240/2000 Sb. Krizový zákon: Komentář

Komentované ustanovení definuje předmět úpravy. Ten vychází z čl. 3 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, podle něhož státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky.

Předmětem úpravy je jednak vymezení působnosti a pravomoci jednotlivých orgánů, jednak definování práv a povinností právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace a při jejich řešení a při ochraně kritické infrastruktury (dále jen "KI") a dále odpovědnost za porušení těchto povinností.

Za problematické považujeme zakotvení pojmu "státní orgány" v textu zákona, jak byl převzat i z čl. 3 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR. Tento termín nemá oporu v Ústavě, a je tak dle našeho názoru projevem nedůslednosti zákonodárce. Podle čl. 2 odst. 1 Ústavy je lid zdrojem veškeré státní moci a vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Ústava dále ve svém čl. 87 odst. 1 písm. d), stejně jako zák. o ÚS [např. § 72 odst. 1 písm. a)], pracuje s pojmem "orgán veřejné moci". "Státní mocí" se dle právní teorie chápe moc vykonávaná přímo státem, resp. jeho orgány, "veřejná moc" je pak považována za pojem širší, když je do ní třeba zahrnovat i veřejnou moc vykonávanou např. veřejnoprávními korporacemi či nestátními subjekty (Sládeček, 2013, s. 27). Zákonodárce v KriZ nestanovil působnost a pravomoc orgánů veškeré veřejné moci (zákon se nevztahuje např. na zájmovou či profesní samosprávu) ani veškeré státní moci (není stanovena působnost a pravomoc všech orgánů státní moci). Nahrazení pojmem "orgánů veřejné moci" či "orgánů státní moci" tak rovněž není zcela přiléhavé. Úvod § 1 by tak vhodněji mohl znít kupříkladu takto: "Tento zákon stanoví působnost a pravomoc některých orgánů státní moci a orgánů územních samosprávných celků..."

V § 1 zákonodárce používá pojem "krizová situace". Ten je definován v § 2 písm. b) jako mimořádná událost podle IZSZ, narušení KI nebo jiné nebezpečí, při nichž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu. Mimořádnou událostí se pak dle tohoto ustanovení rozumí škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací.

Je třeba zdůraznit, že existence krizové situace je podmíněna vyhlášením některého krizového stavu (tj. stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu). Před vyhlášením krizového stavu není možno považovat nebezpečí za krizovou situaci.

Do konce roku 2010 byla krizová situace definována pouze jako mimořádná událost, při níž je vyhlášen krizový stav. Od roku 2011 se pak definice krizové situace vztahuje nejen na mimořádnou událost, ale i na narušení KI či jiné nebezpečí, při nichž je vyhlášen krizový stav. Zákonodárce tak rozšířil působnost KriZ z především živelních pohrom a technických havárií i na další situace. To ovšem neznamená, že před rokem 2011 nebylo možné vyhlásit krizový stav také pro jiné situace. Ostatně to vyplývá i z důvodů, pro které lze vyhlásit např. nouzový stav či stav ohrožení státu (viz čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR). Podle našeho názoru zákonodárce spíše chtěl zdůraznit, že krizová situace může nastat v nejrůznějších oblastech společenského života a z důvodů, které mohou být opravdu různorodé a mnohdy i pro nás v daný okamžik nepředstavitelné.

Není jednoduché provést přesné vymezení krizové situace. V odborné literatuře se uvádí její definice např. takto: "Ohrožení takové povahy a rozsahu, které představuje vážnou a bezprostřední hrozbu pro existenci státu a život jeho obyvatelstva a kdy orgány veřejné moci nejsou schopny řešit tuto situaci standardními (běžnými) prostředky" (Vaníček a kol., 2006, s. 37). Lze předpokládat, že tato definice se bude postupně upravovat, doplňovat či měnit v závislosti na zkušenostech s krizovými situacemi, ke kterým již v minulosti došlo nebo které v budoucnu nastanou. Je třeba mít však stále na paměti, že z hlediska právního krizová situace nastává až v okamžiku, kdy je vyhlášen krizový stav. V podstatě tak ten, kdo rozhoduje a také rozhodne o vyhlášení krizového stavu, dává krizové situaci skutečný právní obsah a význam, který je z hlediska právního v právním předpise vymezen obecně (čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR a § 3 odst. 1 KriZ).

Předmět úpravy se nevztahuje na zajišťování obrany České republiky před vnějším napadením. Tuto problematiku upravuje zák. o zaj. obrany. Přesto však zde určitá provázanost se zák. o zaj. obrany existuje, když v § 39 odst. 3 KriZ je stanoveno podpůrné použití KriZ za stavu ohrožení státu vyhlášeného v souvislosti se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením a za válečného stavu pro stanovení úkolů orgánů krizového řízení i právnických a fyzických osob, nestanoví-li zák. o zaj. obrany jinak.

V § 9a odst. 1 zák. o zaj. obrany je pak stanoveno, že ústřední správní úřady, správní úřady, orgány krajů a orgány obcí jsou povinny při plnění úkolů zajišťování obrany státu vzájemně spolupracovat a vyměňovat si v nezbytně nutném rozsahu informace z informačních systémů, které vedou; při plnění úkolů zajišťování obrany státu využívají pracovišť krizového řízení, pracovních a poradních orgánů zřízených podle zvláštních právních předpisů; vzájemnou spolupráci a výměnu informací koordinuje Ministerstvo obrany (dále jen "MO"). Za pracoviště krizového řízení, pracovní a poradní orgány lze patrně považovat zejména pracoviště krizového řízení, krizové štáby a bezpečnostní rady dle KriZ. V § 9a odst. 2 zák. o zaj obrany zákonodárce připouští použitelnost opatření dle KriZ nařizovaných orgány krizového řízení za stavu ohrožení státu vyhlášeného v souvislosti se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením a za válečného stavu, nejsou-li tato opatření v rozporu se zák. o zaj. obrany. V § 9a odst. 3 zák. o zaj. obrany zákonodárce stanoví, že krizové plány zpracované podle KriZ za stavu ohrožení státu vyhlášeného v souvislosti se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením a za válečného stavu tvoří samostatnou část plánu obrany státu.

Vzájemná provázanost a souvislost je zřejmá i z dalších právních předpisů. Kupříkladu v § 18 odst. 3 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, je stanoveno, že po vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu mohou být akciové společnosti České dráhy uloženy úkoly orgánem krizového řízení, jemuž zvláštní právní předpis určuje tuto působnost; tyto úkoly je akciová společnost České dráhy povinna bezodkladně splnit. Zákonodárce tedy počítá s určitou působností orgánů krizového řízení i mimo působnost KriZ.

V § 1 je dále použit pojem "ochrana kritické infrastruktury". Tento termín je v § 2 písm. j) definován jako opatření zaměřená na snížení rizika narušení funkce prvku KI. V § 2 písm. g) KriZ je "kritická infrastruktura" definována jako prvek KI nebo systém prvků KI, jehož narušení funkce by mělo závažný dopad na bezpečnost státu, zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomiku státu. "Prvkem kritické infrastruktury" se pak rozumí zejména stavba, zařízení, prostředek nebo veřejná infrastruktura, určené podle průřezových a odvětvových kritérií [viz § 2 písm. i)]. KriZ v definici tohoto pojmu rovněž odkazuje na stavební zákon.

Podle § 2 odst. 1 písm. k) stavebního zákona se "veřejnou infrastrukturou" rozumí pozemky, stavby, zařízení, a to:

Jak je patrné ze shora citovaných zákonných definic, cílem KriZ je kromě stanovení působnosti a pravomoci některých orgánů státní moci a orgánů územních samosprávných celků a práv a povinností fyzických a právnických osob při přípravě na krizové situace a při jejich řešení rovněž ochrana nejrůznějších široce pojatých pozemků, staveb a zařízení, které jsou zřizované či užívané ve veřejném zájmu, či veřejných prostranství, která slouží k obecnému užívání bez ohledu na vlastnictví k takovým prostorám.

Za značný nedostatek ve vymezení předmětu úpravy KriZ považujeme to, že v § 1 není vůbec uvedena ochrana života, zdraví či majetku obyvatel, příp. dalších hodnot (ochrana životního prostředí apod.). Chránění těchto hodnot sice vyplývá např. z čl. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR či ze samotného KriZ [srov. např. § 2 písm. g) či § 3 odst. 1], podle našeho názoru je ovšem chybou nezahrnout je do předmětu úpravy, zvláště pak, když ochrana takto významných hodnot je hlavním účelem a smyslem krizové legislativy. KriZ nemůže být dle našeho názoru pouhou technickou normou řešící rozdělení pravomoci a působnosti mezi jednotlivé orgány, nýbrž i jakýmsi nositelem zvláště důležitých hodnot.

V § 1 odst. 2 se zákonodárce odvolává na právo EU, které je zapracováno v KriZ. Touto evropskou právní úpravou je směrnice Rady č. 2008/114/ES ze dne 8. prosince 2008 o určování a označování evropských kritických infrastruktur a o posouzení potřeby zvýšit jejich ochranu.

Pro definování evropských kritických infrastruktur (dále jen "EKI") je důležitý tzv. přeshraniční prvek, tedy EKI je KI na území České republiky, jejíž narušení by mělo závažný dopad i na další členský stát Evropské unie [§ 2 písm. h) KriZ].

Cílem směrnice č. 2008/114/ES je zavést postup pro určování a označování EKI a společný přístup k posouzení potřeby zvýšit ochranu těchto infrastruktur s cílem přispět k ochraně obyvatel (srov. čl. 1).

Směrnice č. 2008/114/ES byla schválena na základě zelené knihy o Evropském programu na ochranu kritické infrastruktury ("EPCIP") přijaté v roce 2005. V roce 2013 byl přijat pracovní dokument Evropské komise o novém přístupu k EPCIP. Nový přístup k EPCIP založený na praktickém provádění činností v rámci prevence, připravenosti a odezvy se započne se čtyřmi vybranými kritickými infrastrukturami evropského rozměru: Eurocontrol, Galileo, elektrická přenosová síť a plynová přenosová síť.

Původní vymezení pojmu "krizové řízení" znělo takto: "souhrn řídících činností věcně příslušných orgánů zaměřených na analýzu a vyhodnocení bezpečnostních rizik, plánování, organizování, realizaci a kontrolu činností prováděných v souvislosti s řešením krizové situace". Takové vymezení pojmu mohlo na první pohled vyvolávat dojem, že krizové řízení je souhrn činností, které se aktivují v okamžiku, kdy nastala krizová situace. Takový výklad by ovšem byl nelogický, nesmyslný a v rozporu s tehdejším, jakož i současným zněním KriZ.

Nové znění je dílem novely KriZ, která byla provedena zákonem č. 430/2010 Sb., kterou lze označit jako jednu z velkých novel KriZ. V této souvislosti je zajímavé, že na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR nelze nalézt důvodovou zprávu k vládnímu návrhu tohoto zákona. Přitom je povinností předkladatele k návrhu zákona takovouto důvodovou zprávu předložit.

Z tohoto výše uvedeného pojmového vymezení nepochybně plyne, že se jedná o řídící činnosti orgánů krizového řízení zaměřené nejen na řešení krizových situací, ale též na jejich přípravu. O jaké řídící činnosti a jakých orgánů se jedná, je pojednáno dále v komentáři. V hlavě II KriZ jsou označeny orgány, které zákonodárce za orgán krizového řízení považuje. Současně jsou zde blíže označeny činnosti, které představují pravomoc orgánů krizového řízení. Nelze opominout skutečnost, že KriZ patří mezi předpisy veřejného práva. V takovém případě platí, že tyto orgány mohou v rámci přípravy na krizové situace a při řešení krizových situací činit pouze to, co jim zákon stanoví, a způsobem, jakým tak stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). O tom, že tato pravomoc je mnohdy stanovena nejasně, pojednáváme na jiných místech komentáře.

Vypuštěním slov "věcně příslušných orgánů" a jejich nahrazením slovy "orgánů krizového řízení" předkladatel (vláda) a navrhovatel chtěl patrně odlišit orgány, kterým náleží řídící činnost (pravomoc) v oblasti krizového řízení, od orgánů, které vykonávají tzv. poradenskou, pracovní a pomocnou činnost. Takové zpřesnění by odpovídalo části znění § 1 odst. 1 KriZ, které hovoří o tom, že tento zákon stanoví působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných orgánů.

Zákon č. 430/2010 Sb. zavedl do KriZ ochranu KI. Zavedením této oblasti do KriZ chtěl zákonodárce patrně vyjádřit důležitost některých oblastí, které jsou pro zajištění fungování státu, ochranu hospodářství a obyvatelstva nutné. Je ale otázkou, zda zařazení této činnosti do KriZ je vhodné. S ohledem na význam a obsah KI, který plyne ze směrnice č. 2008/114/ES, lze dovodit, že tato problematika by si zasloužila spíše vlastní (samostatný) předpis než jeho zapracování do KriZ.

KriZ je totiž určen pro přípravu a pro řešení ohrožení nejvyššího stupně, která vyžadují užití mimořádných postupů a opatření. Kritickou infrastrukturu je však třeba ochránit i v případě ohrožení, kdy není třeba "sáhnout" po KriZ, a stačí užít opatření uvedená v jiných právních předpisech. Dokonce některé z těchto právních předpisů pro takové situace mají vlastní mimořádný stav jako např. stav ropné nouze [zákon č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy)], stav nouze v elektroenergetice, v plynárenství a v teplárenství [zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)] a stav kybernetického nebezpečí [zákon č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti)]. Až do účinnosti zákona č. 323/2016 Sb. (nabyl účinnosti dne 18.10.2016) patřil mezi takovéto mimořádné stavy i nouzový stav v devizovém hospodářství (zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon). Tento zákon ovšem zrušil devizový zákon a s ním i institut nouzového stavu v devizovém hospodářství. Opatření zaváděná vládou za nouzového stavu v devizovém hospodářství nyní rozšířila řadu krizových opatření, která nařizuje vláda (blíže o tom v komentáři k § 6 odst. 3).

Z nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku KI, vyplývá, že se dotýká oblastí, kdy k řešení takové mimořádné situace může postačovat užít mimořádné stavy a mimořádná opatření předvídaná v těchto právních předpisech. Existence KI a zajištění jejich ochrany není závislé na použití KriZ.

Za krizovou situaci KriZ v prvé řadě považuje mimořádnou událost podle zákona o IZS. Tento zákon v § 2 písm. b) mimořádnou událost definuje jako škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací. Při použití gramatického výkladu § 2 písm. b) citovaného zákona zjistíme, že požadavek použití záchranných a likvidačních prací se vztahuje pouze k haváriím, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací. Takový výklad se ovšem jeví jako nelogický a nesmyslný, neboť pro definici mimořádné události z hlediska působení sil a jevů vyvolaných činností člověka a přírodními vlivy tato postrádá opodstatnění, když ji nespojuje s ohrožením života, zdraví, majetku nebo životního prostředí. Z nepochopitelných či neznámých důvodů navrhovatel a posléze i zákonodárce za slova "přírodními vlivy" vložil čárku a doplnil slova "a také havárie". Dle našeho názoru by správně měla definice mimořádné události znít takto: "Škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy nebo haváriemi, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací."

Z hlediska logického a teleologického výkladu se autoři kloní k názoru, že mimořádná událost podle současného, byť nepřesného, znění § 2 písm. b) zák. o IZS má být vykládána jako škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy nebo haváriemi, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací. Pakliže taková událost nevyžaduje provedení záchranných a likvidačních prací, nejedná se o mimořádnou událost podle zákona o IZS. To ovšem neznamená, že nemůže dojít k vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. Ostatně s tím počítá zákonné vymezení krizové situace a vyplývá to i z dalších ustanovení KriZ (např. § 3 odst. 2 věta poslední), jakož i samotného vymezení nouzového stavu a stavu ohrožení státu (čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR). Zpravidla se však bude jednat o situaci, u níž bude z povahy věci vyloučeno provádění takovýchto prací.

V této souvislosti je škoda, že se zákonodárce nepokusil vymezit obsah a rozsah záchranných a likvidačních prací. Ve sdělovacích prostředcích zpravidla při dopravních nehodách můžeme občas slyšet, že došlo k nasazení složek integrovaného záchranného systému. Samozřejmě, že se jedná o nepřesné, laické sdělení, které nemá z hlediska práva žádný význam. Nicméně to vyjadřuje chápání běžného, průměrně uvažujícího posluchače či pozorovatele. Každopádně provádění záchranných a likvidačních prací při mimořádné události podle zákona o IZS zcela jistě znamená nasazení prostředků (techniky) a sil (lidí), které je co do rozsáhlosti a délky nasazení poměrně rozsáhlé, tj. přetrvávající po určitou dobu. Zcela jistě nejde o události nahodilé a z časového hlediska krátké. I takové události a odstraňování jejich následků může trvat několik dní a bude vyžadovat nasazení zdravotníků, hasičů a policistů, budou se provádět "záchranné a likvidační práce" (zachraňování lidí jejich vyprošťováním z trosek a odstraňování trosek a následků). Přitom se ale ještě nebude jednat o nasazení složek IZS ve smyslu zákona o IZS a už vůbec nepůjde o mimořádnou událost ve smyslu KriZ. Typicky se může jednat o železniční neštěstí. Toto již ale přesahuje rámec tohoto komentáře.

Nicméně z nové definice krizové situace dle našeho názoru vyplývá to, že se jedná o nejrůznější situace, ať již vyvolané, či nevyvolané činností člověka, vyžadující, nebo nevyžadující provedení záchranných a likvidačních prací a nasazení složek IZS, které natolik bezprostředně a intenzivně ohrožují životy, zdraví, majetkové hodnoty, životní prostředí nebo jiné hodnoty místního nebo celostátního významu, kdy běžné (normální) prostředky již nelze použít a jako jediné možné řešení se v závislosti na povaze nebezpečí jeví vyhlášení příslušného krizového stavu. Na okraj poznamenáváme, že doposud vyhlášené krizové stavy (nouzový stav a stav nebezpečí) souvisely s krizovými situacemi vyvolanými povodněmi (v letech 2002, 2006, 2009, 2010 a 2013), orkánem Kyrill (v roce 2007), sesuvem skalního masivu (v letech 2004 a 2006), odstraňováním následků živelní pohromy (v roce 2004), poruchou vodního díla (v roce 2005) a nebezpečnými látkami (v roce 2006) [čerpáno z webových stránek HZS ČR (http://www.hzscr.cz/clanek/web-krizove-rizeni-a-cnp-krizove-stavy-krizove-stavy.aspx?q=Y2hudW09Mg%3d%3d.)].

Podle zákonné definice jsou krizová opatření ta opatření, která se realizují výlučně v souvislosti s řešením krizové situace. Pakliže se některá opatření realizují i mimo dobu krizové situace, nejedná se o krizová opatření. Jak totiž vyplývá ze samotné právní úpravy, některá opatření se používají pro období mimo krizovou situaci v rámci tzv. připravenosti na krizové situace a na jejich řešení. V rámci této připravenosti má např. vláda zřízený Ústřední krizový štáb, dále stanoví průřezová a odvětvová kritéria pro určení prvku KI, projednává s Českou národní bankou opatření týkající se této banky atd. (viz § 4 KriZ). To samé platí pro další orgány krizového řízení na ústřední a územní úrovni.

Jak již jsme uvedli, krizová opatření jsou výlučně určena k řešení krizové situace a jsou nařizována v souvislosti s vyhlášením příslušného krizového stavu. Tato krizová opatření jsou uvedena v rozhodnutí o vyhlášení krizového stavu, přičemž mohou být vydána i zvlášť v případě potřeby jako například regulační opatření podle zákona o hospodářských opatřeních. Jak uvedeme na dalších místech komentáře, krizová opatření nejsou uvedena jen v KriZ. I v jiných právních předpisech nalezneme opatření, která lze užít (nařídit) v době krizového stavu. Jaký je vztah mezi krizovými opatřeními podle KriZ a podle jiných právních předpisů, o tom opět pojednáváme na jiných místech komentáře.

Krizová opatření mají povahu nejen technických a organizačních opatření, ale zasahují i do práv a svobod jednotlivců. V podstatě v tom spočívá jejich největší význam. Prostřednictvím krizových opatření musí jednotlivci něco strpět, něco vykonat, něčeho se zdržet atd. Samozřejmě v takovém případě platí ústavní a mezinárodní limity. To znamená, že pramenem práva je přímo Ústava, Listina a mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána. Překročení či porušení těchto limitů představuje protiústavnost, nebo dokonce porušení mezinárodního práva. V mezích těchto pramenů a limitů mohou být krizová opatření nařizována a realizována. Jsme toho názoru, že dokonce nelze vyloučit ani trestněprávní postih osob s rozhodovací pravomocí, pokud by se ukázalo, že došlo k zneužití pravomoci úřední osoby.

Pro úpravu krizových opatření a pro jejich nařízení a realizaci primárně platí zásady, na nichž spočívá demokratický právní stát (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny) a způsob výkonu státní moci (Preambule a čl. 2 odst. 3 Ústavy a "Preambule" a čl. 2 odst. 3 Listiny), dále platí pravidla, která nesmí být překročena nebo která stanoví, co možné je a jak (čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 až 3, čl. 6, čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a 6, čl. 9 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 12 odst. 3, čl. 13, čl. 14 odst. 3 a 5, čl. 16 odst. 4, čl. 17 odst. 4, čl. 19 odst. 2, čl. 20 odst. 3 a čl. 27 odst. 3 Listiny), za současné garance ochrany (čl. 4 a čl. 90 Ústavy a čl. 4 odst. 4 a čl. 36 Listiny) a konečně musí být ctěny mezinárodněprávní limity (čl. 10 Ústavy).

V čl. 41 Listiny je pak uvedeno, kterých práv se může jednotlivec domáhat pouze v mezích zákona, který tato práva provádí. To znamená, že je v dispozici zákonodárce, jakou míru a rozsah těchto práv přizná jednotlivcům. Každopádně zákonodárce nemůže takováto práva ignorovat a nemůže je popírat, jak stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny.

Krizová opatření mohou nařídit pouze orgány či osoby, kterým zákon takovou pravomoc stanoví. Může se jednat např. o předsedu vlády, pokud při nebezpečí z prodlení vyhlašuje nouzový stav, vládu, příslušné ÚSÚ, hejtmana, starostu obce či OÚ.

Pokud jde o územní rozsah krizových opatření, záleží na tom, o jaký krizový stav se jedná. Oproti hejtmanovi vláda vykonává působnost pro celé území státu. Některá krizová opatření uvedená v KriZ pro nouzový stav nebo stav ohrožení státu jsou totiž stanovena tak, že souvisejí přímo s místem postiženým krizovou situací, pro kterou byl vyhlášen krizový stav. Nebo jsou stanovena tak, že se může jednat i o místo, které může být krizovou situací ohroženo. Konečně jsou stanovena i tak, že je lze realizovat v rámci celého území státu, i když bude krizový stav vyhlášen jen pro část jeho území. Toto lze vysledovat ze znění § 5-7 KriZ a povahy jednotlivých krizových opatření.

Ze zákonného vymezení je patrné, že pracovní povinnost fyzické osoby představuje výkon práce po určitou dobu. Pokud bychom měli pracovní povinnost přirovnat k nějakému pracovněprávnímu institutu, pak s nadsázkou by se jednalo o poměr obdobný např. dohodě o provedení práce. Z tohoto hlediska je možné pracovní povinnost odlišit od pracovní výpomoci. Zcela jistě se tak jedná o výkon práce po dobu časově delší a pravděpodobně i náročnější, a to i z hlediska možné odbornosti a znalostí, než je tomu u pracovní výpomoci. Tento tzv. pracovní poměr je založen jednostranným právním jednáním orgánu krizového řízení, které má formu pracovního příkazu a má předepsané, zákonem stanovené náležitosti (viz § 31 odst. 5 KriZ).

Pracovní povinnost lze nařídit jen za krizové situace. Tedy současně s vyhlášením krizového stavu nebo po jeho vyhlášení, pokud to vyžadují potřeby řešení krizové situace. Pracovní povinnost nařizují orgány krizového řízení (předseda vlády, vláda, hejtman kraje). Pracovní povinnost lze nařídit za stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. Orgán krizového řízení také určí, kde bude fyzická osoba pracovní povinnost vykonávat. V podstatě jediným orgánem, který určuje místo výkonu pracovní povinnosti, je hejtman kraje, jak vyplývá z dalšího výkladu.

Vlastní obsah pracovní povinnosti stanoví za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu hejtman kraje. Je to tedy nakonec hejtman kraje, kdo vstupuje do právního vztahu s konkrétními fyzickými osobami. V tomto případě je za nouzového stavu a stavu ohrožení státu vlastně hejtman kraje vykonavatelem vůle vlády a osoba s tomu odpovídající odpovědností.

KriZ nestanoví územní rozsah pracovní povinnosti. V této souvislosti vzniká otázka, zda pracovní povinnost lze nařídit jen fyzickým osobám, které se zdržují na území, pro které byl vyhlášen krizový stav, nebo ji lze nařídit i osobám na území, kde krizový stav nebyl vyhlášen. Svoji pravomoc hejtman vykonává na území kraje. Vláda ji vykonává pro celé území státu. Z toho dovozujeme, že hejtman kraje je oprávněn nařídit pracovní povinnost osobám, které se na území kraje zdržují, ať již byl stav nebezpečí vyhlášen pro celé území kraje, nebo jeho část. Obdobný postup platí pro vládu v případě, kdy je nouzový stav nebo stav ohrožení státu vyhlášen pro celé území České republiky nebo její část.

Podle našeho názoru pro tento výklad svědčí to, že orgán krizového řízení určí místo výkonu pracovní povinnosti a další potřebné záležitosti (viz § 31 odst. 5 KriZ). Lze si navíc představit, že pro řešení krizové situace bude zapotřebí specifických odborných znalostí a prostředků, kterými disponují fyzické osoby, které se nacházejí mimo místo postižené krizovou situací, tedy mimo území, pro které byl vyhlášen krizový stav. Není proto vyloučené, aby tato osoba konala pracovní povinnost jak na místě postiženém krizovou situací, tak mimo toto území. V případě nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu se může jednat o osobu, která se může nacházet na opačném území státu, kde krizový stav nebyl vyhlášen a kde je z nejrůznějších důvodů zapotřebí, aby plnila pracovní povinnost.

V této souvislosti ovšem vzniká otázka, který hejtman může takovou povinnost uložit. Může hejtman kraje postiženého krizovou situací nařídit pracovní povinnost i fyzické osobě z jiného kraje, když hejtman vykonává pravomoc na území svého kraje? Odpověď lze podle našeho názoru nalézt v § 14 odst. 6 KriZ, kdy hejtman kraje v době nouzového stavu a stavu ohrožení státu zajišťuje provedení stanovených krizových opatření v podmínkách kraje. Je tedy na odpovědnosti vlády, aby určila, kteří hejtmané jsou povinni zajistit provedení stanovených krizových opatření v podmínkách kraje. Zda jen hejtmané krajů, pro které platí nouzový stav nebo stav ohrožení státu, nebo i hejtmané jiných krajů.

Nicméně je nutné mít stále na zřeteli, že se pohybujeme na poli veřejného práva, kdy výkon veřejné moci má Ústavou jednoznačně stanovené mantinely (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny). Proto je žádoucí stanovit, že tuto povinnost lze nařídit za nouzového stavu a stavu ohrožení státu i na území, pro které nebyl vyhlášen krizový stav, a fyzickým osobám, které se zdržují mimo území postižené krizovou situací, pro které byl vyhlášen nouzový stav nebo stav ohrožení státu.

Oproti pracovní povinnosti se v případě pracovní výpomoci jedná o krátkodobé použití fyzické osoby k výkonu jednorázového a mimořádného úkolu. Podle našeho názoru by se mělo jednat o činnost, která kumulativně vykazuje znaky jednorázovosti a mimořádnosti. Laicky a opět s jistou dávkou nadsázky by se taková činnost dala označit jako "něco podej", "něco podrž" atp.

Ostatně sám zákonodárce odlišuje pracovní povinnost a pracovní výpomoc z hlediska jejich obsahu tím, že pracovní povinnost se týká výkonu určité práce, kdežto pracovní výpomoc se týká jednorázového a mimořádného úkolu. Proto se pracovní povinnost stanoví příkazem.

Oproti tomu fyzická osoba po vykonání pracovní výpomoci, tedy po splnění jednorázového a mimořádného úkolu, obdrží potvrzení, které obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 31 odst. 6 KriZ). Zatímco pracovní povinnost může trvat řadu dní, zákon v případě pracovní výpomoci počítá s jejím výkonem v řádech hodin (viz § 36 odst. 1 KriZ). Samozřejmě ani to nemusí být spolehlivým vodítkem. Nelze vyloučit, že počet odpracovaných hodin by mohl odpovídat několika dnům a že povinnost bude vykonávána např. v několika dnech vždy po 4 hodinách. Potvrzení jako jednu z náležitostí totiž stanoví den zahájení a ukončení pracovní výpomoci. Přesto jsme ale toho názoru, že z pojmového vymezení vyplývá zřejmý rozdíl mezi pracovní povinností a pracovní výpomocí. S ohledem na potřeby řešení krizové situace bude tedy záležet na příslušném orgánu krizového řízení, aby určil, jaké činnosti bude třeba řešit pracovní povinností a jaké činnosti pracovní výpomocí.

Pro pracovní výpomoc platí jinak to, co jsme uvedli k pracovní povinnosti z hlediska důvodů pro její nařízení a územní rozsah. KriZ v § 31 odst. 6 neuvádí, kdo konkrétně vydá potvrzení fyzické osobě po skončení pracovní výpomoci. Z § 14 odst. 4 písm. a) a odst. 6 KriZ je podle našeho názoru zřejmé, že takové potvrzení vydá hejtman kraje.

Uložení pracovní povinnosti a pracovní výpomoci v rovině ústavněprávní má svoji oporu v čl. 4 a čl. 9 odst. 2 písm. c) a d) Listiny a v čl. 3 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR. V rovině mezinárodněprávní má oporu např. v čl. 8 odst. 3 písm. c), bod (iii) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 4 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 2 odst. 2 písm. d) Úmluvy o nucené nebo povinné práci.

V případě pracovní povinnosti a pracovní výpomoci se jedná o osobní výkony fyzické osoby, kdy zastoupení je vyloučené.

Mimo KriZ i jiné právní předpisy počítají s dalšími způsoby výkonu zákonem stanovených činností za krizové situace v rámci plnění pracovních nebo služebních úkolů a pracovního nebo služebního zařazení. Například zákoník práce umožňuje zaměstnavateli v případě mimořádné události převést zaměstnance na jinou práci, zkrátit dobu odpočinku mezi pracovními směnami nebo nařídit práci ve dnech pracovního klidu. Úředníkům ÚSC, tj. zaměstnancům ÚSC podílejícím se na výkonu správních činností zařazených do OÚ, do městského úřadu, do magistrátu statutárního města nebo do magistrátu územně členěného statutárního města, do úřadu městského obvodu nebo úřadu městské části územně členěného statutárního města, do KÚ, do Magistrátu hlavního města Prahy nebo do úřadu městské části hlavního města Prahy za stavu nebezpečí nebo nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu může obec, Praha, město, statutární město a městská část hlavního města Prahy nebo kraj nařídit pracovní pohotovost na pracovišti nebo na jiném místě. Pracovní pohotovost v takovém případě lze nařídit, jestliže je dán předpoklad výkonu práce přesčas, a jen na dobu nezbytně nutnou nepřesahující 400 hodin v kalendářním roce (§ 14 zák. o úřednících). Příslušníkům PČR, HZS ČR, CS ČR, VS ČR, GIBS, BIS a ÚZSI může být po dobu krizového stavu nařízena služba přesčas i nad rámec 150 hodin v kalendářním roce (§ 54 zák. o služ. poměru). Stejně tak mohou být tito příslušníci převeleni v souvislosti s plněním úkolů při řešení krizové situace [§ 36 odst. 1 písm. b) zák. o služ. poměru]. Dále např. vojákům z povolání může být nařízena služební pohotovost na stanoveném místě výkonu služby v souvislosti s ústřední koordinací záchranných a likvidačních prací, po dobu trvání krizového stavu, nebo lze-li důvodně očekávat, že v nejbližší době bude použita AČR k plnění úkolů PČR, anebo že bude vyhlášen stav ohrožení státu. Služební pohotovostí se přitom rozumí přítomnost vojáka na stanoveném místě výkonu služby nebo na jiných místech, která určí nadřízený, a to mimo dobu služby, a připravenost zahájit plnění služebních úkolů na určeném místě a v určeném čase (§ 30 zák. o voj. z povolání).

Nemovitou věc definuje občanský zákoník v § 498 odst. 1 jako pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakož i věcná práva k nim a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, že určitá věc není součástí pozemku, a nelze-li takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá. Z uvedeného plyne, že kromě přirozených nemovitých věcí, jakými jsou pozemky a některé stavby, existují i umělé nemovité věci, jakými jsou věcná práva k pozemkům a stavbám (např. vlastnické právo, držba nebo služebnost k pozemku) (Lavický a kol., 2014, s. 1763-1766). Movitou věc definuje občanský zákoník v § 498 odst. 2 jako veškeré další věci, ať je jejich podstata hmotná, nebo nehmotná. Movitou věcí krom běžných věcí jako např. automobil, stroj, stůl, počítač, oděv, různé nástroje a nářadí atd. jsou nehmotné statky jako např. obchodní tajemství, know-how, zeměpisné označení, dále majetková práva k těmto nehmotným statkům jako např. patentová práva, věcná práva k věcem movitým (například zástavní právo). Stejně tak sem patří např. velké strojírenské celky a zařízení, inženýrské sítě (Lavický a kol., 2014, s. 1766-1767). Věcí jsou ale také např. ovladatelné přírodní síly, pokud jsou způsobilé k obchodování jako např. elektrická, tepelná a jaderná energie. Patří sem ale i teplonosné látky, které slouží k přenosu např. tepelné energie (Lavický a kol., 2014, s. 1760). Službou se rozumí činnost, která může souviset s dodáváním věcných prostředků, ale také nemusí. Může spočívat v zajišťování dodávek energií v přenosové soustavě, v ubytování osob, v zajištění opravy věcí, čištění prádla atp. Prostě se může jednat o nejrůznější činnosti.

Ze zákonného vymezení je zřejmé, že charakter krizové situace, její rozsah a následky budou rozhodné pro určení okruhu věcných prostředků, které se použijí pro řešení krizové situace, a osob, které budou povinné k jejich poskytnutí.

Oproti pracovní povinnosti a pracovní výpomoci lze povinnost poskytnout věcné prostředky uložit právnické osobě, podnikající fyzické osobě a fyzické osobě. Je-li fyzické osobě uložena povinnost poskytnout věcný prostředek, není vyloučené, že jí v této souvislosti může být uložena pracovní povinnost či pracovní výpomoc. V řadě případů to může být i vhodné a žádoucí. Může se jednat o věcný prostředek, který vyžaduje k jeho ovládání a užívání zvláštních znalostí, dovedností, zkušeností, úředních povolení atd., jimiž disponuje právě vlastník nebo uživatel. V takovém případě je namístě této fyzické osobě uložit povinnost poskytnout pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc.

Vlastnické právo není podmínkou k poskytnutí věcného prostředku. Povinnost může být uložena i nevlastníku, např. nájemci, pachtýři nebo osobě, které z jiných důvodů svědčí právo s movitou či nemovitou věcí disponovat. S tím koresponduje jedna z náležitostí potvrzení o využití věcného prostředku. Tou je údaj o uživateli, popřípadě vlastníkovi věcného prostředku (§ 29 odst. 5 KriZ).

Povinnost poskytnout věcný prostředek ukládá právnické osobě, podnikající fyzické osobě nebo fyzické osobě za stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu hejtman kraje. Při nebezpečí z prodlení tuto povinnost může uložit starosta obce.

Stejně jako tomu je u pracovní povinnosti a pracovní výpomoci, KriZ nestanoví územní rozsah povinnosti poskytnout věcné prostředky. Lze tuto povinnost stanovit jen subjektům, které se zdržují na území, pro které byl vyhlášen krizový stav, nebo ji lze stanovit i subjektům na území, kde krizový stav nebyl vyhlášen? Podle našeho názoru opět platí, že svoji pravomoc hejtman vykonává na území kraje a vláda na celém území státu. Z toho dovozujeme, že hejtman kraje je oprávněn uložit povinnost poskytnout věcné prostředky subjektům, které se na území kraje zdržují, ať již byl stav nebezpečí vyhlášen pro celé území kraje, nebo jeho část. Obdobný postup platí pro vládu v případě, kdy je nouzový stav nebo stav ohrožení státu vyhlášen pro celé území České republiky nebo její část.

Odpověď podle našeho názoru opět nalezneme v § 14 odst. 6 KriZ, kdy hejtman v době nouzového stavu a stavu ohrožení státu zajišťuje provedení krizových opatření v podmínkách kraje. To samé platí i v případě starosty obce (§ 22 odst. 1 KriZ) nebo starosty obce s rozšířenou působností [§ 18 odst. 3 písm. b) KriZ].

Lze tedy uzavřít, že hejtman ukládá povinnost poskytnout věcné prostředky subjektům na území svého kraje. Starosta obce při nebezpečí z prodlení ukládá tuto povinnost subjektům na území své obce.

V případě nouzového stavu a stavu ohrožení státu je opět na odpovědnosti vlády, aby určila, kteří hejtmané jsou povinni zajistit provedení krizového opatření spočívajícího v povinnosti poskytnout věcné prostředky v podmínkách kraje. Zda jen hejtmané krajů, pro které platí nouzový stav nebo stav ohrožení státu, nebo i hejtmané jiných krajů.

Podle našeho názoru se pak příslušnost starostů k zajištění provedení krizových opatření v podmínkách obce odvíjí od takto určených hejtmanů. V případě stavu nebezpečí vyhlášeného pro část území kraje pak bude na rozhodnutí hejtmana, zda uloží i starostům obcí, které nejsou postiženy krizovou situací, zajistit provedení krizových opatření. V takovém případě by měl hejtman kraje určit obce, jejichž starostové budou provedení krizových opatření zajišťovat.

KriZ užívá pojmy "starosta obce s rozšířenou působností" a "starosta obce". Ve vztahu k oprávnění uložit povinnost poskytnout věcný prostředek při nebezpečí z prodlení dovozujeme, že toto oprávnění přísluší jak starostovi obce, tak starostovi obce s rozšířenou působností. V § 29 odst. 5 totiž KriZ užívá pojmu "starosta", aniž by odlišil, zda se jedná o starostu obce nebo starostu obce s rozšířenou působností.

Uložení povinnosti poskytnout věcné prostředky v rovině ústavněprávní má svoji oporu v čl. 4, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 2 a čl. 41 odst. 1 Listiny a v čl. 3 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR. V rovině mezinárodněprávní má oporu např. v čl. 1 Přílohy 1 k Dodatkovému protokolu k Úmluvě ve spojení s čl. 15 Úmluvy.

Kritickou infrastrukturou se rozumí prvek KI nebo systém prvků, kdy narušení tohoto prvku nebo systému prvků by ohrozilo svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy ČR nebo ve značném rozsahu vnitřní pořádek a bezpečnost, životy a zdraví, majetkové hodnoty nebo životní prostředí, anebo je-li třeba plnit mezinárodní závazky o společné obraně.

Zákon u slov "bezpečnost státu" v poznámce pod čarou odkazuje na čl. 2 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR. Poznámky pod čarou nejsou obecně závazné a nelze jejich prostřednictvím provádět výklad zákona, ledaže by zákonodárce poznámku zahrnul do normativního textu. Poznámka pod čarou má jen jaksi ulehčit orientaci v právu. Bohužel však často způsobuje pravý opak; nedorozumění, nesprávný či nepřesný výklad atd. Zákonodárce by měl proto používat poznámky pod čarou v textu právního předpisu uvážlivě, obezřetně a jen v nejnutnějších případech. Podle našeho názoru je to právě tento případ. Z hlediska obecného lze s takovýmto vymezením pojmu "bezpečnost státu" v čl. 2 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR souhlasit. Z nepochopitelných důvodů ovšem zákonodárce bezpečnost státu již nespojuje se zabezpečením základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomikou státu. Jsme přesvědčeni, že též narušení základních životních potřeb, zdraví nebo ekonomiky může za určitých podmínek ohrozit bezpečnost státu.

Pokud bychom měli akceptovat výklad za pomoci poznámky pod čarou 35, na kterou písmeno g) odkazuje, pak dovedeno do důsledku, s ohledem na vymezení krizové situace pro nouzový stav nebo stav ohrožení státu v § 2 písm. b) KriZ, by to představovalo překročení ústavního vymezení podmínek pro vyhlášení nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu (čl. 2 odst. 1 ve spojení s čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR). Jednoduše řečeno, narušení KI z hlediska základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomiky státu by nebylo možné označit za krizovou situaci a nemohlo by dojít k vyhlášení krizového stavu. Takové pojetí je podle našeho názoru nesmyslné a nelogické.

Přesto zanesení "kritické infrastruktury" do KriZ vyznívá poněkud nekoncepčně. Na jedné straně je narušení KI považováno za krizovou situaci, neboť má závažný dopad na bezpečnost státu, na druhou stranu z hlediska krizových opatření ukládaných v době krizového stavu v přímém vztahu ke KI je právní úprava velice skoupá. V podstatě jediné takové krizové opatření je uvedeno v § 12a odst. 1 písm. b) KriZ v souvislosti s energetikou.

Nekoncepčnost zasazení "kritické infrastruktury" do KriZ pak potvrzuje znění § 4 odst. 1 KriZ, které uvádí, k čemu je vláda oprávněna při zajišťování připravenosti České republiky na krizové situace. Z nepochopitelných důvodů KriZ neuvádí jen připravenost na krizové situace a na jejich řešení, ale zvlášť uvádí též ochranu KI. Jako by autor novely KriZ nevěděl, do jakého předpisu tuto problematiku zapracovat, až se nakonec rozhodl pro tento zákon. Nezbývá proto než konstatovat, že autor novely chtěl patrně vyjádřit či zdůraznit zvláštní význam "kritické infrastruktury", když její narušení může být považováno za krizovou situaci, neboť to má závažný dopad na bezpečnost státu. Proto patrně tvůrce novely zdůraznil i její význam v rámci připravenosti, resp. pro její ochranu. Každopádně z hlediska úpravy krizových opatření v KriZ není KI věnována nějaká zvláštní pozornost.

Z nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury, plyne, že do KI patří energetika (výroba, distribuce a případně i skladování elektřiny, plynu, ropy a pohonných hmot a tepla), vodní hospodářství (zásobování vodou, úprava vody a vodní díla podle počtu obyvatel, obsahu výkonu a objemu zachycené vody), potravinářství a zemědělství (rostlinná, živočišná a potravinářská výroba), zdravotnictví, doprava (silniční, železniční, letecká a vnitrozemská vodní), komunikační a informační systémy (pevné a mobilní sítě elektronických komunikací, sítě pro rozhlasové a televizní vysílání, satelitní komunikace, poštovní služby, informační systém a kybernetická bezpečnost), finanční trh a měna (činnost ČNB, poskytování služeb v bankovnictví a pojišťovnictví), nouzové služby (IZS, radiační monitorování, předpovědní, varovná a hlásná služba) a veřejná správa (veřejné finance, sociální ochrana a zaměstnanost, státní sociální podpora, sociální pomoc, zaměstnanost, ostatní státní správa a zpravodajské služby).

Evropskou kritickou infrastrukturou na území České republiky, jejíž narušení by mělo závažný dopad i na další členský stát Evropské unie, určuje vláda České republiky. Za tím účelem Ministerstvo vnitra zpracovává seznam, který následně předkládá vládě k rozhodnutí. To samé platí o KI. Vláda takto rozhoduje o KI a EKI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu.

KriZ definuje evropskou kritickou infrastrukturu (EKI) tak, že její narušení na území ČR by mělo závažný dopad i na další členský stát EU. Směrnice Rady č. 2008/114/ES v čl. 2 písm. b) definuje EKI jako KI nacházející se v členských státech, jejíž narušení nebo zničení by mělo závažný dopad pro nejméně dva členské státy. Tedy naše právní úprava považuje za EKI takovou infrastrukturu na území ČR, která má dopad i jen na jeden členský stát EU, kdežto směrnice hovoří o závažných dopadech nejméně pro dva členské státy EU.

Podle směrnice každý členský stát informuje ostatní členské státy, pro které může mít potenciální EKI závažný dopad, o jejím určení a důvodech pro její označení za potenciální EKI. Členský stát, na jehož území se potenciální EKI nachází, ji označí za EKI po dohodě s členskými státy, pro něž může mít tato infrastruktura závažný dopad. Přitom se vyžaduje souhlas členského státu, na jehož území se infrastruktura, jež má být označena za EKI, nachází.

Stavbou stavební zákon v § 2 odst. 3 rozumí stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání. Dočasná stavba je stavba, u které stavební úřad předem omezí dobu jejího trvání. Za stavbu se považuje také výrobek plnící funkci stavby. Stavba, která slouží reklamním účelům, je stavba pro reklamu.

Zařízením pak stavební zákon rozumí např. zařízení technického vybavení jako například vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, zařízení pro nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody.

Veřejnou infrastrukturu stavební zákon v § 2 odst. 1 písm. k) definuje jako pozemky, stavby, zařízení, a to dopravní infrastruktury, například stavby pozemních komunikací, drah, vodních cest, letišť a s nimi souvisejících zařízení; technické infrastruktury, kterou jsou vedení a stavby a s nimi provozně související zařízení technického vybavení, například vodovody, vodojemy, kanalizace, čistírny odpadních vod, stavby ke snižování ohrožení území živelními nebo jinými pohromami, stavby a zařízení pro nakládání s odpady, trafostanice, energetické vedení, komunikační vedení veřejné komunikační sítě a elektronické komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, produktovody; občanského vybavení, kterým jsou stavby, zařízení a pozemky sloužící například pro vzdělávání a výchovu, sociální služby a péči o rodiny, zdravotní služby, kulturu, veřejnou správu, ochranu obyvatelstva; veřejné prostranství, to vše zřizované nebo užívané ve veřejném zájmu. Podle § 34 obecního zřízení jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Prvkem KI mohou být i jiné věci nebo prostředky než demonstrativně vyčtené zákonem. Může jím být ale i surovina (např. ropa), živočich (např. skot, drůbež), potravina (např. pečivo, mléko, maso), poskytování služby (přenos a správa dat, energií atd.) nebo nějaké specifické činnosti atd. (lůžková péče ve zdravotnictví, pojistné činnosti, vyplácení dávek aj.). To vše lze vyčíst z nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku KI.

Tyto prvky KI jsou určeny podle průřezových a odvětvových kritérií. Pokud takový prvek je součástí EKI, považuje se za prvek EKI.

Usnesením č. 934 ze dne 14. prosince 2011 vláda vzala na vědomí určení prvků KI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu, a současně schválila seznam prvků KI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu. Samozřejmě, že v průběhu času se tento seznam může měnit. Dne 4.9.2013 vláda přijala usnesení č. 681, kterým vzala na vědomí aktualizovaný seznam prvků KI a současně provedla jejich změnu (vynětím starých a určením nových). K další změně pak došlo usnesením vlády č. 390 ze dne 25.5.2015. Vláda usnesením určuje i prvky EKI, jejichž provozovatelem je OSS. Určení tohoto prvku ovšem předchází postup, který předvídá směrnice.

Kritická infrastruktura vyžaduje ochranu, jejímž účelem je snížit riziko narušení funkce jejího prvku. K tomu účelu slouží opatření, jež mají zajistit ochranu staveb, zařízení, prostředků, veřejné infrastruktury, surovin, živočichů, potravin, služeb a činností, které představují KI.

Podle směrnice Rady 2008/114/ES se ochranou KI rozumí všechny činnosti zaměřené na zajištění funkčnosti, nepřetržitosti a celistvosti KI s cílem zabránit hrozbě, riziku nebo zranitelnosti, zmírnit je a neutralizovat [čl. 2 písm. e)].

Opatření k zajištění ochrany funkce prvku KI jsou obsažena v plánu krizové připravenosti, které zpracovávají subjekty KI (§ 29b KriZ). Tato opatření logicky odpovídají povaze prvku KI. Mají takový prvek chránit jak v období mimo krizové situace, tak v případě jejího vzniku. Jejich smyslem a účelem je zmírnit dopady krizové situace na daný prvek KI, zajistit jeho základní funkce nebo adekvátní náhradu atd.

Tato opatření zcela jistě nejsou běžně dostupná, jelikož směrnice Rady 2008/114/ES za citlivé informace považuje právě informace týkající se ochrany KI. Podle směrnice se jedná o konkrétní skutečnosti o KI, které by po zveřejnění mohly být zneužity k plánování a provádění činnosti s cílem narušit nebo zničit zařízení KI [čl. 2 písm. d)]. Proto např. s těmito informacemi pracuje k tomu určená a vyškolená (odborná) osoba, která se podle citované směrnice označuje jako "styčný bezpečnostní zaměstnanec" nebo jako "styčný bezpečnostní úředník".

Směrnice požaduje, aby osoby seznamující se s takovýmito citlivými informacemi ve vztahu k EKI při zastupování státu nebo Komise EU měly bezpečnostní prověrku. Jsme proto toho názoru, že se jedná o osoby, které mají bezpečnostní prověrku pro seznamování se s utajovanými informacemi ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Nemohou to však být osoby, které jsou zapsány ve zvláštním seznamu jako osoby oprávněné seznamovat se s údaji, které jsou označeny jako "Zvláštní skutečnosti". Takové osoby totiž nemusí mít bezpečnostní prověrku.

Subjektem KI je její provozovatel, jímž může být OSS nebo právnická nebo (podnikající) fyzická osoba. Provozování KI není spojeno s jejím vlastnictvím. Lze si představit, že v objektu (stavbě) bude umístěno zařízení nebo věci, které budou představovat prvek KI. To samé může platit o stavbě na pozemku, kterou bude provozovat subjekt odlišný od vlastníka pozemku. V takovém případě podle našeho názoru je subjektem KI nikoliv ten, komu svědčí vlastnické právo, ale skutečný provozovatel prvku KI. Samozřejmě i vlastník může být provozovatelem prvku KI.

Z obsahu nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku KI, vyplývá, že při splnění určených kritérií jako objemu, množství, obsahu, předmětu činnosti atd. mezi subjekty KI patří např. výrobci a distributoři elektřiny a tepla, provozovatelé přenosových soustav elektřiny, distributoři a provozovatelé přepravních soustav plynu, provozovatelé produktovodů a skladovatelé ropy a pohonných hmot, výrobci pohonných hmot (rafinérie), provozovatelé vodních úpraven a vodních děl, provozovatelé zdravotnických zařízení, zemědělských a potravinářských podniků (prvovýroba i druhovýroba), dopravy a dopravních cest, sítí poštovních a elektronických komunikací, rozhlasového a televizního vysílání, poskytovatelé poštovních, bankovních, pojišťovacích a nouzových služeb. Dále také OSS, jejichž úkolem je zajistit výkon ústřední státní správy, dále subjekty státní správy např. v oblasti finančnictví a celnictví, zpravodajských činností. Konečně sem patří také provozovatelé informačních systémů v oblasti sociálního zabezpečení, státní sociální podpory, sociální pomoci a zaměstnanosti.

Je poněkud zvláštní, že v případě krizové situace, vyjma § 12a odst. 1 KriZ, nestanoví KriZ žádné zvláštní krizové opatření ve vztahu k subjektům KI. Patrně to souvisí s tím, že na tyto subjekty lze vztáhnout krizová opatření jako např. pracovní povinnost, pracovní výpomoc, povinnost poskytnout věcné prostředky, opatření v oblasti zbraní a výbušnin, nebezpečných chemických látek a přípravků, jaderných zařízení a zdrojů ionizujícího záření a jejich skladování, včetně biologických agens a geneticky modifikovaných organismů, péče o děti a mládež, zásobování dětských, zdravotnických nebo sociálních zařízení, ozbrojených sil, bezpečnostních sborů, složek IZS, ale i samotných prvků KI, náhradní rozhodování o dávkách sociálního zabezpečení, zajišťování nákupu a distribuce potřebných léčivých přípravků, koordinování činnosti poskytovatelů zdravotnické záchranné služby a poskytovatelů akutní lůžkové péče a rozhodování o rozsahu poskytovaných zdravotních služeb poskytovateli akutní lůžkové péče a opatření k zabezpečování dopravních potřeb. Stejně tak je možné tato krizová opatření užít ve prospěch subjektů KI.

Podle směrnice Rady 2008/114/ES průřezová kritéria zahrnují kritérium obětí (posuzováno podle počtu možných mrtvých či zraněných), kritérium ekonomického dopadu (posuzováno podle závažnosti hospodářské ztráty nebo zhoršení kvality výrobků či služeb, včetně případných dopadů na životní prostředí) a kritérium dopadu na veřejnost (posuzováno podle dopadu na důvěru veřejnosti, fyzické strádání a narušení každodenního života, včetně ztráty nezbytných služeb).

Definice průřezových kritérií v KriZ je v podstatě vyjádřením průřezových kritérií ve směrnici jinými slovy. KriZ hovoří o mezních hodnotách, které zahrnují rozsah ztrát na životě, dopad na zdraví osob (kritérium obětí), mimořádně vážný ekonomický dopad (kritérium ekonomického dopadu) nebo dopad na veřejnost v důsledku rozsáhlého omezení poskytování nezbytných služeb nebo jiného závažného zásahu do každodenního života (kritérium dopadu na veřejnost).

Nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury, u kritéria obětí stanoví jako mezní hodnotu více než 250 mrtvých nebo více než 2 500 osob s následnou hospitalizací po dobu delší než 24 hodin, u kritéria ekonomického dopadu stanoví jako mezní hodnotu hospodářskou ztrátu státu vyšší než 0,5% hrubého domácího produktu a u kritéria dopadu na veřejnost stanoví jako mezní hodnotu rozsáhlé omezení poskytování nezbytných služeb nebo jiný závažný zásah do každodenního života postihující více než 125 000 osob.

Na základě těchto mezních hodnot jsou pak stanoveny prvky, co do jejich množství, rozsahu, objemu atp. U elektřiny se uvádějí např. výrobny elektřiny s výkonem nejméně 100 MW, u plynu např. vysokotlaký tranzitní plynovod se jmenovitým průměrem nejméně 700 mm nebo podzemní zásobník plynu se skladovací kapacitou nejméně 50 mil. m3 plynu, u ropy a ropných produktů např. vnitrostátní ropovod se jmenovitým průměrem nejméně 200 mm, včetně vstupních bodů, zásobník a komplex zásobníků s kapacitou nejméně 40 000 m3 a rafinérie s kapacitou atmosférické destilace nejméně 500 000 t/rok, u tepla např. výrobna s celkovým instalovaným výkonem nejméně 200 MW nebo soustava zásobování tepelnou energií s výkonem nejméně 500 MW, u vody např. zásobování vodou z jednoho nenahraditelného zdroje při počtu zásobovaných obyvatel nejméně 125 000, úpravna vody o výkonu nejméně 3 000 l/s a vodní dílo o objemu zachycené vody nejméně 100 mil. m3, u rostlinné výroby např. výměra obhospodařované půdy jednotlivé farmy nebo zemědělského podniku, na území jednoho kraje pro jednotlivou plodinu nejméně 4 000 ha, u živočišné výroby počet chovaných kusů zvířat v jednom chovu na území jednoho kraje podle základních druhů hospodářských zvířat v případě skotu nejméně 10 000 kusů, prasat nejméně 45 000 kusů a drůbeže nejméně 300 000 kusů, u potravinářské výroby produkce výrobního závodu nebo provozovny na území jednoho kraje podle základních druhů v případě mlýnských výrobků nejméně 80 000 tun za rok podle základních druhů mlýnských výrobků, v případě cukru nejméně 230 000 tun za rok, v případě pekařských výrobků nejméně 600 000 tun za rok podle základních druhů pekařských výrobků, v případě mléka a mlékárenských výrobků nejméně 65 mil. litrů mléka za rok nebo nejméně 100 000 tun mlékárenských výrobků za rok a v případě masa a masných výrobků nejméně 200 000 tun masa za rok podle základních druhů masa nebo nejméně 500 000 tun masných výrobků za rok podle základních druhů masných výrobků, u zdravotnického zařízení, kdy celkový počet akutních lůžek je nejméně 2 500, u dopravy v případě silniční dopravy pozemní komunikace, která je zařazena do kategorie dálnice a silnice I. třídy, pokud pro ni neexistuje objízdná trasa, v případě železniční dopravy např. dráha celostátní, včetně jejích strukturálních součástí, pokud pro ni neexistují odklonové trasy s odpovídající traťovou třídou zatížení a prostorovou průchodností pro ložnou míru, v případě letecké dopravy letiště, které je schopné např. zajistit nejméně 80% letecké obchodní dopravy letiště, pro které je určeno jako alternativní nebo je v čase 2 hodin dosažitelné jiným druhem dopravy anebo má dostatečnou kapacitu pohybových ploch a kapacitu terminálu, v případě vnitrozemské vodní dopravy vnitrozemská vodní cesta, jejíž užití nelze nahradit užitím náhradní vnitrozemské vodní cesty ani dopravou jiného druhu, u komunikačních a informačních systémů např. informační systém spravovaný orgánem veřejné moci obsahující osobní údaje o více než 300 000 osobách nebo komunikační systém zajišťující připojení nebo propojení prvku KI, s kapacitou garantovaného datového přenosu nejméně 1 Gbit/s, u finančního trhu a měny např. poskytování služeb v bankovnictví a pojišťovnictví subjektem, který nabízí komplexní portfolio služeb pro veškeré klienty, disponuje rozsáhlou skupinou dceřiných a přidružených společností zajišťujících další finanční služby a který má rozsáhlou síť regionálních poboček, a to za předpokladu, že v bankovním sektoru přesahuje tržní podíl tohoto subjektu 10% z bilanční sumy bankovního sektoru, nebo v pojišťovnictví přesahuje tržní podíl tohoto subjektu měřený objemem předepsaného pojistného 25%, u veřejné správy v případě sociálního zabezpečení např. informační systém registru pojištěnců nemocenského a důchodového pojištění, obsahující údaje o více než 125 000 pojištěncích, informační systém pojištění registru pojištěnců, jde-li o zaměstnané osoby a osoby samostatně výdělečně činné, obsahující údaje o více než 125 000 osobách, informační systém pojištění registru zaměstnavatelů, jde-li o zaměstnavatele zaměstnaných osob, obsahující údaje o více než 125 000 zaměstnavatelích, v případě státní sociální podpory např. informační systém dávek státní sociální podpory (o jejich výši, o poživatelích těchto dávek a žadatelích o tyto dávky a osobách s nimi společně posuzovaných) obsahující údaje o více než 125 000 osobách, informační systém pomoci v hmotné nouzi, který obsahuje údaje o více než 125 000 osobách, v případě sociální pomoci např. informační systém pro zajištění realizace dávek sociálních služeb, který obsahuje údaje o více než 125 000 osobách, a evidence dětí a evidence žadatelů pro účely zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče, která obsahuje údaje o více než 125 000 osobách, v případě zaměstnanosti informační systém politiky zaměstnanosti - evidence volných pracovních míst, evidence zájemců o zaměstnání, evidence uchazečů o zaměstnání, evidence osob se zdravotním postižením, evidence cizinců a evidence povolení k výkonu umělecké, kulturní, sportovní nebo reklamní činnosti dětí, které obsahují údaje o více než 125 000 osobách.

Jak jsme již uvedli výše, množství, rozsah, objem atp. pak představují technické nebo provozní hodnoty, na jejichž základě je určen prvek KI v příslušných odvětvích, jako jsou energetika, vodní hospodářství, potravinářství a zemědělství, zdravotnictví, doprava, komunikační a informační systémy, finanční trhy a měna, nouzové služby a veřejná správa. KriZ tyto technické nebo provozní hodnoty označuje jako "odvětvová kritéria".

Stejně jako hlediska, která představují průřezová kritéria, i technické nebo provozní hodnoty, jež představují odvětvová kritéria, stanoví vláda. Vláda tak učinila nařízením č. 432/2010 Sb.

Tato odvětvová kritéria, jakož i průřezová kritéria, platí obdobně pro EKI. S tím počítá směrnice Rady 2008/114/ES (čl. 3 odst. 1. a 2.), přičemž sama uvádí, že její provádění se vztahuje na odvětví energetiky a dopravy a za vhodné k provádění dále považuje odvětví informačních a komunikačních technologií.

Samozřejmě směrnice nebrání v určení tzv. vnitrostátní KI v rámci státní suverenity. Jsme však přesvědčeni, že za EKI lze označit jen takovou KI, včetně stanovení odvětvových kritérií, u níž je dodržen postup předvídaný směrnicí Rady 2008/114/ES. Takové označení je totiž zásahem do vnitřní suverenity jiného státu. Proto je vyžadována součinnost, která má podobu dohody (čl. 4 odst. 3.). Členský stát, na jehož území se potenciální EKI nachází, ji za EKI označí po dohodě s členskými státy, pro něž může mít tato infrastruktura závažný dopad. Stejně tak se vyžaduje souhlas členského státu, na jehož území se nachází infrastruktura, jež má být označena za EKI. Takový postup přichází do úvahy v případě, kdy jiné členské státy se domnívají, že příslušný členský stát má na svém území infrastrukturu, jejíž narušení může mít pro tyto jiné členské státy závažný dopad. V takovém případě může dát podnět (informovat) Komisi o tom, že si přeje zapojit či spíše vyvolat vícestranné nebo dvoustranné jednání s členským státem, na jehož území se potenciální EKI nachází. Komise pak takový členský stát informuje a snaží se napomoci tomu, aby došlo k uzavření dohody. Tedy aby u potenciální EKI došlo k označení této infrastruktury za EKI členským státem, na jehož území se takováto infrastruktura nachází.

Při stanovení odvětvových, jakož i průřezových kritérií v případě potenciální EKI musí členský stát zohlednit úpravu obsaženou ve směrnici Rady 2008/114/ES. Dále musí do 1 roku od označení infrastruktury na svém území za EKI provést posouzení hrozeb v souvislosti s poodvětvími EKI. Podle směrnice Rady 2008/114/ES těmito poodvětvími jsou infrastruktury a zařízení pro výrobu a přenos elektřiny, pokud jde o dodávky elektřiny, těžba ropy, rafinace, zpracování, skladování a distribuce potrubím a těžba zemního plynu, rafinace, zpracování, skladování a distribuce potrubím, včetně terminálů LNG. Konečně musí členský stát jednou za dva roky předložit Komisi souhrnnou zprávu s všeobecnými údaji o typech zranitelnosti, hrozeb a rizik zjištěných v jednotlivých odvětvích s EKI, v nichž byla některá EKI označena podle článku 4 a nachází se na jeho území (čl. 7).

Zákon upravuje stav nebezpečí jako jeden ze tří krizových stavů. Právní úpravu krizových stavů lze považovat za poněkud roztříštěnou, když nouzový stav a stav ohrožení státu je upraven v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR a právní úprava stavu nebezpečí je jako jediná obsažena v KriZ.

Na rozdíl od zbývajících krizových stavů stav nebezpečí nelze vyhlásit pro území celé republiky, nýbrž pouze pro území kraje nebo jeho části. Čistě teoreticky lze ovšem připustit, že by došlo k vyhlášení stavu nebezpečí ve všech krajích i v Praze pro celá jejich území.

V odst. 1 je stav nebezpečí definován jako bezodkladné opatření. Možnost ohrožení chráněných hodnot tedy musí být bezprostřední, tj. hrozící přímo a v krátkém časovém horizontu.

Zákonodárce vymezil seznam chráněných hodnot, přičemž pro existenci možnosti vyhlášení stavu nebezpečí stačí, aby byla ohrožena "pouze" jedna z nich, tj. životy, zdraví, majetek nebo životní prostředí.

Aby byla splněna podmínka pro vyhlášení stavu nebezpečí, nemůže intenzita ohrožení dosahovat značného rozsahu. Pro ohrožení s intenzitou značného rozsahu je určen nouzový stav vyhlašovaný vládou, v neodkladných případech jejím předsedou, podle čl. 5 ústavního zák. o bezpečnosti ČR. Nouzový stav může být vyhlášen podle čl. 5 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR "v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost".

Další podmínkou pro vyhlášení stavu nebezpečí je, aby ohrožení nebylo možno odvrátit běžnou činností správních úřadů, orgánů krajů a obcí, složek IZS nebo subjektů KI. Pro možnost vyhlášení stavu nebezpečí je tedy nezbytné, aby šlo skutečně o situaci mimořádnou. Vyhlášení stavu nebezpečí jako krizového stavu je situací , kdy nelze postupovat jinak pro dosažení zamýšleného cíle (odvrácení ohrožení chráněných hodnot).

Znění odst. 1 se v průběhu času proměňovalo. Do konce roku 2002 byly mezi chráněnými hodnotami kromě životů, zdraví, majetku a životního prostředí také vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek. Od roku 2003 byly tyto chráněné hodnoty vyjmuty, a to zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů. Důvodová zpráva k tomuto zákonu tuto změnu vysvětlovala tak, že "s cílem zajistit řešení všech nevojenských krizových situací se stanoví, že připravenost a řešení krizových situací spojených s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem zajišťuje Policie České republiky".

Tato novela tedy byla motivována snahou o to, aby hejtmani (a do konce roku 2002 i přednostové okresních úřadů, kteří vyhlašovali stav nebezpečí pro území okresu nebo jeho část) nemohli rozhodovat o postupu Policie České republiky v případě narušení vnitřní bezpečnosti nebo veřejného pořádku.

Vypuštění vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku z výčtu chráněných hodnot podle našeho názoru nebylo šťastným řešením. Stav nebezpečí a krizová vůbec by se totiž měly vztahovat nejen na živelní pohromy či technické havárie, nýbrž např. i na případy rapidně rostoucí kriminality, zvýšených nepokojů v určité oblasti apod. Právě situace, kdy běžná činnost IZS (tj. včetně policie) nestačí k odvrácení hrozícího nebezpečí, je situací mimořádnou. Domníváme se, že v takových případech nelze z rozhodování vyloučit politickou reprezentaci jako zvolené zástupce lidu. Zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, navíc způsobil jistou nejednotnost právní úpravy krizových stavů. Podle čl. 5 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR je možno vyhlásit nouzový stav i při ohrožení vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku, v § 3 odst. 1 KriZ ovšem zákonodárce tuto podmínku pro vyhlášení stavu nebezpečí od roku 2003 vypustil.

Přestože zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, byly vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek vypuštěny z výčtu chráněných hodnot, není vyloučeno, aby k vyhlášení stavu nebezpečí došlo i při některých událostech ohrožujících tyto hodnoty. Situace, při nichž dojde k ohrožení vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku (např. zmíněný skokový nárůst kriminality či nepokojů v určité oblasti; ostatně ani např. migrační vlnu nelze z těchto důvodů do budoucna vyloučit, pokud by měla směřovat do určité oblasti), totiž často znamenají i ohrožení dalších hodnot, s nimiž zákon výslovně počítá, ať už lidského života, zdraví či majetku nebo i životního prostředí.

Další změna odst. 1 byla s účinností od 1.1.2011 provedena zákonem č. 430/2010 Sb., když z něho byla vypuštěna podmínka, že ohrožení shora uvedených chráněných hodnot by muselo nastat "v případě živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie, nehody nebo jiného nebezpečí". Tato změna dle našeho názoru potvrzuje záměr zákonodárce, aby se působnost KriZ nevztahovala pouze na živelní pohromy, havárie a další, veskrze přírodní či technické události, nýbrž i na okruh předem nevymezených nejrůznějších situací, které mohou nastat. Patrně z důvodu roztříštěnosti právní úpravy ovšem obdobná pasáž nebyla vypuštěna z čl. 5 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, proto tato podmínka nadále trvá pro vyhlášení nouzového stavu.

Zákonem č. 430/2010 Sb. byl v odst. 1 rovněž rozšířen okruh subjektů, jejichž běžná činnost nemůže odvrátit hrozící ohrožení chráněných hodnot, aby došlo ke splnění podmínek pro vyhlášení stavu nebezpečí. Od roku 2011 tak zákonodárce do tohoto okruhu ke správním úřadům a složkám IZS připustil ještě orgány krajů a obcí a subjekty KI.

V odst. 2 jsou upraveny náležitosti rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí. V tomto rozhodnutí tedy musí být uvedeny důvody, vymezeno území, na kterém má platit, a určena doba, po kterou má platit. Rovněž v tomto rozhodnutí musí být obsažen seznam krizových opatření a jejich rozsah. V případě, že stav nebezpečí je vyhlášen na základě mimořádné události podle zák. o IZS [viz definice mimořádné situace v § 2 písm. b) zák. o IZS], tato skutečnost se uvede v části rozhodnutí obsahující důvod stavu nebezpečí.

Stav nebezpečí smí být vyhlášen pouze na nezbytnou dobu. To znamená, že smí být vyhlášen pouze na takovou dobu, po kterou lze předpokládat ohrožení chráněných hodnot dle odstavce 1 a zároveň nemožnost odvrácení tohoto ohrožení běžnou činností správních úřadů, orgánů krajů a obcí, složek IZS nebo subjektů KI. V případě, že některá z podmínek vyhlášení stavu nebezpečí zanikne před uplynutím doby, na kterou byl stav nebezpečí vyhlášen, mělo by dojít k jeho zrušení dle odst. 8. Pokud naopak budou podmínky naplněny i na konci doby, na kterou byl stav nebezpečí vyhlášen, může dojít i k jeho prodloužení. Přitom je ovšem třeba mít na paměti v odst. 4 stanovený limit 30 dnů. K vyhlášení, resp. prodloužení stavu nebezpečí na celkovou dobu delší než 30 dnů musí dát výslovný souhlas vláda.

V rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí nesmí chybět jeho důvod. Z rozhodnutí tedy musí být zřejmé, kvůli které situaci je k vyhlášení stavu nebezpečí přikročeno, a zároveň informace o tom, které hodnoty chráněné odstavcem 1 jsou ohroženy. Z rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí dále musí být zřejmé, že ohrožení není možno odvrátit běžnou činností správních úřadů, orgánů krajů a obcí, složek IZS nebo subjektů KI.

V části obsahující důvod rozhodnutí musí být uvedeno, zda je stav nebezpečí vyhlášen na základě mimořádné události podle zákona o IZS. Mimořádná událost je definována v § 2 písm. b) zák. o IZS jako škodlivé působení sil a jevů vyvolaných činností člověka, přírodními vlivy a také havárie, které ohrožují život, zdraví, majetek nebo životní prostředí a vyžadují provedení záchranných a likvidačních prací. Dikce zákona při vyhlašování stavu nebezpečí vyžaduje vždy uvádět informaci o tom, zda je vyhlašována na základě mimořádné události podle zákona o IZS nebo ne.

Rozhodnutí o stavu nebezpečí musí obsahovat krizová opatření a jejich rozsah. Krizové opatření je v § 2 písm. c) KriZ definováno jako organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob. Úplný seznam krizových opatření neexistuje, nejčastěji nařizovaná krizová opatření jsou obsažena v § 14 odst. 4 KriZ. Při rozhodování o rozsahu krizových opatření je třeba posoudit konkrétní okolnosti konkrétní situace a rozhodnout o adekvátních krizových opatřeních. Při ukládání krizových opatření je ovšem třeba mít na paměti zásady obsažené zejména v čl. 4 odst. 4 Listiny, jež stanoví, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Každé krizové opatření tak musí obstát v testu proporcionality.

V praxi byla až na naprosto výjimečné případy vždy při vyhlášení stavu nebezpečí ukládána krizová opatření spočívající v ukládání pracovní výpomoci, ukládání povinnosti poskytnout věcné prostředky a bezodkladném provádění staveb, stavebních prací, terénních úprav nebo odstraňování staveb nebo porostů za účelem zmírnění nebo odvrácení ohrožení. V případě vyhlášení stavu nebezpečí z důvodu rozsáhlých povodní jsou často stanovena krizová opatření i ve formě nařízení hlášení přechodné změny pobytu osob, zajištění osob a jejich nouzového ubytování, zajištění ochrany majetku evakuovaných osob, zajištění uzávěry míst ohrožení a nařízení zákazu vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezeném místě, zajištění regulace a odklonu dopravy, zajištění přednostního zásobování dětských a zdravotnických zařízení, ozbrojených bezpečnostních sborů a jednotek požární ochrany, popřípadě dalších složek integrovaného záchranného systému, včetně nouzového zásobování pitnou vodou.

Jsme toho názoru, že v rozhodnutí o stavu nebezpečí nemá být pouze opsán seznam krizových opatření z KriZ, nýbrž tato by měla být alespoň částečně, byť jen obecně, konkretizována, kupříkladu které skupině osob (určené např. podle místa, kde se nacházejí) je ukládána jaká konkrétní pracovní povinnost, které stavby či stavební práce má obecně kdo provádět, kterým osobám (určeným např. podle místa skutečného pobytu) je uložena povinnost hlášení přechodné změny pobytu osob, ze které oblasti mají být obyvatelé evakuováni a kam či do kterých konkrétních míst se vyhlašuje zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob. Tím bude zvýšena právní jistota dotčených osob o tom, které povinnosti pro ně platí a které nikoliv. Přitom platí, že tato krizová opatření mohou být kdykoliv dle situace změněna. Je třeba mít ovšem na paměti, že krizová opatření mají ukládat konkrétní povinnosti pouze obecně vymezeným adresátům. Pro uložení konkrétní povinnosti konkrétní fyzické osobě srov. § 31, zejména pak institut pracovního příkazu v § 31 odst. 5; u právnických osob a podnikajících fyzických osob viz § 29.

