evidenci osob, kterým nouzovou péči poskytují, a
dále tato zařízení zajišťují dozor nebo dohled nad žáky umístěnými ve svých objektech.
V rámci připravenosti na řešení krizových situací určená vzdělávací zařízení ve svých
plánech krizové připravenosti zohledňují způsoby ohrožení a jednotlivé druhy možných
krizových situací i jejich úrovně z hlediska předpokládaného rizika, včetně stanovení
nezbytného počtu zaměstnanců určeného vzdělávacího zařízení k zajištění jeho provozu
a maximálního počtu žáků, které lze v daném vzdělávacím zařízení po dobu krizového
stavu umístit, případně v rámci náhradních opatření stravovat nebo i ubytovat; připraví
pro období krizového stavu upravený vnitřní předpis obsahující organizační zabezpečení
provozu v krizové situaci; zajišťují seznámení příslušných zaměstnanců a žáků, včetně
zaměstnanců zajišťujících dozor a zaměstnanců zajišťujících provoz, s úkoly, které
budou plnit při krizové situaci, se souvisejícími právními předpisy, s vnitřním předpisem
a se změnou druhu práce u stávajících zaměstnanců; stanovují nezbytné navýšení počtu
zaměstnanců k zajištění plnění úkolů při krizové situaci; zajišťují nezbytné materiálové
zdroje, energetické zdroje a techniku, především potraviny, vodu, hygienické potřeby,
léky, potřeby pro nouzové ubytování, požární techniku; vytvářejí podmínky pro dodržení
hygienických a zdravotních předpisů a předpisů pro bezpečný provoz, případně mohou
měnit tyto podmínky za předpokladu, že byly příslušným odpovědným orgánem povoleny
mimořádné dočasné výjimky z těchto předpisů v souvislosti s předpokládanými krizovými
situacemi; zajišťují dočasnou úpravu výchovně vzdělávacího procesu v návaznosti na
změny v provozu, včetně úprav příslušné pedagogické dokumentace; zabezpečují organizační
náležitosti krizového řízení, zejména vedou seznam adres a telefonních spojení a
vyžádají přednostní telekomunikační služby především na nadřízený krizový štáb, zásobovací
střediska, lékaře, pracovníky sociální péče, pedagogicko-psychologické poradny, dále
zabezpečují formuláře pro evidenci umístěných žáků a přehled o zaměstnancích, podklady
k účetnictví a k ekonomické evidenci; uzavírají smlouvy k zabezpečení spolupráce
v období krizového stavu. Odpovědnost za zajištění této připravenosti nesou ředitelé
určených vzdělávacích zařízení, přičemž odbornou připravenost ředitelů v této oblasti
zajišťují orgány kraje, které mají na starosti krizové řízení.
K odst. 5 písm. b)
Pro zajištění připravenosti na krizové situace a na jejich řešení je ČBÚ oprávněn
vydat vyhlášku, která upraví báňsko-technické podmínky pro zřizování, využití a ochranu
důlních děl, uplatňování preventivních, technických a bezpečnostních opatření a provádění
kontrol (srov.
§ 40 odst. 2). Za tím účelem ČBÚ vydal dne 24.1.2001 vyhlášku publikovanou
pod č.
75/2001 Sb., kterou se stanoví báňsko-technické podmínky pro zřizování, využití
a ochranu důlních děl vybraných pro využití při krizových situacích pro uplatňování
preventivních, technických a bezpečnostních opatření a provádění kontrol.
Vyhláška se vztahuje na podzemní prostory vytvořené pro plnění úkolů vyplývajících
z
krizového zákona, na důlní díla a podzemní prostory původně zřízené k jinému účelu
a následně vybrané pro využití při krizových situacích, např. na důlní díla průzkumná,
přípravná a otvírková, kolektory, tunely a podzemní provozovny a na příslušné části
jeskyní vybraných k tomuto účelu. Vyhláška důlní díla určená pro využití při krizových
situacích označuje jako "zvláštní důlní díla".
Účelem těchto zvláštních důlních děl je zajistit ochranu osob před ohrožením života,
k němuž došlo např. v důsledku živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie
atd. Vyústění zvláštního díla na povrch musí být provedeno tak, aby odolalo živelní
pohromě, ekologické nebo průmyslové havárii, kterou lze předpokládat, nebo takovému
narušení veřejného pořádku, které by ohrozilo bezpečnost osob nacházejících se ve
zvláštním důlním díle.
Vyhláška stanoví, jaký úklon od vodorovné roviny musí zvláštní důlní dílo mít z důvodu
větrání a možného úniku (úniková cesta). Úklon musí být menší než 20 stupňů. Zvláštní
důlní dílo nesmí být ohroženo průvaly vod a bahnin, náhlým zaplynováním, výbuchy
plynů, průtržemi hornin, uhlí a plynů ani důlními otřesy. Výztuž zvláštního důlního
díla včetně případného pažení musí být nehořlavá a musí bezpečně odolat předpokládaným
horským tlakům. Volné prostory za výztuží lze vyplnit pouze nehořlavým materiálem.
Zvláštní důlní dílo musí být nepřetržitě větráno a tam, kde nelze vyloučit koncentraci
metanu, musí být větrání zajištěno natolik, aby koncentrace metanu v ovzduší nepřekročila
1%. Zvláštní důlní dílo musí být odvodněno. V případě, kdy lze očekávat zvýšené přítoky
vody do zvláštního důlního díla, musí být k dispozici dostatečně dimenzované čerpací
zařízení a musí být instalováno potrubí pro čerpání vody. Podlaha zvláštního důlního
díla musí být odvodněna a bez nerovností a překážek a zhotovena z materiálu, který
zajišťuje bezpečnou chůzi. Zvláštní důlní dílo včetně únikové cesty musí být v celé
délce osvětleno. Kromě toho musí být v tomto důlním díle instalována svítidla nouzového
osvětlení. Pro osvětlení musí být zajištěn nezávislý zdroj energie nejméně na 72
hodin provozu nouzového osvětlení. Vstupní dveře do zvláštního důlního díla musí
být konstruovány tak, aby odolaly účinkům, proti nimž mají poskytovat ochranu nebo
proti nimž má být zvláštní důlní dílo chráněno. Vstup do zvláštního důlního díla
musí být chráněn vždy dvojicí vstupních dveří, které se otevírají proti sobě. Dveře
musí být nejméně v takové vzájemné vzdálenosti, aby při průchodu s nosítky byly vždy
jedny uzavřeny. Stejným bezpečnostním požadavkům musí odpovídat podzemní přístupové
cesty k zvláštnímu důlnímu dílu nebo únikové cesty z něho. Zvláštní důlní dílo musí
být trvale stavebně odděleno od ostatních důlních děl, podzemních prostor, popřípadě
zpřístupněných částí jeskyní. Ve zvláštním důlním díle a přístupových cestách k němu
musí být zajištěno pro dobu krizové situace nepřetržité měření koncentrací CO2 a
CO, popřípadě metanu a jiných škodlivých plynů, jejichž výskyt lze předpokládat.
Měřiče, popřípadě čidla musí být umístěny v místech, kde lze výskyt škodlivých plynů
předpokládat.
Technický stav zvláštního důlního díla musí být prověřen nejméně jednou za půl roku.
Při této prohlídce se kontroluje především složení důlního ovzduší z hlediska výskytu
CO2 a CO, popřípadě metanu a jiných škodlivých plynů, stav důlní výztuže, stav objektů
oddělujících důlní dílo od ostatních podzemních prostor a funkčnost vstupních dveří,
osvětlení včetně nezávislého zdroje energie, a je-li jím zvláštní důlní dílo vybaveno,
také čerpacího systému. O výsledcích prohlídek se provede záznam, který musí být
uchováván po dobu nejméně 3 let.
V
§ 10-12a je popsána specifická činnost vybraných ministerstev v oblasti krizového
řízení na základě
KriZ. Z praktických důvodů jsme se rozhodli ke komentovanému
§
9 připojit komentář k činnostem zbývajících ministerstev a ÚSÚ, pokud v oblasti krizového
řízení nějaké takové specifické činnosti vykonávají.
Ministerstvo financí
MF po vyhlášení stavu ohrožení státu podle
§ 31 rozpočtových pravidel vypracovává
návrh mimořádného státního závěrečného účtu a návrh nouzového státního rozpočtu na
zbytek roku. Při sestavování návrhu mimořádného státního závěrečného účtu a při vypracování
návrhu nouzového státního rozpočtu MF musí zohlednit časové hledisko, neboť návrh
mimořádného státního závěrečného účtu a návrh nouzového státního rozpočtu předkládá
vládě k projednání a schválení. Oba návrhy MF musí vypracovat se správci kapitol
a dalšími subjekty. Návrh mimořádného státního závěrečného účtu MF vypracovává za
období do nabytí účinnosti zákona o nouzovém státním rozpočtu. Návrh nouzového státního
rozpočtu MF vypracovává a do 15 dnů ode dne vyhlášení stavu ohrožení státu jej předloží
vládě. Zákon o nouzovém státním rozpočtu pak schvaluje Poslanecká sněmovna, přičemž
vláda může požadovat, aby jej sněmovna projednala ve zkráceném znění. Sněmovna se
o návrhu zákona o nouzovém státním rozpočtu usnese do 72 hodin od jeho podání (čl.
8 odst. 1 a 2 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR).
Na základě zákona č.
12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní
nebo jinou pohromou a o změně zákona č.
363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně
některých souvisejících zákonů (
zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů
(zákon o státní pomoci při obnově území) MF vydalo vyhlášku č.
186/2002 Sb., kterou
se stanoví náležitosti přehledu o předběžném odhadu nákladů na obnovu majetku sloužícího
k zabezpečení základních funkcí v území postiženém živelní nebo jinou pohromou a
vzor pověření osoby pověřené krajem zjišťováním údajů nutných pro zpracování tohoto
přehledu. Tato vyhláška obsahuje vzor tabulek, způsob jejich zpracování a náležitosti
komentáře k přehledu o předběžném odhadu nákladů na obnovu majetku sloužícího k zabezpečení
základních funkcí v území, na kterém byl vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav.
Tento přehled zpracovává kraj, který za účelem sběru potřebných dat a informací písemně
pověří osobu, která tuto činnost bude provádět. Vzor tohoto písemného pověření je
rovněž obsažen ve vyhlášce.
Přehled o předběžném odhadu nákladů na obnovu majetku sloužícího k zabezpečení základních
funkcí v území zpracovává kraj, v jehož územním obvodu došlo k narušení základních
funkcí v důsledku krizové situace, která vedla k vyhlášení stavu nebezpečí nebo nouzového
stavu, a předkládá jej MF do 7 dnů od uplynutí doby, na kterou byl stav nebezpečí
nebo nouzový stav vyhlášen, nebo od okamžiku zrušení těchto krizových stavů před
uplynutím doby, na kterou byly tyto krizové stavy vyhlášeny. Na žádost kraje nebo
na základě vlastního uvážení může MF lhůtu pro předložení předběžného odhadu nákladů
prodloužit. Jakmile MF obdrží předběžný odhad nákladů na obnovu majetku sloužícího
k zabezpečení základních funkcí v území postiženém krizovou situací, ve spolupráci
s MMR zpracuje návrh strategie obnovy území. Zpracovaný návrh pak ministr pro místní
rozvoj předkládá vládě ke schválení.
Ministr financí je členem BRS. Náměstek ministra financí je členem ÚKŠ.
Ministerstvo zahraničních věcí
MZV poskytuje součinnost MV při zapojení ČR do mezinárodních záchranných operací
při mimořádných událostech v zahraničí a při poskytování humanitární pomoci do zahraničí,
která se poskytuje za účelem pomoci obyvatelstvu postiženému mimořádnou událostí.
Humanitární pomoc v tomto případě představuje využití lidských a materiálních zdrojů
[
§ 7 odst. 1 písm. b) zák. o IZS]. Dále MZV poskytuje součinnost MV při obstarávání
zahraniční pomoci pro provádění záchranných a likvidačních prací na území ČR.
Jedním z úkolů MZV je zajištění ochrany občanů ČR v zahraničí [
§ 6 odst. 3 písm.
b) kompetenčního zákona]. V této souvislosti bohužel v
KriZ chybí odpovědnost za
řešení krizových situací v zahraničí, které mají dopad na občany ČR, již se na takovém
místě v zahraničí nacházejí.
Ministr zahraničních věcí je členem BRS a předsedou Výboru pro koordinaci zahraniční
bezpečnostní politiky (VKZBP). Náměstek ministra zahraničních věcí je členem ÚKŠ.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
MŠMT poskytuje součinnost a odbornou pomoc při vykonávání péče o děti a mládež, pokud
tuto péči nemohou v krizové situaci vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce.
Zde je namístě poznamenat, že v souvislosti s vyhlášeným nouzovým stavem předseda
vlády (rozhodnutí č.
373/2002 Sb.), resp. vláda (rozhodnutí č.
121/2006 Sb.) uložila
ministru školství, mládeže a tělovýchovy přijmout opatření k zajištění této péče.
Nad rámec toho dodáváme, že dle našeho názoru v tomto vláda překročila své zákonné
zmocnění. Přijmout krizové opatření podle
§ 6 odst. 2 písm. e) je oprávněna vláda.
K přijetí krizového opatření není zmocněn jednotlivý ministr ani není jednotlivý
ministr zmocněn k provádění zákona na této úrovni. Je nedokonalostí
KriZ, že krizová
opatření jsou stanovena (vymezena) naprosto obecně a neurčitě, jako je tomu v tomto
případě. To znamená, že není jasné, jakým způsobem se má takové krizové opatření
provádět. Důsledkem toho je, že z jednoho a téhož důvodu je zákon prováděn nadvakrát.
Nejprve vládou, a to ještě jen obecně (v podstatě způsobem, kdy je doslovně opsán
zákon), a poté někým dalším. Takový postup je dle našeho názoru nepřípustný a je
i v rozporu s
čl. 4 odst. 1 a
2 Listiny, jakož i v rozporu s
čl. 2 odst. 3 Ústavy
a
čl. 2 odst. 2 Listiny.
Ministr školství, mládeže a tělovýchovy není členem BRS ani jeho náměstek není členem
ÚKŠ. Přitom v souvislosti s opatřením, jakým je nařízení péče, resp. způsob a podmínky
jejího vykonávání ve vztahu k dětem v mateřských školách, žáky plnící ve školách
povinnou školní docházku, osoby umístěné ve školských zařízeních pro výkon ústavní
výchovy a ochranné výchovy a osoby ve střediscích výchovné péče, pokud tuto péči
nemohou v krizové situaci vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce, by bylo vhodné,
aby alespoň náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy byl členem ÚKŠ. Nyní
může být zástupce MŠMT přizván na jednání ÚKŠ leda jako externí spolupracovník (čl.
7 Statutu ÚKŠ, jenž byl schválen usnesením vlády dne 24.11.2008 pod č. 1500).
Ministerstvo práce a sociálních věcí
Stejně jako v předešlém případě i MPSV poskytuje součinnost a odbornou pomoc v sociální
oblasti při řešení krizových situací. Jeho činnost se v takové situaci týká především
pomoci při zabezpečení náhradního způsobu rozhodování o dávkách sociálního zabezpečení
(péče) a jejich výplaty. Konkrétně se jedná o dávky nemocenského a důchodového pojištění,
důchodového zabezpečení, státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky
sociální péče. MPSV poskytuje ale např. také pomoc při využívání občanů evidovaných
jako nezaměstnaní na úřadech práce za účelem jejich použití pro provádění pracovní
výpomoci při realizaci krizových opatření.
Ministr práce a sociálních věcí není členem BRS. Jeho náměstek není členem ÚKŠ. Stejně
jako je tomu u MŠMT, zástupce MPSV může být přizván na jednání ÚKŠ jako externí spolupracovník.
Ministerstvo spravedlnosti
MSp poskytuje součinnost v souvislosti s krizovým opatřením spočívajícím v přemístění
osob ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody do jiné věznice anebo ve vyloučení
(zákazu) volného pohybu těchto osob mimo věznici. Dále např. poskytuje součinnost
s přijetím opatření, která mají ochránit život a zdraví osob umístěných ve věznicích
a vazebních věznicích na území, které je postiženo nebo ohroženo krizovou situací.
Tato opatření pak realizuje VS ČR.
Příslušníci VS ČR navíc mohou být povoláni k plnění úkolů PČR, pokud síly a prostředky
PČR nebudou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to na dobu
nezbytně nutnou. Při plnění úkolů PČR mají příslušníci VS ČR oprávnění a povinnosti
jako příslušníci PČR. V minulosti k takovému použití příslušníků VS ČR již došlo.
Poprvé se tak stalo nařízením vlády č.
147/2013 Sb., o povolání příslušníků Vězeňské
služby a justiční stráže České republiky k plnění úkolů Policie České republiky v
období do 31. července 2013, které bylo přijato v souvislosti s vyhlášením nouzového
stavu rozhodnutím vlády ČR č.
140/2013 Sb. Příslušníci VS ČR byli povoláni k plnění
úkolů PČR na dobu od 13. 6. do 31.7.2013 k zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti
s cílem ochránit životy, zdraví a majetek osob na území ČR postiženém povodní. Vláda
takto povolala nejvýše 50 příslušníků VS ČR. Kromě předsedy vlády a ministra vnitra
toto nařízení spolupodepsal též ministr spravedlnosti. Podruhé došlo k povolání příslušníků
VS ČR nařízením vlády č.
287/2015 Sb., o povolání příslušníků Vězeňské služby České
republiky k plnění úkolů Policie České republiky v období do 29. února 2016, kdy
tito byli povoláni k plnění úkolů PČR na dobu od 1.11.2015 do 29.2.2016. Celkem bylo
povoláno 70 příslušníků VS ČR. Jejich úkolem bylo plnění úkolů PČR při zajišťování
vnitřního pořádku a bezpečnosti v souvislosti s aktuální situací v oblasti nelegální
migrace.
Ministr spravedlnosti není členem BRS a jeho náměstek není členem ÚKŠ. Jako v případě
předchozích ministerstev zástupce MSp může být jako externí spolupracovník přizván
na jednání ÚKŠ.
Ministerstvo pro místní rozvoj
Podle zákona č.
12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní
nebo jinou pohromou a o změně zákona č.
363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně
některých souvisejících zákonů (
zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů
(zákon o státní pomoci při obnově území) je MMR oprávněno si vyžádat od krajů a obcí,
v jejichž územních obvodech došlo k narušení základních funkcí v důsledku krizové
situace, a ve lhůtě, kterou MMR určí, (i) stanovisko, v němž kraje a obce uvedou,
v jaké míře jsou schopny z vlastních rozpočtů pomoci jiným osobám postiženým krizovou
situací, (ii) informaci o opatřeních obsažených v jimi zpracovaných krizových plánech
a uplatněných v období stavu nebezpečí nebo nouzového stavu, z nichž je třeba dále
vycházet při obnově území. Na základě takto získaných podkladů MMR ve spolupráci
s MF zpracuje návrh strategie obnovy území, která obsahuje a) vymezení území, na
jehož obnovu může být státní pomoc poskytnuta, b) cíle, na jejichž zabezpečení může
být státní pomoc poskytnuta, včetně stanovení pořadí jejich důležitosti, c) výčet
ministerstev, která budou o poskytnutí státní pomoci rozhodovat, d) objem finančních
prostředků pro ministerstva určená podle písmene c), dále za e) formy státní pomoci
a v případě, že státní pomoc bude poskytována na základě programů, též vymezení těchto
programů a určení správců, f) určení ministerstva nebo kraje odpovídajícího za koordinaci
činností; pokud je určen ke koordinaci kraj, vykonává ji v přenesené působnosti.