V případě, že během trvání stavu nebezpečí bude rozhodnuto o změně krizových opatření, tato změna musí být rovněž vyhlášena, a to stejným způsobem jako samotný stav nebezpečí, tedy dle odst. 6.

Stav nebezpečí lze vyhlásit pro celé území kraje nebo jeho část. Pokud je stav nebezpečí vyhlášen pro část území kraje, je třeba v textu rozhodnutí přesně specifikovat toto území. Obvykle jde o výčet obcí na území kraje, pro něž stav nebezpečí platí. V minulosti ovšem došlo i k vyhlášení stavu nebezpečí pouze pro jedinou ulici za účelem odvrácení ohrožení vyvolaného sesuvem skalního masivu.

V praxi rozhodnutí hejtmanů o vyhlášení stavu nebezpečí jsou formálně upravena dvojím způsobem. "První variantou je forma stručná, která obsahuje důvod vyhlášení stavu nebezpečí, územní lokalizaci, seznam krizových opatření a vymezení doby trvání ve zjednodušené podobě, většinou na jedné straně formátu A4. Druhou variantou je forma podrobná, která kromě výše uvedených náležitostí obsahuje i podrobně rozvedené povinnosti dotčených osob, vyplývajících z jednotlivých krizových opatření, stanovení výjimek z plnění krizových opatření, ukládání sankcí a pokut při neplnění krizových opatření a také náhrady za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní výpomoci, případně náhrady škod dotčeným osobám."

Vhodnější je nepochybně druhá varianta, tedy podrobnější, která podle našeho názoru zvýší právní jistotu dotčených osob a díky ní se může předejít mnohým nejasnostem a sporům. Nakolik je ovšem tato úprava v souladu s ústavním pořádkem České republiky, to si řekneme později.

Byť komentované ustanovení neobsahuje jako povinnou náležitost dobu, na kterou se stav nebezpečí vyhlašuje, toto považujeme za velmi žádoucí. Rozhodnutí v praxi běžně označují hodinu, den, měsíc a rok, odkdy platí stav nebezpečí, jakož i přesný okamžik jeho skončení. Stav nebezpečí lze přitom zrušit již dříve či naopak prodloužit, přitom však nelze překročit maximální dobu, na kterou se stav nebezpečí vyhlašuje dle odst. 4.

V odst. 3 je stanovena pravomoc hejtmana kraje a primátora hlavního města Prahy (v KriZ je pro oba stanovena jednotná zkratka "hejtman") vyhlásit stav nebezpečí pro území kraje (tedy i Prahy) nebo jeho část. Jedná se o výlučnou pravomoc hejtmana. Pro vyhlášení stavu nebezpečí tedy není třeba schválení jakéhokoliv dalšího orgánu. Tím samozřejmě není vyloučeno (a v praxi to není výjimkou), že hejtman tak učiní až na základě doporučení některého jiného orgánu (např. bezpečnostní rady kraje nebo povodňové komise kraje). Samotné rozhodnutí ovšem musí učinit jedině hejtman.

V případě nepřítomnosti hejtmana nebo v době, kdy hejtman nevykonává funkci (např. z důvodu dovolené, dočasné pracovní neschopnosti, karantény, těhotenství nebo péče o dítě do 3 let věku), je oprávněn místo hejtmana vyhlásit stav nebezpečí náměstek hejtmana, kterého k zastupování hejtmana určí zastupitelstvo kraje (srov. § 64 krajského zřízení). Tento zastupitelstvem určený náměstek podle § 64a krajského zřízení vykonává pravomoci hejtmana i v případě, je-li hejtman ze své funkce odvolán nebo se funkce vzdal a není-li současně zvolen hejtman nový. Toto ustanovení dále stanoví: "Neurčilo-li zastupitelstvo takového náměstka hejtmana nebo byl-li náměstek hejtmana z funkce odvolán nebo se funkce vzdal současně s hejtmanem, pověří zastupitelstvo výkonem pravomocí hejtmana některého z členů rady." Jsme přesvědčeni, že toto pravidlo se uplatní nejen pro případ, kdy funkce hejtmana není obsazena (§ 64a krajského zřízení), nýbrž i pro případ nepřítomnosti hejtmana či v době, kdy hejtman nevykonává funkci (§ 64 krajského zřízení). Logickým výkladem totiž nelze než dojít k závěru, že rozhodnutí o stavu nebezpečí musí být možno vyhlásit kdykoliv, když jsou pro to splněny podmínky. Pokud tedy hejtman nevykonává funkci a náměstek hejtmana, zastupitelstvem určený k zastupování hejtmana, byl z funkce odvolán, vzdal se funkce či rovněž nevykonává funkci, je podle našeho názoru oprávněn stav nebezpečí vyhlásit rovněž zastupitelstvem pověřený člen rady ve smyslu poslední věty § 64a krajského zřízení.

Stav nebezpečí je rovněž oprávněn vyhlásit dosavadní hejtman, dosavadní náměstek či zastupitelstvem pověřený člen rady v období mezi dnem voleb do zastupitelstva kraje a zvolením nového hejtmana, popř. náměstka (srov. § 64b krajského zřízení). To obdobně platí i pro primátora hlavního města Prahy a jeho náměstky (srov. § 75 zák. o hl. m. Praze). Zákon o hlavním městě Praze sice výslovně nezakotvuje pravidlo o zastupitelstvem pověřeném členovi rady vykonávajícím funkci hejtmana, není-li obsazena či vykonávána funkce hejtmana a náměstků, podle našeho názoru by však toto pravidlo mohlo být pro hlavní město Prahu aplikováno analogicky z § 64a krajského zřízení.

V krizových situacích není času nazbyt, proto by vždy měla být k dispozici osoba oprávněná vykonávat pravomoci hejtmana, byť to nemusí být přímo hejtman, ale i náměstek, příp. pověřený člen rady. Tato osoba disponuje nejen právem rozhodovat o stavu nebezpečí dle § 3, nýbrž i veškerými dalšími pravomocemi hejtmana, vyplývajícími z KriZ.

Jakmile dojde k vyhlášení stavu nebezpečí, hejtman má povinnost neprodleně o tom informovat vládu, Ministerstvo vnitra, sousední kraje, a pokud mohou být krizovou situací dotčeny, též další kraje. Ve výčtu nejsou zmíněny dotčené obce, na jejichž území je vyhlášen stav nebezpečí, ovšem nepochybně je vhodné o vyhlášení stavu nebezpečí informovat i tyto obce.

Zákon stanoví třicetidenní dobu, na kterou lze nanejvýš vyhlásit stav nebezpečí. V případě, že by měla být tato doba prodloužena, musí s tím vyslovit souhlas vláda. Samozřejmě není vyloučeno, aby hejtman vyhlásil stav nebezpečí na dobu jen několika dní a následně tuto dobu prodloužil. K takovému prodloužení není třeba souhlasu vlády. Souhlasu vlády je třeba teprve v případě, kdy by stav nebezpečí měl přesáhnout dobu 30 dnů. V takovém případě hejtman požádá vládu o vyslovení souhlasu s prodloužením této doby. Pokud s tím vláda vysloví souhlas, hejtman může prodloužit dobu, na kterou byl stav nebezpečí vyhlášen; z důvodu právní jistoty je přitom žádoucí, aby rozhodnutí o prodloužení stavu nebezpečí obsahovalo informaci, že s ním vyslovila souhlas vláda. Pokud by stav nebezpečí měl trvat déle než 30 dnů a vláda nevyslovila souhlas s jeho prodloužením, stav nebezpečí zanikne uplynutím třicetidenní doby.

KriZ neobsahuje vlastní úpravu počítání času. Proto se nabízí použití obecné právní úpravy počítání času obsažené v § 605 a násl. obč. zák. Podle § 605 odst. 1 obč. zák. lhůta nebo doba určená podle dnů počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek.

Naproti tomu stav nebezpečí je v praxi nejčastěji vyhlašován s účinností od určité hodiny ve dni vyhlášení. Podle našeho názoru by po uplynutí 30 dnů (nedá-li vláda souhlas s prodloužením) měl stav nebezpečí zaniknout nejpozději ve stejnou hodinu, jako byl vyhlášen. Pokud je tedy stav nebezpečí vyhlášen např. na dobu od 10. září, 12.00 hodin, pak by mělo platit, že bez souhlasu vlády s jeho prodloužením zanikne nejpozději 10. října téhož roku v 12.00 hodin. V praxi se občas vyskytují případy, kdy se stav nebezpečí vyhlašuje až do půlnoci dne, v němž uplyne třicetidenní doba (tj. v tomto případě do 10. října, 24.00 hodin). Takový přístup však považujeme přinejmenším za sporný a jdoucí nad rámec zákona, když by fakticky byl stav nebezpečí vyhlášen na dobu 30,5 dne. V případě, že stav nebezpečí by byl vyhlášen v brzkých ranních hodinách, by pak při použití tohoto výkladu mohl hejtman vyhlásit stav nebezpečí na téměř 31 dnů, což je v rozporu s komentovaným ustanovením. V § 608 obč. zák. je stanoveno, že lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než jsou dny, se počítá od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy skončí. Je pravdou, že KriZ počítá se lhůtou 30 dní, tedy podle jazykového výkladu by se § 608 obč. zák. neměl na komentované ustanovení vztahovat; na druhou stranu KriZ je velmi specifickým předpisem upravujícím krizové situace, v nichž hrají podstatnou roli i kratší časové úseky; úmyslem zákonodárce jistě nebylo vytvářet prostor pro nežádoucí situace, kdy by hejtman mohl překročit zákon a vyhlásit stav nebezpečí na dobu přesahující 30 dnů, aniž by s tím vláda vyslovila souhlas. Proto je dle našeho názoru třeba, aby se třicetidenní lhůta začala počítat od okamžiku, v němž nabylo účinnosti rozhodnutí hejtmana o vyhlášení stavu nebezpečí. Domníváme se, že takové pravidlo by mělo být výslovně uvedeno i v komentovaném ustanovení, které je v současném znění nedostatečné. Rovněž i při změně času z letního na zimní či naopak je podle našeho názoru třeba tuto změnu zohlednit. Maximální dobu 30 dnů je tedy podle našeho názoru třeba vykládat jako dobu 720 hodin.

KriZ nestanoví maximální dobu trvání stavu nebezpečí. Vláda by ovšem ve svém souhlasu s prodloužením stavu nebezpečí měla stanovit maximální dobu, o kterou je možné stav nebezpečí prodloužit. Pokud by se následně ukázalo, že ani tato doba není dostatečná a nadále trvají podmínky stavu nebezpečí dle odst. 1., vláda může rozhodovat o dalších případných prodlouženích stavu nebezpečí. Jestliže se kdykoliv během této doby ukáže, že podmínky pro vyhlášení stavu nebezpečí odpadly, hejtman nebo vláda kdykoliv před uplynutím doby, na kterou byl stav nebezpečí vyhlášen, příp. doby, o kterou vláda prodloužila možnost jeho trvání, stav nebezpečí zruší.

Shledá-li hejtman, že nejsou naplněny podmínky pro vyhlášení stavu nebezpečí, avšak došlo ke splnění podmínek pro vyhlášení nouzového stavu, hejtman neprodleně požádá vládu o vyhlášení nouzového stavu. To tedy znamená, že hejtman musí nejprve sám posoudit, zda nastaly podmínky pro vyhlášení nouzového stavu. Důvody a splnění ústavních podmínek pro vyhlášení nouzového stavu by měl hejtman uvést v žádosti adresované vládě. Jelikož v tomto případě hejtman podává žádost vládě, je patrně v daný okamžik osobou, která je podrobně obeznámena s vzniklou situací a jejími příčinami. Proto je vhodné a žádoucí, aby hejtmanova žádost obsahovala i návrh krizových opatření pro nouzový stav.

O takové žádosti by vláda podle našeho názoru měla rovněž rozhodnout neprodleně. Předseda vlády tak může svolat schůzi vlády, přičemž dle čl. V. odst. 3 jednacího řádu vlády ve výjimečných a zvlášť naléhavých případech může předseda vlády zaslat program schůze vlády nebo jeho dodatek ve lhůtě kratší než předpokládaných šest dnů přede dnem konání jednání schůze vlády. Předseda vlády rovněž může využít svého oprávnění dle čl. 5 odst. 3 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, podle něhož je-li nebezpečí z prodlení, může vyhlásit nouzový stav předseda vlády; jeho rozhodnutí vláda do 24 hodin od vyhlášení schválí nebo zruší.

Podle čl. 5 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR vláda může vyhlásit nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Naproti tomu podle § 3 odst. 1 KriZ stav nebezpečí lze vyhlásit, pokud nedosahuje intenzita ohrožení značného rozsahu. Z právní úpravy tedy vyplývá, že je-li dán značný rozsah ohrožení, je namístě vyhlásit nouzový stav. Pokud tento značný rozsah není dán, má být vyhlášen stav nebezpečí.

Co se týče otázky, kdy intenzita ohrožení dosahuje značného rozsahu, tuto je možné posuzovat pouze případ od případu a patrně není možno teoreticky vymezit tento neurčitý právní pojem.

Čistě teoreticky platí, že v každé konkrétní situaci může být vyhlášen právě jeden z těchto krizových stavů, nikoliv druhý. Jestliže tedy jsou naplněny podmínky pro vyhlášení nouzového stavu, neměl by být vyhlášen stav nebezpečí a naopak. Takto ovšem podle našeho názoru nelze postupovat bezvýjimečně.

V praxi je třeba řešit krizové situace urychleně a bez zbytečného odkladu. Proto si podle našeho názoru lze představit situaci, kdy hejtman sice shledá, že byly naplněny podmínky vyhlášení nouzového stavu, a požádá vládu o jeho vyhlášení, ovšem vláda bez zbytečného odkladu nebude svolána ke schůzi, aby o této žádosti rozhodla, předseda vlády nevyužije svého oprávnění dle čl. 5 odst. 3 ústavního zák. o bezpečnosti ČR vyhlásit nouzový stav sám, příp. vláda žádost hejtmana o vyhlášení nouzového stavu zamítne.

V takovém případě je podle našeho názoru možné, a dokonce i žádoucí, aby hejtman vyhlásil stav nebezpečí, byť dle striktního výkladu právní úpravy a definice stavu nebezpečí by pro jeho vyhlášení z důvodu dosažení značného rozsahu intenzity ohrožení (na rozdíl od vyhlášení stavu nebezpečí) nebyly splněny podmínky. Do doby rozhodnutí vlády ovšem často nelze vyčkávat a krizovou situaci je třeba řešit ihned. Pokud nouzový stav nebude vyhlášen, nadále pochopitelně může trvat stav nebezpečí, ačkoliv hejtman bude nadále přesvědčen o nezbytnosti vyhlášení nouzového stavu. V opačném případě, kdyby vláda nevyhlásila nouzový stav (např. z důvodu, že byly splněny podmínky pouze pro vyhlášení stavu nebezpečí) a hejtman odmítl vyhlásit stav nebezpečí s tím, že pro tento krizový stav nejsou naplněny podmínky, když ohrožení dosahuje intenzity značného rozsahu, takový postup by byl v rozporu se smyslem krizové legislativy a zabránil by možnosti účinného řešení nastalé krizové situace. Pokud tedy existuje ohrožení chráněných hodnot, jež není možné odvrátit běžnou činností správních úřadů, orgánů krajů a obcí, složek IZS nebo subjektů KI, je namístě vyhlásit přinejmenším stav nebezpečí (byť by hejtman byl přesvědčen o splnění podmínek pro vyhlášení nouzového stavu).

KriZ s možností, že bude vyhlášen stav nebezpečí i za splnění podmínek pro vyhlášení nouzového stavu, počítá právě v komentovaném ustanovení. Hejtman tedy vyhlásí stav nebezpečí a požádá vládu o vyhlášení nouzového stavu. Pokud této žádosti vláda nevyhoví, nadále trvá stav nebezpečí. V případě, že vláda (příp. její předseda za následného schválení vlády dle čl. 5 odst. 3 ústavního zák. o bezpečnosti ČR) vyhlásí nouzový stav, není účelné, aby nadále byl vyhlášen i stav nebezpečí. V takovém případě by mělo dojít ke zrušení vyhlášeného stavu nebezpečí, ať už ze strany hejtmana, nebo vlády.

Vláda v rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu rozhodne o krizových opatřeních. Platí, že krizová opatření vyhlášená hejtmanem končí okamžikem, kdy nabude účinnosti rozhodnutí vlády (případně předsedy vlády dle čl. 5 odst. 3 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, je-li nebezpečí z prodlení) o vyhlášení nouzového stavu, nebude-li rozhodnuto jinak. Pokud vláda, příp. její předseda rozhodne tak, že zachová platnost krizových opatření vyhlášených hejtmanem nebo některých z nich, nadále se tato krizová opatření považují za nařízená vládou.

Podmínkou nabytí platnosti a účinnosti rozhodnutí hejtmana o stavu nebezpečí je jeho publikace ve Věstníku právních předpisů kraje (dále jen "Věstník"), jehož existenci upravuje zejména § 8 krajského zřízení. Rozhodnutí o stavu nebezpečí nabývá účinnosti okamžikem, který se v něm stanoví; tento okamžik však nesmí nastat dříve, než dojde k publikaci ve Věstníku, jinak by došlo k nepřípustné pravé retroaktivitě (obdobně srov. § 8 odst. 5 krajského zřízení). Rozhodnutí o stavu nebezpečí musí být rovněž zveřejněno na úřední desce krajského úřadu a na úředních deskách obecních úřadů na území, kde je stav nebezpečí vyhlášen, tedy na úřední desce každého OÚ pro území, pro jehož obce nebo jejich části je stav nebezpečí vyhlášen. Podle našeho názoru by i toto zveřejnění rozhodnutí mělo být učiněno nejpozději v okamžiku, kdy rozhodnutí nabývá účinnosti.

Otázkou je, jakou formu bude mít rozhodnutí hejtmana o stavu nebezpečí. Není pochyb o tom, že vyhlášení takového rozhodnutí je výkonem přenesené působnosti. V § 7 krajského zřízení je stanoveno, že na základě a v mezích zákona rada vydává právní předpisy v přenesené působnosti, je-li k tomu kraj zákonem zmocněn; tyto právní předpisy se nazývají nařízení kraje. Vydání rozhodnutí o stavu nebezpečí sice lze považovat za vydání právního předpisu v přenesené působnosti, ovšem nejedná se o vydání právního předpisu radou, nýbrž samotným hejtmanem. V § 61 krajského zřízení jsou stanoveny pravomoci hejtmana; v § 61 odst. 3 písm. g) krajského zřízení je stanoveno oprávnění hejtmana vykonávat další úkoly v samostatné nebo přenesené působnosti, pokud jsou mu svěřeny zastupitelstvem, radou nebo tak stanoví zákon. Ani z tohoto ustanovení tedy není zřejmé, jakou formu bude mít rozhodnutí hejtmana o stavu nebezpečí. V § 38 KriZ je vyloučena aplikace spr. ř. na rozhodování a ukládání povinností dle KriZ s výjimkou § 6 odst. 5, § 9 odst. 3 písm. c) a § 34-34b.

Vydávání nařízení v přenesené působnosti je svěřeno radě, nikoliv hejtmanovi; KriZ radě nesvěřuje žádnou působnost. KriZ v souvislosti s vyhlášením stavu nebezpečí hovoří pouze o rozhodnutí. Obdobně i ústavní zák. o bezpečnosti ČR používá pojem "rozhodnutí" v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu. Pojem "rozhodnutí" ústavní zák. o bezpečnosti ČR používá i pro vyhlášení stavu ohrožení státu a nouzového stavu (srov. čl. 12 ústavní zák. o bezpečnosti ČR), ovšem z norem ústavního pořádku je zřejmé, že tyto dva stavy mohou být vyhlášeny Parlamentem pouze ve formě usnesení (srov. čl. 7 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR a čl. 39 odst. 2 a odst. 3 Ústavy). Co se týče formy rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí, tato z žádného jiného právního předpisu nevyplývá.

Ani mezi autory této publikace nepanuje jednoznačná shoda na tom, jakou formu má mít rozhodnutí o stavu nebezpečí. Podle autora Jiřího Vaníčka má rozhodnutí o stavu nebezpečí charakter nařízení jako právního předpisu kraje v přenesené působnosti ve smyslu § 7 krajského zřízení. Podle autora Ondřeje Vodehnala má toto formu rozhodnutí (nikoliv však rozhodnutí ve smyslu § 67 odst. 1 spr. ř., nýbrž rozhodnutí ), když KriZ toto označuje jako rozhodnutí a podobně i nouzový stav by měl být vyhlášen formou rozhodnutí (samostatným aktem při vyhlášení nouzového stavu by ovšem mělo být ve smyslu § 5 KriZ vyhlášeno, která práva se po dobu trvání nouzového stavu omezují, přičemž tento akt by již měl mít formu nařízení, srov. komentář k § 5); rozhodnutí o stavu nebezpečí navíc není právním předpisem (viz níže v části nazvané Soudní přezkum rozhodnutí o stavu nebezpečí), a proto podle tohoto autora nemůže mít charakter nařízení ve smyslu § 7 krajského zřízení. V dosavadní praxi byla pro vyhlášení stavu nebezpečí vždy využita forma rozhodnutí. Zákonodárce by měl podle názoru obou autorů každopádně jasně specifikovat formu, v níž má být stav nebezpečí vyhlášen.

Smyslem komentovaného ustanovení je, aby se obyvatelé (ale i další osoby zde se zdržující) dotčených území, resp. kraje, co nejdříve dozvěděli o vyhlášení stavu nebezpečí. Proto nestačí zveřejnění této informace ve Věstníku a na úředních deskách dotčených obcí, nýbrž je třeba informovat veřejnost co nejefektivněji. Využít tak lze především televizní a rozhlasové vysílání veřejnoprávních i soukromých médií (nejen regionálních, nýbrž i celostátních), internet (zpravodajské servery, internetové stránky kraje a dotčených obcí), místní rozhlas, ale i tzv. nová média jako sociální sítě apod. V současné době neustále přibývá nejrůznějších způsobů, jak účinně informovat veřejnost, a kraj by se měl snažit tyto způsoby v široké míře využívat, aby co nejdříve bylo o vyhlášeném stavu nebezpečí informováno obyvatelstvo dotčených oblastí, jakož i další lidé, kteří se v těchto místech nacházejí.

Co se týče zákonem stanovené povinnosti provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a vydavatelů periodického tisku informovat o vyhlášeném stavu nebezpečí, v § 32 odst. 1 písm. k) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, je stanovena povinnost provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání "poskytnout v naléhavém veřejném zájmu státním orgánům a orgánům územní samosprávy na jejich žádost nezbytný vysílací čas pro důležitá a neodkladná oznámení v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu, stavu ohrožení státu, válečného stavu, stavu kybernetického nebezpečí, nebo opatření na ochranu veřejného zdraví; odpovědnost za obsah těchto oznámení má osoba, které byl vysílací čas poskytnut".

Podobně v § 6 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), je stanoveno: "V naléhavém veřejném zájmu je vydavatel povinen uveřejnit v periodickém tisku důležité a neodkladné oznámení státního orgánu a orgánu územní samosprávy, zejména je povinen uveřejnit rozhodnutí o nouzovém stavu, o stavu ohrožení státu nebo o válečném stavu. Toto oznámení musí být uveřejněno v nejbližším vydání periodického tisku následujícím po doručení jeho textu vydavateli způsobem graficky jej zvýrazňujícím a odlišujícím od ostatního obsahu periodického tisku." Toto ustanovení je pouze demonstrativní a pod důležité a neodkladné oznámení státního orgánu a orgánu území samosprávy lze jistě podřadit i oznámení o vyhlášení stavu nebezpečí, byť není výslovně zmíněno v zákoně. Naproti tomu provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání nemají zákonem stanovenou povinnost zveřejnit tuto informaci (ta se týká toliko vyhlášení nouzového stavu, stavu ohrožení státu, válečného stavu, stavu kybernetického nebezpečí a opatření na ochranu veřejného zdraví). Přesto je zřejmé, že vyhlášení stavu nebezpečí je tak závažnou informací, že provozovatelé médií by ji měli zveřejnit (a v naprosté většině případů tak činí) i bez zákonem uložené povinnosti. Nepřímo jim tato povinnost vyplývá právě z komentovaného ustanovení, podle něhož rozhodnutí o stavu nebezpečí krajský úřad zveřejní též dalšími způsoby v místě obvyklými, zejména prostřednictvím hromadných informačních prostředků a místního rozhlasu.

KriZ zakazuje vyhlásit stav nebezpečí z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů. Podle čl. 27 odst. 4 Listiny právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny je možno se tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.

V České republice chybí obecný zákon o stávce, přestože se v minulosti již vyskytly pokusy takový zákon přijmout. Zákonná úprava stávky (konkrétně stávky ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy) je tak obsažena pouze v § 16-26 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Pokud je tedy vedena stávka dle tohoto zákona, nelze z důvodu takové stávky vyhlásit stav nebezpečí.

V době "mimořádných opatření" ovšem takovou stávku nelze vyhlásit; pokud taková stávka přesto bude vyhlášena, jde o stávku zakázanou dle § 20 písm. f), příp. písm. k) zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. S ohledem na kontext, v němž je v § 20 tohoto zákona použit pojem "mimořádná opatření", máme za to, že se jedná i o krizová opatření vyhlášená dle KriZ.

Stávku nelze řešit prostřednictvím vyhlášení krizového stavu (srov. čl. 5 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, kde je obsaženo obdobné ustanovení zakazující vyhlášení nouzového stavu z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů), ani proti účastníkům stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů zaměstnanců nesmí být použity ozbrojené síly (srov. § 11 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky).

Smyslem tohoto ustanovení je zřejmě snaha zákonodárce, aby stávka byla řešena vyjednáváním mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, nikoliv mocenským zásahem orgánů veřejné moci.

Na druhou stranu jsme toho názoru, že pokud by stávka ohrožovala hodnoty chráněné KriZ, tj. především životy, zdraví, majetek či životní prostředí, pak zákaz stanovený komentovaným ustanovením neplatí. Takové právo na stávku by totiž výrazně narušovalo základní práva a svobody jiných, jakož i veřejný zájem, a těmito hodnotami by bylo v testu proporcionality převáženo. To ostatně vyplývá i z čl. 6 odst. 4 ve spojení s čl. 31 Evropské sociální charty, kde jsou předpokládána omezení (mimo jiné) práva na stávku, která jsou stanovená zákonem a jsou v demokratické společnosti nezbytná na ochranu práv a svobod jiných nebo na ochranu veřejného zájmu, národní bezpečnosti, veřejného zdraví nebo morálky.

Dále je třeba zdůraznit, že komentované ustanovení se týká pouze stávky vyhlášené na ochranu práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů, a to v souladu s § 16-26 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání.

Na přelomu let 2010 a 2011 se uskutečnila výzva "Děkujeme, odcházíme", kdy více než 3 000 českých nemocničních lékařů dalo svým zaměstnavatelům výpovědi, v důsledku čehož hrozilo značné omezení a v některých krajích faktické ochromení možnosti poskytovat zdravotní péči. Jako jedno z možných řešení této situace bylo některými politiky zvažováno vyhlášení stavu nebezpečí. V tomto případě by se neuplatnilo komentované ustanovení, neboť podání výpovědí není stávkou; vzhledem k možnému ohrožení života a zdraví značného množství obyvatelstva při nemožnosti poskytování zdravotní péče v dostatečném rozsahu tedy přinejmenším v některých krajích mohly být naplněny podmínky pro vyhlášení stavu nebezpečí. Tímto institutem by ovšem teoreticky bylo možno nastalou situaci řešit pouze na velmi krátkou a omezenou dobu; zaměstnavatelé by tak jako tak museli s bývalými zaměstnanci začít vyjednávat, příp. zaměstnat jiné lékaře. K vyhlášení stavu nebezpečí nakonec nedošlo, když zaměstnavatelé se ve většině případů dohodli se zaměstnanci na odvolání jejich výpovědí.

Stav nebezpečí končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen. Přitom platí, že tato doba může dle odst. 4 trvat nanejvýše 30 dnů. Hejtman může tuto dobu prodloužit pouze se souhlasem vlády.

V praxi nastaly i případy, kdy v rozhodnutí nebylo stanoveno, dokdy má stav nebezpečí platit. Absenci takového určení považujeme za nežádoucí. Na druhou stranu tato vada podle našeho názoru nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí o stavu nebezpečí. Pokud ovšem nedojde k jeho zrušení, platí, že stav nebezpečí zanikne uplynutím zákonem stanovené třicetidenní doby, příp. doby, o kterou vláda souhlasila s prodloužením stavu nebezpečí.

Hejtman i vláda mohou kdykoliv před uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen, stav nebezpečí zrušit. Vláda je povinna zrušit stav nebezpečí, nejsou-li splněny podmínky pro jeho vyhlášení. V takovém případě pochopitelně může zrušit stav nebezpečí i hejtman, byť to není výslovně uvedeno v textu komentovaného ustanovení. Vzhledem k tomu, že hejtman se při vyhlášení stavu nebezpečí musel domnívat, že podmínky pro jeho vyhlášení byly splněny, bude taková situace spíše výjimečná (např. změna právního názoru hejtmana, popř. změna osoby hejtmana).

V komentovaném ustanovení se pojednává o rozhodnutí vlády o zrušení stavu nebezpečí. Toto rozhodnutí se zveřejňuje obdobně jako rozhodnutí dle odst. 6. Máme za to, že toto ustanovení by se mělo vztahovat i na rozhodnutí hejtmana o zrušení stavu nebezpečí. Skutečnost, že zákonodárce opomněl stanovit povinnost zveřejnit rozhodnutí hejtmana o zrušení stavu nebezpečí, podle našeho názoru nebrání tomu, aby došlo k jeho zveřejnění obdobně jako dle odst. 6, a to z důvodu informovanosti široké veřejnosti. V komentovaném ustanovení by podle našeho názoru měla být stanovena povinnost vyhlásit rozhodnutí (jak vlády, tak i hejtmana) o zrušení stavu nebezpečí rovněž i ve Věstníku.

Samostatnou a poměrně zásadní otázkou je problematika soudního přezkumu rozhodnutí o stavu nebezpečí.

V čl. 36 odst. 2 Listiny je stanoveno, že kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak; z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba pojem "rozhodnutí orgánu veřejné správy" obsažený v čl. 36 odst. 2 Listiny interpretovat extenzivně. V KriZ není otázka soudního přezkumu rozhodnutí o stavu nebezpečí nikterak upravena; to znamená, že zákon nestanoví jinak než čl. 36 odst. 2 věta první Listiny. Rozhodnutí o stavu nebezpečí se navíc nepochybně týká přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny; i kdyby KriZ obsahoval výjimku ze soudního přezkumu rozhodnutí o stavu nebezpečí, taková výjimka by podle našeho názoru byla protiústavní (v rozporu s čl. 36 odst. 2 větou druhou Listiny).

S ohledem na tyto skutečnosti máme za to, že rozhodnutí o stavu nebezpečí je přezkoumatelné ve správním soudnictví. Jde o otázku dosud judikaturou neřešenou, a tedy na okraj poznamenáváme, že i kdyby správní soudy dospěly k závěru, že rozhodnutí o stavu nebezpečí není přezkoumatelné ve správním soudnictví, pak by přesto bylo přezkoumatelné alespoň Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zák. o ÚS, neboť ústavní stížnost je dle těchto ustanovení oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Aby bylo možno konkretizovat možnost soudní ochrany proti nezákonnému rozhodnutí o stavu nebezpečí, je třeba zodpovědět otázku, jakou má toto rozhodnutí povahu.

Jako první se nabízí otázka, zda se jedná o rozhodnutí jakožto správní akt. Podle § 67 odst. 1 spr. ř. rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách. Podobnou, byť stručnější definici obsahuje i § 65 odst. 1 s. ř. s.

Teorie správního práva definuje správní akt pěti znaky: 1. jednání správního úřadu či jiného subjektu na základě zákona, 2. jednostranný autoritativní výrok o právech a povinnostech směřující vůči nepodřízeným subjektům (adresátům), 3. adresáti se nenacházejí ve stejném (rovném) postavení jako správní úřad či jiný subjekt, který akt vydává, 4. správní akt se týká konkrétní (jedinečné) věci i konkrétních adresátů, 5. správní akt je ve vztahu k adresátům právně závazný a (státní mocí) vynutitelný (Sládeček, 2013, s. 117).

Jelikož rozhodnutí o stavu nebezpečí se netýká konkrétních adresátů (není splněn znak č. 4), máme za to, že se nejedná o rozhodnutí jakožto správní akt.

Jako další se nabízí otázka, zda rozhodnutí o stavu nebezpečí může být právním předpisem. Byť se toto rozhodnutí dle odst. 6 zveřejňuje ve Věstníku právních předpisů kraje, máme za to, že se o normativní právní akt svojí povahou nejedná. K tomu lze odkázat na argumentaci Ústavního soudu, který se zabýval otázkou, zda rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii je právním předpisem: "Nelze si však nevšimnout specifičnosti amnestijního rozhodnutí, jež spočívá v tom, že oproti (standardnímu) právnímu předpisu nemá všechny jeho obsahové znaky, jestliže neobsahuje opakovatelné pravidlo (je naopak jednorázové); přitom právě trvalost je významným znakem obecné normy (dojde-li k naplnění normy, platí dále pro budoucí případy daného druhu), což v případě amnestijního rozhodnutí neplatí, a není proto také kdykoliv zaměnitelné pozdější obecnou normou podle zásady . Odlišnost panuje i v rovině formální (názvem jde o rozhodnutí), jakož i funkcionální, neboť neplní roli právního předpisu, nýbrž výjimky z něj." (Pl. ÚS 4/13) Tato argumentace Ústavního soudu, týkající se rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, je podle našeho názoru do značné míry uplatnitelná i na rozhodnutí o stavu nebezpečí; toto rozhodnutí podle našeho názoru tedy není právním předpisem.

Jako další se nabízí otázka, zda rozhodnutí o stavu nebezpečí je opatřením obecné povahy. Opatření obecné povahy je právní naukou vymezeno mimo jiné jako "úkon nacházející se (kdesi) na pomezí mezi právními předpisy a správními rozhodnutími: s právními předpisy má (především) společné znaky blíže nevymezené množiny adresátů (osob, které zavazuje) a možnosti přezkumu soudními orgány (nikoliv však Ústavním soudem, ale krajskými soudy jako soudy správními), se správními akty ho spojuje konkrétnost určité věci, kterou se zabývá, a eventualita přezkumu v rámci veřejné správy; pro oba úkony je typická jednostrannost (jde o vrchnostenský akt)." (Sládeček, 2013, s. 168-169)

V judikatuře jsou opatření obecné povahy vymezena obdobně jako v právní teorii, kupříkladu jako "konkrétně- správní akty, stojící svou povahou mezi správním rozhodnutím a právním předpisem, jejichž účelem je řešit jednotlivou, určitou (konkrétní) věc v oblasti veřejné správy, které se však vztahují na neurčitý a přesně ani neurčitelný počet osob". (NSS 4 Ao 4/2010-195)

Rozhodnutí o stavu nebezpečí splňuje definiční znaky opatření obecné povahy, jak jsou vymezeny právní teorií a převzaty judikaturou Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutí o stavu nebezpečí řeší jednotlivou (konkrétní) věc, tj. konkrétní, aktuálně vzniklé nebezpečí, avšak vztahuje se na blíže nevymezenou množinu jeho adresátů; rozhodnutí o stavu nebezpečí se tak svojí povahou nachází na pomezí mezi právními předpisy a správními rozhodnutími.

Pro zodpovězení otázky, zda rozhodnutí o stavu nebezpečí je opatřením obecné povahy, či nikoliv, je stěžejní, zda opatření obecné povahy se má chápat ve formálním nebo materiálním pojetí.

Nejvyšší správní soud zpočátku zastával materiální pojetí, podle něhož "není podstatné, zda zvláštní zákon výslovně mluví o tom, že určitý orgán veřejné správy má vydat opatření obecné povahy, ale postačuje, když lze ustanovení zákona vyložit tak, že zde stanovená pravomoc a působnost jsou materiálně (z hlediska obsahu) realizovatelné právě pomocí vydání opatření obecné povahy". (Sládeček, 2013, s. 170)

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se posléze v usnesení NS 3 Ao 1/2007-44 přiklonil k formálnímu pojetí, podle něhož "rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda je příslušný správní akt opatřením obecné povahy, nejsou materiální znaky (byť je nepochybné, že by zákonodárce měl při své legislativní činnosti dbát na to, aby při úpravě tohoto institutu ve zvláštních zákonech byl obsah v souladu s formou), ale rozhodující je skutečnost, zda tuto právní formu pro vydání aktu zvláštní zákon předepisuje".

Toto usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ovšem bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 14/07. Ústavní soud se přiklonil k materiálnímu pojetí opatření obecné povahy. Nejvyšší správní soud toto materiální pojetí přijal a ve své judikatuře je dosud plně respektuje (srov. např. NS 7 As 249/2014-102, NS 5 As 85/2015-36).

Jelikož rozhodnutí o stavu nebezpečí splňuje definiční kritéria opatření obecné povahy a na základě shora zmíněného nálezu Ústavního soudu je třeba uplatňovat materiální pojetí opatření obecné povahy, jsme přesvědčeni o tom, že rozhodnutí o stavu nebezpečí je soudně přezkoumatelné jako opatření obecné povahy. Podle našeho názoru tak není na závadu, že vydání opatření obecné povahy nepředchází řízení dle § 171-174 spr. ř. To ostatně potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8.2010, č. j. 2 Ao 3/2010-55, podle něhož "není jistě vyloučen ani úkon, který je po materiální stránce opatřením obecné povahy, nicméně řízení o jeho přijetí výslovně upraveno není a pod režim správního řádu by jej nebylo možno podřadit".

Rozhodnutí o stavu nebezpečí je tak dle našeho názoru přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví, a to za podmínek § 101a-101d s. ř. s. Do konce roku 2011 byl k soudnímu přezkumu opatření obecné povahy věcně příslušný Nejvyšší správní soud (dle tehdejšího § 101c s. ř. s.). Po novele soudního řádu správního provedené zákonem č. 303/2011 Sb. jsou s účinností od 1.1.2012 k tomuto soudnímu přezkumu věcně příslušné krajské soudy, přičemž v § 101b odst. 1 s. ř. s. je stanoveno, že návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části lze podat do 3 let od nabytí účinnosti tohoto opatření obecné povahy.

Lze očekávat, že než správní soud stihne rozhodnout o návrhu na zrušení rozhodnutí o stavu nebezpečí, toto rozhodnutí zanikne v souladu s § 3 odst. 8 KriZ uplynutím doby, na kterou byl stav nebezpečí vyhlášen, příp. bude zrušen hejtmanem či vládou. K této situaci může dojít i přesto, že soud má o návrhu rozhodnout rychle, nejpozději do 90 dnů od jeho podání (srov. § 101d odst. 2 s. ř. s.). Správní soud by podle našeho názoru měl přesto rozhodnout o návrhu, s tím, že zrušené či zaniklé rozhodnutí by již nezrušil, nýbrž by v případě důvodnosti návrhu pouze ve výroku rozsudku uvedl, že napadené rozhodnutí o stavu nebezpečí bylo nezákonné (podobně jako tak správní soudy činí v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, netrvá-li tento zásah nadále, srov. § 87 s. ř. s.). V opačném případě by správní soud popřel právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy zaručené čl. 36 odst. 2 Listiny; ohroženo by mohlo být i právo na náhradu škody po státu za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup dle čl. 36 odst. 3 Listiny uplatňované dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), když správní soud by i v případě nezákonnosti rozhodnutí o stavu nebezpečí o návrhu mohl odmítnout rozhodnout pouze proto, že toto rozhodnutí zaniklo nebo bylo zrušeno dříve, než soud o návrhu rozhodl. Žádným rozhodnutím by tak nebyla deklarována nezákonnost vyhlášeného rozhodnutí o stavu nebezpečí a uplatnění nároku na náhradu škody způsobené orgány veřejné moci by kvůli tomu mohlo být odepřeno.

Na okraj upozorňujeme, že vzhledem ke skutečnosti, že vydání rozhodnutí o stavu nebezpečí nepředchází řízení dle § 171-174 spr. ř. (což je zcela pochopitelné vzhledem k rychlosti, s jakou musí být rozhodnutí o stavu nebezpečí vydáno, nadto, že aplikace spr. ř. na rozhodování a ukládání povinností dle KriZ je až na výjimky vyloučena § 38 KriZ), nelze na rozhodnutí o stavu nebezpečí aplikovat ani § 174 odst. 2 spr. ř. pojednávající o posouzení souladu opatření obecné povahy s právními předpisy v přezkumném řízení. Možnost zrušit rozhodnutí o stavu nebezpečí ze strany hejtmana či vlády navíc upravuje § 3 odst. 8 KriZ.

Rozhodnutí o stavu nebezpečí není jediným opatřením obecné povahy, se kterým počítá KriZ; podle KriZ se opatřením obecné povahy určují prvky KI a prvky EKI [srov. § 9 odst. 3 písm. c), § 13 odst. 4 písm. c), § 4 písm. e) ve spojení s § 29 písm. a)].

Oprávnění vlády plynou z jejího ústavního postavení jakožto vrcholného orgánu výkonné moci (čl. 67 odst. 1 Ústavy). Jak uvádí jednací řád vlády, vláda jako vrcholný orgán výkonné moci rozhoduje na základě zákonů a v jejich mezích o zásadních otázkách celostátního významu, pokud rozhodování o nich nepřísluší ministerstvům, jiným ústředním orgánům státní správy, nebo jimi řízeným orgánům. Vláda přijímá rozhodnutí zpravidla na základě materiálu předloženého jí členem vlády, výjimečně na základě ústní informace člena vlády, jde-li o věc, která nesnese odkladu. Rozhodnutí vlády mají formu usnesení vlády. Usnesení vlády zavazují všechny členy vlády, ministerstva, jiné ústřední orgány státní správy, ostatní správní úřady a další subjekty, pokud tak stanoví zvláštní zákon.

Závaznost rozhodnutí vlády je v tomto ohledu jednou z nejvýznamnějších a nejdůležitějších. K provádění zákonů je vláda oprávněna vydat nařízení. K tomu vláda nepotřebuje výslovné zmocnění. Vláda totiž disponuje ústavním zmocněním (čl. 78 Ústavy). Stačí, když z obsahu zákona vyplývá oprávnění vlády, které může být vyjádřeno např. slovy "nařídit", "uložit", "rozhodnout" atp. Samozřejmě z povahy musí být zřejmé, že takové oprávnění vlády má mít dopad do právní sféry adresátů právní normy a týká se zpravidla neurčitého počtu osob a neurčitého počtu případů.

Pokud mají být taková usnesení všeobecně závazná, pak zákon musí takový postup předvídat. V souvislosti s bezpečností státu je podle § 41 zák. o zaj. obrany vláda oprávněna vydat usnesení, kterým nařídí prověření opatření pro zabezpečení obrany státu. Jedná se o opatření většího rozsahu, které přesahuje působnost MO. Před vydáním usnesení vláda o takovém záměru informuje obě komory Parlamentu České republiky a prezidenta republiky. Prověřením většího rozsahu se rozumí takové praktické ověření, kterého se účastní ozbrojené síly, povolávají se vojáci mimo činnou službu a použijí se i věcné prostředky ve vlastnictví právnických a fyzických osob.

Jak vyplývá z uvozovací věty, vláda má určitou pravomoc v rámci připravenosti na krizové situace, při řešení krizových situací a k ochraně KI. Tuto pravomoc může vláda uplatňovat v mezích ústavního pořádku České republiky. To znamená, že kde postačí interní rozhodování (usnesení), může tak činit takřka bez omezení. Pokud ovšem má taková pravomoc působit "mimo vládu", musí k tomu vláda mít Ústavou nebo ústavním pořádkem předvídané zmocnění.

Těmto pravidlům podléhá ukládání úkolů ostatním orgánům krizového řízení, jejich řízení, kontrola jejich činnosti ze strany vlády jak v rámci přípravy na krizové situace, tak při řešení krizových situací a při ochraně KI. To ostatně vyplývá též z § 28 odst. 1 KriZ. Způsob tohoto řízení je vyjádřen v KriZ buď v souvislosti s řešením krizových situací (typicky § 5-7) nebo v rámci připravenosti na krizové situace anebo v souvislosti s ochranou KI. Vláda samozřejmě patří mezi orgány krizového řízení. Je vrcholným (nejvyšším) orgánem krizového řízení. Vládě tak podléhají ostatní orgány krizového řízení jako ministerstva a jiné ústřední správní úřady. Výčet ministerstev a ústředních správních úřadů (ústředních orgánů státní správy) stanoví § 1 a § 2 kompetenčního zákona. Obecně v oblasti krizového řízení podléhá vládě i ČNB. V záležitostech měnových a cenových je ovšem do jisté míry nezávislá, jak vyplývá z čl. 98 Ústavy a § 9 a § 11 zák. o ČNB. Ostatně, v oblasti krizového řízení ČNB, resp. její guvernér je pro případ krizové situace např. spojené s vyhlášením stavu ohrožení státu vybaven zvláštními pravomocemi s důsledky pro celé území státu. Nicméně vláda má možnost sama přijmout opatření v oblasti devizového hospodářství, které mělo dříve podobu vyhlášení nouzového stavu v devizovém hospodářství na základě devizového zákona. Nyní má toto opatření povahu zvláštního krizového opatření (blíže k tomu v komentáři k § 6 odst, 3).

Vláda dále může ukládat úkoly hejtmanovi kraje a orgánům s působností na území kraje jako je KÚ, HZSK a KŘP. V době tzv. připravenosti na krizové situace může vláda tyto úkoly ukládat ostatním správním úřadům primárně prostřednictvím hejtmana kraje (§ 14 odst. 2 KriZ) a ve vymezených případech prostřednictvím HZSK (viz § 15 odst. 1 KriZ), ve správním obvodu obce s rozšířenou působností prostřednictvím starosty obce s rozšířenou působností (§ 18 odst. 2 KriZ) a starostovi obce (§ 21 odst. 1 KriZ). Na území obce se totiž může nacházet např. KI a vláda tak může starostovi obce uložit úkoly, které mají zlepšit její ochranu. Toto výsadní postavení vlády jí tak umožňuje obrátit se přímo na příslušný orgán krizového řízení. Samozřejmě vláda přitom musí respektovat působnost daného orgánu či úřadu, jelikož ten může vykonávat jen ty činnosti, které mu stanoví zákon. Vláda proto nemůže uložit příslušnému orgánu krizového řízení takový úkol, který tento orgán nemůže splnit proto, že zákon mu pro daný případ nesvěřuje působnost. V tomto ohledu mohou vznikat i kompetenční spory, jelikož KriZ je v mnoha ohledech napsán neurčitě a při absenci konkrétních působností (úkolů, pravomocí, povinností atp.). I v tomto případě totiž platí přísná ústavní pravidla výkonu státní moci. Nelze totiž přijmout tezi, že KriZ je vlastně jakýmsi zmocňovacím zákonem, který ponechává na vůli státní moci, co a jak či jakým způsobem bude provedeno. Tímto nedostatkem trpí řada krizových opatření a organizace krizového řízení jako takového, jak vyplývá z jiných částí tohoto komentáře.

V rámci řešení krizové situace pak KriZ předvídá primárně provádění krizových opatření, které nařídila vláda na území kraje skrze hejtmana na úrovni kraje, starosty obce s rozšířenou působností ve správním obvodu obce s rozšířenou působností a starosty obce v podmínkách obce. Ve zvláštních případech, kdy je třeba zasáhnout do oblasti zdravotnictví, dopravy, jaderné bezpečnosti, ropné bezpečnosti atp., pak provádění krizových opatření realizují další orgány krizového řízení, které v dané oblasti disponují určitými pravomocemi jako například MV, MPO, MD, MzD, SSHR, SÚJB atd.

Jak již jsme uvedli, působnost ministerstev a jiných ústředních správních úřadů je primárně upravena v kompetenčním zákoně. V jeho ustanoveních jsou vymezeny konkrétní působnosti příslušných ministerstev. Kompetenční zákon nevymezuje působnost ostatních ústředních správních úřadů (dalších ústředních orgánů státní správy). Jejich působnost upravuje vždy příslušný (zvláštní) zákon. Ministerstva, tedy i ostatní ústřední správní úřady, se při své veškeré činnosti řídí kromě ústavních zákonů a zákonů také usneseními vlády (§ 21 kompetenčního zákona). Ostatní správní úřady a další subjekty jsou vázány usnesením vlády jen v případě, kdy tak stanoví zákon. Jsme toho názoru, že KriZ je pro vládu "zmocněním", kdy tato může usnesením uložit příslušným orgánům krizového řízení (viz výše) úkoly, je-li toho zapotřebí. Samozřejmě vláda musí přitom respektovat zákonem stanovenou působnost jednotlivých orgánů krizového řízení. Nad rámec zákona jít vláda nemůže a nesmí. Vláda může ukládat tyto úkoly usnesením, pokud zákon nestanoví jinou formu rozhodnutí.

KriZ v § 4 odst. 1 písm. b) je ve svém důsledku speciálním ustanovením ve vztahu ke kompetenčnímu zákonu. Toto oprávnění vlády, tj. určit usnesením ministerstvo nebo jiný ústřední správní úřad, resp. mu svěřit působnost, je ovšem podstatně zúženo, a to jen na koordinaci přípravy na řešení konkrétní krizové situace a jen v případě, že takovou příslušnost z hlediska působnosti v kompetenčním zákoně a v dalších příslušných zákonech nelze nalézt. Vláda takto nemůže postupovat v souvislosti s řešením krizové situace. Takové zmocnění jí toto ustanovení nedává.

Jako svůj pracovní orgán k řešení krizových situací vláda zřizuje, resp. zřídila Ústřední krizový štáb (dále jen "ÚKŠ"). Současnou podobu Statutu ÚKŠ vláda schválila dne 24.11.2008 usnesením č. 1500. Podle čl. 11 Statutu jednací řád ÚKŠ, jeho změny a doplnění schvaluje Bezpečnostní rada státu (dále jen "BRS"). Současný jednací řád ÚKŠ byl schválen usnesením BRS č. 12 ze dne 27.4.2009.

Rozdíl mezi ÚKŠ a BRS spočívá v tom, že BRS je zřízena přímo constitutione, konkrétně ústavním zákonem o bezpečnosti ČR, kdežto ÚKŠ má být zřízen až rozhodnutím vlády na základě zmocnění běžným zákonem, což je v tomto případě KriZ. Další rozdíl spočívá v tom, že úkolem BRS je koordinovat problematiku bezpečnosti ČR a připravovat návrhy opatření k zajišťování bezpečnosti ČR. Nicméně BRS v oblasti zajišťování bezpečnosti ČR může toto činit jen v rozsahu pověření daného jí vládou (čl. 9 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR). Naproti tomu ÚKŠ má podle zákonného zmocnění sloužit k řešení krizových situací. Tedy, okruh činnosti ÚKŠ je oproti BRS sice podstatně užší, ale z hlediska poslání je významný (řešení krizových situací).

Vláda ÚKŠ zařadila mezi orgány BRS. Dokonce se na webových stránkách vlády uvádí, že se jedná o pracovní orgán BRS. To je ovšem v rozporu se zákonem, a dokonce v rozporu se slibem, který skládají členové vlády a který mimo jiné obsahuje slib, že člen vlády bude zachovávat Ústavu a zákony. ÚKŠ není a nemůže být pracovním orgánem BRS. ÚKŠ je pracovním orgánem vlády. To znamená, že ÚKŠ je podřízen přímo vládě a jí také přísluší zadávat ÚKŠ např. úkoly. ÚKŠ je zase oprávněn vládě předkládat doporučení, návrhy atp. v mezích jeho činnosti. Nikomu jinému než vládě není ÚKŠ podřízen.

BRS a ÚKŠ jsou pracovními orgány vlády. Tedy nemohou ukládat úkoly osobám a subjektům stojícím mimo ně. Pokud BRS a ÚKŠ úkoly ukládají svým členům, musí při tom respektovat jejich působnost. To znamená, že nemohou svým členům ukládat úkoly, které nespadají do jejich působnosti založené zákonem.

Na okraj poznamenáváme, že zakotvení BRS v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR je z hlediska její činnosti nadbytečné. Opodstatnění jejího zakotvení v ústavním zákoně by podle našeho názoru přicházelo v úvahu, kdyby BRS měla oprávnění, které měla např. Rada obrany státu (dále jen "ROS") na základě ústavního zákona č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu. ROS totiž byla nadána mimořádnými pravomocemi v oblasti obrany státu, měla specifické postavení vůči prezidentu ČSFR, federální vládě a Federálnímu shromáždění, a dokonce byla oprávněna stanovit závazné úkoly federálním ministerstvům, federálním výborům a ostatním federálním ústředním orgánům státní správy a radám obrany republik. V případě nenadálého napadení ČSFR vnějším nepřítelem, které znemožní na určitou dobu činnost předsednictva Federálního shromáždění nebo vlády ČSFR, příslušelo ROS činit nezbytná a neodkladná opatření k obraně, což by jinak příslušelo předsednictvu Federálního shromáždění nebo vládě ČSFR. ROS současně určovala způsob vyhlášení těchto nezbytných a neodkladných opatření.

Postavení BRS a ÚKŠ je z tohoto hlediska naprosto odlišné. Jde o pracovní orgány, které vládě pomáhají naplňovat její funkci. Nejsou však nadány rozhodovací pravomocí ve vztahu k osobám a subjektům, které stojí mimo ně. Nicméně tyto pracovní orgány jsou oprávněny navrhovat vládě opatření, která se mohou projevovat a zpravidla také projevují v organizačních, technických, koncepčních a legislativních opatřeních vlády.

Podle KriZ je ÚKŠ pracovním orgánem vlády k řešení krizových situací. Není však jen pracovním orgánem vlády pro řešení tzv. nevojenských krizových situací (viz § 1 odst. 1 KriZ). ÚKŠ je pracovním orgánem vlády také pro řešení tzv. vojenských krizových situací, což vyplývá z § 9a odst. 1 zák. o zaj. obrany. Tento zákon totiž umožnuje ÚSÚ, správním úřadům a orgánům územních samosprávných celků při plnění úkolů zajišťování obrany státu využívat mimo jiné pracovišť krizového řízení a také pracovních a poradních orgánů zřízených podle KriZ. To znamená využívat ÚKŠ pro řešení tzv. vojenských krizových situací. Dále pak podle § 5 odst. 2 písm. e) zák. o zaj. obrany vláda za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu k plnění úkolů při zajišťování obrany státu využívá ÚKŠ. Jsme toho názoru, že i při plnění těchto úkolů má ÚKŠ povahu pracovního orgánu vlády.

V souvislosti s novelou, kdy do KriZ byla zapracována směrnice Rady 2008/114/ES, je patrná jistá nekoncepčnost tohoto zapracování, resp. nedůslednost textu zákona z hlediska jazykového výkladu. Poněkud nelogicky zní uvozovací věta § 4 odst. 1: "Vláda při zajišťování připravenosti České republiky na krizové situace, při jejich řešení nebo k ochraně kritické infrastruktury..." Podle písm. c) vláda zřizuje ÚKŠ k řešení krizových situací. Na první pohled toto může vyvolávat dojem, že ÚKŠ není pracovním orgánem vlády k ochraně KI. Krizovou situací se ovšem rozumí též narušení KI. Tedy, ÚKŠ je pracovním orgánem i pro řešení ochrany KI, resp. pro případ jejího narušení. Zpracovatel novely, která do KriZ vložila problematiku KI a EKI, si tedy počínal poněkud nesystémově a nelogicky.

Další otázkou je činnost ÚKŠ, která je prakticky shodně řešena v § 24a KriZ. Proto se budeme touto otázkou podrobně zabývat v komentáři k § 24a. V souvislosti s řešením krizových situací byl ÚKŠ aktivován po vyhlášení nouzového stavu v roce 2002 (viz rozhodnutí předsedy vlády o vyhlášení nouzového stavu publikované pod č. 373/2002 Sb.), v roce 2006 (viz rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu publikované pod č. 121/2006 Sb.) a v roce 2013 (viz rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu publikované pod č. 140/2013 Sb.). Předseda vlády, resp. vláda, vždy uložila ministru vnitra aktivovat ÚKŠ. Pouze v případě krizové situace vzniklé v důsledku orkánu Kirill v roce 2007, kdy vláda vyhlásila nouzový stav (viz rozhodnutí vlády č. 11/2007 Sb.), nebyl aktivován ÚKŠ.

Jak již jsme naznačili, činností ÚKŠ se budeme podrobně zabývat v komentáři k § 24a. Zákon totiž uvádí, že jeho činnost a složení upravuje Statut, který schvaluje vláda. Nakolik je tento Statut v souladu se zákonem a Ústavou, tedy i oprávněním vlády, bude vyloženo níže.

Průřezová a odvětvová kritéria pro určení prvku KI vláda stanovila nařízením č. 432/2010 Sb. Tato průřezová a odvětvová kritéria byla podrobně popsána v komentáři k § 2 písm. l) a m). Ministerstva, ÚSÚ a ČNB navrhují odvětvová kritéria a předkládají je MV. MV navrhuje průřezová kritéria. Průřezová a odvětvová kritéria pak MV předkládá vládě. Průřezová a odvětvová kritéria pak vláda stanoví pro všechny subjekty KI, ať se jedná o OSS, nebo ne.

Jednotlivá ministerstva, ÚSÚ a ČNB zasílají MV návrhy na určení prvků KI a EKI, jejichž provozovatelem je OSS. MV pak na základě těchto návrhů zpracovává seznam, který předkládá vládě k rozhodnutí. Prvky KI a EKI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu, vláda schvaluje usnesením. Tyto prvky vláda schválila usnesením č. 934 ze dne 14. prosince 2011, přičemž dne 4.9.2013 vláda usnesením č. 681 schválila aktualizaci seznamu zpracovaného MV. Další aktualizaci tohoto seznamu vláda schválila usnesením č. 390 ze dne 25.5.2015.

Toto ustanovení reflektuje svébytné postavení ČNB, které vychází z Ústavy. Podrobně je postavení ČNB upraveno v zák. o ČNB. ČNB je ústřední bankou ČR, orgánem vykonávajícím dohled nad finančním trhem a orgánem příslušným k řešení krize. Hlavním cílem činnosti ČNB je péče o cenovou stabilitu. ČNB dále pečuje o finanční stabilitu a o bezpečné fungování finančního systému v ČR. Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, ČNB podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu a obecné hospodářské politiky v EU se záměrem přispět k dosažení cílů EU. ČNB jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství. ČNB dále např. určuje měnovou politiku, vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank, zahraničních bank vykonávajících bankovní činnosti na území ČR prostřednictvím své pobočky a spořitelních a úvěrních družstev, pečuje o jejich plynulost a hospodárnost a podílí se na zajištění bezpečnosti, spolehlivosti a efektivnosti platebních a vypořádacích systémů a na jejich rozvoji, rozpoznává, sleduje a posuzuje rizika ohrožení stability finančního systému a v zájmu předcházení vzniku nebo snižování těchto rizik přispívá prostřednictvím svých pravomocí k odolnosti finančního systému a udržení finanční stability a vytváří tak makroobezřetnostní politiku; v případě potřeby spolupracuje na tvorbě makroobezřetnostní politiky s orgány státu, jejichž působnosti se tato politika týká, a samozřejmě provádí další činnosti podle zák. o ČNB a podle jiných právních předpisů jako např. podle KriZ nebo zákona o hospodářských opatřeních pro krizové stavy.

ČNB, bankovní rada ani žádný člen bankovní rady nesmějí při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim Smlouvou o EU, Smlouvou o fungování EU a Statutem a při výkonu dalších činností vyžadovat ani přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů ČR, dále od orgánů, institucí nebo jiných subjektů EU, od vlád členských států EU nebo od jakéhokoliv jiného subjektu. ČNB a vláda se vzájemně informují o zásadách a opatřeních měnové, makroobezřetnostní a hospodářské politiky. ČNB zaujímá stanovisko k návrhům, předkládaným k projednání vládě, které se dotýkají působnosti ČNB. ČNB plní poradní funkce vůči vládě v záležitostech měnověpolitické povahy, makroobezřetnostní politiky a finančního trhu. Ministr financí nebo jiný pověřený člen vlády je oprávněn zúčastnit se s hlasem poradním zasedání bankovní rady a může jí předkládat návrhy k projednání. Guvernér ČNB nebo jím určený viceguvernér je oprávněn zúčastnit se s hlasem poradním schůze vlády.

Proto také vláda není oprávněna něco ČNB nařizovat. I v rámci přípravy na krizové situace a při jejich řešení je vztah mezi vládou a ČNB založen na partnerské bázi. Podrobněji se postavením ČNB v systému krizového řízení zabýváme v komentáři k § 13.

Za poněkud nejasné považujeme slova zákonodárce o opatřeních, která se týkají působnosti ČNB. Co tím zákonodárce zamýšlel? Podle našeho názoru se zcela jistě nejedná o krizová opatření nařizovaná vládou. Vláda totiž nemůže nařizovat krizová opatření, která se týkají pravomoci (působnosti) ČNB. Vláda tak nemůže zasahovat prostřednictvím krizových opatření do věcí, které náležejí do působnosti ČNB podle zák. o ČNB. Samozřejmě např. v souvislosti s krizovými situacemi vzniklými v důsledku povodní může vláda ostatním orgánům krizového řízení, včetně ČNB, nařídit úkoly jako například zajistit bezpečnost budov, provést evakuaci atd. Přitom musí vláda respektovat působnost těchto ostatních orgánů krizového řízení.

Přesto existuje oblast, kde sice vykonává pravomoc ČNB, ale jen vláda má v určitém mimořádném případě pravomoc přijmout krizová opatření. Podle § 35 zák. o ČNB v devizovém hospodářství ČNB stanoví, po projednání s vládou, režim kurzu české měny k cizím měnám, přičemž však nesmí být ohrožen hlavní cíl ČNB, vyhlašuje kurz české měny k cizím měnám a nakládá s devizovými rezervami ve zlatě a devizových hodnotách. Dále dle § 36 zák. o ČNB obchoduje se zlatem a devizovými hodnotami a provádí všechny druhy bankovních obchodů na finančním trhu a provádí platební styk se zahraničím.

Za nouzového stavu může vláda přijmout krizová opatření podle § 6 odst. 3 KriZ. Ve zrušeném devizovém zákoně bylo stanoveno, že v době nouzového stavu v devizovém hospodářství, pokud byla bezprostředně a vážně ohrožena platební schopnost vůči zahraničí, vláda mohla zakázat nabývat devizové hodnoty za českou měnu; provádět veškeré úhrady z tuzemska do zahraničí, včetně převodů peněžních prostředků mezi bankami a jejich pobočkami; ukládat peněžní prostředky na účtech v zahraničí, není-li vydáno devizovým orgánem zvláštní povolení. Pokud byla bezprostředně a vážně ohrožena vnitřní měnová rovnováha ČR, vláda mohla zakázat prodávat tuzemské cenné papíry cizozemcům, přijímat finanční úvěry od cizozemců, zřizovat v tuzemsku účty cizozemcům a ukládat peněžní prostředky na účty cizozemců; převádět peněžní prostředky ze zahraničí do tuzemska mezi bankami a jejich pobočkami, není-li vydáno devizovým orgánem zvláštní povolení. Tato opatření byla zaváděna za situace, kdy došlo k nepříznivému vývoji platební bilance, který bezprostředně a vážně ohrožuje platební schopnost vůči zahraničí nebo vnitřní měnovou rovnováhu, a vláda proto vyhlásila nouzový stav v devizovém hospodářství (§ 32 devizového zákona).

KriZ již neuvádí, v jaké konkrétní situaci může vláda přistoupit k nařízení obdobných opatření, která nyní mají povahu krizových opatření. KriZ pouze stanoví, že vláda taková krizová opatření může zavést za nouzového stavu a stavu ohrožení státu. Podle našeho názoru ovšem důvod pro nařízení těchto krizových opatření zůstává obdobný, jako tomu bylo za nouzového stavu v devizovém hospodářství, jelikož je třeba vycházet z povahy těchto krizových opatření.

S ohledem na povahu, závažnost a důvody, pro které tato krizová opatření může vláda nařídit, jsme toho názoru, že vláda je povinna úmysl zavést tato krizová opatření nebo některá či některé z nich předem projednat s ČNB. Je totiž zřejmé, že tato krizová opatření se dotýkají platební schopnosti (bilancí) nebo měnové rovnováhy.

Vláda a ČNB, jakož i její guvernér, disponují za krizového stavu (nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu) pravomocemi, kdy na základě zákona o hospodářských opatřeních mohou nařídit regulační opatření v oblasti nakládání s českou korunou či devizovými hodnotami, v měnové politice atd. Jelikož za nouzového stavu vláda disponuje jediným regulačním opatřením v této oblasti, kdy na návrh guvernéra ČNB může omezit nebo zakázat nakládání s peněžními prostředky na účtech u osob oprávněných poskytovat platební služby, a nelze vyloučit, že takové opatření se ukáže jako nedostatečné, vláda může přistoupit k nařízení krizových opatření podle § 6 odst. 3 KriZ.

Komentované ustanovení stanoví možnost omezení základních práv a svobod za trvání nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. Stanoví oprávnění vlády omezit taxativně vypočtená základní práva a svobody. Jak vyplývá z jiných ustanovení (srov. § 14 odst. 6 KriZ), tuto pravomoc má za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu za splnění určitých podmínek rovněž např. hejtman, a to tak, že smí i za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu stanovit krizová opatření, neučiní-li tak vláda.

Toto ustanovení vychází z čl. 6 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, v němž je stanoveno: "Nouzový stav se může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Podrobnosti stanoví zákon."

Předně je třeba uvést, že komentované ustanovení (bohužel se v KriZ nejedná o ustanovení jediné) působí poněkud nelogicky a nesystematicky. Stanoví totiž možnost během nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu omezit ta základní práva, k jejichž omezení je ve většině případů oprávněn fakticky i hejtman za stavu nebezpečí (srov. § 14 odst. 4 KriZ), a to svojí pravomocí stanovit krizová opatření (hejtman tak může učinit za určitých podmínek i za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu, viz § 14 odst. 6 KriZ). Komentované ustanovení tak působí dojmem, že omezit vyčtená základní práva není možné jindy než za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. V tomto smyslu by proto stála za úvahu jistá změna formulace tohoto ustanovení.

Jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, vymezení práv, která se omezují, a jejich rozsahu je třeba učinit spolu s vyhlášením nouzového stavu (tento požadavek, byť není výslovně zakotven v ústavním zákoně o bezpečnosti ČR, lze patrně rovněž vztáhnout i na stav ohrožení státu, s tím, že vláda tak učiní bezprostředně poté, co Parlament na návrh vlády stav ohrožení státu vyhlásí v souladu s čl. 7 ústavního zák. o bezpečnosti ČR). To znamená, že toto vymezení by mělo být buď obsaženo přímo v rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu (tento způsob se využívá v praxi), nebo souběžně s vyhlášením nouzového stavu by vláda měla rozhodnout o tom, která práva a v jakém rozsahu se omezují a která krizová opatření se vyhlašují (k tomuto výkladu se kloníme). Takové samostatné rozhodnutí o omezení základních práv a svobod a o vyhlášení krizových opatření by mělo mít formu nařízení, neboť jde o provedení zákona, k němuž je vláda zmocněna generálně v čl. 78 Ústavy. Obdobně vláda rozhoduje formou nařízení o opatřeních při nouzovém stavu dle zákona o hospodářských opatřeních pro krizové stavy (srov. § 22 citovaného zákona). Jestliže nouzový stav vyhlašuje předseda vlády dle čl. 5 odst. 3 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, pak předseda vlády podle našeho názoru nemá pravomoc rozhodnout zároveň ani o právech, jež se omezují, o rozsahu tohoto omezení a o krizových opatřeních (v takovém případě by o omezení těchto práv a o krizových opatřeních dle našeho názoru musela rozhodnout do 24 hodin vláda spolu se schválením rozhodnutí předsedy vlády o vyhlášení stavu nebezpečí). Jestliže předseda vlády při nebezpečí z prodlení kromě nouzového stavu vyhlásí i seznam omezených práv a krizových opatření, postupuje dle našeho názoru [jak k tomu došlo v rozhodnutí předsedy vlády o vyhlášení nouzového stavu č. 374/2002 Sb. ze dne 13.8.2002, kde v čl. I. byla vyhlášena krizová opatření a v čl. II. byla omezena základní práva dle § 5 písm. a), b), c) a f) KriZ. Vláda téhož dne toto rozhodnutí schválila, tj. včetně rozsahu omezení základních práv a svobod.], neboť čl. 5 odst. 3 ústavního zák. o bezpečnosti ČR stanoví předsedovi vlády v případě nebezpečí z prodlení toliko pravomoc vyhlásit nouzový stav.

Výkladu, že vyhlášení nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu a omezení základních práv a svobod s vyhlášením krizových opatření by mělo být učiněno dvěma akty, napovídá i skutečnost, že o vyhlášení stavu ohrožení státu rozhoduje Parlament usnesením (srov. čl. 7 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR). O omezení základních práv a svobod by ovšem měla rozhodnout vláda. Proto by vláda podle našeho názoru měla bezprostředně po přijetí usnesení Parlamentu o vyhlášení stavu ohrožení státu schválit nařízení o omezení práv ve smyslu komentovaného ustanovení a o krizových opatřeních ve smyslu § 7 KriZ.

Stav současné právní úpravy tak vede k situaci, že vláda bude při stavu ohrožení státu rozhodovat o omezení práv ve smyslu komentovaného ustanovení a o krizových opatřeních dle § 7 KriZ formou nařízení ve smyslu čl. 78 Ústavy, kdežto při nouzovém stavu by o omezení práv a o krizových opatřeních (podle dosavadní praxe) rozhodovala ve formě rozhodnutí (tato omezení práv a krizová opatření by byla obsažena přímo v rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu), příp. by vydala samostatné rozhodnutí o vyhlášení nouzového stavu a následně nařízení, kterým by bylo rozhodnuto o omezení práv a o uložení krizových opatření pro dobu trvání tohoto nouzového stavu. Bude-li navíc vláda chtít ponechat v platnosti a účinnosti vyhlášený nouzový stav a pouze změnit rozsah omezení základních práv a vyhlášených krizových opatření, tuto změnu učiní pochopitelně rovněž nařízením. Kdyby však omezení základních práv a krizová opatření byla vyhlášena v jednom aktu spolu s rozhodnutím o vyhlášení nouzového stavu, akt, kterým by vláda měnila rozsah omezení základních práv nebo vyhlášená krizová opatření, by měl již formu nařízení; nařízením by tedy bylo měněno rozhodnutí.

Taková situace je projevem dvoukolejnosti, kterou považujeme za nežádoucí a rozpornou se zásadami jednoty a bezrozpornosti právního řádu. Proto by zákonodárce, resp. ústavodárce měl formy aktů, jimiž jsou vyhlašovány jednotlivé krizové stavy a omezení základních práv, jakož i krizová opatření, podle našeho názoru sjednotit.

Při vymezení, která práva a v jakém rozsahu se omezují, by se měla vláda pokusit alespoň rámcově určit, na které situace se omezení toho kterého základního práva vztahuje. Je-li to tedy s ohledem na povahu situace možné, v rozhodnutí by neměl být pouze opsán § 5 písm. a) až f) KriZ, nýbrž alespoň částečně blíže specifikován rozsah těchto omezení. Jako vhodný příklad považujeme formulaci, kdy vláda omezila "právo vlastnické, a to tak, že vlastníci lesů, jejichž lesy byly rozsáhlou větrnou kalamitou postiženy, jsou povinni přednostně a bez zbytečných odkladů zpracovat kalamitou postižené porosty".

Při omezování základních práv a svobod je třeba neustále dbát na základní ústavní omezení, a to zejména v čl. 4 Listiny. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod; podle čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeny jejich podstata a smysl; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. I když zákon umožňuje omezení základního práva ve větším rozsahu, je třeba je omezit vždy jen v takovém rozsahu, jenž je nezbytný pro sledovaný cíl.

Při omezení základních práv je tedy třeba bezvýjimečně uplatňovat princip proporcionality a vykonávat test proporcionality. Test proporcionality se odvíjí ve třech krocích. Prvním krokem je hodnocení zásahu hlediskem vhodnosti, jehož obsahem je zvažování zásahu z pohledu možného naplnění sledovaného účelu. Není-li daný zásah způsobilý sledovaného účelu dosáhnout, jde o projev svévole, jenž se považuje za rozporný s principem právního státu. Druhým krokem testu je posouzení zásahu hlediskem potřebnosti, jež sleduje analýzu plurality možných prostředků ve vztahu k zamýšlenému účelu a jejich subsidiaritu z hlediska omezení ústavou chráněnými hodnotami - základního práva nebo veřejného statku. Lze-li sledovaného účelu dosáhnout alternativními prostředky, je pak ústavně konformní ten, jenž danou ústavně chráněnou hodnotu omezuje v míře nejmenší. Sleduje-li prověřovaný zásah ochranu určité z ústavně chráněných hodnot, současně však jinou omezuje, pak třetí hledisko principu proporcionality, jímž je hledisko poměřování, představuje metodologii vážení těchto v kolizi stojících ústavních hodnot (srov. IV. ÚS 1554/08).

Právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručeno čl. 7 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení zároveň stanoví, že nedotknutelnost osoby a jejího soukromí může být omezena jen v případech stanovených zákonem. Právem na nedotknutelnost osoby se rozumí především garance práva na zachování tělesné a duševní integrity (Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kol., 2012, s. 186). Toto právo je garantováno rovněž čl. 3 odst. 1 Charty základních práv EU.

Právo na nedotknutelnost obydlí je garantováno čl. 12 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení není dovoleno vstoupit do obydlí bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Toto právo je garantováno rovněž čl. 8 odst. 1 Úmluvy či čl. 7 Charty základních práv EU, podle nichž každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

Jak právo na nedotknutelnost osoby, tak i nedotknutelnost obydlí mohou být omezeny jen v případech stanovených zákonem. V případě nedotknutelnosti obydlí, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti nebo pořádku. Podobně i čl. 8 odst. 2 Úmluvy připouští omezení práva a respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence v případech, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Právě takovým omezením je nutnost provést evakuaci z místa, na kterém je osoba bezprostředně ohrožena na životě nebo zdraví.

Zákonodárce tedy se souhlasem ústavodárce stanoví možnost omezit tato základní práva osob bezprostředně ohrožených na životě nebo zdraví a provést evakuaci i proti vůli těchto osob. Dotčené osoby by v takovém případě měly spolupracovat s orgány veřejné moci, jakož i se složkami IZS. Při krizových situacích v minulosti se často objevovaly případy, kdy dotčené osoby odmítaly opustit svá obydlí, čímž znesnadňovaly záchranné práce. Na druhou stranu, k takovým osobám je nezbytné přistupovat citlivě, neboť se nacházejí v emocionálně vysoce vypjaté situaci. Spíše než "řečí paragrafů" by měly být přesvědčeny o nezbytnosti provedené z důvodu záchrany života a zdraví všech zúčastněných, s tím, že ihned poté, co ohrožení pomine, se tyto osoby budou moci vrátit do svých domovů.

Při aplikaci tohoto ustanovení je třeba mít neustále na paměti, že omezit uvedená základní práva lze pouze z důvodu stanoveného zákonem (zde ) a pouze v nezbytném rozsahu; evakuovat je tedy možné pouze ty oblasti, jež jsou skutečně ohroženy nebezpečím. Přitom lze omezit právo na nedotknutelnost osoby a jejího obydlí pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný pro dosažení sledovaného cíle. Jakmile tedy hrozící nebezpečí odezní, nesmí být ani nadále omezována tato dočasně omezená práva dotčených osob.

Právo vlastnit majetek je zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny, podle něhož každý má právo vlastnit majetek; vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vlastnické právo je na mezinárodněprávní úrovni garantováno např. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě či čl. 17 odst. 1 Charty základních práv EU.

Tyto tuzemské i mezinárodní lidskoprávní dokumenty rovněž předpokládají omezení vlastnického práva. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Podobně i čl. 17 odst. 1 Charty základních práv EU stanoví možnost omezit vlastnické právo ve veřejném zájmu, v případech a za podmínek stanovených zákonem a při zajištění odpovídající náhrady v přiměřené lhůtě.

Možnost omezit vlastnické právo je výslovně předpokládána i v § 1037 obč. zák., podle něhož ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak.

Komentované ustanovení se vztahuje nejen na vlastnické, nýbrž i na užívací právo nevlastníků, vzniklé např. na základě smlouvy o nájmu, pachtu, zápůjčce, výpůjčce či z jakéhokoliv jiného právního důvodu, na jehož základě nevlastník užívá věc.

V komentovaném ustanovení je obsažen odkaz na § 29 a § 31 KriZ, kde je ve vztahu k omezení vlastnického a užívacího práva upravena povinnost právnických osob, podnikajících fyzických osob či fyzických osob poskytnout věcný prostředek na výzvu oprávněného orgánu krizového řízení (srov. § 29 odst. 3 a 5 a § 31 odst. 8).

Tuto povinnost lze uložit pouze v případě ochrany života, zdraví, majetku nebo životního prostředí. Omezit vlastnické či užívací právo lze pouze v nezbytném rozsahu, na nezbytně nutnou dobu, přičemž tímto omezením nesmí dojít k narušení funkce prvku KI (§ 29 odst. 3).

Omezení vlastnického či užívacího práva může být učiněno pouze za náhradu (byť tato náhrada není poskytnuta okamžitě při začátku omezení práva, nýbrž až po skončení omezení), přičemž tato náhrada musí být vždy přiměřená. Tato náhrada podle našeho názoru musí být v takové výši, aby vlastník nebo uživatel věci nemohl na omezení svého práva doplácet, tedy musí odpovídat ceně obvyklé užívání věci po danou dobu v místě a čase a dále musí pokrýt veškerou případnou škodu, jež vlastníkovi či uživateli věci vznikla v důsledku omezení jeho práva (tedy mimo jiné i případný ušlý zisk). Pokud věc bude v době omezení vlastnického či užívacího práva poškozena či zničena, je dána samozřejmě rovněž povinnost náhrady této škody částkou obvyklou v místě a čase. Pokud by těmto požadavkům nebylo dostáno, náhradu by nebylo možno považovat za přiměřenou, čímž by došlo k porušení komentovaného ustanovení i ústavně garantovaného vlastnického práva.

Svoboda pohybu a pobytu je zaručena čl. 14 odst. 1 Listiny, čl. 12 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech , čl. 2 odst. 1 Úmluvy či čl. 45 Charty základních práv EU.

Ani svoboda pohybu a pobytu není neomezitelná, když tyto ústavněprávní a mezinárodněprávní dokumenty ve shodě umožňují omezení tohoto práva, je-li to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých (čl. 14 odst. 3 Listiny), příp. rovněž z důvodu předcházení zločinnosti nebo ochrany morálky (čl. 2 odst. 3 Úmluvy).

Není tedy porušením tohoto ústavně garantovaného práva, bude-li omezen vstup, pohyb či pobyt ve vymezeném území, jež je ohroženo či postiženo krizovou situací (např. v evakuované oblasti, v místě, kde bezprostředně hrozí přírodní katastrofa apod.).

Omezit tuto svobodu pohybu a pobytu lze pouze za podmínky, je-li zde dán vážný důvod ochrany shora zmíněných hodnot, a to pouze v nezbytném rozsahu a po nezbytně nutnou dobu. Toto opatření musí být proporcionální sledovanému cíli. Pomine-li ohrožení chráněných hodnot, musí být ukončeno i omezení svobody pohybu a pobytu osob.

Zákonodárce zde připouští možnost omezení práva shromažďovacího ve vymezeném prostoru území ohroženého nebo postiženého krizovou situací. Právo shromažďovací je zaručeno čl. 19 odst. 1 Listiny, čl. 11 odst. 1 Úmluvy, čl. 21 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech či čl. 12 odst. 1 Charty základních práv EU. Jeho podrobnosti upravuje zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím.

Nicméně i v těchto dokumentech se počítá s omezením práva shromažďovacího. Kupříkladu v čl. 19 odst. 1 Listiny je připuštěno omezení tohoto práva zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu; obdobně jako v případě svobody pohybu a pobytu Úmluva připouští ještě možnost omezení tohoto práva z důvodu předcházení zločinnosti či ochrany morálky (srov. čl. 11 odst. 2 Úmluvy). Omezení práva shromažďovacího v době krizových stavů výslovně předpokládá i § 19 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, podle něhož ustanovení zákonů o mimořádných opatřeních v době vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu a o opatřeních proti šíření přenosných nemocí nejsou tímto zákonem dotčena.

K omezení shromažďovacího práva zpravidla dojde ve stejném případě (ve stejných místech) jako k omezení svobody pohybu a pobytu. I pro omezení shromažďovacího práva platí princip proporcionality, kdy k tomuto kroku lze přistoupit jen v případech nezbytných k ochraně chráněných hodnot. Omezení tohoto práva nesmí být svévolné, nýbrž musí být učiněno jen v nezbytném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu. Poté, co nebezpečí spočívající v ohrožení chráněných hodnot pomine, musí být rovněž ukončeno i omezení tohoto práva.

Právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost je garantováno čl. 26 odst. 1 Listiny. Na rozdíl od předchozích práv se tohoto práva lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí (srov. čl. 41 odst. 1 Listiny). Svoboda podnikání je uznána rovněž čl. 16 Charty základních práv EU.

Připuštěno je omezení práva provozovat podnikatelskou činnost, jež by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění. Lze tedy omezit jen takovou podnikatelskou činnost, jež nějakým způsobem, ať už přímo, či nepřímo, ohrožuje či narušuje krizová opatření a jejich provádění. Lze si tak například představit možnost omezení provozování dopravních služeb do míst, v nichž je prováděna osob, či zákaz provozování podnikatelské činnosti v místech, kde probíhá osob.

I pro omezení práva podnikat platí princip proporcionality. Toto omezení tak musí být vhodné, potřebné a přiměřené sledovanému cíli. Lze je učinit toliko v nezbytném rozsahu a pouze na dobu nezbytně nutnou k dosažení tohoto cíle.

Právo na stávku je zaručeno čl. 27 odst. 4 Listiny. Stejně jako u práva podnikat jde dle čl. 41 odst. 1 Listiny o právo, jehož se lze domáhat pouze v mezích prováděcích zákonů. Na mezinárodněprávní úrovni je právo na stávku garantováno čl. 8 odst. 1 písm. d) Mezinárodního paktu a hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 6 odst. 4 Evropské sociální charty. Omezit toto právo lze dle čl. 31 odst. 1 Evropské sociální charty v případech, kdy taková omezení jsou stanovena zákonem a jsou v demokratické společnosti nezbytná na ochranu práv a svobod jiných nebo na ochranu veřejného zájmu, národní bezpečnosti, veřejného zdraví nebo morálky.

Právo na stávku je upraveno v § 16-26 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Stávku nelze dle § 20 písm. f) zákona č. 2/1991 Sb. vyhlásit v době mimořádných opatření; za tato je dle našeho názoru třeba považovat i krizová opatření dle KriZ (srov. komentář k § 3 odst. 7). Stávka v době mimořádných opatření je nezákonná.

Komentované ustanovení výslovně stanoví i možnost omezit právo na stávku, pokud by tato vedla k narušení či znemožnění záchranných a likvidačních prací. Zakázat tak lze jakoukoliv takovou stávku, a to i tu, která by směřovala nebo měla směřovat k ochraně práv a oprávněných hospodářských a sociálních zájmů.

Nicméně toto omezení je třeba vykládat restriktivně. Omezovat lze pouze právo na takové stávky, jež skutečně mohou bezprostředně ohrozit či znemožnit záchranné a likvidační práce. Takovou stávkou je třeba rozumět jak stávku prováděnou v místě, kde k záchranným a likvidačním pracím dochází, tak i stávku, jíž se účastní osoby, které jsou povinny se těchto záchranných a likvidačních prací účastnit či napomáhat při jejich provádění.

V čl. 5 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR je stanoveno, že nouzový stav nemůže být vyhlášen z důvodu stávky vedené na ochranu práv a oprávněných hospodářských zájmů (z těchto důvodů nelze vyhlásit ani stav nebezpečí dle § 3 odst. 7 KriZ). Domníváme se však, že pokud by stávka ohrožovala hodnoty chráněné KriZ (životy, zdraví, majetek či životní prostředí), pak by taková stávka nemohla požívat právní ochrany a zákaz vyhlášení nouzového stavu dle čl. 5 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR (příp. stavu nebezpečí dle § 3 odst. 7 KriZ) by se neuplatnil. Obdobně srov. komentář k § 3 odst. 7 KriZ.

V § 6 jsou upravena oprávnění vlády v době trvání nouzového stavu. Na rozdíl od § 5 je zde stanovena možnost vlády činit konkrétní krizová opatření. Vláda tedy podle § 6 již nevymezuje obecným způsobem omezení základních práv, nýbrž rozhoduje o konkrétních krizových opatřeních pro dobu nouzového stavu.

Krizová opatření lze definovat jako "opatření určená k řešení krizových situací a dále též činnosti ke zmírnění nebo odstranění následků způsobených krizovou situací. K jejich realizaci je nutné omezit některá práva a svobody a uložit konkrétní povinnosti. Krizová opatření s ohledem na ochranu obyvatelstva jsou plánována jako preventivní opatření, tzn. jsou zaměřena na ochranu základních chráněných hodnot, tj. životů a zdraví obyvatel, jejich majetku a životního prostředí." (viz Ministerstvo vnitra - Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky: Krizové řízení při nevojenských krizových situacích, modul C. Účelová publikace pro krizové řízení. Praha, 2008, www.hzscr.cz/clanek/moduly-studijni-texty-k-problematice-bezpečnosti.aspx)

I toto rozhodování se řídí Ústavou, zejména jejím čl. 76, podle něhož vláda rozhoduje ve sboru; k přijetí usnesení vlády je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů; dále se toto rozhodování vlády řídí jejím jednacím řádem.

Jak vyplývá z čl. 4 Listiny, ale i z principů demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, i tato krizová opatření je možno ukládat pouze za dodržení principu proporcionality.

Za nežádoucí považujeme postup, kdy vláda v rozhodnutí o nouzovém stavu (podle našeho názoru by vymezení základních práv, která se omezují, a krizových opatření mělo být navíc obsaženo v samostatném aktu, viz komentář k § 5) pouze "opíše" text zákona a nařizovaná krizová opatření nijak nespecifikuje (např. rozhodnutí vlády České republiky o vyhlášení nouzového stavu č. 140/2013 ze dne 2.6.2013). Podle našeho názoru by vláda měla nařízená krizová opatření blíže konkretizovat.

Dále za problematickou považujeme dosavadní praxi vlády, která v některých případech uložila svým členům něco, co měla činit sama, resp. k čemu je ze zákona oprávněn a povinen hejtman. V tomto lze odkázat např. na rozhodnutí vlády České republiky č. 121/2006 Sb. ze dne 2.4.2006, jímž byl pro některé kraje vyhlášen nouzový stav. Vláda v tomto rozhodnutí nařídila některá krizová opatření a dále uložila svým členům přijmout taková opatření, jež se velmi podobala či spíše rovnala krizovým opatřením předpokládaným komentovaným ustanovením. Ministryni školství, mládeže a tělovýchovy tak bylo např. uloženo "přijmout opatření k zajištění vykonávání péče o děti a mládež, pokud tuto péči nemohou v důsledku krizové situace vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce" [přičemž krizové opatření dle § 6 odst. 2 písm. e) vláda nenařídila]; ministrovi práce a sociálních věcí pak uložila "přijmout opatření k využívání občanů evidovaných jako nezaměstnaní na úřadech práce pro provádění pracovní výpomoci při realizaci krizových opatření" [pracovní výpomoc jako krizové opatření však nařízena byla; vláda podle našeho názoru spíše měla nařídit krizové opatření pracovní výpomoc pro odstranění následků povodní s tím, že toto krizové opatření se předně týká občanů evidovaných jako nezaměstnaní na úřadech práce; tím by bylo krizové opatření alespoň trochu konkretizováno /nešlo by o prosté opsání zákona/, a navíc by nedošlo k porušení či přinejmenším obcházení zákona, když toto krizové opatření by nařídila vláda, nikoliv fakticky ministr].

Upozorňujeme, že pravomoc nařídit tato krizová opatření má pouze vláda. Zákon nepřipouští delegování této pravomoci na kohokoliv jiného, tedy ani na členy vlády; pouze hejtman má povinnost zajistit provedení stanovených krizových opatření v podmínkách kraje (srov. § 14 odst. 6). Pokud tedy vláda uloží členovi vlády, aby fakticky nařídil krizové opatření, jedná podle našeho názoru , a tedy i v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.

Komentované ustanovení se sice týká nouzového stavu, avšak všechny povinnosti uvedené v § 6 odst. 1 až 3 vláda pochopitelně může uložit i za trvání stavu ohrožení státu (srov. § 7).

Dále je třeba upozornit, že mnoho dalších opatření za nouzového stavu je obsaženo v jiných zákonech.

Vláda má např. za nouzového stavu, stavu ohrožení státu či válečného stavu pravomoc dle § 110 zák. o DPH provést úpravu sazeb daně z přidané hodnoty, nejvýše však o 5 procentních bodů, případně přeřadit zboží nebo služby mezi sazbami daně, nebo umožnit plátcům, kteří uskutečňují zdanitelná plnění pro ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, hasičské záchranné sbory, havarijní služby a subjekty hospodářské mobilizace, dodávat stanovené druhy zboží a poskytovat stanovené služby těmto subjektům bez daně, při zachování nároku na odpočet daně v plné výši. Taková opatření vláda provede nařízením na časově omezenou nezbytně nutnou dobu, odpovídající charakteru a intenzitě ohrožení bezpečnosti ČR. Dále podle § 4 odst. 8 zák. o IZS při provádění záchranných a likvidačních prací za nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu se složky IZS řídí pokyny MV.

Podle § 22 odst. 1 zák. o hosp. opatřeních za nouzového stavu vláda může nařízením uložit právnickým a podnikajícím fyzickým osobám povinnost ve stanoveném termínu oznámit vládou určeným správním úřadům aktuální objem zásob ve stanovených druzích materiálu či věcných prostředcích, aktuální údaje o výrobní či provozní kapacitě a disponibilních zdrojích pracovních sil, dále přijmout opatření, která mohou omezit nebo zakázat obchodování s kótovanými cennými papíry, přijmout opatření, která mohou omezit nebo zakázat provoz v oblasti silniční dopravy, drážní dopravy, letecké činnosti provozované v ČR civilními letadly, provoz na dopravně významné vodní cestě a užívání pozemních komunikací, a stanovit zvláštní podmínky pro provádění ochrany, údržby a obnovy na pozemních komunikacích a celostátní dráze, rozšířit, omezit nebo zakázat distribuci zdravotnických prostředků a léčiv či rozšířit nebo omezit distribuci pitné vody a potravin a stanovit podmínky, za nichž lze změnit organizaci a řízení této distribuce.

Podle § 22 odst. 2 zák. o hosp. opatřeních za nouzového stavu vláda může nařízením přijímat také opatření uvedená v § 21 odst. 1 a 2 zák. o hosp. opatřeních (srov. komentář k § 14).

Zákonodárce dále počítá s reaktivními opatřeními dle § 11 a § 13 zák. o kybernetické bezpečnosti. V § 11 odst. 3 písm. a) zák. o kybernetické bezpečnosti je stanovena povinnost vybraných orgánů a osob provádět reaktivní opatření za stavu kybernetického nebezpečí či za nouzového stavu vyhlášeného na základě žádosti podle § 21 odst. 6 zák. o kybernetické bezpečnosti. V tomto ustanovení je stanovena povinnost ředitele NBÚ požádat neprodleně vládu o vyhlášení nouzového stavu, není-li možné odvrátit ohrožení bezpečnosti informací v informačních systémech nebo bezpečnosti služeb anebo bezpečnosti a integrity sítí elektronických komunikací v rámci stavu kybernetického nebezpečí. Stavem kybernetického nebezpečí se pak podle § 21 odst. 1 zák. o kybernetické bezpečnosti rozumí stav, ve kterém je ve velkém rozsahu ohrožena bezpečnost informací v informačních systémech nebo bezpečnost a integrita služeb nebo sítí elektronických komunikací, a tím by mohlo dojít k porušení nebo došlo k ohrožení zájmu ČR ve smyslu zákona upravujícího ochranu utajovaných informací.

V energetickém zákoně jsou upraveny stavy nouze v elektrizační soustavě (§ 54), v plynárenské soustavě (§ 73) a v soustavě zásobování tepelnou energií (§ 88). Takové stavy nouze mohou (mimo jiné) vzniknout v důsledku opatření státního orgánu za nouzového stavu, stavu ohrožení státu či válečného stavu. Energetický zákon pak upravuje nejrůznější pravomoci, práva a povinnosti ať už výrobců elektřiny, provozovatelů soustav, obchodníků, zákazníků atd. za těchto stavů nouze.

Dále v § 39b zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, je upraven krizový stav v silniční dopravě; ten nastává, pokud převyšuje vývoj nabídky kapacit v silniční nákladní dopravě nejméně po dobu tří měsíců po sobě jdoucích vývoj poptávky, nebo způsobuje intenzita silniční nákladní dopravy neprůjezdnost pozemních komunikací, a zároveň hrozí-li z těchto důvodů významnému počtu dopravců v silniční nákladní dopravě úpadek podle zvláštního právního předpisu. Podle § 39c zákona o silniční dopravě v případě krizového stavu v silniční nákladní dopravě vláda nařízením stanoví dočasný zákaz vydávání koncesí k provozování silniční nákladní dopravy, dočasný zákaz změn k provozování silniční nákladní dopravy, spočívající v rozšíření počtu vozidel, která dopravce používal přede dnem nabytí účinnosti nařízení vlády k provozování silniční nákladní dopravy, a podmínky provádění těchto zákazů.

Některá opatření jsou účinná vyhlášením nouzového stavu. Kupříkladu podle § 6 odst. 9 písm. o) zák. o daních z příjmů jsou od daně z příjmů fyzických osob osvobozené příjmy do výše 500 000 Kč poskytnuté zaměstnavatelem jako sociální výpomoc zaměstnanci v přímé souvislosti s překlenutím jeho mimořádně obtížných poměrů v důsledku živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie na územích, na kterých byl vyhlášen nouzový stav, za předpokladu, že tyto příjmy jsou vypláceny z fondu kulturních a sociálních potřeb nebo ze sociálního fondu.

Dne 21.2.2017 nabyl účinnosti zákon č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti, v jeho § 35 je sice stanovena účinnost zákona, s výjimkou § 17 odst. 3, od 1.1.2017, ovšem vzhledem k tomu, že tento zákon byl vyhlášen ve Sbírce zákonů až dne 6.2.2017, postupuje se, jako by ustanovení o jeho účinnosti (s výjimkou § 17 odst. 3) absentovalo, a proto v souladu s § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, nabyl účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení (NSS 4 Ans5/2007-60).

V § 14 zákona č. 23/2017 Sb. jsou stanoveny povinnosti vlády, územních samosprávných celků a dalších veřejných institucí, činí-li výše dluhu sektoru veřejných institucí po odečtení rezervy peněžních prostředků při financování státního dluhu nejméně 55% nominálního hrubého domácího produktu; v takovém případě platí mnohem přísnější pravidla pro navrhování či schvalování veřejného rozpočtu nebo zřizování závazků ze smluv. V § 15 odst. 1 písm. b) a c) tohoto zákona jsou pak stanoveny některé z výjimek z tohoto opatření, a to v případě nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu či po dobu mimořádných opatření vyhlášených vládou ke zvýšení obranyschopnosti státu v případě zhoršování bezpečnostní situace státu.

Mimořádná opatření jsou chápána jako řada přípravných úkonů a činností plněných ještě před vyhlášením stavu ohrožení státu. Cílem mimořádných opatření je zabezpečit plynulý přechod státu k plnění úkolů zajištění obrany České republiky po vyhlášení stavu ohrožení státu. Systém a podrobnosti mimořádných opatření jsou rozpracovány v Koncepci mobilizace ozbrojených sil České republiky. O rozsahu mimořádných opatření a době zahájení plnění jednotlivých mimořádných opatření by při identifikaci nárůstu rizika vojenské hrozby rozhodla vláda svým nařízením. Vláda bude o mimořádných opatřeních rozhodovat v mírovém stavu na základě zhodnocení mezinárodní politicko-vojenské situace ve vazbě na potřebu přijetí potřebných opatření k odvrácení ozbrojeného konfliktu a ke zvýšení připravenosti ústředních a dalších orgánů státní správy, orgánů územních samosprávných celků, včetně podnikajících právnických a fyzických osob a státních občanů k obraně státu. V rámci mimořádných opatření budou realizovány činnosti běžně v mírovém stavu nevykonávané ve vybraných úsecích veřejného života, spojených s výběrem, přípravou doplňování osob a majetku do ozbrojených sil ČR. Budou zahájeny a realizovány akvizice vojenského materiálu a majetku pro doplnění válečné organizační struktury ozbrojených sil ČR i s případným využitím zdrojů mimo rozpočet MO na základě rozhodnutí vlády (viz důvodová zpráva k návrhu zákona č. 23/2017 Sb., o pravidlech rozpočtové odpovědnosti).

Další opatření za nouzového stavu podle jiných právních předpisů, ať již nařizovaná, nebo vzniklá ze zákona, se mohou uplatnit za všech krizových stavů, proto jsou zařazena v komentáři k § 14. Jiná opatření lze uplatnit pouze za stavu ohrožení státu či válečného stavu (viz komentář k § 7).

Možnost provést evakuaci v době nouzového stavu předpokládá již § 5 písm. a), podle něhož vláda je oprávněna omezit právo na nedotknutelnost osoby a nedotknutelnost obydlí při evakuaci osoby z místa, na kterém je bezprostředně ohrožena na životě nebo zdraví.

Evakuaci může rovněž vyhlásit hejtman za stavu nebezpečí [srov. § 14 odst. 4 písm. g)].

Evakuaci obyvatelstva při mimořádných událostech ve smyslu zák. o IZS organizují a koordinují orgány kraje, resp. hasičského záchranného sboru kraje (dále jen "HZSK") [viz § 10 odst. 5 písm. f) zák. o IZS], potažmo orgány obce [viz § 15 odst. 2 písm. c) zák. o IZS], příp. starosta obce v dohodě s velitelem zásahu nebo se starostou obce s rozšířenou působností [§ 16 písm. b) zák. o IZS]. Oprávnění vyžadovat pomoc (tj. poskytnutí sil, věcných prostředků nebo činností složek IZS pro účely záchranných a likvidačních prací) je pak upraveno v § 20 zák. o IZS.

Evakuaci mohou provádět ovšem i další orgány k tomu určené. Podle § 20 odst. 3 zák. o Policii ČR policista nebo útvar policie se podílejí na provádění záchranných a likvidačních prací včetně letecké podpory IZS a letecké podpory v krizových situacích, jsou-li k tomu vycvičeni a vybaveni, je-li to nezbytné pro záchranu života, zdraví nebo majetku a jsou-li k tomu určeni policejním prezidentem.

AČR lze použít mimo jiné k plnění úkolů PČR, pokud síly a prostředky PČR nebudou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to na dobu nezbytně nutnou [srov. § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky], k záchranným pracím při pohromách nebo při jiných závažných situacích ohrožujících životy, zdraví, značné majetkové hodnoty nebo životní prostředí nebo k likvidaci následků pohromy [srov. § 14 odst. 1 písm. c) zákona o ozbrojených silách].

Podle § 14 odst. 3 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, vláda nařízením mimo jiné stanoví použití vojáků AČR a způsob jejich povolání k plnění úkolů PČR podle zákona o Policii ČR a k záchranným pracím a stanoví počty vojáků AČR potřebných k plnění uvedených činností.

V § 15-17 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, je upraveno použití AČR k záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy. V § 15 je toto použití definováno jako dočasné organizované nasazení vojenských útvarů a vojenských zařízení s potřebným vojenským materiálem pod velením příslušného velitele nebo náčelníka, k němuž dochází, pokud příslušné správní úřady, orgány územní samosprávy nebo požární ochrana nemohou zajistit záchranné práce nebo likvidaci následků pohromy vlastními silami.

V § 16 odst. 1 zákona o ozbrojených silách je stanoveno, že použití AČR k záchranným pracím mohou vyžadovat (ve smyslu § 20 zák. o IZS) hejtmani krajů a starostové obcí, v jejichž obvodu došlo k pohromě, u náčelníka GŠ, který rozhoduje o jejím nasazení. V odst. 2 je pro případ hrozícího nebezpečí z prodlení uvedeno, že použití armády k záchranným pracím mohou vyžadovat osoby uvedené v odstavci 1 nebo velitel zásahu a velitel jednotky požární ochrany u velitele vojenského útvaru nebo náčelníka vojenského zařízení, které jsou nejblíže místu pohromy. Velitel vojenského útvaru nebo náčelník vojenského zařízení prostřednictvím svých nadřízených informují neprodleně náčelníka GŠ o nasazení AČR k záchranným pracím. Podle odst. 3 je-li ohrožena podstatná část území České republiky, rozhoduje o použití AČR k záchranným pracím při pohromě vláda na návrh ministra vnitra. Podle odst. 4 o použití AČR k likvidaci následků pohromy rozhoduje vláda na návrh ministra obrany.

V § 17 odst. 1 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, je stanoveno, že po rozhodnutí vlády o použití AČR k záchranným pracím nebo k likvidaci následků pohromy zřídí náčelník GŠ vojenský krizový štáb, který řídí a koordinuje činnost nasazených vojenských útvarů a vojenských zařízení. K monitorování pohromy a k monitorování radiační a chemické situace na určeném území může náčelník GŠ vyčlenit vojenská letadla. Podle odst. 2 náčelník GŠ může zřídit vojenský krizový štáb při použití AČR k záchranným pracím i v jiném případě, než je uvedeno v odstavci 1, pokud to povaha situace a ohrožení vyžaduje.

V § 18 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, je pak stanoveno, že vojenskou techniku s nezbytně nutnou obsluhou lze použít i v jiných závažných situacích ohrožujících život, zdraví, značné majetkové hodnoty nebo životní prostředí, kdy příslušné správní úřady, orgány územní samosprávy, právnické osoby nebo požární ochrana nemají potřebnou techniku k odstranění takového ohrožení; použití vojenské techniky s nezbytně nutnou obsluhou mohou vyžadovat v těchto případech příslušní vedoucí správních úřadů, orgánů územní samosprávy, právnických osob nebo požární ochrany u náčelníka GŠ. Náčelník GŠ o použití vojenské techniky neprodleně informuje ministra obrany, který následně informuje vládu.

Podrobnosti o plánování a provádění obsahuje vyhláška Ministerstva vnitra č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva, a to k provedení některých ustanovení zák. o IZS.

I pro evakuaci platí, že smí být provedena pouze v nezbytném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu; dotčené osoby by měly s orgány krizového řízení spolupracovat a neznesnadňovat provádění . Orgány krizového řízení by však měly k evakuovaným osobám přistupovat citlivě a trpělivě, neboť pro dotčené osoby se jedná o mimořádně náročnou situaci [srov. komentář k § 5 písm. a)].

Na základě nouzového stavu byla nařízena např. rozhodnutím předsedy vlády č. 373/2002 Sb. ze dne 12.8.2002, rozhodnutím vlády č. 140/2013 Sb. ze dne 2.6.2013 nebo rozhodnutím vlády č. 121/2006 Sb. ze dne 2.4.2006; hejtman Středočeského kraje pak svým rozhodnutím č. 2/2006 ze dne 3.4.2006 dle tehdejšího § 14 odst. 9 KriZ rozhodl o provedení , jak byla nařízena v rozhodnutí vlády č. 121/2006 Sb., a to na území Středočeského kraje.

Z hlediska trestního práva je zcela zásadní okolností, jež je velmi podstatná pro kvalifikaci spáchaného skutku. Proto v § 42 písm. j) tr. zákoníku je za přitěžující okolnost považována skutečnost, že pachatel spáchal trestný čin za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, anebo na území, na němž je prováděna nebo byla provedena . U trestného činu krádeže je okolnost probíhající předpokládána přímo ve skutkové podstatě [srov. § 205 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, případně podobně znějící kvalifikovanou skutkovou podstatu dle § 205 odst. 4 písm. b), byť není přímo cílena na okolnost probíhající evakuace].

Zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území je zásahem do ústavně garantované svobody pohybu a pobytu, který je ovšem za určitých podmínek přípustný [srov. komentář k § 5 písm. c)].

Místa či území, kde je vyhlášen zákaz vstupu, pohybu a pobytu, musí být vymezena jednoznačně a přesně, a to pouze v nezbytně nutném rozsahu a na nezbytně nutnou dobu.

I u tohoto krizového opatření platí, že vláda nařízením stanoví krizové opatření spočívající v zákazu vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území s tím, že by vláda měla vymezit, na která místa se obecně tento zákaz vztahuje (např. místa, kde proběhla , místa, kde hrozí nebezpečí vzniku újmy atd.). Hejtman pak v souladu s § 14 odst. 6 KriZ zajišťuje provedení stanoveného krizového opatření v podmínkách kraje, tj. konkretizuje, na která místa se zákaz dle daného krizového opatření vztahuje.

V případě porušení tohoto zákazu může fyzická osoba naplnit skutkovou podstatu přestupku dle § 34 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 31 odst. 3 písm. c) KriZ.

Zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezeném místě nebo území je rovněž oprávněn nařídit hejtman za stavu nebezpečí [srov. § 14 odst. 4 písm. h)].

Na základě nouzového stavu byl nařízen zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na území, z něhož byla provedena , např. rozhodnutím předsedy vlády č. 373/2002 Sb. ze dne 12.8.2002, rozhodnutím vlády č. 140/2013 Sb. ze dne 2.6.2013 nebo rozhodnutím vlády č. 121/2006 Sb. ze dne 2.4.2006; hejtman Středočeského kraje pak svým rozhodnutím č. 2/2006 ze dne 3.4.2006 dle tehdejšího § 14 odst. 9 KriZ rozhodl o provedení zákazu vstupu, pobytu a pohybu osob na území, z něhož byla provedena , jak byl nařízen v rozhodnutí vlády č. 121/2006 Sb., a to na území Středočeského kraje.

Vláda může uložit pracovní povinnost, pracovní výpomoc nebo povinnost poskytnout věcné prostředky obdobně jako hejtman za stavu nebezpečí dle § 14 odst. 4 písm. a) KriZ.

Porušením této uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo povinnosti poskytnout věcné prostředky může být naplněna skutková podstata přestupku fyzické osoby dle § 34 odst. 1 písm. b) KriZ či správního deliktu právnické nebo podnikající fyzické osoby ve smyslu § 34a odst. 2 písm. b) KriZ.

K ukládání těchto povinností blíže viz komentář k § 14 či k § 5 písm. b), kde je předpokládána možnost omezení vlastnického a užívacího práva právnických a fyzických osob k majetku dle § 29 a § 31 KriZ v době nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu.

V § 6 odst. 4 je pak zakotvena subsidiarita tohoto opatření. Povinnost dle odst. 1 písm. c) lze uložit pouze tehdy, pokud nelze tyto činnosti a věci zajistit smluvně, subjekt plnění klade zjevně finančně a časově nevýhodné podmínky nebo plnění odmítne a přitom hrozí nebezpečí z prodlení.

Toto krizové opatření vlády pak provádí hejtman, který tyto povinnosti ukládá konkrétním osobám.

I toto oprávnění vlády odpovídá oprávnění hejtmana za stavu nebezpečí [srov. § 14 odst. 4 písm. b)]. Povinnost provádění staveb či stavebních prací bude patrně ukládána právnickým či podnikajícím fyzickým osobám (např. stavebním společnostem), ovšem není vyloučeno ani uložení takové povinnosti fyzické osobě (např. vlastníkovi nemovité věci).

Jak vyplývá ze znění komentovaného ustanovení, lze uložit pouze takovou povinnost provádění staveb, stavebních prací, terénních úprav nebo odstraňování staveb nebo porostů, které povedou k cíli, jímž je zmírnění nebo odvrácení ohrožení vyplývajícího z krizové situace.

Není vyloučeno, že tyto úpravy budou muset proběhnout na soukromém pozemku, aby vedly k zamýšlenému cíli. V takovém případě je stát samozřejmě povinen k náhradě škody, jak je zaručena v § 36 odst. 1 KriZ a jak vyplývá i z čl. 36 odst. 3 Listiny.

V § 177 stavebního zákona jsou upraveny mimořádné postupy při krizových stavech, kdy zákon počítá s možností odchýlit se od postupů v něm stanovených. V některých případech je možno provádět opatření na stavbách a pozemcích bez předchozího rozhodnutí nebo jiného opatření, pouze s povinností oznámit toto stavebnímu úřadu; dále je zde zakotvena možnost zjednodušeného postupu při obnovení zničených či poškozených staveb nebo terénních úprav; řízení před stavebním úřadem jsou v takových případech zjednodušená a zkrácená (blíže viz § 177 stavebního zákona).

Právnické osobě, podnikající fyzické osobě či fyzické osobě náleží pochopitelně náhrada za provádění staveb, stavebních prací, terénních úprav nebo odstraňování staveb nebo porostů. Tato náhrada se podle našeho názoru bude řídit § 35 KriZ, ač to v tomto ustanovení není výslovně stanoveno. Není totiž žádného rozumného důvodu pro to, aby za vykonání pracovní povinnosti či pracovní výpomoci byla vyplacena náhrada a za provádění či odstraňování staveb a podobné práce by náhrada poskytnuta nebyla; takový stav jistě nebyl úmyslem zákonodárce. Proto je třeba § 35 KriZ vztáhnout i na provádění staveb, stavebních prací a další podobné činnosti.

Zatímco v zákoně č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, byla občanům stanovena povinnost hlášení přechodného pobytu (viz § 8-10), měla-li předpokládaná doba přechodného pobytu přesáhnout 30 dnů, v zákoně č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, je od této povinnosti upuštěno. Povinnost občanů hlásit přechodný pobyt byla po politických a společenských změnách přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století shledána nadbytečnou a popírající ústavně garantovanou svobodu pohybu a pobytu.

V důsledku těchto změn orgány veřejné moci často nemají přehled o tom, kdo se v tom kterém místě skutečně zdržuje, když mnoho obyvatel má trvalý pobyt jinde, než kde se skutečně zdržují.

Patrně z těchto důvodů je v odst. 2 písm. a) stanovena možnost vlády nařídit povinné hlášení přechodné změny pobytu osob. Jako přechodná změna pobytu osob se rozumí opuštění místa trvalého pobytu osoby, k němuž je hlášena v místě, ze kterého byla organizovaně evakuována nebo které o své vůli opustila z důvodu ohrožení svého života nebo zdraví, pokud tato změna pobytu bude delší než 3 dny.

Domníváme se, že takto formulované ustanovení nenaplňuje zcela jeho zamýšlený účel a smysl, neboť na jeho základě lze uložit povinnost hlášení přechodné změny pobytu pouze těm osobám, které byly evakuovány z místa svého trvalého pobytu či které toto místo o své vůli opustily z důvodu ohrožení života nebo zdraví. Povinnost tak dle dikce zákona nemůže být uložena těm osobám, které mají trvalý pobyt v místě ohroženém krizovou situací a již delší dobu se zde nezdržují (odešly ještě před vznikem krizové situace). Ohlašovací povinnost se dle komentovaného ustanovení nevztahuje ani na osoby, jež mají naopak trvalý pobyt jinde, ale zdržují se právě v místě, kde je s ohledem na krizovou situaci ohrožen jejich život nebo zdraví.

Komentované ustanovení tak podle našeho názoru nezajistí, aby se orgány krizového řízení dozvěděly, kdo se skutečně zdržuje na místech ohrožených krizovou situací a kdo nikoliv.

Jsme přesvědčeni, že nařídit povinné hlášení přechodné změny pobytu osob lze z logiky věci pouze pro ta místa, kde byla nařízena osob. Nařídit hlášení přechodné změny pobytu osob v místech, kde nebyla nařízena osob, podle našeho názoru postrádá logiku; takové opatření pak ani není v souladu s principem proporcionality.

Povinnost hlásit přechodnou změnu pobytu osob může nařídit i hejtman za stavu nebezpečí [viz § 14 odst. 4 písm. f)].

V komentovaném ustanovení jsou stanovena oprávnění vlády přijímat opatření v široce vymezených oblastech, ať už jde o opatření k ochraně státních hranic, k pobytu osob bez státního občanství České republiky či v oblasti zbraní, výbušnin, nebezpečných chemických látek a přípravků, jaderných zařízení a zdrojů ionizujícího záření.

Vláda je oprávněna přijmout opatření k ochraně státních hranic. Opatření k ochraně státních hranic byla definována v § 2 odst. 1 již zrušeného zákona č. 216/2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně některých zákonů, tak, že jde o soubor opatření organizačního a technického charakteru, jehož cílem je zabránit nedovolenému překračování státních hranic České republiky; tato opatření se provádějí na hraničních přechodech a mimo hraniční přechody, a to jednak v blízkosti hranic (tj. ve vzdálenosti do 5 km od hranic), jednak ve vzdálenosti do 25 km od hranic. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 191/2016 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně souvisejících zákonů (o ochraně státních hranic); v tomto zákoně již opatření k ochraně státních hranic definována nejsou. Uvedený zákon však v § 11 a § 12 počítá s opatřením vlády a mimořádným opatřením Ministerstva vnitra (obě ve formě opatření obecné povahy, na které se však dle § 13 odst. 1 neuplatní § 172 spr. ř.), na základě kterých je možno dočasně znovu zavést ochranu vnitřních hranic; v obou těchto opatřeních bude stanoven časový a územní rozsah dočasného znovuzavedení ochrany vnitřních hranic a způsob provádění ochrany vnitřních hranic a dále zde může být stanoveno, že vnitřní hranice lze překračovat pouze v místě a v době v nich určených. Mimořádné opatření Ministerstva vnitra pozbývá účinnosti nejpozději 5 dnů ode dne nabytí jeho účinnosti, opatření obecné povahy vydané vládou zruší vláda, odpadnou-li důvody pro dočasné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic. Na komentované ustanovení se však vztahuje pouze oprávnění vlády nařídit opatření (dle § 11 zákona č. 191/2016 Sb.), nikoliv obdobné oprávnění Ministerstva vnitra dle § 12 téhož zákona.

Jsme přesvědčeni, že tato opatření je možno přijmout pro celé území státních hranic i v případě, kdy nouzový stav je vyhlášen pouze pro omezené území státu. Ochranou pouhé části hranic totiž nemusí být naplněn účel takového opatření; k nedovolenému překračování státních hranic by v takovém případě mohlo docházet na tom území státních hranic, kde není vyhlášen nouzový stav.

Oprávnění policie při dočasném znovuzavedení ochrany státních hranic jsou stanovena zejména v § 14-15 zákona o ochraně státních hranic. Tato ustanovení např. stanoví oprávnění policisty provést kontrolu na nejbližším místě od vnitřních hranic, které je vhodné pro provedení kontroly; při této kontrole je policista oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, provést prohlídku zavazadel, a je-li to třeba ke zjištění skutečností, které jsou důvodem pro odepření vstupu cizinci na území ČR podle zákona o pobytu cizinců na území ČR, provést prohlídku osoby. Dále je policista oprávněn za účelem ochrany vnitřních hranic do vzdálenosti 10 kilometrů od vnitřních hranic vstupovat na jiný než veřejně přístupný pozemek v součinnosti s jeho vlastníkem nebo oprávněným uživatelem (v § 16 je upravena náhrada majetkové újmy a úplata za omezení vlastnického práva); je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů souvisejících s ochranou hranic a hrozí-li nebezpečí z prodlení, lze na tyto pozemky vstupovat bez součinnosti s vlastníkem nebo oprávněným uživatelem.

Podle § 15 zákona o ochraně státních hranic je PČR při dočasném znovuzavedení ochrany státních hranic oprávněna použít technický prostředek zabraňující nedovolenému překračování vnitřních hranic dopravními prostředky. PČR je oprávněna umísťovat bezpečnostní prostředek ve vzdálenosti do 50 metrů od vnitřních hranic; vyžadují-li to přírodní, technické nebo bezpečnostní okolnosti, lze tak učinit i nad tuto vzdálenost, nejvýše však do vzdálenosti 1 kilometru od vnitřních hranic.

Zákon o ochraně státních hranic dává uvedená oprávnění PČR; v určitých případech však tuto činnost může vykonávat i AČR. Podle § 14 odst. 1 písm. b) zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, lze AČR použít k plnění úkolů PČR, pokud síly a prostředky PČR nebudou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to na dobu nezbytně nutnou. Podle § 14 odst. 3 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, vláda nařízením určí objekty důležité pro obranu státu a úseky státních hranic střežené vojáky AČR.

Zákon o ochraně státních hranic pak stanoví rovněž oprávnění PČR při ochraně vnějších hranic provést prohlídku letadla a zavazadel, nahlížet do palubního deníku letadla, a je-li to třeba ke zjištění skutečností, které jsou důvodem pro odepření vstupu cizinci na území ČR podle zákona o pobytu cizinců na území ČR, provést prohlídku osoby; tato oprávnění má policie i mimo období, kdy je dočasně znovuzavedena ochrana státních hranic.

Pobyt cizinců na území ČR je upraven zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, přičemž pod pojmem "cizinec", jak je v tomto zákoně užíván, je třeba rozumět i osobu bez státní příslušnosti, když v § 1 odst. 2 tohoto zákona je stanoveno, že cizincem se rozumí fyzická osoba, která není státním občanem České republiky, včetně občana Evropské unie. Opatřeními k pobytu cizinců nebo osob bez státní příslušnosti zákon nijak nespecifikuje, patrně je třeba jimi rozumět např. prodloužení či naopak zkrácení povolení k trvalému pobytu (jsou-li k tomu dány závažné důvody) či přechodnému pobytu určitým cizincům, prodloužení lhůt pro vydání rozhodnutí apod. Lze si představit i vydání nařízení o povinnosti všech cizinců nacházejících se na území, kde je vyhlášen nouzový stav, k přihlášení u určitého úřadu (např. u příslušného OÚ, v území jehož působnosti se nacházejí) za účelem jejich evidence; i takové opatření lze nařídit pouze za striktního respektování principu proporcionality.

Opatření v oblasti zbraní nejsou nijak zákonem specifikována, a to ani zákonem č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních). V § 70 tohoto zákona, ve znění účinném do 31.7.2017, je stanoveno oprávnění vlády v době trvání stavu ohrožení státu nebo válečného stavu ve veřejném zájmu nařídit odevzdání zbraní a střeliva na určité místo do úschovy anebo omezit nebo zakázat jejich nošení. S účinností od 1.8.2017 však bylo toto ustanovení ze zákona o střelných zbraních a střelivu vypuštěno [srov. komentář k § 7 písm. b)].

Je otázkou, co je myšleno oprávněním vlády přijmout opatření v oblasti zbraní. Lze souhlasit s názorem, že jde o opatření, která zejména zamezí ztrátám, odcizení nebo zneužití zbraní nebo střeliva; mohou se týkat např. oblasti omezení nebo zákazu nabývání vlastnictví ke zbraním nebo jejich převodů, omezení nebo zákazu přepravy střelných zbraní, omezení nebo zákazu střelby na sportovních nebo loveckých akcích, zvýšení ostrahy skladů střelných zbraní, střeliva nebo výbušnin apod. (Teryngel, Kreml, 2010). Ani v KriZ, ani v § 70 zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, však není nijak stanoveno, co by mohlo být opatřením v oblasti zbraní pro nouzový stav. Podle našeho názoru by měl zákonodárce tento nedostatek napravit, protože nouzový stav lze také vyhlásit v případě ohrožení vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku.

Podmínky pro nakládání s výbušninami a s výbušnými předměty upravuje zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, zejména pak jeho § 21-36d. Opatření v oblasti výbušnin by patrně měla být ještě přísnější než opatření v oblasti zbraní, a to pro jejich vysokou nebezpečnost. Tato opatření se zřejmě budou týkat zejména povinnosti posílit ostrahu objektů a prostor, v nichž se výbušniny nacházejí, i jejich zabezpečení proti zneužití, ztrátě nebo odcizení, příp. výbuchu, jakož i omezení nakládání s výbušninami.

Zákon č. 350/2011 Sb., o chemických látkách a chemických směsích a o změně některých zákonů (chemický zákon), nestanoví žádná opatření pro krizové stavy. V § 33 tohoto zákona jsou pouze stanovena nápravná opatření pro případ porušení zákona jako pozastavení uvádění určitých výrobků na trh, stažení z trhu či odstranění určitého protiprávního stavu; obdobná opatření by tak za nouzového stavu mohla být přijímána dle komentovaného ustanovení v oblasti nebezpečných chemických látek a přípravků. Taková opatření by však nepostihovala pouze protiprávní činnost osob uvádějících určité výrobky na trh, nýbrž jakékoliv nebezpečné chemické látky a přípravky, které v době nouzového stavu mohou ohrozit zákonem chráněné hodnoty. I pro takové opatření pochopitelně platí princip proporcionality.

Zákon č. 263/2016 Sb., atomový zákon, nepočítá s nouzovým stavem ani jinými krizovými stavy, nýbrž pouze s radiační mimořádnou událostí (příp. radiační mimořádnou událostí prvního stupně, radiační nehodou či radiační havárií jako vyššími stupni radiační mimořádné události). V § 152 atomového zákona je pak uveden odkaz na postup dle zák. o IZS a KriZ při zvládání radiační mimořádné události, a to ve věcech neupravených atomovým zákonem. Jako opatření v oblasti jaderných zařízení a zdrojů ionizujícího záření tak lze např. chápat dočasné přerušení či omezení provozu jaderných elektráren, jejich zvýšenou ostrahu apod.

Zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ani zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, nijak neupravuje nouzový stav ani jiné krizové stavy.

Vláda dle komentovaného ustanovení má právo nařídit přemístění osob ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody do jiné věznice nebo vyloučit volný pohyb těchto osob mimo věznici. Takové opatření bude přijato zejména tehdy, když se věznice či vazební věznice bude nacházet na území ohroženém krizovou situací.

Toto opatření má za cíl chránit jak osoby ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, tak příslušníky VS ČR či další osoby přicházející do styku s vězni, ale i veškeré obyvatelstvo (zejména nacházející se v blízkosti věznic či vazebních věznic). Této ochrany může být docíleno jednak přemístěním vězňů do jiných věznic, jednak vyloučením pohybu osob ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody mimo věznici (např. při výkonu práce vězňů v místě mimo věznici).

Vláda je oprávněna nařídit nasazení vojáků v činné službě a jednotek PO k provádění krizových opatření. Vláda tak stanoví nařízením, v němž musí být uveden důvod nasazení a předpokládaná doba nasazení vojáků v činné službě či jednotek PO. Nasazení vojáků v činné službě a jednotek PO k provádění krizových opatření lze uskutečnit pouze po dobu trvání nouzového stavu.

Podle § 14 odst. 1 písm. a) zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, AČR lze použít mimo jiné k plnění úkolů PČR, pokud síly a prostředky PČR nebudou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to na dobu nezbytně nutnou. Podle § 14 odst. 2 tohoto zákona vojáci AČR při plnění úkolů podle odst. 1 písm. b) mají práva a povinnosti jako příslušníci PČR podle zvláštního právního předpisu (tj. podle zák. o Policii ČR). V § 15-17 je upraveno použití AČR k záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy.

Podle § 14 odst. 3 zákona o ozbrojených silách vláda nařízením mimo jiné stanoví použití vojáků AČR a způsob jejich povolání k plnění úkolů PČR podle zák. o Policii ČR a k záchranným pracím a stanoví počty vojáků AČR potřebných k plnění uvedených činností.

V § 18 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, je stanoveno, že vojenskou techniku s nezbytně nutnou obsluhou lze použít i v jiných závažných situacích ohrožujících život, zdraví, značné majetkové hodnoty nebo životní prostředí, kdy příslušné správní úřady, orgány územní samosprávy, právnické osoby nebo PO nemají potřebnou techniku k odstranění takového ohrožení; použití vojenské techniky s nezbytně nutnou obsluhou mohou vyžadovat v těchto případech příslušní vedoucí správních úřadů, orgánů územní samosprávy, právnických osob nebo PO u náčelníka GŠ. Náčelník GŠ o použití vojenské techniky neprodleně informuje ministra obrany, který následně informuje vládu.

Komentované ustanovení je však třeba chápat jako k citovaným ustanovením zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky.

Co se týče jednotek PO, v § 3 zákona č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru), je stanoveno, že HZS plní mimořádně i úkoly, jejichž splnění je nezbytné v zájmu ochrany života nebo zdraví obyvatel, životního prostředí, zvířat nebo majetku, pokud toto plnění nenáleží jinému orgánu veřejné správy nebo plnění takového úkolu orgánem veřejné správy není za daných podmínek možné a tento orgán o takové plnění požádá, je k plnění takového úkolu způsobilý, takovým plněním není ohrožena jeho činnost a hrozí nebezpečí z prodlení. Zákonodárce tedy počítá i s nasazením hasičů pro řešení mimořádných úkolů. Za nouzového stavu však lze nasadit jednotky PO k provádění krizových opatření i bez splnění podmínek stanovených § 3 zákona č. 320/2015 Sb., o hasičském záchranném sboru.

Vláda při vyhlašování nouzového stavu v minulosti oprávnění dle tohoto ustanovení využívala a nasazení vojáků v činné službě a jednotek PO k provádění krizových opatření nařizovala [srov. např. čl. I. písm. e) rozhodnutí vlády České republiky č. 140/2013 Sb. ze dne 2.6.2013].

Dojde-li ke zrušení nouzového stavu, automaticky pozbývá platnosti i nařízení vlády o nasazení vojáků v činné službě. Pokud by vláda shledala nezbytnost pokračování nasazení AČR, musela by rozhodnout o jejím použití k záchranným pracím a k likvidaci následků pohromy ve smyslu § 15-17 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky.

Nasazení jednotek PO i po skončení nouzového stavu je pak možné na základě zák. o IZS.

Podle § 880 obč. zák. rodičovskou odpovědnost týkající se osoby dítěte vykonávají rodiče způsobem a v míře odpovídající stupni vývoje dítěte. Podle § 881 obč. zák. péči o dítě a jeho ochranu, výkon jeho výchovy, popřípadě některých jejích stránek, nebo dohled nad dítětem mohou rodiče svěřit jiné osobě.

Jako rodič, popřípadě rodiče dítěte se na základě rozhodnutí soudu o osvojení zapíše do matriky osvojitel (viz § 797 obč. zák.). Osvojením se rozumí přijetí cizí osoby za vlastní (§ 794 obč. zák.). Osvojitelé tedy nastupují na místo rodičů a vykonávají rodičovskou odpovědnost.

Podle § 928 odst. 1 obč. zák. není-li tu žádný z rodičů, který má a vůči svému dítěti vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, soud jmenuje dítěti poručníka. Poručník je zákonným zástupcem dítěte.

Kromě poručenství zákonodárce připouští jiné formy péče o dítě, ať už jde o opatrovnictví dítěte (§ 943 a násl. obč. zák.), svěření dítěte do péče jiné osoby a pěstounství (§ 953 a násl. obč. zák.), či ústavní výchovu (§ 971 a násl. obč. zák.).

Komentované ustanovení stanoví možnost nařídit vykonávání péče o děti a mládež, pokud tuto péči nemohou v krizové situaci vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce; toto opatření se tak bude vztahovat např. na ty děti, které vinou krizové situace přišly o své rodiče, jejichž rodiče se pohřešují či z jakéhokoliv jiného důvodu zapříčiněného krizovou situací nemohou vykonávat péči o své děti, přičemž tyto děti zároveň není možné svěřit jiné osobě (např. příbuznému); toto vykonávání péče o děti a mládež bude patrně nejčastěji zajištěno formou ústavní výchovy. Nařízením tohoto opatření, jež má pouze dočasnou povahu, pochopitelně není dotčena povinnost opatrovnického soudu rozhodnout ve věci péče o nezletilého, a to případně i formou předběžného opatření ve smyslu § 452 z. ř. s.

Vláda je oprávněna nařídit přednostní zásobování uvedených subjektů a zařízení. Jedná se jednak o dětská, zdravotnická a sociální zařízení (tedy např. kojenecké ústavy, dětské domovy, dětská centra, dětské ozdravovny, domovy důchodců, nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných, hospice, odborné léčebné ústavy, laboratoře, zdravotnické záchranné služby, lázeňská zdravotnická zařízení apod.; jde pouze o příkladmý výčet).

Dále jde o ozbrojené síly (dle § 3 odst. 2 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, se ozbrojené síly člení na armádu, Vojenskou kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž), bezpečnostní sbory (v § 1 odst. 1 zák. o služ. poměru je stanoveno, že bezpečnostním sborem se rozumí PČR, HZS ČR, CS ČR, VS ČR, GIBS, BIS a ÚZSI) a složky IZS, pokud se podílejí na plnění krizových opatření.

Složky IZS jsou vyčteny v § 4 odst. 1 až 3 zák. o IZS následovně: základními složkami IZS jsou HZS ČR, jednotky PO zařazené do plošného pokrytí kraje jednotkami požární ochrany, poskytovatelé ZZS a PČR. Ostatními složkami IZS jsou vyčleněné síly a prostředky ozbrojených sil, ostatní ozbrojené bezpečnostní sbory (např. VS ČR a CS ČR), ostatní záchranné sbory, orgány ochrany veřejného zdraví, havarijní, pohotovostní, odborné a jiné služby, zařízení civilní ochrany, neziskové organizace a sdružení občanů, která lze využít k záchranným a likvidačním pracím. V době krizových stavů se stávají ostatními složkami IZS také poskytovatelé akutní lůžkové péče, kteří mají zřízen urgentní příjem.

Prvkem KI se dle § 2 písm. i) KriZ rozumí zejména stavba, zařízení, prostředek nebo veřejná infrastruktura, určené podle průřezových a odvětvových kritérií; je-li prvek KI součástí EKI, považuje se za prvek EKI. Blíže k prvku KI viz komentář k § 2 písm. i).

V § 5 zák. o hosp. opatřeních je stanoveno, že vláda v systému HOPKS rozhoduje o bezplatném použití státních hmotných rezerv, použití regulačních opatření a použití opatření systému hospodářské mobilizace. Opatření systému hospodářské mobilizace se dle § 2 odst. 1 písm. d) zák. o hosp. opatřeních použijí pouze po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Vláda tedy může nařídit přednostní zásobování shora uvedených subjektů a zařízení bezplatným použitím státních hmotných rezerv nebo použitím regulačních opatření.

SHR se dle § 4 odst. 1 zákona č. 97/1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, člení na hmotné rezervy, mobilizační rezervy, pohotovostní zásoby a zásoby pro humanitární pomoc. Mobilizační rezervy jsou určené pouze pro zajišťování mobilizačních dodávek, a tak se použijí pouze při stavu ohrožení státu nebo při válečném stavu. Zásoby pro humanitární pomoc jsou určeny k bezplatnému poskytnutí fyzické osobě vážně materiálně postižené (viz § 4 odst. 5 zákona č. 97/1993 Sb.).

V případě nouzového stavu tak vláda může rozhodnout o použití hmotných rezerv či pohotovostních zásob. Hmotné rezervy tvoří vybrané základní suroviny, materiály, polotovary a výrobky; jsou určeny pro zajištění obranyschopnosti a obrany státu, pro odstraňování následků krizových situací a pro ochranu životně důležitých hospodářských zájmů státu (viz § 4 odst. 2 zákona č. 97/1993 Sb.). Pohotovostní zásoby tvoří vybrané základní materiály a výrobky, určené k zajištění nezbytných dodávek pro podporu obyvatelstva, činnosti havarijních služeb a HZS po vyhlášení krizových stavů, v systému nouzového hospodářství, kterou nelze zajistit obvyklým způsobem, a pro materiální humanitární pomoc poskytovanou do zahraničí (viz § 4 odst. 4 zákona č. 97/1993 Sb.).

S tím souvisí možnost za krizových stavů nařídit regulační opatření. Podle § 20 odst. 1 zák. o hosp. opatřeních regulační opatření slouží ke snížení spotřeby nedostatkových surovin a výrobků a dodávek služeb nebo k usměrnění spotřeby a dodávek v souladu s krizovými plány v případech, kdy krizová situace nabývá takového rozsahu, že běžné ekonomické nástroje nejsou při zajišťování nezbytných dodávek dostatečně účinné. Podle § 20 odst. 2 zák. o hosp. opatřeních regulační opatření mohou být nařízena jen v případě, že účinku s nimi spojeného nelze dosáhnout jinak. Mohou být nařízena jen na nezbytně nutnou dobu. K jejich zrušení musí dojít nejpozději při zrušení krizových stavů. Podle § 20 odst. 3 zák. o hosp. opatřeních pokud na vyhlášený krizový stav bezprostředně navazuje vyhlášení jiného krizového stavu, může orgán oprávněný k vyhlášení krizového stavu rozhodnout o ponechání některých dříve nařízených regulačních opatření v platnosti. K jednotlivým regulačním opatřením srov. komentář k § 6 odst. 1, § 7 a § 14 KriZ.

Předpisy týkající se dávek sociálního zabezpečení nepočítají se zkrácenou procedurou rozhodování o výplatě dávek za krizových stavů, což lze chápat jako jisté pochybení zákonodárce. Podle našeho názoru by však na situace, předvídané komentovaným ustanovením, bylo možno analogicky použít § 153 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. V tomto ustanovení zákonodárce předvídá možnost zkráceného řízení. Podle § 153 odst. 2 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, bylo-li rozhodnuto ve zkráceném řízení, provede se toto rozhodnutí, za a) byla-li dávka přiznána, formou její výplaty, za b) byla-li výše dávky změněna, formou výplaty dávky v nově stanovené výši, a za c) došlo-li k zániku nároku na výplatu dávky, formou zastavení její výplaty. Podle § 153 odst. 3 tohoto zákona se na zkrácené řízení nepoužije spr. ř. V odst. 4 je pak stanoveno, že zahájení zkráceného řízení se účastníkům řízení neoznamuje. Podle odst. 5 se ve zkráceném řízení rozhodnutí nevydává; v těchto případech obdrží pojištěnec písemné oznámení. Podle odst. 6 nesouhlasí-li pojištěnec s výsledkem zkráceného řízení, může podat okresní správě sociálního zabezpečení ve lhůtě do 30 dnů ode dne výplaty dávky nebo ode dne doručení písemného oznámení podle odstavce 5 o ukončení výplaty dávky písemnou žádost o vydání rozhodnutí o dávce, v níž uvede důvody nesouhlasu s výsledkem tohoto řízení. Podáním této žádosti se zahajuje řízení o dávce.

Zkrácené řízení se podle tohoto ustanovení zákona o nemocenském pojištění použije zejména v případech, kdy je nesporné, že nárok na dávku vznikl, že došlo ke změně výše dávky či že podmínky pro výplatu dávky již nejsou splněny. Podle našeho názoru by takový postup mohl být užíván nejen dle zákona o nemocenském pojištění, nýbrž i dle dalších zákonů upravujících výplaty sociálních dávek, jak jsou vyčteny v komentovaném ustanovení (např. zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení apod.). Příslušný orgán by v případě vyhlášeného nouzového stavu na základě žádosti či z moci úřední mohl rozhodnout o přiznání dávky, změně výše dávky či zastavení výplaty dávky, a to zejména v případě, kdy by bylo zřejmé, že na výplatu (popř. změnu výše) dávky je dán zákonný nárok.

Na tomto místě je vhodné rovněž zmínit, že v případě nouzového stavu je možné (podle našeho názoru, podpořeného komentovaným ustanovením) nejen rozhodovat o dávkách sociálního zabezpečení ve zkráceném řízení, ale osoby postižené mimořádnou událostí mohou též žádat o mimořádnou okamžitou pomoc jako sociální dávku, kterou může přiznat orgán pomoci v hmotné nouzi (v současné době Úřad práce ČR - krajské pobočky a pobočka pro hlavní město Prahu), a to zejména osobě, kterou postihne vážná mimořádná událost a její celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami; vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelní pohroma (například povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie [viz § 36 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 4 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi].

Nové znění odstavce 3 bylo do § 6 vloženo zákonem č. 323/2016 Sb., kterým byl s účinností od 18.10.2016 zrušen zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon. Komentované ustanovení nahrazuje § 32 devizového zákona, v němž byl upraven nouzový stav v devizovém hospodářství. Jak je uvedeno v důvodové zprávě k zákonu č. 323/2016 Sb., podmínky pro vyhlášení nouzového stavu jsou koncipovány dostatečně široce na to, aby pod ně mohl být podřazen nouzový stav v devizovém hospodářství.

Podle § 32 odst. 3 zrušeného devizového zákona nouzový stav v devizovém hospodářství mohla vyhlásit vláda při nepříznivém vývoji platební bilance, který bezprostředně a vážně ohrožuje platební schopnost vůči zahraničí nebo vnitřní měnovou rovnováhu ČR. Jak je stanoveno v čl. 5 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, vláda může vyhlásit nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Hrozí-li tedy takové nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožuje majetkové hodnoty (pro ně mohl být do nabytí účinnosti zákona č. 323/2016 Sb. vyhlášen nouzový stav v devizovém hospodářství), může být vyhlášen nouzový stav.

Rozhodnutí o zavedení konkrétních opatření se bude odvíjet od skutečné ekonomické příčiny nouzového stavu; jak uvádí důvodová zpráva k zákonu č. 323/2016 Sb., veškerá opatření uvedená v odst. 3 zpravidla nebudou aplikována najednou. Pokud bude příčinou vyhlášení nouzového stavu ohrožení platební bilance vůči zahraničí, budou aplikována opatření uvedená pod písm. a) až c), tedy taková opatření, která zabraňují odlivu peněžních prostředků v cizí měně z ČR. Naopak v případě, že příčinou vyhlášení nouzového stavu bude nadměrný příliv cizí měny do ČR, způsobující ohrožení měnové rovnováhy ČR, bude adekvátní reakcí aplikace opatření podle písm. d) až g). Obě situace přitom nepochybně spadají pod pojem "jiné nebezpečí" ve smyslu § 2 písm. b) KriZ a ve smyslu čl. 5 ústavního zák. o bezpečnosti ČR.

Pokud dojde k porušení zákazu činností zakázaných krizovým opatřením vydaným na základě odst. 3, poruší tím fyzická osoba rovněž povinnost stanovenou v § 31 odst. 3 písm. f) KriZ. Tím se zároveň dopustí přestupku podle § 34 odst. 1 písm. c), za který lze podle § 34 odst. 3 uložit pokutu v maximální výši 2 000 000 Kč. Podnikající fyzická osoba nebo právnická osoba se porušením povinnosti stanovené krizovým opatřením vydaným na základě komentovaného ustanovení dopustí porušení § 29 odst. 8, čímž může být naplněna skutková podstata správního deliktu dle § 34a odst. 2 písm. c), za nějž lze dle § 34 odst. 4 uložit pokutu až do výše 5 000 000 Kč. Tyto správní delikty dle § 13 odst. 1 písm. e) projednává ČNB.

Porušením krizového opatření vydaného na základě komentovaného ustanovení lze rovněž spáchat zločin ohrožení devizového hospodářství dle § 247 tr. zákoníku. Podmínkou spáchání tohoto trestného činu je pak vznik zákonem předvídaného následku, a to "způsobení vážného ohrožení platební schopnosti vůči zahraničí nebo vnitřní měnové rovnováhy České republiky".

V § 13 odst. 1 písm. d) KriZ je stanoveno, že ČNB projednává s vládou návrh krizových opatření vydávaných na základě § 6 odst. 3 a další krizová opatření, která se dotýkají ČNB. Před nařízením těchto krizových opatření je tedy vláda povinna jejich návrh projednat s ČNB.

V komentovaném ustanovení je zakotvena subsidiarita opatření stanoveného v odst. 1 písm. c), tj. ukládání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo povinnosti poskytnout věcné prostředky. Tyto povinnosti lze uložit pouze tehdy, nelze-li tyto činnosti a věci zajistit smluvně. Buď tedy nemůže existovat žádná vhodná osoba, s níž by bylo možno uzavřít smlouvu, nebo taková osoba (příp. osoby) existují, avšak pokus o uzavření smlouvy byl neúspěšný. Za neúspěšný pokus je nutno považovat i situaci, kdy subjekt plnění klade zjevně finančně a časově nevýhodné podmínky (tedy např. že by smluvní povinnost splnil za nepřiměřeně dlouhou dobu či že je ochoten ji splnit za nepřiměřeně vysokou cenu) a přitom hrozí nebezpečí z prodlení.

V komentovaném ustanovení je obsažen výčet subjektů, na které se krizová opatření dle odst. 3 neuplatní. Tyto zákazy se tedy neuplatní, jde-li o obchody prováděné Českou republikou nebo ČNB. Jak vyplývá z § 13 odst. 1 písm. f) KriZ, ČNB je oprávněna vydávat zvláštní povolení, na jejichž základě jejich držitelé (a to buď úplně, nebo pouze pro určité operace uvedené v povolení) jsou vyňati ze zákazů stanovených krizovými opatřeními dle odst. 3.

Vláda je oprávněna nařídit opatření uvedená v § 6 odst. 1 až 3 nejen za nouzového stavu, ale i za stavu ohrožení státu. Přitom je však pochopitelně povinna dbát všech omezení, zejména vyplývajících z ústavního pořádku; blíže k jednotlivým opatřením viz komentář k § 6.

Co se týče opatření dle § 6 odst. 1 písm. c), jsme přesvědčeni, že i pro opatření vyhlášené za stavu ohrožení státu z logiky věci platí princip subsidiarity zakotvený v § 6 odst. 4, byť na něj § 7 výslovně neodkazuje.

Podle § 18 odst. 2 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), vláda stanoví nařízením za stavu ohrožení státu (též za válečného stavu) podle potřeb ozbrojených sil počty občanů povinných podrobit se odvodnímu řízení, a to podle ročníku jejich narození nebo podle jejich odborné kvalifikace, a termín zahájení odvodního řízení. Krajské vojenské velitelství následně doručí občanovi dotazník sloužící pro účely odvodního řízení; občan je povinen tento dotazník vyplnit (viz § 19 branného zákona). Na základě povolávacího rozkazu je občan povinen dostavit se k odvodnímu řízení na stanovené místo ve stanovené době (viz § 21 odst. 1 branného zákona), kde je povinen se podrobit lékařské prohlídce, popřípadě dalším odborným vyšetřením (viz § 21 odst. 3 branného zákona). Podle § 21 odst. 4 branného zákona odvodní komise podle zjištěného zdravotního stavu vydá rozhodnutí o schopnosti občana vykonávat vojenskou činnou službu nebo o neschopnosti občana vykonávat vojenskou činnou službu. Proti tomuto rozhodnutí se lze odvolat k vyšší odvodní komisi.

Podle § 1 odst. 4 branného zákona občan se stává vojákem dnem nabytí právní moci rozhodnutí o schopnosti občana vykonávat vojenskou činnou službu.

Při stavu ohrožení státu (jakož i válečném stavu) vykonávají mimořádnou službu vojáci na vojenském cvičení, vojáci, kteří vykonávají službu v operačním nasazení nebo kteří jsou ve služebním poměru vojáka z povolání, a to ode dne účinnosti vyhlášení stavu ohrožení státu (válečného stavu) (srov. § 15 odst. 1 branného zákona). Podle § 15 odst. 2 branného zákona voják v záloze vykonává mimořádnou službu ode dne nástupu k vojenskému útvaru na základě povolávacího rozkazu vydaného krajským vojenským velitelstvím nebo mobilizační vyhlášky. Podle § 15 odst. 3 branného zákona voják v záloze je povinen dostavit se na stanovené místo v době uvedené v povolávacím rozkaze; pokud mu povolávací rozkaz nebyl doručen, je povinen se dostavit na stanovené místo v době uvedené v mobilizační vyhlášce; do mimořádné služby se může u příslušného krajského vojenského velitelství dobrovolně přihlásit i voják v záloze, který k jejímu výkonu povolán nebyl. Podle § 16 odst. 1 branného zákona mimořádná služba končí nejpozději do 3 měsíců po zrušení stavu ohrožení státu (válečného stavu); během této doby se vojáci z jejího výkonu propouštějí jednotlivě nebo hromadně; před propuštěním z výkonu mimořádné služby je voják povinen podrobit se lékařské prohlídce vojenským lékařem.

Za stavu ohrožení státu (a samozřejmě i za válečného stavu, jehož právní úprava však není předmětem tohoto komentáře) tak občan může být povolán k odvodnímu řízení, stát se vojákem a nastoupit výkon mimořádné služby.

V jiných zákonech jsou upravena další opatření, která je možno za stavu ohrožení státu (příp. za válečného stavu) přijmout. Namátkou lze odkázat na § 16 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle něhož po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu může vláda na dobu trvání stavu ohrožení nebo válečného stavu svým nařízením v nezbytném rozsahu pro zajištění nouzového nebo válečného státního rozpočtu provést úpravu předmětů a sazeb poplatků stanovených v sazebníku a rovněž osvobodit od poplatků ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, hasičské záchranné sbory a havarijní službu. Obdobné ustanovení pro správní poplatky je pak obsaženo v § 12 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích.

Vládě jsou za stavu ohrožení státu dány i pravomoci v oblasti daňové. Kupříkladu v § 137 zákona č. 634/2004 Sb., o spotřebních daních, je stanoveno, že po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu může vláda na dobu trvání stavu ohrožení nebo válečného stavu svým nařízením v nezbytném rozsahu provést úpravu platných sazeb daně a umožnit ozbrojeným silám, ozbrojeným bezpečnostním sborům, hasičským záchranným sborům, havarijním službám a subjektům hospodářské mobilizace nákup vybraných výrobků za ceny bez daně. Obdobné ustanovení pro daň z příjmů je obsaženo v § 39p zák. o daních z příjmů (přičemž vláda může od daně z příjmů zcela osvobodit příjmy ze služebního poměru příslušníků ozbrojených sil a bezpečnostních sborů a příjmy zaměstnanců havarijních služeb za činnost v těchto složkách a od daně z příjmů právnických osob vláda může zcela osvobodit ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory a havarijní služby), pro silniční daň pak v § 17 zák. o dani silniční (přičemž vláda zde může zcela nebo částečně osvobodit od daně vozidla používaná k zajištění akcí v rámci vyhlášeného stavu ohrožení státu nebo válečného stavu).

Po vyhlášení stavu ohrožení státu MF vypracovává návrh mimořádného státního závěrečného účtu a návrh nouzového státního rozpočtu na zbytek roku [srov. § 31 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla)].