Návrh strategie obnovy území pak ministr pro místní rozvoj předloží vládě ke schválení
do 20 dnů po uplynutí doby, na kterou byl stav nebezpečí nebo nouzový stav vyhlášen,
nebo po zrušení těchto krizových stavů před uplynutím doby, na kterou byly tyto krizové
stavy vyhlášeny.
V souvislosti s řešením krizových situací může MMR plnit další úkoly např. povahy
finanční a administrativní jako třeba při zajišťování dočasného náhradního ubytování
a s tím souvisejících potřeb a na řešení ochrany majetku obcí před povodněmi a v
návaznosti na tyto úkoly může MMR zajišťovat informovanost starostů měst a obcí postižených
krizovou situací (např. rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu č.
121/2006
Sb.).
Ministr pro místní rozvoj není členem BRS. Jeho náměstek není členem ÚKŠ. Proto zástupce
MMR se může jednání ÚKŠ účastnit jedině jako externí spolupracovník.
Ministerstvo zemědělství
Podle
§ 44 odst. 1 písm. f) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně
některých souvisejících zákonů (
veterinární zákon), MZe může měnit nebo ukončit mimořádná
veterinární opatření vyhlášená ÚVS, která trvají déle než 15 dnů. Ministr zemědělství
v dohodě s dalšími ministerstvy a ÚSÚ zřídil jako svůj trvalý poradní orgán ÚNK.
Úkolem ÚNK je pomáhat předcházet vzniku a šíření nebezpečných nákaz a pomáhat je
zdolávat. Ministr zemědělství je předsedou ÚNK. Jejím tajemníkem je ústřední ředitel
SVS. Dalšími členy jsou zástupci MV, MZdr, ČIŽP, AČR, Agrární komory ČR, MF -
GŘC, MD a MZV. Podle charakteru ohrožení mohou být na jednání ÚNK přizváni zástupci
dalších úřadů a institucí, jakož i odborníci. ÚNK se v minulosti zabývala např. výskytem
klusavky (2001), možným výskytem slintavky a kulhavky v některých zemích EU (2001),
možným ohrožením území ČR ptačí chřipkou (2005-2006), jakož i nebezpečím prasečího
moru. Na základě výsledku jednání pak ministr zemědělství rozhodne o tom, jaká opatření
budou přijata. Za určitých podmínek, kdy nákaza přeroste v krizovou situaci, v jejímž
důsledku dojde k vyhlášení krizového stavu, se ÚNK stává součástí ÚKŠ. Blíže o tom
je pojednáno v komentáři k
§ 39 odst. 1.
V souvislosti se zásobováním pitnou vodou jsou provozovatelé vodovodů za krizové
situace povinni informovat na vyžádání MZ o stavu zásobování pitnou vodou.
Ministr zemědělství je členem BRS a jeho náměstek je členem ÚKŠ.
V souvislosti s řešením krizové situace vyvolané živelní pohromou na přelomu ledna
a února 2007, kdy vláda vyhlásila nouzový stav (rozhodnutí vlády č.
11/2007 Sb.),
byl ministr zemědělství pověřen koordinací řešení krizové situace. V souvislosti
s touto krizovou situací vláda tehdy rozhodla o tom, že nebude aktivován ÚKŠ. Podle
našeho názoru vláda k tomuto kroku nebyla oprávněna. ÚKŠ je pracovním orgánem vlády
k řešení krizových situací
[srov.
§ 4 odst. 1 písm. c) a
§ 24a]. S tím korespondovalo
a koresponduje též předešlé i dnes platné znění Statutu ÚKŠ, z něhož tehdy vyplývalo
a vyplývá i dnes, že např. po vyhlášení nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo
válečného stavu připravuje návrhy řešení krizové situace. Statut ÚKŠ sice hovoří
o aktivaci ÚKŠ, ale podle našeho názoru se jedná o typické překročení pravomoci výkonné
moci. Pakliže má vláda rozhodovat o tom, zda ÚKŠ bude aktivován, či nikoliv, je i
jeho zákonné zakotvení zbytečné, a to nehledě na to, že se jedná jen o pracovní orgán
vlády. Našemu názoru nasvědčuje i to, že ve smyslu
§ 39 odst. 1 a
2 se
součástí
ÚKŠ podle charakteru krizové situace stává ÚNK nebo ÚPK. Tedy ÚKŠ není aktivován
rozhodnutím předsedy vlády, není to na jeho zvážení. ÚKŠ je aktivován ze zákona.
Opačný postup je postup
.
Ministerstvo obrany
V oblasti požární ochrany MO se vyjadřuje k organizaci požární ochrany pro období
stavu ohrožení státu a válečného stavu a k zabezpečení přípravy požární ochrany na
činnost v tomto období, kterou organizuje MV.
V oblasti veterinární péče MO organizuje provádění mimořádných veterinárních opatření
nařízených jinými orgány, popřípadě činí v dohodě s těmito orgány vlastní mimořádná
veterinární opatření.
V oblasti železniční dopravy se MO vyjadřuje k návrhu MD na vymezení prostředků a
kapacit akciové společnosti České dráhy, které budou nezbytné pro plnění úkolů obrany
státu a které nebudou podléhat povinnosti poskytnout věcné prostředky. Dále se MO
vyjadřuje k návrhu seznamu pracovních činností nezbytných k plnění úkolů obrany státu
při zabezpečování provozu, technické ochrany a obnovy na určené železniční síti.
Stejně tak se MO vyjadřuje k návrhu MD na určení tras železniční dopravní cesty,
které mohou mít důležitý význam pro plnění úkolů obrany státu (určená železniční
síť), a způsobu zajištění její technické ochrany a obnovy, jakož i k návrhu seznamu
pracovních činností nezbytných k plnění úkolů obrany státu při zabezpečování provozu,
technické ochrany a obnovy na určené železniční síti.
V souvislosti s plněním branné povinnosti MO vydává vojákovi, který vykonává mimořádnou
službu ode dne účinnosti vyhlášení stavu ohrožení státu, souhlas s jeho vycestováním
do zahraničí. Po vyhlášení stavu ohrožení státu může MO nařídit výběrové doplnění
stanovených vojenských útvarů povoláním předurčených vojáků v záloze k výkonu mimořádné
služby podle potřeb ozbrojených sil.
V souvislosti s plněním úkolů ozbrojených sil ministr obrany předkládá vládě ke schválení
operační plány použití ozbrojených sil pro stav ohrožení státu, vydává k zabezpečení
úkolů AČR rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné službě, řídí náčelníka GŠ
AČR, navrhuje vládě použití AČR k likvidaci následků pohromy a spolupodepisuje nařízení,
kterými vláda určí objekty důležité pro obranu státu a úseky státních hranic střežené
vojáky AČR, stanoví použití vojáků armády a způsob jejich povolání k plnění úkolů
PČR a k záchranným pracím a stanoví počty vojáků AČR potřebných k plnění uvedených
činností.
MO má také zpracovány dva plány pro řešení mimořádných a krizových situací, a to
pro plnění úkolů IZS a pro plnění úkolů PČR. Pro plnění úkolů PČR byla mezi PČR a
AČR uzavřena součinnostní dohoda, která se zabývá otázkami jako např. práva a povinnosti,
náhrady, škody atd. v souvislosti s nasazením vojáků AČR k plnění úkolů PČR. Dále
MO zřídilo Společné operační centrum, které shromažďuje informace z ČR i mimo ČR
a tyto slouží pro potřeby krizového řízení, jakož i pro potřeby NATO, EU a OSN.
V souvislosti s konkrétními úkoly AČR při řešení krizových situací odkazujeme na
komentář k
§ 6.
Ministr obrany jen členem BRS a v případě vyhlášení stavu ohrožení státu v souvislosti
se zajišťováním obrany ČR před vnějším napadením, za válečného stavu či za dalších
situací vojenského charakteru, jež se významně dotýkají bezpečnostních zájmů ČR,
je předsedou vlády jmenován předsedou ÚKŠ. V ostatních případech je předsedou ÚKŠ
jmenován ministr vnitra a náměstek ministra obrany je členem ÚKŠ. Krom toho je z
resortu MO členem ÚKŠ také náčelník GŠ AČR. Ministr obrany je též předsedou VOP,
který je stálým pracovním orgánem BRS pro koordinaci plánování opatření k zajištění
obrany ČR.
Ministerstvo životního prostředí
MŽP v oblasti ochrany před povodněmi spolupracuje s MZe v rámci mezinárodních komisí
na zpracování mezinárodních plánů povodí a mezinárodních plánů pro zvládání povodňových
rizik nebo souboru plánů pro zvládání povodňových rizik koordinovaných na úrovni
mezinárodní oblasti povodí. MŽP formou opatření obecné povahy vydává Plány pro zvládání
povodňových rizik. MŽP dále zpracovává povodňový plán ČR a plní úlohu povodňového
orgánu v období mimo povodeň. MŽP jako ústřední povodňový orgán v rámci plnění úkolů
při ochraně před povodněmi řídí ochranu před povodněmi a výkon dozoru nad ní s výjimkou
řízení povodňových záchranných prací, které přísluší MV. Dále metodicky řídí přípravu
opatření na ochranu před povodněmi, zejména zpracování, předkládání a schvalování
povodňových plánů, organizaci předpovědní a hlásné povodňové služby, zpracovává po
projednání s dotčenými orgány veřejné správy povodňový plán ČR a předkládá jej ke
schválení ÚPK, potvrzuje soulad povodňových plánů správních obvodů krajů s povodňovým
plánem ČR, účastní se hlásné povodňové služby, připravuje odborné podklady pro případné
převzetí řízení ochrany před povodněmi ÚPK, poskytuje informace sdělovacím prostředkům,
zajišťuje průzkumné a dokumentační práce většího rozsahu (letecká pozorování, snímkování
a podobně) a účastní se odborné přípravy pracovníků povodňových orgánů.
ÚPK zřizuje vláda, která též schvaluje její statut. Statut ÚPK schválila vláda usnesením
č. 806 ze dne 25.8.2004. Předsedou ÚPK je ministr životního prostředí a místopředsedou
ministr vnitra. Dalšími členy jsou hlavní hygienik ČR, ministr zemědělství, náměstek
ministryně pro místní rozvoj, MO - zástupce náčelníka GŠ AČR, generální ředitel HZS
ČR a dále zástupci MZe, MF a MO. ÚPK zasedá podle potřeby, nejméně jednou ročně;
závěry ze zasedání jsou vydávány formou usnesení ÚPK. K přijetí návrhu usnesení ÚPK
je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech přítomných členů ÚPK nebo zástupců.
V případě rovnosti hlasů je rozhodující hlas předsedy ÚPK nebo jeho zástupce, resp.
jiného člena ÚPK, kterého předseda ÚPK pověřil řízením ÚPK. Přijatá usnesení ÚPK
jsou závazná pro všechny její členy. V rámci ÚPK byla k operativnímu plnění některých
úkolů zřízena pracovní skupina - Pracovní štáb ÚPK. Vedoucím Pracovního štábu je
zástupce MŽP. Dalšími členy jsou zástupci MV - GŘ HZS ČR, MO, MŽP, MD, MF, MZe MZdr,
MMR, Policejního prezidia, ČHMÚ a společnosti Vodní díla - TBD, a.s., Praha.
ÚPK řídí, kontroluje, koordinuje a v případě potřeby ukládá v celém rozsahu řízení
ochrany před povodněmi v době povodně ohrožující rozsáhlá území, pokud povodňové
komise krajů vlastními silami a prostředky nestačí činit potřebná opatření. V rámci
plnění úkolů při ochraně před povodněmi informuje o průběhu a důsledcích povodní
vládu, nařizuje po projednání s příslušnými povodňovými orgány krajů a příslušnými
správci povodí mimořádné manipulace na vodních dílech nad rámec schváleného manipulačního
řádu s možným dosahem přesahujícím rámec oblastí povodí s významným povodňovým rizikem,
koordinuje a kontroluje činnost povodňových komisí krajů a vede záznamy v povodňové
knize. Oproti ÚNK tak ÚPK disponuje výkonnou pravomocí, což jí umožňuje ukládat povinnosti
osobám a subjektům stojícím mimo ÚNK. V minulosti tak ÚNK přijala např. usnesení
č. 4 ze dne 9.6.2013, kterým mj. uložila např. všem povodňovým komisím zřídit nepřetržité
hlídkové služby za účelem monitoringu srážek a hladin všech vodních toků a starostům
obcí, pro jejichž kraje byla vydána výstraha ČHMÚ, prověřit funkčnost místních informačních
systémů - místních rozhlasů.
V případě, že povodňová situace přeroste v krizovou situaci a dojde k vyhlášení stavu
nebezpečí nebo nouzového stavu, ÚPK se stává součástí ÚKŠ. Blíže o tom v komentáři
k
§ 39 odst. 2.
Ministr životního prostředí je členem BRS a náměstek ministra životního prostředí
je členem VCNP, VOP a VKZBP. Ředitel úřadu MŽP je členem ÚKŠ.
Český statistický úřad
ČSÚ zabezpečuje získávání a zpracování údajů pro statistické účely a poskytuje statistické
informace státním orgánům, orgánům územní samosprávy, veřejnosti a do zahraničí.
Zajišťuje vzájemnou srovnatelnost statistických informací ve vnitrostátním i mezinárodním
měřítku. ČSÚ shromažďuje údaje z nejrůznějších oblastí a o stavu společnosti. Tyto
informace a poznatky mohou být využitelné při řešení krizových situací stejně jako
v rámci přípravy na jejich řešení.
Zástupce ČSÚ není členem BRS ani ÚKŠ. Může však být přizván na jednání ÚKŠ jako externí
spolupracovník.
Správa státních hmotných rezerv
SSHR je ústředním správním úřadem v oblasti HOPKS a SHR. SSHR zabezpečuje financování
HOPKS a financování, obměnu, záměnu, půjčku, uvolnění, nájem, prodej, skladování,
ochraňování a kontrolu SHR a podle požadavků krizových plánů i jejich pořizování.
SHR se člení na hmotné rezervy, mobilizační rezervy, pohotovostní zásoby a zásoby
pro humanitární pomoc. Hmotné rezervy tvoří vybrané základní suroviny, materiály,
polotovary a výrobky. Jsou určeny pro zajištění obranyschopnosti a obrany státu,
pro odstraňování následků krizových situací a pro ochranu životně důležitých hospodářských
zájmů státu. Mobilizační rezervy tvoří vybrané základní suroviny, materiály, polotovary,
výrobky, stroje a jiné majetkové hodnoty určené pro zajišťování mobilizačních dodávek.
Pohotovostní zásoby tvoří vybrané základní materiály a výrobky, určené k zajištění
nezbytných dodávek pro podporu obyvatelstva, činnosti havarijních služeb a HZS po
vyhlášení krizových stavů, v systému nouzového hospodářství, kterou nelze zajistit
obvyklým způsobem, a pro materiální humanitární pomoc poskytovanou do zahraničí.
Zásoby pro humanitární pomoc tvoří vybrané základní materiály a výrobky určené po
vyhlášení krizových stavů k bezplatnému poskytnutí fyzické osobě vážně materiálně
postižené.
Tvorba SHR je součástí krizových plánů. Na základě požadavků krizových plánů zpracovává
SSHR návrhy zejména na seznam položek hmotných rezerv, jejich minimální limit a orientační
cílový stav, uvolňování hmotných rezerv a podmínky pro jeho provádění a záměnu položek
hmotných rezerv pod minimální limit včetně stanovení podmínek jejího provedení. Tyto
návrhy schvaluje vláda ČR a následně o tom informuje Parlament ČR.
SHR jsou vlastnictvím státu. Výdaje na jejich pořízení, ochraňování a skladování
se hradí ze státního rozpočtu.
Součástí SHR jsou také nouzové zásoby podle zákona č.
189/1999 Sb., o nouzových zásobách
ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o nouzových zásobách ropy). Nouzové zásoby vytváří a udržuje SSHR z ropy a vybraných
ropných produktů ve výši odpovídající nejméně 90 dnům průměrného denního čistého
dovozu referenčního roku. Výše nouzových zásob se přepočítává nejpozději k 31. březnu
každého roku. Nouzové zásoby mohou být použity za stavu ropné nouze, a to pouze se
souhlasem vlády, která současně stanoví termín zpětného doplnění použitých zásob.
Návrh na použití nouzových zásob předkládá vládě předseda SSHR, který rovněž předkládá
vládě návrh na vyhlášení a odvolání stavu ropné nouze. Stav ropné nouze vyhlašuje
vláda nařízením, přičemž jeho vyhlášení a odvolání oznamuje též v hromadných sdělovacích
prostředcích. Stav ropné nouze představuje nedostatek ropy a ropných produktů, který
má za následek poruchy v zásobování na domácím trhu, a nepříznivé následky z toho
plynoucí není možné odstranit nebo jim zamezit jinak než přijetím opatření regulujících
spotřebu ropy a ropných produktů. Za účelem omezení spotřeby ropy a ropných produktů
je vláda v nařízení, kterým vyhlásí stav ropné nouze, oprávněna nařídit omezení maximální
rychlosti jízdy motorových vozidel na pozemních komunikacích, omezení používání některých
druhů, kategorií a tříd silničních motorových vozidel v určitých dnech nebo pro určitý
druh přepravy, omezení nebo zákaz ve stanovených dnech používat silniční motorová
vozidla se sudými nebo lichými koncovými čísly státních poznávacích značek, omezení
používání drážních motorových vozidel, omezení obchodní letecké dopravy, leteckých
prací a dalších leteckých činností, omezení otevírací doby čerpacích stanic a zákaz
prodej pohonných hmot do nádob, stanovení regulačních opatření pro čerpání zásob
ropy a ropných produktů u rozhodujících dodavatelů, zavedení přídělového systému
nebo dočasného omezení nebo zákazu vývozu ropy a ropných produktů s přepravy nebo
použití nouzových zásob skladovaných na území ČR pro jiné členské státy EU. Opatření
spočívající v omezení obchodní letecké dopravy, leteckých prací a dalších leteckých
činností, jež mají dopad do mezinárodní obchodní letecké dopravy, nabývají účinnosti
až uplynutím 30 dnů ode dne vyhlášení stavu ropné nouze. Na přípravě a zavedení opatření
k omezení spotřeby ropy a ropných produktů se podílejí orgány krajů a orgány obcí
s rozšířenou působností, které zajišťují připravenost správního obvodu kraje a správního
obvodu obce s rozšířenou působností k realizaci přídělového systému.
Konečně nejdůležitější oblasti působnosti SSHR je její činnost v systému HOPKS, který
představuje organizační, materiální nebo finanční opatření přijímané správním úřadem
v době stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu (krizové
stavy), pro zabezpečení nezbytné dodávky výrobků, prací a služeb, bez níž nelze zajistit
překonání krizových stavů. HOPKS jsou přijímána po vyhlášení krizových stavů a jsou
určena k uspokojení základních potřeb fyzických osob na území ČR umožňujících přežití
krizových stavů bez těžké újmy na zdraví, pro podporu činnosti ozbrojených sil, ozbrojených
bezpečnostních sborů, záchranných sborů, havarijních služeb a zdravotnické záchranné
služby a pro podporu výkonu státní správy. Přípravu HOPKS organizují správní úřady.
SSHR zajišťuje vzdělávání pracovníků správních úřadů a dodavatelů mobilizačních dodávek
v oblasti HOPKS. Vytváří SHR na základě požadavků ministerstev a ostatních ÚSÚ. Dále
na základě žádosti věcně příslušného ministerstva nebo jiných ÚSÚ vytváří pohotovostní
zásoby v systému SHR nebo uhradí náklady na uchování výrobních schopností. O vlastním
použití pohotovostních zásob rozhoduje příslušný ministr nebo vedoucí jiných ÚSÚ
a následně SSHR poskytne pohotovostní zásoby příjemci, kterým může být správní úřad
nebo orgán územní samosprávy nebo záchranný sbor, havarijní služba, ZZS a PČR. Tito
příjemci jsou pak oprávněni poskytnout pohotovostní zásoby fyzické nebo právnické
osobě nebo jiné OSS.