Další opatření, konkrétně hospodářské povahy, pro stav ohrožení státu předpokládá zákon o hospodářských opatřeních pro krizové stavy ve svém § 23. Podle § 23 odst. 1 vláda může nařízením omezit, zakázat či přikázat vývoz a dovoz vybraných druhů zboží, upravit na stavbách, které určí, průběh stavebních prací včetně jejich přerušení, omezit u vybraných staveb jejich zahajování nebo na návrh guvernéra ČNB omezit nebo zakázat nakládání s peněžními prostředky na účtech u osob oprávněných poskytovat platební služby. Podle § 23 odst. 2 zák. o hosp. opatřeních za stavu ohrožení státu a válečného stavu může vláda nařízením přijímat také opatření uvedená v § 21 odst. 1 a 2 (srov. komentář k § 14 KriZ) a v § 22 odst. 1 (srov. komentář k § 6 KriZ). Dále podle § 23 odst. 3 zák. o hosp. opatřeních za stavu ohrožení státu a válečného stavu může guvernér ČNB rozhodnutím vyhlášeným formou sdělení ve Sbírce zákonů rozhodnout o zásadních měnověpolitických opatřeních, stanovit kurz české koruny vůči cizím měnám, omezit nebo zakázat bezhotovostní a hotovostní převody mezi poskytovateli finančních služeb, přerušit správní řízení vedená ČNB, omezit nebo zakázat výkon činností povolených ČNB, omezit nebo zakázat nákup a vývoz devizových hodnot a čerpání prostředků z devizových účtů, zavést nabídkovou povinnost devizových hodnot a stanovit její rozsah, omezit nebo zakázat osobám oprávněným poskytovat platební služby poskytování úvěrů a prodej úvěrových produktů nebo omezit nebo zakázat vývoz české koruny.

Během krizových stavů může nastat rovněž stav ropné nouze, kterým se podle § 1a písm. i) zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), rozumí nedostatek ropy a ropných produktů, který by měl za následek poruchy v zásobování na domácím trhu a nepříznivé následky z toho plynoucí by nebylo možné odstranit nebo jim zamezit bez přijetí opatření podle téhož zákona. Stav ropné nouze vyhlašuje vláda nařízením, přičemž návrh na vyhlášení a odvolání stavu ropné nouze podává předseda SSHR. V tomto nařízení je vláda oprávněna omezit maximální rychlosti jízdy motorových vozidel na pozemních komunikacích, omezit používání některých druhů, kategorií a tříd silničních motorových vozidel v určitých dnech nebo pro určitý druh přepravy, omezit nebo zakázat ve stanovených dnech používání silničních motorových vozidel se sudými nebo lichými koncovými čísly státních poznávacích značek, omezit používání drážních motorových vozidel, omezit obchodní leteckou dopravu, letecké práce a další letecké činnosti, omezit otevírací doby čerpacích stanic a zakázat prodej pohonných hmot do nádob, stanovit regulační opatření pro čerpání zásob ropy a ropných produktů u rozhodujících dodavatelů, zavést přídělový systém, nebo dočasně omezit nebo zakázat vývozy ropy a ropných produktů (s výjimkou nouzových zásob skladovaných na území ČR pro jiné členské státy EU).

Stav ropné nouze může být vyhlášen za krizového stavu i mimo něj. V § 5 odst. 3 zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy), je pak stanoveno omezení, podle kterého tato opatření (za stavu ropné nouze) lze použít za stavu ohrožení státu a za válečného stavu jen v rozsahu, který neohrozí obranu státu.

Za stavu ohrožení státu je vláda oprávněna nařídit omezení vstupu na území České republiky osobám, které nejsou občany České republiky.

Toto omezení může mít nejrůznější podobu, ať už půjde o omezení vstupu osob bez občanství České republiky na dobu určitou, povinnost hlásit se ve stanovené časy na příslušném úřadě či o dočasný zákaz vstupu těchto osob na území České republiky. Rovněž je možno zavést vnitrostátní kontroly hranic, s čímž výslovně počítá i čl. 2 odst. 2 Úmluvy k provedení Schengenské dohody, kde je stanoveno: "Vyžaduje-li to však veřejný pořádek nebo bezpečnost státu, může smluvní strana po konzultaci ostatních smluvních stran rozhodnout, že na vnitřních hranicích budou po omezenou dobu prováděny vnitrostátní kontroly přiměřené dané situaci. Vyžaduje-li veřejný pořádek nebo bezpečnost státu okamžité jednání, přijme dotyčná smluvní strana nezbytná opatření a co možná nejdříve o tom uvědomí ostatní smluvní strany."

Volný pohyb osob je jednou ze základních svobod EU. I tento volný pohyb osob však může být omezen, jak předpokládá čl. 45 odst. 3 SFEU, podle něhož právo na volný pohyb pracovníků obsahuje výhradu omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností a ochranou zdraví. V čl. 52 odst. 1 SFEU je pak stanoveno, že ustanovení této kapitoly (tj. hlavy IV, kapitoly 2 SFEU) a opatření přijatá na jejich základě nevylučují užití ustanovení těch právních a správních předpisů, které stanoví zvláštní režim pro cizí státní příslušníky z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví.

Komentované ustanovení tedy může dopadnout jak na občany EU, tak i na občany třetích zemí. Zejména v případě občanů EU však podle našeho názoru musí být tento postup odůvodněn obzvláště závažnými okolnostmi.

Komentované ustanovení ovšem nikdy nemůže dopadnout na občany České republiky. Pro ty bezvýjimečně platí čl. 14 odst. 4 Listiny, podle něhož každý občan má právo na svobodný vstup na území České a Slovenské Federativní Republiky (nyní tedy České republiky).

V § 70 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění účinném do 31.7.2017 je stanoveno, že vláda v době trvání stavu ohrožení státu nebo válečného stavu je oprávněna ve veřejném zájmu nařídit odevzdání zbraní a střeliva na určité místo do úschovy anebo omezit nebo zakázat jejich nošení; takové rozhodnutí se zveřejní v hromadných sdělovacích prostředcích a vyhlásí se stejně jako zákon; účinnosti nabývá okamžikem, který je v něm stanoven. Takové opatření vláda vyhlásí ve formě nařízení dle čl. 78 Ústavy, když jde o provedení zákona v jeho mezích. Vzhledem k tomu, že toto nařízení se vyhlašuje stejně jako zákon, jsme přesvědčeni, že může nabýt účinnosti nejdříve okamžikem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (srov. § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Srov. komentář k § 6 odst. 2 písm. b) KriZ.

Dle komentovaného ustanovení vláda může omezit či zakázat držení a nošení střelných zbraní a střeliva; takové opatření bylo možno realizovat právě dle § 70 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31.7.2017, když vláda mohla omezit či zakázat buď nošení zbraní a střeliva, nebo držení zbraní a střeliva. Omezení či zákazu držení zbraní a střeliva lze dosáhnout právě uložením povinnosti všem, kdo drží zbraň nebo střelivo, aby zbraně a střelivo odevzdali na určité místo do úschovy.

Dne 1.8.2017 nabývá účinnosti zákon č. 229/2016 Sb., kterým je mimo jiné novelizován zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a to včetně § 70. S účinností od 1.8.2017 tak zákon o střelných zbraních a střelivu neupravuje pravomoci vlády v oblasti střelných zbraní a střeliva za stavu ohrožení státu a válečného stavu. Součástí vládního návrhu zákona č. 229/2016 Sb. bylo i znění navrhovaného (nakonec však neschváleného) § 78a zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, podle něhož by vláda mohla v době trvání stavu ohrožení státu nebo válečného stavu ve veřejném zájmu nařídit odevzdání zbraní, střeliva a munice do úschovy nebo omezit nebo zakázat jejich nošení nebo přepravu; vláda by tak činila opatřením obecné povahy, na které by se neužil § 172 spr. ř. a které by dále stanovilo způsob odevzdání zbraní, střeliva a munice; opatření obecné povahy by se oznámilo veřejnou vyhláškou ministerstva a dále by se informace o něm uveřejnila v celoplošném rozhlasovém a televizním vysílání. Takový návrh považujeme za vhodné řešení, jak upravit postup vlády v případě stavu ohrožení státu či válečného stavu v oblasti střelných zbraní a střeliva. Ovšem s tou výjimkou, že vláda by tak měla činit nařízením vlády, nikoliv opatřením obecné povahy. V průběhu legislativního procesu však došlo k vypuštění navrhovaného § 78a zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a zákon č. 229/2016 Sb. byl schválen bez tohoto ustanovení.

Zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, tak od 1.8.2017 žádné podrobnosti neupravuje, což považujeme za krajně nežádoucí stav, který je dokonce v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně Listinou s ohledem na čl. 4 (ukládání povinností). Proto nezbývá než novelizovat zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, tak, aby bylo jasně specifikováno, která krizová opatření smí vláda během stavu ohrožení státu nařídit. Podle našeho názoru nelze komentované ustanovení vyložit tak, že vláda má od 1.8.2017 v této oblasti stejné pravomoci jako podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění účinném do 31.7.2017. Jestliže zákonodárce se rozhodl tento zákon novelizovat tak, že nyní již neumožňuje omezit či zakázat držení či nošení zbraní a střeliva, pak tento zákaz nelze dovodit pouze z komentovaného ustanovení. Komentované ustanovení je totiž natolik nejasné, že není zřejmé, jakou konkrétní povinnost lze na jeho základě uložit či omezení zavést; přitom se jedná o závažný zásah do práv a svobod. Nejasnost zákona pak nelze klást k tíži jeho adresátů a otevírat neomezený prostor pro činnost výkonné moci.

Domníváme se, že tento náš právní názor by byl ještě podpořen v případě, kdyby ústavodárce přijal v poslední době diskutovaný návrh novely ústavního zák. o bezpečnosti ČR, podle níž by občané ČR měli právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů ČR. Je otázkou, zda by v teoretickém případě přijetí takové novely bylo možné za stavu ohrožení státu nařídit omezení či zákaz držení a nošení zbraní a střeliva, pokud by takto novelizovaný ústavní zák. o bezpečnosti ČR neobsahoval výčet podmínek, za kterých by bylo možno takové právo omezit. K nařízení takového krizového opatření by však nepochybně nemohlo dojít, pokud zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění účinném od 1.8.2017 nebude nijak novelizován. Nařízení tohoto krizového opatření by v takovém případě bylo v rozporu nejen se zákonem, ale i s ústavním pořádkem.

Účelem tohoto ustanovení je zabránit v neoprávněném šíření a použití nejrůznějších zbraní, zařízení, materiálů, látek či organismů, jakož i zabránit vzniku jejich nežádoucího škodlivého účinku. Vláda dle tohoto ustanovení je oprávněna nařídit zvýšenou kontrolní činnost v této oblasti.

Mezi nejdůležitější právní předpisy, podle nichž kontrolní činnost bude probíhat, patří zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zejména § 75-75c), zákon č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, zákon č. 263/2016 Sb., atomový zákon (zejména jeho § 200 a násl.), zákon č. 281/2002 Sb., o některých opatřeních souvisejících se zákazem bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o změně živnostenského zákona, zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty, zákon č. 266/1994 Sb., o drahách, zákon č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, zákon č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006, o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 649/2012, o vývozu a dovozu nebezpečných látek.

Komentované ustanovení stanoví, že rozhodnutí o krizových opatřeních dle § 6 odst. 1 až 3 a § 7 se vyhlašují stejně jako zákon; tato krizová opatření se navíc zveřejňují v hromadných informačních prostředcích. Zveřejnění v hromadných informačních prostředcích je však podle našeho názoru pouhým "bonusem", který nemá vliv na účinnost krizových opatření. Jelikož tato se vyhlašují stejně jako zákon, mohou nabýt účinnosti nejdříve dnem jejich vyhlášení (srov. § 3 odst. 3 větu druhou zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, a § 9 zákona č. 222/2016 Sb., o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv, účinného od 1.1.2020); je-li stanovena účinnost pozdější, pak pochopitelně nastane až tímto pozdějším okamžikem (což nebývá v praxi příliš časté).

Smyslem komentovaného ustanovení pak je, aby se široká veřejnost co nejrychleji a co nejúčinněji dozvěděla o vyhlášení krizových opatření. Proto nestačí zveřejnění této informace ve Sbírce zákonů, nýbrž je třeba informovat veřejnost co nejefektivněji. Využít tak lze především televizní a rozhlasové vysílání veřejnoprávních i soukromých médií, internet (zpravodajské servery, internetové stránky vlády a státních, příp. veřejných institucí), ale i tzv. nová média jako sociální sítě apod. V současné době neustále přibývá nejrůznějších způsobů, jak účinně informovat veřejnost, a orgány veřejné moci by se měly snažit co nejvíce těchto způsobů využívat.

Na základě kompetenčního zákona v ČR působí tyto ústřední orgány státní správy, v jejichž čele stojí člen vlády: Ministerstvo financí (MF), Ministerstvo zahraničních věcí (MZV), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT), Ministerstvo kultury (MK), Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), Ministerstvo zdravotnictví (MZdr), Ministerstvo spravedlnosti (MSp), Ministerstvo vnitra (MV), Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), Ministerstvo pro místní rozvoj (MMR), Ministerstvo zemědělství (MZe), Ministerstvo obrany (MO), Ministerstvo dopravy (MD) a Ministerstvo životního prostředí (MŽP).

Na základě kompetenčního zákona v ČR působí tyto ostatní ústřední orgány státní správy (ÚSÚ): Český statistický úřad (ČSÚ), Český úřad zeměměřický a katastrální (ČÚZK), Český báňský úřad (ČBÚ), Úřad průmyslového vlastnictví (ÚPV), Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), Správa státních hmotných rezerv (SSHR), Státní úřad pro jadernou bezpečnost (SÚJB), Národní bezpečnostní úřad (NBÚ), Energetický regulační úřad (ERÚ), Úřad vlády České republiky (ÚV ČR), Český telekomunikační úřad (ČTÚ), Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV).

KriZ stanoví, že ministerstva a ÚSÚ zajišťují připravenost na řešení krizových situací v rámci své působnosti. To znamená, že pokud zákon stanoví ministerstvu nebo ÚSÚ působnost v rámci určité činnosti, pak ministerstvo nebo ÚSÚ jsou povinny tuto svoji činnost promítnout do své připravenosti na řešení krizových situací. Základní vodítko pro působnost jednotlivých ministerstev lze nalézt v kompetenčním zákoně. Kompetenční zákon je jakousi "ústavou" pro ministerstva, neboť v § 4-19 stanoví působnost jednotlivých ministerstev v konkrétních oblastech. Tato působnost je následně rozvedena v příslušných zákonech. To znamená, že na ústřední úrovni je za výkon příslušných činností odpovědno přímo konkrétní ministerstvo. Jedině ministerstvo pak na ústřední úrovni vykonává činnosti, které jí do působnosti svěřuje kompetenční zákon. Pokud úřad, orgán či složka na ústřední úrovni vykonává činnosti, které kompetenční zákon svěřuje do působnosti ministerstva, pak takový úřad, orgán či složka jedná a vystupuje jménem příslušného ministerstva, neboť pouze toto ministerstvo je ústředním orgánem státní správy. Je to logické, protože v čele ministerstva stojí ministr, který je členem vlády. Vláda je vrcholným orgánem výkonné moci a ze své činnosti se zodpovídá Parlamentu ČR, konkrétně Poslanecké sněmovně.

Pokud KriZ uvádí, že ministerstva a ÚSÚ zajišťují připravenost na řešení krizových situací v jejich působnosti, neznamená to, že tím není míněna i fáze řešení krizových situací. To by bylo nesmyslné. Ostatně, štěstí přeje připraveným. Příslušné zákony stanoví zvláštní působnosti konkrétního ministerstva a jím řízeným úřadům nebo ÚSÚ, které vykonávají v případě vážného nebezpečí (ohrožení) nebo přímo za krizové situace. Nad rámec toho přímo KriZ sám po dobu krizového stavu stanoví MZdr, MD a MPO mimořádná oprávnění. Nicméně podrobnosti o tom lze nalézt v příslušných zákonech a v nich lze také nalézt mimořádná oprávnění, která přísluší i dalším ministerstvům, popř. ÚSÚ, ať již zákon výslovně hovoří o krizovém stavu nebo krizové situaci, nebo o vážném, zvýšeném, rozsáhlém atp. nebezpečí (ohrožení). Takové nebezpečí či ohrožení může totiž být řešeno ve stavu tzv. mimořádné situace (mimořádného stavu) nebo za "krizové situace (krizového stavu)".

Každé ministerstvo a veškeré ÚSÚ zřizují pracoviště krizového řízení. Náplní tohoto pracoviště má být zajišťování a provádění všech činností souvisejících se zajištěním připravenosti na krizové situace a s jejich řešením. Tato pracoviště jsou v organizační struktuře umístěna zpravidla v přímé podřízenosti ministra nebo vedoucích ÚSÚ, a to jako odbor nebo oddělení, nebo jsou součástí bezpečnostního odboru, jehož ředitel je podřízen přímo ministru nebo vedoucím ÚSÚ. Jen v ojedinělých případech je toto pracoviště umístěno v sekci, jež je podřízena náměstkovi jako je tomu např. u MO, MV či NBÚ. V případě MV je tento stav o to diskutabilnější, když toto ministerstvo je zodpovědné za krizové řízení na celostátní úrovni, tedy jeho povinností je jít ostatním úřadům příkladem.

Pracoviště krizového řízení se zpravidla v rozhodné míře podílejí na činnostech uvedených v odst. 2. Pracovníci pracovišť krizového řízení by měli splňovat zvláštní odbornou způsobilost, jakou vyžaduje zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě a nařízení vlády č. 106/2015 Sb., o oborech státní služby [srov. § 10 odst. 1 písm. b)], které v příloze 1 pod bodem 32. jako obor státní služby uvádí "krizové řízení". S ohledem na charakter jejich práce je logické, že pracují se zvlášť citlivými informacemi. Proto tito pracovníci zpravidla disponují oprávněním k seznamování se s ZS. Za tím účelem jsou zapsáni do zvláštního seznamu, který schvaluje ministr nebo vedoucí ÚSÚ, případně ministrem nebo vedoucím pověřený pracovník. Rovněž není neobvyklé, že při své činnosti se seznamují s utajovanými informacemi. Proto řada z nich musí mít bezpečnostní prověrku odpovídající příslušnému stupni utajení (vyhrazené, důvěrné, tajné, přísně tajné).

Vytváření pracovišť krizového řízení není jen výsadou ministerstev a ÚSÚ. Tato pracoviště si podle potřeby vytvářejí i ostatní správní úřady nebo složky jako např. PČR na úrovni policejního prezidia a KŘP nebo HZS ČR na úrovni GŘ HZS a HZSK. Dále má toto pracoviště zřízeno např. GŘC. Činí tak v závislosti na tom, jakou působnost jim zákon stanoví. V závislosti na tom se pak ve větší či menší míře souvisí nebo se dotýká krizového řízení.

Povinností každého ministerstva a ÚSÚ je zpracovat krizový plán. Tento krizový plán obsahuje krizová opatření a postupy k řešení krizové situace. Je samozřejmé, že krizový plán odráží působnost toho kterého ministerstva a ÚSÚ. Připomínáme, že krizový plán může obsahovat pouze krizová opatření, která jsou zákonem upravena. Krizovými opatřeními se totiž zasahuje do práv a povinností osob. To znamená, že tato opatření musí být jednak stanovena zákonem, zákon musí ve vztahu k tomuto krizovému opatření stanovit působnost ministerstvu nebo ÚSÚ (např. oprávnění něco regulovat, zakázat, omezit, uložit, přikázat atp.) a konečně se musí jednat o opatření, jehož použití přichází v úvahu za výjimečných situací. Krizová opatření totiž nejsou určena pro řešení běžných (standardních) situací.

Náležitosti a způsob zpracování krizového plánu stanoví nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Krizový plán ministerstva a ÚSÚ (ale třeba také ČNB) se člení na základní, operativní a pomocnou část.

Základní část obsahuje charakteristiku organizace krizového řízení (to znamená činnost ministerstva nebo ÚSÚ), přehled možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení a přehled právnických osob a podnikajících fyzických osob, které zajišťují plnění opatření vyplývajících z krizového plánu. Dále tato část obsahuje přehled prvků KI a prvků EKI, které ministerstvo nebo ÚSÚ za takový prvek určily opatřením obecné povahy.

Operativní část obsahuje přehled krizových opatření a způsob zajištění jejich provedení, plán nezbytných dodávek zpracovaný podle zákona o hospodářských opatřeních pro krizové stavy, způsob plnění regulačních opatření podle zákona o hospodářských opatřeních, přehled spojení na subjekty podílející se na připravenosti na krizové situace a jejich řešení, rozpracování typových plánů na postupy pro řešení konkrétních druhů hrozících krizových situací identifikovaných v analýze ohrožení a přehled plánů zpracovávaných podle zvláštních právních předpisů využitelných při řešení krizových situací. Jedná se např. o povodňové plány, plány určené pro řešení chemických a radiačních havárií, nákaz, infekcí atd. Tato část krizového plánu také obsahuje plán hospodářské mobilizace, který ministerstvo nebo ÚSÚ zpracovávají podle zákona o hospodářských opatřeních.

Pomocná část obsahuje přehled právních předpisů využitelných při přípravě na krizové situace a jejich řešení, zásady manipulace s krizovým plánem, geografické podklady, další dokumenty související s připraveností na krizové situace a jejich řešením a typový plán, který ministerstvo nebo ÚSÚ zpracovávají ve své působnosti a kterým stanoví pro konkrétní druh krizové situace doporučené typové postupy, zásady a opatření pro jejich řešení.

Krizový plán schvaluje ministr nebo vedoucí ÚSÚ, neboť ti zodpovídají za činnost svého resortu. Tudíž je i odpovědný za připravenost resortu na řešení krizových situací. V tomto případě charakter krizové situace nehraje roli. Příslušné ministerstvo nebo ÚSÚ musí být připraveny na situaci, kdy např. z hlediska jejich vlastní dislokace nebo dislokace jejich podřízených složek a útvarů může být ohroženo a zasaženo povodní či jiným nebezpečím (může se např. stát terčem kybernetického útoku) nebo jde o situaci, která spadá do okruhu jejich působnosti (např. nákazy zvířat nebo lidí).

Každé ministerstvo a veškeré ÚSÚ zřizuje KŠ, který je pracovním orgánem určeným k přípravě na krizové situace a k jejich řešení. KŠ nemá rozhodovací pravomoc. Ta náleží ministrovi nebo vedoucím ÚSÚ. O složení, úkolech a materiálním a administrativním zajištění KŠ rozhoduje příslušný ministr nebo vedoucí ÚSÚ. Vedoucím KŠ je ministr nebo vedoucí ÚSÚ, přičemž složení a úkoly KŠ se odrážejí v působnosti ministerstva nebo ÚSÚ. Podle potřeby KŠ samozřejmě může zřizovat pracovní skupiny, přizvat si na jednání odborníky atd. V tomto není činnost KŠ nijak omezena. Jediným limitem, a to zákonným, je skutečnost, že jde o pracovní orgán.

Ministerstvo nebo ÚSÚ v rámci své působnosti na základě žádosti jiného ministerstva nebo ÚSÚ zajišťují provedení odborných prací. To znamená, že např. MZdr nebo MZe dodá odborníky z oblasti hygieny, veterinární péče, rostlinolékařské péče atd. k provedení odborných úkonů jako např. ohledání, vyšetření, laboratorní zkoumání atp. Sem patří i zpracování odborných analýz, stanovisek aj. MV a MO z jimi řízených složek dodá zase např. chemiky a pyrotechniky. To samé platí o MF, jemuž je podřízeno GŘC, které provádí specializované laboratorní zkoumání ve své Celně technické laboratoři (CTL). Spolupráce mezi ministerstvy a ÚSÚ není samozřejmě omezena jen na fázi přípravy na krizové situace, ale platí i pro fázi řešení krizových situací.

Navíc tato spolupráce vychází též z § 27 kompetenčního zákona, kdy ministerstva a ÚSÚ si navzájem vyměňují potřebné informace a podklady. Nelze však vyloučit situaci, kdy nebude zcela jasné, které ministerstvo nebo ÚSÚ mají zajistit provedení odborných prací. V takovém případě bude muset vláda na žádost příslušného ministerstva nebo ÚSÚ usnesením určit koordinátora pro provedení odborných prací, a která další ministerstva a ÚSÚ se na jejich provedení podílejí [srov. § 4 odst. 1 písm. b) KriZ a § 21 kompetenčního zákona].

Ministerstvo a ÚSÚ na základě žádosti poskytují podklady jiným ministerstvům, KÚ a OÚORP. Přestože uvedené ustanovení výslovně nezmiňuje ÚSÚ, jsme přesvědčeni, že i ÚSÚ mohou požádat ministerstvo nebo jiný ÚSÚ a ty jsou povinny takové podklady poskytnout. Uvedené má oporu v § 27 kompetenčního zákona. Podmínkou ale je, že se musí jednat o podklady, které se týkají zajištění připravenosti na krizové situace a na jejich řešení. Dále jsme přesvědčení, že pokud takové podklady mají charakter ZS nebo utajovaných informací, mohou být poskytovány a musí být s nimi nakládáno odpovídajícím způsobem. Navíc podklady od ministerstev a ÚSÚ mohou být získávány jen v souvislosti s působností, které jiné ministerstvo, ÚSÚ, KÚ nebo OÚORP vykonávají na základě příslušného zákona a jen za účelem přípravy na krizové situace a na jejich řešení (srov. § 28 odst. 1). Pokud tomu tak není, jsou ministerstvo nebo ÚSÚ oprávněny poskytnutí takových podkladů odmítnout. Podle našeho názoru mohou ministerstvo nebo ÚSÚ odmítnout poskytnout takové podklady, pokud by to mohlo ohrozit bezpečnost státu, mohlo by dojít k porušení zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informaci a o bezpečnostní způsobilosti, atp.

Ministerstva a ÚSÚ jsou oprávněny vyžádat si podklady týkající se připravenosti na krizové situace a na jejich řešení od KÚ a OÚORP. Samozřejmě mohou vyžadovat jen takové podklady, které dotýkají jejich působnosti. Stejně jako v případě předchozího písmena, taková žádost by měla obsahovat poměrně jasné vymezení toho, co má být poskytnuto a na základě jakého předpisu. Podle našeho názoru nestačí, když ministerstvo nebo ÚSÚ odkážou na toto ustanovení KriZ. Jsme toho mínění, že ministerstvo nebo ÚSÚ musí uvést, s jakou jejich konkrétní působností žádané podklady souvisejí. Mnohdy může jít o citlivá data a KÚ a OÚORP je povinen s nimi odpovídajícím způsobem zacházet. Poskytování podkladů se tak může stát předmětem sporů, které bude muset nějakým způsobem řešit ministr vnitra (§ 10 odst. 3).

Údaje a podklady, které jsou získány prostřednictvím HZSK (§ 15 odst. 3), ministerstva a ÚSÚ vyžadují přímo od MV, jehož jménem je předává GŘ HZS. Jedná se o informace, zjednodušeně vyjádřeno, technického rázu. Touto cestou si ale ministerstva a ÚSÚ mohou opatřit jen údaje v § 15 odst. 3 uvedené. Ostatní údaje si musí získat sami, tj. od těchto územních orgánů. Nic jim ovšem nebrání, aby si uvedené údaje získaly i do územních správních úřadů, které náleží do jejich působnosti, pokud těmito údaji disponují (srov. § 27 kompetenčního zákona).

Ministerstva a ÚSÚ patří mezi orgány krizového řízení, což jednoznačně plyne ze systematického řazení KriZ. Tyto úřady se proto mohou obrátit s výzvou o poskytnutí údajů a informací potřebných např. pro zpracování krizového plánu ministerstva nebo ÚSÚ a k určení prvků KI a prvků EKI přímo na právnické osoby a podnikající fyzické osoby [srov. § 29 odst. 1 a 7 a § 29a písm. c)]. Z uvedeného plyne, že existuje vícero možností, jak si ministerstva a ÚSÚ mohou opatřit podklady určené k zajištění připravenosti na krizové situace a jejich řešení. Mohou k tomu využít jim podřízených správních úřadů nebo KÚ a OÚORP nebo MV (GŘ HZS) anebo právnické osoby a podnikající fyzické osoby.

Ministerstva a ÚSÚ stanovují územním správním úřadům, které jsou jim v rámci jejich působnosti podřízeny, povinnosti poskytnout na vyžádání podklady pro zpracování krizových plánů krajů. Protože krizový plán kraje zpracovává HZSK, je za tím účelem oprávněn vyžadovat potřebné údaje [srov. § 15 odst. 1 písm. c) a odst. 3]. HZSK je tedy oprávněn od územních správních úřadů vyžadovat potřebné údaje, a to ty, které jsou v § 15 odst. 3 uvedeny. Ostatní podklady budou územní správní úřady povinny poskytnout na základě žádosti hejtmana kraje nebo KÚ. Stejně tak jsou územní správní úřady povinny poskytnout takové údaje na žádost PČR, neboť krizový plán kraje musí obsahovat krizová opatření a postupy pro případ řešení krizových situací v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území kraje (srov. § 16). Případné spory při poskytování podkladů by opět musel řešit ministr vnitra. Jeho rozhodnutí ovšem není závazné, a tedy ani vynutitelné. Blíže o tom v komentáři k § 10 odst. 3.

Toto ustanovení upravuje činnosti ministerstev a ÚSÚ v souvislosti s ochranou KI, která patří do jejich působnosti. Jednotlivá ministerstva a ÚSÚ předkládají MV odvětvová kritéria, které je následně předkládá vládě ke schválení [srov. § 4 odst. 1 písm d)]. Odvětvová kritéria jsou obsažena v příloze k nařízení vlády č. 432/2010 Sb. Blíže v komentáři k § 2 písm. m).

Ministerstva a ÚSÚ mohou požádat právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu, která je provozovatelem/vlastníkem stavby, zařízení, prostředku nebo veřejné infrastruktury, jež s největší pravděpodobností budou označeny jako prvek KI nebo EKI, aby poskytl informace, na jejichž základě bude takový prvek označen za prvek KI nebo EKI. S tím koresponduje povinnost těchto osob takové informace poskytnout (srov. § 29 odst. 7). Pokud jde o obsah takových informací, převážně se bude jednat o informace organizačního, funkčního, výrobního, technologického, technického, množstevního atp. rázu. Ostatně odpověď na charakter těchto informací lze nalézt v odvětvových kritériích prvků KI, které jsou uvedeny v příloze nařízení vlády č. 432/2010 Sb. Blíže o tom v komentáři k § 2 písm. m).

Ministerstva a ÚSÚ jsou oprávněny takovéto informace požadovat, nemohou-li je získat jiným způsobem. To znamená, že v prvé řadě se ministerstva a ÚSÚ mají pokusit získat takové informace z veřejně dostupných rejstříků (srov. § 15 odst. 2). Pokud se toto bude jevit jako nedostatečné, měly by se ministerstvo či ÚSÚ obrátit na MV s žádostí o jejich získání [§ 9 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 10 odst. 1 písm. k) a § 15 odst. 3]. Pokud ani to nebude stačit, mohou se ministerstvo nebo ÚSÚ obrátit přímo na konkrétní právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu.

Jak již jsme uvedli, právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba je povinna takové informace poskytnout. Poskytované informace mohou být označeny jako ZS nebo se může jednat o utajované informace. Pokud žádané informace takový charakter mají, je povinností právnické osoby a podnikající fyzické osoby na toto upozornit a poskytnout je způsobem, jakým KriZ nebo zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, předpokládá. Podle našeho názoru existuje výjimka, kdy může právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba takovou žádost odmítnout. Tou je situace, kdy by bylo zjevné, že ministerstvo nebo ÚSÚ budou s takovou informací nakládat v rozporu se zákonem. V opačném případě by se totiž taková osoba mohla dopustit trestného činu ohrožení utajované informace minimálně z nedbalosti.

Ministerstvem nebo ÚSÚ požadované informace ale mohou představovat též obchodní tajemství právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby. V takovém případě je tato osoba povinna upozornit, že se jedná o obchodní tajemství. To znamená, že právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba by měla určit, jak s těmito informacemi mají ministerstvo nebo ÚSÚ nakládat, aby nedošlo k jejich zveřejnění nebo zpřístupnění třetím osobám. Dále to znamená, že právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba by měla takové informace odeslat způsobem, z něhož bude zřejmé, že se jedná o obchodní tajemství a že se dostane do rukou jen určené nebo určených osob. Ministerstvo nebo ÚSÚ jsou následně povinny takové informace chránit a odpovídajícím způsobem s nimi nakládat. Pokud dojde k jejich úniku, ztrátě, zničení, poškození atp., pak ministerstvo nebo ÚSÚ odpovídají právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě za škodu jí tím vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Ministerstva a ÚSÚ určí opatřením obecné povahy prvky KI a EKI, jejichž provozovatelem není organizační složka státu. V § 38 KriZ sice uvádí, v jakých případech se správní řád nepoužije, to ovšem není tento případ. To znamená, že opatření obecné povahy vydávané ministerstvy nebo ÚSÚ podle tohoto ustanovení podléhá režimu správního řádu, konkrétně § 171 a násl.

Nicméně s ohledem na to, že se jedná o specifické opatření obecné povahy, bude okruh dotčených orgánů, s nimiž příslušné ministerstvo nebo ÚSÚ budou toto opatření projednávat, podstatně užší. Dále jsme toho názoru, že příslušná ustanovení správního řádu bude třeba aplikovat přiměřeně, tj. povaze tohoto opatření obecné povahy. Nakolik se toto opatření dotkne správních obvodů příslušných obcí, zůstává otázkou. Každopádně pokud to obsah tohoto opatření bude vyžadovat, musí ministerstvo nebo ÚSÚ návrh tohoto opatření obecné povahy nechat vyvěsit na úřední desce či úředních deskách dotčených obecních úřadů. Návrh musí být zveřejněn nejméně po dobu 15 dnů. Není-li vzhledem k rozsahu návrhu možno zveřejnit jej na úřední desce v úplném znění, musí být na úřední desce uvedeno, o jaké opatření obecné povahy jde, čích zájmů se přímo dotýká a kde a v jaké lhůtě se lze s návrhem seznámit. Úplné znění návrhu včetně odůvodnění však musí být i v takovém případě zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup. Ministerstvo nebo ÚSÚ současně vyzvou dotčené osoby, aby k návrhu opatření podávaly připomínky nebo námitky.

Řízení o návrhu opatření obecné povahy je písemné. Ministerstvo nebo ÚSÚ mohou ale rozhodnout, že se bude konat veřejné projednání návrhu. Dobu a místo konání veřejného projednání ministerstvo nebo ÚSÚ oznámí na úřední desce nejméně 15 dnů předem; oznámení zveřejní též na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se má opatření obecné povahy týkat. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, je možné tuto dobu zkrátit. V tomto případě musí zkrácená doba činit nejméně 5 dní.

K návrhu opatření obecné povahy může kdokoliv, jehož práva, povinnosti nebo zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, uplatnit u ministerstva nebo ÚSÚ písemné připomínky nebo na veřejném projednání ústní připomínky. Ministerstvo nebo ÚSÚ jsou povinny se připomínkami zabývat jako podkladem pro opatření obecné povahy a vypořádat se s nimi v jejich odůvodnění.

Vlastníci nemovitostí, jejichž práva, povinnosti nebo zájmy související s výkonem vlastnického práva mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, nebo pokud tak rozhodnou ministerstvo nebo ÚSÚ, i jiné osoby, jejichž oprávněné zájmy mohou být opatřením obecné povahy přímo dotčeny, mohou podat proti návrhu opatření obecné povahy písemné odůvodněné námitky k ministerstvu nebo ÚSÚ ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho zveřejnění. Po uplynutí této lhůty již námitky není možné vznášet. O námitkách ministerstvo nebo ÚSÚ rozhodnou. Rozhodnutí o námitkách, které musí obsahovat vlastní odůvodnění, se uvede jako součást odůvodnění opatření obecné povahy. Proti rozhodnutí o námitkách se nelze odvolat ani podat rozklad. Změna nebo zrušení pravomocného rozhodnutí o námitkách může být důvodem změny opatření obecné povahy.

Proti opatření obecné povahy nelze podat opravný prostředek. Nicméně subjekt, který je opatřením obecné povahy ministerstva nebo ÚSÚ dotčen, resp. je jím zasaženo do jeho práv a povinností, může podat podle § 101a a násl. s. ř. s. návrh ke krajskému soudu na zrušení tohoto opatření obecné povahy nebo jeho části. Ministerstvo nebo ÚSÚ by v tomto soudním řízení vystupovaly jako odpůrci. Návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části lze podat do 3 let ode dne, kdy návrhem napadené opatření obecné povahy nabylo účinnosti. Zmeškání lhůty pro podání návrhu nelze prominout. Návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části musí obsahovat, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsán a datován. Navrhovatel musí v návrhu uvést o své osobě osobní údaje jen v nezbytném rozsahu; vždy uvede jméno, příjmení a adresu (název, IČ a sídlo), na kterou mu lze doručovat. K návrhu musí být připojeny listiny, kterých se podatel dovolává. V tomto případě minimálně opatření obecné povahy. Dále musí tento návrh obsahovat návrhové body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel opatření obecné povahy nebo jeho část za nezákonné. V dalším řízení již nelze tyto návrhové body rozšiřovat na dosud nenapadané části opatření obecné povahy nebo jej rozšiřovat o další návrhové body. To znamená, že jednou podaný návrh již nelze měnit, vyjma toho, že kdykoliv během řízení může navrhovatel své návrhové body omezit.

Podání, které je třeba doručit ostatním účastníkům a osobám na řízení zúčastněným, musí být předloženo v potřebném počtu stejnopisů. Přitom jeden stejnopis podání si ponechá soud a jeden stejnopis obdrží ministerstvo nebo ÚSÚ jakožto odpůrci. Pokud je návrh podán prostřednictvím datové schránky nebo elektronickou cestou se zaručeným elektronickým podpisem na elektronickou podatelnu soudu, která je k tomu určena, stačí tento návrh poslat v jednom vyhotovení.

K řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je příslušný krajský soud. Místně příslušným je ten soud, v jehož obvodu mají sídlo příslušné ministerstvo nebo ÚSÚ, které vydaly opatření obecné povahy.

Při přezkoumání opatření obecné povahy vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy. Při rozhodování je soud vázán rozsahem a důvody návrhu. Dojde-li soud k závěru, že opatření obecné povahy nebo jeho části jsou v rozporu se zákonem, nebo že ten, kdo je vydal, překročil meze své působnosti a pravomoci, anebo že opatření obecné povahy nebylo vydáno zákonem stanoveným způsobem, opatření obecné povahy nebo jeho části zruší dnem, který v rozsudku určí. Není-li návrh důvodný, soud jej zamítne. Soud o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí rozhodne do 90 dnů poté, kdy mu byl návrh doručen. Pokud bylo na základě opatření obecné povahy, které bylo zrušeno, nebo bylo-li na základě části opatření obecné povahy, která byla zrušena, rozhodnuto o správním deliktu a toto rozhodnutí nabylo právní moci, ale nebylo dosud vykonáno, je zrušení takového opatření obecné povahy nebo jeho části důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení příslušného procesního předpisu. Práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením opatření obecné povahy nebo jeho části zůstávají nedotčena.

Krom soudního přezkumu mohou ministerstvo nebo ÚSÚ dojít samy k závěru, že opatření obecné povahy není v souladu s právními předpisy. Za tím účelem je ve spr. ř. zakotven institut přezkumného řízení. Usnesení o zahájení přezkumného řízení lze vydat do 3 let od účinnosti opatření obecné povahy. Účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají ode dne jeho právní moci.

Přezkumné řízení zahájí správní orgán z moci úřední nebo na základě podnětu účastníka, v tomto případě subjektu KI. Pokud je podán podnět účastníkem a správní orgán neshledá důvody k zahájení přezkumného řízení, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli. Pokud podnět shledá jako důvodný, zahájí přezkumné řízení. Účastníky přezkumného řízení jsou účastníci původního řízení, v němž bylo vydáno přezkoumávané opatření obecné povahy, jichž se přezkumné řízení týká, nebo jejich právní nástupci. V přezkumném řízení, které se týká opatření obecné povahy ministerstva nebo ÚSÚ, rozhoduje ministr nebo vedoucí příslušných ÚSÚ. Opatření obecné povahy, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, ministr nebo vedoucí příslušných ÚSÚ zruší nebo změní.

Je třeba si uvědomit, že provozovatel prvku KI se stane automaticky subjektem KI.

Subjekt KI má nejen určitá práva (např. na přednostní zásobování, nařídí-li tak vláda nebo hejtman kraje), ale samozřejmě i povinnosti. Především je to povinnost zajistit ochranu prvku KI, za kterou nese odpovědnost. Za tím účelem subjekt KI zpracovává plán krizové připravenosti, musí umožnit příslušnému kontrolnímu orgánu vykonání kontroly tohoto plánu a kontrolu ochrany prvku KI. Současně je povinen oznámit příslušnému (kontrolnímu) orgánu bez zbytečného odkladu informace o změnách, které mohou mít vliv na určení prvku KI. Samozřejmě na tyto povinnosti si subjekt KI musí vyčlenit příslušné finanční prostředky a personální zdroje. Protože se jedná o vážný zásah do práv a povinností dotčených osob (subjektů), je soudní ochrana namístě.

Jakmile ministerstvo nebo ÚSÚ určí opatřením obecné povahy prvky KI nebo prvky EKI, co nejdříve o tom informují MV, jakož jej i informují o počtu členských států EU, které jsou na takto určených prvcích EKI závislé. MV totiž každoročně informuje EK o počtu prvků EKI podle odvětví a o počtu členských států EU, které jsou závislé na jednotlivých prvcích EKI [srov. § 10 odst. 1 písm. h)].

Uvedené ustanovení upravuje postup pro určení prvků KI a EKI, jejichž provozovatelem je OSS. Informace, kterými jednotlivá ministerstva a ÚSÚ disponují, vyhodnotí a jako své návrhy zašlou na MV. To zpracuje seznam prvků KI a EKI, který následně předloží vládě ke schválení. Součástí tohoto seznamu jsou v případě EKI i informace o počtu členských států EU, které jsou závislé na jednotlivých prvcích EKI.

Ministerstva a ÚSÚ kontrolují plány krizové připravenosti subjektů KI a ochranu prvků KI a ukládají opatření k nápravě nedostatků zjištěných při kontrole. Subjekt KI je totiž povinen zpracovat plán krizové připravenosti, který obsahuje možná ohrožení a opatření na jeho ochranu. Blíže o plánu krizové připravenosti pojednáváme v komentáři k § 29a a § 29b.

Krizový plán ministerstva nebo ÚSÚ totiž mimo jiné obsahuje prvky KI a EKI, které ministerstvo nebo ÚSÚ určily opatřením obecné povahy. Krizový plán ministerstva a ÚSÚ také obsahuje krizová opatření, která mohou být použita např. právě k ochraně prvků KI a EKI. Proto je určitá propojenost mezi krizovým plánem ministerstva nebo ÚSÚ a plánem krizové připravenosti subjektu KI nebo EKI žádoucí a nezbytná. Tedy, pokud například budou nedostatečná opatření k ochraně prvku KI a EKI, která má k dispozici subjekt KI nebo EKI, bude třeba realizovat krizová opatření podle krizového plánu ministerstva nebo ÚSÚ na ústřední úrovni. A to buď přímo na úrovni vlády jako krizové opatření nařízené vládou v rámci nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu či jako opatření ministerstva nebo ÚSÚ přijaté na základě zákona.

Při kontrole plánů krizové připravenosti ministerstva a ÚSÚ postupují podle kontrolního řádu, neboť se jedná o výkon státní kontroly. Výsledkem kontroly mohou být opatření, která kontrolní pracovník ministerstva nebo ÚSÚ uloží subjektu KI nebo EKI. Pro tuto kontrolu platí postupy, pravidla atp., která popisujeme v komentáři k § 33 odst. 1.

Ministerstva a ÚSÚ jednou ročně informují MV o ochraně EKI, jakož mu i poskytují údaje o typech zranitelnosti, hrozbách a zjištěných rizicích. Tato informační povinnost bezprostředně souvisí s povinností MV každé 2 roky předkládat EK souhrnnou zprávu obsahující informace o typech zranitelnosti, hrozbách a rizicích zjištěných v jednotlivých odvětvích EKI [srov. § 10 odst. 1 písm. i)].

Jednou za dva roky ministerstva a ÚSÚ poskytují MV informace o provedených kontrolách subjektů EKI včetně informací o závažných zjištěních a nařízených, resp. uložených opatřeních. Tato povinnost souvisí s povinností MV předkládat EK souhrnnou zprávu [viz písm. f)], jakož i jeho povinností podávat EK zprávy o plnění úkolů vyplývajících ze směrnice [viz komentář k § 10 odst. 1 písm. g), h) a i)].

Ministerstva a ÚSÚ v rámci své působnosti vedou přehled možných zdrojů rizik, provádějí analýzy ohrožení a v rámci prevence podle zvláštních právních předpisů odstraňují nedostatky, které by mohly vést ke vzniku krizové situace. Za tím účelem mohou vyžadovat od podřízených správních úřadů, od KÚ a OÚORP, od právnických osob a podnikajících fyzických osob a v neposlední řadě i od MV informace a podklady, s nimiž pak pracují pro zajištění připravenosti svého resortu na krizové situace a na jejich řešení např. ve formě krizového plánu ministerstva nebo ÚSÚ.

V rámci své působnosti (tj. na základě zákona a v jeho mezích) příslušná ministerstva a ÚSÚ rozhodují o opatřeních, která jsou nutná k řešení krizových situací, případně je i zavádějí. Z důvodu přehlednosti a systematiky komentáře jsme za komentované ustanovení § 12a vložili část, která se podrobněji zabývá postavením ministerstev a některých ÚSÚ v rámci krizového řízení, resp. při řešení krizových situací.

Ministerstva a ÚSÚ organizují okamžité opravy nezbytných veřejných zařízení pro přežití obyvatelstva a k zajištění funkčnosti veřejné správy, které náleží do jejich působnosti. Jedná se o zařízení, která slouží především k ukrytí obyvatelstva (např. úkryty), dále která slouží nebo mohou sloužit např. jako evakuační centra nebo mohou sloužit pro nouzové ubytování, nouzové zásobování základními potravinami, nouzové zásobování vodou včetně pitné vody, nouzové dodávky energií (elektřina, plyn, teplo, pohonné hmoty) a nouzové základní služby (informační, zásobovací, zdravotnické, pohřební, veterinární, poštovní, finanční, sociální, dopravní a další služby). Konečně sem patří např. i zařízení civilní ochrany.

Patří sem rovněž vše, co příslušné ministerstvo nebo ÚSÚ potřebují ke své činnosti nebo k činnosti jemu podřízených správních úřadů a složek, které se podílejí na zajištění činnosti na úseku veřejné správy, jež je zákonem svěřena do působnosti daného ministerstva nebo ÚSÚ. To znamená, že nejde jen o majetkové hodnoty, jako jsou budovy, vozový park, kancelářská a výpočetní technika atp., ale může se jednat i o různé informační, výpočetní a evidenční systémy, ale také o zvláštní postupy, nástroje atd., které mohou být k výkonu veřejné správy nezbytné.

Ministerstva a ÚSÚ vytvářejí podmínky pro nouzovou komunikaci ve vztahu k jiným správním úřadům, obcím, právnickým a fyzickým osobám. Do jisté míry se jedná o způsob komunikace předvídaný § 26. Podle našeho názoru ovšem toto ustanovení nemá na mysli informační systém krizového řízení jako takový (§ 26), který je určen výhradně pro krizové řízení (pro plánování krizových opatření a pro řešení krizových situací), ale má na mysli komunikaci, která má zajistit výkon veřejné správy v rámci působnosti toho kterého ministerstva a ÚSÚ. Samozřejmě tato nouzová komunikace může být využita při řešení krizových situací, ať již podpůrně, nebo jako přímá součást informačních systémů krizového řízení. Pokud by ale tato nouzová komunikace měla takovouto součástí být, musí splňovat určitá bezpečnostní kritéria pro přenos a uchování takových informací [viz § 26 odst. 2 písm. c)].

Součástí této nouzové komunikace samozřejmě mohou být a také jsou i hromadné informační (sdělovací) prostředky (srov. § 30).

Ministerstva a ÚSÚ si vzájemně a bezplatně a bez zbytečného odkladu poskytují údaje z informačních systémů veřejné správy, které spravují. Tato spolupráce primárně vychází z § 8 odst. 2 spr. ř., kdy v zájmu dobré správy spolu správní orgány vzájemně spolupracují. Dále kompetenční zákon v § 27 stanoví, že ministerstva (i ÚSÚ) si navzájem vyměňují potřebné informace a podklady.

Jedná se o registry, rejstříky a informační systémy, které vede nebo spravuje příslušné ministerstvo nebo ÚSÚ.

MV např. vede rejstřík politických stran a hnutí, centrální evidenci veřejných sbírek, centrální registr zbraní, evidenci obyvatel, registr smluv atd.

MD vede např. rejstřík podnikatelů v silniční dopravě, centrální registr vozidel a centrální registr dopravců.

MZe vede např. centrální evidenci vodních toků, centrální registr vodoprávní evidence a má zřízené Informační centrum bezpečnosti potravin (ICBP).

MŽP zase např. spravuje nebo se podílí na správě informačních systémů obsahujících vodohospodářská data, hydroekologická data, informace o kvalitě vod a v neposlední řadě též povodňové informace (povodňový informační systém "POVIS") a dále např. vede Integrovaný registr znečišťování.

MZdr zřídilo Ústav zdravotnických informací a statistiky jako OSS, který je správcem Národního zdravotnického informačního systému.

MF vede např. centrální registr plátců DPH, centrální registr plátců spotřebních daní a ekologických daní, Centrální systém účetních informací státu, Administrativní registr ekonomických subjektů, Centrální evidenci dotací z rozpočtu.

MPO vede či spravuje např. evidenci čerpacích stanic pohonných hmot, seznam registrovaných dodavatelů vojenského materiálu, seznam držitelů povolení k provádění zahraničního obchodu s vojenským materiálem a Registr živnostenského oprávnění.

MO vede soubornou evidenci věcných prostředků a soubornou evidenci o fyzických osobách určených k pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci určených k zabezpečení ozbrojených sil, soubornou evidenci objektů důležitých pro obranu státu a objektů, které mohou být za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu napadeny, a vojenskou evidenci, v níž se vedou údaje o občanech, kterým vznikla branná povinnost, vojácích a fyzických a právnických osobách, a to v rozsahu údajů souvisejících s brannou povinností, jejím výkonem a věcnými podmínkami výkonu branné povinnosti.

MK vede např. rejstřík registrovaných církví a náboženských společností, centrální evidenci sbírek a Ústřední seznam kulturních památek ČR.

MŠMT vede např. rejstřík škol a školských zařízení, rejstřík školských právnických osob a rejstřík veřejných výzkumných institucí.

MPSV je např. správcem elektronické podoby registru poskytovatelů sociálních služeb. MMR vede např. rejstřík koncesních smluv, Informační systém veřejných zakázek (provozovatelem je obchodní společnost NESS Czech s. r. o., a to na základě sdělení MMR č. 311/2011 Sb.), seznam kvalifikovaných dodavatelů.

MSp např. vede rejstříků trestů (v jeho rámci existuje i evidence přestupků), Registr poskytovatelů pomoci obětem trestního činu a dále např. na svých webových stránkách vede v elektronické podobě veřejný (obchodní) rejstřík, insolvenční rejstřík, seznam znalců a znaleckých ústavů a tlumočníků.

SSHR provozuje informační systém Argis.

SÚJB vede registr držitelů povolení k nakládání se zdroji ionizujícího záření a ohlašovatelů drobných zdrojů ionizujícího záření, registr zdrojů ionizujícího záření a pracovišť s nimi, registr kontrolních akcí a centrální registr dávek ionizujícího záření pro profesní ozáření.

Úřad průmyslového vlastnictví vede rejstřík ochranných známek, rejstřík vynálezů a patentů, rejstřík průmyslových vzorů, rejstřík užitných vzorů a rejstřík označení původu/zeměpisných označení.

ČSÚ je např. správcem základního registru osob a vede registr ekonomických subjektů.

ČBÚ např. vede souhrnnou evidenci dobývacích prostorů a jejich změn, provozovaných hlavních důlních děl a souhrnnou evidenci oprávnění pro hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem, evidenci o vydaných osvědčeních nebo průkazech odborné způsobilost a eviduje údaje o pracovních úrazech, provozních nehodách a nebezpečných událostech, ke kterým došlo při hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem a při nakládání s výbušninami.

Český úřad zeměměřický a katastrální např. vykonává správu centrální databáze katastru nemovitostí ČR a vykonává správu základního registru územní identifikace, adres a nemovitostí a informačního systému územní identifikace.

Úřad pro ochranu osobních údajů vede veřejný registr zpracování osobních údajů. ČTÚ vede např. evidenci provozovatelů poštovních služeb a evidenci podnikatelů v elektronických komunikacích podle všeobecného oprávnění.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vede evidenci provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání a provozovatelů převzatého vysílání a evidenci poskytovatelů audiovizuálních mediálních služeb na vyžádání.

Tyto údaje si ministerstva a ÚSÚ navzájem a bezplatně poskytují jen v souvislosti s krizovým řízením. Konkrétním důvodem pro poskytnutí takových údajů je zajištění připravenosti na krizové situace a pro jejich řešení. Jiný než tento důvod je důvodem pro odmítnutí takové žádosti.

Poněkud zvláštně část tohoto ustanovení zní tak, že zvláštní právní předpis může z různých důvodů představovat překážku pro poskytnutí takového údaje. Řada informačních systémů je veřejně přístupná. V takovém případě asi těžko lze odmítnutí poskytnout takový údaj ospravedlnit odkazem na zvláštní předpis. Podle našeho názoru se taková výluka pravděpodobně vztahuje na informační systémy, které nejsou veřejné a k nimž je omezený přístup ve vztahu k obsahu a charakteru údajů nebo se jedná o individuální přístup (např. jen některým osobám), kdy je zájem na zajištění ochrany totožnosti osoby, věci aj. Dalším důvodem, u nějž se taková výluka uplatní, je skutečnost, že žádaný údaj je utajovanou informací. Dalším důvodem může být fakt, že se jedná např. o obchodní tajemství. V takovém případě se budou muset ministerstvo nebo ÚSÚ obrátit přímo na toho, kdo požadovaný údaj jako obchodní tajemství označil.

Pro zajištění připravenosti na krizové situace a na jejich řešení je MŠMT oprávněno vydat vyhlášku, která upraví podmínky a způsob vykonávání péče o děti v mateřských školách, žáky plnící ve školách povinnou školní docházku, osoby umístěné ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy a osoby ve střediscích výchovné péče, pokud tuto péči nemohou za krizové situace vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce (srov. § 40 odst. 2).

MŠMT tohoto oprávnění využilo a vydalo vyhlášku, která byla publikována pod č. 281/2001 Sb. Podle ní k této nouzové péči dochází v okamžiku, kdy je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav anebo stav ohrožení státu a zákonní zástupci tuto péči nemohou vykonávat. Tato nouzová péče se poskytuje nezletilým dětem a osobám, které mají ze zákonem stanovených důvodů nařízeno omezení pohybu a pobytu a jsou povinny se podřídit příslušným ochranným opatřením.

K této nouzové péči nedochází automaticky v důsledku vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. Aby mohla být realizována, musí být jako krizové opatření nařízeno [srov. § 6 odst. 2 písm. e) a § 14 odst. 4 písm. c)]. V minulosti toto krizové opatření bylo nařízeno např. při vyhlášení nouzového stavu v roce 2002, 2006 a 2013.

Pokud je takové krizové opatření nařízeno vládou nebo hejtmanem kraje, vykonává péči o tyto osoby vzdělávací zařízení, které určí příslušný orgán krizového řízení. Zpravidla tímto orgánem bude hejtman kraje, který jednak toto krizové opatření nařizuje za stavu nebezpečí, nebo zajišťuje jeho provedení, pokud ho za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu nařídila vláda; pokud ho vláda nenařídí, může ho nařídit sám (srov. § 14 odst. 6). Dále tímto orgánem může být starosta obce s rozšířenou působností a starosta obce [srov. § 18 odst. 3 písm. b) a § 21 odst. 2 písm. b)]. To je i logické, protože se jedná o orgány, které z hlediska své místní působnosti jsou nebo by měly být dokonale seznámeny s místní situací a místními podmínkami, než je tomu u orgánů krizového řízení na centrální úrovni. Hejtman kraje, starosta obce s rozšířenou působností a starosta obce k tomu budou nezbytně potřebovat pomoc místních správních úřadů a v řadě případů či obvykle i pomoc MŠMT.

Toto krizové opatření může trvat nejdéle po dobu, po kterou je nařízeno; nejpozději skončí uplynutím doby, na niž byl krizový stav vyhlášen. Nicméně základní a zásadní podmínkou pro nařízení, trvání a zrušení tohoto krizového opatření je fakt, že zákonní zástupci nemohou péči o tyto osoby vykonávat. Jakmile tuto péči zákonní zástupci vykonávat mohou, musí být toto krizové opatření zrušeno nebo omezeno. Je tedy povinností příslušných orgánů vývoj situace průběžně sledovat a podle toho odpovídajícím způsobem reagovat.

Nouzovou péči vykonává orgánem krizového řízení určené vzdělávací středisko, které je za tím účelem dostatečně vybaveno (materiálně, personálně, technicky atd.), aby zajistilo těmto osobám ochranu života, zdraví, jejich osobního majetku a základních práv.

To znamená, že takto určená vzdělávací střediska za účelem poskytnutí nouzové péče zpracovávají s orgány kraje, obce, případně dalšími orgány jako např. s MŠMT nebo i složkami IZS vlastní plán krizové připravenosti. Jeho obsahem je zajistit připravenost takto určeného vzdělávacího střediska na řešení krizové situace, u níž lze předpokládat, že nouzová péče jakožto krizové opatření může být nařízeno. Plán krizové připravenosti navazuje na krizový plán kraje, obce s rozšířenou působností, obce, ale také třeba na krizový plán MŠMT, přičemž na výzvu těchto orgánů krizového řízení je takto určené vzdělávací středisko povinno se podílet na zpracování těchto krizových plánů. V plánech krizové připravenosti a krizových plánech doplní určené vzdělávací zařízení podle druhu své činnosti opatření naplňující ustanovení školského zákona; do organizačního zabezpečení v nich promítnou i mimořádná opatření k řešení dopadů možných krizových situací v oblasti výchovy a vzdělávání a jejího zabezpečení. Tyto plány určená vzdělávací zařízení doplní v souladu s rozsahem jejich začlenění v systému krizového řízení v příslušných krizových plánech i v souladu s plány kraje nebo obce.

Určená vzdělávací zařízení zajišťují po vyhlášení krizového stavu nepřetržitý provoz. Za tím účelem může hejtman kraje přikázat fyzickým osobám pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc ve prospěch takto určených vzdělávacích zařízení. Vyhláška MŠMT uvádí, že tato pracovní povinnost nebo výpomoc by měla být uložena v dohodě s řediteli vzdělávacích zařízení. Jsme přesvědčeni, že hejtman kraje v tomto ohledu není takovou dohodou limitován. Nicméně s ohledem na to, že nouzová péče se týká nezletilých osob nebo osob, které podléhají zvláštnímu výchovného režimu, přičemž nezletilí i tyto osoby mají společné to, že je třeba zvláštního způsobu zacházení a jednání s nimi a chování k nim (v případě nezletilých dětí v takové vypjaté situaci obzvláště; nezletilé děti budou vystaveny stresům zejména z důvodu delšího odloučení od rodičů, prarodičů atp.), je vhodné, aby hejtman kraje před nařízením pracovní povinnosti a pracovní výpomoci konkrétním osobám zohlednil vyjádření a názory pedagogických pracovníků, jakožto speciálně vyškolených osob, jimiž ředitelé vzdělávacích zařízení bezpochyby jsou. Dále vyhláška MŠMT předpokládá, že ředitelé určených vzdělávacích zařízení využijí svého zaměstnavatelského oprávnění a zaměstnancům takovéhoto vzdělávacího zařízení nařídí pracovní pohotovost.

Určená vzdělávací zařízení v průběhu nouzové péče poskytují nezletilým dětem a osobám, které podléhají zvláštnímu výchovnému režimu, ubytování, stravování, první pomoc, psychologickou a zdravotní péči v součinnosti s příslušnými odbornými orgány a zařízeními, pomoc žákům při vyhledání jejich zákonných zástupců i při řešení dalších potřeb vyvolaných krizovou situací a trvale vedou evidenci osob, kterým nouzovou péči poskytují, a dále tato zařízení zajišťují dozor nebo dohled nad žáky umístěnými ve svých objektech.

V rámci připravenosti na řešení krizových situací určená vzdělávací zařízení ve svých plánech krizové připravenosti zohledňují způsoby ohrožení a jednotlivé druhy možných krizových situací i jejich úrovně z hlediska předpokládaného rizika, včetně stanovení nezbytného počtu zaměstnanců určeného vzdělávacího zařízení k zajištění jeho provozu a maximálního počtu žáků, které lze v daném vzdělávacím zařízení po dobu krizového stavu umístit, případně v rámci náhradních opatření stravovat nebo i ubytovat; připraví pro období krizového stavu upravený vnitřní předpis obsahující organizační zabezpečení provozu v krizové situaci; zajišťují seznámení příslušných zaměstnanců a žáků, včetně zaměstnanců zajišťujících dozor a zaměstnanců zajišťujících provoz, s úkoly, které budou plnit při krizové situaci, se souvisejícími právními předpisy, s vnitřním předpisem a se změnou druhu práce u stávajících zaměstnanců; stanovují nezbytné navýšení počtu zaměstnanců k zajištění plnění úkolů při krizové situaci; zajišťují nezbytné materiálové zdroje, energetické zdroje a techniku, především potraviny, vodu, hygienické potřeby, léky, potřeby pro nouzové ubytování, požární techniku; vytvářejí podmínky pro dodržení hygienických a zdravotních předpisů a předpisů pro bezpečný provoz, případně mohou měnit tyto podmínky za předpokladu, že byly příslušným odpovědným orgánem povoleny mimořádné dočasné výjimky z těchto předpisů v souvislosti s předpokládanými krizovými situacemi; zajišťují dočasnou úpravu výchovně vzdělávacího procesu v návaznosti na změny v provozu, včetně úprav příslušné pedagogické dokumentace; zabezpečují organizační náležitosti krizového řízení, zejména vedou seznam adres a telefonních spojení a vyžádají přednostní telekomunikační služby především na nadřízený krizový štáb, zásobovací střediska, lékaře, pracovníky sociální péče, pedagogicko-psychologické poradny, dále zabezpečují formuláře pro evidenci umístěných žáků a přehled o zaměstnancích, podklady k účetnictví a k ekonomické evidenci; uzavírají smlouvy k zabezpečení spolupráce v období krizového stavu. Odpovědnost za zajištění této připravenosti nesou ředitelé určených vzdělávacích zařízení, přičemž odbornou připravenost ředitelů v této oblasti zajišťují orgány kraje, které mají na starosti krizové řízení.

Pro zajištění připravenosti na krizové situace a na jejich řešení je ČBÚ oprávněn vydat vyhlášku, která upraví báňsko-technické podmínky pro zřizování, využití a ochranu důlních děl, uplatňování preventivních, technických a bezpečnostních opatření a provádění kontrol (srov. § 40 odst. 2). Za tím účelem ČBÚ vydal dne 24.1.2001 vyhlášku publikovanou pod č. 75/2001 Sb., kterou se stanoví báňsko-technické podmínky pro zřizování, využití a ochranu důlních děl vybraných pro využití při krizových situacích pro uplatňování preventivních, technických a bezpečnostních opatření a provádění kontrol.

Vyhláška se vztahuje na podzemní prostory vytvořené pro plnění úkolů vyplývajících z krizového zákona, na důlní díla a podzemní prostory původně zřízené k jinému účelu a následně vybrané pro využití při krizových situacích, např. na důlní díla průzkumná, přípravná a otvírková, kolektory, tunely a podzemní provozovny a na příslušné části jeskyní vybraných k tomuto účelu. Vyhláška důlní díla určená pro využití při krizových situacích označuje jako "zvláštní důlní díla".

Účelem těchto zvláštních důlních děl je zajistit ochranu osob před ohrožením života, k němuž došlo např. v důsledku živelní pohromy, ekologické nebo průmyslové havárie atd. Vyústění zvláštního díla na povrch musí být provedeno tak, aby odolalo živelní pohromě, ekologické nebo průmyslové havárii, kterou lze předpokládat, nebo takovému narušení veřejného pořádku, které by ohrozilo bezpečnost osob nacházejících se ve zvláštním důlním díle.

Vyhláška stanoví, jaký úklon od vodorovné roviny musí zvláštní důlní dílo mít z důvodu větrání a možného úniku (úniková cesta). Úklon musí být menší než 20 stupňů. Zvláštní důlní dílo nesmí být ohroženo průvaly vod a bahnin, náhlým zaplynováním, výbuchy plynů, průtržemi hornin, uhlí a plynů ani důlními otřesy. Výztuž zvláštního důlního díla včetně případného pažení musí být nehořlavá a musí bezpečně odolat předpokládaným horským tlakům. Volné prostory za výztuží lze vyplnit pouze nehořlavým materiálem. Zvláštní důlní dílo musí být nepřetržitě větráno a tam, kde nelze vyloučit koncentraci metanu, musí být větrání zajištěno natolik, aby koncentrace metanu v ovzduší nepřekročila 1%. Zvláštní důlní dílo musí být odvodněno. V případě, kdy lze očekávat zvýšené přítoky vody do zvláštního důlního díla, musí být k dispozici dostatečně dimenzované čerpací zařízení a musí být instalováno potrubí pro čerpání vody. Podlaha zvláštního důlního díla musí být odvodněna a bez nerovností a překážek a zhotovena z materiálu, který zajišťuje bezpečnou chůzi. Zvláštní důlní dílo včetně únikové cesty musí být v celé délce osvětleno. Kromě toho musí být v tomto důlním díle instalována svítidla nouzového osvětlení. Pro osvětlení musí být zajištěn nezávislý zdroj energie nejméně na 72 hodin provozu nouzového osvětlení. Vstupní dveře do zvláštního důlního díla musí být konstruovány tak, aby odolaly účinkům, proti nimž mají poskytovat ochranu nebo proti nimž má být zvláštní důlní dílo chráněno. Vstup do zvláštního důlního díla musí být chráněn vždy dvojicí vstupních dveří, které se otevírají proti sobě. Dveře musí být nejméně v takové vzájemné vzdálenosti, aby při průchodu s nosítky byly vždy jedny uzavřeny. Stejným bezpečnostním požadavkům musí odpovídat podzemní přístupové cesty k zvláštnímu důlnímu dílu nebo únikové cesty z něho. Zvláštní důlní dílo musí být trvale stavebně odděleno od ostatních důlních děl, podzemních prostor, popřípadě zpřístupněných částí jeskyní. Ve zvláštním důlním díle a přístupových cestách k němu musí být zajištěno pro dobu krizové situace nepřetržité měření koncentrací CO2 a CO, popřípadě metanu a jiných škodlivých plynů, jejichž výskyt lze předpokládat. Měřiče, popřípadě čidla musí být umístěny v místech, kde lze výskyt škodlivých plynů předpokládat.

Technický stav zvláštního důlního díla musí být prověřen nejméně jednou za půl roku. Při této prohlídce se kontroluje především složení důlního ovzduší z hlediska výskytu CO2 a CO, popřípadě metanu a jiných škodlivých plynů, stav důlní výztuže, stav objektů oddělujících důlní dílo od ostatních podzemních prostor a funkčnost vstupních dveří, osvětlení včetně nezávislého zdroje energie, a je-li jím zvláštní důlní dílo vybaveno, také čerpacího systému. O výsledcích prohlídek se provede záznam, který musí být uchováván po dobu nejméně 3 let.

V § 10-12a je popsána specifická činnost vybraných ministerstev v oblasti krizového řízení na základě KriZ. Z praktických důvodů jsme se rozhodli ke komentovanému § 9 připojit komentář k činnostem zbývajících ministerstev a ÚSÚ, pokud v oblasti krizového řízení nějaké takové specifické činnosti vykonávají.

MF po vyhlášení stavu ohrožení státu podle § 31 rozpočtových pravidel vypracovává návrh mimořádného státního závěrečného účtu a návrh nouzového státního rozpočtu na zbytek roku. Při sestavování návrhu mimořádného státního závěrečného účtu a při vypracování návrhu nouzového státního rozpočtu MF musí zohlednit časové hledisko, neboť návrh mimořádného státního závěrečného účtu a návrh nouzového státního rozpočtu předkládá vládě k projednání a schválení. Oba návrhy MF musí vypracovat se správci kapitol a dalšími subjekty. Návrh mimořádného státního závěrečného účtu MF vypracovává za období do nabytí účinnosti zákona o nouzovém státním rozpočtu. Návrh nouzového státního rozpočtu MF vypracovává a do 15 dnů ode dne vyhlášení stavu ohrožení státu jej předloží vládě. Zákon o nouzovém státním rozpočtu pak schvaluje Poslanecká sněmovna, přičemž vláda může požadovat, aby jej sněmovna projednala ve zkráceném znění. Sněmovna se o návrhu zákona o nouzovém státním rozpočtu usnese do 72 hodin od jeho podání (čl. 8 odst. 1 a 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR).

Na základě zákona č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou a o změně zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů (zákon o státní pomoci při obnově území) MF vydalo vyhlášku č. 186/2002 Sb., kterou se stanoví náležitosti přehledu o předběžném odhadu nákladů na obnovu majetku sloužícího k zabezpečení základních funkcí v území postiženém živelní nebo jinou pohromou a vzor pověření osoby pověřené krajem zjišťováním údajů nutných pro zpracování tohoto přehledu. Tato vyhláška obsahuje vzor tabulek, způsob jejich zpracování a náležitosti komentáře k přehledu o předběžném odhadu nákladů na obnovu majetku sloužícího k zabezpečení základních funkcí v území, na kterém byl vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav. Tento přehled zpracovává kraj, který za účelem sběru potřebných dat a informací písemně pověří osobu, která tuto činnost bude provádět. Vzor tohoto písemného pověření je rovněž obsažen ve vyhlášce.

Přehled o předběžném odhadu nákladů na obnovu majetku sloužícího k zabezpečení základních funkcí v území zpracovává kraj, v jehož územním obvodu došlo k narušení základních funkcí v důsledku krizové situace, která vedla k vyhlášení stavu nebezpečí nebo nouzového stavu, a předkládá jej MF do 7 dnů od uplynutí doby, na kterou byl stav nebezpečí nebo nouzový stav vyhlášen, nebo od okamžiku zrušení těchto krizových stavů před uplynutím doby, na kterou byly tyto krizové stavy vyhlášeny. Na žádost kraje nebo na základě vlastního uvážení může MF lhůtu pro předložení předběžného odhadu nákladů prodloužit. Jakmile MF obdrží předběžný odhad nákladů na obnovu majetku sloužícího k zabezpečení základních funkcí v území postiženém krizovou situací, ve spolupráci s MMR zpracuje návrh strategie obnovy území. Zpracovaný návrh pak ministr pro místní rozvoj předkládá vládě ke schválení.

Ministr financí je členem BRS. Náměstek ministra financí je členem ÚKŠ.

MZV poskytuje součinnost MV při zapojení ČR do mezinárodních záchranných operací při mimořádných událostech v zahraničí a při poskytování humanitární pomoci do zahraničí, která se poskytuje za účelem pomoci obyvatelstvu postiženému mimořádnou událostí. Humanitární pomoc v tomto případě představuje využití lidských a materiálních zdrojů [§ 7 odst. 1 písm. b) zák. o IZS]. Dále MZV poskytuje součinnost MV při obstarávání zahraniční pomoci pro provádění záchranných a likvidačních prací na území ČR.

Jedním z úkolů MZV je zajištění ochrany občanů ČR v zahraničí [§ 6 odst. 3 písm. b) kompetenčního zákona]. V této souvislosti bohužel v KriZ chybí odpovědnost za řešení krizových situací v zahraničí, které mají dopad na občany ČR, již se na takovém místě v zahraničí nacházejí.

Ministr zahraničních věcí je členem BRS a předsedou Výboru pro koordinaci zahraniční bezpečnostní politiky (VKZBP). Náměstek ministra zahraničních věcí je členem ÚKŠ.

MŠMT poskytuje součinnost a odbornou pomoc při vykonávání péče o děti a mládež, pokud tuto péči nemohou v krizové situaci vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce. Zde je namístě poznamenat, že v souvislosti s vyhlášeným nouzovým stavem předseda vlády (rozhodnutí č. 373/2002 Sb.), resp. vláda (rozhodnutí č. 121/2006 Sb.) uložila ministru školství, mládeže a tělovýchovy přijmout opatření k zajištění této péče. Nad rámec toho dodáváme, že dle našeho názoru v tomto vláda překročila své zákonné zmocnění. Přijmout krizové opatření podle § 6 odst. 2 písm. e) je oprávněna vláda. K přijetí krizového opatření není zmocněn jednotlivý ministr ani není jednotlivý ministr zmocněn k provádění zákona na této úrovni. Je nedokonalostí KriZ, že krizová opatření jsou stanovena (vymezena) naprosto obecně a neurčitě, jako je tomu v tomto případě. To znamená, že není jasné, jakým způsobem se má takové krizové opatření provádět. Důsledkem toho je, že z jednoho a téhož důvodu je zákon prováděn nadvakrát. Nejprve vládou, a to ještě jen obecně (v podstatě způsobem, kdy je doslovně opsán zákon), a poté někým dalším. Takový postup je dle našeho názoru nepřípustný a je i v rozporu s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy není členem BRS ani jeho náměstek není členem ÚKŠ. Přitom v souvislosti s opatřením, jakým je nařízení péče, resp. způsob a podmínky jejího vykonávání ve vztahu k dětem v mateřských školách, žáky plnící ve školách povinnou školní docházku, osoby umístěné ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy a osoby ve střediscích výchovné péče, pokud tuto péči nemohou v krizové situaci vykonávat rodiče nebo jiný zákonný zástupce, by bylo vhodné, aby alespoň náměstek ministra školství, mládeže a tělovýchovy byl členem ÚKŠ. Nyní může být zástupce MŠMT přizván na jednání ÚKŠ leda jako externí spolupracovník (čl. 7 Statutu ÚKŠ, jenž byl schválen usnesením vlády dne 24.11.2008 pod č. 1500).

Stejně jako v předešlém případě i MPSV poskytuje součinnost a odbornou pomoc v sociální oblasti při řešení krizových situací. Jeho činnost se v takové situaci týká především pomoci při zabezpečení náhradního způsobu rozhodování o dávkách sociálního zabezpečení (péče) a jejich výplaty. Konkrétně se jedná o dávky nemocenského a důchodového pojištění, důchodového zabezpečení, státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky sociální péče. MPSV poskytuje ale např. také pomoc při využívání občanů evidovaných jako nezaměstnaní na úřadech práce za účelem jejich použití pro provádění pracovní výpomoci při realizaci krizových opatření.

Ministr práce a sociálních věcí není členem BRS. Jeho náměstek není členem ÚKŠ. Stejně jako je tomu u MŠMT, zástupce MPSV může být přizván na jednání ÚKŠ jako externí spolupracovník.

MSp poskytuje součinnost v souvislosti s krizovým opatřením spočívajícím v přemístění osob ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody do jiné věznice anebo ve vyloučení (zákazu) volného pohybu těchto osob mimo věznici. Dále např. poskytuje součinnost s přijetím opatření, která mají ochránit život a zdraví osob umístěných ve věznicích a vazebních věznicích na území, které je postiženo nebo ohroženo krizovou situací. Tato opatření pak realizuje VS ČR.

Příslušníci VS ČR navíc mohou být povoláni k plnění úkolů PČR, pokud síly a prostředky PČR nebudou dostatečné k zajištění vnitřního pořádku a bezpečnosti, a to na dobu nezbytně nutnou. Při plnění úkolů PČR mají příslušníci VS ČR oprávnění a povinnosti jako příslušníci PČR. V minulosti k takovému použití příslušníků VS ČR již došlo. Poprvé se tak stalo nařízením vlády č. 147/2013 Sb., o povolání příslušníků Vězeňské služby a justiční stráže České republiky k plnění úkolů Policie České republiky v období do 31. července 2013, které bylo přijato v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu rozhodnutím vlády ČR č. 140/2013 Sb. Příslušníci VS ČR byli povoláni k plnění úkolů PČR na dobu od 13. 6. do 31.7.2013 k zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti s cílem ochránit životy, zdraví a majetek osob na území ČR postiženém povodní. Vláda takto povolala nejvýše 50 příslušníků VS ČR. Kromě předsedy vlády a ministra vnitra toto nařízení spolupodepsal též ministr spravedlnosti. Podruhé došlo k povolání příslušníků VS ČR nařízením vlády č. 287/2015 Sb., o povolání příslušníků Vězeňské služby České republiky k plnění úkolů Policie České republiky v období do 29. února 2016, kdy tito byli povoláni k plnění úkolů PČR na dobu od 1.11.2015 do 29.2.2016. Celkem bylo povoláno 70 příslušníků VS ČR. Jejich úkolem bylo plnění úkolů PČR při zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti v souvislosti s aktuální situací v oblasti nelegální migrace.

Ministr spravedlnosti není členem BRS a jeho náměstek není členem ÚKŠ. Jako v případě předchozích ministerstev zástupce MSp může být jako externí spolupracovník přizván na jednání ÚKŠ.

Podle zákona č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou a o změně zákona č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví), ve znění pozdějších předpisů (zákon o státní pomoci při obnově území) je MMR oprávněno si vyžádat od krajů a obcí, v jejichž územních obvodech došlo k narušení základních funkcí v důsledku krizové situace, a ve lhůtě, kterou MMR určí, (i) stanovisko, v němž kraje a obce uvedou, v jaké míře jsou schopny z vlastních rozpočtů pomoci jiným osobám postiženým krizovou situací, (ii) informaci o opatřeních obsažených v jimi zpracovaných krizových plánech a uplatněných v období stavu nebezpečí nebo nouzového stavu, z nichž je třeba dále vycházet při obnově území. Na základě takto získaných podkladů MMR ve spolupráci s MF zpracuje návrh strategie obnovy území, která obsahuje a) vymezení území, na jehož obnovu může být státní pomoc poskytnuta, b) cíle, na jejichž zabezpečení může být státní pomoc poskytnuta, včetně stanovení pořadí jejich důležitosti, c) výčet ministerstev, která budou o poskytnutí státní pomoci rozhodovat, d) objem finančních prostředků pro ministerstva určená podle písmene c), dále za e) formy státní pomoci a v případě, že státní pomoc bude poskytována na základě programů, též vymezení těchto programů a určení správců, f) určení ministerstva nebo kraje odpovídajícího za koordinaci činností; pokud je určen ke koordinaci kraj, vykonává ji v přenesené působnosti. Návrh strategie obnovy území pak ministr pro místní rozvoj předloží vládě ke schválení do 20 dnů po uplynutí doby, na kterou byl stav nebezpečí nebo nouzový stav vyhlášen, nebo po zrušení těchto krizových stavů před uplynutím doby, na kterou byly tyto krizové stavy vyhlášeny.

V souvislosti s řešením krizových situací může MMR plnit další úkoly např. povahy finanční a administrativní jako třeba při zajišťování dočasného náhradního ubytování a s tím souvisejících potřeb a na řešení ochrany majetku obcí před povodněmi a v návaznosti na tyto úkoly může MMR zajišťovat informovanost starostů měst a obcí postižených krizovou situací (např. rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu č. 121/2006 Sb.).

Ministr pro místní rozvoj není členem BRS. Jeho náměstek není členem ÚKŠ. Proto zástupce MMR se může jednání ÚKŠ účastnit jedině jako externí spolupracovník.

Podle § 44 odst. 1 písm. f) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), MZe může měnit nebo ukončit mimořádná veterinární opatření vyhlášená ÚVS, která trvají déle než 15 dnů. Ministr zemědělství v dohodě s dalšími ministerstvy a ÚSÚ zřídil jako svůj trvalý poradní orgán ÚNK. Úkolem ÚNK je pomáhat předcházet vzniku a šíření nebezpečných nákaz a pomáhat je zdolávat. Ministr zemědělství je předsedou ÚNK. Jejím tajemníkem je ústřední ředitel SVS. Dalšími členy jsou zástupci MV, MZdr, ČIŽP, AČR, Agrární komory ČR, MF -

GŘC, MD a MZV. Podle charakteru ohrožení mohou být na jednání ÚNK přizváni zástupci dalších úřadů a institucí, jakož i odborníci. ÚNK se v minulosti zabývala např. výskytem klusavky (2001), možným výskytem slintavky a kulhavky v některých zemích EU (2001), možným ohrožením území ČR ptačí chřipkou (2005-2006), jakož i nebezpečím prasečího moru. Na základě výsledku jednání pak ministr zemědělství rozhodne o tom, jaká opatření budou přijata. Za určitých podmínek, kdy nákaza přeroste v krizovou situaci, v jejímž důsledku dojde k vyhlášení krizového stavu, se ÚNK stává součástí ÚKŠ. Blíže o tom je pojednáno v komentáři k § 39 odst. 1.

V souvislosti se zásobováním pitnou vodou jsou provozovatelé vodovodů za krizové situace povinni informovat na vyžádání MZ o stavu zásobování pitnou vodou.

Ministr zemědělství je členem BRS a jeho náměstek je členem ÚKŠ.

V souvislosti s řešením krizové situace vyvolané živelní pohromou na přelomu ledna a února 2007, kdy vláda vyhlásila nouzový stav (rozhodnutí vlády č. 11/2007 Sb.), byl ministr zemědělství pověřen koordinací řešení krizové situace. V souvislosti s touto krizovou situací vláda tehdy rozhodla o tom, že nebude aktivován ÚKŠ. Podle našeho názoru vláda k tomuto kroku nebyla oprávněna. ÚKŠ je pracovním orgánem vlády k řešení krizových situací [srov. § 4 odst. 1 písm. c) a § 24a]. S tím korespondovalo a koresponduje též předešlé i dnes platné znění Statutu ÚKŠ, z něhož tehdy vyplývalo a vyplývá i dnes, že např. po vyhlášení nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu připravuje návrhy řešení krizové situace. Statut ÚKŠ sice hovoří o aktivaci ÚKŠ, ale podle našeho názoru se jedná o typické překročení pravomoci výkonné moci. Pakliže má vláda rozhodovat o tom, zda ÚKŠ bude aktivován, či nikoliv, je i jeho zákonné zakotvení zbytečné, a to nehledě na to, že se jedná jen o pracovní orgán vlády. Našemu názoru nasvědčuje i to, že ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 se součástí ÚKŠ podle charakteru krizové situace stává ÚNK nebo ÚPK. Tedy ÚKŠ není aktivován rozhodnutím předsedy vlády, není to na jeho zvážení. ÚKŠ je aktivován ze zákona. Opačný postup je postup .

V oblasti požární ochrany MO se vyjadřuje k organizaci požární ochrany pro období stavu ohrožení státu a válečného stavu a k zabezpečení přípravy požární ochrany na činnost v tomto období, kterou organizuje MV.

V oblasti veterinární péče MO organizuje provádění mimořádných veterinárních opatření nařízených jinými orgány, popřípadě činí v dohodě s těmito orgány vlastní mimořádná veterinární opatření.

V oblasti železniční dopravy se MO vyjadřuje k návrhu MD na vymezení prostředků a kapacit akciové společnosti České dráhy, které budou nezbytné pro plnění úkolů obrany státu a které nebudou podléhat povinnosti poskytnout věcné prostředky. Dále se MO vyjadřuje k návrhu seznamu pracovních činností nezbytných k plnění úkolů obrany státu při zabezpečování provozu, technické ochrany a obnovy na určené železniční síti. Stejně tak se MO vyjadřuje k návrhu MD na určení tras železniční dopravní cesty, které mohou mít důležitý význam pro plnění úkolů obrany státu (určená železniční síť), a způsobu zajištění její technické ochrany a obnovy, jakož i k návrhu seznamu pracovních činností nezbytných k plnění úkolů obrany státu při zabezpečování provozu, technické ochrany a obnovy na určené železniční síti.

V souvislosti s plněním branné povinnosti MO vydává vojákovi, který vykonává mimořádnou službu ode dne účinnosti vyhlášení stavu ohrožení státu, souhlas s jeho vycestováním do zahraničí. Po vyhlášení stavu ohrožení státu může MO nařídit výběrové doplnění stanovených vojenských útvarů povoláním předurčených vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby podle potřeb ozbrojených sil.

V souvislosti s plněním úkolů ozbrojených sil ministr obrany předkládá vládě ke schválení operační plány použití ozbrojených sil pro stav ohrožení státu, vydává k zabezpečení úkolů AČR rozkazy, které jsou závazné pro vojáky v činné službě, řídí náčelníka GŠ AČR, navrhuje vládě použití AČR k likvidaci následků pohromy a spolupodepisuje nařízení, kterými vláda určí objekty důležité pro obranu státu a úseky státních hranic střežené vojáky AČR, stanoví použití vojáků armády a způsob jejich povolání k plnění úkolů PČR a k záchranným pracím a stanoví počty vojáků AČR potřebných k plnění uvedených činností.

MO má také zpracovány dva plány pro řešení mimořádných a krizových situací, a to pro plnění úkolů IZS a pro plnění úkolů PČR. Pro plnění úkolů PČR byla mezi PČR a AČR uzavřena součinnostní dohoda, která se zabývá otázkami jako např. práva a povinnosti, náhrady, škody atd. v souvislosti s nasazením vojáků AČR k plnění úkolů PČR. Dále MO zřídilo Společné operační centrum, které shromažďuje informace z ČR i mimo ČR a tyto slouží pro potřeby krizového řízení, jakož i pro potřeby NATO, EU a OSN.

V souvislosti s konkrétními úkoly AČR při řešení krizových situací odkazujeme na komentář k § 6.

Ministr obrany jen členem BRS a v případě vyhlášení stavu ohrožení státu v souvislosti se zajišťováním obrany ČR před vnějším napadením, za válečného stavu či za dalších situací vojenského charakteru, jež se významně dotýkají bezpečnostních zájmů ČR, je předsedou vlády jmenován předsedou ÚKŠ. V ostatních případech je předsedou ÚKŠ jmenován ministr vnitra a náměstek ministra obrany je členem ÚKŠ. Krom toho je z resortu MO členem ÚKŠ také náčelník GŠ AČR. Ministr obrany je též předsedou VOP, který je stálým pracovním orgánem BRS pro koordinaci plánování opatření k zajištění obrany ČR.

MŽP v oblasti ochrany před povodněmi spolupracuje s MZe v rámci mezinárodních komisí na zpracování mezinárodních plánů povodí a mezinárodních plánů pro zvládání povodňových rizik nebo souboru plánů pro zvládání povodňových rizik koordinovaných na úrovni mezinárodní oblasti povodí. MŽP formou opatření obecné povahy vydává Plány pro zvládání povodňových rizik. MŽP dále zpracovává povodňový plán ČR a plní úlohu povodňového orgánu v období mimo povodeň. MŽP jako ústřední povodňový orgán v rámci plnění úkolů při ochraně před povodněmi řídí ochranu před povodněmi a výkon dozoru nad ní s výjimkou řízení povodňových záchranných prací, které přísluší MV. Dále metodicky řídí přípravu opatření na ochranu před povodněmi, zejména zpracování, předkládání a schvalování povodňových plánů, organizaci předpovědní a hlásné povodňové služby, zpracovává po projednání s dotčenými orgány veřejné správy povodňový plán ČR a předkládá jej ke schválení ÚPK, potvrzuje soulad povodňových plánů správních obvodů krajů s povodňovým plánem ČR, účastní se hlásné povodňové služby, připravuje odborné podklady pro případné převzetí řízení ochrany před povodněmi ÚPK, poskytuje informace sdělovacím prostředkům, zajišťuje průzkumné a dokumentační práce většího rozsahu (letecká pozorování, snímkování a podobně) a účastní se odborné přípravy pracovníků povodňových orgánů.

ÚPK zřizuje vláda, která též schvaluje její statut. Statut ÚPK schválila vláda usnesením č. 806 ze dne 25.8.2004. Předsedou ÚPK je ministr životního prostředí a místopředsedou ministr vnitra. Dalšími členy jsou hlavní hygienik ČR, ministr zemědělství, náměstek ministryně pro místní rozvoj, MO - zástupce náčelníka GŠ AČR, generální ředitel HZS ČR a dále zástupci MZe, MF a MO. ÚPK zasedá podle potřeby, nejméně jednou ročně; závěry ze zasedání jsou vydávány formou usnesení ÚPK. K přijetí návrhu usnesení ÚPK je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech přítomných členů ÚPK nebo zástupců. V případě rovnosti hlasů je rozhodující hlas předsedy ÚPK nebo jeho zástupce, resp. jiného člena ÚPK, kterého předseda ÚPK pověřil řízením ÚPK. Přijatá usnesení ÚPK jsou závazná pro všechny její členy. V rámci ÚPK byla k operativnímu plnění některých úkolů zřízena pracovní skupina - Pracovní štáb ÚPK. Vedoucím Pracovního štábu je zástupce MŽP. Dalšími členy jsou zástupci MV - GŘ HZS ČR, MO, MŽP, MD, MF, MZe MZdr, MMR, Policejního prezidia, ČHMÚ a společnosti Vodní díla - TBD, a.s., Praha.

ÚPK řídí, kontroluje, koordinuje a v případě potřeby ukládá v celém rozsahu řízení ochrany před povodněmi v době povodně ohrožující rozsáhlá území, pokud povodňové komise krajů vlastními silami a prostředky nestačí činit potřebná opatření. V rámci plnění úkolů při ochraně před povodněmi informuje o průběhu a důsledcích povodní vládu, nařizuje po projednání s příslušnými povodňovými orgány krajů a příslušnými správci povodí mimořádné manipulace na vodních dílech nad rámec schváleného manipulačního řádu s možným dosahem přesahujícím rámec oblastí povodí s významným povodňovým rizikem, koordinuje a kontroluje činnost povodňových komisí krajů a vede záznamy v povodňové knize. Oproti ÚNK tak ÚPK disponuje výkonnou pravomocí, což jí umožňuje ukládat povinnosti osobám a subjektům stojícím mimo ÚNK. V minulosti tak ÚNK přijala např. usnesení č. 4 ze dne 9.6.2013, kterým mj. uložila např. všem povodňovým komisím zřídit nepřetržité hlídkové služby za účelem monitoringu srážek a hladin všech vodních toků a starostům obcí, pro jejichž kraje byla vydána výstraha ČHMÚ, prověřit funkčnost místních informačních systémů - místních rozhlasů.

V případě, že povodňová situace přeroste v krizovou situaci a dojde k vyhlášení stavu nebezpečí nebo nouzového stavu, ÚPK se stává součástí ÚKŠ. Blíže o tom v komentáři k § 39 odst. 2.

Ministr životního prostředí je členem BRS a náměstek ministra životního prostředí je členem VCNP, VOP a VKZBP. Ředitel úřadu MŽP je členem ÚKŠ.

ČSÚ zabezpečuje získávání a zpracování údajů pro statistické účely a poskytuje statistické informace státním orgánům, orgánům územní samosprávy, veřejnosti a do zahraničí. Zajišťuje vzájemnou srovnatelnost statistických informací ve vnitrostátním i mezinárodním měřítku. ČSÚ shromažďuje údaje z nejrůznějších oblastí a o stavu společnosti. Tyto informace a poznatky mohou být využitelné při řešení krizových situací stejně jako v rámci přípravy na jejich řešení.

Zástupce ČSÚ není členem BRS ani ÚKŠ. Může však být přizván na jednání ÚKŠ jako externí spolupracovník.

SSHR je ústředním správním úřadem v oblasti HOPKS a SHR. SSHR zabezpečuje financování HOPKS a financování, obměnu, záměnu, půjčku, uvolnění, nájem, prodej, skladování, ochraňování a kontrolu SHR a podle požadavků krizových plánů i jejich pořizování.

SHR se člení na hmotné rezervy, mobilizační rezervy, pohotovostní zásoby a zásoby pro humanitární pomoc. Hmotné rezervy tvoří vybrané základní suroviny, materiály, polotovary a výrobky. Jsou určeny pro zajištění obranyschopnosti a obrany státu, pro odstraňování následků krizových situací a pro ochranu životně důležitých hospodářských zájmů státu. Mobilizační rezervy tvoří vybrané základní suroviny, materiály, polotovary, výrobky, stroje a jiné majetkové hodnoty určené pro zajišťování mobilizačních dodávek. Pohotovostní zásoby tvoří vybrané základní materiály a výrobky, určené k zajištění nezbytných dodávek pro podporu obyvatelstva, činnosti havarijních služeb a HZS po vyhlášení krizových stavů, v systému nouzového hospodářství, kterou nelze zajistit obvyklým způsobem, a pro materiální humanitární pomoc poskytovanou do zahraničí. Zásoby pro humanitární pomoc tvoří vybrané základní materiály a výrobky určené po vyhlášení krizových stavů k bezplatnému poskytnutí fyzické osobě vážně materiálně postižené.

Tvorba SHR je součástí krizových plánů. Na základě požadavků krizových plánů zpracovává SSHR návrhy zejména na seznam položek hmotných rezerv, jejich minimální limit a orientační cílový stav, uvolňování hmotných rezerv a podmínky pro jeho provádění a záměnu položek hmotných rezerv pod minimální limit včetně stanovení podmínek jejího provedení. Tyto návrhy schvaluje vláda ČR a následně o tom informuje Parlament ČR.

SHR jsou vlastnictvím státu. Výdaje na jejich pořízení, ochraňování a skladování se hradí ze státního rozpočtu.

Součástí SHR jsou také nouzové zásoby podle zákona č. 189/1999 Sb., o nouzových zásobách ropy, o řešení stavů ropné nouze a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nouzových zásobách ropy). Nouzové zásoby vytváří a udržuje SSHR z ropy a vybraných ropných produktů ve výši odpovídající nejméně 90 dnům průměrného denního čistého dovozu referenčního roku. Výše nouzových zásob se přepočítává nejpozději k 31. březnu každého roku. Nouzové zásoby mohou být použity za stavu ropné nouze, a to pouze se souhlasem vlády, která současně stanoví termín zpětného doplnění použitých zásob. Návrh na použití nouzových zásob předkládá vládě předseda SSHR, který rovněž předkládá vládě návrh na vyhlášení a odvolání stavu ropné nouze. Stav ropné nouze vyhlašuje vláda nařízením, přičemž jeho vyhlášení a odvolání oznamuje též v hromadných sdělovacích prostředcích. Stav ropné nouze představuje nedostatek ropy a ropných produktů, který má za následek poruchy v zásobování na domácím trhu, a nepříznivé následky z toho plynoucí není možné odstranit nebo jim zamezit jinak než přijetím opatření regulujících spotřebu ropy a ropných produktů. Za účelem omezení spotřeby ropy a ropných produktů je vláda v nařízení, kterým vyhlásí stav ropné nouze, oprávněna nařídit omezení maximální rychlosti jízdy motorových vozidel na pozemních komunikacích, omezení používání některých druhů, kategorií a tříd silničních motorových vozidel v určitých dnech nebo pro určitý druh přepravy, omezení nebo zákaz ve stanovených dnech používat silniční motorová vozidla se sudými nebo lichými koncovými čísly státních poznávacích značek, omezení používání drážních motorových vozidel, omezení obchodní letecké dopravy, leteckých prací a dalších leteckých činností, omezení otevírací doby čerpacích stanic a zákaz prodej pohonných hmot do nádob, stanovení regulačních opatření pro čerpání zásob ropy a ropných produktů u rozhodujících dodavatelů, zavedení přídělového systému nebo dočasného omezení nebo zákazu vývozu ropy a ropných produktů s přepravy nebo použití nouzových zásob skladovaných na území ČR pro jiné členské státy EU. Opatření spočívající v omezení obchodní letecké dopravy, leteckých prací a dalších leteckých činností, jež mají dopad do mezinárodní obchodní letecké dopravy, nabývají účinnosti až uplynutím 30 dnů ode dne vyhlášení stavu ropné nouze. Na přípravě a zavedení opatření k omezení spotřeby ropy a ropných produktů se podílejí orgány krajů a orgány obcí s rozšířenou působností, které zajišťují připravenost správního obvodu kraje a správního obvodu obce s rozšířenou působností k realizaci přídělového systému.

Konečně nejdůležitější oblasti působnosti SSHR je její činnost v systému HOPKS, který představuje organizační, materiální nebo finanční opatření přijímané správním úřadem v době stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu (krizové stavy), pro zabezpečení nezbytné dodávky výrobků, prací a služeb, bez níž nelze zajistit překonání krizových stavů. HOPKS jsou přijímána po vyhlášení krizových stavů a jsou určena k uspokojení základních potřeb fyzických osob na území ČR umožňujících přežití krizových stavů bez těžké újmy na zdraví, pro podporu činnosti ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sborů, záchranných sborů, havarijních služeb a zdravotnické záchranné služby a pro podporu výkonu státní správy. Přípravu HOPKS organizují správní úřady.

SSHR zajišťuje vzdělávání pracovníků správních úřadů a dodavatelů mobilizačních dodávek v oblasti HOPKS. Vytváří SHR na základě požadavků ministerstev a ostatních ÚSÚ. Dále na základě žádosti věcně příslušného ministerstva nebo jiných ÚSÚ vytváří pohotovostní zásoby v systému SHR nebo uhradí náklady na uchování výrobních schopností. O vlastním použití pohotovostních zásob rozhoduje příslušný ministr nebo vedoucí jiných ÚSÚ a následně SSHR poskytne pohotovostní zásoby příjemci, kterým může být správní úřad nebo orgán územní samosprávy nebo záchranný sbor, havarijní služba, ZZS a PČR. Tito příjemci jsou pak oprávněni poskytnout pohotovostní zásoby fyzické nebo právnické osobě nebo jiné OSS.

SSHR dále v systému SHR vytváří zásoby pro humanitární pomoc. Předseda SSHR rozhoduje o vydání zásob pro humanitární pomoc na základě požadavku hejtmana nebo starosty obce s rozšířenou působností. Hejtman nebo starosta obce s rozšířenou působností pak zajišťuje přidělení těchto zásob fyzickým osobám vážně postiženým krizovou situací. Vydané zásoby pro humanitární pomoc se neuhrazují ani nevracejí.

SSHR je místem, jemuž jsou účastníci smlouvy o mobilizační dodávce povinni oznámit každé uzavření, změnu nebo zrušení smlouvy o mobilizační dodávce. Mobilizační dodávkou se přitom rozumí nezbytná dodávka pro podporu ozbrojených sil a ozbrojených bezpečnostních sborů uskutečňovaná po vyhlášení stavu ohrožení státu a válečného stavu. Dále je SSHR jedním z míst, jemuž je dodavatel mobilizační dodávky povinen předat vybrané údaje z plánu opatření hospodářské mobilizace, a to do 30 dnů po zpracování tohoto plánu. Dodavatel mobilizační dodávky může být jmenován subjektem hospodářské mobilizace. Jmenování provádí předseda SSHR, který může toto jmenování také odvolat.

SSHR rozhoduje o požadavcích na výstavbu nových objektů infrastruktury k zajištění HOPKS, která má být hrazena z rozpočtové kapitoly SSHR. Jedná se o infrastrukturu, která slouží k přípravě a přijetí HOPKS. Tuto infrastrukturu představují (i) stavby určené pro účely HOPKS ve vlastnictví ČR, k nimž má příslušnost hospodařit správní úřad, (ii) stavby sloužící pro účely HOPKS, k nimž má ČR zřízeno věcné břemeno a které jsou ve vlastnictví právnických nebo podnikajících fyzických osob, (iii) technické zabezpečení staveb uvedených v ad (i) vnitřními rozvody inženýrských a telekomunikačních sítí, počínaje přípojkou k veřejnému rozvodu těchto sítí, (iv) technologické vybavení staveb uvedených v ad (i) a (v) pozemní komunikace, dráhy, přístavy a letiště sloužící pro dopravní obsluhu staveb uvedených v ad (i).

Konečně, SSHR kontroluje správní úřady, subjekty hospodářské mobilizace a dodavatele mobilizačních a nezbytných dodávek v celém rozsahu přípravy plánovaných HOPKS a prověřuje jejich plnění a účinnost. Kontroluje rovněž využívání finančních prostředků přidělených z její rozpočtové kapitoly právnickým a podnikajícím fyzickým osobám zapojeným do systému hospodářských opatření pro krizové stavy. Při kontrole SSHR postupuje podle předpisů upravujících výkon státní kontroly, konkrétně podle kontrolního řádu.

S ohledem na působnost SSHR se její předseda účastní schůzí BRS. Předseda SSHR je rovněž členem VKZBP, VCNP a VOP. Z hlediska nezastupitelného postavení SSHR v systému krizového řízení je její předseda členem ÚKŠ. V rámci ÚKŠ působí odborná pracovní skupina pro koordinaci zabezpečení věcnými zdroji, jejímž vedoucím je pověřený zaměstnanec SSHR. Tento zaměstnanec je nominován předsedou SSHR.

SÚJB vykonává důležité činnosti v oblasti jaderné bezpečnosti, především pak na základě zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon. V této souvislosti SÚJB např. zajišťuje monitorování radiační situace na území ČR a havarijní monitorování, zpracovává ve spolupráci s MV národní radiační havarijní plán, který schvaluje vláda, a vydává k zajištění nápravy stavu po radiační havárii pro území zasažené radiační havárií nebo pro jeho část po ukončení odezvy na radiační mimořádnou událost v rámci správy kontaminované oblasti návrhy na zavedení, upřesnění nebo odvolání ochranných opatření, které se vztahují na kontaminované oblasti a jednotlivce z obyvatelstva. Dále např. zajišťuje informování obyvatelstva o vzniku a průběhu radiační havárie, která má dopad na území ČR mimo zónu havarijního plánování, a o krocích a opatřeních, které mají být v průběhu etap vývoje radiační havárie uskutečněny, není-li toto informování zajišťováno jiným orgánem státní správy, zajišťuje vyrozumění orgánů krajů o vzniku a průběhu radiační havárie vzniklé mimo území ČR, která má dopad na území ČR, a o krocích a opatřeních, které mají být v průběhu vývoje radiační mimořádné události uskutečněny atd. Atomový zákon současně předpokládá, že v případě radiační mimořádné události se může postupovat podle KriZ, pokud tato eskaluje do podoby krizové situace a dojde k vyhlášení stavu nebezpečí nebo nouzového stavu.

V souvislosti s obnovou území, které bylo postiženo živelní nebo jinou pohromou, v jejímž důsledku byl vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav, se SÚJB podílí na přípravě návrhu strategie obnovy území ve spolupráci s MMR a MF, pokud tato pohroma byla způsobena radiační havárií.

Předseda SÚJB není členem BRS. Podle jednacího řádu BRS se předseda SÚJB pravidelně účastní schůzí BRS. Dále předseda SÚJB je členem VCNP. Předseda SÚJB je rovněž členem ÚKŠ.

NBÚ např. vykonává státní dozor v oblasti ochrany utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti a metodickou činnost, plní úkoly v oblasti ochrany utajovaných informací v souladu se závazky vyplývajícími z členství ČR v EU, NATO a z mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, vydává fyzickým osobám osvědčení pro seznamování se s informacemi příslušného stupně utajení atd.

Další významnou činnost, kterou NBÚ vykonává, je jeho působnost v oblasti kybernetické bezpečnosti na základě zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti). V této souvislosti NBÚ vede evidenci kybernetických bezpečnostních incidentů. NBÚ dále vydá varování, dozví-li se zejména z vlastní činnosti nebo z podnětu provozovatele národního CERT (Computer Emergency Response Team) anebo od orgánů, které vykonávají působnost v oblasti kybernetické bezpečnosti v zahraničí, o hrozbě v oblasti kybernetické bezpečnosti. Toto varování NBÚ zveřejní na svých internetových stránkách a oznámí je orgánům a osobám, kterým se ukládají určité povinnosti v oblasti kybernetické bezpečnosti. Jedná se poskytovatele služby elektronických komunikací a subjekty zajišťující síť elektronických komunikací, orgány nebo osoby zajišťující významnou síť, správce informačního systému kritické informační infrastruktury, správce komunikačního systému kritické informační infrastruktury a správce významného informačního systému.

V případě hrozby v oblasti kybernetické bezpečnosti může NBÚ vydat rozhodnutí, ve kterém uloží provést reaktivní opatření k řešení kybernetického bezpečnostního incidentu anebo k zabezpečení informačních systémů nebo sítí a služeb elektronických komunikací před kybernetickým bezpečnostním incidentem, které je prvním úkonem ve věci. Jedná se o individuální rozhodnutí, které je určeno konkrétní osobě či konkrétnímu subjektu. Pokud se má toto rozhodnutí týkat blíže neurčeného okruhu orgánů nebo osob, NBÚ ho vydá formou opatření obecné povahy. Toto opatření nabývá účinnosti okamžikem jeho vyvěšení na úřední desce NBÚ. Krom toho se o vydání tohoto opatření obecné povahy vyrozumí subjekty a osoby uvedené v předešlém odstavci.

V rámci ochrany před kybernetickým nebezpečím je předseda NBÚ oprávněn vyhlásit stav kybernetického nebezpečí, který také po zvážení situace rozhodne, zda tento mimořádný stav vyhlásí, nebo ne. Aby předseda NBÚ stav kybernetického nebezpečí vyhlásil, musí posoudit naplnění zákonných podmínek pro jeho vyhlášení. Stav kybernetického nebezpečí může být vyhlášen jen v případě, že je ve velkém rozsahu ohrožena bezpečnost informací v informačních systémech nebo bezpečnost a integrita služeb nebo sítí elektronických komunikací, a tím by mohlo dojít k porušení nebo došlo k ohrožení zájmu ČR ve smyslu zákona upravujícího ochranu utajovaných informací. Rozhodnutí o vyhlášení stavu kybernetického nebezpečí se vyhlašuje vyvěšením na úřední desce NBÚ. Informace o jeho vyhlášení se dále zveřejňuje v celoplošném rozhlasovém a televizním vysílání. Provozovatel celoplošného televizního nebo rozhlasového vysílání je povinen bez náhrady nákladů na základě žádosti NBÚ neprodleně a bez úpravy obsahu a smyslu uveřejnit informace o vyhlášení stavu kybernetického nebezpečí. Rozhodnutí o vyhlášení stavu kybernetického nebezpečí nabývá účinnosti okamžikem, který se v rozhodnutí stanoví. Stav kybernetického nebezpečí se vyhlašuje na dobu nezbytně nutnou, nejdéle však na 7 dnů. Uvedenou dobu může ředitel NBÚ prodloužit; souhrnná doba trvání vyhlášeného stavu kybernetického nebezpečí nesmí být delší než 30 dnů. V jeho průběhu ředitel NBÚ informuje vládu o postupech při řešení stavu kybernetického nebezpečí a o aktuálním stavu hrozeb, které vedly k jeho vyhlášení. Za stavu kybernetického nebezpečí, případně za nouzového stavu je NBÚ oprávněn vydat rozhodnutí nebo opatření obecné povahy spočívající v provedení reaktivního opatření k řešení kybernetického bezpečnostního incidentu anebo k zabezpečení informačních systémů nebo sítí a služeb elektronických komunikací. Tato rozhodnutí či opatření jsou určena poskytovatelům služeb elektronických komunikací a subjektům zajišťujícím sítě elektronických komunikací nebo orgánům či osobám zajišťujícím významnou síť.

Stav kybernetického nebezpečí nelze vyhlásit v případě, kdy ohrožení bezpečnosti informací v informačních systémech nebo bezpečnosti služeb anebo bezpečnosti a integrity sítí elektronických komunikací lze odvrátit běžnou činností NBÚ podle zákona o kybernetické bezpečnosti.

Pokud není možné odvrátit ohrožení bezpečnosti informací v informačních systémech nebo bezpečnosti služeb anebo bezpečnosti a integrity sítí elektronických komunikací v rámci stavu kybernetického nebezpečí, ředitel NBÚ neprodleně požádá vládu o vyhlášení nouzového stavu. Rozhodnutí a opatření obecné povahy vydaná NBÚ podle § 13 zákona č. 181/2014 Sb., o kybernetické bezpečnosti a o změně souvisejících zákonů (zákon o kybernetické bezpečnosti), před vyhlášením nouzového stavu zůstávají v platnosti, pokud tato opatření nejsou v rozporu s krizovými opatřeními nařízenými vládou.

Stav kybernetického nebezpečí končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen, pokud ředitel NBÚ nerozhodne o jeho zrušení před uplynutím této doby. Stav kybernetického nebezpečí končí rovněž okamžikem účinnosti zavedení nouzového stavu, který byl vyhlášen k žádosti předsedy NBÚ.

Ředitel NBÚ není členem BRS; stejně jako předseda SÚJB i předseda NBÚ může být přizván na její jednání. Ředitel NBÚ je členem VKZBP, Výboru pro vnitřní bezpečnost a VCNP. Ředitel NBÚ nebo jím určená (pověřená) osoba se může zúčastnit jednání ÚKŠ jako tzv. externí spolupracovník.

ERÚ může na základě energetického zákona např. rozhodnout o uložení povinnosti dodávek nad rámec licence nebo uložení povinnosti poskytnout v naléhavých případech energetické zařízení pro výkon povinnosti nad rámec dodávek. To znamená, že držitel licence na výrobu a rozvod tepelné energie v případě naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu je povinen na základě rozhodnutí ERÚ poskytovat dodávky tepelné energie nad rámec licence. Za stejných podmínek a na základě rozhodnutí ERÚ toto platí i pro držitele licence na distribuci elektřiny nebo plynu, kteří jsou v takovém případě povinni poskytovat dodávky elektřiny nebo plynu i nad rámec své licence. Toto rozhodnutí ERÚ vydá nejdéle na dobu 12 měsíců, přičemž v případě naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu může tuto dobu prodloužit. Uvedená rozhodnutí ERÚ vydává jen na základě návrhu vlastníka nebo provozovatele dotčeného energetického zařízení, přičemž osoba vlastníka nebo provozovatele může být odlišná od osoby, které svědčí licence, a která je tudíž povinna tyto dodávky poskytovat i nad rámec své licence.

Provozovatel přenosové elektrizační soustavy je oprávněn pro celé území státu nebo jeho část vyhlásit stav nouze v elektroenergetice. Toto opatření je povinen provozovatel neprodleně oznámit mj. ERÚ. Tento stav nouze může nastat v důsledku (i) živelních událostí, (ii) opatření státních orgánů za nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, (iii) havárií nebo kumulace poruch na zařízeních pro výrobu, přenos a distribuci elektřiny, (iv) smogové situace, (v) teroristického činu, (vi) nevyrovnané bilance elektrizační soustavy nebo její části, (vii) přenosu poruchy ze zahraniční elektrizační soustavy, a (viii) je-li ohrožena fyzická bezpečnost nebo ochrana osob, přičemž tyto situace způsobují významný a náhlý nedostatek elektřiny nebo ohrožení celistvosti elektrizační soustavy, její bezpečnosti a spolehlivosti provozu na celém území státu, vymezeném území nebo jeho části. Při stavu nouze v elektrizační soustavě a při předcházení tomuto stavu nouze jsou všichni účastníci trhu s elektřinou povinni podřídit se omezení spotřeby elektřiny nebo změně dodávky elektřiny. Při stavu nouze v elektrizační soustavě a při předcházení tomuto stavu nouze je právo na náhradu škody vyloučeno. Podrobnosti o tom, jak se postupuje při stavu nouze v elektroenergetice, upravuje vyhláška č. 80/2010 Sb., o stavu nouze v elektroenergetice a o obsahových náležitostech havarijního plánu.

Rovněž tak provozovatel plynárenské přepravní soustavy je oprávněn vyhlásit stav nouze v plynárenství pro celé území státu nebo jeho část. Toto opatření je povinen neprodleně oznámit i ERÚ. Důvody pro vyhlášení tohoto stavu nouze jsou obdobné jako v předchozím odstavci jen s tím rozdílem, že musí mít vztah k plynárenství, resp. plynu. Při tomto stavu nouze, jakož i při předcházení tomuto stavu nouze jsou všichni účastníci trhu s plynem povinni podřídit se omezení spotřeby plynu nebo změně dodávky plynu. Jako v případě elektřiny i zde je náhrada škody vyloučena. Dále pokud v důsledku stavu nouze v plynárenské soustavě dojde k nevyrovnané bilanci, zejména při rozsáhlých haváriích zařízení pro jeho výrobu, přepravu, distribuci a uskladnění, jsou plynárenští podnikatelé, jejichž technické podmínky to umožňují, povinni podílet se na odstranění havárií a obnovení dodávek, a to bez ohledu na smlouvy uzavřené mezi účastníky trhu s plynem. Plynárenští podnikatelé jsou rovněž povinni bezprostředně po vzniku havárie či vyhlášení tohoto stavu nouze zahájit likvidaci následků v souladu s havarijními plány. Konečně odstranění havárií a obnovení dodávek plynu v případě stavu nouze v plynárenské soustavě vyhlášeného pro celé území státu koordinuje provozovatel přepravní plynárenské soustavy a v případě vyhlášení tohoto stavu nouze pro část území státu provozovatel plynárenské distribuční soustavy. Podrobnosti o tom, jak se postupuje při stavu nouze v plynárenství, upravuje vyhláška č. 344/2012 Sb., o stavu nouze v plynárenství a o způsobu zajištění bezpečnostního standardu dodávky plynu.

Dalším a posledním stavem v oblasti energetického hospodářství ve smyslu energetického zákona je stav nouze v teplárenství. Tento stav nouze a jeho ukončení pro celé území státu vyhlašuje MPO, pro jeho část území ČR příslušný krajský úřad, jehož území se stav nouze týká, nebo Magistrát hlavního města Prahy, a to prostřednictvím sdělovacích prostředků nebo jiným vhodným způsobem. Orgán, který tento stav nouze vyhlásil, je povinen neprodleně informovat MV a příslušné HZSK o předpokládaném trvání omezení dodávek tepelné energie. Důvody pro vyhlášení tohoto stavu nouze jsou obdobné jako v případě předešlých stavů nouze, opět s tím rozdílem, že se musí dotýkat teplárenství (tepelné energie). Při předcházení stavu nouze v teplárenství a při tomto stavu nouze jsou držitelé licence na rozvod tepelné energie a odběratelé tepelné energie povinni se podřídit omezení spotřeby tepelné energie bez ohledu na uzavřené smlouvy. Držitelé licence na rozvod tepelné energie mohou v nezbytném rozsahu využívat zařízení odběratelů tepelné energie. Při stavu nouze v teplárenství a při předcházení tomuto stavu nouze je právo na náhradu škody vyloučeno. Podrobnosti o tom, jak se postupuje při stavu nouze v teplárenství, upravuje vyhláška č. 225/2001 Sb., kterou se stanoví postup při vzniku a odstraňování stavu nouze v teplárenství.

Předseda ERÚ není členem BRS, ale může být přizván na jednání BRS jako její externí spolupracovník. Není ani členem ÚKŠ. Předseda ERÚ nebo jím pověřená osoba mohou být ale přizváni na jednání ÚKŠ také jako externí spolupracovníci.

ÚV ČR je jakýmsi servisním orgánem pro vládu ČR. Zajišťuje totiž její činnost pro stránce organizační, technické a odborné.

ÚV ČR dále zajišťuje administrativní činnost BRS. Tuto úlohu plní odbor obrany a bezpečnosti ÚV ČR, který plní funkci sekretariátu BRS. Ředitelem sekretariátu BRS je ředitel odboru obrany a bezpečnosti ÚV ČR.

Vedoucí ÚV ČR se pravidelně účastní schůzí BRS. Dále se schůzí BRS účastní ředitel sekretariátu BRS a dva pracovníci sekretariátu BRS.

Ve vztahu k ÚKŠ zástupce ÚV ČR není jeho členem, ale může být přizván na jednání ÚKŠ jako externí spolupracovník.

ČTÚ na základě zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), vydává opatření obecné povahy, kterým stanoví konkrétní podmínky zajišťování sítí elektronických komunikací za stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu a válečného stavu. Vyžaduje-li to obrana a bezpečnost státu, ČTÚ může samozřejmě toto opatření obecné povahy změnit nebo zrušit.

ČTÚ je dále oprávněn v době těchto krizových stavů rozhodnout o změně oprávnění k využívání čísel nebo může toto oprávnění odejmout. Číslem se rozumí číslo, číselná řada a kódy, adresa a jméno, vyjma internetové adresy. ČTÚ vede databázi těchto čísel a současně vykonává jejich správu.

Za krizového stavu podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je povinen podle svých technicko-organizačních pravidel zabezpečit bezpečnost a integritu své sítě a inter-operabilitu poskytovaných služeb. Náležitosti technicko-organizačních pravidel ČTÚ stanovil vyhláškou č. 241/2012 Sb., o stanovení náležitostí technicko-organizačních pravidel k zabezpečení bezpečnosti a integrity veřejné komunikační sítě a interoperability veřejně dostupných služeb elektronických komunikací za krizových stavů.

Dokumentaci týkající se těchto technicko-organizačních pravidel takový podnikatel předkládá ČTÚ na jeho žádost, přičemž ČTÚ je současně oprávněn provádět kontrolu těchto pravidel. V případě zjištění rozporu obsahu těchto dokumentů s právními předpisy ČTÚ sdělí, v čem tento rozpor shledal, a určí mu lhůtu k jeho odstranění.

Podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou telefonní službu je oprávněn při nebezpečí vzniku krizové situace a za krizového stavu na žádost MV poskytovat přednostně připojení k veřejné komunikační síti a přístup k veřejně dostupné telefonní službě účastníkům krizové komunikace. Za tímto účelem je v rozsahu nezbytně nutném oprávněn omezit nebo přerušit poskytování veřejně dostupné telefonní služby. O omezení nebo přerušení poskytování veřejně dostupné telefonní služby, včetně jejího rozsahu, je tento podnikatel povinen okamžitě informovat ČTÚ. Toto omezení může trvat pouze po dobu nezbytně nutnou a musí být zachován přístup k číslům tísňového volání.

Dále je podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací povinen za krizového stavu okamžitě informovat ČTÚ o ohrožení nebo narušení bezpečnosti a integrity své sítě a bezpečnosti služeb, včetně přijatých nebo zamýšlených opatření k nápravě a o předpokládaném termínu odstranění příčiny.

V tomto ustanovení je upravena obecná působnost MV v oblasti krizového řízení, která vychází z kompetenčního zákona. Podle § 12 odst. 1 písm. m) kompetenčního zákona MV je ÚSÚ pro vnitřní věci, v tomto případě pro krizové řízení.

Podle písm. a) MV sjednocuje postupy v oblasti krizového řízení. V této souvislosti je vhodné připomenout, že právní norma má být natolik konkrétní a jednoznačná, aby zabránila vícero možným výkladům. Zvláště veřejné právo touto nejednoznačností trpí. Tato vada či nedostatek jde ovšem k tíži státu. Navíc pro výkon státní (veřejné) moci platí ústavní limity (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), které je třeba vykládat restriktivně. To znamená, že státní moc nemůže činit více, než k čemu ji zákon zmocňuje. Toto ustanovení je typickým příkladem nejednoznačnosti. Kam MV v rámci sjednocování postupů v oblasti krizového řízení může až zajít? Dává mu toto ustanovení právo něco rozhodnout, nařídit atp.? Přitom je nesporné, že v oblasti krizového řízení je MV ústředním orgánem státní správy. Jsme však toho názoru, že toto ustanovení staví MV do role jakéhosi koordinátora. To znamená, že MV je oprávněno, a dokonce i povinno poskytovat odborná, výkladová atp. stanoviska v oblasti krizového řízení, a to nejen ve vztahu k orgánům krizového řízení, ale i vůči všem subjektům a osobám, které plní úkoly v oblasti krizového řízení. Dále může MV vydávat metodické pokyny a směrnice publikované ve Věstníků vlády pro orgány krajů a orgány obcí. Obsahem těchto stanovisek, metodických pokynů a směrnic není ani podle našeho názoru nemůže být nějaké autoritativní rozhodnutí. Je jím doporučení, jak postupovat při řešení nějaké situace, otázky atp., která se opakovaně vyskytuje a kdy zkušenosti ukazují, že dosavadní postupy při jejich řešení jsou odlišné, nebo dokonce protichůdné. Sjednocování postupů má tedy povahu jakýchsi doporučení, která čerpají z dosavadních zkušeností a poznatků. Doporučení je jakousi zárukou toho, že bude-li podle něj postupováno, bude pravděpodobně dosaženo žádoucího stavu (snadnější a rychlejší zvládnutí nějaké situace, minimalizace rizik, nedorozumění, nákladů atd.). Jedná se o krizové řízení, oblast, kdy začíná závod s časem a v sázce jsou životy a zdraví lidí, majetek, životní prostředí a další společenské hodnoty. V oblasti krizového řízení tak existuje řada směrnic jako například směrnice Ministerstva vnitra č. j. MV-55649-19/PO-OKR-2013 ze dne 7. listopadu 2013 o stanovení postupů a působností orgánů obce a orgánů kraje při vedení evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob a evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí podle § 39d a § 39e zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění zákona č. 430/2010 Sb.

Podle písm. b) MV organizuje instruktáže a školení a podílí se na přípravě k získání zvláštní odborné způsobilosti zaměstnanců orgánů krizového řízení. Podrobné informace o vzdělávání nejen zaměstnanců orgánů krizového řízení, ale i osob, které patří mezi orgány krizového řízení, jako např. starostové, lze nalézt na webových stránkách HZS ČR (www.hzscr.cz). Zde např. zjistíme, že za tím účelem BRS schvaluje tzv. Koncepci vzdělávání v oblasti krizového řízení. Poslední koncepce byla schválena usnesením BRS č. 14 ze dne 16. listopadu 2004. Dále se zde uvádí, že realizací této koncepce je po odborné stránce pověřeno MV, přičemž MO, SSHR a MZdr na této realizaci participují. Cílem koncepce je vzdělávání a prohlubování znalostí především pracovníků orgánů krizového řízení. Koncepce uvádí, co má být obsahem vzdělávání a prohlubování znalostí v oblasti krizového řízení. Za tím účelem jsou vzdělávací programy rozděleny na jednotlivé oblasti, resp. moduly. Koncepce tak obsahuje 10 modulů značených A-J: modul A - obecné zásady krizového řízení, modul B - úvod do problematiky krizového řízení, modul C - krizové řízení při nevojenských krizových situacích, modul D - krizové řízení v oblasti obrany státu, modul E - ochrana obyvatelstva, modul F - ochrana ekonomiky, modul G - vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek, modul H - HOPKS, modul I - IZS a požární ochrana a modul J - krizové řízení v oblasti zdravotnictví. V rámci MV, resp. HZS ČR existuje Školní a výcvikové zařízení v Brně a ve Frýdku-Místku. V těchto zařízeních se organizují a provádějí další formy vzdělávání (např. přednášky, odborné semináře, instrukčně metodická zaměstnání, instruktáže a školení) mj. i v oblasti krizového řízení se zaměřením na základní a ostatní složky IZS. Na vzdělávání v oblasti krizového řízení se dokonce podílejí některé vysoké školy, které v rámci svých akreditovaných studijních oborů nabízejí obory, jež pod nejrůznějšími názvy (např. Bezpečnostní management ve veřejné správě, Plánování a řízení krizových situací, CNP, Ochrana obyvatelstva, Ovládání rizik, Řízení rizik chemických technologií, Havarijní plánování a krizové řízení, Aplikovaná matematika pro řešení krizových situací, Ekonomika obrany státu, Bezpečnostně právní činnost ve veřejné správě, Management ochrany podniku a společnosti, Bezpečnostní studia, Bezpečnostní a strategická studia, Krizový management atd.) tuto problematiku vyučují, samozřejmě s přihlédnutím k primárnímu zaměření té které vysoké školy. Krizové řízení se vyučuje např. na Policejní akademii ČR v Praze, Českém vysokém učení technickém v Praze, Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, Vysoké škole báňské - Technické univerzitě Ostrava, Univerzitě Palackého v Olomouci, Slezské univerzitě v Opavě, Univerzitě Karlově v Praze - Fakultě tělesné výchovy a sportu, Soukromé vysoké škole ekonomických studií Praha, Vysoké škole Karla Engliše v Brně, Vysoké škole regionálního rozvoje Praha, Vysoké škole evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích, Univerzitě Pardubice, Univerzitě J. A. Komenského v Praze, Rašínově vysoké škole s.r.o., Masarykově univerzitě v Brně a CEVRO institutu Praha. S ohledem na to, že krizovým řízením se z hlediska profesního (zaměstnaneckého) zabývají především zaměstnanci ÚSÚ a příslušných správních úřadů, dále zaměstnanci VÚSC (krajů) i ÚSC (obcí), ale např. i zaměstnanci příslušných úseků na soudech, státních zastupitelstvích atd., musí tito zaměstnanci splňovat určité odborné (kvalifikační) předpoklady. Jedním z těchto předpokladů je odborné vzdělání v oblasti krizového řízení, pokud tato problematika představuje jejich pracovní náplň. Ostatně podle § 5 odst. 1 písm. o) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě mezi obory státní služby patří krizové řízení. Nařízení vlády č. 106/2015 Sb., o oborech státní služby, v příloze 1, bod 32. jako obor státní služby uvádí "krizové řízení". Státní službu konají státní zaměstnanci ve správních úřadech, kterými zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, rozumí ministerstvo nebo jiný správní úřad, jestliže je zřízen zákonem a je zákonem výslovně označen jako správní úřad nebo orgán státní správy (§ 3 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě). Podle § 107 odst. 1 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, státní zaměstnanec si prohlubuje vzdělání s ohledem na další odborný růst v jím vykonávaném oboru služby. U státních zaměstnanců v oboru státní služby "krizové řízení" to znamená povinnost prohlubovat si znalosti a vědomosti v této oblasti. Stejně tak úředníci ÚSC jsou povinni získat zvláštní odbornou způsobilost a prohlubovat si vzdělání (srov. § 20 a § 21 zák. o úřednících). Zvláštní odbornou způsobilost pak musí tito úřednicí prokázat i pro potřeby krizového řízení [viz § 1 odst. 1 písm. t) vyhlášky Ministerstva vnitra č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků]. Tuto zvláštní odbornou způsobilost mohou získat na některé z výše uvedených vysokých škol v příslušném akreditovaném studijním oboru.

Podle písm. c) MV provádí kontrolu zajištění připravenosti ostatních ministerstev a jiných ÚSÚ na řešení krizových situací a ve spolupráci s příslušným ministerstvem provádí kontrolu krizových plánů krajů. Při kontrole MV postupuje podle kontrolního řádu. V podrobnostech odkazujeme na komentář k § 33. Podle tohoto ustanovení MV provádí kontrolu jen u ministerstev a ostatních ÚSÚ zřízených zákonem. MV kontroluje připravenost ministerstev a ostatních ÚSÚ na řešení krizových situací v rámci jejich působnosti. Kontrolu krizových plánů krajů MV provádí v součinnosti s příslušným ministerstvem podle jeho působnosti. O průběhu kontroly MV pořizuje protokol, který obsahuje kontrolní zjištění (závěry). Jeho součástí mohou být i opatření k odstranění nedostatků se stanovením lhůty ke zjednání nápravy. S ohledem na odstavec 4 kontrolu krizových plánů krajů místo MV provádí GŘ HZS. Kontrolu krizových plánů krajů v části týkající se vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku však provádí přímo MV, nikoliv GŘ HZS.

Podle písm. d) MV v době nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu vede ústřední evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob. Podle tohoto ustanovení je ústřední evidence vedena jen v době nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. Z podstaty věci je logické, že MV musí v rámci připravenosti na krizové situace a jejich řešení mít připravený systém pro vedení takovéto evidence. K jeho aktivaci dochází v době nouzového stavu a stavu ohrožení státu, a to v případě, že vláda za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu nařídí povinné hlášení přechodné změny pobytu osob [k tomu srov. § 6 odst. 2 písm. a) a § 7]. Pokud vláda takové krizové opatření nenařídí, k aktivaci evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob nedojde.

Krizové opatření spočívající v povinném hlášení přechodné změny pobytu bylo nařízeno např. v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu v roce 2002 a 2006 (rozhodnutí předsedy vlády č. 373/2002 Sb. a č. 374/2002 Sb. a rozhodnutí vlády č. 121/2006 Sb.). V roce 2007 ani v roce 2013 v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu nebylo takové krizové opatření nařízeno (viz rozhodnutí vlády č. 11/2007 Sb. a č. 140/2013 Sb.).

Je zajímavé, že v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu v roce 2007 (rozhodnutí vlády č. 11/2007 Sb.) vláda nařídila krizové opatření spočívající v evakuaci osob a majetku z vymezeného území, přitom ale nenařídila povinné hlášení přechodné změny pobytu osob, které musely opustit místo svého trvalého pobytu, v němž byly hlášeny a z něhož byly organizovaně evakuovány. Podle našeho názoru se jednalo o pochybení při nařizování krizových opatření, protože z konstrukce zákona vyplývá, že v případě nařízení , u níž lze předpokládat přechodnou dobu změny pobytu delší než 3 dny, musí být nařízena i povinnost hlášení takové změny pobytu. Jestliže není tato povinnost nařízena, pak ani nemůže dojít k aktivaci systému ústřední evidence údajů o přechodných změnách pobytu těchto osob. Není zde totiž nikdo, kdo by byl povinen tuto změnu hlásit. Předmětem této evidence jsou jen osoby podle § 6 odst. 2 písm. a) a za podmínek v tomto ustanovení uvedených. Podle § 10 odst. 4 by tuto evidenci mělo vést GŘ HZS. I přes znění tohoto ustanovení jsme toho názoru, že takovouto evidenci může vést pouze MV jakožto ústřední orgán státní správy pro hlášení pobytu a evidenci obyvatel [viz § 12 odst. 1 písm. b) kompetenčního zákona], nikoliv GŘ HZS. Kompetenční zákon je jakousi ústavou pro ÚSÚ, které mají podobu ministerstev a v jejichž čele stojí člen vlády. Jiný zákon než kompetenční nemůže ani část působnosti svěřené ministerstvu kompetenčním zákonem přenést na jiný úřad, orgán nebo složku. Jestliže tedy kompetenční zákon stanoví MV působnost v oblasti evidence obyvatelstva, může jiný zákon podrobně upravit pravidla takové evidence, jejího vedení, členění atd., ale nemůže výkon státní správy v této oblasti přenést na jiného. To znamená, že KriZ nemůže výkon státní správy v této oblasti, a to byť i jen pro určité situace, přenést na jiný orgán či složku. Navíc právní řád nelze vykládat izolovaně, tzn. každý zákon zvlášť či jeho jednotlivé instituty bez ohledu na to, zda jsou upraveny v dalších předpisech, ať již speciálních (zvláštních), nebo obecných. Právní řád je třeba vykládat jednotně a ve vzájemných souvislostech. Závěrem: evidenci podle tohoto ustanovení je povinno vést přímo MV a to také nese přímou odpovědnost za její funkčnost a obsah. Lze si jistě představit, že GŘ HZS může být nápomocno při vedení takovéto evidence především zajišťováním sběru příslušných údajů od HZSK, což plyne z § 15 odst. 4 písm. c), a jejich předáním MV. Správa této evidence (tzn. i její vedení) tak náleží přímo MV, které nese odpovědnost za funkčnost a spolehlivost tohoto systému.

Podle písm. e) MV navrhuje vládě ke schválení průřezová kritéria pro určení prvků KI. O průřezových kritériích blíže v komentáři k § 2 písm. l). Podle nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku KI, jako kritérium obětí je stanovena mezní hodnota, která představuje více než 250 mrtvých nebo více než 2 500 osob s následnou hospitalizací po dobu delší než 24 hodin, jako kritérium ekonomického dopadu je stanovena mezní hodnota hospodářských ztrát státu, která je vyšší než 0,5% hrubého domácího produktu, a jako kritérium dopadu na veřejnost je stanovena mezní hodnota rozsáhlého omezení poskytování nezbytných služeb nebo jiného závažného zásahu do každodenního života, které postihuje více než 125 000 osob.

Podle písm. f) MV zpracovává seznam, který je podkladem pro určení prvků KI a prvků EKI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu. Za tím účelem MV shromažďuje od ostatních ministerstev a ÚSÚ návrhy prvků KI a EKI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu [srov. § 9 odst. 3 písm. d)]. Zpracovaný seznam prvků KI a EKI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu, pak MV předkládá vládě ke schválení (např. usnesení vlády č. 390 ze dne 25.5.2015).

Podle písm. g) MV plní úkoly v oblasti KI vyplývající z členství ČR v EU, zabezpečuje mezinárodní výměnu informací v této oblasti, plní funkci kontaktního místa ČR v rámci EKI a podává EK zprávy o plnění úkolů vyplývajících z právních předpisů EU v této oblasti. Jak již jsme uvedli, KI je na evropské úrovni upravena směrnicí Rady č. 2008/114/ES, která byla transponována do KriZ. V úvodu, konkrétně v odstavci 17 směrnice Rady č. 2008/114/ES uvádí, že účinná ochrana EKI vyžaduje komunikaci, koordinaci a spolupráci na vnitrostátní úrovni i na úrovni Společenství. Toho lze nejlépe dosáhnout stanovením kontaktních míst pro záležitosti ochrany EKI v každém členském státě, přičemž tato kontaktní místa by měla koordinovat záležitosti ochrany EKI uvnitř členského státu i s ostatními členskými státy a s EK. V odst. 18 pak směrnice mj. uvádí, že aby bylo možné vyvíjet činnost v oblastech ochrany EKI, které vyžadují určitý stupeň utajení, je vhodné v rámci této směrnice zajistit soudržnou a bezpečnou výměnu informací. Pakliže MV plní úkoly v oblasti KI vyplývající z členství ČR v EU, ve smyslu směrnice MV odpovídá např. za to, aby byly vypracovány plány bezpečnosti provozovatele EKI nebo byla zavedena rovnocenná opatření a aby byl pravidelně do jednoho roku po označení KI za EKI prováděn jejich přezkum. Dále MV informuje vlastníka (provozovatele) infrastruktury o jejím označení za EKI. Rovněž každoročně informuje EK o počtu označených EKI podle odvětví a o počtu členských států, které jsou závislé na jednotlivých označených EKI. Posuzuje, zda je pro každou označenou EKI nacházející se na území ČR vypracován plán bezpečnosti provozovatele nebo zda jsou zavedena rovnocenná opatření. Zjistí-li MV, že nebyl vypracován plán bezpečnosti provozovatele EKI ani nebyla zavedena rovnocenná opatření, zajistí, aby byl plán bezpečnosti vypracován nebo byla přijata rovnocenná opatření. Za rovnocenná opatření lze považovat taková opatření, jako by byl vypracován bezpečnostní plán. To znamená, že jde o opatření bezpečnostní, kontrolní a ověřovací, komunikační a informační atd. vlastníka/provozovatele EKI. MV dále plní funkci kontaktního místa pro styčného bezpečnostního úředníka pro záležitosti související s bezpečností mezi vlastníky/provozovateli EKI. Tohoto styčného bezpečnostního úředníka určuje vlastník/provozovatel EKI. Pokud není určen, může MV uložit vlastníkovi (provozovateli) EKI, aby ho určil. Mezi MV a příslušným styčným bezpečnostním úředníkem vlastníka (provozovatele) EKI pak probíhá výměna informací, jež se týkají rizik a hrozeb zjištěných ve vztahu ke konkrétní EKI. Dále MV zprostředkovává vlastníkům (provozovatelům) EKI přístup k dostupným osvědčeným postupům a metodikám Komise týkajícím se rozvoje ochrany KI a s tím související odborné přípravy a výměny informací. Konečně, což vyplývá z předešlého, MV je kontaktním místem pro koordinaci záležitostí ochrany EKI v rámci ČR a dále s ostatními členskými státy a s Komisí EU.

Podle písm. g), h) a i) MV podává EK zprávy o plnění úkolů vyplývajících z právních předpisů EU v této oblasti, každoročně informuje EK o počtu prvků EKI podle odvětví a o počtu členských států EU, které jsou závislé na jednotlivých prvcích EKI, a každé dva roky předkládá EK souhrnnou zprávu s všeobecnými údaji o typech zranitelnosti, hrozbách a rizicích zjištěných v jednotlivých odvětvích EKI. Tyto údaje jsou důležité, protože umožňují vytvořit scénáře hrozeb za účelem posouzení zranitelnosti a možných dopadů narušení nebo zničení KI. Povinnost MV podávat takovéto zprávy vychází z čl. 7 směrnice Rady 2008/114/ES, přičemž MV dále provádí posouzení hrozeb v souvislosti s pododvětvími s EKI do jednoho roku od označení dané KI na území ČR za EKI v rámci těchto pododvětví. Přitom pododvětvími v odvětví energetiky podle směrnice jsou elektřina, ropa a zemní plyn. V odvětví doprava těmito pododvětvími jsou silniční doprava, železniční doprava, letecká doprava a vnitrozemská vodní doprava, které přicházejí pro ČR v úvahu. Pododvětví zámořská a pobřežní vodní doprava a přístavy se ČR jakožto vnitrozemského státu netýká. Tyto předkládací zprávy může MV označit příslušným stupněm utajení. Umožňují Komisi a ostatním členským státům posoudit podle jednotlivých odvětví, zda by pro EKI měla být zvážena další ochranná opatření na úrovni Společenství. Na základě těchto zpráv pak dochází k přezkumu ochranných opatření a přezkumu směrnice Rady 2008/114/ES jako takové. Tyto zprávy rovněž umožňují EK ve spolupráci s členskými státy vypracovat metodické pokyny pro provádění analýz rizik týkajících se EKI.

Podle písm. j) MV zpracovává ve spolupráci s jiným ústředním správním úřadem plán cvičení orgánů krizového řízení. Na webových stránkách HZS ČR lze k tomu v sekci "Krizové řízení" v rubrice "Cvičení orgánů krizového řízení" nalézt informace o dosud proběhlých nebo připravovaných cvičeních. Přehled cvičení orgánů krizového řízení je k dispozici v dokumentu "Plán cvičení orgánů krizového řízení", který v horizontu tří let stanovuje střednědobý výhled organizace cvičení orgánů krizového řízení. Podle zde uveřejněných informací se jedná o cvičení, která jsou připravována a řízena z úrovně ÚSÚ a probíhají na území ČR nebo za účasti ČR. V plánu jsou obsaženy rovněž informace o realizaci cvičení orgánů krizového řízení v předchozím období. Podle aktuálních informací (ke dni zpracování tohoto komentáře) jsou připravována cvičení v letech 2016 až 2018, a to mezinárodní cvičení organizovaná NATO (CMX 2016 a CMX 2018) nebo EU (ML 2016 a ML 2018), nebo společná cvičení NATO a EU (CMX/CME 2017) a dále domácí cvičení s názvem ZDROJE 2016, ZÓNA 2017 a ZDROJE 2018. Plán cvičení orgánů krizového řízení schvaluje BRS. Plán cvičení orgánů krizového řízení např. na léta 2016-2018 byl schválen BRS usnesením č. 51 dne 6. října 2015. V minulosti proběhla např. cvičení v letech 2010, 2013 a 2015. V roce 2010 šlo o cvičení ZÓNA 2010 (ve dnech 22.-23. 9.). Předmětem tohoto cvičení bylo prověření činnosti orgánů krizového řízení příslušných ÚSÚ a Jihočeského kraje, složek IZS a dalších subjektů, jakož i činnosti celostátní radiační monitorovací sítě, zejména letecké monitorovací skupiny a mobilních monitorovacích skupin, kdy byla simulována havárie v Jaderné elektrárně Temelín. Tohoto cvičení se dále účastnila AČR. V rámci cvičení byl svolán ÚKŠ a vzhledem k závažnosti simulované krizové situace byl vyhlášen "Nouzový stav". V rámci cvičení byla procvičována vybraná opatření ochrany obyvatelstva při řešení radiační havárie (např. dekontaminace osob a techniky, výstavba a provoz materiální základny humanitární pomoci). Cvičení se zúčastnilo asi 900 cvičících osob na všech úrovních řízení a bylo použito více než 60 ks speciální a užitkové techniky. Další cvičení v letech 2013 a 2015 byla zaměřena rovněž na havárie v jaderných elektrárnách, konkrétně v Jaderné elektrárně Dukovany a opět v Jaderné elektrárně Temelín. Všechna tato cvičení mají jedno společné. Prověřit připravenost orgánů krizového řízení příslušných ÚSÚ (např. SÚJB, MV, MO a MF) a výkonných složek (HZS ČR, PČR, AČR, IZS, GŘC atd.) na řešení krizových situací spojených s radiačními haváriemi a po jejich vyhodnocení získané poznatky, zjištěné nedostatky atd. zapracovat např. do krizových plánů, promítnout do složení (doplnění) příslušných orgánů krizových orgánů, konkrétně pracovních orgánů, jakým je např. ÚKŠ. Tyto poznatky a nedostatky jsou pak zapracovány do vyhodnocení jednotlivých cvičení.

Podle písm. k) MV předává ministerstvům a jiným ÚSÚ na jejich žádost údaje podle § 15 odst. 3. Jedná se o informace, jež jsou získány HZSK a které mají zajistit připravenost ministerstev a jiných ÚSÚ na krizové situace a jejich řešení v rámci jejich působnosti. Jedná se o informace, které slouží jako podklad pro zpracování krizových plánů (srov. § 15 odst. 3). Za jiným účelem než pro zpracování svých krizových plánů ministerstva a ÚSÚ tyto informace nemohou žádat a MV není oprávněno takové informace k jiným účelům poskytnout. Postup ministerstev a jiných ÚSÚ pro získání dalších informací (podkladů) upravuje § 9 odst. 2 písm. f).

Podle písm. l) MV v rozsahu potřebném pro zajištění připravenosti na řešení krizových situací koordinuje další úkoly. Jedná se typicky o blanketní či tzv. sběrné ustanovení. Dle našeho názoru jde o nepříliš povedené ustanovení, které je v rozporu s ústavními limity výkonu veřejné (státní) moci -

viz čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Státní moc může činit jen to, co jí zákon přikazuje činit. To znamená, že zákon musí stanovit konkrétní oprávnění, povinnosti, úkoly atd., které mají a mohou orgány veřejné moci, konkrétně pak výkonná moc činit. V rámci zákona tak MV může konat jen, co mu zákon stanoví, ukládá, dovoluje atp. Nic dalšího činit nemůže. Podle našeho názoru se jedná o bezzubé ustanovení, které MV žádné další či zvláštní oprávnění nedává. S odkazem na toto ustanovení si lze představit, že MV poskytuje pomocnou, konzultační, informační a další obdobnou činnost. Podle našeho názoru toto ustanovení nezmocňuje MV k nějaké direktivní (nařizovací) činnosti. To znamená, že podle tohoto ustanovení nemůže MV něco nařizovat, ukládat atp., a to nejen ve vztahu k třetím subjektům (osobám), ale ani vůči ostatním orgánům veřejné moci. Jsme toho názoru, že pro taková ustanovení není ve veřejném právu místo. Pokud autor ani zákonodárce si není schopen představit pod nějakým ustanovením konkrétní činnost, kterou by do příslušného ustanovení jasným a srozumitelným způsobem promítl, pak je lepší, když takové ustanovení v zákoně není.

Podle § 12 odst. 1 písm. a) kompetenčního zákona MV je ústředním orgánem státní správy pro veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku a bezpečnosti ve vymezeném rozsahu. Při čtení předmětného ustanovení v kompetenčním zákoně a tohoto komentovaného ustanovení v KriZ nás zaujme jistá terminologická nejednotnost. KriZ v tomto ustanovení a v § 16 odst. 1 hovoří o "vnitřní bezpečnosti a veřejném pořádku". Kompetenční zákon užívá pojmy "veřejný pořádek" a "vnitřní pořádek a bezpečnost". Podle § 2 zák. o Policii ČR úkolem PČR je mj. chránit "veřejný pořádek" a plnit další úkoly na úseku "vnitřního pořádku a bezpečnosti". Na první pohled je zřejmé, že kompetenční zákon a zák. o Policii ČR je z tohoto hlediska terminologicky jednotný. Obdobně zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, v § 5 odst. 1 písm. j) jako obor státní služby označuje "vnitřní pořádek a bezpečnost". Nařízení vlády č. 106/2015 Sb., o oborech státní služby, v příloze 1, bod 31. uvádí pojem "Vnitřní pořádek a bezpečnost státu".

Co vedlo zákonodárce či navrhovatele k tomu, že v KriZ použil terminologii "vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek" na místo terminologie "vnitřní pořádek a bezpečnost"?

V rámci Koncepce vzdělávání v oblasti krizového řízení existuje modul G - vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek. K tomuto modulu zpracoval Odbor bezpečnostní politiky MV pomůcku s názvem "Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek a vybrané kapitoly krizového řízení". V pomůcce se k pojmu "veřejný pořádek" uvádí, že se jedná o neurčitý právní pojem, přičemž v obecném smyslu představuje souhrn právních i neprávních norem a pravidel nebo zásad chování na veřejnosti. Jedná se tak o stav, který je obecně sdílen veřejností v určitém čase a v určitém místě (většinový obecný názor a přesvědčení, pravidla morálky). Ve svém důsledku veřejný pořádek je odrazem společenského konsenzu, který vyjadřuje stav klidu ve společnosti. Tento stav je pak chráněn veřejnou mocí (státem). Tato pomůcka pojem "vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek" definuje jako souhrn společenských vztahů, které jsou upraveny právními předpisy a dalšími dokumenty, jejichž zachování je významné pro zajištění chodu společnosti při ohrožení zákonnosti a veřejného pořádku zejména pácháním kriminálních skutků, kdy dochází k narušování bezpečnosti státu s cílem ohrozit jeho demokratický systém, životy a zdraví občanů a materiální hodnoty.

Podle této pomůcky pojem "vnitřní pořádek a bezpečnost" má stejný obsah jako pojem "vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek". Jsme toho názoru, že pojem vyjádřený v KriZ je pro účely v tomto zákoně sledovaného cíle z hlediska jeho významu přesnější a širší, než je tomu u pojmu "vnitřní pořádek a bezpečnost". Z hlediska pojmu "veřejný pořádek" pak lze dokonce konstatovat, že MV a PČR mají v této oblasti KriZ danou takřka neohraničenou (neomezenou) působnost. Veřejný pořádek totiž představuje dodržování práva a právních pravidel. Zatímco u všech ostatních správních úřadů (ať již jde o ÚSÚ, nebo jiné správní úřady či správní orgány) a výkonných složek (HZS ČR, ZZS, Báňská záchranná služba, AČR, CS ČR, VS ČR atd.) se jedná o zákony s přísně vymezenou působností, u MV a PČR působnost daná KriZ pro oblast vnitřní bezpečnosti a ve spojení s veřejným pořádkem zakládá opravdu širokou působnost. To znamená, že MV a PČR jsou povolány chránit společnost nejen před tzv. kriminálním jednáním, ale musí zabezpečit ochranu veřejného pořádku ve všech oblastech společenského života. To znamená, že MV a PČR musí vzít v úvahu nejen ta typická narušení veřejného pořádku jako např. demonstrace a pouliční nepokoje, rabování, organizovaný zločin, terorismus, ale veškerá jednání, která jsou s to vést k narušení veřejného pořádku a která mohou vést ke vzniku krizové situace. Proto působnost MV a PČR je ve skutečnosti daleko širší, než je tomu u ostatních ÚSÚ, správních úřadů a orgánů nebo složek.