SSHR dále v systému SHR vytváří zásoby pro humanitární pomoc. Předseda SSHR rozhoduje
o vydání zásob pro humanitární pomoc na základě požadavku hejtmana nebo starosty
obce s rozšířenou působností. Hejtman nebo starosta obce s rozšířenou působností
pak zajišťuje přidělení těchto zásob fyzickým osobám vážně postiženým krizovou situací.
Vydané zásoby pro humanitární pomoc se neuhrazují ani nevracejí.
SSHR je místem, jemuž jsou účastníci smlouvy o mobilizační dodávce povinni oznámit
každé uzavření, změnu nebo zrušení smlouvy o mobilizační dodávce. Mobilizační dodávkou
se přitom rozumí nezbytná dodávka pro podporu ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních
sborů uskutečňovaná po vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. Dále je
SSHR jedním z míst, jemuž je dodavatel mobilizační dodávky povinen předat vybrané
údaje z plánu opatření hospodářské mobilizace, a to do 30 dnů po zpracování tohoto
plánu. Dodavatel mobilizační dodávky může být jmenován subjektem hospodářské mobilizace.
Jmenování provádí předseda SSHR, který může toto jmenování také odvolat.
SSHR rozhoduje o požadavcích na výstavbu nových objektů infrastruktury k zajištění
HOPKS, která má být hrazena z rozpočtové kapitoly SSHR. Jedná se o infrastrukturu,
která slouží k přípravě a přijetí HOPKS. Tuto infrastrukturu představují (i) stavby
určené pro účely HOPKS ve vlastnictví ČR, k nimž má příslušnost hospodařit správní
úřad, (ii) stavby sloužící pro účely HOPKS, k nimž má ČR zřízeno věcné břemeno a
které jsou ve vlastnictví právnických nebo podnikajících fyzických osob, (iii) technické
zabezpečení staveb uvedených v ad (i) vnitřními rozvody inženýrských a telekomunikačních
sítí, počínaje přípojkou k veřejnému rozvodu těchto sítí, (iv) technologické vybavení
staveb uvedených v ad (i) a (v) pozemní komunikace, dráhy, přístavy a letiště sloužící
pro dopravní obsluhu staveb uvedených v ad (i).
Konečně, SSHR kontroluje správní úřady, subjekty hospodářské mobilizace a dodavatele
mobilizačních a nezbytných dodávek v celém rozsahu přípravy plánovaných HOPKS a prověřuje
jejich plnění a účinnost. Kontroluje rovněž využívání finančních prostředků přidělených
z její rozpočtové kapitoly právnickým a podnikajícím fyzickým osobám zapojeným do
systému hospodářských opatření pro krizové stavy. Při kontrole SSHR postupuje podle
předpisů upravujících výkon státní kontroly, konkrétně podle
kontrolního řádu.
S ohledem na působnost SSHR se její předseda účastní schůzí BRS. Předseda SSHR je
rovněž členem VKZBP, VCNP a VOP. Z hlediska nezastupitelného postavení SSHR v systému
krizového řízení je její předseda členem ÚKŠ. V rámci ÚKŠ působí odborná pracovní
skupina pro koordinaci zabezpečení věcnými zdroji, jejímž vedoucím je pověřený zaměstnanec
SSHR. Tento zaměstnanec je nominován předsedou SSHR.
Státní úřad pro jadernou bezpečnost
SÚJB vykonává důležité činnosti v oblasti jaderné bezpečnosti, především pak na základě
zákona č.
263/2016 Sb.,
atomový zákon. V této souvislosti SÚJB např. zajišťuje monitorování
radiační situace na území ČR a havarijní monitorování, zpracovává ve spolupráci s
MV národní radiační havarijní plán, který schvaluje vláda, a vydává k zajištění nápravy
stavu po radiační havárii pro území zasažené radiační havárií nebo pro jeho část
po ukončení odezvy na radiační mimořádnou událost v rámci správy kontaminované oblasti
návrhy na zavedení, upřesnění nebo odvolání ochranných opatření, které se vztahují
na kontaminované oblasti a jednotlivce z obyvatelstva. Dále např. zajišťuje informování
obyvatelstva o vzniku a průběhu radiační havárie, která má dopad na území ČR mimo
zónu havarijního plánování, a o krocích a opatřeních, které mají být v průběhu etap
vývoje radiační havárie uskutečněny, není-li toto informování zajišťováno jiným orgánem
státní správy, zajišťuje vyrozumění orgánů krajů o vzniku a průběhu radiační havárie
vzniklé mimo území ČR, která má dopad na území ČR, a o krocích a opatřeních, které
mají být v průběhu vývoje radiační mimořádné události uskutečněny atd.
Atomový zákon
současně předpokládá, že v případě radiační mimořádné události se může postupovat
podle
KriZ, pokud tato eskaluje do podoby krizové situace a dojde k vyhlášení stavu
nebezpečí nebo nouzového stavu.
V souvislosti s obnovou území, které bylo postiženo živelní nebo jinou pohromou,
v jejímž důsledku byl vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav, se SÚJB podílí na
přípravě návrhu strategie obnovy území ve spolupráci s MMR a MF, pokud tato pohroma
byla způsobena radiační havárií.
Předseda SÚJB není členem BRS. Podle jednacího řádu BRS se předseda SÚJB pravidelně
účastní schůzí BRS. Dále předseda SÚJB je členem VCNP. Předseda SÚJB je rovněž členem
ÚKŠ.
Národní bezpečnostní úřad
NBÚ např. vykonává státní dozor v oblasti ochrany utajovaných informací a bezpečnostní
způsobilosti a metodickou činnost, plní úkoly v oblasti ochrany utajovaných informací
v souladu se závazky vyplývajícími z členství ČR v EU, NATO a z mezinárodních smluv,
jimiž je Česká republika vázána, vydává fyzickým osobám osvědčení pro seznamování
se s informacemi příslušného stupně utajení atd.
Další významnou činnost, kterou NBÚ vykonává, je jeho působnost v oblasti kybernetické
bezpečnosti na základě zákona č.
181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně
souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti). V této souvislosti NBÚ vede
evidenci kybernetických bezpečnostních incidentů. NBÚ dále vydá varování, dozví-li
se zejména z vlastní činnosti nebo z podnětu provozovatele národního CERT (Computer
Emergency Response Team) anebo od orgánů, které vykonávají působnost v oblasti kybernetické
bezpečnosti v zahraničí, o hrozbě v oblasti kybernetické bezpečnosti. Toto varování
NBÚ zveřejní na svých internetových stránkách a oznámí je orgánům a osobám, kterým
se ukládají určité povinnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti. Jedná se poskytovatele
služby elektronických komunikací a subjekty zajišťující síť elektronických komunikací,
orgány nebo osoby zajišťující významnou síť, správce informačního systému kritické
informační infrastruktury, správce komunikačního systému kritické informační infrastruktury
a správce významného informačního systému.
V případě hrozby v oblasti kybernetické bezpečnosti může NBÚ vydat rozhodnutí, ve
kterém uloží provést reaktivní opatření k řešení kybernetického bezpečnostního incidentu
anebo k zabezpečení informačních systémů nebo sítí a služeb elektronických komunikací
před kybernetickým bezpečnostním incidentem, které je prvním úkonem ve věci. Jedná
se o individuální rozhodnutí, které je určeno konkrétní osobě či konkrétnímu subjektu.
Pokud se má toto rozhodnutí týkat blíže neurčeného okruhu orgánů nebo osob, NBÚ ho
vydá formou opatření obecné povahy. Toto opatření nabývá účinnosti okamžikem jeho
vyvěšení na úřední desce NBÚ. Krom toho se o vydání tohoto opatření obecné povahy
vyrozumí subjekty a osoby uvedené v předešlém odstavci.
V rámci ochrany před kybernetickým nebezpečím je předseda NBÚ oprávněn vyhlásit stav
kybernetického nebezpečí, který také po zvážení situace rozhodne, zda tento mimořádný
stav vyhlásí, nebo ne. Aby předseda NBÚ stav kybernetického nebezpečí vyhlásil, musí
posoudit naplnění zákonných podmínek pro jeho vyhlášení. Stav kybernetického nebezpečí
může být vyhlášen jen v případě, že je ve velkém rozsahu ohrožena bezpečnost informací
v informačních systémech nebo bezpečnost a integrita služeb nebo sítí elektronických
komunikací, a tím by mohlo dojít k porušení nebo došlo k ohrožení zájmu ČR ve smyslu
zákona upravujícího ochranu utajovaných informací. Rozhodnutí o vyhlášení stavu kybernetického
nebezpečí se vyhlašuje vyvěšením na úřední desce NBÚ. Informace o jeho vyhlášení
se dále zveřejňuje v celoplošném rozhlasovém a televizním vysílání. Provozovatel
celoplošného televizního nebo rozhlasového vysílání je povinen bez náhrady nákladů
na základě žádosti NBÚ neprodleně a bez úpravy obsahu a smyslu uveřejnit informace
o vyhlášení stavu kybernetického nebezpečí. Rozhodnutí o vyhlášení stavu kybernetického
nebezpečí nabývá účinnosti okamžikem, který se v rozhodnutí stanoví. Stav kybernetického
nebezpečí se vyhlašuje na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na 7 dnů. Uvedenou dobu
může ředitel NBÚ prodloužit; souhrnná doba trvání vyhlášeného stavu kybernetického
nebezpečí nesmí být delší než 30 dnů. V jeho průběhu ředitel NBÚ informuje vládu
o postupech při řešení stavu kybernetického nebezpečí a o aktuálním stavu hrozeb,
které vedly k jeho vyhlášení. Za stavu kybernetického nebezpečí, případně za nouzového
stavu je NBÚ oprávněn vydat rozhodnutí nebo opatření obecné povahy spočívající v
provedení reaktivního opatření k řešení kybernetického bezpečnostního incidentu anebo
k zabezpečení informačních systémů nebo sítí a služeb elektronických komunikací.
Tato rozhodnutí či opatření jsou určena poskytovatelům služeb elektronických komunikací
a subjektům zajišťujícím sítě elektronických komunikací nebo orgánům či osobám zajišťujícím
významnou síť.
Stav kybernetického nebezpečí nelze vyhlásit v případě, kdy ohrožení bezpečnosti
informací v informačních systémech nebo bezpečnosti služeb anebo bezpečnosti a integrity
sítí elektronických komunikací lze odvrátit běžnou činností NBÚ podle zákona o kybernetické
bezpečnosti.
Pokud není možné odvrátit ohrožení bezpečnosti informací v informačních systémech
nebo bezpečnosti služeb anebo bezpečnosti a integrity sítí elektronických komunikací
v rámci stavu kybernetického nebezpečí, ředitel NBÚ neprodleně požádá vládu o vyhlášení
nouzového stavu. Rozhodnutí a opatření obecné povahy vydaná NBÚ podle
§ 13 zákona
č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon
o kybernetické bezpečnosti), před vyhlášením nouzového stavu zůstávají v platnosti,
pokud tato opatření nejsou v rozporu s krizovými opatřeními nařízenými vládou.
Stav kybernetického nebezpečí končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen, pokud
ředitel NBÚ nerozhodne o jeho zrušení před uplynutím této doby. Stav kybernetického
nebezpečí končí rovněž okamžikem účinnosti zavedení nouzového stavu, který byl vyhlášen
k žádosti předsedy NBÚ.
Ředitel NBÚ není členem BRS; stejně jako předseda SÚJB i předseda NBÚ může být přizván
na její jednání. Ředitel NBÚ je členem VKZBP, Výboru pro vnitřní bezpečnost a VCNP.
Ředitel NBÚ nebo jím určená (pověřená) osoba se může zúčastnit jednání ÚKŠ jako tzv.
externí spolupracovník.
Energetický regulační úřad
ERÚ může na základě
energetického zákona např. rozhodnout o uložení povinnosti dodávek
nad rámec licence nebo uložení povinnosti poskytnout v naléhavých případech energetické
zařízení pro výkon povinnosti nad rámec dodávek. To znamená, že držitel licence na
výrobu a rozvod tepelné energie v případě naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu je
povinen na základě rozhodnutí ERÚ poskytovat dodávky tepelné energie nad rámec licence.
Za stejných podmínek a na základě rozhodnutí ERÚ toto platí i pro držitele licence
na distribuci elektřiny nebo plynu, kteří jsou v takovém případě povinni poskytovat
dodávky elektřiny nebo plynu i nad rámec své licence. Toto rozhodnutí ERÚ vydá nejdéle
na dobu 12 měsíců, přičemž v případě naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu může tuto
dobu prodloužit. Uvedená rozhodnutí ERÚ vydává jen na základě návrhu vlastníka nebo
provozovatele dotčeného energetického zařízení, přičemž osoba vlastníka nebo provozovatele
může být odlišná od osoby, které svědčí licence, a která je tudíž povinna tyto dodávky
poskytovat i nad rámec své licence.
Provozovatel přenosové elektrizační soustavy je oprávněn pro celé území státu nebo
jeho část vyhlásit stav nouze v elektroenergetice. Toto opatření je povinen provozovatel
neprodleně oznámit mj. ERÚ. Tento stav nouze může nastat v důsledku (i) živelních
událostí, (ii) opatření státních orgánů za nouzového stavu, stavu ohrožení státu
nebo válečného stavu, (iii) havárií nebo kumulace poruch na zařízeních pro výrobu,
přenos a distribuci elektřiny, (iv) smogové situace, (v) teroristického činu, (vi)
nevyrovnané bilance elektrizační soustavy nebo její části, (vii) přenosu poruchy
ze zahraniční elektrizační soustavy, a (viii) je-li ohrožena fyzická bezpečnost nebo
ochrana osob, přičemž tyto situace způsobují významný a náhlý nedostatek elektřiny
nebo ohrožení celistvosti elektrizační soustavy, její bezpečnosti a spolehlivosti
provozu na celém území státu, vymezeném území nebo jeho části. Při stavu nouze v
elektrizační soustavě a při předcházení tomuto stavu nouze jsou všichni účastníci
trhu s elektřinou povinni podřídit se omezení spotřeby elektřiny nebo změně dodávky
elektřiny. Při stavu nouze v elektrizační soustavě a při předcházení tomuto stavu
nouze je právo na náhradu škody vyloučeno. Podrobnosti o tom, jak se postupuje při
stavu nouze v elektroenergetice, upravuje vyhláška č.
80/2010 Sb., o stavu nouze
v elektroenergetice a o obsahových náležitostech havarijního plánu.
Rovněž tak provozovatel plynárenské přepravní soustavy je oprávněn vyhlásit stav
nouze v plynárenství pro celé území státu nebo jeho část. Toto opatření je povinen
neprodleně oznámit i ERÚ. Důvody pro vyhlášení tohoto stavu nouze jsou obdobné jako
v předchozím odstavci jen s tím rozdílem, že musí mít vztah k plynárenství, resp.
plynu. Při tomto stavu nouze, jakož i při předcházení tomuto stavu nouze jsou všichni
účastníci trhu s plynem povinni podřídit se omezení spotřeby plynu nebo změně dodávky
plynu. Jako v případě elektřiny i zde je náhrada škody vyloučena. Dále pokud v důsledku
stavu nouze v plynárenské soustavě dojde k nevyrovnané bilanci, zejména při rozsáhlých
haváriích zařízení pro jeho výrobu, přepravu, distribuci a uskladnění, jsou plynárenští
podnikatelé, jejichž technické podmínky to umožňují, povinni podílet se na odstranění
havárií a obnovení dodávek, a to bez ohledu na smlouvy uzavřené mezi účastníky trhu
s plynem. Plynárenští podnikatelé jsou rovněž povinni bezprostředně po vzniku havárie
či vyhlášení tohoto stavu nouze zahájit likvidaci následků v souladu s havarijními
plány. Konečně odstranění havárií a obnovení dodávek plynu v případě stavu nouze
v plynárenské soustavě vyhlášeného pro celé území státu koordinuje provozovatel přepravní
plynárenské soustavy a v případě vyhlášení tohoto stavu nouze pro část území státu
provozovatel plynárenské distribuční soustavy. Podrobnosti o tom, jak se postupuje
při stavu nouze v plynárenství, upravuje vyhláška č.
344/2012 Sb., o stavu nouze
v plynárenství a o způsobu zajištění bezpečnostního standardu dodávky plynu.
Dalším a posledním stavem v oblasti energetického hospodářství ve smyslu
energetického
zákona je stav nouze v teplárenství. Tento stav nouze a jeho ukončení pro celé území
státu vyhlašuje MPO, pro jeho část území ČR příslušný krajský úřad, jehož území se
stav nouze týká, nebo Magistrát hlavního města Prahy, a to prostřednictvím sdělovacích
prostředků nebo jiným vhodným způsobem. Orgán, který tento stav nouze vyhlásil, je
povinen neprodleně informovat MV a příslušné HZSK o předpokládaném trvání omezení
dodávek tepelné energie. Důvody pro vyhlášení tohoto stavu nouze jsou obdobné jako
v případě předešlých stavů nouze, opět s tím rozdílem, že se musí dotýkat teplárenství
(tepelné energie). Při předcházení stavu nouze v teplárenství a při tomto stavu nouze
jsou držitelé licence na rozvod tepelné energie a odběratelé tepelné energie povinni
se podřídit omezení spotřeby tepelné energie bez ohledu na uzavřené smlouvy. Držitelé
licence na rozvod tepelné energie mohou v nezbytném rozsahu využívat zařízení odběratelů
tepelné energie. Při stavu nouze v teplárenství a při předcházení tomuto stavu nouze
je právo na náhradu škody vyloučeno. Podrobnosti o tom, jak se postupuje při stavu
nouze v teplárenství, upravuje vyhláška č.
225/2001 Sb., kterou se stanoví postup
při vzniku a odstraňování stavu nouze v teplárenství.
Předseda ERÚ není členem BRS, ale může být přizván na jednání BRS jako její externí
spolupracovník. Není ani členem ÚKŠ. Předseda ERÚ nebo jím pověřená osoba mohou být
ale přizváni na jednání ÚKŠ také jako externí spolupracovníci.
Úřad vlády České republiky
ÚV ČR je jakýmsi servisním orgánem pro vládu ČR. Zajišťuje totiž její činnost pro
stránce organizační, technické a odborné.
ÚV ČR dále zajišťuje administrativní činnost BRS. Tuto úlohu plní odbor obrany a
bezpečnosti ÚV ČR, který plní funkci sekretariátu BRS. Ředitelem sekretariátu BRS
je ředitel odboru obrany a bezpečnosti ÚV ČR.
Vedoucí ÚV ČR se pravidelně účastní schůzí BRS. Dále se schůzí BRS účastní ředitel
sekretariátu BRS a dva pracovníci sekretariátu BRS.
Ve vztahu k ÚKŠ zástupce ÚV ČR není jeho členem, ale může být přizván na jednání
ÚKŠ jako externí spolupracovník.
Český telekomunikační úřad
ČTÚ na základě zákona č.
127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých
souvisejících zákonů (
zákon o elektronických komunikacích), vydává opatření obecné
povahy, kterým stanoví konkrétní podmínky zajišťování sítí elektronických komunikací
za stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu. Vyžaduje-li
to obrana a bezpečnost státu, ČTÚ může samozřejmě toto opatření obecné povahy změnit
nebo zrušit.
ČTÚ je dále oprávněn v době těchto krizových stavů rozhodnout o změně oprávnění k
využívání čísel nebo může toto oprávnění odejmout. Číslem se rozumí číslo, číselná
řada a kódy, adresa a jméno, vyjma internetové adresy. ČTÚ vede databázi těchto čísel
a současně vykonává jejich správu.