PČR je jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy EU nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. PČR je podřízena MV, které vytváří podmínky pro její činnost. Policejní prezident odpovídá za činnost PČR ministrovi vnitra. Proto MV určuje a kontroluje postupy PČR v rámci přípravy na krizové situace související s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem a při jejich řešení. Připomeňme si, že se může jednat o krizové situace, v jejichž důsledku je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu.

MV se podílí na úkolech podle odstavce 1 písm. a) až c) a l) komentovaného ustanovení. Podle našeho názoru toto úzce souvisí s odst. 4, který hovoří o úkolech GŘ HZS. Z toho plyne, že MV ve vztahu k vnitřní bezpečnosti a veřejnému pořádku sjednocuje postupy v oblasti krizového řízení, organizuje instruktáže a školení a podílí se na přípravě k získání zvláštní odborné způsobilosti zaměstnanců orgánů krizového řízení a provádí kontrolu zajištění připravenosti ostatních ministerstev a jiných ÚSÚ na řešení krizových situací a ve spolupráci s příslušným ministerstvem provádí kontrolu krizových plánů krajů. Jak již jsme uvedli, i vedení ústřední evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu náleží přímo MV, nikoliv jinému úřadu, orgánu či složce jako např. HZS ČR. Podle našeho názoru uvedená věta není legislativně povedeným zněním. Naopak, může vnášet do systému řízení státu nejednotnost a zmatek a vyvolávat pochybnosti ohledně toho, kdo co může. Typickým příkladem může být písm. e). Vláda totiž stanoví průřezová kritéria pro určení prvků KI. Tato kritéria však předkládá vládě přímo MV. Jak si řekneme dále, lze poměrně jednoduchým výkladem dospět k tomu, jak to vlastně s postavením MV v rámci systému krizového řízení je.

KriZ nově stanoví, že ministr vnitra řeší rozpory v oblasti krizového řízení. Dříve toto náleželo MV. Podle našeho názoru se jedná o jakési proklamativní ustanovení bez odpovídajících účinků. I v tomto případě platí ústavní limity výkonu veřejné (státní) moci - viz čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Z uvedeného ustanovení totiž neplyne, že by se jednalo o autoritativní rozhodování. Domníváme se, že ministr vnitra v tomto případě vystupuje jako jakýsi mediátor, který se snaží nalézt řešení mezi stranami sporu. Samozřejmě záleží na tom, kdo těmito stranami sporu je. Budou-li to složky v působnosti MV, pak zpravidla postavení ministra vnitra bude odpovídat osobě služebně nadřízené či představeného. Každopádně závěr přijatý ministrem vnitra nebude autoritativní natolik, že musí být respektován za všech okolností. Pokud bude závěr v rozporu se zákonem, strana sporu jím není vázána. Jsme přesvědčeni, že pro takováto zákonná ustanovení není ve veřejném právu místo. Působnost (pravomoc) musí být vždy jasně definována, tj. oprávnění, povinnosti atp. Proklamace tuto zásadu nesplňují.

Zákonem č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru), byl do § 10 KriZ vložen odst. 4, podle něhož úkoly MV uvedené v odstavci 1 plní GŘ HZS. Jelikož o HZS ČR pojednáváme na jiném místě tohoto komentáře, pouze stručně se zmíníme o jeho poslání. Zákon č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru), stanoví, že HZS ČR je jednotný bezpečnostní sbor, jehož základním úkolem je chránit životy a zdraví obyvatel, životní prostředí, zvířata a majetek před požáry a jinými mimořádnými událostmi a krizovými situacemi. HZS ČR se podílí na zajišťování bezpečnosti ČR plněním a organizováním úkolů požární ochrany, ochrany obyvatelstva, CNP, IZS, krizového řízení a dalších úkolů, v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem a jinými právními předpisy.

HZS ČR je tvořen GŘ HZS, HZSK, záchranným útvarem a školou. GŘ HZS řídí HZSK, záchranný útvar a školu. GŘ HZS je součástí MV a jménem MV vykonává úkoly MV na úseku požární ochrany, ochrany obyvatelstva, civilního nouzového plánování, IZS nebo na úseku krizového řízení, s výjimkou oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti. V čele HZS ČR stojí generální ředitel HZS ČR. Jelikož HZS ČR je bezpečnostním sborem, jeho generálního ředitele jmenuje a odvolává ministr vnitra (§ 2 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). Generální ředitel HZS ČR je ministru vnitra podřízen. Jemu také generální ředitel zodpovídá za činnost HZS ČR. Ministr vnitra je služebním funkcionářem, tedy nadřízeným generálního ředitele HZS ČR.

Z hlediska postavení HZS ČR (tedy i GŘ HZS) a jeho úkolů v systému krizového řízení je třeba si uvědomit, že působnost a odpovědnost je v tomto stanovena MV. Krizové řízení je součástí bezpečnostního systému ČR. HZS ČR se na zajišťování bezpečnosti ČR jakožto bezpečnostní sbor, tj. výkonná složka podílí [srov. čl. 3 odst. 1 ústavního zák. o bezpečnosti ČR a § 1 odst. 2 zákona č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru)]. O základních a zásadních věcech v oblasti bezpečnosti ČR, tedy i v systému krizového řízení rozhodují orgány moci výkonné (tj. vláda, ministerstva a ostatní ÚSÚ) a zákonodárné (Parlament ČR). Výkonné složky jako např. ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, bezpečnostní sbory, záchranné sbory, havarijní služby atd. musí být pod jejich kontrolou. V žádném případě tyto výkonné složky nemohou řídit civilní orgány, ať již na vrcholné, či územní úrovni (především pak samosprávné). Tyto výkonné složky totiž slouží civilním orgánům, ne obráceně. Ostatně ani zástupci těchto složek nemají takovou legitimitu jako např. vláda, Parlament, hejtman kraje, rada kraje, zastupitelstvo kraje, starosta obce, rada obce a zastupitelstvo obce, kteří jsou ve svém důsledku ustanoveni lidem ve všeobecných volbách, jenž je zdrojem moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy).

Podle našeho názoru konstrukce § 10, která by mohla vyvolávat (a také vyvolává) diskuse o tom, že systém krizového řízení je z hlediska povahy jednotlivých krizových situací nevojenského charakteru dualistický, je jasná a tyto diskuse jsou dle našeho mínění způsobeny spíše nepochopením textu zákona, pravidel výkladu práva a ústavní dělby moci. Jsme toho mínění, že kompetenční zákon a KriZ poměrně jasně a zřetelně hovoří o tom, kterému orgánu je stanovena působnost a odpovědnost. Je jím MV. Toto ministerstvo také vystupuje navenek vůči ostatním orgánům a složkám. Uvedený § 10 vyjadřuje pouze jistý dualismus činností v rámci MV, kdy jedna z jeho složek, konkrétně GŘ HZS, plní úkoly MV, a to v části, která je užší (mimo vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek), tak, že zajišťuje činnosti, které tato složka ze zákona (tj. zákona č. 320/2015 Sb.) je povinna plnit a za které se odpovídá MV. HZS ČR se totiž ze své činnosti odpovídá MV skrze osobu generálního ředitele HZS ČR. Na rozdíl od PČR je HZS ČR bezpečnostní sbor, který i přesto, že poměr jeho příslušníků je služební, svým charakterem je sborem civilním. Kdežto PČR je ozbrojeným bezpečnostním sborem, který vykazuje a logicky vykazovat musí vojenský charakter, ať již z hlediska nástrojů, které užívá (zbraně, represe atp.), nebo z hlediska řízení (velení). Proto také zákon výslovně stanoví, že PČR je MV podřízena. Nicméně podřízen MV je i HZS ČR, a to skrze osobu generálního ředitele, jehož nadřízeným je ministr vnitra a jemuž se generální ředitel zodpovídá.

To, že ani v samotném MV, které je předkladatelem jednotlivých novel KriZ, není v této otázce jasno, ač podle našeho názoru složitá není, jak výše uvedeno, se odráží i v tom, že na webových stránkách www.mvcr.cz v sekci "O nás" - podsekce "Ministerstvo" - část "Působnost ministerstva" nenaleznete zmínku o jeho působnosti v krizovém řízení. Přitom podle kompetenčního zákona je působnost MV v tomto ohledu naprosto jasná.

Závěrem tedy uvádíme, že § 10 vyjadřuje pouze určitý dualismus výkonu činností v oblasti krizového řízení v rámci MV, kdy menší část těchto činností jménem MV vykonává jím řízená součást, jíž GŘ HZS je (ani sem ovšem nepatří např. vedení ústřední evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu). To znamená, že GŘ HZS se obrací na jiné ústřední orgány státní správy, provádí kontrolu zajištění jejich připravenosti na řešení krizových situací atd. jménem MV. Tedy, navenek vždy vystupuje MV.

Reprezentantem krizového řízení v oblasti nevojenských krizových situací je tedy MV, jakožto civilní orgán ústřední úrovně, jemuž jsou přímo, či nepřímo podřízeny výkonné složky PČR a HZS ČR, a také MV je za systém krizového řízení a jeho fungování zodpovědné vládě a Parlamentu. Policejní prezident a generální ředitel HZS ČR se pak za činnost jimi řízených složek osobně zodpovídají přímo ministru vnitra.

Problematika léčivých přípravků je upravena v zákoně č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech). Léčivým přípravkem je látka nebo kombinace látek, která má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí nebo zvířat a tuto látku nebo kombinace těchto látek lze použít u lidí nebo podat lidem, nebo použít u zvířat či podat zvířatům.

Úkolem MZdr je za stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu podle charakteru a potřeb krizové situace zajistit nákup a distribuci odpovídajících léčivých přípravků. Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), v § 2 odst. 1 definuje řadu léčivých přípravků, takže charakter (druh) krizové situace a její následky budou rozhodné pro rozhodnutí o tom, jaké léčivé přípravky budou nakoupeny a distribuovány. Například se jedná o humánní nebo veterinární léčivé přípravky, imunologické léčivé přípravky, autogenní vakcíny, homeopatické přípravky, radiofarmaka, radionuklidové prekurzory, krevní deriváty, transfúzní přípravky, rostlinné léčivé přípravky aj.

Zákon o léčivech stanoví, že při poskytování zdravotních služeb a veterinární péče mohou být používány pouze registrované léčivé přípravky, které byly registrovány Státním ústavem pro kontrolu léčiv (jedná-li se o léčivé přípravky určené lidem) nebo Veterinárním ústavem (jedná-li se o léčivé přípravky určené zvířatům).

Protože MZdr vykonává v oblasti ochrany veřejného zdraví, nikoliv v oblasti zdraví zvířat (to náleží do MZe a SVS), budeme se dále zabývat jen působností MZdr.

Při předpokládaném nebo potvrzeném šíření původců onemocnění, toxinů, chemických látek nebo při předpokládané nebo potvrzené radiační nehodě nebo havárii, které by mohly závažným způsobem ohrozit veřejné zdraví, může MZdr výjimečně dočasně rozhodnutím vydaným po vyžádání odborného stanoviska Státního ústavu pro kontrolu léčiv povolit distribuci, výdej a používání neregistrovaného humánního léčivého přípravku nebo použití registrovaného humánního léčivého přípravku způsobem, který není v souladu s rozhodnutím o registraci. V takovém případě držitelé rozhodnutí o registraci, výrobci léčivých přípravků a zdravotničtí pracovníci nenesou odpovědnost za důsledky vyplývající z takového použití léčivého přípravku. To platí bez ohledu na to, zda byla, nebo nebyla udělena registrace podle § 25 odst. 1 zákona o léčivech.

Odpovědnost za vady léčivých přípravků podle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, tím zůstává zachována. Zákon č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), stanoví, že o vydaném opatření MZdr informuje Státní ústav pro kontrolu léčiv. Dále zákon stanoví, že MZdr vyvěsí vydané opatření na své úřední desce a Státní ústav pro kontrolu léčiv je zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup, popřípadě i ve Věstníku Státního ústavu pro kontrolu léčiv. Jelikož krizový zákon je speciálním předpisem ve vztahu k zákonu č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (zákon o léčivech), MZdr není povinno takové opatření přijaté v souvislosti se stavem nebezpečí, nouzovým stavem nebo stavem ohrožení státu vyvěsit na své úřední desce a zveřejnění není povinen provést ani Státní ústav pro kontrolu léčiv.

Protože hejtman kraje za krizového stavu koordinuje poskytování zdravotních služeb, za stavu nebezpečí je oprávněn nařídit přednostní zásobování zdravotnických zařízení, a samozřejmě pokud to vyžadují charakter, potřeby a následky krizové situace na území kraje, může hejtman, popř. jiný orgán kraje (zpravidla s vědomím hejtmana jako osobou zodpovědnou za zajištění připravenosti na krizové situace a jejich řešení) požádat MZdr, aby poskytovatelé ZZS a poskytovatelé akutní lůžkové péče s urgentním příjmem, příp. se statutem specializovaného centra, poskytovali potřebnou a včasnou neodkladnou péči.

V této souvislosti připomínáme, že posláním ZZS podle zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, je poskytovat zdravotní službu, v jejímž rámci je na základě tísňové výzvy poskytována zejména přednemocniční neodkladná péče osobám se závažným postižením zdraví nebo v přímém ohrožení života.

Poskytovatelé ZZS jsou mj. základní složkou IZS. ZZS má také zřízené pracoviště krizové připravenosti, které koordinuje (i) úkoly vyplývající pro poskytovatele ZZS z krizového plánu kraje, (ii) psychosociální intervenční služby pro zaměstnance poskytovatele zdravotnické záchranné služby a další zdravotnické pracovníky v případě mimořádné události nebo krizové situace při provádění záchranných a likvidačních prací, (iii) vzdělávání a výcvik pro plnění úkolů poskytovatele ZZS v oblasti krizového řízení, urgentní medicíny a medicíny katastrof, (iv) vzdělávání a výcvik složek IZS k poskytování neodkladné resuscitace a (v) užívání komunikačních prostředků pro plnění úkolů poskytovatele ZZS v IZS a krizovém řízení. Pracoviště krizové připravenosti zpracovává návrh traumatologického plánu a návrh jeho změny. Traumatologický plán stanoví opatření a postupy uplatňované poskytovatelem ZZS při zajišťování a poskytování přednemocniční neodkladné péče v případě hromadných neštěstí.

Ve vztahu k zajištění připravenosti na krizové situace je poskytovatel ZZS povinen nepřetržitě zajišťovat činnosti k připravenosti na krizové situace a zpracovat podklady k dokumentaci IZS. Tyto činnosti poskytovatel ZZS zajišťuje prostřednictvím výše uvedeného pracoviště krizové připravenosti.

MZdr pak podle zákona č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, metodicky řídí spolupráci poskytovatelů ZZS se složkami IZS a orgány krizového řízení, koordinuje přípravu a plánování ZZS v rámci činností k připravenosti na řešení krizových situací a koordinuje součinnost poskytovatelů ZZS při přípravě na řešení krizových situací s ostatními ministerstvy a KÚ.

Lůžková péče je upravena v zákoně č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě. Lůžková péče je zdravotní péčí, kterou nelze poskytnout ambulantně a pro její poskytnutí je nezbytná hospitalizace pacienta. Lůžková péče musí být poskytována v rámci nepřetržitého provozu. Lůžkovou péči představuje také akutní lůžková péče intenzivní, která je poskytována pacientovi v případech náhlého selhávání nebo náhlého ohrožení základních životních funkcí nebo v případech, kdy lze tyto stavy důvodně předpokládat, a akutní lůžková péče standardní, která je poskytována pacientovi (i) s náhlým onemocněním nebo náhlým zhoršením chronické nemoci, které vážně ohrožují jeho zdraví, ale nevedou bezprostředně k selhávání životních funkcí, nebo (ii) za účelem provedení zdravotních výkonů, které nelze provést ambulantně; v rámci akutní lůžkové péče je poskytována též včasná léčebná rehabilitace.

Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, dále stanoví, že zdravotní služby mohou být poskytovány pouze ve zdravotnických zařízeních v místech uvedených v oprávnění k poskytování zdravotních služeb; to neplatí v případě zdravotních služeb poskytovaných v mobilních zdravotnických zařízeních ozbrojených sil za krizových situací.

Krizový zákon hovoří o statutu specializovaného centra. Zákon č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě, v této souvislosti hovoří o centru vysoce specializované péče. Statut centra vysoce specializované péče uděluje poskytovateli zdravotní péče na jeho žádost MZdr. Takový poskytovatel musí ovšem splňovat požadavky na technické a věcné vybavení zdravotnického zařízení a požadavky na personální zabezpečení vysoce specializované zdravotní péče a musí být schopen pro vymezené území tuto zdravotní péči zajistit.

Tato koordinační činnost MZdr se týká neodkladná péče, jejímž účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo které způsobují náhlou nebo intenzivní bolest nebo náhlé změny chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí.

Na základě zákona o hospodářských opatřeních mohou být nařízena hejtmanem kraje (za stavu nebezpečí) nebo vládou (za nouzového stavu, stavu ohrožení státu i válečného stavu) regulační opatření, jejichž účelem je snížit spotřebu nedostatkových surovin a výrobků a dodávek služeb nebo usměrnit spotřebu a dodávky v souladu s krizovými plány v případech, kdy krizová situace nabývá takového rozsahu, že běžné ekonomické nástroje nejsou při zajišťování nezbytných dodávek dostatečně účinné.

Regulační opatření mohou být nařízena jen v případě, že účinku s nimi spojeného nelze dosáhnout jinak. Mohou být nařízena jen na dobu nezbytně nutnou a zrušena musí být nejpozději v okamžiku zrušení daného krizového stavu.

Ve vztahu k zdravotnictví může hejtman uložit (i) dodávat výrobky, práce nebo služby, které jsou předmětem činnosti nebo podnikání dané právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby, a to v přiměřeném množství, (ii) skladovat ve svých prostorách materiál určený pro překonání stavu nebezpečí a odstranění jeho následků nebo toto skladování strpět, (iii) přemístit dopravní prostředky a zásoby na určené místo. Vláda může uložit (i) právnickým a podnikajícím fyzickým osobám povinnost ve stanoveném termínu oznámit vládou určeným správním úřadům aktuální objem zásob ve stanovených druzích materiálu či věcných prostředcích, aktuální údaje o výrobní či provozní kapacitě a disponibilních zdrojích pracovních sil, (ii) rozšířit, omezit nebo zakázat distribuci zdravotnických prostředků a léčiv a (iii) rozšířit nebo omezit distribuci pitné vody a potravin a stanovit podmínky, za nichž lze změnit organizaci a řízení této distribuce.

Jelikož výše uvedené může mít vliv na činnost poskytovatelů akutní lůžkové péče, může MZdr za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu vydat rozhodnutí, jaké zdravotní služby budou poskytovatelé akutní lůžkové péče pacientům za účinnosti regulačních opatření poskytovat. Při vydání takového rozhodnutí podle našeho názoru musí MZdr respektovat dvě věci. Jednak nesmí být ohrožen účel akutní lůžkové péče, jednak musí být vzaty v úvahu možnosti poskytovatele této péče. MZdr z logiky věci nemůže takové povinnosti uložit poskytovateli, který z hlediska svých technických, personálních atp. možností je není schopen plnit. Krizový zákon neupravuje, jak MZdr při vydání takového rozhodnutí postupovat. MZdr sice vydá rozhodnutí, ale nebude se jednat o správní rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Podle § 38 se až na výjimky správní řád na rozhodování a ukládání povinností podle KriZ nepoužije. V případě tohoto rozhodování MZdr výjimka neplatí, a správní řád se proto nepoužije. Rozhodnutí MZdr může platit na dobu krizového stavu a jeho zrušením zaniká, pokud MZdr toto rozhodnutí nezruší dříve, než dojde ke zrušení krizového stavu. Pokud jsou regulační opatření zrušena dříve, než dojde ke zrušení krizového stavu, zaniká i rozhodnutí MZdr. Z dikce zákona je totiž zřejmé, že podmínkou pro vydání takovéhoto rozhodnutí ze strany MZdr je zavedení regulačních opatření podle zákona o hospodářských opatřeních. Zrušením regulačních opatření proto musí logicky dojít i ke zrušení, resp. zániku takového rozhodnutí.

Přestože rozhodnutí MZdr je mimo režim správního řádu, poskytovatel akutní lůžkové péče bude moci takové rozhodnutí napadnout žalobou ve správním soudnictví ve lhůtě 2 měsíců od jeho doručení u Městského soudu v Praze. Pokud totiž takové rozhodnutí zasáhne do veřejných subjektivních práv poskytovatele akutní lůžkové péče, nelze takové rozhodnutí vyloučit ze soudního přezkumu. Navíc práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Proti rozhodnutí městského soudu lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Na závěr k tomu uvádíme, že ministr zdravotnictví je členem BRS a jeho náměstek je členem VCNP, Výboru pro vnitřní bezpečnost, VOP a VKZBP. Náměstek ministra zdravotnictví je dále členem ÚKŠ.

MD za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu může rozhodnutím uložit povinnosti, které se týkají dopravních potřeb jako přepravy osob a nákladů po železnici, silnici, na vodě a ve vzduchu. Dále se toto rozhodnutí může týkat dopravních cest (železnic, silnic, vodních cest a leteckých koridorů atp.) a zařízení, která slouží k jejich provozu, údržbě, ochraně atd. Samozřejmě se může týkat i dopravních prostředků (silničních a železničních vozidel, letadel a plavidel aj.).

Ze zákona vzniká akciové společnosti České dráhy povinnost za stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu zabezpečovat provozování železniční dopravy v souladu s potřebami obrany státu a potřebami systému HOPKS. Po vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu mohou být akciové společnosti České dráhy uloženy úkoly orgánem krizového řízení (MD); tyto úkoly je akciová společnost České dráhy povinna bezodkladně splnit. Obdobně Správa železniční dopravní cesty za stavu nebezpečí, nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu je povinna zabezpečovat provozování železniční dopravní cesty v souladu s potřebami obrany státu a potřebami systému HOPKS.

Jestliže vývoj krizové situace vyžaduje rozhodnout okamžitě, je příslušný správní úřad (podle druhu dopravy a charakteru dopravních potřeb např. drážní úřad, dopravní úřad, Úřad pro civilní letectví, Státní plavební správa, KÚ, OÚORP nebo obec) oprávněn vydat rozhodnutí o uložení povinnosti podle předešlého ustanovení. Zákon stanoví, jaké náležitosti rozhodnutí musí obsahovat. V tomto ohledu se jedná o speciální ustanovení. V této souvislosti je vhodné zmínit jednu ze zákonných náležitostí takovéhoto rozhodnutí, kterým je poučení o následcích jeho neplnění. Krizový zákon totiž s nesplněním této povinnosti nespojuje žádnou sankci.

Pokud by se opatření ze strany MD či příslušných správních úřadů ukázala jako nedostatečná a řešení krizové situace by to vyžadovalo, muselo by být přikročeno k regulačním opatřením podle zákona o hospodářských opatřeních. Za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu by tak vláda mohla nařídit regulační opatření spočívající v omezení nebo zákazu provozu v oblasti silniční dopravy, drážní dopravy, letecké činnosti provozované v České republice civilními letadly, provozu na dopravně významné vodní cestě a užívání pozemních komunikací a stanovení zvláštních podmínek pro provádění ochrany, údržby a obnovy na pozemních komunikacích a celostátní dráze.

Jako jsme uvedli u oprávnění MZdr, v případě rozhodnutí MD a správního úřadu při nebezpečí z prodlení se správní řád nepoužije. To znamená, že proti němu není možné podat odvolání ani využít mimořádných opravných prostředků (obnova řízení nebo přezkumné řízení). Toto rozhodnutí může platit na dobu krizového stavu a jeho zrušením zaniká, pokud toto rozhodnutí nezruší MD nebo správní úřad ještě před zrušením krizového stavu.

Rozhodnutí MD, popř. příslušného správního úřadu bude moci provozovatel napadnout žalobou u příslušného správního soudu, kterým je krajský soud, v jehož působnosti se nachází sídlo MD (Městský soud v Praze) nebo sídlo příslušného správního úřadu. Proti rozhodnutí správního soudu lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. I v tomto případě platí, že práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Ministr dopravy je členem BRS a jeho náměstek členem VKZBP, VOP a VCNP. Náměstek ministra dopravy je dále členem ÚKŠ.

Jak již jsme uvedli v souvislosti s KI, v nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury, jsou upravena odvětvová kritéria pro určení prvků KI. Jedním z odvětvových kritérií je energetika. Do ní patří elektřina, zemní plyn, ropa a ropné produkty a centrální zásobování teplem.

Pakliže KriZ hovoří o tom, že za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu MPO může přijímat opatření k zachování celistvosti energetických soustav s cílem urychleného obnovení všech důležitých funkcí KI v energetice, je třeba primárně vycházet z energetického zákona. Ten upravuje oblast elektroenergetiky, plynárenství a teplárenství. Vyjma vyhlášení stavu nouze v teplárenství pro celé území státu, který vyhlašuje MPO, energetický zákon MPO žádné zvláštní oprávnění nestanoví. Krizový zákon o konkrétních opatřeních také nehovoří. Přitom MPO může vykonávat jen ta oprávnění, která mu stanoví zákon. V tom spatřujeme velký právní úpravy (KriZ i energetického zákona) a její nevhodnost. Pokud zákon hovoří o opatřeních, které může MPO přijímat, pak musí uvést, jaká konkrétní opatření může MPO přijmout. Pokud je zákon nestanoví nebo alespoň neodkazuje na nějaký zvláštní předpis, pak MPO nemůže přijímat opatření, která mají účinky ve vztahu k třetím osobám. To by byl rozpor s Ústavou stanoveným způsobem výkonu státní moci. MPO může za takové situace přijímat opatření administrativně-technického rázu atp. či metodicko-doporučujícího charakteru, jestliže KriZ ani např. energetický zákon pro takový případ žádná zvláštní opatření nestanoví.

Toto ustanovení oproti předchozímu může na první pohled vypadat poněkud konkrétní. Ani zde ovšem KriZ nehovoří o tom, jaké konkrétní povinnosti může MPO uložit uvedeným subjektům k zabezpečení energetických potřeb. Konkrétní povinnosti při zabezpečení energetických potřeb např. v oblasti výroby nebo rozvodu tepelné energie, distribuci elektřiny nebo na distribuci plynu v případě naléhavé potřeby a ve veřejném zájmu vznikají držitelům příslušných licencí nad rámec jim přidělených licencí, a to na základě rozhodnutí ERÚ podle energetického zákona.

Podle našeho názoru toto ustanovení je v přímém rozporu s ústavními mantinely výkonu státní moci uvedenými v Ústavě (čl. 2 odst. 3) a Listině (čl. 2 odst. 2). Zákonodárce sice uvedl, co a kdy (v jaké situaci) MPO může. Neřekl ovšem jak. Tím zákonodárce současně porušil čl. 4 Listiny. Neřekl, jaké povinnosti může MPO uložit. Nelze totiž vyloučit (a nám se to jeví jako dost možné), že případná ústavní stížnost subjektu, kterému by byla MPO povinnost uložena na základě tohoto ustanovení, by byla shledána důvodnou. Podle našeho názoru by měl zákonodárce toto ustanovení upravit tak, aby bylo zřejmé, jaké konkrétní povinnosti může MPO uvedeným subjektům uložit.

Ve vztahu ke KI a EKI je toto ustanovení v podstatě opakováním § 9 odst. 3, který hovoří o tom, jaké úkoly plní ministerstva, tedy i MPO, v souvislosti s ochranou KI, která náleží do jejich působnosti. Úkoly MPO ve vztahu ke KI a EKI v oblasti energetiky totiž plynou již z uvozovací věty § 9 odst. 3, který hovoří o působnosti jednotlivých ministerstev a jiných ÚSÚ. Působnost MPO z tohoto hlediska pak jednoznačně plyne z § 13 odst. 1 písm. a) kompetenčního zákona. Toto zvláštní ustanovení KriZ ve vztahu k působnosti MPO nepřináší nic nového a v podstatě se jedná o duplicitní ustanovení § 9 odst. 3.

MV plní funkci kontaktního místa ČR v souvislosti s EKI a současně každoročně poskytuje patřičné informace EK týkající se EKI. V podrobnostech odkazujeme na komentář k § 10 odst. 1. Jelikož MPO má stanovenou působnost v oblasti energetiky, která je odvětvovým kritériem KI, přičemž toto odvětví je uvedeno dokonce na prvním místě, zákonodárce chtěl patrně z tohoto důvodu zdůraznit význam této problematiky. Uvedené zřejmě souvisí s činnostmi, které MPO vykonává podle § 16 energetického zákona. MPO např. zpracovává státní energetickou koncepci a Národní akční plán pro energii z obnovitelných zdrojů, informuje EK o přijatých ochranných opatřeních v případě náhlé krize na trhu s energií, v případě ohrožení bezpečnosti osob a zařízení a ohrožení celistvosti energetických soustav; informuje rovněž všechny členské státy EU, uplatňuje stanovisko k politice územního rozvoje a zásadám územního rozvoje, předává zprávu o bezpečnosti dodávek plynu EK, spolupracuje s příslušnými orgány ostatních členských států za účelem zajištění podpory regionální a dvoustranné solidarity pro zajištění bezpečných a spolehlivých dodávek elektřiny a plynu, a to zejména v době stavu nouze nebo jeho předcházení, sleduje (i) dodržování požadavků na bezpečnost a spolehlivost elektrizační a plynárenské soustavy a přezkoumává dosažené výsledky, (ii) investice do nových kapacit ve vztahu k bezpečnosti dodávek elektřiny a plynu a (iii) provádění přijatých ochranných opatření v elektroenergetice, plynárenství a teplárenství v případě předcházení stavu nouze, stavu nouze a odstraňování jeho následků, náhlé krize na trhu s energií, v případě ohrožení bezpečnosti osob a zařízení a ohrožení celistvosti energetických soustav. MPO dále např. vydává závazné stanovisko k desetiletému plánu rozvoje přenosové soustavy a k desetiletému plánu rozvoje přepravní soustavy, je v územním řízení dotčeným orgánem příslušným k vydání závazného stanoviska u staveb zařízení přenosové soustavy elektřiny, staveb zařízení přepravní soustavy plynu, staveb zařízení pro uskladňování plynu a u staveb výroben elektřiny o celkovém instalovaném elektrickém výkonu 100 MW a více a vypracovává a každé 3 roky do 30. dubna daného roku předává EK vnitrostátní akční plány energetické účinnosti. Přestože se nejedná o úplný výčet, je zřejmé, že působnost MPO je v oblasti energetiky významná a důležitá. Je proto zvláštní, že není jeho působnosti věnována v KriZ náležitá pozornost a že celý § 12a je jen jakýmsi deklaratorním ustanovením bez zákonné opory (viz přijímání opatření a ukládání povinností), a navíc zbytečně se opakujícím (viz § 9 odst. 3).

Ministr průmyslu a obchodu je členem BRS a jeho náměstek je členem VKZBP, VOP a VCNP. Náměstek ministra průmyslu a obchodu je členem ÚKŠ.

Stejně jako ostatní orgány krizového řízení také ČNB zřídila svůj krizový štáb. Stalo se tak v roce 2001.

Krizový štáb ČNB se skládá z vedoucího, kterým je guvernér, a dalších členů, jimiž jsou viceguvernéři, další členové bankovní rady, ředitel sekce správní a jeho náměstek nebo ředitel příslušného metodického útvaru v závislosti na typu krizové situace a dále dle potřeby další přizvaní zaměstnanci ČNB nebo externí specialisté.

Krizový štáb ČNB již v minulosti zasedal, a to z důvodu řešení mimořádných událostí a krizových situací (například při povodních).

Jelikož ČNB má nezastupitelnou roli v měnovém, bankovním a platebním systému státu, jakož i s ohledem na její ústavní a zákonné postavení, je třeba zmínit, že guvernér ČNB se účastní schůzí BRS a zástupce ČNB může být přizván na jednání ÚKŠ jako externí spolupracovník.

S ohledem na svoji působnost ČNB kromě bezpečnosti své instituce jako takové pečuje o cenovou a finanční stabilitu a o bezpečné fungování finančního systému v České republice. Dále podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu a obecné hospodářské politiky v EU se záměrem přispět k dosažení cílů EU. ČNB jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního hospodářství. To znamená, že ČNB je povinna zajišťovat připravenost na krizové situace především právě v těchto oblastech a v případě potřeby navrhovat potřebná opatření vládě, pokud jí zákon nestanoví konkrétní působnost při řešení krizových situací, jako je tomu například za stavu ohrožení státu a válečného stavu, kdy guvernér ČNB rozhodnutím vyhlášeným formou sdělení ve Sbírce zákonů může zavést regulační opatření na základě zákona o hospodářských opatřeních, která spočívají v rozhodnutí o zásadních měnověpolitických opatřeních, stanovení kurzu české koruny vůči cizím měnám, omezení nebo zákazu bezhotovostních a hotovostních převodů mezi poskytovateli finančních služeb, přerušení správních řízení vedených ČNB, omezení nebo zákazu výkonu činností povolených ČNB, omezení nebo zákazu nákupu a vývozu devizových hodnot a čerpání prostředků z devizových účtů, zavedení nabídkové povinnosti devizových hodnot a stanovení jejího rozsahu, omezení nebo zákazu osobám oprávněným poskytovat platební služby poskytování úvěrů a prodeje úvěrových produktů, omezení nebo zákazu vývozu české koruny (§ 23 odst. 3 zák. o hosp. opatřeních).

Tato opatření guvernér ČNB vyhlašuje ve Sbírce zákonů formou sdělení, které je označováno jako další právní akt (§ 2 odst. 1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Sdělení se vyhlašuje ve Sbírce zákonů neprodleně. Za velký nedostatek právní úpravy považujeme, že zákon o hospodářských opatřeních ani zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, neřeší, od jakého okamžiku je toto sdělení účinné. Jedná se totiž o regulační opatření, přičemž zákon o hospodářských opatřeních počítá s tím, že regulační opatření nařizovaná hejtmanem kraje nebo starostou obce s rozšířenou působností jsou krizovými opatřeními (§ 21 odst. 3 zák. o hosp. opatřeních). To znamená, že účinná jsou okamžikem, který je v rozhodnutí stanoven. Vláda regulační opatření zavádí formou nařízení (§ 22 a § 23 zák. o hosp. opatřeních), které může nabýt účinnosti nejdříve dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů (§ 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Jsme proto názoru, že sdělení vyhlášené guvernérem ČNB nabývá účinnosti také nejdříve okamžikem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.

Důležitým posláním ČNB je rozpoznávat, sledovat a posuzovat rizika ohrožení stability finančního systému a v zájmu předcházení vzniku nebo snižování těchto rizik přispívat prostřednictvím svých pravomocí k odolnosti finančního systému a udržení finanční stability, a tím vytvářet makroobezřetnostní politiku. Tato je představována aplikací řady nástrojů, jejichž cílem je snížit zranitelnost, resp. zvýšit odolnost finančního systému prostřednictvím omezování vzniku rizik, která mohou pro systém jako celek vytvářet jednotlivé finanční instituce nebo jejich vzájemné vazby.

Krom "běžných krizových situací", které mohou být způsobeny například živelními pohromami, ČNB musí zajistit připravenost na krizové situace, které souvisejí s jejím posláním a úkoly, jež jí stanoví Ústava a především pak zák. o ČNB v § 2 odst. 2. Dokonce ČNB může za tím účelem vydat doporučení, upozornění nebo varování určené veřejnosti, orgánům ČR anebo jednotlivým nebo druhově určeným osobám.

Stejně jako ÚSÚ též ČNB vytváří podmínky pro nouzovou komunikaci ve vztahu k ostatním správním úřadům, krajům, obcím a právnickým a fyzickým osobám. To znamená, že ČNB musí vytvořit a zabezpečit své komunikační systémy tak, aby byla schopna sdělovat příslušným orgánům a veřejnosti prostřednictvím adekvátních nástrojů (televize, rozhlas, tisk, internet aj.) informace o přijatých opatřeních, doporučeních, upozorněních atp.

Jak již jsme uvedli v komentáři k § 4, postavení ČNB je vůči vládě svébytné, resp. nezávislé. ČNB, bankovní rada ani žádný člen bankovní rady nesmějí při výkonu pravomocí a plnění úkolů a povinností svěřených jim SES, SFEU a Statutem a při výkonu dalších činností vyžadovat ani přijímat pokyny od prezidenta republiky, Parlamentu, vlády a jiných orgánů ČR, dále od orgánů, institucí nebo jiných subjektů EU, od vlád členských států EU nebo od jakéhokoliv jiného subjektu. ČNB a vláda se vzájemně informují o zásadách a opatřeních měnové, makroobezřetnostní a hospodářské politiky. ČNB zaujímá stanovisko k návrhům, předkládaným k projednání vládě, které se dotýkají její působnosti. ČNB plní poradní funkce vůči vládě v záležitostech měnověpolitické povahy, makroobezřetnostní politiky a finančního trhu. Guvernér ČNB nebo jím určený viceguvernér je oprávněn zúčastnit se s hlasem poradním schůze vlády.

S ohledem na poslání a postavení ČNB v oblasti cenové, měnové a finanční stability je vláda povinna s ČNB projednat jakékoliv krizové opatření, které má být nařízeno a které se dotýká činnosti ČNB. Vláda je tak povinna s ČNB projednat krizová opatření, která se přímo dotýkají působnosti ČNB z hlediska Ústavy či zák. o ČNB, dále pak státního rozpočtu, daní z příjmů, daně z přidané hodnoty a spotřební daně, jakož i devizového hospodářství (§ 6 odst. 3). Za stavu ohrožení státu a válečného stavu může vláda omezit nebo zakázat nakládání s peněžními prostředky na účtech u osob oprávněných poskytovat platební služby. Toto regulační opatření může vláda nařídit jen na návrh guvernéra ČNB. Ze znění § 13 odst. 1 písm. d) dále dovozujeme, že vláda je povinna s ČNB projednat i taková krizová opatření, která se dotýkají též jejího běžného fungování (provozu). Ta totiž mohou mít vliv na její činnost. To znamená, že vláda je povinna s ČNB projednat krizová opatření typu osob a majetku, nasazení vojáků v činné službě atp. Jde totiž o to, že mohou nastat situace, které mohou ohrozit vlastní provoz ČNB, a tím nepřímo i postavení a poslání ČNB. Předmětná krizová opatření pak mohou být nařízena za účelem zajištění ochrany ČNB.

Jako každý orgán krizového řízení i ČNB zpracovává krizový plán, který schvaluje guvernér. Za tím účelem má ČNB zpracován krizový plán v oblasti měnové politiky a bankovnictví, na který navazuje prováděcí dokumentace v podobě operačních plánů jednotlivých organizačních útvarů. Cílem tohoto krizového plánu je zajistit připravenost ČNB na krizové situace, které mohou narušit či poškodit integritu ČNB a destabilizovat výkon rozhodujících činností ČNB v oblasti finančního trhu ČR. Prováděcí dokumentace ke krizovému plánu obsahuje konkrétní postupy řešení jednotlivých krizových situací. Tato dokumentace mimo jiné zahrnuje i havarijní plány informačních systémů.

Jediným systémem mezibankovního platebního styku v ČR, který zpracovává mezibankovní platby v českých korunách, je systém CERTIS (Czech Express Real Time Interbank Gross Settlement system). Systém CERTIS vychází ze zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku. Proto má ČNB vypracován havarijní plán CERTIS, který stanovuje procedury při řešení jednotlivých havarijních situací v informačním systému CERTIS. Testování havarijního plánu CERTIS je prováděno periodicky v reálném prostředí za účasti všech účastníků. Na podkladě zkušeností získaných při testování ČNB havarijní plán CERTIS upravuje.

Velký důraz ČNB dále klade na možnost obnovy systému v lokalitě záložního pracoviště, které je umístěno v dostatečně vzdálené lokalitě a nepodléhá stejným množinám hrozeb jako primární strana. Díky technickému řešení a dostupnosti v reálném čase záložní pracoviště poskytuje stejnou výkonnost, kapacitu a funkcionalitu jako primární strana.

ČNB má dále například vypracován havarijní plán systému krátkodobých dluhopisů (SKD), který stanovuje procedury při řešení jednotlivých havarijních situací v informačním systému SKD. Testování havarijního plánu SKD provádí ČNB opět periodicky v reálném prostředí za účasti všech uživatelů. Na podkladě zkušeností získaných při testování ČNB havarijní plán SKD upravuje.

ČNB jakožto účastník evropského systému národních bank EU a Evropské centrální banky (European System of Central Banks) klade mimořádný důraz na zajištění kontinuity zpracování v platebních systémech a vypořádacích systémech obchodů s cennými papíry v krizových situacích. Spolupracuje s ostatními centrálními bankami při sdílení informací v této oblasti.

Na základě mezinárodních doporučení pro vypořádací systémy s cennými papíry (Recommendations for Securities Settlement Systems) a mezinárodních kritérií pro vyhodnocení těchto doporučení (Assessment metodology for "Recommendations for Securities Settlement Systems") stanovených Bank for International Settlement bylo v ČNB provedeno ohodnocení operační spolehlivosti, které se týká zajištění kontinuity zpracování při krizových situacích v SKD. Výsledek ohodnocení zařazuje SKD do nejvyšší kategorie dodržení doporučení pozorováno.

Jako ÚSÚ i ČNB navrhuje odvětvová kritéria v oblasti své působnosti a tato předkládá MV, jež je následně postupuje vládě ke schválení. Odvětvová kritéria v působnosti ČNB jsou uvedena v nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury, konkrétně v části VII. Přílohy označené jako "FINANČNÍ TRH A MĚNA". Těmito odvětvovými kritérii jsou: 1. Výkon činnosti České národní banky při zajištění působnosti stanovené zákonem. 2. Poskytování služeb v bankovnictví a pojišťovnictví subjektem, který nabízí komplexní portfolio služeb pro veškeré klienty, disponuje rozsáhlou skupinou dceřiných a přidružených společností zajišťujících další finanční služby a který má rozsáhlou síť regionálních poboček, a to za předpokladu, že (i) v bankovním sektoru přesahuje tržní podíl tohoto subjektu 10% z bilanční sumy bankovního sektoru, nebo (ii) v pojišťovnictví přesahuje tržní podíl tohoto subjektu měřený objemem předepsaného pojistného 25%.

ČNB opatřením obecné povahy určuje prvky KI a prvky EKI a neprodleně o tom informuje MV. Prvky KI v oblasti finanční trh a měna ČNB určila opatřením obecné povahy v červnu 2012. Toto opatření bylo uveřejněno na úřední desce ČNB. Doposud ČNB nenavrhla prvky KI, jejichž provozovatelem je organizační složka státu.

Jedná se o další opatření obecné povahy, o kterém výslovně hovoří KriZ. Proto odkazujeme na komentář k § 9 odst. 3 písm. c). Snad jen ve stručnosti uvádíme, že o námitkách podaných proti návrhu patření obecné povahy ve lhůtě 30 dnů ode dne jeho zveřejnění rozhoduje ČNB. Opět platí, že proti rozhodnutí o námitkách se nelze odvolat ani podat rozklad. Změna nebo zrušení pravomocného rozhodnutí o námitkách může být důvodem změny opatření obecné povahy. Stejně jako proti opatření obecné povahy, jež vydaly ministerstvo nebo ÚSÚ, může i proti opatření obecné povahy vydaného ČNB dotčený subjekt podat žalobu podle § 101a a násl. s. ř. s. V tomto řízení bude ČNB jako odpůrce. Jelikož ČNB má sídlo v Praze, k řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části tak je příslušný Městský soud v Praze. Pokud ČNB sama dojde k závěru, že opatření obecné povahy není v souladu s právními předpisy, zahájí přezkumné řízení. V tomto přezkumném řízení rozhoduje guvernér ČNB. Opatření obecné povahy, které bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, guvernér ČNB zruší nebo změní.

ČNB svého oprávnění využila a dne 25.6.2012 opatřením obecné povahy č. j. 2012/2449/420 určila prvky KI v oblasti finanční trh a měna na území ČR. Tímto opatřením byly jako prvky KI určeny vybrané objekty ČNB, ČSOB, České spořitelny a Komerční banky.

Jak již jsme naznačili, jednou z povinností subjektu KI je strpět kontrolní činnost ze strany příslušného kontrolního orgánu; v tomto případě ČNB. Ta u jí určených subjektů KI kontroluje plány krizové připravenosti a ochranu prvků KI a ukládá opatření k nápravě zjištěných nedostatků.

Při kontrole ČNB postupuje podle kontrolního řádu. O každé takové kontrole ČNB vyhotoví protokol, jehož náležitosti stanoví § 12 odst. 1 kontrolního řádu. Jedno vyhotovení protokolu o kontrole obdrží ČNB, druhé vyhotovení kontrolovaná osoba. Jednou z nejdůležitějších částí protokolu o kontrole je část obsahující kontrolní zjištění. To znamená zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označením právních předpisů, které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní zjištění vycházejí. V této souvislosti je důležité poučení o možnosti podat proti kontrolním zjištěním uvedeným v protokolu o kontrole námitky s uvedením lhůty pro jejich podání a informace, komu se podávají. Toto poučení musí být obsaženo v protokolu. Námitky proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu o kontrole může kontrolovaná osoba podat k ČNB, resp. k jejímu příslušnému kontrolnímu orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení protokolu o kontrole, není-li stanovena v protokolu o kontrole lhůta delší. Námitky se podávají písemně, musí z nich být zřejmé, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují, a musí obsahovat odůvodnění nesouhlasu s tímto kontrolním zjištěním. Nevyhoví-li námitkám vedoucí kontrolní skupiny nebo kontrolující ve lhůtě 7 dnů ode dne jejich doručení, vyřídí je nadřízená osoba kontrolujícího ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich doručení tak, že jim vyhoví, částečně vyhoví, nebo je zamítne. Ve zvlášť složitém případu se lhůta pro vyřízení námitek nadřízenou osobou kontrolujícího prodlužuje o 30 dnů. O tomto prodloužení lhůty nadřízená osoba kontrolujícího kontrolovanou osobu předem vyrozumí. Proti rozhodnutí o námitkách může kontrolovaná osoba podat žalobu ve správním soudnictví podle § 65 a násl. s. ř. s. za podmínek v tomto ustanovení uvedených. Blíže viz komentář k § 33.

Hejtman je nejvýše postavenou osobou v krajské samosprávě. Rada kraje, kterou hejtman svolává a kterou zpravidla řídí, je pak mnohými označována za krajskou vládu; hejtman je proto považován za nejmocnější osobu v kraji. Výsledky voleb do zastupitelstev krajů jsou politickou reprezentací vnímány jako zásadní, a to i proto, že krajská samospráva (zejména hejtman a rada) má značné pravomoci a rozhoduje o hospodaření s majetkem v hodnotě desítek miliard korun. Politické strany a hnutí proto na kampaň před každými krajskými volbami vynakládají velkou pozornost a úsilí.

Hejtman je volen a odvoláván zastupitelstvem kraje, primátor hlavního města Prahy je volen a odvoláván zastupitelstvem hlavního města Prahy. Za hejtmana je pro účely KriZ považován i primátor hlavního města Prahy (srov. § 3 odst. 3).

Pravomoci hejtmana jsou stanoveny demonstrativním výčtem v § 61 odst. 3 krajského zřízení. Je mu tak například svěřeno spolu s náměstkem hejtmana podepisovat právní předpisy kraje, se souhlasem ministra vnitra jmenovat a odvolávat ředitele KÚ, stanovit mu plat a ukládat mu úkoly, zřizovat zvláštní orgány pro výkon přenesené působnosti na základě zmocnění v zákoně, informovat občany o činnosti kraje, plnit obdobné úkoly jako statutární orgán zaměstnavatele podle zvláštních předpisů vůči uvolněným členům zastupitelstva a řediteli KÚ a vykonávat další úkoly v samostatné nebo přenesené působnosti, pokud jsou mu svěřeny zastupitelstvem, radou nebo tak stanoví zákon.

Oprávnění hejtmana jsou také výstižně charakterizována tak, že nejobecnějším a nejvýznamnějším právem (a povinností) hejtmana je zastupování kraje při právních jednáních (Cogan, 2015).

Přestože hejtman vykonává pravomoci především v samostatné působnosti, působnost stanovená hejtmanovi dle KriZ je výkonem státní správy v přenesené působnosti (srov. § 39a KriZ). Hejtman tak v rámci krizového řízení vykonává státní správu.

V odst. 1 je stanovena povinnost hejtmana zajišťovat připravenost kraje na řešení krizových situací. Za zajišťování připravenosti kraje na řešení krizových situací je třeba považovat zejména činnosti stanovené v odst. 2. Ostatní orgány kraje se na této připravenosti podílejí, přičemž jsou vázány pokyny hejtmana. To ostatně vyplývá i z odst. 2, podle kterého hejtman mimo jiné řídí a kontroluje přípravná opatření.

Hejtmanovi jsou svěřena jistá oprávnění, jež by šlo označit jako preventivní, i jinými zákony. Podle § 81d zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, hejtman schvaluje pandemický plán kraje zpracovaný postupem podle § 82 odst. 2 písm. v) téhož zákona, a to po projednání v epidemiologické komisi a bezpečnostní radě kraje.

Hejtman podle odst. 2 řídí a kontroluje činnosti k řešení krizových situací a činnosti ke zmírnění jejich následků prováděné územními správními úřady s působností na území kraje, orgány obcí s rozšířenou působností, orgány obcí nebo právnickými osobami a fyzickými osobami. Zákonodárce tak zakládá osobní odpovědnost hejtmana za řízení a kontrolu všech nezbytných opatření a činností.

Bezpečnostní rada kraje (dále jen "BRK") je poradním orgánem hejtmana pro přípravu na krizové situace. Jde o orgán stálý, nikoliv jednorázový. Jejím předsedou je hejtman, který jmenuje členy BRK. BRK je blíže upravena v § 24 KriZ a dále v nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).

Její složení je stanoveno v § 7 výše uvedeného nařízení vlády, kde je rovněž stanoven maximální počet členů BRK na deset členů. V § 6 nařízení vlády č. 462/2000 Sb. je rovněž vymezen obsah činnosti BRK, tj. projednávání a posuzování např. přehledu možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení, krizového plánu kraje, havarijního plánu kraje, finančního zabezpečení připravenosti kraje a složek IZS na krizové situace a jejich řešení na území kraje, návrhu ročního plánu cvičení složek IZS a orgánů krizového řízení v kraji atd.

Krizový štáb kraje (dále jen "KŠK") je pracovním orgánem hejtmana pro řešení krizových situací; jeho předsedou je hejtman, který jmenuje členy KŠK (srov. § 24b KriZ). Složení a obsah činnosti KŠK jsou konkretizovány v nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Jak je stanoveno v § 12 odst. 1 tohoto nařízení, KŠK svolává hejtman v případě, že je vyhlášen krizový stav pro celé území státu nebo pro jeho část patřící do působnosti orgánu krizového řízení, je vyhlášen stav nebezpečí pro celé území patřící do působnosti orgánu krizového řízení nebo pro jeho část, jej použije ke koordinaci záchranných a likvidačních prací, je k tomu vyzván MV při ústřední koordinaci záchranných a likvidačních prací, jde o úkol prováděný při cvičení orgánů krizového řízení nebo cvičení složek IZS nebo je tento postup nezbytný pro řešení mimořádné události a není splněna některá z předchozích podmínek.

KŠK projednává možnost řešení krizové situace a navrhuje opatření hejtmanovi, a to zejména na základě podkladů členů bezpečnostní rady kraje a stálé pracovní skupiny KŠK. Stálá pracovní skupina KŠK při řešení krizové situace nebo při koordinaci záchranných a likvidačních prací jedná nepřetržitě a připravuje podklady pro jednání krizového štábu, jehož je součástí (srov. § 12 odst. 2 a odst. 3 nařízení vlády č. 462/2000 Sb.). Složení KŠK (jakož i stálé pracovní skupiny, jež je jeho součástí) je stanoveno v § 13 nařízení vlády č. 462/2000 Sb.

Hejtman podle odst. 2 písm. c) schvaluje po projednání v BRK kraje krizový plán kraje. Krizový plán kraje zpracovává při přípravě na krizové situace a jejich řešení HZSK [srov. § 15 odst. 1 písm. c)].

Krizový plán lze definovat jako základní plánovací dokument obsahující souhrn krizových opatření a postupů k řešení krizových situací; jeho účelem je vytvořit podmínky pro zajištění připravenosti na krizové situace a jejich řešení pro orgány krizového řízení a další dotčené subjekty (srov. Hasičský záchranný sbor České republiky. Základní pojmy a definice z internetového zdroje: http://www.hzscr.cz/clanek/zakladni-pojmy-a-definice.aspx).

Krizový plán kraje se skládá ze základní části, operativní části a pomocné části. Podrobné náležitosti krizového plánu kraje viz v § 15b ve spojení s § 15 nařízení vlády č. 462/2000 Sb.

Podle § 16 nařízení vlády č. 462/2000 Sb. HZSK před zpracováním krizového plánu kraje předloží k projednání v BRK zaměření a rozsah krizového plánu kraje, určení osoby odpovědné za koordinaci zpracování krizového plánu kraje, návrh rozdělení odpovědnosti za zpracování podkladů pro dílčí části krizového plánu kraje a harmonogram jeho zpracování, rozsah spolupráce s dalšími subjekty, které se na zpracování krizového plánu kraje podílejí, termín projednání krizového plánu kraje v BRK, pravidla manipulace s krizovým plánem kraje při jeho zpracování a termíny průběžných kontrol a termín zpracování krizového plánu kraje.

Zpracovaný krizový plán kraje je třeba projednat v BRK. HZSK je při zpracování či přepracování krizového plánu kraje podle našeho názoru vázán pokyny BRK. Po projednání v BRK hejtman krizový plán kraje schválí. Má-li však hejtman závažné výhrady ke krizovému plánu kraje, podle našeho názoru je oprávněn jej neschválit a vrátit jej HZSK k přepracování; takový postup by však hejtman měl řádně odůvodnit.

Hejtman je dále oprávněn od HZSK vyžadovat údaje podle § 15 odst. 3. V tomto ustanovení jsou vyčteny údaje, které je HZSK oprávněn za účelem přípravy na krizové situace vyžadovat, shromažďovat a evidovat. Tyto údaje je hejtman oprávněn od HZSK vyžadovat nejen za účelem přípravy na krizové situace, ale i za účelem řešení a zvládání krizových situací.

Hejtman koordinuje záchranné a likvidační práce; komentované ustanovení zde odkazuje na § 28 odst. 3 KriZ, podle něhož při řešení krizových situací se přiměřeně použijí ustanovení o provádění záchranných a likvidačních prací podle zvláštního zákona. Tímto zvláštním zákonem je zákon o IZS. Ten kupříkladu ve svém § 19 odst. 1 stanoví, že koordinování záchranných a likvidačních prací v místě nasazení složek IZS a v prostoru předpokládaných účinků mimořádné události a řízení součinnosti těchto složek provádí velitel zásahu, který vyhlásí podle závažnosti mimořádné události odpovídající stupeň poplachu podle příslušného poplachového plánu IZS; pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, je velitelem zásahu velitel jednotky PO nebo příslušný funkcionář HZS s právem přednostního velení.

Oprávnění velitele zásahu jsou stanovena v § 19 odst. 3 zák. o IZS (např. zakázat nebo omezit vstup osob na místo zásahu a nařídit, aby místo zásahu opustila osoba, jejíž přítomnost není potřebná, nařídit evakuaci osob, nařídit bezodkladné provádění nebo odstraňování staveb, terénních úprav, vyzvat právnické osoby nebo fyzické osoby k poskytnutí osobní nebo věcné pomoci, zřídit štáb velitele zásahu jako svůj výkonný orgán a určit náčelníka a členy štábu či rozdělit místo zásahu na sektory, popřípadě úseky a stanovit jejich velitele, kterým je oprávněn ukládat úkoly a rozhodovat o přidělování sil a prostředků do podřízenosti velitelů sektorů a úseků).

Vzhledem ke znění komentovaného ustanovení je zřejmé, že velitel zásahu musí úzce spolupracovat s hejtmanem; velitel zásahu tedy v zásadě má oprávnění dle § 19 odst. 3 zák. o IZS, při jejich uplatňování je však vázán pokyny hejtmana, který v době krizového stavu koordinuje záchranné a likvidační práce (komentované ustanovení je tak ve vztahu k § 19 zák. o IZS). Velitel zásahu je tedy povinen postupovat v souladu s pokyny hejtmana, přičemž nesmí rozhodnout v rozporu s těmito pokyny hejtmana. Současně je ale povinností velitele zásahu upozornit hejtmana na to, že vhodnější by bylo provést jiné či další opatření.

Hejtman rovněž koordinuje poskytování zdravotních služeb. Tím je patrně třeba rozumět to, že hejtman organizuje a rozhoduje, kde, jak a v jakém rozsahu mají být zdravotní služby poskytovány obyvatelstvu tak, aby co nejúčinněji došlo k zachování veřejného zdraví.

V § 2 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je stanoveno, že ochrana veřejného zdraví je souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním; ohrožením veřejného zdraví je stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví.

Pod pojmem opatření k ochraně veřejného zdraví lze rozumět nejrůznější opatření, jejichž příkladný výčet lze dovodit ze zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Může jít např. o nápravná opatření (§ 3), karanténní opatření (§ 2 odst. 7) či protiepidemická opatření (např. § 53 či § 66) atd.

Hejtman je podle komentovaného ustanovení oprávněn v době krizového stavu koordinovat opatření k zajištění bezodkladných pohřebních služeb. Zákon nijak nespecifikuje, o jaká opatření se jedná. Ani zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, nestanoví speciální režim pohřbívání v době krizových stavů. Patrně se bude jednat např. o stanovení maximální přípustné doby, během které má být tělo od okamžiku smrti pohřbeno. Takové opatření by sledovalo cíl ochrany veřejného zdraví (zabránění šíření epidemií apod.). V případě krizového stavu většího rozsahu s velkým počtem zemřelých (a nedostatkem pohřebních míst ve stávajících pohřebištích) by pak hejtman podle našeho názoru byl na základě komentovaného ustanovení oprávněn rozhodnout o zřízení nového veřejného pohřebiště, které za běžných okolností lze zřídit v souladu s § 17 odst. 1 zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů, pouze na základě územního rozhodnutí a následného stavebního povolení, je-li podle zvláštního právního předpisu vyžadováno. Naopak v případě, že by dalším pohřbíváním mohlo dojít k ohrožení veřejného zdraví nebo vodního hospodářství, mohl by hejtman podle našeho názoru ve smyslu komentovaného ustanovení ve spojení s § 23 odst. zákona č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, rozhodnout o zákazu pohřbívání v části určitého veřejného pohřebiště nebo na celém jeho území.

Hejtman koordinuje nouzové ubytování obyvatelstva (zejména při evakuaci), nouzové zásobování pitnou vodou, potravinami a dalšími nezbytnými prostředky k přežití obyvatelstva. Hejtman tyto služby a věci zajišťuje buď na základě uzavřených smluv, nebo na základě svých pravomocí, např. pravomoci nařídit právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám poskytnutí věcných prostředků (viz § 29 odst. 3 a odst. 5), či nařídit fyzickým osobám vykonávat uloženou pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc nebo poskytnout požadované věcné prostředky [srov. § 14 odst. 4 písm. a) či § 31 odst. 3 písm. d) a e)]. Srov. též podobnou pravomoc zpracovatele evakuačního plánu dle § 13 odst. 4 vyhláška Ministerstva vnitra č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva ve spojení s pravomocí starosty obce či velitele zásahu vyzvat právnické nebo fyzické osoby k poskytnutí osobní nebo věcné pomoci dle § 16 písm. d) a § 19 odst. 3 písm. c) zák. o IZS.

Hejtman rovněž koordinuje zajištění ochrany majetku na území, kde byla provedena . Kromě vyhlášení zákazu vstupu [viz odst. 4 písm. h)] na toto území je podle našeho názoru oprávněn nařídit kupříkladu PČR zajistit zvýšenou hlídkovou činnost na tomto území zejména z důvodu hrozícího rabování, snímání tohoto území prostřednictvím bezpečnostních kamer apod. Taková (a další) opatření zabraňující v rabování jsou dle tohoto ustanovení nejen možná, nýbrž i žádoucí vzhledem k nezanedbatelné kriminalitě v době vyhlášených krizových stavů, zejména pak na území, kde proběhla . Na podobnou kriminalitu pamatuje i trestní zákoník jako na přitěžující okolnost či jako na jeden z možných znaků skutkové podstaty, resp. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže dle § 205 tr. zákoníku [srov. komentář k § 6 písm. a)].

V odst. 4 jsou stanovena oprávnění hejtmana nařídit krizová opatření za stavu nebezpečí. Tato krizová opatření jsou velmi podobná (často doslovně stejná) jako krizová opatření, jež může nařídit vláda za trvání nouzového stavu dle § 6.

Hejtman však má za stavu nebezpečí pochopitelně méně pravomocí než vláda za trvání nouzového stavu. Hejtman tedy za stavu nebezpečí není oprávněn přijmout opatření k ochraně státních hranic, k pobytu cizinců nebo osob bez státní příslušnosti, v oblasti zbraní, výbušnin, nebezpečných chemických látek a přípravků, jaderných zařízení a zdrojů ionizujícího záření, nařídit přemístění osob ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody do jiné věznice nebo vyloučit volný pohyb těchto osob mimo věznici či nařídit nasazení vojáků v činné službě a jednotek požární ochrany k provádění krizových opatření.

K jednotlivým krizovým opatřením hejtmana vyčteným v komentovaném ustanovení srov. obdobně komentář k § 6, kde jsou rozebrána krizová opatření vlády pro nouzový stav. Pracovní povinnost, pracovní výpomoc a poskytnutí věcného prostředku - viz komentář k § 6 odst. 1 písm. c); provádění staveb, stavebních prací, terénních úprav nebo odstraňování staveb anebo porostů - viz komentář k § 6 odst. 1 písm. d); vykonávání péče o děti a mládež - viz komentář k § 6 odst. 2 písm. e); přednostní zásobování - viz komentář k § 6 odst. 2 písm. f); zabezpečení náhradního způsobu rozhodování o dávkách sociální péče a jejich výplatě - viz komentář k § 6 odst. 2 písm. g); hlášení přechodné změny pobytu osob - viz komentář k § 6 odst. 2 písm. a) (blíže k tomu také v komentáři k § 39d); obyvatelstva - viz komentář k § 6 odst. 1 písm. a); zákaz vstupu, pobytu a pohybu - viz komentář k § 6 odst. 1 písm. b).

Krizová opatření hejtmana jsou v komentovaném ustanovení v jednom případě definována dokonce šířeji, než jak je tomu u krizových opatření vlády pro nouzový stav dle § 6. Kupříkladu hlášení přechodné změny pobytu osob dle písm. f) je nijak nerozvedeno, přičemž v § 6 odst. 2 písm. a) je obsažena definice přechodné změny pobytu osob. V § 14 odst. 4 písm. f) však již tato definice není opakována ani na ni není odkazováno. Z hlediska systematického a teleologického výkladu by bylo možné tvrdit, že definice přechodné změny pobytu osob obsažená v § 6 se uplatní i pro týž pojem uvedený v komentovaném ustanovení. Na druhou stranu však lze v případě existence jiného výkladu pojmu "přechodná změna pobytu osob" argumentovat tak, že pokud by zákonodárce zamýšlel definovat přechodnou změnu pobytu osob v § 14 stejně jako v § 6, jistě by na tuto definici v komentovaném ustanovení odkázal, příp. by v § 6 odst. 2 písm. a) uvedl, že tato definice je činěna "pro účely tohoto zákona". Blíže o tom pojednáváme v komentáři k § 39d.

Adresáti právních norem právem mohou poukazovat na nedůslednost zákonodárce a judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, podle níž v pochybnostech při výkladu veřejnoprávní normy je třeba se přiklonit k výkladu příznivějšímu pro jejího adresáta. Obdobně nedůsledný byl zákonodárce i v případě písm. e), když nedefinoval (ani neodkázal na definici uvedenou v jiném ustanovení) dávky sociální péče, na rozdíl od § 6 odst. 2 písm. g).

Podle § 4 odst. 8 zák. o IZS se za stavu nebezpečí složky IZS na území příslušného kraje řídí pokyny toho, kdo vyhlásil stav nebezpečí (tj. hejtmana).

Kromě krizových opatření stanovených v komentovaném ustanovení je možné uložit i jiná opatření, s nimiž počítají další zákony.

Regulační opatření slouží ke snížení spotřeby nedostatkových surovin a výrobků a dodávek služeb nebo k usměrnění spotřeby a dodávek v souladu s krizovými plány v případech, kdy krizová situace nabývá takového rozsahu, že běžné ekonomické nástroje nejsou při zajišťování nezbytných dodávek dostatečně účinné. Regulační opatření mohou být nařízena jen v případě, že účinku s nimi spojeného nelze dosáhnout jinak. Mohou být nařízena jen na nezbytně nutnou dobu. K jejich zrušení musí dojít nejpozději při zrušení krizových stavů (viz § 20 zák. o hosp. opatřeních).

Regulační opatření lze uložit právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě a dle § 21 odst. 1 zák. o hosp. opatřeních v něm může být stanovena povinnost:

Dle § 21 odst. 2 zák. o hosp. opatřeních je pak možno nařídit:

Zde uvedené povinnosti jsou podle § 21 odst. 3 zák. o hosp. opatřeních krizovými opatřeními dle § 3 odst. 2 KriZ. Tato opatření je oprávněn nařídit hejtman (opatření dle § 21 odst. 1 zák. o hosp. opatřeních je rovněž oprávněn nařídit starosta obce s rozšířenou působností na území, pro které byl vyhlášen stav nebezpečí). Za nouzového stavu, za stavu ohrožení státu a za válečného stavu může hejtman nebo starosta obce s rozšířenou působností v území, pro které byl vyhlášen krizový stav, nařídit opatření uvedená v odstavcích 1 a 2, pokud již taková opatření nenařídila vláda (srov. § 21 odst. 5 zák. o hosp. opatřeních).

Hejtmanovi jsou svěřena určitá mimořádná oprávnění (i povinnosti) zákonem č. 263/2016 Sb., atomovým zákonem, i v případě mimořádné události, při které nemusí být vyhlášen stav nebezpečí (ani jiný krizový stav). Podle § 224 odst. 2 zákona č. 263/2016 Sb., atomového zákona, hejtman ve spolupráci s HZS ČR a OÚORP v případě radiační nehody spojené s podezřením na možný únik radioaktivních látek nebo šíření ionizujícího záření z areálu jaderného zařízení nebo pracoviště se zdrojem ionizujícího záření nebo radiační havárie vzniklé na území kraje v rozsahu své působnosti stanovené jiným právním předpisem neprodleně informuje obyvatelstvo touto radiační mimořádnou událostí dotčené o skutečnostech radiační nehody nebo radiační havárie, krocích, které mají být podniknuty, a opatřeních na ochranu obyvatelstva, která mají být přijata, je-li to v daném případě třeba. Podle § 224 odst. 2 písm. c) zákona č. 263/2016 Sb., atomového zákona, hejtman schvaluje vnější havarijní plán.

V § 5c zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, je stanoveno oprávnění inspektora SZPI, který v krizové situaci může i bez provedené kontroly uložit provozovateli potravinářského podniku opatření podle § 5 odst. 1 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů za účelem odvrácení rizika ohrožení zdraví z potravin nebo tabákových výrobků za podmínky, že byl vyhlášen a trvá stav nebezpečí nebo nouzový stav nebo stav ohrožení státu. Inspektor SZPI tedy za stavu nebezpečí (jakož i za nouzového stavu či za stavu ohrožení státu) za účelem odvrácení rizika může i bez provedené kontroly např. zakázat výrobu zemědělských výrobků nebo potravin či jejich uvádění na trh, zakázat užívání některých prostor pro výrobu zemědělských výrobků nebo jejich uvádění na trh, nařídit zničení nebezpečných zemědělských výrobků nebo potravin, uložit odstranění zjištěných nedostatků, pozastavit uvádění zemědělských výrobků nebo potravin na trh apod.

Podle § 14 zák. o úřednících může úředníkovi nařídit pracovní pohotovost na pracovišti nebo na jiném místě, jestliže je dán předpoklad výkonu práce přesčas, a jen na dobu nezbytně nutnou nepřesahující 400 hodin v kalendářním roce. Podobně i podle § 54 odst. 2 zák. o služ. poměru lze příslušníkovi bezpečnostního sboru nařídit práci přesčas po dobu krizového stavu i nad rozsah 150 hodin, jak je obecně předpokládán v § 54 odst. 1.

V § 3b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, k plnění úkolů obecní policie na území obce, kde je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu, je starosta obce, na jejímž území je krizový stav vyhlášen, oprávněn uzavřít veřejnoprávní smlouvu se starostou jiné obce o poskytnutí strážníků.

Podle § 95 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, v případě mimořádných událostí dle zák. o IZS, nebo je-li vyhlášen krizový stav, je MZdr oprávněno uložit zaměstnancům krajských hygienických stanic s odbornou způsobilostí pro práci ve zdravotnictví (§ 88a) provádění stanovených výkonů zdravotní péče.

Některá opatření a povinnosti vznikají . V § 17 zákona č. 77/2002 Sb., o akciové společnosti České dráhy, státní organizaci Správa železniční dopravní cesty, je stanoveno, že za stavu nebezpečí, stavu ohrožení státu, nouzového stavu nebo válečného stavu je akciová společnost České dráhy povinna zabezpečovat provozování železniční dopravy v souladu s potřebami obrany státu a potřebami systému hospodářských opatření pro krizové stavy. Podle § 18 odst. 3 téhož zákona mohou být akciové společnosti České dráhy uloženy úkoly orgánem krizového řízení, v tomto případě MD dle § 12 KriZ; tyto úkoly je akciová společnost České dráhy povinna bezodkladně splnit.

V § 99 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací je za krizového stavu povinen podle svých technicko-organizačních pravidel zabezpečit bezpečnost a integritu své sítě a interoperabilitu poskytovaných služeb; náležitosti uvedených technicko-organizačních pravidel stanoví Český telekomunikační úřad prováděcím právním předpisem. Podle § 99 odst. 4 téhož zákona je tento podnikatel za krizového stavu povinen bezodkladně informovat ČTÚ o ohrožení nebo narušení bezpečnosti a integrity své sítě a bezpečnosti služeb, včetně přijatých nebo zamýšlených opatření k nápravě a o předpokládaném termínu odstranění příčiny.

Jiné povinnosti naopak ze zákona vyhlášením stavu nebezpečí zanikají. Podle § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, se povinnost provést bezhotovostně platbu, jejíž výše překračuje částku 270 000 Kč, nevztahuje na platby prováděné v době krizového stavu. Vzhledem k definici krizových opatření, jak je uvedena v komentáři k § 6, takové opatření nelze považovat za krizové opatření, neboť zde nedochází k omezení práv a svobod, nýbrž naopak k posílení jejich ochrany.

Dále § 29 písm. c) zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, počítá s obecnou výjimkou, kdy zadavatel není povinen zadat veřejnou zakázku v zadávacím řízení, jde-li o zadávání nebo plnění veřejné zakázky v rámci zvláštních bezpečnostních opatření stanovených jinými právními předpisy a současně nelze učinit takové opatření, které by provedení zadávacího řízení umožňovalo. Nemusí tak jít pouze o krizovou situaci, ale o postup v rámci jiných opatření (zákon č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, je označuje jako bezpečnostní opatření) nejen podle KriZ, ale i zák. o IZS či zákona o hospodářských opatřeních pro krizové stavy. Odborná literatura k tomu výstižně uvádí: "Specifická povaha těchto zvláštních bezpečnostních opatření pak brání realizaci standardního postupu, resp. provedení standardního zadávacího řízení (i s ohledem na možnost provedení opatření). Zejména se pak bude jednat o otázku naléhavosti (časové tísně), kdy splnění veřejnoprávního úkolu (zajištění bezpečnosti osob, majetku) formou provedení zvláštního bezpečnostního opatření, podmíněného veřejnou zakázkou, nesnese odkladu." (Podešva, Sommer, Votrubec a kol., Praha, 2016)

Pokud dojde k vyhlášení krizového stavu, přejímají na celém území, pro které je krizový stav vyhlášen, řízení ochrany před povodněmi orgány krizového řízení [srov. § 77 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon)]. Podle § 39 odst. 2 KriZ v případech, kdy je v době povodní vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav, se povodňové komise stávají součástí KŠK a ÚPK součástí ÚKŠ. Povodňové komise jsou zřízeny dle § 77-81 vodního zákona.

Další opatření, byť ne krizové, upravuje zákon č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou. Podle § 2 odst. 1 tohoto zákona došlo-li k narušení základních funkcí zemí v důsledku živelní nebo jiné pohromy, která je mimořádnou událostí, na základě níž byl vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav, může stát poskytnout krajům, obcím, dalším právnickým osobám, s výjimkou právnických osob hospodařících s majetkem státu, a fyzickým osobám státní pomoc na obnovu majetku sloužícího k zabezpečení základních funkcí v území.

K možnosti nasadit AČR, příp. HZS pro zmírnění nebo odvrácení ohrožení způsobeného krizovou situací, příp. k odstranění či zmírnění jejích následků srov. obdobně komentář k § 6.