Za krizového stavu podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující
veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen podle svých technicko-organizačních
pravidel zabezpečit bezpečnost a integritu své sítě a inter-operabilitu poskytovaných
služeb. Náležitosti technicko-organizačních pravidel ČTÚ stanovil vyhláškou č.
241/2012
Sb., o stanovení náležitostí technicko-organizačních pravidel k zabezpečení bezpečnosti
a integrity veřejné komunikační sítě a interoperability veřejně dostupných služeb
elektronických komunikací za krizových stavů.
Dokumentaci týkající se těchto technicko-organizačních pravidel takový podnikatel
předkládá ČTÚ na jeho žádost, přičemž ČTÚ je současně oprávněn provádět kontrolu
těchto pravidel. V případě zjištění rozporu obsahu těchto dokumentů s právními předpisy
ČTÚ sdělí, v čem tento rozpor shledal, a určí mu lhůtu k jeho odstranění.
Podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou
telefonní službu je oprávněn při nebezpečí vzniku krizové situace a za krizového
stavu na žádost MV poskytovat přednostně připojení k veřejné komunikační síti a přístup
k veřejně dostupné telefonní službě účastníkům krizové komunikace. Za tímto účelem
je v rozsahu nezbytně nutném oprávněn omezit nebo přerušit poskytování veřejně dostupné
telefonní služby. O omezení nebo přerušení poskytování veřejně dostupné telefonní
služby, včetně jejího rozsahu, je tento podnikatel povinen okamžitě informovat ČTÚ.
Toto omezení může trvat pouze po dobu nezbytně nutnou a musí být zachován přístup
k číslům tísňového volání.
Dále je podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně
dostupnou službu elektronických komunikací povinen za krizového stavu okamžitě informovat
ČTÚ o ohrožení nebo narušení bezpečnosti a integrity své sítě a bezpečnosti služeb,
včetně přijatých nebo zamýšlených opatření k nápravě a o předpokládaném termínu odstranění
příčiny.
Související ustanovení:
§ 2,
§ 4,
§ 6,
§10 - Ministerstvo vnitra,
§ 12-16,
§ 18 - Starosta obce s rozšířenou
působností,
§ 21 - Starosta obce,
§ 26 - Zabezpečení informačních systémů krizového
řízení,
§ 27-29,
§ 29a - Subjekty kritické infrastruktury,
§ 29b - Plán krizové připravenosti
subjektu kritické infrastruktury,
§ 30 - Hromadné informační prostředky,
§ 33 - Kontrola,
§ 38 - Vztah ke
správnímu řádu,
§ 39 - Veterinární péče, vodní hospodářství, obrana
a připravenost,
§ 40 - Zmocňovací ustanovení
Související předpisy:
zákon č.
12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou
pohromou,
nařízení vlády č.
432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury,
§ 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem,
vyhláška Českého báňského úřadu č.
75/2001 Sb., kterou se stanoví báňsko-technické
podmínky pro zřizování, využití a ochranu důlních děl vybraných pro využití při krizových
situacích,
vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č.
225/2001 Sb., kterou se stanoví postup
při vzniku a odstraňování stavu nouze v teplárenství,
vyhláška Ministerstva financí č.
186/2002 Sb., kterou se stanoví náležitosti přehledu
o předběžném odhadu nákladů na obnovu majetku sloužícího k zabezpečení základních
funkcí v území postiženém živelní nebo jinou pohromou,
vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č.
80/2010 Sb., o stavu nouze v elektroenergetice
a o obsahových náležitostech havarijního plánu,
vyhláška Českého telekomunikačního úřadu č.
241/2012 Sb., o stanovení náležitostí
technicko-organizačních pravidel k zabezpečení bezpečnosti a integrity veřejné komunikační
sítě a interoperability veřejně dostupných služeb elektronických komunikací za krizových
stavů,
vyhláška Ministerstva průmyslu a obchodu č.
344/2012 Sb., o stavu nouze v plynárenství
a o způsobu zajištění bezpečnostního standardu dodávky plynu,
nařízení vlády č.
147/2013 Sb., o povolání příslušníků Vězeňské služby a justiční
stráže České republiky k plnění úkolů Policie České republiky v období do 31. července
2013,
nařízení vlády č.
287/2015 Sb., o povolání příslušníků Vězeňské služby České republiky
k plnění úkolů Policie České republiky v období do 29. února 2016,
rozhodnutí předsedy vlády České republiky č.
373/2002 Sb. ze dne 12.08.2002,
sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č.
311/2011 Sb. ze dne 7.10.2011, o rozhodnutí
o pověření provozovatele subsystému informačního systému,
čl. 7 Statutu ÚKŠ,
Statut ÚPK
Právní stav komentáře je ke dni 1.7.2017.
K odst. 1
Postavení a úkoly HZS ČR upravuje zákon č.
320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru
České republiky a o změně některých zákonů (
zákon o hasičském záchranném sboru).
HZS ČR je jednotný bezpečnostní sbor, jehož základním úkolem je chránit životy a
zdraví obyvatel, životní prostředí, zvířata a majetek před požáry a jinými mimořádnými
událostmi a krizovými situacemi. HZS ČR se podílí na zajišťování bezpečnosti ČR plněním
a organizováním úkolů PO, ochrany obyvatelstva, CNP, IZS, krizového řízení a dalších
úkolů, v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č.
320/2015 Sb., o Hasičském záchranném
sboru České republiky a o změně některých zákonů (
zákon o hasičském záchranném sboru),
a jinými právními předpisy.
HZS ČR při plnění svých úkolů spolupracuje se správními úřady a jinými státními orgány,
orgány územní samosprávy a s osobami. HZS ČR pro zabezpečení ochrany obyvatelstva
při řešení krizové situace vyhodnocuje ohrožení vyplývající z výskytu nebo šíření
chemické látky, směsi nebo přípravku a koordinuje správní úřady při vyhodnocování
údajů o výskytu a šíření těchto látek. Za stavu ohrožení státu vyhlášeného v souvislosti
se zajišťováním obrany ČR proti vnějšímu napadení nebo za válečného stavu provádí
tuto činnost v součinnosti s AČR. V souvislosti s řešením krizové situace může HZS
ČR žádat informace související s příčinami, průběhem a následky krizové situace.
Při řešení krizové situace HZS ČR může bez souhlasu osoby zpracovávat citlivé údaje,
pokud jsou potřebné pro plnění konkrétního úkolu HZS ČR.
HZS ČR je tvořen GŘ HZS, HZSK, záchrannými útvary a školou.
HZSK je organizační složkou státu a účetní jednotkou. Územní obvod HZSK je shodný
s územním obvodem VÚSC, v němž má HZSK sídlo. V čele HZSK stojí ředitel. HZSK je
správním úřadem s působností v územním obvodu příslušného vyššího územního samosprávného
celku pro výkon státní správy ve věcech PO, ochrany obyvatelstva, CNP, IZS a krizového
řízení, s výjimkou oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti.
Celkem bylo zřízeno 14 HZSK, a to HZS hlavního města Prahy se sídlem v Praze, HZS
Středočeského kraje se sídlem v Kladně, HZS Jihočeského kraje se sídlem v Českých
Budějovicích, HZS Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, HZS Karlovarského kraje se
sídlem v Karlových Varech, HZS Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, HZS Libereckého
kraje se sídlem v Liberci, HZS Královehradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové,
HZS Pardubického kraje se sídlem v Pardubicích, HZS Kraje Vysočina se sídlem v Jihlavě,
HZS Jihomoravského kraje se sídlem v Brně, HZS Olomouckého kraje se sídlem v Olomouci,
HZS Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě a HZS Zlínského kraje se sídlem ve
Zlíně.
K odst. 1 písm. a)
V rámci přípravy na krizové situace a při jejich řešení zákon č.
320/2015 Sb., o
Hasičském záchranném sboru České republiky, organizuje součinnost mezi správními
úřady a obcemi v kraji. Bohužel jako řada předpisů z oblasti veřejného práva ani
zde
krizový zákon neuvádí nic o formě, průběhu apod. takové součinnosti. V tomto
ohledu je třeba vycházet z toho, že HZSK je jakýmsi centrem, v němž se soustřeďuje
značné množství informací a dokumentů z oblasti krizového řízení. Protože mu
krizový
zákon přiznává řadu úkolů, jakož i práv a povinností zejména v oblasti shromažďování
takových informací a dokumentů, díky nimž má HZSK přehled o rizicích, ohroženích,
zdrojích atd. z nejrůznějších oblastí, je jeho povinností takové informace předávat
mezi správními úřady a obcemi jak v rámci připravenosti na krizové situace, tak při
jejich řešení. Územní správní úřady a orgány obcí, jakož obcí s rozšířenou působností
jsou povinny zajistit připravenost na krizové situace a při jejich řešení.
K odst. 1 písm. b)
HZSK vede přehled možných zdrojů rizik a provádí analýzy ohrožení. Tato jeho činnost
souvisí především se sběrem dat (údajů), které získává podle odst. 3, a se zpracováním
krizového plánu kraje. Jak již jsme uvedli v komentáři k předchozímu písm. a), shromažďování
příslušných informací umožňuje HZSK mít přehled o možných rizicích a ohroženích.
K odst. 1 písm. c)
HZSK zpracovává krizový plán kraje. Za tím účelem HZSK shromažďuje údaje podle odst.
2 a 3 a od orgánů kraje, obcí, OSS, právnických osob, podnikajících fyzických osob
a od dalších subjektů, pokud je to nezbytné pro zpracování krizového plánu kraje.
Náležitosti krizového plánu kraje stanoví nařízení vlády č.
462/2000 Sb., k provedení
§ 27 odst. 8 a
§ 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých
zákonů (
krizový zákon). Ten se skládá ze základní části, operativní části a pomocné
části. Základní část obsahuje charakteristiku organizace krizového řízení, přehled
možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení a přehled právnických osob a podnikajících
fyzických osob, které zajišťují plnění opatření vyplývajících z krizového plánu,
a dále přehled prvků KI a EKI, pokud se nacházejí na území kraje. Operativní část
obsahuje přehled krizových opatření a způsob zajištění jejich provedení, plán nezbytných
dodávek zpracovaný podle zákona o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a způsob
plnění regulačních opatření podle tohoto zákona, přehled spojení na subjekty podílející
se na připravenosti na krizové situace a jejich řešení, rozpracování typových plánů
na postupy pro řešení konkrétních druhů hrozících krizových situací identifikovaných
v analýze ohrožení a přehled plánů zpracovávaných podle zvláštních právních předpisů
využitelných při řešení krizových situací jako např. povodňové plány, plány pro radiační
havárie, pandemické plány atd. Pomocná část obsahuje přehled právních předpisů využitelných
při přípravě na krizové situace a jejich řešení, zásady manipulace s krizovým plánem,
geografické podklady, další dokumenty související s připraveností na krizové situace
a jejich řešením a vzor rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí.
Předtím, než HZSK zpracuje krizový plán kraje, předloží k projednání BRK zaměření
a rozsah krizového plánu kraje, určení osoby odpovědné za koordinaci zpracování krizového
plánu kraje, návrh rozdělení odpovědnosti za zpracování podkladů pro dílčí části
krizového plánu kraje a harmonogram jeho zpracování, rozsah spolupráce s dalšími
subjekty, které se na zpracování krizového plánu kraje podílejí, termín projednání
krizového plánu kraje v BRK, pravidla manipulace s krizovým plánem kraje při jeho
zpracování a termíny průběžných kontrol a konečně termín zpracování krizového plánu
kraje.
Poté, co dojde k takovémuto projednání krizového plánu kraje, HZSK krizový plán zpracuje
a předloží jej k projednání BRK. Poté se krizový plán kraje předkládá ke schválení
hejtmanovi. Ten jej může schválit, ale také nemusí. V druhém případě vrátí hejtman
s připomínkami krizový plán kraje HZSK k doplnění, přepracování atp. Jsme toho názoru,
že podle rozsahu a závažnosti připomínek hejtmana bude nutné buď celý proces zpracování
krizového plánu zopakovat, nebo jen upravit, doplnit (bude záležet na tom, co takové
úpravy a doplnění budou vyžadovat) a znovu předložit k projednání BRK.
K odst. 1 písm. d)
HZSK také zpracovává krizový plán obcí s rozšířenou působností, které se nacházejí
na území kraje, v jehož obvodu působí příslušný HZSK.
Náležitosti krizového plánu obce s rozšířenou působností také stanoví nařízení vlády
č.
462/2000 Sb., k provedení
§ 27 odst. 8 a
§ 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb.,
o krizovém řízení a o změně některých zákonů (
krizový zákon). Ten se skládá ze základní
části, operativní části a pomocné části. Základní část obsahuje charakteristiku organizace
krizového řízení, přehled možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení a přehled právnických
osob a podnikajících fyzických osob, které zajišťují plnění opatření vyplývajících
z krizového plánu, a dále přehled prvků KI a EKI, které se nacházejí ve správním
obvodu obce s rozšířenou působností. Operativní část obsahuje přehled krizových opatření
a způsob zajištění jejich provedení, plán nezbytných dodávek zpracovaný podle zákona
o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a způsob plnění regulačních opatření
podle něj, přehled spojení na subjekty podílející se na připravenosti na krizové
situace a jejich řešení, rozpracování typových plánů na postupy pro řešení konkrétních
druhů hrozících krizových situací identifikovaných v analýze ohrožení a přehled plánů
zpracovávaných podle zvláštních právních předpisů využitelných při řešení krizových
situací jako např. povodňové plány, plány pro radiační havárie, pandemické plány
atd. Pomocná část obsahuje přehled právních předpisů využitelných při přípravě na
krizové situace a jejich řešení, zásady manipulace s krizovým plánem, geografické
podklady a další dokumenty související s připraveností na krizové situace a jejich
řešením.
Stejně jako je tomu u krizového plánu kraje, i před zpracováním krizového plánu obce
s rozšířenou působností HZSK předloží k projednání příslušné bezpečnostní radě obce
s rozšířenou působností (dále jen "BRORP") zaměření a rozsah krizového plánu obce
s rozšířenou působností, určení osoby odpovědné za koordinaci zpracování krizového
plánu obce s rozšířenou působností, návrh rozdělení odpovědnosti za zpracování podkladů
pro dílčí části krizového plánu obce s rozšířenou působností a harmonogram jeho zpracování,
rozsah spolupráce s dalšími subjekty, které se na zpracování krizového plánu obce
s rozšířenou působností podílejí, termín projednání krizového plánu obce s rozšířenou
působností v její bezpečnostní radě, pravidla manipulace s krizovým plánem obce s
rozšířenou působností při jeho zpracování a termíny průběžných kontrol a termín zpracování
krizového plánu obce s rozšířenou působností.
Po projednání takovéhoto záměru v bezpečnostní radě příslušné obce s rozšířenou působností
HZSK krizový plán obce s rozšířenou působností zpracuje a předloží jej k projednání
BRORP. Poté se krizový plán obce s rozšířenou působností předkládá ke schválení jejímu
starostovi. Pro schválení, či neschválení krizového plánu obce s rozšířenou působností
starostou platí to, co jsme výše uvedli u hejtmana kraje.
Při zpracování krizového plánu obce s rozšířenou působností zpracovatel potřebuje
pomoc, především pak informace. Proto
krizový zákon ukládá OSS, orgánům ÚSC a právnickým
a fyzickým osobám povinnost poskytnout za tímto účelem HZSK nezbytnou součinnost
(pomoc). Zejména půjde o poskytnutí údajů uvedených v odst. 3.
K odst. 1 písm. e)
HZSK může plnit jen úkoly v rámci působnosti, kterou mu stanoví zákon č.
320/2015
Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (
zákon
o hasičském záchranném sboru),
KriZ a další zákony v souvislosti s přípravou na krizové
situace a jejich řešením. MV může uložit HZSK jen takové úkoly, k nimž je dle
§ 10
zmocněno. Přitom MV může uložit HZSK jen takové úkoly, které jsou HZSK v oblasti
krizového řízení zákonem stanoveny. Jiné úkoly MV nemůže HZSK uložit. Z toho vyplývá,
že MV nemůže uložit HZSK plnění takových úkolů, které budou např. souviset s ukládáním
povinnosti fyzickým a právnickým osobám, pokud zákon takové oprávnění HZSK nestanoví.
MV ale může například uložit HZSK, aby mu poskytl údaje shromážděné podle
§ 15 odst.
3.
Hejtman a starosta obce s rozšířenou působností mohou HZSK uložit úkoly, ale jen
v rozsahu krizového plánu kraje, resp. krizového plánu obce s rozšířenou působností.
Pokud tedy v takovém krizovém plánu jsou vymezeny činnosti, které plní HZSK (i v
krizovém plánu mohou být uvedeny jen činnosti, které příslušný orgán vykonává v rámci
působnosti stanovené mu zákonem), pak hejtman, resp. starosta obce s rozšířenou působností
mohou uložit HZSK úkol, který s takovou činností souvisí. Může se jednat například
o činnosti týkající se organizování PO pro případ stavu ohrožení státu, zajišťování
požární ochrany při živelních pohromách atp.
K odst. 1 písm. f)
Na žádost MV předává HZSK údaje, které shromažďuje a eviduje podle
§ 15 odst. 3.
Tyto údaje MV vyžaduje v případě, že jej některé ministerstvo či jiné ÚSÚ o ně požádají
[
§ 10 odst. 1 písm. k)]. Poskytnout tyto údaje za jiným účelem může HZSK odmítnout,
neboť k tomu není oprávněn.
HZSK tyto údaje rovněž poskytuje na žádost hejtmana nebo starosty obce s rozšířenou
působností. Tyto údaje hejtman a starosta obce s rozšířenou působností mohou vyžadovat
v rámci zákonem jim stanovené působnosti např. v rámci krizového plánování (schvalování
krizového plánu kraje, resp. krizového plánu obce s rozšířenou působností) nebo v
souvislosti s organizováním činností a nařizování opatření za krizového stavu nebo
za stavu nebezpečí na území kraje, resp. ve správním obvodu obce s rozšířenou působností.
K odst. 2
V souvislosti s přípravou na krizové situace a jejich řešení může HZSK požádat příslušné
správní úřady o poskytnutí údajů, které vedou v základním registru obyvatel, základním
registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci, základním
registru územní identifikace, adres a nemovitostí, agendovém informačním systému
evidence obyvatel, informačním systému cizinců, registru silničních vozidel, centrálním
registru silničních vozidel a v registru řidičů. HZSK může žádat jen o údaje, které
souvisejí s přípravou na krizové situace a s jejich řešením. To znamená, že HZSK
je povinen v žádosti uvést, proč a za jakým konkrétním účelem tyto údaje žádá. Podle
našeho názoru v žádosti nestačí uvést jen odkaz na přípravu na krizové situace a
jejich řešení, ale HZSK musí uvést konkrétní důvod pro poskytnutí takových údajů.
To znamená, že HZSK musí uvést, jak tyto údaje s přípravou na krizové situace a jejich
řešením souvisejí. V opačném případě nejen může, ale správní úřad dokonce musí žádost,
která nebude obsahovat konkrétní důvod (ne generální odkaz, pod který lze schovat
vše), odmítnout.
K odst. 3
Na základě tohoto ustanovení může HZSK vyžadovat, shromažďovat a evidovat údaje,
které jsou v tomto ustanovení vymezeny. Tyto údaje může HZSK vyžadovat a nakládat
s nimi jen za účelem přípravy na krizové situace a jen za účelem jejich použití pro
zpracování krizových plánů krajů a obcí s rozšířenou působností. Přestože v úvodu
tohoto ustanovení zákon nehovoří o nakládání s takovými údaji, je naprosto zřejmé
a logické (tomu ostatně svědčí i dodatková věta tohoto ustanovení), že HZSK s těmito
údaji dále nakládá - pracuje ve formě jejich zapracování do krizových plánů.
Orgány kraje, obce, OSS, právnické osoby, podnikající fyzické osoby a další osoby
jsou povinny HZSK takové údaje poskytnout. HZSK musí ovšem v žádosti uvést, proč
konkrétně a za jakým konkrétním účelem tyto údaje potřebuje. V opačném případě mohou
poskytnutí těchto údajů oslovené subjekty odmítnout.
HZSK také musí při vyžádání těchto údajů dodržet omezení vyplývající z
§ 39f. To
znamená, musí osobě, po které žádá zaslání takových údajů, doložit, že tyto údaje
nemůže získat z informačních systémů veřejné správy nebo veřejně dostupných zdrojů.
Opačný postup by byl nezákonný. Pokud by přesto k němu došlo, bylo by možné se mu
bránit žalobou na nezákonný zásah. Žalobu by osoba musela podat do 2 měsíců od okamžiku,
kdy byla HZSK požádána o poskytnutí takových údajů.
Takto poskytnuté údaje slouží nejen HZSK pro zpracování krizového plánu kraje a krizového
plánu obce s rozšířenou působností, ale slouží i jako podklad ministerstvům a jiným
ÚSÚ pro zajištění připravenosti na krizové situace a jejich řešení v mezích jejich
působnosti, zejména představují podklad pro zpracování krizových plánů.
Hejtmanovi kraje takové podklady umožňují získat přehled o zdrojích, prostředcích
atd., kterých lze využít pro řešení krizových situací (předmět a rozsah činnosti
právnických osob a podnikajících fyzických osob v oblasti výroby a služeb, výrobní
programy a výrobní kapacity, rozsah zásob surovin, polotovarů a hotových výrobků,
počty zaměstnanců a jejich kvalifikace, počty a typy dopravních, mechanizačních a
výrobních prostředků ve vlastnictví právnických osob, fyzických osob a druhy vyrobené
nebo zachycené přírodní energie, stavby určené k ochraně obyvatelstva při krizových
situacích, k zabezpečení záchranných prací, ke skladování materiálu CO a k ochraně
a ukrytí obsluh důležitých provozů), poskytují návod na způsob řešení té které krizové
situace v závislosti na jejím typu (kapacity zdravotnických, ubytovacích a stravovacích
zařízení, uspořádání vnitřních prostorů výrobních objektů, popřípadě jiných objektů
důležitých pro řešení krizových situací, vodovody, kanalizace, produktovody a energetické
sítě, výměry pěstovaných zemědělských plodin, druhy a počty zemědělských zvířat chovaných
právnickými nebo fyzickými osobami) a v neposlední řadě umožňují identifikovat rizika
a hrozby, které mohou nastat (např. stav vodních nádrží, množství, složení a umístění
vyráběných, používaných nebo skladovaných nebezpečných látek). Námi uvedené členění
v závorkách je pouze orientační, v žádném případě závazné.
Údaje získané podle tohoto ustanovení jsou využitelné i pro určení prvku KI a EKI.
K odst. 4 písm. a)
HZSK v rámci přípravy na krizové situace a při jejich řešení na žádost obce, právnické
osoby nebo fyzické osoby jim poskytuje informace ohledně charakteru možného ohrožení,
které může vést ke vzniku krizové situace, ohledně krizových opatření, která budou
nařízena v závislosti na typu (charakteru) krizové situace, a jak budou tato krizová
opatření realizována.
Poskytnutí těchto informací pro obec je důležité, neboť starostové obcí a starostové
obcí s rozšířenou působností zajišťují připravenost své obce nebo správního obvodu
obce na řešení krizových situací a provedení stanovených krizových opatření ve svých
správních obvodech. Tyto informace představují rovněž důležitý podklad schválení
a provádění krizového plánu ve správním obvodu obce a obce s rozšířenou působností.
Stejně tak důležité jsou pro právnické osoby nebo fyzické osoby, protože tyto (u
fyzických osob platí pro podnikající fyzické osoby) jsou povinny na výzvu podílet
se na zpracování krizových plánů, mohou zajišťovat plnění opatření podle krizových
plánů, a dokonce jim může být uložena povinnost zpracovat plán krizové připravenosti,
který upravuje přípravu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby na řešení
krizových situací.
K odst. 4 písm. b)
Určitým vodítkem pro činnost HZSK z hlediska jeho úkolu vytvářet podmínky pro činnost
KŠK a KŠORP je směrnice MV č. j.
MV-117572-2/PO-OKR-2011 ze dne 24.11.2011, kterou
se stanoví jednotná pravidla organizačního uspořádání krizového štábu kraje, krizového
štábu obce s rozšířenou působností a krizového štábu obce. Protože působnost stanovená
krizovým zákonem hejtmanovi a starostovi obce s rozšířenou působností je přenesenou
působností a hejtman je zřizovatelem KŠK a starosta obce s rozšířenou působností
je zřizovatelem KŠORP, je tato směrnice závazná [srov.
§ 30 písm. b), bod 1. krajského
zřízení a § 61 odst. 2 písm. b), bod 1.]. Přitom ale platí, že směrnice nesmí orgánům
kraje a obcí ukládat povinnosti, pokud nejsou zároveň stanoveny zákonem. Podmínkou
platnosti směrnice je její publikace ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány
obcí. Směrnice MV č. j.
MV-117572-2/PO-OKR-2011 ze dne 24.11.2011 byla publikována
Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí, ročník 9, částka 6 ze dne 30. listopadu
2011.
Směrnice např. uvádí, že zástupce HZSK, který je členem stálé pracovní skupiny, zajišťuje
mimo jiné vzájemnou komunikaci stálé pracovní skupiny s příslušným operačním a informačním
střediskem integrovaného záchranného systému. Dále např. směrnice uvádí, že pokyn
předsedy krizového štábu k jeho svolání může realizovat operační a informační středisko
IZS. Pracoviště krizového štábu, resp. vhodné předem připravené prostory se mohou
nacházet např. v sídle HZSK. Zasílání dokumentů a spolupráce mezi KŠK a ÚKŠ probíhá
prostřednictvím příslušných operačních a informačních středisek IZS. KŠK prostřednictvím
takovéhoto střediska zasílá MV hlášení o vývoji krizové situace.
Z hlediska případných povinností, jak mají krizové štáby postupovat, a které jsou
uvedeny v této směrnici, je třeba vycházet ze skutečnosti, že se jedná jen o doporučující
(vhodné) postupy. Nelze je totiž brát jako dogma, protože povinnost těmto pracovním
orgánům kraje (KŠK) a obcí s rozšířenou působností (KŠORP), jak postupovat, může
stanovit jedině zákon a směrnice musí respektovat zákon. Jestliže zákon takové povinnosti
nestanoví, nemůže je stanovit ani směrnice, třebaže jde o výkon přenesené působnosti
(viz výše).
K odst. 4 písm. c)
Evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob vede HZSK ve správním obvodu své
působnosti za nouzového stavu a stavu ohrožení státu. Tato evidence se vede v případě,
že vláda za těchto krizových stavů nařídí povinné hlášení přechodné změny pobytu
osob, přičemž tyto osoby musí opustit místo svého trvalého pobytu, k němuž je nahlášena,
a změna tohoto pobytu musí být delší než 3 dny.
HZSK údaje z této evidence předává MV. Žádnému jinému orgánu, složce, úřadu, ale
např. ani GŘ HZS není HZSK oprávněn tyto údaje předat. Opačný postup by mohl zakládat
porušení ochrany osobních údajů.
Podrobněji se této problematice věnujeme v komentáři k
§ 39d.
K odst. 4 písm. d)
Toto ustanovení upravuje působnost HZSK v souvislosti s vedením evidence údajů o
přechodných změnách pobytu osob, a to za stavu nebezpečí. Tato evidence se vede jen
za stavu nebezpečí a vede ji HZSK. Tato evidence se vede v případě, že hejtman kraje
za stavu nebezpečí nařídí povinnost hlášení přechodné změny pobytu osob.
Podrobněji se této problematice věnujeme v komentáři k
§ 39e.
Související ustanovení:
§ 10 - Ministerstvo vnitra,
§ 24b - krizový štáb kraje a krizový štáb obce s rozšířenou
působností,
§ 29 - právnické osoby a podnikající fyzické osoby,
§ 39d-39f
Právní stav komentáře je ke dni 1.7.2017.
Toto ustanovení je opisem
§ 4 odst. 1 písm. c), přičemž je pouze rozvedeno o to,
že složení a činnost ÚKŠ upravuje jeho Statut, který schvaluje vláda. Současnou podobu
Statutu ÚKŠ schválila vláda dne 24.11.2008 usnesením č. 1500. Podle čl. 11 Statutu
jednací řád ÚKŠ, jeho změny a doplnění schvaluje BRS. Současný jednací řád ÚKŠ byl
schválen usnesením BRS č. 12 ze dne 27.4.2009.
ÚKŠ má nyní 17 členů. Podle charakteru krizové situace předseda vlády jmenuje předsedou
ÚKŠ ministra vnitra v případě tzv. nevojenských krizových situací nebo ministra obrany
v případě tzv. vojenských krizových situací v případě vyhlášení stavu ohrožení státu
v souvislosti se zajišťováním obrany ČR a za válečného stavu.
Jeho dalšími členy jsou náměstci ministra vnitra, ministra obrany, ministra zahraničních
věcí, ministra financí, ministra zdravotnictví, ministra průmyslu a obchodu, ministra
dopravy a ministra zemědělství, ředitel úřadu MŽP, předseda SSHR, předseda SÚJB,
ředitel sekretariátu BRS, policejní prezident ČR, generální ředitel HZS ČR, náčelník
GŠ AČR a vedoucí Kanceláře prezidenta republiky.
V případech, kdy jsou nařízena mimořádná veterinární opatření podle zákona č.
166/1999
Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (
veterinární zákon),
a vzniklé ohrožení vede k vyhlášení krizového stavu nebo je v době povodní vyhlášen
krizový stav nebo je z důvodu řešení výskytu závažných infekčních onemocnění vyhlášen
krizový stav, a kdy je zároveň aktivován ÚKŠ, stávají se ÚPK nebo ÚNK nebo ÚEK součástí
ÚKŠ; členové této příslušné komise se stávají členy ÚKŠ, pokud jimi již nejsou, a
mají stejná práva a povinnosti jako členové ÚKŠ. V této části Statut vychází z
§
39 odst. 1 a
2 KriZ.
Předseda ÚKŠ svolává zasedání ÚKŠ, řídí jeho činnost a odpovídá za ni předsedovi
vlády, stanovuje dobu a místo zasedání ÚKŠ, přičemž místo zasedání je zpravidla v
předem určeném objektu, v místnostech zajišťujících fyzickou bezpečnost ve smyslu
hlavy V. zákona č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní
způsobilosti. Po dohodě s předsedou vlády nebo se členy ÚKŠ může upřesnit, kteří
členové ÚKŠ se nemusí zasedání účastnit, pravidelně informuje BRS, popřípadě na pokyn
předsedy vlády přímo vládu, o činnosti ÚKŠ, o vývoji situace a o provedených a přijímaných
opatřeních.
ÚKŠ máš samozřejmě svého místopředsedu, kterým je náměstek ministra vnitra v případech,
kdy je předsedou ÚKŠ ministr vnitra, nebo náměstek ministra obrany v případech, kdy
je předsedou ÚKŠ ministr obrany. Místopředseda ÚKŠ řídí činnosti ÚKŠ po dobu nepřítomnosti
předsedy ÚKŠ a řídí vedoucího operačního centra a vedoucí odborných pracovních skupin.
Jednotliví členové ÚKŠ zajišťují součinnost s vedením ministerstva nebo jiné složky,
kterou ve ÚKŠ zastupují, určují za svou složku odpovědné zástupce do odborných pracovních
skupin, zabezpečují uvnitř své složky operativní zpracování a posouzení materiálů
připravovaných k projednání ostatními členy ÚKŠ, zajišťují plnění úkolů stanovených
v usnesení ÚKŠ ve svých složkách, zabezpečují určení pověřeného zastupujícího pracovníka
složky pro případ své výjimečné nepřítomnosti na zasedání ÚKŠ a zajišťují pravidelnou
aktualizaci svých kontaktních údajů na operačních centrech MV nebo MO zajišťující
monitoring situace a informační podporu.
Jak stanoví zákon, ÚKŠ je pracovním orgánem vlády pro řešení krizových situací. Podle
Statutu schváleného vládou je ÚKŠ zařazen do systému BRS a v podstatě je podřízen
předsedovi vlády a BRS, jak vyplývá z dalšího komentáře.
ÚKŠ po vyhlášení nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, jakož
i při hrozbě vzniku krizové situace nebo při jiných závažných situacích týkajících
se bezpečnostních zájmů ČR připravuje návrhy řešení těchto situací. Návrhy na řešení
předkládá předseda ÚKŠ na schůzi BRS nebo v případě nebezpečí z prodlení přímo na
schůzi vlády.
ÚKŠ dále zabezpečuje operativní koordinaci, sledování a vyhodnocování stavu realizace
opatření přijímaných vládou, ministerstvy a jinými správními úřady a orgány územních
samosprávných celků k zamezení vzniku nebo k řešení vzniklé krizové situace, nebo
jiné závažné situace, a poskytuje podporu činnosti orgánům krizového řízení územních
správních úřadů a orgánům územních samosprávných celků.
ÚKŠ dále zejména zabezpečuje operativní součinnost s OKŘ mezinárodních organizací,
zabezpečuje posouzení vývoje situace, obsah a přiměřenost opatření přijímaných správními
úřady a orgány územních samosprávných celků a informuje BRS, posuzuje, projednává
a koordinuje přijímání opatření meziresortního charakteru navrhovaných ministerstvy
a připravuje BRS návrhy opatření k řešení situace a podklady pro přijímání rozhodnutí
vyžadujících schválení vládou, případně schválení Parlamentem ČR.
O aktivaci ÚKŠ rozhoduje předseda vlády, v době jeho nepřítomnosti v ČR nebo z jiných
závažných důvodů první místopředseda vlády nebo jiný předsedou vlády pověřený místopředseda.
Návrh na aktivaci ÚKŠ může podat člen vlády. V souvislosti s řešením krizové situace
rozhodl předseda vlády, resp. vláda o aktivaci ÚKŠ při rozsáhlých povodních v roce
2002, 2006 a 2013 (viz rozhodnutí předsedy vlády o vyhlášení nouzového stavu č.
373/2003
Sb., rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu č.
121/2006 Sb. a rozhodnutí vlády
o vyhlášení nouzového stavu č.
140/2013 Sb.). V souvislosti s krizovou situací vzniklou
v důsledku orkánu Kyrill v roce 2007 vláda ÚKŠ neaktivovala (viz rozhodnutí vlády
o vyhlášení nouzového stavu č.
11/2007 Sb.).
Podle našeho názoru tzv. aktivace je sporná z hlediska účelu ÚKŠ, který je stanoven
přímo zákonem. Ten jednoznačně stanoví, že se jedná o pracovní orgán vlády k/pro
řešení krizových situací. Z hlediska zabezpečení vládní agendy a odpovědnosti vlády
lze jistě souhlasit s tím, že se vláda snažila najít řešení, na jehož základě ÚKŠ
zahajuje svoji činnost. Jsme ovšem toho názoru, že přijaté řešení není šťastné, a
dokonce, jak si ukážeme dále, je v rozporu se zákonem. Podle
KriZ vláda zřizuje ÚKŠ
jako svůj pracovní orgán k/pro řešení krizových situací. Z toho usuzujeme, že k tzv.
aktivaci ÚKŠ dochází nejpozději se vznikem krizové situace, a to přímo ze zákona.
S tím do jisté míry koresponduje i čl. 2 odst. 1 Statutu ÚKŠ.
Z tohoto hlediska považujeme za nesprávné, a dokonce protiprávní, že vláda v souvislosti
s vyhlášením nouzového stavu č.
11/2007 Sb. rozhodla, že není aktivován ÚKŠ (viz
čl. III. odst. 1 cit. rozhodnutí). Podle našeho názoru vláda k takovémuto kroku není
oprávněna. Zákon přímo vládě stanovil, jaký orgán a k jakému účelu je povinna zřídit.
Dále lze oprávněně pochybovat o oprávněnosti toho, kdo rozhoduje o aktivaci ÚKŠ.
Podle čl. 3 Statutu o aktivaci ÚKŠ rozhoduje předseda vlády, v době jeho nepřítomnosti
v ČR nebo z jiných závažných důvodů první místopředseda vlády nebo jiný předsedou
vlády pověřený místopředseda. Návrh na aktivaci ÚKŠ může podat člen vlády. S výhradou
toho, že k aktivaci ÚKŠ dochází bez dalšího nejpozději vyhlášením nouzového stavu,
stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, je třeba mít na paměti, že ÚKŠ je pracovním
orgánem vlády. Předseda vlády ani žádný z jejích místopředsedů ve vládě nezaujímá
privilegované postavení. Tomu odpovídá i to, že vláda rozhoduje ve sboru. Tedy pokud
má dojít k aktivaci ÚKŠ i v jiných případech, měla by takové rozhodnutí přijmout
vláda jako celek.
Podle čl. 2 odst. 2 Statutu ÚKŠ připravuje návrhy řešení i při hrozbě krizové situace
nebo při jiných závažných situacích týkajících se bezpečnostních zájmů ČR. Jak již
jsme uvedli v komentovaném ustanovení
§ 4 odst. 1 písm. c), uvozující věta hovoří
o tom, co vláda činí při zajišťování připravenosti ČR na krizové situace, při jejich
řešení nebo k ochraně KI. Za nešťastné považujeme znění písm. c): "zřizuje Ústřední
krizový štáb jako svůj pracovní orgán k řešení krizových situací". Na jedné straně
zákonodárce svěří vládě pravomoci a činnosti i při zajišťování připravenosti na krizové
situace, což je naprosto samozřejmé, na druhé straně ve vztahu k ÚKŠ výslovně uvádí
jen to, že je určen "k řešení krizových situací". Neuvedení tohoto dovětku by dle
našeho názoru nevyvolávalo žádné pochybnosti. Jeho uvedení ovšem pochybnosti o tom,
kdy je ÚKŠ tzv. aktivní, vyvolává. Za současného stavu
lze mít proto
vážné pochybnosti o tom, zda ÚKŠ je oprávněn vyvíjet svoji činnost, tedy připravovat
návrhy i v jiných případech než při vzniklých (existujících) krizových situacích.
Za takto nejasného právního stavu lze proto považovat za šťastnou náhodu, že ÚKŠ
je jen pracovním orgánem vlády. Kdyby totiž měl být ÚKŠ nadán pravomocemi vůči osobám
a subjektům, stojícím mimo jeho strukturu, bylo by to velmi problematické.
Stejně tak oprávněné pochybnosti vzbuzuje čl. 1 Statutu, podle něhož je zařazen do
systému orgánů BRS. Takové zařazení je v rozporu se zákonem (protizákonné) a je překročením
pravomoci vlády. Podle zákona je totiž ÚKŠ pracovním orgánem vlády, nikoliv BRS.
ÚKŠ se ze své činnosti zodpovídá vládě, nikoliv BRS. Úkoly může ÚKŠ ukládat vláda,
nikoliv BRS či jiný orgán.
Z tohoto důvodu předseda ÚKŠ předkládá návrhy k řešení krizových situací, resp. má
předkládat přímo vládě, a ne BRS, jak uvádí čl. 2 odst. 2 Statutu. To samé platí
nebo má platit o činnosti ÚKŠ jako celku při přípravě návrhů k řešení krizových situací
a podkladů pro přijímání rozhodnutí vyžadujících schválení vládou, případně schválení
Parlamentem [viz čl. 2 odst. 4 písm. d) Statutu]. Též tato ustanovení Statutu považujeme
za odporující zákonu.