V odst. 5 je zakotvena subsidiarita krizových opatření stanovených v odst. 3. Krizová opatření dle odst. 3 lze uložit pouze tehdy, pokud nelze tyto činnosti a věci zajistit smluvně proto, že subjekt plnění klade zjevně finančně a časově nevýhodné podmínky nebo plnění odmítne, a přitom hrozí nebezpečí z prodlení. Tento pokus o smluvní zajištění činností a věcí by měl být proveden s nabídkou adekvátní odměny smluvní protistraně. Teprve v případě neúspěchu lze přistoupit k uložení krizového opatření dle odst. 3.

V odst. 6 je zakotvena pravomoc (i povinnost) hejtmana zajišťovat provádění vládou (v době nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu) stanovených krizových opatření v podmínkách kraje, tedy konkretizovat krizová opatření tak, aby byla co nejúčinnější ve specifických podmínkách toho kterého kraje. Správní úřady se sídlem na území kraje a právnické osoby a podnikající fyzické osoby jsou povinny stanovená krizová opatření splnit. Tím však není dotčena povinnost fyzických osob strpět omezení vyplývající z krizových opatření v době krizového stavu, jak je stanoveno v § 31 odst. 3 písm. c), a plnit další povinnosti stanovené zejména v § 31 odst. 3.

KÚ patří spolu se zastupitelstvem kraje, radou kraje, hejtmanem a zvláštními orgány kraje mezi orgány kraje. KÚ se skládá z ředitele a zaměstnanců kraje, člení se na odbory a oddělení. Plní úkoly v samostatné působnosti uložené mu zastupitelstvem kraje a radou kraje a napomáhá činnosti výborů a komisí rady kraje. Obsáhlejší je však jeho činnost v přenesené působnosti (kromě věcí, které jsou zákonem svěřeny zastupitelstvu kraje nebo zvláštnímu orgánu kraje), a to včetně přezkoumávání rozhodnutí orgánů obcí ve správním řízení (Sládeček, 2013).

HZSK podle § 15 odst. 1 písm. c) zpracovává krizový plán kraje. Jeho aktualizace se pak provádí ve čtyřletých cyklech od jeho zpracování [§ 19 odst. 2 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon)]. K tomu HZSK potřebuje součinnost KÚ, který mu poskytuje zejména informace, podklady, metodickou pomoc a jakoukoliv další součinnost nezbytnou pro zpracování krizového plánu kraje. KÚ poskytuje HZSK přinejmenším údaje dle § 15 odst. 2 a 3. Krizový plán kraje po projednání v BRK schvaluje hejtman [§ 14 odst. 2 písm. c)].

KÚ, stejně jako další orgány a subjekty, je povinen plnit povinnosti stanovené v krizovém plánu kraje.

KÚ podle odst. 2 zřizuje pracoviště krizového řízení, často pojmenované jako Oddělení krizového řízení. To organizačně zpravidla spadá přímo pod kancelář hejtmana.

Pracoviště krizového řízení plní nejrůznější úkoly, např. zajišťuje připravenost kraje a jeho orgánů na řešení krizových situací, posuzuje možná rizika jejich vzniku; vede aktuální přehled spojení s vybranými subjekty krizového řízení; koordinuje v rámci působnosti kraje oblast krizového řízení, krizového a havarijního plánování; metodicky usměrňuje odbory KÚ, zajišťuje jejich spolupráci v oblasti přípravy na krizové situace a při jejich řešení; koordinuje, metodicky řídí a sjednocuje postupy OÚORP v oblasti krizového řízení a k tomu vydává a aktualizuje metodické materiály; organizuje přípravu, stanoví tematiku, zaměření a cíle prověřovacích a taktických cvičení metodických nácviků, spolupracuje na přípravě a provedení cvičení složek IZS kraje; zabezpečuje zpracování stanovené dokumentace a plánů k přípravě na řešení krizových situací a zajišťuje jejich projednání příslušnými orgány kraje; analyzuje vývoj vzniklých krizových situací a navrhuje způsoby jejich řešení; dle pokynů hejtmana při řešení krizových situací zabezpečuje plnění opatření k jejich řešení nebo zmírnění následků a současně zabezpečuje koordinaci složek IZS kraje; shromažďuje, eviduje, využívá a předává oprávněným subjektům data včetně informací nezbytných pro zpracování stanovené dokumentace a plánů k řešení krizových situací; plní funkci sekretariátu BRK, zajišťuje dle pokynů hejtmana přípravu materiálů a podkladů pro jednání BRK, zabezpečuje její průběh a dokladuje hejtmanovi plnění přijatých usnesení; ve spolupráci s věcně příslušnými odbory zajišťuje agendu poskytování finančních náhrad právnickým nebo fyzickým osobám za omezení vlastnického nebo užívacího práva, za poskytnutí věcné nebo osobní pomoci na vyžádání nebo dobrovolné pomoci, resp. náhrady škod, vzniklých při provádění záchranných nebo likvidačních prací nebo při řešení krizových situací; atd. (viz Pardubický kraj: Oddělení krizového řízení. Přenesená působnost. Dostupné na https://www.pardubickykraj.cz/oddeleni-krizoveho-rizeni).

Postavení a úkoly HZS ČR upravuje zákon č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru). HZS ČR je jednotný bezpečnostní sbor, jehož základním úkolem je chránit životy a zdraví obyvatel, životní prostředí, zvířata a majetek před požáry a jinými mimořádnými událostmi a krizovými situacemi. HZS ČR se podílí na zajišťování bezpečnosti ČR plněním a organizováním úkolů PO, ochrany obyvatelstva, CNP, IZS, krizového řízení a dalších úkolů, v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru), a jinými právními předpisy.

HZS ČR při plnění svých úkolů spolupracuje se správními úřady a jinými státními orgány, orgány územní samosprávy a s osobami. HZS ČR pro zabezpečení ochrany obyvatelstva při řešení krizové situace vyhodnocuje ohrožení vyplývající z výskytu nebo šíření chemické látky, směsi nebo přípravku a koordinuje správní úřady při vyhodnocování údajů o výskytu a šíření těchto látek. Za stavu ohrožení státu vyhlášeného v souvislosti se zajišťováním obrany ČR proti vnějšímu napadení nebo za válečného stavu provádí tuto činnost v součinnosti s AČR. V souvislosti s řešením krizové situace může HZS ČR žádat informace související s příčinami, průběhem a následky krizové situace. Při řešení krizové situace HZS ČR může bez souhlasu osoby zpracovávat citlivé údaje, pokud jsou potřebné pro plnění konkrétního úkolu HZS ČR.

HZS ČR je tvořen GŘ HZS, HZSK, záchrannými útvary a školou.

HZSK je organizační složkou státu a účetní jednotkou. Územní obvod HZSK je shodný s územním obvodem VÚSC, v němž má HZSK sídlo. V čele HZSK stojí ředitel. HZSK je správním úřadem s působností v územním obvodu příslušného vyššího územního samosprávného celku pro výkon státní správy ve věcech PO, ochrany obyvatelstva, CNP, IZS a krizového řízení, s výjimkou oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti.

Celkem bylo zřízeno 14 HZSK, a to HZS hlavního města Prahy se sídlem v Praze, HZS Středočeského kraje se sídlem v Kladně, HZS Jihočeského kraje se sídlem v Českých Budějovicích, HZS Plzeňského kraje se sídlem v Plzni, HZS Karlovarského kraje se sídlem v Karlových Varech, HZS Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, HZS Libereckého kraje se sídlem v Liberci, HZS Královehradeckého kraje se sídlem v Hradci Králové, HZS Pardubického kraje se sídlem v Pardubicích, HZS Kraje Vysočina se sídlem v Jihlavě, HZS Jihomoravského kraje se sídlem v Brně, HZS Olomouckého kraje se sídlem v Olomouci, HZS Moravskoslezského kraje se sídlem v Ostravě a HZS Zlínského kraje se sídlem ve Zlíně.

V rámci přípravy na krizové situace a při jejich řešení zákon č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky, organizuje součinnost mezi správními úřady a obcemi v kraji. Bohužel jako řada předpisů z oblasti veřejného práva ani zde krizový zákon neuvádí nic o formě, průběhu apod. takové součinnosti. V tomto ohledu je třeba vycházet z toho, že HZSK je jakýmsi centrem, v němž se soustřeďuje značné množství informací a dokumentů z oblasti krizového řízení. Protože mu krizový zákon přiznává řadu úkolů, jakož i práv a povinností zejména v oblasti shromažďování takových informací a dokumentů, díky nimž má HZSK přehled o rizicích, ohroženích, zdrojích atd. z nejrůznějších oblastí, je jeho povinností takové informace předávat mezi správními úřady a obcemi jak v rámci připravenosti na krizové situace, tak při jejich řešení. Územní správní úřady a orgány obcí, jakož obcí s rozšířenou působností jsou povinny zajistit připravenost na krizové situace a při jejich řešení.

HZSK vede přehled možných zdrojů rizik a provádí analýzy ohrožení. Tato jeho činnost souvisí především se sběrem dat (údajů), které získává podle odst. 3, a se zpracováním krizového plánu kraje. Jak již jsme uvedli v komentáři k předchozímu písm. a), shromažďování příslušných informací umožňuje HZSK mít přehled o možných rizicích a ohroženích.

HZSK zpracovává krizový plán kraje. Za tím účelem HZSK shromažďuje údaje podle odst. 2 a 3 a od orgánů kraje, obcí, OSS, právnických osob, podnikajících fyzických osob a od dalších subjektů, pokud je to nezbytné pro zpracování krizového plánu kraje.

Náležitosti krizového plánu kraje stanoví nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Ten se skládá ze základní části, operativní části a pomocné části. Základní část obsahuje charakteristiku organizace krizového řízení, přehled možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení a přehled právnických osob a podnikajících fyzických osob, které zajišťují plnění opatření vyplývajících z krizového plánu, a dále přehled prvků KI a EKI, pokud se nacházejí na území kraje. Operativní část obsahuje přehled krizových opatření a způsob zajištění jejich provedení, plán nezbytných dodávek zpracovaný podle zákona o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a způsob plnění regulačních opatření podle tohoto zákona, přehled spojení na subjekty podílející se na připravenosti na krizové situace a jejich řešení, rozpracování typových plánů na postupy pro řešení konkrétních druhů hrozících krizových situací identifikovaných v analýze ohrožení a přehled plánů zpracovávaných podle zvláštních právních předpisů využitelných při řešení krizových situací jako např. povodňové plány, plány pro radiační havárie, pandemické plány atd. Pomocná část obsahuje přehled právních předpisů využitelných při přípravě na krizové situace a jejich řešení, zásady manipulace s krizovým plánem, geografické podklady, další dokumenty související s připraveností na krizové situace a jejich řešením a vzor rozhodnutí o vyhlášení stavu nebezpečí.

Předtím, než HZSK zpracuje krizový plán kraje, předloží k projednání BRK zaměření a rozsah krizového plánu kraje, určení osoby odpovědné za koordinaci zpracování krizového plánu kraje, návrh rozdělení odpovědnosti za zpracování podkladů pro dílčí části krizového plánu kraje a harmonogram jeho zpracování, rozsah spolupráce s dalšími subjekty, které se na zpracování krizového plánu kraje podílejí, termín projednání krizového plánu kraje v BRK, pravidla manipulace s krizovým plánem kraje při jeho zpracování a termíny průběžných kontrol a konečně termín zpracování krizového plánu kraje.

Poté, co dojde k takovémuto projednání krizového plánu kraje, HZSK krizový plán zpracuje a předloží jej k projednání BRK. Poté se krizový plán kraje předkládá ke schválení hejtmanovi. Ten jej může schválit, ale také nemusí. V druhém případě vrátí hejtman s připomínkami krizový plán kraje HZSK k doplnění, přepracování atp. Jsme toho názoru, že podle rozsahu a závažnosti připomínek hejtmana bude nutné buď celý proces zpracování krizového plánu zopakovat, nebo jen upravit, doplnit (bude záležet na tom, co takové úpravy a doplnění budou vyžadovat) a znovu předložit k projednání BRK.

HZSK také zpracovává krizový plán obcí s rozšířenou působností, které se nacházejí na území kraje, v jehož obvodu působí příslušný HZSK.

Náležitosti krizového plánu obce s rozšířenou působností také stanoví nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Ten se skládá ze základní části, operativní části a pomocné části. Základní část obsahuje charakteristiku organizace krizového řízení, přehled možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení a přehled právnických osob a podnikajících fyzických osob, které zajišťují plnění opatření vyplývajících z krizového plánu, a dále přehled prvků KI a EKI, které se nacházejí ve správním obvodu obce s rozšířenou působností. Operativní část obsahuje přehled krizových opatření a způsob zajištění jejich provedení, plán nezbytných dodávek zpracovaný podle zákona o hospodářských opatřeních pro krizové stavy a způsob plnění regulačních opatření podle něj, přehled spojení na subjekty podílející se na připravenosti na krizové situace a jejich řešení, rozpracování typových plánů na postupy pro řešení konkrétních druhů hrozících krizových situací identifikovaných v analýze ohrožení a přehled plánů zpracovávaných podle zvláštních právních předpisů využitelných při řešení krizových situací jako např. povodňové plány, plány pro radiační havárie, pandemické plány atd. Pomocná část obsahuje přehled právních předpisů využitelných při přípravě na krizové situace a jejich řešení, zásady manipulace s krizovým plánem, geografické podklady a další dokumenty související s připraveností na krizové situace a jejich řešením.

Stejně jako je tomu u krizového plánu kraje, i před zpracováním krizového plánu obce s rozšířenou působností HZSK předloží k projednání příslušné bezpečnostní radě obce s rozšířenou působností (dále jen "BRORP") zaměření a rozsah krizového plánu obce s rozšířenou působností, určení osoby odpovědné za koordinaci zpracování krizového plánu obce s rozšířenou působností, návrh rozdělení odpovědnosti za zpracování podkladů pro dílčí části krizového plánu obce s rozšířenou působností a harmonogram jeho zpracování, rozsah spolupráce s dalšími subjekty, které se na zpracování krizového plánu obce s rozšířenou působností podílejí, termín projednání krizového plánu obce s rozšířenou působností v její bezpečnostní radě, pravidla manipulace s krizovým plánem obce s rozšířenou působností při jeho zpracování a termíny průběžných kontrol a termín zpracování krizového plánu obce s rozšířenou působností.

Po projednání takovéhoto záměru v bezpečnostní radě příslušné obce s rozšířenou působností HZSK krizový plán obce s rozšířenou působností zpracuje a předloží jej k projednání BRORP. Poté se krizový plán obce s rozšířenou působností předkládá ke schválení jejímu starostovi. Pro schválení, či neschválení krizového plánu obce s rozšířenou působností starostou platí to, co jsme výše uvedli u hejtmana kraje.

Při zpracování krizového plánu obce s rozšířenou působností zpracovatel potřebuje pomoc, především pak informace. Proto krizový zákon ukládá OSS, orgánům ÚSC a právnickým a fyzickým osobám povinnost poskytnout za tímto účelem HZSK nezbytnou součinnost (pomoc). Zejména půjde o poskytnutí údajů uvedených v odst. 3.

HZSK může plnit jen úkoly v rámci působnosti, kterou mu stanoví zákon č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru), KriZ a další zákony v souvislosti s přípravou na krizové situace a jejich řešením. MV může uložit HZSK jen takové úkoly, k nimž je dle § 10 zmocněno. Přitom MV může uložit HZSK jen takové úkoly, které jsou HZSK v oblasti krizového řízení zákonem stanoveny. Jiné úkoly MV nemůže HZSK uložit. Z toho vyplývá, že MV nemůže uložit HZSK plnění takových úkolů, které budou např. souviset s ukládáním povinnosti fyzickým a právnickým osobám, pokud zákon takové oprávnění HZSK nestanoví. MV ale může například uložit HZSK, aby mu poskytl údaje shromážděné podle § 15 odst. 3.

Hejtman a starosta obce s rozšířenou působností mohou HZSK uložit úkoly, ale jen v rozsahu krizového plánu kraje, resp. krizového plánu obce s rozšířenou působností. Pokud tedy v takovém krizovém plánu jsou vymezeny činnosti, které plní HZSK (i v krizovém plánu mohou být uvedeny jen činnosti, které příslušný orgán vykonává v rámci působnosti stanovené mu zákonem), pak hejtman, resp. starosta obce s rozšířenou působností mohou uložit HZSK úkol, který s takovou činností souvisí. Může se jednat například o činnosti týkající se organizování PO pro případ stavu ohrožení státu, zajišťování požární ochrany při živelních pohromách atp.

Na žádost MV předává HZSK údaje, které shromažďuje a eviduje podle § 15 odst. 3. Tyto údaje MV vyžaduje v případě, že jej některé ministerstvo či jiné ÚSÚ o ně požádají [§ 10 odst. 1 písm. k)]. Poskytnout tyto údaje za jiným účelem může HZSK odmítnout, neboť k tomu není oprávněn.

HZSK tyto údaje rovněž poskytuje na žádost hejtmana nebo starosty obce s rozšířenou působností. Tyto údaje hejtman a starosta obce s rozšířenou působností mohou vyžadovat v rámci zákonem jim stanovené působnosti např. v rámci krizového plánování (schvalování krizového plánu kraje, resp. krizového plánu obce s rozšířenou působností) nebo v souvislosti s organizováním činností a nařizování opatření za krizového stavu nebo za stavu nebezpečí na území kraje, resp. ve správním obvodu obce s rozšířenou působností.

V souvislosti s přípravou na krizové situace a jejich řešení může HZSK požádat příslušné správní úřady o poskytnutí údajů, které vedou v základním registru obyvatel, základním registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci, základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, agendovém informačním systému evidence obyvatel, informačním systému cizinců, registru silničních vozidel, centrálním registru silničních vozidel a v registru řidičů. HZSK může žádat jen o údaje, které souvisejí s přípravou na krizové situace a s jejich řešením. To znamená, že HZSK je povinen v žádosti uvést, proč a za jakým konkrétním účelem tyto údaje žádá. Podle našeho názoru v žádosti nestačí uvést jen odkaz na přípravu na krizové situace a jejich řešení, ale HZSK musí uvést konkrétní důvod pro poskytnutí takových údajů. To znamená, že HZSK musí uvést, jak tyto údaje s přípravou na krizové situace a jejich řešením souvisejí. V opačném případě nejen může, ale správní úřad dokonce musí žádost, která nebude obsahovat konkrétní důvod (ne generální odkaz, pod který lze schovat vše), odmítnout.

Na základě tohoto ustanovení může HZSK vyžadovat, shromažďovat a evidovat údaje, které jsou v tomto ustanovení vymezeny. Tyto údaje může HZSK vyžadovat a nakládat s nimi jen za účelem přípravy na krizové situace a jen za účelem jejich použití pro zpracování krizových plánů krajů a obcí s rozšířenou působností. Přestože v úvodu tohoto ustanovení zákon nehovoří o nakládání s takovými údaji, je naprosto zřejmé a logické (tomu ostatně svědčí i dodatková věta tohoto ustanovení), že HZSK s těmito údaji dále nakládá - pracuje ve formě jejich zapracování do krizových plánů.

Orgány kraje, obce, OSS, právnické osoby, podnikající fyzické osoby a další osoby jsou povinny HZSK takové údaje poskytnout. HZSK musí ovšem v žádosti uvést, proč konkrétně a za jakým konkrétním účelem tyto údaje potřebuje. V opačném případě mohou poskytnutí těchto údajů oslovené subjekty odmítnout.

HZSK také musí při vyžádání těchto údajů dodržet omezení vyplývající z § 39f. To znamená, musí osobě, po které žádá zaslání takových údajů, doložit, že tyto údaje nemůže získat z informačních systémů veřejné správy nebo veřejně dostupných zdrojů. Opačný postup by byl nezákonný. Pokud by přesto k němu došlo, bylo by možné se mu bránit žalobou na nezákonný zásah. Žalobu by osoba musela podat do 2 měsíců od okamžiku, kdy byla HZSK požádána o poskytnutí takových údajů.

Takto poskytnuté údaje slouží nejen HZSK pro zpracování krizového plánu kraje a krizového plánu obce s rozšířenou působností, ale slouží i jako podklad ministerstvům a jiným ÚSÚ pro zajištění připravenosti na krizové situace a jejich řešení v mezích jejich působnosti, zejména představují podklad pro zpracování krizových plánů.

Hejtmanovi kraje takové podklady umožňují získat přehled o zdrojích, prostředcích atd., kterých lze využít pro řešení krizových situací (předmět a rozsah činnosti právnických osob a podnikajících fyzických osob v oblasti výroby a služeb, výrobní programy a výrobní kapacity, rozsah zásob surovin, polotovarů a hotových výrobků, počty zaměstnanců a jejich kvalifikace, počty a typy dopravních, mechanizačních a výrobních prostředků ve vlastnictví právnických osob, fyzických osob a druhy vyrobené nebo zachycené přírodní energie, stavby určené k ochraně obyvatelstva při krizových situacích, k zabezpečení záchranných prací, ke skladování materiálu CO a k ochraně a ukrytí obsluh důležitých provozů), poskytují návod na způsob řešení té které krizové situace v závislosti na jejím typu (kapacity zdravotnických, ubytovacích a stravovacích zařízení, uspořádání vnitřních prostorů výrobních objektů, popřípadě jiných objektů důležitých pro řešení krizových situací, vodovody, kanalizace, produktovody a energetické sítě, výměry pěstovaných zemědělských plodin, druhy a počty zemědělských zvířat chovaných právnickými nebo fyzickými osobami) a v neposlední řadě umožňují identifikovat rizika a hrozby, které mohou nastat (např. stav vodních nádrží, množství, složení a umístění vyráběných, používaných nebo skladovaných nebezpečných látek). Námi uvedené členění v závorkách je pouze orientační, v žádném případě závazné.

Údaje získané podle tohoto ustanovení jsou využitelné i pro určení prvku KI a EKI.

HZSK v rámci přípravy na krizové situace a při jejich řešení na žádost obce, právnické osoby nebo fyzické osoby jim poskytuje informace ohledně charakteru možného ohrožení, které může vést ke vzniku krizové situace, ohledně krizových opatření, která budou nařízena v závislosti na typu (charakteru) krizové situace, a jak budou tato krizová opatření realizována.

Poskytnutí těchto informací pro obec je důležité, neboť starostové obcí a starostové obcí s rozšířenou působností zajišťují připravenost své obce nebo správního obvodu obce na řešení krizových situací a provedení stanovených krizových opatření ve svých správních obvodech. Tyto informace představují rovněž důležitý podklad schválení a provádění krizového plánu ve správním obvodu obce a obce s rozšířenou působností.

Stejně tak důležité jsou pro právnické osoby nebo fyzické osoby, protože tyto (u fyzických osob platí pro podnikající fyzické osoby) jsou povinny na výzvu podílet se na zpracování krizových plánů, mohou zajišťovat plnění opatření podle krizových plánů, a dokonce jim může být uložena povinnost zpracovat plán krizové připravenosti, který upravuje přípravu právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby na řešení krizových situací.

Určitým vodítkem pro činnost HZSK z hlediska jeho úkolu vytvářet podmínky pro činnost KŠK a KŠORP je směrnice MV č. j. MV-117572-2/PO-OKR-2011 ze dne 24.11.2011, kterou se stanoví jednotná pravidla organizačního uspořádání krizového štábu kraje, krizového štábu obce s rozšířenou působností a krizového štábu obce. Protože působnost stanovená krizovým zákonem hejtmanovi a starostovi obce s rozšířenou působností je přenesenou působností a hejtman je zřizovatelem KŠK a starosta obce s rozšířenou působností je zřizovatelem KŠORP, je tato směrnice závazná [srov. § 30 písm. b), bod 1. krajského zřízení a § 61 odst. 2 písm. b), bod 1.]. Přitom ale platí, že směrnice nesmí orgánům kraje a obcí ukládat povinnosti, pokud nejsou zároveň stanoveny zákonem. Podmínkou platnosti směrnice je její publikace ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí. Směrnice MV č. j. MV-117572-2/PO-OKR-2011 ze dne 24.11.2011 byla publikována Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí, ročník 9, částka 6 ze dne 30. listopadu 2011.

Směrnice např. uvádí, že zástupce HZSK, který je členem stálé pracovní skupiny, zajišťuje mimo jiné vzájemnou komunikaci stálé pracovní skupiny s příslušným operačním a informačním střediskem integrovaného záchranného systému. Dále např. směrnice uvádí, že pokyn předsedy krizového štábu k jeho svolání může realizovat operační a informační středisko IZS. Pracoviště krizového štábu, resp. vhodné předem připravené prostory se mohou nacházet např. v sídle HZSK. Zasílání dokumentů a spolupráce mezi KŠK a ÚKŠ probíhá prostřednictvím příslušných operačních a informačních středisek IZS. KŠK prostřednictvím takovéhoto střediska zasílá MV hlášení o vývoji krizové situace.

Z hlediska případných povinností, jak mají krizové štáby postupovat, a které jsou uvedeny v této směrnici, je třeba vycházet ze skutečnosti, že se jedná jen o doporučující (vhodné) postupy. Nelze je totiž brát jako dogma, protože povinnost těmto pracovním orgánům kraje (KŠK) a obcí s rozšířenou působností (KŠORP), jak postupovat, může stanovit jedině zákon a směrnice musí respektovat zákon. Jestliže zákon takové povinnosti nestanoví, nemůže je stanovit ani směrnice, třebaže jde o výkon přenesené působnosti (viz výše).

Evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob vede HZSK ve správním obvodu své působnosti za nouzového stavu a stavu ohrožení státu. Tato evidence se vede v případě, že vláda za těchto krizových stavů nařídí povinné hlášení přechodné změny pobytu osob, přičemž tyto osoby musí opustit místo svého trvalého pobytu, k němuž je nahlášena, a změna tohoto pobytu musí být delší než 3 dny.

HZSK údaje z této evidence předává MV. Žádnému jinému orgánu, složce, úřadu, ale např. ani GŘ HZS není HZSK oprávněn tyto údaje předat. Opačný postup by mohl zakládat porušení ochrany osobních údajů.

Podrobněji se této problematice věnujeme v komentáři k § 39d.

Toto ustanovení upravuje působnost HZSK v souvislosti s vedením evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob, a to za stavu nebezpečí. Tato evidence se vede jen za stavu nebezpečí a vede ji HZSK. Tato evidence se vede v případě, že hejtman kraje za stavu nebezpečí nařídí povinnost hlášení přechodné změny pobytu osob.

Podrobněji se této problematice věnujeme v komentáři k § 39e.

Toto ustanovení bezprostředně souvisí s § 15 odst. 1 písm. c) a d) a odst. 3. Dále souvisí s § 29 odst. 1 a 2.

Podmínkou pro vyžádání součinnosti je to, že HZSK nemůže např. potřebné informace získat jinak (např. postupem dle § 15 odst. 2 z veřejně dostupných zdrojů, registrů, rejstříků, evidencí atd.) a dále že je to nezbytné pro zpracování krizového plánu kraje nebo krizového plánu obce s rozšířenou působností.

KriZ v tomto ustanovení výslovně nehovoří o tom, jakou formou má být součinnost poskytnuta. Z KriZ podle našeho názoru plyne, že tato forma má např. podobu poskytnutí potřebných informací a podkladů.

HZSK musí pečlivě zvážit, jakým způsobem bude součinnost vyžadovat, protože zejména právnické a fyzické osoby se mohou dovolávat ústavněprávní ochrany co do ukládání povinností dle čl. 4 Listiny. Pokud tato podmínka nebude splněna, může právnická nebo fyzická osoba odmítnout poskytnutí součinnosti.

Z uvedeného tedy plyne, že HZSK musí při vyžádání součinnosti doložit, že tato má být poskytnuta za účelem zpracování krizového plánu kraje nebo krizového plánu obce s rozšířenou působností, že poskytnutí této součinnosti je nezbytné (nelze např. požadované informace, podklady a údaje získat jinak) a že forma poskytnutí součinnosti odpovídá zákonu. V opačném případě může dožádaný subjekt poskytnutí součinnosti odmítnout.

Působnost PČR upravuje zákon o Policii ČR. PČR je ozbrojený bezpečnostní sbor a slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy EU nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.

PČR je tvořena policejním prezidiem v čele s policejním prezidentem, útvary PČR s celostátní působností (mezi útvary PČR s působností na celém území ČR patří Kriminalistický ústav Praha, Letecká služba, Národní protidrogová centrála, Služba kriminální policie a vyšetřování, Pyrotechnická služba, Ředitelství služby cizinecké policie, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, Útvar policejního vzdělávání a služební přípravy, Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu, Útvar pro ochranu prezidenta ČR, Útvar pro ochranu ústavních činitelů, Útvar rychlého nasazení, Útvar speciálních činnosti a Útvar zvláštních činností), KŘP a útvary zřízenými v rámci krajského ředitelství PČR (tj. KŘP hl. m. Prahy, KŘP Středočeského kraje, KŘP Jihočeského kraje, KŘP Plzeňského kraje, KŘP Karlovarského kraje, KŘP Ústeckého kraje, KŘP Libereckého kraje, KŘP Královehradeckého kraje, KŘP Pardubického kraje, KŘP kraje Vysočina, KŘP Jihomoravského kraje, KŘP Zlínského kraje, KŘP Olomouckého kraje a KŘP Moravskoslezského kraje). Činnost PČR řídí policejní prezidium.

Zákon o Policii ČR v § 17 stanoví, že PČR spolupracuje s fyzickými a právnickými osobami na prevenci a řešení následků krizových situací na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti. Podle § 20 odst. 1 zák. o Policii ČR se PČR připravuje na plnění úkolů k řešení krizových situací. I přes jistou terminologickou nejednotnost mezi KriZ a zákonem o Policii ČR co do pojmů "vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek" a "vnitřní pořádek a bezpečnost" platí pro PČR to, co jsme uvedli v komentáři k § 10 odst. 2.

Tedy PČR ve spolupráci s ostatními orgány krizového řízení na celostátní a územní úrovni a s ostatními složkami stojícími vně nebo mimo IZS zajišťuje připravenost toho kterého kraje na řešení krizových situací spojených s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem a zodpovídá se z toho MV a hejtmanovi kraje (srov. § 14 odst. 1 a 2). Proto také hejtman kraje jmenuje ředitele KŘP členem BRK a KŠK a policejní prezident je členem ÚKŠ a pravidelně se účastní schůzí BRS. Ostatně PČR je podle § 14 zák. o Policii ČR povinna při plnění svých úkolů spolupracovat s ozbrojenými silami, bezpečnostními sbory a dalšími orgány veřejné správy, jakož i s právnickými a fyzickými osobami. I územní samosprávné orgány patří mezi orgány veřejné správy, ať již vykonávají samostatnou, nebo přenesenou působnost. Navíc v rámci spolupráce je PČR povinna zejména upozorňovat orgány veřejné správy a právnické a fyzické osoby na skutečnosti, které se dotýkají jejich činnosti a mohou vést k ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti. To znamená, že PČR je povinna např. upozornit hejtmana kraje (samozřejmě i MV a podle situace třeba i vládu) na nebezpečí v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku, které hrozí nebo může přerůst v krizovou situaci.

Podle našeho názoru i KŘP lze zařadit mezi územní správní úřady, které vykonávají působnost na území kraje. Policie ČR sice není právnickou osobou; v soukromoprávních vztazích nemůže vystupovat jako nositel práv a povinností. V tomto případě vystupuje ČR. Ve veřejnoprávních vztazích je tomu ovšem jinak a např. z hlediska soudního řádu správního. PČR v postavení správního orgánu může vystupovat jako účastník řízení. Ostatně právní řád ČR svěřuje PČR řadu správních činností na úseku zbraní a střeliva, dopravy, pobytu cizinců atd.

Z hlediska systematiky KriZ podle našeho názoru PČR patří mezi orgány krizového řízení. PČR musí respektovat postavení hejtmana kraje v systému krizového řízení, neboť ten odpovídá za organizaci a funkčnost krizového řízení na území kraje. Na druhou stranu musí hejtman kraje respektovat skutečnost, že PČR je podřízena MV. Současnou právní úpravu v tomto ohledu nepovažujeme za příliš zdařilou, protože se jedná o způsob řízení spíše kompromisní a politický než krizový. Krizová úprava má stát na principu rozhodovacím, neboť limitující veličinou je čas. Tato právní úprava je určena pro osoby, které se nebojí rozhodovat, tj. "pro muže činu" než pro "tzv. muže kompromisů". Na polovičatá řešení nebo neschopnost rozhodnout totiž v krizové situaci nebo při její hrozbě není čas.

Ačkoliv to z KriZ přímo neplyne, je z komentovaného ustanovení zřejmé, že PČR v rámci připravenosti na řešení krizových situací spojených s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem na území příslušného kraje připravuje podklady pro krizový plán kraje a na ústřední úrovni jednak podklady pro krizový plán MV, který slouží potřebám samotného MV, a jednak pro krizový plán v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku ve smyslu působnosti MV dle § 10 odst. 2.

Podrobněji se problematice krizového plánování věnujeme na jiných místech tohoto komentáře. Nicméně ve stručnosti uvádíme, že krizový plán pro oblast vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku se prozatím zabývá narušením zákonnosti velkého rozsahu v souvislosti s hrozbou nebo provedením závažných teroristických akcí, závažným narušením veřejného pořádku nebo nárůstem závažné majetkové a násilné kriminality velkého rozsahu, ohrožením demokratických základů státu extremistickými silami a řešením migrace velkého rozsahu. S ohledem na působnost MV a činnost PČR v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, která je oproti ostatním hrozbám v oblasti krizového řízení nesrovnatelně širší, se tento krizový plán může jevit jako nedostačující. Ovšem nikdo není schopen přesně odhadnout, jaké všechny možné hrozby, jakého charakteru, rozsahu a dopadů se mohou v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti vyskytnout. Zatímco živelní pohromy se nám svým způsobem v té či oné podobě a síle do jisté míry opakují, lidská činnost je díky vědecko-technickému pokroku stále sofistikovanější, zájmy různých společenských vrstev, politických, sociálních, náboženských a kulturních vlivů díky rychlému vývoji natolik proměnlivé, že nelze s jistotou předpovědět, jakým krizovým momentům budeme v místním, regionálním, celostátním, kontinentálním nebo i světovém měřítku čelit.

Toto ustanovení zakládá PČR oprávnění opatřit si údaje o kapacitách zdravotnických, ubytovacích a stravovacích zařízení, o předmětu a rozsahu činnosti právnických osob a podnikajících fyzických osob v oblasti výroby a služeb, výrobních programech a výrobních kapacitách, rozsahu zásob surovin, polotovarů a hotových výrobků, počtech zaměstnanců a jejich kvalifikaci, o počtech zaměstnanců ve výrobních provozech a počtech osob bydlících v místech předpokládané , o množství, složení a umístění vyráběných, používaných nebo skladovaných nebezpečných látek, o množství zadržené vody ve vodních nádržích, o počtech a typech dopravních, mechanizačních a výrobních prostředků ve vlastnictví právnických nebo fyzických osob a druzích vyrobené nebo zachycené přírodní energie, o uspořádání vnitřních prostorů výrobních objektů, popřípadě jiných objektů důležitých pro řešení krizových situací, vodovodech, kanalizacích, produktovodech a energetických sítích staveb určených k ochraně obyvatelstva při krizových situacích, k zabezpečení záchranných prací, ke skladování materiálu civilní ochrany a k ochraně a ukrytí obsluh důležitých provozů a o výměrách pěstovaných zemědělských plodin a druhu a počtu zemědělských zvířat chovaných právnickými nebo fyzickými osobami.

Tyto údaje si může PČR opatřit od HZSK nebo si je může vyžádat přímo od dotčených subjektů. Toto ustanovení navazuje na zák. o Policii ČR, který hovoří o tom, že PČR při plnění svých úkolů mimo jiné spolupracuje i s právnickými a fyzickými osobami, zvláště pak v souvislosti s prevencí a řešením následků krizových situací na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti.

Jelikož podmínkou pro poskytnutí těchto údajů je to, že jsou nezbytné pro zpracování krizových plánů pro přípravu a řešení krizových situací, musí PČR při každé takové žádosti doložit, k jakému účelu tyto údaje potřebuje. Je třeba si uvědomit, že se jedná o poměrně důležité a zpravidla též citlivé údaje týkající se činnosti subjektů, které je mají poskytnout. Tyto údaje mohou být nejen předmětem obchodního tajemství, ale mohou být označeny jako ZS, nebo dokonce jako utajované informace. V takovém případě musí být s příslušnými údaji nakládáno v odpovídajícím režimu.

Pokud PČR tyto údaje vyžádá od HZSK, nemusí již prokazovat podmínku spočívající v nezbytnosti pro zpracování krizových plánů pro přípravu a řešení krizových situací. Jednak tyto údaje již byly získány HZSK, jednak HZSK, který tuto zákonem stanovenou evidenci vede (§ 15 odst. 3), je povinen je poskytnout (srov. § 66 odst. 2 zák. o Policii ČR).

Poskytnuté údaje pak slouží PČR pro potřeby krizových plánů pro oblast veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti. Umožňují PČR mít předem připravené síly a prostředky např. na zajištění bezpečnosti chráněných objektů, prostorů, ale třeba i provozů, na zajištění krátkodobé ochrany osob atd. Stejně tak např. umožňují PČR mít přehled o výrobě, výrobcích a službách, které mohou zajistit pokrytí zvýšených potřeb PČR, zejména pak materiálních, při řešení krizové situace.

Takto poskytnuté údaje je PČR povinna zabezpečit před neoprávněným přístupem, změnou, zničením, ztrátou nebo odcizením, zneužitím nebo jiným neoprávněným zpracováním (srov. § 60 odst. 2 zák. o Policii ČR).

Podle § 66 odst. 1 obecního zřízení jako OÚORP je pro účel výkonu přenesené působnosti označován OÚ, který vedle přenesené působnosti podle § 61 odst. 1 písm. a) obecního zřízení a vedle přenesené působnosti podle § 64 obecního zřízení vykonává v rozsahu jemu svěřeném zvláštními zákony přenesenou působnost ve správním obvodu určeném prováděcím právním předpisem.

Podle § 66 odst. 2 obecního zřízení ORP určuje zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení ORP, konkrétně jeho příloha 2, v níž je obsažen seznam všech obcí s rozšířenou působností. Seznam správních obvodů ORP je pak obsažen ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností.

Starosta ORP odpovídá za zajištění připravenosti správního obvodu ORP na řešení krizových situací. Podobně jako hejtman starosta ORP řídí a kontroluje přípravná opatření, činnosti k řešení krizových situací a činnosti ke zmírnění jejich následků prováděné územními správními úřady s působností ve správním obvodu ORP, orgány obcí, právnickými osobami a fyzickými osobami ve správním obvodu ORP. Starosta ORP tedy má v místě správního obvodu obce s rozšířenou působností jakýsi všeobecný dohled nad přípravou na krizové situace, jakož i nad jejich zvládáním.

Starosta ORP zřizuje a řídí BRORP. Předsedou BRORP je starosta ORP, který jmenuje členy této rady (srov. § 24 odst. 3 KriZ). Podle § 24 odst. 4 na jednání BRORP se projednává a posuzuje stav zabezpečení a stav připravenosti na krizové situace ve správním obvodu ORP. Na jednání BRORP mohou být přizvány další osoby, pokud je jejich účast nezbytná k posouzení stavu zabezpečení a stavu připravenosti na krizové situace.

Složení BRORP je blíže upraveno v § 9 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Podle tohoto ustanovení starosta jmenuje členy této rady místostarostu, tajemníka OÚ, příslušníka PČR určeného ředitelem KŘP, příslušníka HZSK určeného ředitelem HZSK, zaměstnance ORP zařazeného do OÚORP, který je zároveň tajemníkem BRORP, a další osoby, které jsou nezbytné k posouzení stavu zabezpečení a stavu připravenosti na krizové situace.

Podle § 8 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), BRORP projednává a posuzuje přehled možných zdrojů rizik a analýzu ohrožení, krizový plán ORP, vnější havarijní plán, pokud je schvalován starostou ORP, finanční zabezpečení připravenosti ORP na mimořádné události nebo krizové situace a jejich řešení ve správním obvodu ORP, závěrečnou zprávu o hodnocení krizové situace v rámci správního obvodu ORP, stav připravenosti složek IZS dislokovaných ve správním obvodu ORP, způsob seznámení obcí, právnických a fyzických osob s charakterem možného ohrožení ve správním obvodu ORP, s připravenými krizovými opatřeními a se způsobem jejich provedení, jakož i další dokumenty a záležitosti související s připraveností správního obvodu ORP na krizové situace a jejich řešení.

Starosta ORP dále organizuje přípravu správního obvodu ORP na krizové situace. Správní obvod ORP tedy musí být organizačně, technicky i materiálně vybaven pro řešení krizových situací. ORP tak kupříkladu schraňuje údaje nezbytné pro přípravu a řešení krizových situací, tj. například údaje dle § 15 odst. 3. ORP by měla dále mít k dispozici nezbytné funkční vybavení, materiál a prostředky pro řešení takových situací.

Ohledně definice krizového plánu viz komentář k § 14. Krizový plán ORP se stejně jako krizový plán kraje skládá ze základní části, operativní části a pomocné části. Jeho náležitosti jsou stanoveny v § 15 ve spojení s § 15c nařízení vlády č. 462/2000 Sb.

Podle § 15 odst. 1 písm. d) KriZ HZSK zpracovává krizový plán ORP; při jeho zpracování vyžaduje v nezbytném rozsahu součinnost OSS, orgánů ÚSC, právnických osob a podnikajících fyzických osob. Jak je stanoveno v § 16 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), HZSK před zpracováním krizového plánu ORP předloží k projednání v BRORP zaměření a rozsah krizového plánu ORP, určení osoby odpovědné za koordinaci zpracování krizového plánu ORP, návrh rozdělení odpovědnosti za zpracování podkladů pro dílčí části krizového plánu ORP a harmonogram jeho zpracování, rozsah spolupráce s dalšími subjekty, které se na zpracování krizového plánu ORP podílejí, termín projednání krizového plánu ORP v BRORP, pravidla manipulace s krizovým plánem ORP při jeho zpracování a termíny průběžných kontrol a termín zpracování krizového plánu ORP.

Jak vyplývá z komentovaného ustanovení, po projednání v BRORP je zapotřebí schválení krizového plánu ORP ze strany starosty ORP. Podobně jako je uvedeno v komentáři k § 14, domníváme se, že starosta ORP je oprávněn neschválit krizový plán ORP a vrátit jej HZSK k přepracování.

Starosta ORP je dále oprávněn od HZSK vyžadovat údaje podle § 15 odst. 3. V tomto ustanovení jsou vyčteny údaje, které je HZSK oprávněn za účelem přípravy na krizové situace vyžadovat, shromažďovat a evidovat. Tyto údaje je starosta ORP oprávněn od HZSK vyžadovat nejen za účelem přípravy na krizové situace, ale i za účelem řešení a zvládání krizových situací.

Starosta ORP zřizuje a řídí KŠORP. Ten je krizovým štábem jak pro území správního obvodu obce (tím zákonodárce patrně myslel pouze samotnou obec, jejímž starostou je starosta ORP), tak i pro území správního obvodu ORP. Takovou formulaci považujeme za nadbytečnou, neboť jestliže se daná obec nachází ve správním obvodu ORP, pak má KŠORP svoji působnost mimo jiné i právě v této obci.

KŠORP se podle § 12 odst. 1 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), svolá starosta ORP v případě, pokud je vyhlášen krizový stav pro celé území státu nebo pro jeho část patřící do působnosti obvodu ORP, pokud je vyhlášen stav nebezpečí pro celé území patřící do obvodu ORP nebo pro jeho část, pokud jej použije ke koordinaci záchranných a likvidačních prací, pokud je k tomu vyzván MV při ústřední koordinaci záchranných a likvidačních prací, pokud jde o úkol prováděný při cvičení orgánů krizového řízení nebo cvičení složek IZS, nebo pokud je tento postup nezbytný pro řešení mimořádné události a není splněna některá z předchozích podmínek.

Podle § 13 odst. 1 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), členy KŠORP jsou členové BRORP a členové stálé pracovní skupiny. Podle § 13 odst. 2 citovaného nařízení členy stálé pracovní skupiny jsou tajemník krizového štábu, pracovníci OÚORP a zástupci základních složek IZS a odborníci s ohledem na druh řešené mimořádné události nebo krizové situace.

Jak vyplývá z § 6, § 7 a § 14 KriZ, za krizové situace může vláda či hejtman nařídit nejrůznější krizová opatření (tato však může za jistých okolností nařídit i MZdr, MD či MPO, viz § 11-12a). Podle písm. b) komentovaného ustanovení starosta ORP zajišťuje za krizové situace provedení stanovených krizových opatření v podmínkách správního obvodu ORP. Za toto zajišťování provedení stanovených krizových opatření je třeba považovat např. pověření strážníků obecní policie dohlížením nad dodržováním stanovených krizových opatření a zvýšeným dohlížením nad ochranou osob, majetku a veřejného pořádku, poskytnutí strážníků jiné obci na základě veřejnoprávní smlouvy dle § 3b zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii apod.

Zajišťování provedení stanovených krizových opatření v podmínkách správního obvodu ORP pochopitelně předpokládá pravidelnou komunikaci a úzkou spolupráci mezi starostou ORP a hejtmanem, popř. dalšími orgány krizového řízení. Starosta ORP je podle písm. c) povinen plnit úkoly stanovené hejtmanem a orgány krizového řízení; za orgány krizového řízení ve smyslu písm. c) pochopitelně nelze považovat veškeré orgány krizového řízení. Jen těžko si lze představit, že by kupříkladu starosta či OÚ jakékoliv obce mohl dávat úkoly starostovi ORP.

Informační a komunikační prostředky jsou takové prostředky, které v rámci krizového řízení umožňují a usnadňují komunikaci zejména mezi jednotlivými orgány krizového řízení. Může jít kupříkladu o prostředky hlasového či datového přenosu informací či jakékoliv jiné prostředky, jež mohou sloužit k tomuto účelu. Pomůcky krizového řízení pak jsou jakési metodické materiály vydávané MV, které mají za cíl vykládat jednotlivá zákonná ustanovení a koordinovat postup orgánů krizového řízení. Jedná se kupříkladu o pomůcku krizového řízení Ministerstva vnitra č. j. MV-55649-20/PO-OKR-2013 ze dne 23.10.2013 o stanovení jednotných pravidel evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob a evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí podle § 39d a § 39e KriZ. Pomůcky krizového řízení však nikdy nesmí ukládat povinnosti fyzickým či právnickým osobám. Dále nemohou stanovit pravomoci orgánům veřejné moci. Povinnosti jim mohou ukládat jen tehdy, pokud jim tyto povinnosti ukládá zákon.

Úkoly starosty ORP plní na území hlavního města Prahy starosta městské části. To je dáno specifickým postavením Prahy dle zák. o hl. m. Praze. Primátor hlavního města Prahy má postavení hejtmana, srov. § 72 odst. 3 písm. g) zák. o hl. m. Praze či § 3 odst. 3 KriZ. Úkoly starostů ORP tak plní starostové městských částí, přičemž území těchto městských částí je vymezeno Statutem hlavního města Prahy (srov. § 11 odst. 2 zák. o hl. m. Praze). Občanem hlavního města Prahy je státní občan ČR přihlášený k trvalému pobytu v Praze, občanem městské části je pak občan hlavního města Prahy, který je v městské části přihlášen k trvalému pobytu (srov. § 6 zák. o hl. m. Praze).

OÚORP má podobně jako KÚ za úkol připravovat svůj správní obvod (zde správní obvod ORP) na řešení krizových situací.

Ohledně vymezení pojmu ORP viz komentář k § 18. I krizový plán ORP zpracovává HZSK [§ 15 odst. 1 písm. d)]. OÚORP je podle komentovaného ustanovení povinen jak poskytovat HZSK součinnost při zpracování krizového plánu kraje a krizového plánu ORP, tak i plnit úkoly podle krizového plánu ORP. Co se týče úkolů stanovených odst. 1 písm. a) a b), viz podobně komentář k § 14a.

OÚORP podle písm. c) a d) vede evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob a evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí. Evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob [písm. d)], jejímž správcem je MV, se vede za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu (§ 39d odst. 1 KriZ). Podle § 39d odst. 3 údaje o přechodných změnách pobytu osob se zpracovávají po dobu krizového stavu, a je-li to nezbytné, zejména k zajištění zájmů subjektů údajů, i po jeho skončení. Evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí [písm. d)], jejímž správcem je místně příslušný HZSK, se vede za stavu nebezpečí (§ 39e odst. 1 KriZ). Další úprava vedení těchto evidencí je kromě § 39d a § 39e KriZ obsažena v pomůcce krizového řízení Ministerstva vnitra č. j.MV-55649-20/PO-OKR-2013 ze dne 23.10.2013 o stanovení jednotných pravidel evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob a evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí podle § 39d a § 39e KriZ o stanovení jednotných pravidel vedení evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob a evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí. Pomůcka krizového řešení však nesmí ukládat povinnosti, které nevyplývají ze zákona; pomůckou krizového řízení se lze řídit pouze v případě, pokud nepřekračuje meze zákona.

Pojem riziko je spojen s pravděpodobností nebo možností škody. Tímto pojmem se vyjadřuje pravděpodobnost, že vznikne určitý negativní jev, a zároveň i důsledky tohoto jevu (viz Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, Fakulta elektrotechniky a informatiky: Rizika a jejich analýza. Ostrava, 2006, s. 2. Dostupné z: http://feil.vsb.cz/kat420/vyuka/Magisterske%20nav/prednasky/web/RIZIKA.pdf.).

Obecně v České republice existuje nepřeberné množství rizik. Namátkou lze jmenovat např. povodně, přívalové a dlouhotrvající deště, požáry, sněhové a ledové kalamity, větrné poryvy, vichřice, tornáda, období mimořádného sucha, demografická rizika, narušení dodávek potravin a pitné vody, narušení dodávek ropy, epidemie atd. Úkolem OÚORP je vést přehled všech možných zdrojů rizik existujících na území správního obvodu ORP a dále v rámci prevence podle zvláštních právních předpisů odstraňovat nedostatky, které by mohly vést ke vzniku krizové situace.

Za tyto zvláštní předpisy zákonodárce označuje např. zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, či zákon č. 263/2016 Sb., atomový zákon. Tím není vyloučena aplikace dalších zvláštních předpisů, podle nichž má OÚORP v rámci prevence odstraňovat nedostatky, jež mohou vést ke vzniku krizové situace. Např. v § 211 zákona č. 263/2016 Sb., atomový zákon, je stanovena povinnost (mimo jiné) OÚORP pro zajištění ochranných opatření v oboru své působnosti předávat SÚJB a MV podklady pro zpracování národního radiačního havarijního plánu nebo jeho aktualizaci a po jeho schválení jej procvičovat a postupovat podle něj, metodicky řídit a kontrolovat podřízená pracoviště a sjednocovat jejich postupy při zpracování dílčích plánů konkrétních činností vnějšího havarijního plánu, které jim přísluší, podílet se na regulaci ozáření obyvatel z radonu v rámci národního akčního plánu pro regulaci ozáření obyvatel z radonu.

Podobně jako KÚ i OÚORP zřizuje pracoviště krizového řízení pro plnění úkolů podle odst. 1.

Pracoviště krizového řízení ORP kupříkladu zabezpečuje ochranu ZS, jejich evidenci, ukládání, skartaci a manipulaci a kontroluje dodržování zásad pro práci s nimi; zabezpečuje přípravu a provedení krizových opatření v podmínkách obce; zajišťuje součinnost a spolupráci obce s HZSK, PČR, ZZS a ostatními složkami IZS při přípravě a provedení krizových opatření v podmínkách obce, zabezpečuje rozpracování úkolů krizového plánu kraje do krizového plánu ORP; zajišťuje realizaci opatření vyplývajících z krizového plánu ORP; organizuje a zajišťuje činnost bezpečnostní rady a krizového štábu ORP; využívá při plánování krizových opatření a při řešení krizových situací informační systémy krizového řízení; organizuje cvičení k ověření připravenosti obce na řešení krizových situací (viz Město Sokolov: Činnost pracoviště krizového řízení. Dostupné z: http://bezpecne.sokolov.cz/www/script/main.php?ac=stranka&id=204&menu=204).

V praxi se krizovým řízením v rámci OÚORP zabývá jen několik málo pracovníků (často jediný), a to i vedle další své agendy.

Podle odst. 3 úkoly OÚORP plní na území hlavního města Prahy úřad městské části stanovené Statutem hlavního města Prahy. K tomu srov. obdobně komentář k § 18 odst. 4.

V odst. 1 se nachází obdobné obecné ustanovení o zajišťování připravenosti na řešení krizových situací jako v § 14 odst. 1 či k § 18 odst. 1, srov. obdobně komentář k těmto ustanovením.

Zřízení KŠO není na rozdíl od KŠK a KŠORP . Složení KŠO ani obsah jeho činnosti pak nejsou stanoveny ani nařízením vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Starosta obce tedy není vázán žádným právním předpisem, co se týče složení případně zřízeného KŠO. Jestliže se starosta rozhodne pro zřízení KŠO, bylo by podle našeho názoru přesto vhodné, aby jeho složení bylo, pokud možno, podobné jako v případě KŠORP, samozřejmě s přihlédnutím k místním podmínkám, zvláštnostem atp. (srov. § 13 ve spojení s § 9 citovaného nařízení).

Podobně jako starosta ORP i starosta kterékoliv jiné obce je povinen zajišťovat provedení stanovených krizových opatření za krizové situace v podmínkách správního obvodu obce. Může se tak podobně jako u starosty ORP jednat kupříkladu o pověření strážníků obecní policie dohlížením nad dodržováním stanovených krizových opatření a zvýšeným dohlížením nad ochranou osob, majetku a veřejného pořádku, poskytnutí strážníků jiné obci na základě veřejnoprávní smlouvy dle § 3b zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii apod. (srov. komentář k § 18 odst. 3). Pro naplnění tohoto ustanovení je nepochybně třeba úzká komunikace a spolupráce mezi jednotlivými OKŘ, jež je přínosná v tom směru, že OKŘ na té nejnižší úrovni (zde starosta obce) mohou orgánům krizového řízení na vyšší úrovni (např. hejtmanovi či vládě) předávat cenné informace se znalostí místních poměrů, což tyto "vyšší orgány" zohlední při rozhodování o konkrétním rozsahu krizových opatření (např. při rozhodování o tom, kde všude má být provedena obyvatelstva). Nadále platí zásada, že všichni (zde na území obce) jsou vázáni krizovými opatřeními a jsou povinni je splnit, a to i v případě, že starosta obce podle komentovaného ustanovení zajistí provedení stanovených krizových opatření v podmínkách správního obvodu obce.

K zabezpečování záležitostí místního pořádku slouží obecní policie; není-li v obci zřízena, lze uzavřít s jinou obcí veřejnoprávní smlouvu, na jejímž základě bude obecní policie jiné obce vykonávat své úkoly i na území té obce, kde obecní policie není zřízena; zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, pak počítá s uzavřením veřejnoprávní smlouvy s jinou obcí ohledně poskytnutí strážníků (viz komentář k § 21a). Mezi pravomoce starosty obce pak patří možnost požadovat po PČR spolupráci při zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku [viz § 103 odst. 1 písm. d) obecního zřízení]. Tato pravomoc starostovi obce náleží nejen za krizového stavu, ale i mimo něj. PČR tak bude povolána k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku vždy, když k takovému zabezpečení nebudou postačovat možnosti obecní policie, ať už zřízené obcí, nebo té, jež plní úkoly na území dotčené obce na základě veřejnoprávní smlouvy.

Podle odst. 2 písm. c) starosta obce dále plní úkoly stanovené starostou ORP a OKŘ při přípravě na krizové situace a při jejich řešení a úkoly a opatření uvedené v krizovém plánu ORP. Starosta obce pochopitelně plní úkoly v souvislosti s krizovým řízením stanovené nejen starostou ORP, ale i dalšími OKŘ (např. vládou, hejtmanem, ministerstvy apod.).

Co se týče odpovědnosti starosty podle odst. 2 písm. d), obdobné ustanovení pro starostu ORP obsahuje § 18 odst. 3 písm. d); srov. komentář k § 18 odst. 3.

Důležitou povinností starosty obce je varování a informování osob nacházejících se na jejím území. To může probíhat a v praxi probíhá nejrůznějšími způsoby, např. obecním rozhlasem, informováním na webových stránkách obce, ve spolupráci s médii, pomocí sociálních sítí; rovněž je možné osobní informování např. zaměstnancem úřadu (třeba i s použitím megafonu) apod. Starosta obce musí zvolit takový způsob či kombinaci takových způsobů, které co nejrychleji a co nejúčinněji v podmínkách konkrétní obce dokážou poskytnout informace obyvatelům obce a dalším osobám nacházejícím se aktuálně na jejím území.

Podle písm. a) je starosta obce rovněž povinen vyrozumět OKŘ. Tímto vyrozuměním se podle našeho názoru může rozumět jak vyrozumění OKŘ o tom, že hrozí nebezpečí (příp. kde a jaké), aby OKŘ se o tomto hrozícím nebezpečí dozvěděly a promítly je do svého rozhodování, tak i vyrozumění OKŘ (zejména hejtmana, popř. vlády) o tom, že varování a informování osob nacházejících se na území obce před hrozícím nebezpečím bylo provedeno, příp. v jakém rozsahu a jakým způsobem.

Činnosti dle písm. a) může provést rovněž HZSK. Proto je třeba uzavřít dohodu s HZSK na tom, který ze subjektů toto varování a informování (jakož i vyrozumění) bude provádět, příp. takové dohody s HZSK uzavírat .

obyvatelstva je krizovým opatřením, jež je nařízeno vládou či hejtmanem. Dojde-li však k nařízení tohoto krizového opatření i pro území obce nebo její části, starosta obce je oprávněn, resp. povinen nařídit evakuaci osob z ohroženého území obce; starosta obce rovněž organizuje evakuaci osob z ohroženého území obce; starosta obce by tak především měl (za pomoci hejtmana, příp. dalších orgánů krizového řízení) zajistit prostory, kam bude osob provedena, potřebné vybavení a prostředky apod.

V písm. b) se objevuje pojem nouzové přežití obyvatelstva. Zabezpečení opatření nouzového přežití představuje souhrn činností a postupů věcně příslušných orgánů, dalších zainteresovaných subjektů a samotných občanů prováděných s cílem minimalizovat negativní dopady mimořádných událostí a krizových situací na zdraví a životy postiženého obyvatelstva. Opatření nouzového přežití navazují na evakuaci obyvatelstva z postiženého území nebo jsou realizována přímo v prostoru mimořádné události nebo v zóně havarijního plánování. Tato opatření jsou rozpracována v Plánu nouzového přežití, který je součástí havarijního plánu kraje [srov. § 10 odst. 2 písm. d) zák. o IZS]. Plán nouzového přežití obyvatelstva obsahuje nouzové ubytování, nouzové zásobování potravinami, nouzové zásobování pitnou vodou, nouzové základní služby obyvatelstvu, nouzové dodávky energií, organizování humanitární pomoci a rozdělení odpovědnosti za provedení opatření pro nouzové přežití obyvatelstva (viz Hasičský záchranný sbor České republiky. Opatření pro nouzové přežití. Dostupné z: http://www.hzscr.cz/clanek/opatreni-pro-nouzove-preziti-558778.aspx.).

Starosta obce podle komentovaného ustanovení organizuje činnost obce v podmínkách nouzového přežití obyvatelstva. Obdobné ustanovení obsahuje rovněž § 16 písm. c) zák. o IZS. Činnost obce v podmínkách nouzového přežití bude velmi specifická. Komentovaným ustanovením lze podle našeho názoru myslet jak organizační zajišťování nouzového přežití obyvatelstva, tak i správu obce přizpůsobenou nastalým podmínkám.

Pod písm. d) se skrývá jakési zbytkové ustanovení, podle něhož starosta obce zajišťuje organizaci dalších opatření nezbytných pro řešení krizové situace. Zákon nespecifikuje, o jaká opatření se má jednat. Podle našeho názoru nemusí jít pouze o organizaci a zajištění provedení nařízených krizových opatření, nýbrž i o jakákoliv další opatření způsobilá efektivně řešit krizovou situaci. Tato opatření však nesmí jít nad rámec zákona a musí být vždy proporcionální. Zpravidla se bude jednat o operativní řešení jednotlivých aktuálních problémů, zajišťování technických prostředků, organizování výpomoci osob pomáhajících se zmírňováním či odstraněním následků krizové situace, zprostředkování komunikace mezi obyvateli obce (a dalšími osobami nacházejícími se na jejím území) a dalšími orgány krizového řízení apod.

Komentované ustanovení zakotvuje pojistku pro případ nečinnosti starosty obce. Hejtman je oprávněn převést výkon oprávnění dle tohoto zákona na osobu, kterou jmenuje zmocněncem. Tímto zmocněncem zpravidla může být jiná osoba např. z rady či zastupitelstva obce, příp. jiná vhodná osoba, pokud možno se znalostí místních poměrů. Pro jmenování zmocněnce nepostačuje sama o sobě prostá nepřítomnost starosty obce, jeho nemoc apod. Pro takové případy zastupitelstvo kromě starosty obce volí dle § 103 odst. 2 obecního zřízení jednoho či více místostarostů. Podle § 104 odst. 1 obecního zřízení starostu zastupuje místostarosta; místostarosta, kterého určí zastupitelstvo obce, zastupuje starostu v době jeho nepřítomnosti nebo v době, kdy starosta nevykonává funkci. Proto teprve v případě, kdy úkoly stanovené KriZ neplní ani starosta, ani zastupitelstvem určený místostarosta, může hejtman přistoupit ke jmenování zmocněnce.

Zmocněnec musí být stanoven na určitou předem stanovenou dobu; podle našeho názoru však nemusí jít pouze o úsek vymezený konkrétním datem ukončení působnosti zmocněnce, nýbrž kupříkladu se může jednat i o jmenování na dobu do ukončení platnosti vyhlášeného krizového stavu.

Hejtman je povinen neprodleně po jmenování zmocněnce o této skutečnosti informovat dotčenou obec a ministra vnitra. Ministr vnitra je oprávněn rozhodnutí hejtmana zrušit; zákon nepředpokládá důvody pro zrušení rozhodnutí o jmenování zmocněnce, patrně však připadají v úvahu toliko dva hlavní důvody - nesplnění podmínek pro jmenování zmocněnce (starosta obce, příp. zastupitelstvem určený místostarosta plní úkoly stanovené tímto zákonem), nebo výběr nevhodné osoby jmenované zmocněncem. Hejtman by proto měl alespoň stručně odůvodnit své rozhodnutí o zrušení rozhodnutí o jmenování zmocněnce, a to s případným pokynem hejtmanovi, aby zmocněncem bezodkladně jmenoval jinou osobu.

Od okamžiku účinnosti rozhodnutí hejtmana o jmenování zmocněnce podle našeho názoru zanikají práva a povinnosti starosty obce stanovené tímto zákonem. Dozví-li se hejtman, že překážka na straně starosty obce pominula a tento je připraven plnit zákonem stanovené úkoly, hejtman je v takovém případě podle našeho názoru povinen bezodkladně zrušit rozhodnutí o jmenování zmocněnce; neučiní-li tak hejtman, rozhodnutí o jmenování zmocněnce by měl zrušit ministr vnitra.

Právní úprava v písm. a) představuje další obecné ustanovení týkající se přípravy obce na krizové situace. Zatímco podle § 21 odst. 1 starosta obce připravenost obce na krizové situace zajišťuje (a ostatní orgány obce se na této připravenosti podílí), OÚ přípravu na krizové situace organizuje. Podle našeho názoru se jedná o nedůslednost zákonodárce, přičemž z hlediska systematického a logického výkladu musí platit, že za připravenost i přípravu obce na krizové situace a jejich řešení odpovídá starosta obce, který ve spolupráci s dalšími orgány obce (zejména OÚ) připravenost obce organizuje a zajišťuje; OÚ je pokyny starosty obce v tomto směru vázán. Tato připravenost obce spočívá v dostatečném personálním a materiálním vybavení, jakož i ve strategické přípravě.

OÚ je v rámci krizového řízení podřízen jak starostovi obce, tak i orgánům ORP; v písm. b) tak je výslovně zakotvena povinnost poskytovat OÚORP podklady a informace potřebné ke zpracování krizového plánu ORP. Vzhledem k tomu, že krizový plán ORP zpracovává HZSK, který při jeho zpracování vyžaduje nezbytnou součinnost (mimo jiné) orgánů územních samosprávních celků [viz § 15 odst. 1 písm. d)], vyvolává písm. b) otázku, zda by nemělo stanovit povinnost OÚ poskytovat potřebné podklady a informace přímo HZSK. I písm. b) je proto podle našeho názoru projevem nedůslednosti zákonodárce, jakož i vzájemné nepropojenosti jednotlivých ustanovení KriZ, natožpak jednotlivých ustanovení různých zákonů navzájem.

Domníváme se, že dle zákona jsou přípustné dva postupy. OÚ potřebné podklady a informace buď dle komentovaného ustanovení poskytne OÚORP, jenž si je vyžádá od jednotlivých OÚ a následně je předá HZSK, nebo je poskytne přímo HZSK na základě § 15 odst. 1 písm. d).

K evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob a evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí viz blíže komentář k § 39d a § 39e. Správcem evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob je MV, správcem evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí je místně příslušný HZSK. OÚ vede tyto evidence, pro něž shromažďuje údaje, a předává údaje v ní vedené OÚORP, v jehož obvodu se nachází. OÚORP tyto evidence vede a údaje v nich uvedené předává HZSK, blíže viz komentář k § 19 odst. 1 písm. c) a d).

Úkol svěřený OÚ na základě písm. e), tj. podílení se na zajištění veřejného pořádku, je formulován značně nekonkrétně. Lze jej však chápat zejména jako zakotvení povinnosti OÚ spolupracovat s dalšími orgány při zajišťování veřejného pořádku. Ochrana veřejného pořádku patří do samostatné působnosti obce (srov. § 35 odst. 2 obecního zřízení). Zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku v rámci působnosti obce zajišťuje obecní policie (viz § 1 odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii). Obce, které nezřídily obecní policii, mohou podle § 3a zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, uzavřít s jinou obcí v témže vyšším územně samosprávním celku (kraji) veřejnoprávní smlouvu, na jejímž základě bude obecní policie této obce vykonávat své úkoly na území obcí, jež jsou smluvními stranami této smlouvy. Podle § 3b zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii lze za krizového stavu uzavřít speciální veřejnoprávní smlouvu se starostou jiné obce o poskytnutí strážníků; takovou veřejnoprávní smlouvu může podle našeho názoru s ohledem na naléhavost situace uzavřít i obec, jež má zřízenu obecní policii; jiná obec jí na základě takové veřejnoprávní smlouvy poskytne další strážníky navíc, kteří dočasně (nejdéle do skončení krizového stavu) budou spolu se stávající obecní policií napomáhat k plnění úkolů obecní policie. Strážníci obecní policie, ať již pro danou obec působí na základě kteréhokoliv titulu, jsou povinni podílet se na zajišťování splnění nařízených krizových opatření a na odstraňování či zmírňování následků krizové situace. Starosta obce má dále možnost požadovat po PČR spolupráci při zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku [viz § 103 odst. 4 písm. d) obecního zřízení].

Podobně jako další orgány i OÚ plní úkoly stanovené krizovým plánem ORP; i zde zákonodárce projevil jistou nedůslednost, když v § 19 odst. 1 písm. b) stanoví OÚORP "plnit úkoly podle krizového plánu obce s rozšířenou působností", kdežto v komentovaném ustanovení zákonodárce ukládá OÚ plnit úkoly stanovené krizovým plánem "obce s rozšířenou působností při přípravě na krizové situace a jejich řešení". Jen těžko si lze představit, že by OÚORP tyto úkoly mohl plnit i mimo přípravu na krizové situace a jejich řešení. Komentované ustanovení je tak třeba dle našeho názoru vykládat obdobně jako povinnost OÚORP dle § 19 odst. 1 písm. b). Bylo by však záhodno, aby zákonodárce z důvodu zamezení výkladovým nejasnostem sjednotil svoji terminologii a obdobné povinnosti a úkoly ukládal jasně, srozumitelně a s obdobnými formulacemi.

Komentované ustanovení ukládá OÚ informační povinnost. Ta se týká krizových opatření, jakož i charakteru možného ohrožení. Starosta obce a HZSK pak varují a informují osoby nacházející se na území obce před hrozícím nebezpečím a vyrozumívají OKŘ [viz komentář k § 21 odst. 3 písm. a)]. Z těchto dvou ustanovení lze dovodit, že zatímco OÚ náleží informační povinnost spíše ohledně možného ohrožení a krizových opatření, starostovi obce a HZSK přísluší informovat obyvatelstvo i osoby aktuálně se nacházející na území obce ohledně bezprostředních hrozeb. V praxi může být u konkrétních situací velmi obtížné odlišit, o čem by měl informovat OÚ a o čem HZSK, příp. starosta obce. Proto by všechny tyto instituce měly úzce spolupracovat a v zájmu co nejlepší informovanosti obyvatelstva efektivně koordinovat informování veřejnosti. Není totiž na závadu, dozví-li se veřejnost stejnou informaci opakovaně od různých orgánů; opačná situace, kdy by se veřejnost nějakou podstatnou informaci z důvodu nekoordinování postupu mezi jednotlivými orgány nedozvěděla, však může mít zásadní a fatální následky.

Krizová opatření nařízená vládou či hejtmanem (popř. jiným orgánem, např. MZdr, MD či MPO) je třeba realizovat v podmínkách konkrétní obce. Tyto činnosti dle komentovaného ustanovení zajišťuje starosta obce. Jedná se tak např. o zajištění konkrétních míst, kde má být provedena osob, vytipování a určení konkrétních činností na území obce, pro něž má být nařízena pracovní povinnost či pracovní výpomoc, či určení míst, na která se vztahuje zákaz vstupu, pobytu a pohybu. Starostovi obce tak přísluší konkretizovat již nařízená krizová opatření, jestliže nebyla dostatečně konkretizována orgánem, jenž je nařídil (tj. nejčastěji vládou či hejtmanem), příp. konkretizoval a zajistil jejich provedení v obvodu své působnosti [např. hejtman dle § 14 odst. 6 či starosta ORP dle § 13 odst. 3 písm. b)].

Podle našeho názoru však není možné, aby starosta obce vyhlásil kupříkladu zákaz vstupu na určité místo, pokud nebylo nařízeno krizové opatření zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezeném místě nebo území; taková činnost starosty obce by šla nad rámec již vyhlášených krizových opatření i nad rámec zákona. Oprávnění starosty obce dle komentovaného ustanovení tak lze využít pouze v mezích nařízených krizových opatření.

Pro některá krizová opatření, jejichž provedení je zajišťováno v podmínkách obce, je nezbytné vydat nařízení obce. Nařízení obce je právním předpisem vydávaným obcí v přenesené působnosti, a to na základě zákona a v jeho mezích (srov. čl. 79 odst. 3 ve spojení s čl. 105 Ústavy a § 11 odst. 1 obecního zřízení). Zákon nespecifikuje, za jakých podmínek je nezbytné vydat nařízení obce a kdy nikoliv. To je pochybením zákonodárce; podle našeho názoru nařízení obce se bude vydávat vždy, bude-li obec ukládat konkrétní povinnosti či zakazovat konkrétní činnosti; kupříkladu zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob v konkrétním místě nebo území obec stanoví nařízením obce; ne vždy je však možné i za splnění těchto podmínek stanovit (konkretizovat) krizové opatření ve formě nařízení obce (kupříkladu je-li nutné provést okamžitou evakuaci osob, s ohledem na časovou tíseň a povahu věci tak obec neučiní nařízením). Přitom podle našeho názoru platí, že nařízení obce se stanovením (konkretizováním) krizového opatření lze vydat pouze tehdy, je-li vydáno příslušné krizové opatření. Proto zákaz vstupu do určitých míst obec nemůže vydat (ani nařízením obce), není-li zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezeném místě nebo území nařízen příslušným orgánem (tedy vládou či hejtmanem, podle druhu vyhlášeného krizového stavu) jakožto krizové opatření.

Nařízení obce, stanovící (resp. konkretizující) krizová opatření, tak bude vydáváno nejen na základě zákona a v jeho mezích, ale i v mezích nařízeného krizového opatření. Meze nařízeného krizového opatření (ale pochopitelně ani meze zákona) při vydání nařízení obce nelze překročit.

Vydávat nařízení obce je vyhrazeno radě obce [viz § 102 odst. 2 písm. d) obecního zřízení]. Není-li zřízena rada obce, vydává nařízení obce zastupitelstvo obce (viz § 84 odst. 3 obecního zřízení). Na základě systematického výkladu odst. 1 by bylo možné dospět k závěru, že vydat nařízení obce k provedení krizových opatření by mohl i sám starosta obce. Komentované ustanovení však nestanoví, kdo toto nařízení obce vydá (zda rada obce, příp. zastupitelstvo obce, není-li rada zřízena, nebo starosta obce); obstát by jistě mohl i výklad, že tak může stejně jako u jakéhokoliv jiného nařízení obce učinit pouze rada obce, příp. zastupitelstvo obce za podmínky dle § 84 odst. 3 obecního zřízení. Vzhledem k tomu, že vydat nařízení obce ke KriZ mnohdy nesnese odkladu a často nelze spravedlivě čekat na svolání rady nebo zastupitelstva (na druhou stranu však není v komentovaném ustanovení výslovně zakotvena pravomoc starosty vydat nařízení obce), je třeba zaujmout ten výklad, že nařízení obce dle komentovaného ustanovení vydává rada obce (příp. zastupitelstvo obce, není-li rada obce zřízena); je-li však nebezpečí z prodlení, nařízení obce dle odst. 1 může podle našeho názoru vydat i samotný starosta obce s tím, že rada obce či zastupitelstvo obce, není-li rada zřízena, musí na svém nejbližším zasedání přijaté nařízení obce schválit nebo zrušit. Takové zrušení bude mít účinky .