Rovněž jako protiprávní shledáváme čl. 5 odst. 1 písm. d) Statutu, podle něhož má
předseda ÚKŠ teprve na pokyn předsedy vlády informovat přímo vládu o činnosti ÚKŠ,
o vývoji situace a o provedených a přijímaných opatřeních. S ohledem na postavení
ÚKŠ jeho předseda žádný takový pokyn předsedy vlády nepotřebuje. Předseda vlády k
takovému pokynu není oprávněn, protože ÚKŠ je pracovním orgánem vlády, nikoliv předsedy
vlády, který ve vládě nezaujímá žádné výsostné či privilegované postavení. Naopak
je povinností předsedy ÚKŠ pravidelně informovat zřizovatele, vládu o vývoji situace
a o provedených a přijímaných opatřeních. Vládě je také předseda ÚKŠ odpovědný. Z
tohoto důvodu je rovněž rozporný se zákonem čl. 4 odst. 2 Statutu, podle kterého
předsedu ÚKŠ jmenuje předseda vlády. Jelikož ÚKŠ je pracovním orgánem vlády a vláda
rozhoduje ve sboru, předsedu ÚKŠ podle situace má jmenovat vláda. Podle našeho názoru
není nepřijatelné, aby předseda vlády byl v rámci bezpečnostního systému ČR nadán
určitými mimořádnými či výsadními pravomocemi, musí tak ale stanovit zákon, nikoliv
interní akt řízení. Ten totiž z hlediska postavení ÚKŠ, daného zákonem, toto překračuje,
a dokonce celý systém mění, ač k tomu není dána ústavní ani zákonná opora.
Z týchž důvodů považujeme za rozporný se zákonem čl. 11 Statutu, podle něhož Jednací
řád ÚKŠ, jeho změny a doplnění schvaluje BRS. Jednací řád ÚKŠ má schvalovat vláda,
ne BRS. Paradoxně ale např. čl. 2 odst. 6 Jednacího řádu respektuje zákonné postavení
ÚKŠ, když uvádí, že závěry ze zasedání ÚKŠ jsou zpravidla přijímány formou usnesení,
o kterých dává předsedající hlasovat, a předkládány jsou formou návrhu materiálu
pro schůzi vlády, případně pro jednání BRS. Samozřejmě že předseda ÚKŠ může informovat
BRS. Podle našeho názoru je však třeba respektovat postavení ÚKŠ, kdy jeho předseda
informuje vládu a ta mu může uložit, aby informoval i BRS.
V souvislosti s postavením ÚKŠ jako pracovního orgánu vlády k/pro řešení krizových
situací se musíme pozastavit nad BRS, jejíž činnost je upravena v čl. 9 odst. 2 ústavního
zák. o bezpečnosti ČR. Podle tohoto ústavního zmocnění: "Bezpečnostní rada státu
v rozsahu pověření, které stanovila vláda, připravuje vládě návrhy opatření k zajišťování
bezpečnosti České republiky." Krom toho, že BRS stejně jako ÚKŠ je pracovním orgánem
vlády, ÚKŠ disponuje zákonným zmocněním pro činnost v určité oblasti, kdežto BRS,
byť je zřízena ústavním zákonem, disponuje pouze vládním zmocněním, kteréžto je nižší
síly, než je tomu v případě ÚKŠ, který je zřízen běžným zákonem. To znamená, i vláda
musí respektovat zákonné zmocnění a nemůže na BRS přenést činnosti, k nimž je určen
jiný orgán, nebo dokonce tento orgán podřídit BRS, jak vláda učinila v případě ÚKŠ.
I v tomto případě lze za velmi diskutabilní a rozpornou považovat působnost BRS spočívající
v posuzování opatření navrhovaných ÚKŠ a předkládání vládě návrhů na opatření k řešení
vzniklé krizové situace [čl. 2 odst. 2 písm. ib) a ic) Statutu BRS]. Je nutno uvést,
že Statut BRK schválila vláda dne 9.7.2014 usnesením č. 544 a jeho současné znění
bylo novelizováno usnesením vlády č. 793 ze dne 1.10.2014.
Stejně tak shledáváme rozporným čl. 7 odst. 1 písm. b) Statutu BRS, podle něhož ÚKŠ
je pracovní orgán BRS pro zabezpečení řešení krizových situací nebo jiných závažných
situací týkajících se bezpečnostních zájmů ČR (v gesci ministra obrany v případě
vnějšího vojenského ohrožení ČR, při plnění spojeneckých závazků v zahraničí a při
účasti ozbrojených sil ČR v mezinárodních operacích na obnovení míru a udržení míru
nebo v gesci ministra vnitra v případě ostatních druhů ohrožení ČR, při poskytování
humanitární pomoci většího rozsahu do zahraničí a při zapojení ČR do mezinárodních
záchranných operací v případě havárií a živelních pohrom). Nejenže nemůže být ÚKŠ
pracovním orgánem BRS, jelikož ze zákona je pracovním orgánem vlády, ale nemůže se
zabývat jinými situacemi než krizovými situacemi, které se týkají ČR.
Z totožných důvodů považujeme za protiprávní i čl. 11 Statutu BRS, podle něhož Jednací
řád ÚKŠ, jeho změny a doplnění schvaluje BRS.
Zasedání ÚKŠ řídí jeho předseda, v době jeho nepřítomnosti místopředseda, případně
pověřený člen ÚKŠ. Zasedání ÚKŠ jsou neveřejná. Pracoviště ÚKŠ, tedy místo, kde zasedá
ÚKŠ, aktivuje ministerstvo, jehož ministr je předsedou ÚKŠ. Organizační přípravu
a materiální vybavení pracoviště Štábu zajišťuje pro ÚKŠ sekretariát. Úlohu sekretariátu
plní pověřený útvar ministerstva, jehož ministr je předsedou ÚKŠ. Podle toho, který
z ministrů je předsedou ÚKŠ, tento zasedá v objektu MV nebo objektu MO.
Mimo to má ÚKŠ k dispozici odbornou pracovní skupinu pro koordinaci zabezpečení věcnými
zdroji, jejíž pracoviště se nachází v budově SSHR. Vedoucím této skupiny je pověřený
zaměstnanec SSHR a členy jsou pověření zaměstnanci ministerstev, jejichž náměstci
jsou členy ÚKŠ. Jedná se o stálou odbornou pracovní skupinu. Další takovou pracovní
skupinou je
skupina, jejímž vedoucím je pověřený zaměstnanec ministerstva,
jehož ministr je předsedou ÚKŠ, a členy pověření pracovníci úřadů, jejichž představitelé
jsou členy ÚKŠ. Tyto stálé odborné pracovní skupiny zahajují činnost vždy, když ji
zahajuje ÚKŠ. Mimo to mohou být dle potřeby zřízeny
odborné pracovní skupiny.
Kromě členů ÚKŠ se jeho zasedání mohou zúčastnit představitelé dalších ministerstev,
jiných správních úřadů, orgánů ÚSC a další odborníci. O jejich přítomnosti rozhoduje
předseda ÚKŠ.
Dále má ÚKŠ k dispozici operační centrum, kterým se rozumí pracoviště MV nebo MO
zajišťující monitoring situace a informační podporu. Společně s odbornými pracovními
skupinami operační centrum MV nebo MO zabezpečují pro ÚKŠ zejména monitorování a
analýzu vývoje situace, sběr, zpracování, třídění a předávání informací potřebných
pro vyhodnocení situace a přijetí rozhodnutí, zpracování analýzy shromážděných informací
a podklady pro návrh variant řešení, informační a organizační vazby na ÚV ČR - sekretariát
BRS, na krizové štáby ministerstev, ostatních ústředních správních úřadů, správních
úřadů s celostátní působností a na územní krizové štáby.
Ze zasedání ÚKŠ se pořizuje zápis, zvukový záznam a informace. Informace jsou výstupy,
které jsou distribuovány prostřednictvím operačního centra všem členům ÚKŠ, členům
vlády, kteří mají zřízené kontaktní místo (kterým je místo, jež bude na žádost předsedy
ÚKŠ schopno do 180 minut od svého vyrozumění operačním centrem zajistit účast kompetentního
zástupce úřadu na zasedání ÚKŠ), předsedovi Rady ČTÚ a ředitelům NBÚ a BIS, vedoucím
odborných pracovních skupin a krajům. Předseda ÚKŠ může rozhodnout o distribuci takových
informací i dalším subjektům.
Zápis ze zasedání ÚKŠ v příloze obsahuje též usnesení, pokud bylo přijato. Jak již
jsme uvedli, usnesení obsahuje závěry přijaté ÚKŠ, o kterých dává předsedající hlasovat.
Tyto jsou pak předkládány formou návrhu materiálu pro schůzi vlády, případně pro
jednání BRS. K přijetí usnesení ÚKŠ je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných
členu Štábu nebo jejich pověřených zástupců. V případě rovnosti hlasu je rozhodující
hlas předsedajícího.
Pokud ÚKŠ usnesením ukládá úkoly, může tak činit jen vůči svým členům. Článek 7 Statutu
hovoří o tom, že přizvaní představitelé úřadů, kteří nejsou členy ÚKŠ, v takovém
případě mimo jiné zajišťují plnění úkolů stanovených v usnesení Štábu ve svých složkách.
Podle našeho názoru ale ÚKŠ nemůže ukládat úkoly osobám mimo okruh svých členů. Ze
strany těchto osob se tak může jednat o dobrovolné plnění úkolů. Nicméně, při ukládání
úkolů musí ÚKŠ respektovat skutečnost, že jeho členové mohou vykonávat (plnit) úkoly
jen v mezích své zákonné působnosti a způsobem, který stanoví zákon. To znamená,
že ÚKŠ nemůže úkol, který spadá do působnosti MZdr, uložit provést MPO a obráceně.
Rovněž ÚKŠ tak nemůže určit, jakým způsobem má být úkol proveden. Pokud má být úkol
splněn např. vydáním vyhlášky, musí existovat zmocnění a musí to provést ÚSÚ, do
jehož působnosti daná problematika spadá.
Související ustanovení:
§ 6 - Oprávnění vlády v době trvání nouzového stavu,
§ 10 - Ministerstvo vnitra
Právní stav komentáře je ke dni 1.7.2017.
K odst. 1
Komentované ustanovení klade důraz na bezpečnost a ochranu údajů (informací, dokumentů
atp.), které v případě jejich zveřejnění, odcizení, ztráty atp. mohou vést k znemožnění
nebo omezení činnosti OKŘ, ohrožení života a zdraví osob, majetku, životního prostředí
nebo podnikatelského zájmu podnikatelských subjektů. U podnikatelských subjektů může
jít například o obchodní tajemství, jehož obsahem jsou třeba zvláštní metody a postupy
atp., které v rámci své podnikatelské činnosti podnikatel používá a které nejsou
známé třetím osobám. Přitom se má jednat o činnost, která je pro krizové řízení důležitá
či významná.
Takové údaje zákon označuje jako zvláštní skutečnosti (dále jen "ZS"). Proto ne každý
údaj lze považovat a označit za ZS, když nejsou splněny výše uvedené podmínky.
Pokud údaje, které by splňovaly podmínky pro označení ZS, budou označeny jako utajovaná
informace, pak již se nejedná o ZS a je s nimi nakládáno jako s utajovanými informacemi
podle zákona č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti,
v příslušném režimu utajení (vyhrazené, důvěrné, tajné, přísně tajné). Pracovník
krizového řízení, který nebude splňovat podmínky pro seznámení se s utajovanými informacemi,
se s nimi nebude moci seznámit, a to ani v případě, kdyby jinak takové informace
splňovaly podmínky pro označení ZS.
KriZ totiž žádné zvláštní podmínky pro to, aby
se osoba stala oprávněnou se seznamovat se ZS, nestanoví.
K odst. 2
O tom, co bude považováno, a tedy i označeno za ZS, rozhodne OKŘ. Záležet tedy bude
na uvážení OKŘ, které je limitováno pouze podmínkami uvedenými v odst. 1.
Zákon uvádí, jaké údaje se označují jako ZS. Zákon neuvádí plný výčet takto označovaných
údajů, resp. výčet forem, na nichž jsou tyto údaje zachyceny. Bude záležet na povaze
a způsobu zachycení (zaznamenání) takovéhoto údaje. Stejně tak zákon nestanoví rozsah,
v jakém mají být např. listina, dokument atd. označeny jako ZS. Jako ZS může být
označen celý dokument, ale také třeba jen určitá část.
Jestliže se OKŘ rozhodne nějaký údaj označit jako ZS, pak
KriZ stanoví povinnost
takový údaj či údaje označit celými slovy nebo zkratkou.
Zákon výslovně stanoví, že údaj označený jako ZS nepředstavuje stupeň utajení zákona
č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. V
tomto platí, co jsme uvedli v komentáři k odst. 1 tohoto ustanovení.
K odst. 3
Pro označení údajů jako ZS ze strany podnikatelských subjektů
KriZ stanoví krom předpokladů
uvedených v odst. 1 jako podmínku jejich projednání s příslušným OKŘ (vládou, hejtmanem,
příslušným ÚSÚ atd.). Lze dovozovat, že výsledkem projednání má být dohoda mezi příslušným
OKŘ a daným podnikatelem o tom, že určitý údaj bude od nynějška označen jako ZS.
Z uvedeného totiž vyplývá, že nejen podnikatelský subjekt bude takový údaj označovat
jako ZS a odpovídajícím způsobem s ním bude manipulovat, ale i pracovníci OKŘ budou
s takovým údajem manipulovat jako se ZS.
Jako další podmínku zákon stanoví, že za ZS může podnikatelský subjekt označit údaje,
které je povinen poskytnout HZSK podle
§ 15 odst. 3. Jiné údaje podnikatelský subjekt
jako ZS neoznačuje, neboť jen údaje uvedené v
§ 15 odst. 3 je povinen HZSK poskytnout.
Jiné ne. Stejně tak se to nebude vztahovat na údaje uvedené v
§ 15 odst. 3, které
jsou veřejně dostupné. Veřejný přístup či veřejná dostupnost totiž automaticky diskvalifikují
údaj z režimu "krytí", neboť jeho ochrana tím ztrácí opodstatnění.
K odst. 4
Toto ustanovení stanoví základní pravidlo pro evidenci a ukládání materiálů, které
jsou označeny jako ZS, neboť takové údaje obsahují. Je jím existence odděleného (samostatného)
jednacího protokolu a oddělené (samostatné) ukládání těchto materiálů od ostatních.
Podrobnosti stanoví nařízení vlády č.
462/2000 Sb., k provedení
§ 27 odst. 8 a
§
28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (
krizový
zákon). Podle tohoto nařízení se krizové plány nebo jejich části, ostatní listiny,
nosná média a jiné materiály obsahující ZS označují jako ZS, přičemž toto označení
se uvádí na přední straně prvního listu v pravé horní části, na popisném štítku nebo
obalu.
V případě, že jsou materiály označené ZS vynášeny mimo objekt OKŘ nebo jsou přenášeny
mimo budovu z jiného vážného důvodu, vloží se do obálky, která se také v pravé horní
části obálky označí ZS.
Jakmile je taková písemnost při doručení předána osobě pověřené nebo určené (typicky
podatelna) k přijímání zásilek, taková osoba ji neotevírá a neprodleně ji předá adresátovi.
Poté, co adresát písemnost převezme, po otevření ji předloží pracovišti krizového
řízení nebo jinému (pověřenému) pracovišti, není-li pracoviště krizového řízení zřízeno,
k doplnění údajů v samostatném jednacím protokolu, tj. k jejímu zaevidování.
Samostatný jednací protokol (samostatnou knihu nebo sešit) pro evidenci písemností
označených ZS vede pracoviště krizového řízení. Jestliže OKŘ toto pracoviště nezřídil,
samostatný jednací protokol vede jiné (pověřené) pracoviště, které určí vedoucí OKŘ.
U podnikatelských subjektů určuje takové pověřené pracoviště statutární zástupce
právnické osoby (např. jednatel, statutární ředitel, předseda představenstva) nebo
podnikající fyzická osoba.
Z písemnosti označené jako ZS lze pořídit opis, kopii nebo výpis, avšak jen se souhlasem
vedoucího pracoviště krizového řízení nebo pověřeného pracoviště. Na písemnost, z
níž se vyhotovuje opis, kopie nebo výpis, se vyznačí datum a důvod vyhotovení, počet
výtisků a jejich rozdělovník, jméno, příjmení a podpis osoby, která vydala souhlas
k pořízení opisu, kopie nebo výpisu. Dále se uvede jméno, příjmení a podpis osoby,
která opis, kopii nebo výpis vyhotovila.
Vadné nebo nadpočetné výtisky písemnosti se předají osobě oprávněné seznamovat se
ZS, která neprodleně zabezpečí jejich zničení.
Písemnosti určené k přepravě vybavuje pracoviště krizového řízení nebo pověřené pracoviště.
K odeslání je předává pověřené osobě nebo osobě určené k tomuto převzetí (podatelna)
oproti podpisu.
Přepravu písemností označených jako ZS provádí kurýrní služba nebo se užijí technické
prostředky, dále lze využít držitele poštovní licence anebo osobu, která je určena
ke styku (k seznamování se) se ZS.
Nařízení vlády č.
462/2000 Sb., k provedení
§ 27 odst. 8 a
§ 28 odst. 5 zákona č.
240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (
krizový zákon), stanoví,
že písemnosti se přepravují způsobem stanoveným zvláštním právním předpisem. Tímto
zvláštním právním předpisem je dnes vyhláška NBÚ č.
529/2005 Sb., o administrativní
bezpečnosti a o registrech utajovaných informací, kterou vydal NBÚ k provedení zákona
č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.
Pro přepravu písemnosti označené jako ZS se použijí pravidla pro přepravu zásilek,
která jsou uvedena v
§ 9 této vyhlášky, jež platí pro dokumenty stupně utajení vyhrazené.
V případě přepravy prostřednictvím držitele poštovní licence se materiál obsahující
ZS přepravuje ve dvou obálkách. Na vnitřní obálku se uvede odesílatel, název a úplná
adresa adresáta, označení ZS a číslo jednací materiálu obsahujícího ZS nebo jiné
evidenční označení. Na vnější obálku se uvede odesílatel a adresát, neuvádí se ZS
v čísle jednacím materiálu obsahujícího ZS, pokud je použito. Pokud tento materiál
nelze vložit do obálky, vloží se do pevných obalů, které se opatří stejnými náležitostmi.
Držitel poštovní licence písemně potvrdí odesílateli převzetí zásilky. Adresát zase
písemně potvrdí držiteli poštovní licence převzetí zásilky. Držitel poštovní licence
samozřejmě odpovídá za ztrátu, poškození a úbytek obsahu zásilky. V případě přepravy
zásilky kurýrní službou se materiál obsahující ZS přepravuje v přenosné schránce,
v obálce nebo pevném obalu. Na obálku nebo pevný obal se uvede odesílatel, název
a úplná adresa adresáta, označení ZS a číslo jednací materiálu obsahujícího ZS nebo
jiné evidenční označení. Před přepravou zásilky kurýrní službou se kurýr odesílateli
prokáže platným oznámením, kterým kurýr prokazuje, že je plně svéprávný, dosáhl věku
18 let a je bezúhonný. Toto oznámení vydává kurýrovi jeho nadřízený a umožňuje mu
přístup k dokumentům stupně utajení vyhrazené. Dále se kurýr může prokázat osvědčením,
které kromě předešlých náležitostí ještě obsahuje údaje o tom, že kurýr je státním
občanem ČR nebo státním příslušníkem členského státu EU nebo NATO, že je osobnostně
způsobilý a rovněž že je bezpečnostně způsobilý. Toto osvědčení vydává NBÚ. Konečně,
kurýr se může také prokázat dokladem, který také vydává NBÚ. Tento doklad musí obsahovat
jméno, příjmení, rodné příjmení, den, měsíc, rok a místo narození, rodné číslo, státní
občanství, datum vydání a dobu platnosti a otisk úředního razítka a podpis oprávněného
zástupce NBÚ. Je-li tento doklad vydán v elektronické podobě, otisk úředního razítka
nemusí obsahovat. Tento doklad je veřejnou listinou a jeho platnost činí 5 let. Při
přepravě zásilky kurýrní službou musí kurýr učinit taková opatření, aby se k ní zabránilo
přístupu osobě, která není oprávněna seznamovat se s materiály obsahujícími ZS.
Vedoucí pracoviště krizového řízení nebo pověřeného pracoviště písemně oznámí vedoucímu
OKŘ nebo jím pověřenému pracovníkovi neoprávněnou manipulaci s písemnostmi ihned,
jakmile se o ní dozví. Vedoucí tohoto pracoviště současně zajistí úplné a pravdivé
zjištění všech okolností této neoprávněné manipulace, zejména rozsah nastalých či
hrozících následků. Po tomto zjištění vedoucí tohoto pracoviště přijme co nejdříve
opatření k zamezení nebo zmírnění následků neoprávněné manipulace s písemnostmi.
O jaká opatření se má jednat, nařízení neuvádí. Může se tak jednat o opatření administrativního,
technického apod. rázu, ale také o opatření personální, a to i spočívající v postihu
příslušného zaměstnance, který neoprávněnou manipulaci s písemnostmi označenými jako
ZS způsobil.
V okamžiku, kdy materiál označený jako ZS je vyřazen (už ho nebude zapotřebí), ukládá
se způsobem, jakým se ukládají písemnosti obsahující utajované informace stupně utajení
"vyhrazené". Tento postup upravuje opět vyhláška NBÚ č.
529/2005 Sb., o administrativní
bezpečnosti a o registrech utajovaných informací. Na materiál se uvede před uložením
ten, kdo jej vyřizuje, spisový znak, skartační znak a rok, ve kterém bude provedeno
skartační řízení. Pokud jej vrací v zalepené obálce, obálku opatří podpisem a uvede
na ni ZS, číslo jednací ZS nebo jiné evidenční označení ZS nebo spisu, způsob vyřízení,
počet ukládaných listů, počet a druh příloh v nelistinné podobě, případně jejich
evidenční označení, spisový znak, skartační znak a rok, ve kterém bude provedeno
skartační řízení.
Vyřazování, archivování a skartace písemností se provádí podle zákona č.
499/2004
Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů.
K odst. 5
Vedoucí OKŘ (např. předseda vlády, ministr, předseda ÚSÚ, hejtman kraje, starosta
obce), případně jím pověřený zaměstnanec OKŘ schvaluje dokument označovaný jako zvláštní
seznam, v němž jsou zapsáni všichni zaměstnanci OKŘ, kteří jsou oprávněni seznamovat
se s materiály, které nesou označení ZS. Zvláštní seznam podepisuje vedoucí OKŘ nebo
jím pověřený zaměstnanec OKŘ.
Aby zaměstnanec OKŘ mohl být zapsán do zvláštního seznamu, musí být nejprve určen
ke styku se ZS. O určení se sepisuje písemný záznam, který se ukládá na pracovišti
krizového řízení nebo pověřeném pracovišti. Vzor písemného záznamu o určení ke styku
se zvláštními skutečnostmi je upraven v
příloze č. 2 nařízení vlády č. 462/2000 Sb.,
k provedení
§ 27 odst. 8 a
§ 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení
a o změně některých zákonů (
krizový zákon). Tento písemný záznam podepisuje vedoucí
pracoviště krizového řízení nebo pověřený pracovník a zaměstnanec OKŘ určený k seznamování
se s materiály obsahujícími ZS.
Zaměstnanec, který je oprávněn se seznamovat se ZS, se při jednání k zabezpečení
úkolů krizového řízení prokazuje zmocněním, které se vydává na dobu 2 let. Toto zmocnění
podepisuje vedoucí OKŘ. Vzor tohoto zmocnění upravuje
příloha č. 3 nařízení vlády
č. 462/2000 Sb., k provedení
§ 27 odst. 8 a
§ 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb.,
o krizovém řízení a o změně některých zákonů (
krizový zákon). Podle tohoto nařízení
vlády je automaticky k seznamování se se ZS zmocněn vedoucí OKŘ a dále osoby, které
jsou oprávněny seznamovat se s utajovanými informacemi. Tyto osoby proto žádné zvláštní
zmocnění nepředkládají. Musí ale prokázat, že se jedná o vedoucího OKŘ nebo osobu
určenou ke styku s utajovanými informacemi podle zákona č.
412/2005 Sb., o ochraně
utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Při ukončení určení ke styku
zaměstnance OKŘ se ZS se provede záznam ve sloupcích 6 a 7 zvláštního seznamu. Zaznamená
se okamžik (den) skončení určení zaměstnance k seznamování se se ZS a důvod ukončení
tohoto určení.
K odst. 6
Zákon stanoví povinnost mlčenlivosti všem zaměstnancům OKŘ, kteří jsou nebo v minulosti
byli oprávnění seznamovat se se zvláštními skutečnostmi. Dále je povinnost mlčenlivosti
stanovena i osobám, které se s obsahem zvláštních skutečností seznámili při plnění
úkolů krizového opatření. Do této kategorie patří všechny ostatní osoby, které v
důsledku svého postavení, pracovního zařazení, okolností atp. přišly do styku s materiály
obsahujícími ZS. Například se může jednat o situaci v souvislosti s organizací a
realizací krizových opatření nebo právě o vedoucí OKŘ (např. členy vlády, předsedy
ÚSÚ, hejtmany). Všichni tito zaměstnanci a osoby mají vůči ostatním osobám zákaz
sdělovat informace, které představují ZS.
O zproštění povinnosti, případně o zproštění povinnosti mlčenlivosti v určitém rozsahu
rozhoduje vedoucí OKŘ nebo jím pověřený pracovník (zaměstnanec), o jehož ZS se jedná.
Zproštění povinnosti mlčenlivosti by mělo být provedeno písemně, mělo by obsahovat
rozsah tohoto zproštění a účel, k jakému se poskytuje. Zproštění mlčenlivosti musí
logicky obsahovat údaje o osobě, která je zproštěna mlčenlivosti, a údaje o osobě,
která toto zproštění učinila, včetně data a místa zproštění a podpisu.
V případě porušení povinnosti mlčenlivosti v závislosti na postavení příslušné osoby,
okolnostech, způsobu provedení a následcích se může jednat např. o zneužití pravomoci
úřední osoby ve smyslu
§ 329 tr. zákoníku nebo maření úkolu úřední osoby z nedbalosti
ve smyslu
§ 330 tr. zákoníku, pokud by se ukázalo, že takovéto jednání nestačí kvalifikovat
jen jako přestupek. Blíže o tom v komentáři k
§ 34 odst. 2.
K odst. 7
Uvedené ustanovení stanoví povinnost, aby prostory (pracoviště), kde jsou uloženy
veškeré materiály obsahující ZS, byly opatřeny pouze jedním vstupem. Ten navíc musí
být opatřen takovými technickými, případně jinými prostředky, které zabrání vstupu
osobám bez oprávnění k seznamování se se ZS. Z toho logicky vyplývají zvýšené nároky
např. na bezpečnost práce a protipožární opatření, neboť takový prostor nemůže být
opatřen nouzovým východem atp. Dále to znamená, že v takových prostorách nemohou
být uloženy jiné materiály než materiály označené jako ZS.
K odst. 8
Toto ustanovení zakazuje poskytnout právnickým osobám a fyzickým osobám, které na
základě zákona č.
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, žádají o poskytnutí
informace, která je z hlediska svého obsahu označena jako ZS a žadatel není osobou
určenou k seznamování se s těmito ZS. V takovém případě OKŘ žádosti nevyhoví a takovou
informaci neposkytne.
Toto ustanovení je speciální vůči zákonu č.
106/1999 Sb., o svobodném přístupu k
informacím, neboť stanoví další důvody neposkytnutí informace, než které stanoví
tento zákon (srov. např.
§ 7 a
§ 11 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím).
K odst. 9
Související předpisy:
zákon č.
499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů,
zákon č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti,
vyhláška NBÚ č.
529/2005 Sb., o administrativní bezpečnosti a o registrech utajovaných
informací
Právní stav komentáře je ke dni 1.7.2017.
K odst. 1
Při kontrole činností vykonávaných v krizovém řízení se postupuje podle
kontrolního
řádu, který upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů ÚSC, jiných orgánů a právnických
nebo fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, při kontrole
činnosti orgánů moci výkonné, orgánů ÚSC, jiných orgánů, právnických a fyzických
osob. Příslušné OKŘ tak mohou kontrolovat dodržování
KriZ a předpisů vydaných k jeho
provedení jak v rámci připravenosti na krizové situace (např. v oblasti krizového
plánování, plánování krizové připravenosti, nouzové komunikace a informačních systémů,
nakládání se zvláštními skutečnostmi atd.), tak při řešení krizových situací za krizového
stavu. To znamená, že OKŘ jsou oprávněny kontrolovat např. dodržování a plnění krizových
opatření. Ostatně v tom spočívá smysl kontroly.
Za OKŘ vykonává kontrolu fyzická osoba, která za tím účelem disponuje příslušným
pověřením. Toto pověření má formu písemného pověření nebo průkazu, pokud tak stanoví
jiný právní předpis. Například úřední veterinární lékaři SVS nebo inspektoři SZPI
jsou ze zákona [zákon č.
166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících
zákonů (
veterinární zákon), zákon č.
146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské
inspekci a o změně některých souvisejících zákonů] zmocněni k výkonu kontrolní činnosti.
K provádění kontrolní činnosti jim postačí předložit služební průkaz SVS nebo SZPI.
Oproti tomu
KriZ takovouto úpravu nemá. Proto kontrolní pracovník OKŘ musí předložit
písemné pověření ke kontrole, ať již pro konkrétní kontrolu nebo obecně pro výkon
kontrolní činnosti v oblasti krizového řízení. Pakliže by kontrolní pracovník takové
pověření při kontrole nepředložil, jednalo by se o nezákonnou kontrolu. Kontrolovaná
osoba by se mohla proti takové kontrole bránit námitkou (blíže k tomu dále).
Kontrola je u kontrolované osoby zahájena z moci úřední, a to buď předložením písemného
pověření (platí pro kontrolu prováděnou ve smyslu
KriZ) či služebního průkazu, nebo
doručením oznámení o zahájení kontroly kontrolované osobě, jehož součástí musí být
pověření ke kontrole, nebo seznam kontrolujících, anebo první z kontrolních úkonů
bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě
nebo povinné osobě, jež je přítomna na místě kontroly.
Kontrolní pracovník je v souvislosti s výkonem kontroly oprávněn vstupovat do staveb,
dopravních prostředků, na pozemky a do dalších prostor s výjimkou obydlí, jež vlastní
nebo užívá kontrolovaná osoba anebo jinak přímo souvisí s výkonem a předmětem kontroly,
je-li to nezbytné k výkonu kontroly. Do obydlí může kontrolní pracovník vstoupit
jen tehdy, pokud tyto soukromé prostory kontrolovaná osoba užívá k podnikání nebo
provozování jiné hospodářské činnosti nebo v případě, kdy se mají prostřednictvím
kontroly odstranit pochybnosti o tom, zda je obydlí užívané k těmto účelům, a nelze-li
dosáhnout splnění účelu kontroly jinak. Vlastníci nebo uživatelé těchto prostor jsou
povinni kontrolnímu pracovníkovi vstup umožnit. Kontrolní pracovník je dále oprávněn
požadovat prokázání totožnosti fyzické osoby, jež je přítomna na místě kontroly,
provádět kontrolní nákupy, odebírat vzorky, provádět potřebná měření, sledování,
prohlídky a zkoušky, požadovat poskytnutí údajů, dokumentů a věcí vztahujících se
k předmětu kontroly nebo k činnosti kontrolované osoby, případně zajišťovat originální
podklady, pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy, po předchozím projednání s kontrolovanou
osobou za účelem naplnění kontroly užívat technických prostředků kontrolované osoby,
konečně vyžadovat od kontrolované osoby další součinnost potřebnou k výkonu kontroly
(např. zajistit vhodnou místnost, přítomnost dalších osob atp.).
Kontrolovaná osoba je tak povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolnímu
pracovníkovi provedení kontroly a poskytovat mu za tím účelem potřebnou součinnost
před zahájením kontroly, v jejím průběhu i po jejím skončení; např. kontrolní pracovník
může uložit kontrolované osobě podat v určené lhůtě písemnou zprávu o odstranění
nedostatků zjištěných kontrolou.
Kontrolní pracovník je při provádění kontroly povinen provádět kontrolu a zjištění
stavu věcí, který odpovídá účelu kontroly (v tomto případě zejména zajištění připravenosti
na krizové situace a dodržování a plnění krizových opatření za krizového stavu, jakož
i plnění úkolů uložených orgánem krizového řízení), šetřit práva a oprávněné zájmy
kontrolované osoby a dalších osob zainteresovaných na kontrole, předložit kontrolované
osobě pověření ke kontrole, a požádá-li o to kontrolovaná osoba, též další dokument
(např. doklad totožnosti či služební průkaz), který dokládá, že se jedná o osobu
uvedenou v pověření ke kontrole, vydat potvrzení o zajištěných originálních podkladech,
a pominou-li důvody jejich zajištění, neprodleně je vrátit, umožnit kontrolované
osobě účastnit se kontrolních úkonů při výkonu kontroly na místě, nebrání-li to splnění
účelu nebo provedení kontroly, a vyhotovit protokol o kontrole a doručit jeho stejnopis
kontrolované osobě.
V souvislosti s kontrolou je kontrolovaná osoba oprávněna požadovat po kontrolním
pracovníkovi předložení pověření ke kontrole a dalšího dokumentu, který dokládá,
že se jedná o osobu uvedenou v pověření ke kontrole, namítat podjatost kontrolního
pracovníka nebo přizvané osoby, seznámit se s obsahem protokolu o kontrole a podávat
námitky proti kontrolním zjištěním uvedeným v protokolu o kontrole.
O průběhu kontroly kontrolní pracovník sepíše protokol. Protokol o kontrole musí
vždy obsahovat označení kontrolního orgánu a kontrolujícího (kontrolního pracovníka),
označení ustanovení právního předpisu vymezujícího pravomoc kontrolního orgánu k
výkonu kontroly, označení přizvané osoby, včetně důvodu jejího přizvání, označení
kontrolované osoby, označení předmětu kontroly, kontrolní úkon, jímž byla kontrola
zahájena, a den, kdy byl tento kontrolní úkon proveden, poslední kontrolní úkon předcházející
vyhotovení protokolu o kontrole a den, kdy byl tento kontrolní úkon proveden, kontrolní
zjištění, obsahující zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označení právních
předpisů, které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní
zjištění vycházejí, poučení o možnosti podat proti kontrolním zjištěním uvedeným
v protokolu o kontrole námitky s uvedením lhůty pro jejich podání a komu se podávají,
datum vyhotovení a podpis kontrolujícího.
Kontrolní orgán vyhotoví protokol do 30 dnů ode dne provedení posledního kontrolního
úkonu, ve složitých případech do 60 dnů. Stejnopis protokolu o kontrole doručí kontrolní
orgán kontrolované osobě. Proti kontrolnímu zjištění v protokolu o kontrole může
kontrolovaná osoba podat písemné námitky ke kontrolnímu orgánu ve lhůtě 15 dnů ode
dne doručení protokolu o kontrole, pokud není v protokolu o kontrole stanovena lhůta
delší. V námitkách kontrolovaná osoba uvede, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují,
a důvody nesouhlasu s tímto kontrolním zjištěním. Přestože
kontrolní řád hovoří o
námitkách proti kontrolnímu zjištění, kontrolovaná osoba může v námitkách uvádět
i námitky spočívající v porušení povinností ze strany kontrolního pracovníka, porušení
práv kontrolované osoby kontrolním pracovníkem, nezákonnost zahájení kontroly, jejího
průběhu atd. Protokol o kontrole totiž může sloužit jako podklad pro uložení opatření
k odstranění nedostatků, ale i jako podklad pro zahájení správního řízení. To nastane
v případě, kdy kontrolní pracovník zjistí porušení zákonné povinnosti, která může
na straně kontrolované osoby zakládat podezření ze spáchání správního deliktu.
Námitky vyřizuje ve lhůtě 7 dnů ode dne jejich doručení buď vedoucí kontrolní skupiny,
nebo kontrolní pracovník, jestliže jim vyhoví. Pokud vedoucí kontrolní skupiny nebo
kontrolní pracovník dojde k závěru, že jim nevyhoví, postoupí je nadřízené osobě
k vyřízení. Ta o nich rozhodne ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich doručení, a to tak,
že jim vyhoví nebo částečně vyhoví anebo je zamítne. Pakliže se jedná o složitý případ,
může být lhůta pro vyřízení námitek prodloužena o dalších 30 dnů. O tomto prodloužení
lhůty nadřízená osoba kontrolovanou osobu předem vyrozumí. Námitky, z nichž není
zřejmé, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují, nebo námitky, u nichž chybí odůvodnění,
nadřízená osoba kontrolujícího zamítne jako nedůvodné. Nadřízená osoba kontrolujícího
zamítne také námitky podané opožděně nebo neoprávněnou osobou.
Pokud podané písemné námitky neobsahují údaje o tom, proti jakému kontrolnímu zjištění
směřují nebo důvody nesouhlasy nebo neobsahují žádný takový důvod, vzniká otázka,
zda kontrolní orgán musí kontrolovanou osobu vyzvat k odstranění vad podání. Jsme
toho názoru, že kontrolní orgán musí postupovat podle
§ 37 odst. 3 spr. ř. a vyzvat
kontrolovanou osobu k odstranění vad podání a za tím účelem jí poskytnout přiměřenou
lhůtu k jejich odstranění. Tento svůj názor opíráme o následující.
Kontrolní řád
v § 28 uvádí, že při kontrole se postupuje podle
správního řádu, pokud
kontrolní
řád nestanoví jinak. V § 13 ani v § 14 není nic, co by vylučovalo aplikaci
§ 37 odst.
3 spr. ř. V této souvislosti lze odkázat např. na
§ 5 odst. 4 zákona č. 146/2002
Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících
zákonů, který v případě odvolání proti opatření, které uložil inspektor SZPI kontrolované
osobě, vylučuje použití
§ 37 odst. 3 spr. ř. V případě jakýchkoliv pochybností o
tom, zda právní úprava ukládá příslušnému orgánu vyzvat dotčenou osobu k odstranění
vad podání, je třeba bezpodmínečně trvat na povinnosti příslušného orgánu takovou
výzvu vydat a dotčené osobě ji doručit. Jakmile totiž existuje vícero možných výkladů,
je třeba upřednostnit ten, který je pro adresáta normy příznivější, v tomto případě
odstraňuje nejasnost a nepředvídatelnost práva a postupů orgánů veřejné moci a zajišťuje
dotčené osobě právo na spravedlivý proces.
Jakmile je kontrolované osobě doručeno rozhodnutí o námitkách, je kontrola ukončena.
Dnem doručení rozhodnutí o námitkách také počne běžet lhůta pro podání správní žaloby
proti tomuto rozhodnutí k příslušnému krajskému soudu. Ve správní žalobě musí kontrolovaná
osoba uvést, na základě čeho se domnívá, že rozhodnutí o námitkách je nesprávné,
nezákonné, nepřezkoumatelné atp. Rovněž může namítat nezákonnost kontroly, vady,
jichž se kontrolní pracovník při vedení kontroly dopustil atd. Krajský soud o žalobě
rozhodne rozsudkem. Rozsudkem může rozhodnutí o námitkách zrušit pro nezákonnost
nebo vyslovit nicotnost (např. kontrolní orgán nebyl příslušný k provedení kontroly).
Může také rozhodnutí zrušit pro vady řízení atp. V novém řízení je kontrolní orgán
vázán právním názorem, který krajský soud vyslovil v rozsudku. Proti rozsudku krajského
soudu lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Ten může rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nebo může zrušit i rozhodnutí
kontrolního orgánu o námitkách, dále může vyslovit nicotnost rozhodnutí o námitkách.
Pokud kasační soud neshledá důvody pro tento postup, kasační stížnost zamítne. Je-li
kontrolovaná osoba úspěšná v řízení o žalobě proti rozhodnutí o námitkách, event.
v řízení o kasační stížnosti, může proti státu uplatňovat náhradu škody podle zákona
č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem, pokud mu v důsledku nezákonného nebo nesprávného
úředního postupu při provádění kontroly ze strany kontrolního orgánu vznikla škoda.
Kontrola může být OKŘ také ukončena v okamžiku, kdy uplynula lhůta pro podání námitek
nebo se kontrolovaná osoba vzdala práva uplatnit námitky. Nicméně je-li na základě
výsledku kontroly zahájeno s kontrolovanou osobou správní řízení, jehož výsledkem
je uložení sankce (zpravidla pokuty) za správní delikt, event. opatření k nápravě,
kontrolovaná osoba může v rámci odvolání proti takovémuto rozhodnutí uvádět všechny
důvody, pro které mohla podat námitky (např. nezákonnost nebo jiné vady kontroly
atp.). Rozhodnutí o odvolání může kontrolovaná osoba napadnout správní žalobou u
správního (krajského) soudu.
Kontrolní řád zná také vyřízení námitek v rámci tzv. koncentračního řízení. To znamená,
že je-li s kontrolovanou osobou do okamžiku, než jsou vyřízeny námitky, zahájeno
správní řízení o uložení sankce nebo opatření k nápravě (viz výše) v přímé souvislosti
se skutečností obsaženou v protokolu o kontrole, lze se souhlasem nadřízené osoby
kontrolního pracovníka námitky vyřídit v rámci tohoto správního řízení. To znamená,
že v jednom rozhodnutí kontrolní orgán současně vyřídí námitky a rozhodne o sankci
nebo o opatření k nápravě.
Konečně nelze ani opomenout, že
kontrolní řád pamatuje na případy, kdy kontrolovaná
osoba neplní v rámci své povinnosti. Například nevytvoří vhodné podmínky pro výkon
kontroly, neumožní kontrolnímu pracovníkovi výkon jeho oprávnění stanovených v
kontrolním
řádu, neposkytne kontrolnímu orgánu potřebnou součinnost za účelem provedení kontroly
nebo nepodá ve lhůtě určené kontrolním pracovníkem písemnou zprávu o odstranění nebo
prevenci nedostatků zjištěných kontrolou. V takovém případě se fyzická osoba dopustí
přestupku a právnická osoba správního deliktu (od 1.7.2017 se pak již jak fyzické,
tak i právnické osoby mohou dopustit pouze přestupku). Za takové jednání může kontrolní
orgán uložit kontrolované osobě pokutu až do výše 500 000 Kč.
Odpovědnosti za přestupek či správní delikt se kontrolovaná osoba zprostí, resp.
za něj neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno
požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Při určení výměry pokuty právnické
osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání
a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Odpovědnost za správní delikt
zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 6 měsíců ode dne, kdy se
o něm dozvěděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy byl spáchán (s účinností od
1.7.2017 však zákonem č.
250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich,
dochází k zakotvení jednotné právní úpravy pro všechny přestupky, a to včetně běhu
promlčecí doby, viz
§ 30-32 zákona č. 250/2016 Sb.). Správní delikty (přestupky)
projednává v prvním stupni kontrolní orgán, který je příslušný k provedení kontroly,
v souvislosti s níž byl správní delikt spáchán. Proti jeho rozhodnutí lze podat odvolání,
a to do 15 dnů ode dne jeho oznámení (zpravidla doručení). Proti rozhodnutí odvolacího
orgánu může kontrolovaná osoba podat správní žalobu k správnímu (krajskému) soudu,
a to ve lhůtě 2 měsíců od jeho doručení.
K odst. 2
Jak již jsme uvedli, příslušné OKŘ kontrolují dodržování
KriZ a předpisů vydaných
k jeho provedení jak v rámci připravenosti na krizové situace, tak při jejich řešení,
tzn. v době krizového stavu. Tuto kontrolu podle
KriZ vykonává u obce HZSK ve spolupráci
s OÚORP. U ORP kontrolu vykonává HZSK ve spolupráci s KÚ. U kraje vykonává kontrolu
MV ve spolupráci s příslušným ministerstvem nebo jiným ÚSÚ. U HZSK vykonává kontrolu
MV.
Považujeme za naprosto bezprecedentní, že výkon tzv. civilní kontroly, a to dokonce
u civilních orgánů, zákon svěřil výkonné složce, jakou HZS ČR především je. Civilní
orgány a civilní osoby jsou tak pod kontrolou bezpečnostního sboru a jeho příslušníků.
Taková právní úprava je v rozporu s demokratickým fungováním státu, kdy platí, že
výkonné složky, zejména pak bezpečnostní sbory, podléhají civilní kontrole. Jsme
přesvědčeni, že této kontrole podléhají a musí podléhat nejen ozbrojené síly, ale
také ozbrojené bezpečnostních sbory, záchranné sbory a havarijní služby. Civilní
kontrole tak musí podléhat všechny výkonné složky, které se podílejí na zajišťování
bezpečnosti ČR. To znamená, že civilní kontrole musí kromě ozbrojených sil podléhat
PČR, VS ČR, CS ČR, záchranné a havarijní služby, zpravodajské služby a samozřejmě
také HZS ČR.
U kraje jakožto VÚSC provádí kontrolu přímo MV. Jsme toho názoru, že v tomto případě
není místo pro aplikaci
§ 10 odst. 4. V
§ 10 odst. 1 písm. c) je totiž upravena kontrolní
činnost MV vůči ostatním ministerstvům a ÚSÚ, a tu ve spojení s
§ 10 odst. 4 vykonává
GŘ HZS; vystupuje ovšem jménem MV. Dále je tato kontrola omezena jen na krizové plány
krajů. Navíc tuto činnost GŘ HZS vykonává jen pro činnosti uvedené v
§ 10 odst. 1.
Blíže jsme o tom ale pojednali v komentáři k
§ 10. Nicméně, znovu upozorňujeme, že
uvedená právní úprava představuje naprosto bezprecedentní porušení systému demokratického
fungování státu a kontroly výkonu státní moci. Je bezprecedentní a nepřijatelné,
aby i kontrolu nejvyšších orgánů výkonné moci představovaných ministerstvy a ostatními
ÚSÚ prováděla výkonná složka, jakou HZS ČR (včetně GŘ HZS) je, nadto označovaná jako
bezpečnostní sbor.
Oproti
§ 10 odst. 1 písm. c) toto komentované ustanovení je, co se týče výkonu další
kontrolní činnosti na jiné úrovni než centrální, ustanovením speciálním. Proto tuto
kontrolní činnost u VÚSC nevykonává GŘ HZS, ale přímo MV. GŘ HZS kontrolní činnost
vykonává jen ve vztahu ke krizovým plánům krajů, a to s výjimkou věcí, které se týkají
vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku. Ostatně to koresponduje s postavením VÚSC,
byť se jedná o oblast výkonu přenesené působnosti. VÚSC nemůže podléhat kontrole
výkonné složky (v tomto případě bezpečnostního sboru), ale ústřednímu civilnímu úřadu.
Tím je pouze MV, nikoliv GŘ HZS ani HZS ČR. Jak již jsme uvedli k
§ 10 odst. 4, považujeme
za nepřijatelné, a dokonce i za protiústavní, když bezpečnostní sbor plní významné
řídící úkoly (včetně kontrolních) vůči civilním orgánům v takovém rozsahu a v takové
oblasti, jakým je bezpečnost státu, jejíž součástí krizové řízení je. HZS ČR tím
stojí mimo kontrolu a nepřímo, prostřednictvím GŘC se stává jakýmsi ministerstvem
v ministerstvu, které má svá detašovaná pracoviště v krajích (HZSK).
Jinou kontrolní činnost než kontrolu krizových plánů, a to ještě vyjma kontroly krizových
plánů v části týkající se vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku, GŘ HZS u krajů
neprovádí.
Kontrolu u kraje vykonává přímo MV společně s příslušným ministerstvem nebo ÚSÚ.
Přitom kontroluje jednotlivé oblasti krizového řízení (zejména pak krizové plány
a provádění krizových opatření, včetně regulačních opatření) a podle své působnosti
a potřeby se kontroly účastní zástupci MZdr, MZ, MD, MŽP a dalších ministerstev nebo
zástupci např. SSHR, SÚJB, ČBÚ aj. Pravděpodobně součástí takového kontrolního týmu
budou odborníci na příslušnou oblast (např. veterinární lékaři, inspektoři SZPI,
zástupci KHS, ČTÚ, NBÚ, Báňská záchranná služba, ERÚ atd., ale i zástupci HZSK).
Pokud jde o kontrolu oblasti krizového řízení, která se týká přípravy a řešení krizových
situací souvisejících s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem, tuto vykonává MV
s příslušnou součástí PČR.
U HZSK vykonává kontrolu také přímo MV, nikoliv GŘ HZS. Tomuto výkladu nasvědčuje
znění
§ 10 a smysl a účel kontroly, jakož i speciální ustanovení, jakým
§ 33 je ve
vztahu k
§ 10 odst. 1 písm. c). Ze znění
§ 10 odst. 4 nevyplývá, že by se jednalo
o obecné zmocnění pro GŘ HZS k výkonu všech činností MV uvedených v
KriZ. Komentované
ustanovení
§ 33 je toho příkladem. Kontrola musí být objektivní a nezávislá. Proto
není možné, aby HZSK bylo kontrolováno GŘ HZS. To by bylo, jako kdyby ministerstvo
kontrolovalo samo sebe. Tím je navíc alespoň částečně zachována civilní kontrola
bezpečnostního sboru, která je jinak deformována, jak výše uvedeno. Jiný výklad než
tento, si dovolujeme považovat za protiústavní a v rozporu se zásadou civilní kontroly
bezpečnostních složek, mezi něž HZS ČR jakožto bezpečnostní sbor bezpochyby patří.
K odst. 3
V případě právnických osob a podnikajících fyzických osob kontrolu vykonává OKŘ,
který těmto osobám uložil povinnost vyplývající z krizového plánu. Takové osoby mají
uloženy povinnosti vyplývající z krizového plánu v rámci připravenosti na krizové
situace a v případě jejich řešení. Základní část krizového plánu podle nařízení vlády
č.
462/2000 Sb., k provedení
§ 27 odst. 8 a
§ 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb.,
o krizovém řízení a o změně některých zákonů (
krizový zákon), totiž obsahuje přehled
právnických osob a podnikajících fyzických osob, které zajišťují plnění opatření
vyplývajících z krizového plánu [
§ 15 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení]. V případě,
že zpracovatel krizového plánu zahrne do krizového plánu konkrétní právnickou osobu
nebo podnikající fyzickou osobu, je tato povinna na žádost HZSK za účelem přípravy
na krizové situace a jejich řešení bezplatně poskytnout a aktualizovat požadované
podklady uvedené v
§ 15 odst. 3 a další související údaje. Ministerstva, ÚSÚ, kraje,
ORP nebo obce mohou uzavřít s právnickými osobami a s podnikajícími fyzickými osobami
smlouvy ke splnění úkolů vyplývajících z krizových plánů (
§ 29 odst. 2). Z uvedeného
plyne, že OKŘ (příslušné ministerstvo jako např. doprava, zemědělství, zdravotnictví;
příslušné ÚSÚ jako např. SSHR; kraj nebo obec včetně ORP) pak provádí u takovéto
osoby kontrolu, a to jen v rozsahu jím uložené povinnosti.
Příslušný OKŘ kontroluje u příslušné právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby
např. stav připravenosti jejích zdravotnických, ubytovacích a stravovacích zařízení,
výrobních programů a výrobních kapacit, zajištění, rozsahu a distribuce zásob surovin,
polotovarů a hotových výrobků, potřebných zaměstnanců a jejich kvalifikace, množství,
složení a umístění vyráběných, používaných nebo skladovaných nebezpečných látek,
množství a kvality zadržené vody ve vodních nádržích, počtu a typů dopravních, mechanizačních
a výrobních prostředků, jednotlivých druhů vyrobené nebo zachycené přírodní energie,
uspořádání vnitřních prostorů výrobních objektů, popřípadě jiných objektů důležitých
pro řešení krizových situací, vodovodů, kanalizací, produktovodů a energetických
sítí, staveb určených k ochraně obyvatelstva při krizových situacích, k zabezpečení
záchranných prací, ke skladování materiálu CO a k ochraně a ukrytí obsluh důležitých
provozů, výměry pěstovaných zemědělských plodin a druh a počet chovaných zemědělských
zvířat atd.
K odst. 4
V případě zpravodajských služeb a NBÚ může dle našeho názoru kontrola probíhat ve
dvou režimech. Pro průběh prvního režimu platí, že je kontrola prováděna jen se souhlasem
ředitele příslušné zpravodajské služby nebo ředitele NBÚ. Podmínkou takového postupu
je to, že kontrola se bude nebo může týkat údajů, které mají charakter utajovaných
informací ve smyslu
zákona o ochraně utajovaných informací, nebo se týkají bezpečnosti
státu. Pokud kontrolované údaje nemají charakter utajovaných informací nebo se netýkají
bezpečnosti státu, anebo nemůže dojít k ohrožení utajovaných informací nebo bezpečnosti
státu, musí ředitel kontrolu umožnit a MV k takové kontrole nepotřebuje jeho souhlas.
Z praktického hlediska to podle našeho názoru znamená, že MV předem oznámí, že bude
u příslušné zpravodajské služby nebo NBÚ provádět kontrolu ve smyslu
KriZ a co konkrétně
bude jejím předmětem. Ředitel následně vyhodnotí, zda kontrolované údaje mají charakter
utajovaných informací nebo se týkají bezpečnosti státu a zda kontrolou těchto údajů
může dojít k ohrožení utajovaných informací nebo bezpečnosti státu. Dojde-li k závěru,
že kontrolované údaje charakter utajovaných informací nemají nebo jejich kontrolou
nedojde k ohrožení utajovaných informací nebo bezpečnosti státu, musí souhlas ke
kontrole udělit. Pokud dojde k opačnému závěru, souhlas neudělí. Záleží tedy na subjektivním
(vlastním) úsudku ředitele, zda takovou kontrolu umožní, či nikoliv.
Jestliže souhlas ředitele bude dán a kontrolní pracovníci se budou seznamovat s utajovanými
informacemi, pak dle našeho názoru platí, že seznamovat se s takovými informacemi
mohou jen ti kontrolní pracovníci, kteří disponují příslušnou bezpečnostní prověrkou.
Tedy mají osvědčení, jež jim umožňuje seznamovat se s utajovanými informacemi stupně
přísně tajné, tajné, důvěrné nebo vyhrazené. Též z tohoto důvodu je praktické, aby
termín a předmět takové kontroly byl mezi MV a ředitelem příslušné zpravodajské služby
nebo NBÚ předem dohodnut, a to mimo jiné za účelem přípravy kontrolního týmu, resp.
jeho složení, a to jak po stránce odborné, tak z hlediska bezpečnostní způsobilosti
k seznamování se s utajovanými informacemi podle stupně jejich utajení.
Podle našeho názoru je těžko představitelné, kdy by se v rámci jedné kontroly měl
kontrolní tým sestávat z pracovníků, kteří mají různé stupně osvědčení (pro stupeň
přísně tajné, tajné, důvěrné a vyhrazené), protože každý bude kontrolovat utajované
informace odpovídající jeho bezpečnostní prověrce. Jako nejvhodnější a současně i
praktická varianta se jeví takový postup, kdy kontrolní tým je složen z kontrolních
pracovníků, kteří pro danou kontrolu disponují osvědčením k seznamování se s utajovanými
informacemi vždy vyššího stupně utajení. Například budou-li předmětem kontroly informace,
které mají stupeň utajení "důvěrné" a "tajné", pak by se kontrolní tým měl sestávat
z pracovníků, kteří disponují osvědčením pro seznamování se s informacemi stupně
utajení "tajné".
Jak již jsme naznačili, i v tomto případě kontrolu vykonává přímo MV, nikoliv GŘ
HZS, neboť toto ustanovení je speciálním ve vztahu k
§ 10 odst. 1 písm. c) ve spojení
s
§ 10 odst. 4.
V případě, že ředitel zpravodajské služby nebo NBÚ nedá souhlas MV k provedení kontroly,
je povinen zajistit provedení kontroly a o jejím výsledku podat MV zprávu od 60 dnů
ode dne odmítnutí souhlasu. MV mu může tuto lhůtu prodloužit.
Pokud ředitel zpravodajské služby nebo NBÚ po odmítnutí udělit souhlas MV k provedení
kontroly dojde k závěru, že zpravodajská služba nebo NBÚ není schopna tuto kontrolu
provést, je povinen tuto skutečnost oznámit MV a umožnit mu její provedení. Pro takový
případ ředitel příslušné zpravodajské služby nebo NBÚ stanoví zvláštní podmínky výkonu
takovéto kontroly.
Krom toho, že ředitel sám posuzuje a rozhoduje, zda dá, nebo nedá souhlas s provedením
kontroly, musí současně zvážit, zda jeho zpravodajská služba nebo NBÚ jsou schopné
kontrolu samy provést. Pokud dojde k závěru, že nikoliv, musí dále zvážit, jaké zvláštní
podmínky pro její výkon stanoví. To znamená, že může např. určit, kdo by měl z hlediska
odbornosti a stupně osvědčení o bezpečnostní způsobilosti být členem kontrolního
týmu, kde bude kontrola provedena atp.
Přesto podle našeho názoru existuje situace, která i ředitele příslušné zpravodajské
služby nebo NBÚ limituje. Tou je podle
§ 60 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných
informací a o bezpečnostní způsobilosti, účast ČR v ozbrojeném konfliktu v zahraničí
nebo v záchranné nebo humanitární akci v zahraničí, anebo vyhlášení válečného stavu,
stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. V takovém případě může
být členem kontrolního týmu i kontrolní pracovník, který není držitelem osvědčení
fyzické osoby nebo nemá přístup k utajovaným informacím stupně utajení vyhrazené.
O důvěryhodnosti takovéhoto pracovníka ovšem nesmí existovat pochybnosti ani o jeho
schopnosti utajovat informace. Tento pracovník musí být předem poučen o povinnostech
v oblasti ochrany utajovaných informací a o následcích jejich porušení. O tomto poučení
se sepíše úřední záznam. Toto poučení má písemnou podobu, přičemž v případě nebezpečí
z prodlení nebo z důvodu jiné naléhavosti a významu konkrétního úkolu může být toto
písemné poučení nahrazeno ústním seznámením (poučením). Nicméně tento kontrolní pracovník
nebude mít přístup k utajovaným informacím stupně utajení přísně tajné.
Související ustanovení:
§ 10 - Ministerstvo vnitra,
§ 29 - Právnické osoby a podnikající fyzické osoby
Související předpisy:
zákon č.
146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých
souvisejících zákonů,
zákon č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (
notářský řád),
zákon č.
250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich,
zákon č.
412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti
Náhrada za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní
povinnosti a pracovní výpomoci
(Evidence údajů o přechodných změnách pobytu za nouzového stavu nebo stavu ohrožení
státu)