Podobnou právní úpravu ostatně stanoví ústavní zák. o bezpečnosti ČR v čl. 5 odst. 1 a 3 ohledně vyhlášení nouzového stavu. Tuto právní úpravu lze dle našeho názoru použít analogicky s tím, že v případě komentovaného ustanovení nemůže obstát tam stanovená lhůta pro schválení či zrušení nouzového stavu v trvání 24 hodin dle čl. 5 odst. 3 ústavního zák. o bezpečnosti ČR. Je-li zřízena rada obce, patrně se sejde bez zbytečného odkladu i v řádu několika hodin (srov. § 101 odst. 1 obecního zřízení, podle něhož se rada obce schází podle potřeby). Zastupitelstvo obce se však v době vyhlášení krizového stavu může sejít nejdříve poté, co je informace o místě, době a navrženém programu připravovaného zasedání zastupitelstva obce zveřejněna na úřední desce OÚ po dobu dvou dnů (srov. § 93 odst. 2 obecního zřízení). 24hodinová lhůta, jak je stanovena v čl. 5 odst. 3 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, tak nemůže obstát, a to především u obcí, kde není zřízena rada obce.

Proto máme za to, že nařízení obce dle komentovaného ustanovení je oprávněna vydat rada obce; není-li rada obce zřízena, zastupitelstvo. Je-li však nebezpečí z prodlení, je oprávněn toto nařízení obce vydat starosta obce; rada obce či zastupitelstvo obce, není-li rada obce zřízena, toto nařízení obce musí na svém nejbližším zasedání schválit nebo zrušit. Není-li na nejbližším zasedání příslušného orgánu nařízení obce schváleno, pozbývá další platnosti. Podle našeho názoru zastupitelstvo obce může kdykoliv později vydané nařízení obce zrušit.

Nařízení obce se zveřejní vyvěšením na úřední desce OÚ; tímto okamžikem nabývá účinnosti. Nařízení obce se zveřejní dalšími způsoby v místě obvyklými, tj. např. prostřednictvím místního rozhlasu, místního tisku, televizního a rozhlasového vysílání, internetu (např. na internetových stránkách obce, na nejrůznějších zpravodajských serverech či prostřednictvím sociálních sítí) apod. Vždy je třeba s ohledem na poměry v té které obci zvolit takové způsoby zveřejnění, aby se obyvatelstvo i další osoby nacházející se na území obce co nejdříve a co nejefektivněji dozvěděly o vydaném nařízení obce. Stejným způsobem se postupuje i při vyhlašování změn obsahu již vyhlášeného nařízení obce.

Podle našeho názoru přichází v úvahu i dozor vydáváním a obsahem nařízení obce v přenesené působnosti ve smyslu § 125 obecního zřízení, a to zejména podle jeho odst. 2. Je-li tedy nařízení obce ve zřejmém rozporu s lidskými právy a základními svobodami, KÚ může pozastavit jeho účinnost bez předchozí výzvy ke zjednání nápravy; účinnost nařízení obce je pozastavena dnem doručení rozhodnutí KÚ obci; KÚ v rozhodnutí současně stanoví obci přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy; zjedná-li příslušný orgán obce nápravu ve stanovené lhůtě, KÚ své rozhodnutí o pozastavení účinnosti nařízení obce zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení obce o zjednání nápravy, jehož přílohou je i nařízení obce, kterým byla zjednána náprava. Není vyloučena ani aplikace § 125 odst. 3 a 4 obecního zřízení (tj. ustanovení týkající se přezkumu nařízení obce Ústavním soudem na návrh KÚ, nedojde-li k nápravě ze strany obce ani po uplynutí třicetidenní lhůty); s ohledem na výjimečnost a krátkodobost trvání krizových stavů máme za to, že tato ustanovení se v praxi neuplatní; teoreticky však ani aplikace odst. 3 a 4 není vyloučena, trvá-li vyhlášený krizový stav delší dobu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že znění odst. 2 napovídá tomu, že i obec může nařídit vlastní krizová opatření. Domníváme se však, že obec toto oprávnění nemá. Jednak v žádném ustanovení KriZ ani jiného zákona toto oprávnění obce či jakéhokoliv jejího orgánu není stanoveno, jednak tomuto výkladu napovídá slovo "stanovených" v odst. 2. Na jiných místech totiž zákonodárce pojednává o krizových opatřeních slovem "nařídit" (viz § 6 odst. 1 až 3 či § 14 odst. 3 a 6). Slovo "stanovit" (resp. "stanovených") tak podle našeho názoru nasvědčuje spíše tomu, že obec (resp. starosta obce) je oprávněna pouze konkretizovat jiným orgánem již nařízené krizové opatření ve svých konkrétních podmínkách, nikoliv nařídit krizové opatření nové, tímto jiným orgánem dosud nenařízené; v takovém případě by však toto ustanovení bylo nadbytečné, neboť obdobná pravomoc starosty obce je stanovena v § 21 odst. 2 písm. b). Proto by bylo velmi žádoucí, aby zákonodárce komentované ustanovení upravil tak, aby znělo jasně a nezakládalo nežádoucí možnost vícero výkladů.

Odst. 2 tak podle našeho názoru znamená povinnost obce uhradit ze svého rozpočtu náklady na provedení krizových opatření konkretizovaných obcí; takové ustanovení však považujeme za nelogické, neboť krizové řízení je výkonem státní moci (viz § 39a). I vydání nařízení obce ve smyslu odst. 1 je výkonem státní moci, nikoliv samosprávy; proto shledáváme povinnost obce hradit provedení stanovených krizových opatření v podmínkách obce jako nežádoucí, nesprávné a nespravedlivé.

Závěrem je třeba připomenout, že komentované ustanovení se týká pouze nouzového stavu a stavu nebezpečí. To je podle našeho názoru dalším opomenutím zákonodárce, neboť neumožňuje starostovi obce vydat nařízení obce v podmínkách obce, je-li vyhlášen stav ohrožení státu. K té interpretaci, že by se pravomoc starosty obce dle odst. 1 vztahovala i na stav ohrožení státu, sice lze dojít logickým výkladem (), v komentovaném ustanovení se však výslovně hovoří pouze o nouzovém stavu a stavu nebezpečí, proto je třeba podle našeho názoru trvat na tom, že za stavu ohrožení státu starosta obce tuto pravomoc nemá (takový výklad je plně v souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy); i zde by tak bylo záhodno, aby zákonodárce platnou a účinnou právní úpravu změnil, aby zabránil zjevným výkladovým nejasnostem a odstranil alespoň některé z mnohých nedostatků zákona.

BRK a BRORP mají postavení poradního orgánu jejich zřizovatelů. BRK je zřízena hejtmanem kraje, který ji řídí a která je jeho poradním orgánem. To samé platí o BRORP, kterou zřizuje starosta ORP, jenž ji řídí, a která je jeho poradním orgánem. To znamená, že rozhodující slovo a odpovědnost má hejtman kraje, resp. starosta ORP a ostatní členové těchto bezpečnostních rad vystupují v roli jakýchsi poradců, kteří se ze své činnosti zodpovídají předsedovi bezpečnostní rady.

Předsedou BRK je hejtman kraje jakožto její zřizovatel. Ten také jmenuje další členy BRK. Starosta konkrétní ORP je předsedou konkrétní BRORP. Ti také jmenují další členy BRK a BRORP.

Vláda vydala nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), a které stanoví, že BRK má nejvýše 10 členů. Těmi jsou náměstek hejtmana, který zastupuje hejtmana v BRK kraje v době jeho nepřítomnosti, ředitel KÚ, ředitel KŘ PČR, ředitel HZSK, příslušník AČR určený náčelníkem GŠ AČR, ředitel ZZSK, zaměstnanec kraje zařazený do KÚ, který je zároveň tajemníkem BRK, vedoucí útvaru zdravotnictví KÚ a další osoba, která je nezbytná k posouzení stavu zabezpečení a stavu připravenosti na krizové situace.

Jak jsme mohli zjistit, ne vždy je toto nařízení vlády respektováno co do počtu členů BRK. Například bezpečnostní rada Pardubického kraje, která byla hejtmanem kraje jmenována dne 21.10.2016 pro období 2016-2020, má 12 členů včetně hejtmana. Oproti tomu zase například bezpečnostní rada Olomouckého kraje má 9 členů a dále další 3 osoby účastnící se jednání BRK, a to zástupce GŘC, poradce hejtmana pro ekonomiku a vedoucího odboru tajemníka hejtmana. V tomto vycházíme z aktuálního znění ze dne 9.11.2016. Podle statutu bezpečnostní rady Jihočeského kraje ze dne 30.1.2013 se kromě členů BRK vždy jejího zasedání jako stálí účastníci účastní ředitel KVS SVS pro Jihočeský kraj, ředitel KHS Jihočeského kraje, vedoucí odboru kanceláře hejtmana a tiskový mluvčí kraje a dále ředitel ČEZ, a.s., JE Temelín. Jednání bezpečnostní rady Moravskoslezského kraje se zase krom jejích členů pravidelně účastní ředitel CÚ pro Moravskoslezský kraj, ředitel Krajského ředitelství lesů ČR Frýdek-Místek, ředitel KHS Moravskoslezského kraje a ředitel FÚ pro Moravskoslezský kraj. Jak se ukazuje, potřeby krajů jsou rozličné, což se promítá do obsazení BRK, zejména pak ohledně účasti dalších osob na jejich jednání.

Uvedené nařízení vlády v § 6 dále stanoví obsah činnost BRK. Ta projednává a posuzuje přehled možných zdrojů rizik a analýzu ohrožení, krizový plán kraje, havarijní plán kraje, vnější havarijní plán, pokud je schvalován hejtmanem kraje, finanční zabezpečení připravenosti kraje a složek IZS na krizové situace a jejich řešení na území kraje, návrhy dohod s územními celky sousedního státu o spolupráci při řešení krizových situací s jinými kraji a při poskytování pomoci, stav připravenosti složek IZS v kraji, závěrečnou zprávu o hodnocení krizové situace v kraji, návrh ročního plánu kontrol prováděných v rámci prověřování krizové připravenosti kraje u obcí s rozšířenou působností, obcí, právnických osob a podnikajících fyzických osob a závěrů těchto kontrol, návrh ročního plánu cvičení složek integrovaného záchranného systému a orgánů krizového řízení v kraji a další dokumenty a záležitosti související s připraveností kraje na krizové situace a jejich řešení. Protože BRK je poradním orgánem hejtmana, nemá rozhodovací pravomoc a nemůže ukládat úkoly a povinnosti či jakkoliv do nich zasahovat ve vztahu k jiným osobám, subjektům a orgánům či úřadům. Rozhodovací pravomoc náleží hejtmanovi, který ji může vykonávat toliko na základě zákona (musí mu být zákonem stanovena pravomoc, oprávnění atp.). Je otázkou, zda BRK může ukládat úkoly svým členům, vyjma hejtmana. Kloníme se k názoru, že tak činit může, ale může se jednat jen o úkoly, které náleží do působnosti jejích členů a jím podřízených či řízených orgánů, útvarů a složek. Pokud by tomu tak nebylo, institucionální zakotvení BRK v zákoně a její podrobnější úprava v podzákonném předpise (nařízení) by byla zbytečná.

Zasedání BRK se konají minimálně dvakrát ročně. Organizační a administrativní podmínky pro činnost BRK zajišťuje příslušné pracoviště krizového řízení, což jsou útvary, které jsou zařazené v rámci příslušného KÚ. Zpravidla jimi jsou oddělení či odbory krizového řízení, které jsou v organizační struktuře KÚ převážně součástí útvarů zajišťujících výkon činností hejtmana kraje.

Starosta příslušné ORP je předsedou příslušné BRORP. Ten také jmenuje další BRORP. Podle § 9 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), má BRORP nejvýše 8 členů. Členy BRORP starosta ORP jmenuje místostarostu, tajemníka OÚ, příslušníka PČR určeného ředitelem KŘ PČR, příslušníka HZSK určeného ředitelem HZSK, zaměstnance ORP zařazeného do OÚORP, který je zároveň tajemníkem BRORP, a další osoby, které jsou nezbytné k posouzení stavu zabezpečení a stavu připravenosti na krizové situace.

V této souvislosti si dovolíme uvést pár zajímavostí. Bezpečnostní rada statutárního města Pardubic má jako stálého hosta na svých zasedáních zástupce Krajského vojenského velitelství Pardubice. Statutární město Ostrava má kromě členů ve své bezpečnostní radě ještě stálé účastníky, kteří se zúčastňují zasedání bezpečnostní rady a jimiž jsou člen rady města a zástupce Integrovaného bezpečnostního centra Moravskoslezského kraje.

BRORP projednává a posuzuje přehled možných zdrojů rizik a analýzu ohrožení, krizový plán ORP, vnější havarijní plán, pokud je schvalován starostou ORP, finanční zabezpečení připravenosti ORP na mimořádné události nebo krizové situace a jejich řešení ve správním obvodu ORP, závěrečnou zprávu o hodnocení krizové situace v rámci správního obvodu ORP, stav připravenosti složek IZS dislokovaných ve správním obvodu ORP, způsob seznámení obcí, právnických a fyzických osob s charakterem možného ohrožení ve správním obvodu ORP, s připravenými krizovými opatřeními a se způsobem jejich provedení, další dokumenty a záležitosti související s připraveností správního obvodu ORP na krizové situace a jejich řešení. Ohledně postavení a oprávnění BRORP ukládat úkoly a povinnosti odkazujeme na to, co jsme uvedli k postavení a oprávnění BRK. O rozhodovací pravomoci starosty ORP platí to, co jsme uvedli ve vztahu k rozhodovací pravomoci hejtmana kraje.

Jednání BRORP se uskutečňuje nejméně dvakrát ročně. Organizační a administrativní podmínky pro činnost BRORP zajišťuje příslušné pracoviště krizového řízení, kterým je útvar zařazený v orgánech města, jimiž jsou příslušné magistráty, MÚ nebo ÚMČ. Úlohu těchto pracovišť krizového řízení zpravidla plní odbory či oddělení.

Toto ustanovení uvádí, co se na BRK a BRORP projednává a posuzuje v rámci jejich územní působnosti. Protože BRK a BRORP jsou poradními orgány pro přípravu na krizové situace, projednávají a posuzují stav zabezpečení a stav připravenosti na krizové situace na území kraje, resp. ve správním obvodu ORP. Co BRK a BRORP v souvislosti se zabezpečením a zajištěním připravenosti na krizové situace konkrétně projednávají a posuzují, stanoví nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). V tomto odkazujeme na náš komentář k odst. 2 a 3.

S ohledem na pestrost, ale i závažnost a odbornost nejrůznějších otázek, které mohou BRK a BRORP v rámci své činnosti projednávat, mohou být na jejich jednání přizvány další osoby, jestliže je to nezbytné k posouzení zabezpečení a připravenosti na krizové situace. Proto mohou být na svá jednání příslušná BRK a BRORP přizvat odborníky, specialisty atd. z řad státních institucí, orgánů veřejné správy, ale i soukromé subjekty. Jak jsme výše uvedli, některé kraje či města mají dokonce zřízen institut tzv. stálých účastníků či hostů.

Toto ustanovení je opisem § 4 odst. 1 písm. c), přičemž je pouze rozvedeno o to, že složení a činnost ÚKŠ upravuje jeho Statut, který schvaluje vláda. Současnou podobu Statutu ÚKŠ schválila vláda dne 24.11.2008 usnesením č. 1500. Podle čl. 11 Statutu jednací řád ÚKŠ, jeho změny a doplnění schvaluje BRS. Současný jednací řád ÚKŠ byl schválen usnesením BRS č. 12 ze dne 27.4.2009.

ÚKŠ má nyní 17 členů. Podle charakteru krizové situace předseda vlády jmenuje předsedou ÚKŠ ministra vnitra v případě tzv. nevojenských krizových situací nebo ministra obrany v případě tzv. vojenských krizových situací v případě vyhlášení stavu ohrožení státu v souvislosti se zajišťováním obrany ČR a za válečného stavu.

Jeho dalšími členy jsou náměstci ministra vnitra, ministra obrany, ministra zahraničních věcí, ministra financí, ministra zdravotnictví, ministra průmyslu a obchodu, ministra dopravy a ministra zemědělství, ředitel úřadu MŽP, předseda SSHR, předseda SÚJB, ředitel sekretariátu BRS, policejní prezident ČR, generální ředitel HZS ČR, náčelník GŠ AČR a vedoucí Kanceláře prezidenta republiky.

V případech, kdy jsou nařízena mimořádná veterinární opatření podle zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), a vzniklé ohrožení vede k vyhlášení krizového stavu nebo je v době povodní vyhlášen krizový stav nebo je z důvodu řešení výskytu závažných infekčních onemocnění vyhlášen krizový stav, a kdy je zároveň aktivován ÚKŠ, stávají se ÚPK nebo ÚNK nebo ÚEK součástí ÚKŠ; členové této příslušné komise se stávají členy ÚKŠ, pokud jimi již nejsou, a mají stejná práva a povinnosti jako členové ÚKŠ. V této části Statut vychází z § 39 odst. 1 a 2 KriZ.

Předseda ÚKŠ svolává zasedání ÚKŠ, řídí jeho činnost a odpovídá za ni předsedovi vlády, stanovuje dobu a místo zasedání ÚKŠ, přičemž místo zasedání je zpravidla v předem určeném objektu, v místnostech zajišťujících fyzickou bezpečnost ve smyslu hlavy V. zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Po dohodě s předsedou vlády nebo se členy ÚKŠ může upřesnit, kteří členové ÚKŠ se nemusí zasedání účastnit, pravidelně informuje BRS, popřípadě na pokyn předsedy vlády přímo vládu, o činnosti ÚKŠ, o vývoji situace a o provedených a přijímaných opatřeních.

ÚKŠ máš samozřejmě svého místopředsedu, kterým je náměstek ministra vnitra v případech, kdy je předsedou ÚKŠ ministr vnitra, nebo náměstek ministra obrany v případech, kdy je předsedou ÚKŠ ministr obrany. Místopředseda ÚKŠ řídí činnosti ÚKŠ po dobu nepřítomnosti předsedy ÚKŠ a řídí vedoucího operačního centra a vedoucí odborných pracovních skupin.

Jednotliví členové ÚKŠ zajišťují součinnost s vedením ministerstva nebo jiné složky, kterou ve ÚKŠ zastupují, určují za svou složku odpovědné zástupce do odborných pracovních skupin, zabezpečují uvnitř své složky operativní zpracování a posouzení materiálů připravovaných k projednání ostatními členy ÚKŠ, zajišťují plnění úkolů stanovených v usnesení ÚKŠ ve svých složkách, zabezpečují určení pověřeného zastupujícího pracovníka složky pro případ své výjimečné nepřítomnosti na zasedání ÚKŠ a zajišťují pravidelnou aktualizaci svých kontaktních údajů na operačních centrech MV nebo MO zajišťující monitoring situace a informační podporu.

Jak stanoví zákon, ÚKŠ je pracovním orgánem vlády pro řešení krizových situací. Podle Statutu schváleného vládou je ÚKŠ zařazen do systému BRS a v podstatě je podřízen předsedovi vlády a BRS, jak vyplývá z dalšího komentáře.

ÚKŠ po vyhlášení nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, jakož i při hrozbě vzniku krizové situace nebo při jiných závažných situacích týkajících se bezpečnostních zájmů ČR připravuje návrhy řešení těchto situací. Návrhy na řešení předkládá předseda ÚKŠ na schůzi BRS nebo v případě nebezpečí z prodlení přímo na schůzi vlády.

ÚKŠ dále zabezpečuje operativní koordinaci, sledování a vyhodnocování stavu realizace opatření přijímaných vládou, ministerstvy a jinými správními úřady a orgány územních samosprávných celků k zamezení vzniku nebo k řešení vzniklé krizové situace, nebo jiné závažné situace, a poskytuje podporu činnosti orgánům krizového řízení územních správních úřadů a orgánům územních samosprávných celků.

ÚKŠ dále zejména zabezpečuje operativní součinnost s OKŘ mezinárodních organizací, zabezpečuje posouzení vývoje situace, obsah a přiměřenost opatření přijímaných správními úřady a orgány územních samosprávných celků a informuje BRS, posuzuje, projednává a koordinuje přijímání opatření meziresortního charakteru navrhovaných ministerstvy a připravuje BRS návrhy opatření k řešení situace a podklady pro přijímání rozhodnutí vyžadujících schválení vládou, případně schválení Parlamentem ČR.

O aktivaci ÚKŠ rozhoduje předseda vlády, v době jeho nepřítomnosti v ČR nebo z jiných závažných důvodů první místopředseda vlády nebo jiný předsedou vlády pověřený místopředseda. Návrh na aktivaci ÚKŠ může podat člen vlády. V souvislosti s řešením krizové situace rozhodl předseda vlády, resp. vláda o aktivaci ÚKŠ při rozsáhlých povodních v roce 2002, 2006 a 2013 (viz rozhodnutí předsedy vlády o vyhlášení nouzového stavu č. 373/2003 Sb., rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu č. 121/2006 Sb. a rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu č. 140/2013 Sb.). V souvislosti s krizovou situací vzniklou v důsledku orkánu Kyrill v roce 2007 vláda ÚKŠ neaktivovala (viz rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu č. 11/2007 Sb.).

Podle našeho názoru tzv. aktivace je sporná z hlediska účelu ÚKŠ, který je stanoven přímo zákonem. Ten jednoznačně stanoví, že se jedná o pracovní orgán vlády k/pro řešení krizových situací. Z hlediska zabezpečení vládní agendy a odpovědnosti vlády lze jistě souhlasit s tím, že se vláda snažila najít řešení, na jehož základě ÚKŠ zahajuje svoji činnost. Jsme ovšem toho názoru, že přijaté řešení není šťastné, a dokonce, jak si ukážeme dále, je v rozporu se zákonem. Podle KriZ vláda zřizuje ÚKŠ jako svůj pracovní orgán k/pro řešení krizových situací. Z toho usuzujeme, že k tzv. aktivaci ÚKŠ dochází nejpozději se vznikem krizové situace, a to přímo ze zákona. S tím do jisté míry koresponduje i čl. 2 odst. 1 Statutu ÚKŠ.

Z tohoto hlediska považujeme za nesprávné, a dokonce protiprávní, že vláda v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu č. 11/2007 Sb. rozhodla, že není aktivován ÚKŠ (viz čl. III. odst. 1 cit. rozhodnutí). Podle našeho názoru vláda k takovémuto kroku není oprávněna. Zákon přímo vládě stanovil, jaký orgán a k jakému účelu je povinna zřídit.

Dále lze oprávněně pochybovat o oprávněnosti toho, kdo rozhoduje o aktivaci ÚKŠ. Podle čl. 3 Statutu o aktivaci ÚKŠ rozhoduje předseda vlády, v době jeho nepřítomnosti v ČR nebo z jiných závažných důvodů první místopředseda vlády nebo jiný předsedou vlády pověřený místopředseda. Návrh na aktivaci ÚKŠ může podat člen vlády. S výhradou toho, že k aktivaci ÚKŠ dochází bez dalšího nejpozději vyhlášením nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, je třeba mít na paměti, že ÚKŠ je pracovním orgánem vlády. Předseda vlády ani žádný z jejích místopředsedů ve vládě nezaujímá privilegované postavení. Tomu odpovídá i to, že vláda rozhoduje ve sboru. Tedy pokud má dojít k aktivaci ÚKŠ i v jiných případech, měla by takové rozhodnutí přijmout vláda jako celek.

Podle čl. 2 odst. 2 Statutu ÚKŠ připravuje návrhy řešení i při hrozbě krizové situace nebo při jiných závažných situacích týkajících se bezpečnostních zájmů ČR. Jak již jsme uvedli v komentovaném ustanovení § 4 odst. 1 písm. c), uvozující věta hovoří o tom, co vláda činí při zajišťování připravenosti ČR na krizové situace, při jejich řešení nebo k ochraně KI. Za nešťastné považujeme znění písm. c): "zřizuje Ústřední krizový štáb jako svůj pracovní orgán k řešení krizových situací". Na jedné straně zákonodárce svěří vládě pravomoci a činnosti i při zajišťování připravenosti na krizové situace, což je naprosto samozřejmé, na druhé straně ve vztahu k ÚKŠ výslovně uvádí jen to, že je určen "k řešení krizových situací". Neuvedení tohoto dovětku by dle našeho názoru nevyvolávalo žádné pochybnosti. Jeho uvedení ovšem pochybnosti o tom, kdy je ÚKŠ tzv. aktivní, vyvolává. Za současného stavu lze mít proto vážné pochybnosti o tom, zda ÚKŠ je oprávněn vyvíjet svoji činnost, tedy připravovat návrhy i v jiných případech než při vzniklých (existujících) krizových situacích. Za takto nejasného právního stavu lze proto považovat za šťastnou náhodu, že ÚKŠ je jen pracovním orgánem vlády. Kdyby totiž měl být ÚKŠ nadán pravomocemi vůči osobám a subjektům, stojícím mimo jeho strukturu, bylo by to velmi problematické.

Stejně tak oprávněné pochybnosti vzbuzuje čl. 1 Statutu, podle něhož je zařazen do systému orgánů BRS. Takové zařazení je v rozporu se zákonem (protizákonné) a je překročením pravomoci vlády. Podle zákona je totiž ÚKŠ pracovním orgánem vlády, nikoliv BRS. ÚKŠ se ze své činnosti zodpovídá vládě, nikoliv BRS. Úkoly může ÚKŠ ukládat vláda, nikoliv BRS či jiný orgán.

Z tohoto důvodu předseda ÚKŠ předkládá návrhy k řešení krizových situací, resp. má předkládat přímo vládě, a ne BRS, jak uvádí čl. 2 odst. 2 Statutu. To samé platí nebo má platit o činnosti ÚKŠ jako celku při přípravě návrhů k řešení krizových situací a podkladů pro přijímání rozhodnutí vyžadujících schválení vládou, případně schválení Parlamentem [viz čl. 2 odst. 4 písm. d) Statutu]. Též tato ustanovení Statutu považujeme za odporující zákonu.

Rovněž jako protiprávní shledáváme čl. 5 odst. 1 písm. d) Statutu, podle něhož má předseda ÚKŠ teprve na pokyn předsedy vlády informovat přímo vládu o činnosti ÚKŠ, o vývoji situace a o provedených a přijímaných opatřeních. S ohledem na postavení ÚKŠ jeho předseda žádný takový pokyn předsedy vlády nepotřebuje. Předseda vlády k takovému pokynu není oprávněn, protože ÚKŠ je pracovním orgánem vlády, nikoliv předsedy vlády, který ve vládě nezaujímá žádné výsostné či privilegované postavení. Naopak je povinností předsedy ÚKŠ pravidelně informovat zřizovatele, vládu o vývoji situace a o provedených a přijímaných opatřeních. Vládě je také předseda ÚKŠ odpovědný. Z tohoto důvodu je rovněž rozporný se zákonem čl. 4 odst. 2 Statutu, podle kterého předsedu ÚKŠ jmenuje předseda vlády. Jelikož ÚKŠ je pracovním orgánem vlády a vláda rozhoduje ve sboru, předsedu ÚKŠ podle situace má jmenovat vláda. Podle našeho názoru není nepřijatelné, aby předseda vlády byl v rámci bezpečnostního systému ČR nadán určitými mimořádnými či výsadními pravomocemi, musí tak ale stanovit zákon, nikoliv interní akt řízení. Ten totiž z hlediska postavení ÚKŠ, daného zákonem, toto překračuje, a dokonce celý systém mění, ač k tomu není dána ústavní ani zákonná opora.

Z týchž důvodů považujeme za rozporný se zákonem čl. 11 Statutu, podle něhož Jednací řád ÚKŠ, jeho změny a doplnění schvaluje BRS. Jednací řád ÚKŠ má schvalovat vláda, ne BRS. Paradoxně ale např. čl. 2 odst. 6 Jednacího řádu respektuje zákonné postavení ÚKŠ, když uvádí, že závěry ze zasedání ÚKŠ jsou zpravidla přijímány formou usnesení, o kterých dává předsedající hlasovat, a předkládány jsou formou návrhu materiálu pro schůzi vlády, případně pro jednání BRS. Samozřejmě že předseda ÚKŠ může informovat BRS. Podle našeho názoru je však třeba respektovat postavení ÚKŠ, kdy jeho předseda informuje vládu a ta mu může uložit, aby informoval i BRS.

V souvislosti s postavením ÚKŠ jako pracovního orgánu vlády k/pro řešení krizových situací se musíme pozastavit nad BRS, jejíž činnost je upravena v čl. 9 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR. Podle tohoto ústavního zmocnění: "Bezpečnostní rada státu v rozsahu pověření, které stanovila vláda, připravuje vládě návrhy opatření k zajišťování bezpečnosti České republiky." Krom toho, že BRS stejně jako ÚKŠ je pracovním orgánem vlády, ÚKŠ disponuje zákonným zmocněním pro činnost v určité oblasti, kdežto BRS, byť je zřízena ústavním zákonem, disponuje pouze vládním zmocněním, kteréžto je nižší síly, než je tomu v případě ÚKŠ, který je zřízen běžným zákonem. To znamená, i vláda musí respektovat zákonné zmocnění a nemůže na BRS přenést činnosti, k nimž je určen jiný orgán, nebo dokonce tento orgán podřídit BRS, jak vláda učinila v případě ÚKŠ.

I v tomto případě lze za velmi diskutabilní a rozpornou považovat působnost BRS spočívající v posuzování opatření navrhovaných ÚKŠ a předkládání vládě návrhů na opatření k řešení vzniklé krizové situace [čl. 2 odst. 2 písm. ib) a ic) Statutu BRS]. Je nutno uvést, že Statut BRK schválila vláda dne 9.7.2014 usnesením č. 544 a jeho současné znění bylo novelizováno usnesením vlády č. 793 ze dne 1.10.2014.

Stejně tak shledáváme rozporným čl. 7 odst. 1 písm. b) Statutu BRS, podle něhož ÚKŠ je pracovní orgán BRS pro zabezpečení řešení krizových situací nebo jiných závažných situací týkajících se bezpečnostních zájmů ČR (v gesci ministra obrany v případě vnějšího vojenského ohrožení ČR, při plnění spojeneckých závazků v zahraničí a při účasti ozbrojených sil ČR v mezinárodních operacích na obnovení míru a udržení míru nebo v gesci ministra vnitra v případě ostatních druhů ohrožení ČR, při poskytování humanitární pomoci většího rozsahu do zahraničí a při zapojení ČR do mezinárodních záchranných operací v případě havárií a živelních pohrom). Nejenže nemůže být ÚKŠ pracovním orgánem BRS, jelikož ze zákona je pracovním orgánem vlády, ale nemůže se zabývat jinými situacemi než krizovými situacemi, které se týkají ČR.

Z totožných důvodů považujeme za protiprávní i čl. 11 Statutu BRS, podle něhož Jednací řád ÚKŠ, jeho změny a doplnění schvaluje BRS.

Zasedání ÚKŠ řídí jeho předseda, v době jeho nepřítomnosti místopředseda, případně pověřený člen ÚKŠ. Zasedání ÚKŠ jsou neveřejná. Pracoviště ÚKŠ, tedy místo, kde zasedá ÚKŠ, aktivuje ministerstvo, jehož ministr je předsedou ÚKŠ. Organizační přípravu a materiální vybavení pracoviště Štábu zajišťuje pro ÚKŠ sekretariát. Úlohu sekretariátu plní pověřený útvar ministerstva, jehož ministr je předsedou ÚKŠ. Podle toho, který z ministrů je předsedou ÚKŠ, tento zasedá v objektu MV nebo objektu MO.

Mimo to má ÚKŠ k dispozici odbornou pracovní skupinu pro koordinaci zabezpečení věcnými zdroji, jejíž pracoviště se nachází v budově SSHR. Vedoucím této skupiny je pověřený zaměstnanec SSHR a členy jsou pověření zaměstnanci ministerstev, jejichž náměstci jsou členy ÚKŠ. Jedná se o stálou odbornou pracovní skupinu. Další takovou pracovní skupinou je skupina, jejímž vedoucím je pověřený zaměstnanec ministerstva, jehož ministr je předsedou ÚKŠ, a členy pověření pracovníci úřadů, jejichž představitelé jsou členy ÚKŠ. Tyto stálé odborné pracovní skupiny zahajují činnost vždy, když ji zahajuje ÚKŠ. Mimo to mohou být dle potřeby zřízeny odborné pracovní skupiny.

Kromě členů ÚKŠ se jeho zasedání mohou zúčastnit představitelé dalších ministerstev, jiných správních úřadů, orgánů ÚSC a další odborníci. O jejich přítomnosti rozhoduje předseda ÚKŠ.

Dále má ÚKŠ k dispozici operační centrum, kterým se rozumí pracoviště MV nebo MO zajišťující monitoring situace a informační podporu. Společně s odbornými pracovními skupinami operační centrum MV nebo MO zabezpečují pro ÚKŠ zejména monitorování a analýzu vývoje situace, sběr, zpracování, třídění a předávání informací potřebných pro vyhodnocení situace a přijetí rozhodnutí, zpracování analýzy shromážděných informací a podklady pro návrh variant řešení, informační a organizační vazby na ÚV ČR - sekretariát BRS, na krizové štáby ministerstev, ostatních ústředních správních úřadů, správních úřadů s celostátní působností a na územní krizové štáby.

Ze zasedání ÚKŠ se pořizuje zápis, zvukový záznam a informace. Informace jsou výstupy, které jsou distribuovány prostřednictvím operačního centra všem členům ÚKŠ, členům vlády, kteří mají zřízené kontaktní místo (kterým je místo, jež bude na žádost předsedy ÚKŠ schopno do 180 minut od svého vyrozumění operačním centrem zajistit účast kompetentního zástupce úřadu na zasedání ÚKŠ), předsedovi Rady ČTÚ a ředitelům NBÚ a BIS, vedoucím odborných pracovních skupin a krajům. Předseda ÚKŠ může rozhodnout o distribuci takových informací i dalším subjektům.

Zápis ze zasedání ÚKŠ v příloze obsahuje též usnesení, pokud bylo přijato. Jak již jsme uvedli, usnesení obsahuje závěry přijaté ÚKŠ, o kterých dává předsedající hlasovat. Tyto jsou pak předkládány formou návrhu materiálu pro schůzi vlády, případně pro jednání BRS. K přijetí usnesení ÚKŠ je třeba souhlasu nadpoloviční většiny přítomných členu Štábu nebo jejich pověřených zástupců. V případě rovnosti hlasu je rozhodující hlas předsedajícího.

Pokud ÚKŠ usnesením ukládá úkoly, může tak činit jen vůči svým členům. Článek 7 Statutu hovoří o tom, že přizvaní představitelé úřadů, kteří nejsou členy ÚKŠ, v takovém případě mimo jiné zajišťují plnění úkolů stanovených v usnesení Štábu ve svých složkách. Podle našeho názoru ale ÚKŠ nemůže ukládat úkoly osobám mimo okruh svých členů. Ze strany těchto osob se tak může jednat o dobrovolné plnění úkolů. Nicméně, při ukládání úkolů musí ÚKŠ respektovat skutečnost, že jeho členové mohou vykonávat (plnit) úkoly jen v mezích své zákonné působnosti a způsobem, který stanoví zákon. To znamená, že ÚKŠ nemůže úkol, který spadá do působnosti MZdr, uložit provést MPO a obráceně. Rovněž ÚKŠ tak nemůže určit, jakým způsobem má být úkol proveden. Pokud má být úkol splněn např. vydáním vyhlášky, musí existovat zmocnění a musí to provést ÚSÚ, do jehož působnosti daná problematika spadá.

KŠK a KŠORP jsou pracovními orgány, které svým zřizovatelům pomáhají řešit krizové situace. Zřizovatelem KŠK je hejtman kraje, který také jeho činnost řídí a je za ni odpovědný. Zřizovatelem KŠORP je starosta ORP. Ten řídí jeho činnost a je za ni odpovědný. KŠORP se zřizuje pro území správního obvodu ORP, přičemž současně plní úlohu KŠ pro území správního obvodu obce. To znamená, že tento KŠORP je krizovým štábem nejen této ORP a pro její území, ale současně je krizovým štábem pro její správní obvod s rozšířenou působností, tj. pro území, které zahrnuje všechny obce, pro které ORP vykonává správní činnost.

KŠK a KŠORP jsou jen pracovními orgány, které nejsou nadány rozhodovací pravomocí. Tomu nasvědčuje skutečnost, že stejně jako BRK a BRORP ani KŠK a KŠORP nepatří mezi OKŘ. Zatímco OKŘ jsou uvedeny v hlavě II KriZ, tyto poradní orgány a pracovní orgány jsou zařazeny do hlavy III mezi ostatní orgány s územní působností. Ostatně OKŘ není ani ÚKŠ, který je jen pracovním orgánem vlády. Proto také na ÚKŠ ani na KŠK nemohou přejít pravomoci např. povodňových komisí (§ 39 odst. 2), které přecházejí na OKŘ (např. vláda a hejtman kraje).

Hejtman jako zřizovatel KŠK je také jeho předsedou a jmenuje jeho členy, jimiž jsou členové příslušné BRK a členové stálé pracovní skupiny. Členy této skupiny jsou tajemník krizového štábu, pracovníci KÚ a zástupci základních složek IZS (tj. HZS ČR, PČR a ZZS) a odborníci s ohledem na druh řešené krizové situace.

Tajemníkem KŠK je tajemník BRK. Organizační a administrativní podmínky pro činnost KŠK zajišťuje příslušné pracoviště krizového řízení. Blíže k tomu odkazujeme na náš komentář k § 24.

KŠK svolává hejtman v případě, že je vládou vyhlášen krizový stav (nouzový stav nebo stav ohrožení státu) pro celé území státu nebo pro jeho část, která se dotýká příslušného kraje, je hejtmanem vyhlášen stav nebezpečí pro celé území kraje nebo jeho část, se hejtman se rozhodne KŠK použít ke koordinaci záchranných a likvidačních prací, je MV vyzván při ústřední koordinaci záchranných a likvidačních prací, je plněn úkol při cvičení OKŘ nebo cvičení složek IZS nebo je to nezbytné pro řešení mimořádné události, aniž by byl vyhlášen krizový stav ani není třeba provádět koordinaci záchranných a likvidačních prací či jejich ústřední koordinaci.

KŠK projednává možnost řešení krizové situace a navrhuje opatření hejtmanovi, a to především na základě podkladů členů BRK a stálé pracovní skupiny KŠK. Stálá pracovní skupina při řešení krizové situace nebo při koordinaci záchranných a likvidačních prací jedná nepřetržitě a připravuje podklady pro jednání KŠK.

Dne 24.11.2011 MV vydalo směrnici č. j. MV-117572-2/PO-OKR-2011, kterou se stanoví jednotná pravidla organizačního uspořádání krizového štábu kraje, krizového štábu obce s rozšířenou působností a krizového štábu obce. Tato směrnice byla publikována ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí, ročník 9, částka 6 ze dne 30. listopadu 2011. Tato směrnice uvádí, jak se KŠK svolává (např. lze použít příslušné operační a informační středisko IZS), jakých prostor lze využít (např. prostor KÚ, HZSK nebo jiný vhodný prostor), jak tyto prostory musí být vybaveny, činnost stálé pracovní skupiny, dokumentace KŠK a spolupráce mezi krizovými štáby.

V souvislosti s činností KŠK, kterou stanoví § 12 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), směrnice Rady 2008/114/ES uvádí, že KŠK na svých zasedáních projednává zejména (i) vývoj a dopady krizové situace, (ii) nasazení sil a prostředků složek IZS, (iii) realizace krizových opatření a opatření ochrany obyvatelstva, (iv) možnost řešení krizové situace a doporučená opatření, (v) způsob zabezpečení požadavků nezbytných pro řešení krizové situace, (vi) návrh rozhodnutí předsedy KŠK, (vii) návrh sdělení pro hromadné informační prostředky, (viii) rozsah škod na veřejném majetku a finanční a ekonomické dopady a (ix) žádost starosty obce o vyhlášení stavu nebezpečí včetně návrhu krizových opatření. Podle potřeby se na KŠK projednávají samozřejmě i další věci související s řešením krizové situace. Podle potřeby se hejtmanovi jakožto předsedovi KŠK doporučují ke schválení návrhy nařízení kraje, případně ve výjimečných případech i obecně závazných vyhlášek kraje v přenesené i v samostatné působnosti kraje a návrh rozhodnutí hejtmana na vyhlášení stavu nebezpečí.

Ze zasedání KŠK se pořizuje zvukový záznam a zápis (včetně prezenční listiny), které se ukládají společně se zpracovanými dokumenty.

Podle směrnice Rady 2008/114/ES mezi úkoly stálé pracovní skupiny KŠK patří zejména (i) příprava podkladů pro rozhodovací činnost předsedy KŠK (např. v oblasti ochrany obyvatelstva, přípravy a vyhlašování regulačních opatření, ukládání pracovní povinnosti a výpomoci, zabezpečení nezbytných dodávek, vyhlašování a odvolávání krizových stavů) včetně návrhů řešení, sledování, analýza a vyhodnocování průběhu krizové situace, (ii) opatření přijímaných OKŘ, složkami IZS a územními správními úřady, (iii) dokumentování postupů řešení krizové situace, (iv) vedení přehledu o nasazených silách a prostředcích a o ostatních disponibilních silách využitelných pro řešení krizové situace, (v) podpora činnosti hejtmana při koordinaci záchranných a likvidačních prací, (vi) zajištění provedení úkolů ochrany obyvatelstva a dalších úkolů stanovených předsedou KŠK, (vii) operativní součinnost s ostatními krizovými štáby, OKŘ a dalšími subjekty podílejícími se na řešení krizové situace, (viii) organizační zabezpečení informovanosti obyvatelstva a hromadných informačních prostředků, (ix) analýza dopadů krizových opatření v území, pro které byl vyhlášen krizový stav, navrhování jejich změn, (x) vedení evidence finančních nákladů souvisejících s řešením mimořádné události nebo krizové situace a (xi) organizační zabezpečení materiální, technické a informační podpory nasazeným silám a prostředkům.

Odborná příprava členů KŠK se zabezpečuje zejména formou školení a cvičení. Tato cvičení KŠK nařizuje jeho předseda, a to v případě, pokud během uplynulých 12 kalendářních měsíců KŠK nebyl svolán v souvislosti s cvičením složek IZS nebo při cvičení orgánů krizového řízení nebo v souvislosti s řešením krizové situace.

Starost ORP jakožto zřizovatel KŠORP je jeho předsedou a jmenuje další jeho členy, jimiž podle § 13 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), jsou členové příslušné BRORP a členové příslušné stálé pracovní skupiny. Členy této skupiny jsou tajemník KŠORP, pracovníci OÚORP a zástupci základních složek IZS a odborníci s ohledem na druh řešené krizové situace. Tajemníkem KŠORP je tajemník příslušné BRORP. Organizační a administrativní podmínky pro činnost KŠORP zajišťuje příslušné pracoviště krizového řízení (viz náš komentář k § 24).

KŠORP svolává starosta ORP ve stejných případech, jako je tomu při svolávání KŠK [§ 12 odst. 1 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon)]. KŠORP projednává možnost řešení krizové situace a navrhuje opatření starostovi ORP, a to zejména na základě podkladů členů BRORP stálé pracovní skupiny KŠORP. I v tomto případě platí, že stálá pracovní skupina při řešení krizové situace nebo při koordinaci záchranných a likvidačních prací jedná nepřetržitě a připravuje podklady pro jednání KŠORP.

Podle směrnice MV č. j. MV-117572-2/PO-OKR-2011 ze dne 24.11.2011 se na zasedáních KŠORP projednávají obdobné věci jako na zasedáních KŠK, vyjma žádosti starosty obce o vyhlášení stavu nebezpečí včetně návrhu krizových opatření a návrhu rozhodnutí hejtmana na vyhlášení stavu nebezpečí. Podle našeho názoru ovšem nic nebrání tomu, aby KŠORP např. projednal návrh žádosti starosty obce o vyhlášení stavu nebezpečí a s tím související návrhy krizových opatření a tento návrh posléze zaslal hejtmanovi kraje. Obdobné jsou též úkoly stálé pracovní skupiny KŠORP, jako je tomu u stálé pracovní skupiny KŠK.

KriZ umožňuje rovněž starostovi obce zřídit KŠO [§ 21 odst. 2 písm. a)]. KŠO je pracovním orgánem starosty obce, který je jeho předsedou. Pokud starosta obce KŠO zřídí, pak podle § 14 odst. 2 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), se na jeho činnost a složení přiměřeně použijí § 12 a § 13 tohoto nařízení. To znamená, že nelze např. použít ustanovení o složení bezpečnostní rady, ale lze užít ustanovení o tajemníkovi krizového štábu, pracovnících OÚ, zástupcích základních složek IZS a odbornících s ohledem na druh řešení krizové situace nebo ustanovení o příslušném pracovišti krizového řízení, které zajišťuje organizační a administrativní podmínky pro činnost KŠO. Je tedy na starostovi obce, aby v případě, že se rozhodne zřídit KŠO, k tomu účelu organizačně přizpůsobil organizační strukturu a činnost OÚ (MÚ).

Směrnice MV č. j. MV-117572-2/PO-OKR-2011 ze dne 24.11.2011 v čl. 12 odst. 2 uvádí, že KŠO v rámci připravenosti na řešení krizových situací přiměřeně vykonává činnosti BRORP. Jsme toho názoru, že toto ustanovení lze brát jen jako doporučující, v žádném případě však jako závazné. Směrnice nemůže stanovit to, co neupravuje (nestanoví) zákon ani podzákonný právní předpis; v tomto případě nařízení vlády. Nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), jaksi nepamatuje na tuto situaci. Směrnice dále uvádí, že do KŠO může starosta obce zařadit (jmenovat) osoby nezbytné pro přípravu na krizové situace a jejich řešení a organizovat a členit stálou pracovní skupinu podle místních podmínek a možností obce. V tomto případě bude starosta obce postupovat způsobem, který umožňuje nařízení vlády, jak jsme výše popsali. To znamená, že např. požádá představitele základních složek IZS, aby do KŠO určili své zástupce, a dále podle potřeby požádá zástupce jiných územních správních úřadů (např. orgánů SVS, ochrany veřejného zdraví a hygieny) či jiných složek, subjektů atp. o určení osob (odborníků), které budou členy KŠO.

Územními správními úřady jsou orgány, které na vymezeném území (v tomto případě na území kraje a ORP) vykonávají státní správu i samosprávu.

Podle potřeb a zvláštností daného území a samozřejmě s ohledem na potřeby státu, resp. za účelem zajištění jeho základních funkcí se podle potřeby tyto územní správní úřady zahrnují do příslušných krizových plánů.

Účelem jejich zahrnutí do krizového plánu kraje nebo krizového plánu ORP je zajistit připravenost těchto územních správních úřadů na krizové situace a jejich řešení.

Je-li územní správní úřad zahrnut do krizového plánu kraje nebo do krizového plánu ORP, případně do obou krizových plánů, je povinen zpracovat plán krizové připravenosti.

Náležitosti plánu krizové připravenosti upravuje nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).

Plán krizové připravenosti se skládá ze základní části, operativní části a pomocné části. Základní část obsahuje (i) vymezení předmětu činnosti právnické nebo podnikající fyzické osoby a úkolů a opatření, které byly důvodem zpracování plánu krizové připravenosti, (ii) charakteristiku krizového řízení a (iii) přehled a hodnocení možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení a jejich možný dopad na činnost právnické nebo podnikající fyzické osoby. Operativní část obsahuje (i) přehled opatření vyplývajících z krizového plánu příslušného OKŘ a způsob zajištění jejich provedení, (ii) způsob zabezpečení akceschopnosti právnické nebo podnikající fyzické osoby pro zajištění provedení krizových opatření a ochrany činnosti právnické nebo podnikající fyzické osoby, (iii) postupy řešení krizových situací identifikovaných v analýze ohrožení, (iv) plán opatření hospodářské mobilizace u dodavatelů mobilizační dodávky, (v) přehled spojení na příslušné OKŘ a (vi) přehled plánů zpracovávaných podle zvláštních právních předpisů využitelných při řešení krizových situací jako např. povodňových plánů, plánů v oblasti radiačních a chemických havárií, nákaz atd. Pomocná část obsahuje (i) přehled právních předpisů využitelných při přípravě na mimořádné události nebo krizové situace a jejich řešení, (ii) přehled uzavřených smluv k zajištění provedení opatření, které byly důvodem zpracování plánu krizové připravenosti, (iii) zásady manipulace s plánem krizové připravenosti, (iv) geografické podklady a (v) další dokumenty související s připraveností na krizové situace a jejich řešení.

Územní správní úřad je povinen jednou za čtyři roky od schválení provést souhrnnou aktualizaci plánu krizové připravenosti. Pokud dojde k nějaké změně krizového plánu kraje nebo krizového plánu ORP, která má dopad na obsah plánu krizové připravenosti příslušného územního správního úřadu, je tento úřad povinen okamžitě provést jeho aktualizaci.

Nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), výslovně nestanoví, jak územní správní úřad postupuje při zpracování plánu krizové připravenosti. Toto nařízení vlády v § 18 odst. 1 upravuje způsob zpracování plánu krizové připravenosti právnickou osobou a podnikající fyzickou osobou. Jsme toho názoru, že územní správní úřad může při zpracování plánu krizové připravenosti postupovat podle tohoto ustanovení. To znamená, že dotčený územní správní úřad s HZSK projedná (i) zaměření a rozsah plánu krizové připravenosti zpracovávaného v působnosti územního správního úřadu, (ii) podíl a rozsah spolupráce s dalšími subjekty na zpracování plánu krizové připravenosti a způsob jejího zajištění, (iii) termíny pro průběžnou kontrolu prací, závěrečný termín zpracování plánu krizové připravenosti a (iv) způsob manipulace s plánem krizové připravenosti.

Byť to KriZ výslovně nestanoví, je logické, že plán krizové připravenosti územního správního úřadu schvaluje jeho vedoucí.

Podmínky pro fungování státu po stránce finanční stanoví rozpočtová pravidla (zákon č. 218/2000 Sb.). Například podle § 27 rozpočtových pravidel se pro zajištění rozpočtového hospodaření ke krytí nezbytných a nepředvídaných výdajů vytváří ve státním rozpočtu vládní rozpočtová rezerva. Vládní rozpočtová rezerva se tvoří nejméně ve výši 0,3% výdajů státního rozpočtu na příslušný rozpočtový rok. O použití vládní rozpočtové rezervy rozhoduje vláda a v rozsahu jí určeném ministr financí. O použití vládní rozpočtové rezervy podává vláda zprávu Poslanecké sněmovně ve zprávách o plnění státního rozpočtu. V rámci státního rozpočtu na rok 2017 byla v kapitole "Všeobecná pokladní správa" vytvořena rezerva na řešení krizových situací, jejich předcházení a odstraňování jejich následků v celkové výši 140 mil. Kč.

Podmínky pro fungování ÚSC po stránce finanční stanoví zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů. Za ÚSC se považují obce a kraje. Podle § 16 tohoto zákona mohou ÚSC provádět změnu rozpočtu např. v případě věcných změn, kterými se rozumí změny objektivně působících skutečností ovlivňujících plnění rozpočtu příjmů či výdajů. Změna rozpočtu se provádí rozpočtovým opatřením. Rozpočtovým opatřením je (i) přesun rozpočtových prostředků, při němž se jednotlivé příjmy nebo výdaje navzájem ovlivňují, aniž by se změnil jejich celkový objem nebo schválený rozdíl celkových příjmů a výdajů, (ii) použití nových, rozpočtem nepředvídaných příjmů k úhradě nových, rozpočtem nezajištěných výdajů, čímž se zvýší celkový objem rozpočtu, (iii) vázání rozpočtových výdajů, jestliže je jejich krytí ohroženo neplněním rozpočtových příjmů; tímto opatřením se objem rozpočtu snižuje. Rozpočtové opatření se provádí před provedením rozpočtově nezajištěného výdaje. Po provedení rozpočtově nezajištěného výdaje lze rozpočtové opatření provést pouze např. při živelní pohromě nebo havárii ohrožující životy a majetek.

KriZ ukládá povinnost všem ministerstvům a jiným ÚSÚ, jakož i krajům a obcím každoročně vytvářet ve svých rozpočtech finanční prostředky, které slouží k zajištění jejich připravenosti na krizové situace. Mimoto jsou kraje a obce povinny v rámci svých rozpočtů vytvářet rezervu finančních prostředků, které jsou určeny pro řešení krizových situací a odstraňování jejich následků.

KriZ tak člení rozpočtové prostředky na dvě kategorie. Jednak na rozpočtové (finanční) prostředky určené k zajištění přípravy na krizové situace. Tyto prostředky slouží k personálnímu, technickému, administrativnímu atd. zajištění připravenosti státu, krajů a obcí na krizové situace. Dále pak na rozpočtové (finanční) prostředky určené k řešení krizových situací a odstraňování jejich následků. Tyto rozpočtové prostředky vytvářejí kraje a obce a mohou je použít jen pro řešení krizových situací a odstraňování jejich následků.

Mimoto může být obcím za stanovených podmínek v důsledku krizové situace poskytnuta státní podpora. Podrobněji o tom v komentáři k § 37.

Závazné ukazatele státního rozpočtu stanoví zákon o státním rozpočtu na příslušný rok. Například zákon č. 457/2016 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2017 označuje u kapitoly příslušného ministerstva a ÚSÚ příslušné ukazatele. Jedním z takových ukazatelů je ukazatel nazvaný jako "Zajištění přípravy na krizové situace podle zákona č. 240/2000 Sb.". Tyto ukazatelé pak v souhrnu představují rozpočtovou kapitolu příslušného ministerstva a ÚSÚ. Jedná se tak o celkový objem finančních prostředků, s nímž má ministerstvo nebo ÚSÚ hospodařit v příslušném kalendářním roce.

Výši účelové rezervy finančních prostředků ve státním rozpočtu v kapitole Všeobecná pokladní správa na řešení krizových situací a odstraňování jejich následků navrhuje MF pro projednání s MV. Pro rok 2017 tato rezerva představuje částku 140 mil. Kč.

Jako výjimku KriZ stanoví, že finanční prostředky z této rezervy lze použít i pro řešení mimořádných událostí podle zákona o IZS, a to jen za podmínky, že řešením takové mimořádné události se má předejít hrozbě nebo vzniku krizové situace.

Zákon uvádí, že způsob použití rezervy na řešení krizových situací a odstraňování jejich následků upraví vláda ve svém usnesení ke státnímu rozpočtu na příslušný rok. V souvislosti se státním rozpočtem na rok 2017 vláda přijala dne 21.9.2016 usnesení č. 831, které v příloze č. 1 obsahuje zásady postupu při použití finančních prostředků z účelové rezervy na řešení krizových situací, jejich předcházení a odstraňování jejich následků, vytvořené v kapitole Všeobecná pokladní správa podle KriZ.

Tato účelová rezerva byla určena k pokrytí prvotních nákladů v působnosti ministerstev a jiných ÚSÚ a na území krajů a hl. m. Prahy vzniklých v důsledku krizové situace během vyhlášeného krizového stavu, a to k úhradě nezbytných opatření při jejich řešení, která se netýkala obnovy území podle zákona č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou. Dále vláda stanovila, že výjimečně lze tuto rezervu také použít pro předcházení krizovým situacím, a to ve vazbě zejména na závěry (vyhodnocení) z dříve řešených krizových situací a na zpracované analýzy ohrožení či možné zdroje rizik. Současně vláda zdůraznila, že na poskytnutí finančních prostředků z této rezervy není právní nárok.

Vláda dále určila, že mezi prvotní náklady a nezbytná opatření přijatá v rámci řešení krizové situace, na která lze použít finanční prostředky z rezervy, jsou (i) nouzové přežití - doprava, ubytování a stravování evakuovaných osob, dodávky a nákup pitné vody, možné řešení náhradní dodávky energií apod., (ii) materiál a služby - například nákup nezbytných vysoušečů zdiva, odvlhčovačů, ventilátorů, čerpadel, elektrocentrál a jejich opravy při poničení při krizové situaci, vyprošťovacího zařízení, zdravotnického materiálu, léků a případně i nákup očkovacích látek, dezinfekčních a úklidových prostředků, insekticidních prostředků proti komárům a proti šíření přenosu nákazy z kontaminovaných prostor létajícím a lezoucím hmyzem, na nezbytné ochranné pomůcky, nezbytný nákup a opravy při krizové situaci poničeného zařízení, na nutné stavební a terénní úpravy, provizorní opravy komunikací, odstranění a odvoz stavební sutě a zbytků zničených objektů, odvlhčení a vysoušení objektů, na provizorní přechody a mosty, demolice nebezpečných a život ohrožujících staticky narušených objektů, odstranění a likvidaci překážejících poškozených dřevin, odčerpání vody ze zasažených objektů, likvidaci kadáverů, revize elektroinstalace, revize plynové instalace a rozvodů plynu, posudky statika, monitorování půdy apod., (iii) nezbytné opravy základní infrastruktury území neinvestičního charakteru - nezbytné opravy k obnově dodávek pitné vody, pokud se jedná o jediný zdroj veřejného zásobování pitnou vodou v obci (úpravny pitné vody, vrty, studny, vodovod), na nezbytné opravy čistíren odpadních vod k jejich zprovoznění, na vyšetření vzorků vody před uvedením zdroje pitné vody do provozu, na nezbytné opravy veřejného osvětlení, dodávky energií, nutné provizorní opravy komunikací, přechodů a mostů apod., (iv) náklady Jednotek sboru dobrovolných hasičů, zasahujících na správním území svého zřizovatele i mimo území obce svého zřizovatele, vzniklé při řešení krizové situace, a to pokud jde o náklady na péči o členy Jednotek sboru dobrovolných hasičů (stravování, ubytování, náhradu za ušlý příjem člena Jednotek sboru dobrovolných hasičů apod.) a dále o opravy poškozené techniky, opravy nebo nákup věcných prostředků, pohonných hmot, maziv apod.

Vláda rovněž stanovila, že rezerva může být mimořádně použita též na úhradu výdajů na státní podporu v návaznosti na § 37 odst. 6 a na peněžní náhradu v návaznosti na § 35 odst. 1 až 3. Podrobněji o tom v komentáři k těmto ustanovením.

V souladu s KriZ vláda též stanovila, že výjimečně může být rezerva použita na předcházení krizovým situacím ve vazbě na mimořádnou událost ve smyslu zákona o IZS. Konečně dále lze rezervu použít ve vazbě na závěry z dříve řešených krizových situací.

Vláda v usnesení v příloze č. 1 také stanovila podmínky a způsob uvolňování finančních prostředků z rezervy. Při vyhlášení stavu nebezpečí nebo nouzového stavu vyhlášeného pro území kraje v důsledku mimořádné události budou poskytovány finanční prostředky jako rychlá účelová , zúčtovatelná dle pokynů v rozhodnutí o poskytnutí a v souladu s § 14 rozpočtových pravidel, přičemž žádost o tuto dotaci se podává právě v souladu s tímto ustanovením. Tyto finanční prostředky do výše 10 mil. Kč se odesílají formou státního rozpočtu na bankovní účty postižených krajů.

ÚSÚ nebo kraj může při řešení krizové situace po využití již poskytnuté rychlé účelové a po vyčerpání finančních prostředků rozpočtovaných na řešení krizových situací ve svém rozpočtu požádat během vyhlášeného krizového stavu o uvolnění dalších finančních prostředků z této rezervy. Z důvodu průkaznosti doloží ÚSÚ nebo kraj ve své žádosti tuto skutečnost uvedením vyčerpaných a zasmluvněných (závazkovaných) vlastních finančních prostředků, vyčleněných ve svém rozpočtu pro tento účel. Žádost předloží MV, které ji po posouzení postoupí MF.

Kraj předloží za účelem urychlení řešení a poukázání finančních prostředků MF kopii písemné žádosti adresované MV.

Při vyhlášení nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu nemusí být pro uvolnění finančních prostředků z rezervy na řešení krizových situací dodržen postup ohledně žádosti v těch případech, kdy o poskytnutí finančních prostředků z rezervy na řešení krizových situací rozhodne vláda.

Jestliže má být rezerva použita pro předcházení krizovým situacím za podmínek výše uvedených, ÚSÚ nebo kraj předloží písemnou žádost o poskytnutí finančních prostředků z rezervy na řešení krizových situací MV, které ji po posouzení postoupí MF.

Žádost ÚSÚ nebo kraje musí obsahovat zdůvodnění a vyjádření, že rozpočtované prostředky ÚSÚ nebo kraje již byly vyčerpány, případně o jejich postupném vyčerpávání. Tuto skutečnost ÚSÚ nebo kraj doloží uvedením vyčerpaných a zasmluvněných (závazkovaných) vlastních finančních prostředků, vyčleněných ve svém rozpočtu pro tento účel.

Dále žádost musí obsahovat informaci o kvalifikovaném odhadu finančních nákladů, na co budou prostředky použity, a o požadované výši. Žádost podepisuje ten, kdo je oprávněn za ÚSÚ nebo kraj jednat.

MV posoudí žádost po formální, věcné a finanční stránce včetně oprávněnosti a přiměřenosti požadavku ÚSÚ a kraje. Pokud žádost splňuje podmínky pro uvolnění finančních prostředků z rezervy na řešení krizových situací, předloží žádost se svým stanoviskem MF. Po prověření příslušných podkladů žádosti a jejím posouzení a v návaznosti na výši vytvořené rezervy na řešení krizových situací MF může rozhodnutím ministra uvolnit žadateli finanční prostředky formou účelové ze státního rozpočtu. O uvolnění informuje MV.

Za řádné použití finančních prostředků poskytnuté odpovídá žadatel, tj. příslušný ÚSÚ nebo kraj. Za tím účelem je ÚSÚ nebo kraj povinen zajistit kontrolu použití finančních prostředků podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě. Tuto kontrolu provádějí MF a finanční úřady.

Po vyčerpání rezervy může MF na řešení krizových situací k plnění schválených žádostí použít v souladu s rozpočtovými pravidly vládní rozpočtovou rezervu, a to do výše stanovené usnesením vlády. Materiál pro jednání vlády připravuje MF.

Příprava na krizové situace a zvláště pak řešení krizové situace vyžaduje rychlý a bezchybný přenos informací. K tomu účelu mají sloužit zvláštní informační systémy. V tomto případě informační systémy krizového řízení.

Jedná se o ustanovení, které doposud nenašlo jednotný systém. Naopak, předpokládá existenci systémů, které užívají různé orgány či úřady pro své potřeby. Přitom ovšem informace obsažené v těchto systémech mohou sloužit a také slouží potřebám ostatních orgánů krizového řízení, jak uvádíme dále.

V rámci SSHR existují informační systémy pro podporu HOPKS, jejichž cílem je především zajištění informací o věcných zdrojích potřebných k pokrytí nezbytných dodávek. Snahou SSHR je, aby tyto informační systémy poskytovaly orgánům krizového řízení informační nástroje na podporu plánovacích a rozhodovacích procesů v oblasti zajišťování věcných zdrojů pro řešení krizových situací.

V této souvislosti má SSHR vybudovaný informační systém ARGIS, který je určen k zabezpečení informační podpory plánovacích a rozhodovacích procesů OKŘ od úrovně ORP přes orgány krajů až po ÚSÚ v oblasti zajišťování věcných zdrojů pro řešení krizových situací. ARGIS je primárně určen především pro systém nouzového hospodářství s důrazem na zpracování Plánu nezbytných dodávek, systém hospodářské mobilizace s důrazem na tvorbu a zpracování související plánovací dokumentace, zpřístupnění vybraných informací o státních hmotných rezervách určeným orgánům krizového řízení, evidenci věcných zdrojů v majetku státu s právem hospodařit příslušnému ÚSÚ a vedení evidence objektů z hlediska jejich užitných vlastností a atributů jejich vlastníků a provozovatelů.

Dále SSHR provozuje informační systém KISKAN. Tento informační systém slouží pro podporu HOPKS v oblasti tvorby státních hmotných rezerv a jejich použití. Rovněž se používá k evidenci SHR u jednotlivých ochraňovatelů rezerv a data jsou dále využívána pro podporu řešení krizových situací. KISKAN umožňuje především evidenci SHR u ochraňovatelů, komplexní přehled o SHR, zejména o místu skladování, disponibilitě a použití při krizích a mimořádných událostech, podrobný, systematicky uspořádaný zápis o položkách evidovaných rezerv, využití databáze pro podporu krizového plánování a pro řešení krizových situací, export přenosových souborů do souhrnné databáze SSHR, jako základní zdroj informací pro IS Krizkom (Informační systém krizové komunikace) při řešení požadavků na věcné zdroje za krizových stavů, při jiných mimořádných událostech a při poskytování humanitární pomoci nebo zahraniční humanitární pomoci a ochranu dat.

V neposlední řadě SSHR provozuje výše zmíněný IS Krizkom. Jedná se o informační systém určený pro koordinaci a podporu procesů při řešení požadavků na věcné zdroje za krizových stavů, které orgány krizového řízení potřebují k překonání krizové situace nebo k odstranění jejich následků. IS Krizkom využívají orgány krizového řízení na úrovni OÚORP, KÚ, ředitelství HZSK, ministerstev a ÚSÚ a ochraňovatelé pohotovostních zásob a zásob pro humanitární pomoc. IS Krizkom slouží pro práci s daty podle územní nebo resortní příslušnosti, poskytování informací o SHR a o věcných zdrojích u podnikatelských subjektů zařazených do plánu nezbytných dodávek, umožňuje jednotné a jednoznačné zpracování požadavku na věcné zdroje, automatizovaný souhrn požadavků, posuzování uplatněných požadavků (zjištění disponibility věcných zdrojů, které lze zajistit na daném stupni -

ve správním obvodu orgánu krizového řízení nebo v jeho odborné působnosti), zabezpečuje postoupení požadavků, které na daném stupni nelze zajistit, OKŘ vyššího stupně, poskytuje (upozornění) o potřebě řešit požadavek na věcné zdroje (SMS, e-mail), průběžně informuje každý článek řízení o stavu řešení požadavku, který uplatnil na vyšším stupni, propojuje KŠORP, KŠK, KŠÚSÚ, ÚKŠ a ochraňovatele SHR a umožňuje vzájemnou komunikaci mezi odbornými pracovními skupinami ÚKŠ a resorty (členy odborných pracovních skupin ÚKŠ), adekvátní ochranu dat.

Pro případ výpadku internetu, ztráty internetového spojení atp. SSHR provozuje aplikaci Krizdata. Tato aplikace je určena pro lokální použití, tj. uživatel pravidelně aktualizuje data, která jsou vložena do ARGIS, ve svém lokálním počítači. Aplikace zobrazuje data o nezbytných dodávkách a dodavatelích nezbytných dodávek.

Jak výše uvedeno, SSHR má poměrně dokonale vyvinutý informační systém krizového řízení, resp. systémy krizového řízení.

V této souvislosti jsme si dovolili použít informace uvedené na webových stránkách SSHR http://www.sshr.cz/pro-verejnou-spravu/informacn_podpora_zajistovani_vecnych_zdroju/Stranky/default.aspx, na které tímto čtenáře odkazujeme.

Za další informační systém krizového řízení lze označit KRIZPORT, což je veřejný portál krizového řízení v Jihomoravském kraji. KRIZPORT přináší veřejnosti i odborníkům aktuální informace z oblasti přípravy a řešení mimořádných událostí a krizových situací v kraji. Portál se skládá z veřejné sekce (přístup pro každého uživatele internetu) a neveřejné sekce (přístup jen pro vybrané uživatele). Portál provozuje HZS Jihomoravského kraje. Podrobnosti o tomto informačním systému jsou k dispozici na http://krizport.firebrno.cz/.

Hlavní město Praha provozuje Informační systém krizového řízení hlavního města Prahy (ISKŘ HMP). Tento informační systém byl vytvořen v roce 2010 pro účely informační podpory krizového řízení na území hlavního města Prahy, pro podporu řešení krizových situací a mimořádných událostí a událostí narušujících životní standardy občanů a návštěvníků města. Tento systém je využíván nejen pro krizové řízení, ale je využíván denně při řešení "běžných" událostí, např. přerušení dodávek pitné vody, narušení plynulosti dopravy apod. Podrobnější informace o ISKŘ HMP lze nalézt na https://www.cad.cz/gis/80-gis/3001-informacni-system-krizoveho-rizeni-hlavniho-mesta-prahy.html.

Mimoto existují portál krizového řízení Středočeského kraje, specializovaný portál Plzeňského kraje pro krizové řízení a portál krizového řízení Ústeckého kraje. Jedná se o portály, na nichž jsou uváděny aktuální informace, dokumenty a další údaje týkající se krizového řízení, včetně organizace krizového řízení v kraji atd.

Jedná se o soubor požadavků, které by měly informační systémy krizového řízení splňovat. Především se jedná o technické požadavky, které mají umožnit nejen prostý přenos informací, ale které mají zajistit provázanost, resp. propojenost těchto systémů, provoz v situacích, kdy jsou např. v důsledku různých ohrožení omezeny kapacity sítě nebo je síť narušena a je třeba nasadit záložní zdroje nebo náhradní systémy, a které současně umožňují zajistit bezpečnost přenášených dat, a to nejen pro případ jejich zadržení, likvidace (ztráty), odcizení, nedovolené úpravy atp., ale mají zachovat též důvěrnost přenášených informací, zpráv a dat, a to až v režimu "PŘÍSNĚ TAJNÉ" na základě zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. V tomto případě se jedná i o pravidla a podmínky technického, personálního a administrativního rázu ve smyslu tohoto zákona.

Toto ustanovení poměrně jasně hovoří o tom, že krizová opatření, která plánují OKŘ a uvádějí ve svých krizových plánech, musí být po obsahové stránce totožná jak v písemné podobě, tak i v podobě elektronické.

Pokud tomu tak nebude, ponese příslušný OKŘ, jakož i zpracovatel krizového plánu odpovědnost, a to i za škodu, která tím bude způsobena osobám a subjektům, jichž se tato krizová opatření dotknou. V podrobnostech odkazujeme na komentář k § 36.

Orgány krizového řízení za účelem přípravy na krizové situace a pro jejich řešení podle potřeby využívají geografické podklady. Mezi ně patří např. mapy, mapové soulepy, prostorová data geografického informačního systému, topografické mapy s vyznačením rizik a možností řešení atd.

V této souvislosti jsou významná státní mapová díla upravená v nařízení vlády č. 430/2006 Sb., o stanovení geodetických referenčních systémů a státních mapových děl závazných na území státu a zásadách jejich používání. Jedná se o státní mapová díla závazná na území ČR. Mezi ně patří katastrální mapa, Státní mapa v měřítku 1: 5 000, Základní mapa České republiky v měřítcích 1: 10 000, 1: 25 000, 1: 50 000, 1: 100 000 nebo 1: 200 000, Mapa České republiky v měřítku 1: 500 000, Topografická mapa v měřítcích 1: 25 000, 1: 50 000 a 1: 100 000 a Vojenská mapa České republiky v měřítcích 1: 250 000, 1: 500 000 a 1: 1 000 000.

Zákon č. 200/1994 Sb., o zeměměřictví a o změně a doplnění některých zákonů souvisejících s jeho zavedením, v § 4 stanoví zeměměřičské činnosti ve veřejném zájmu. Patří sem např. budování, obnova a údržba bodových polí, vyhotovení nového souboru geodetických informací katastru nemovitostí, plnění úkolů pro potřeby obrany státu včetně k tomu nezbytné mezinárodní spolupráce a vědecko-technického rozvoje, tvorba a vedení databáze, tvorba, obnova a vydávání základních a tematických státních mapových děl, vyhotovení zeměměřických podkladů a dokumentace pro výkon státní správy, vedení informačních systémů v zeměměřictví, dokumentace a archivace výsledků zeměměřických činností a založení a vedení technických map obcí. Výsledky této činnosti ve veřejném zájmu pak využívají mimo jiné orgány MO a jím zřízené nebo založené právnické osoby v rozsahu potřeb obrany státu. Dále je využívají jiné orgány státní správy a orgány územní samosprávy v rozsahu své působnosti. V našem případě pro potřeby krizového řízení.

Geografické podklady mohou být v listinné podobě (analogové či grafické - obrazové) nebo v digitální podobě. Obě tyto podoby mohou OKŘ využívat.

S ohledem na různost jednotných geografických podkladů a jejich používání příslušnými OKŘ s ohledem na stupeň řízení a jejich potřeby KriZ jako podmínku pro jejich použití stanoví zásadu interoperability. To znamená, že tyto jednotné geografické podklady musí být v takové podobě a o takovém obsahu, aby byly použitelné v rámci spolupráce mezi jednotlivými OKŘ, jak na stejné úrovni (např. mezi OKŘ na krajské úrovni), tak na různých úrovních (tj. různé stupně řízení). Musí dokonce být uzpůsobeny tak, aby se v rámci spolupráce daly využít pro různé potřeby OKŘ především z hlediska řešení různých krizových situací, které podle stupně řízení či svého určení (působnosti) tyto orgány řeší nebo mohou řešit. Například nařízení vlády č. 430/2006 Sb., o stanovení geodetických referenčních systémů a státních mapových děl závazných na území státu a zásadách jejich používání, stanoví zásady pro použití státních mapových děl pro zajišťování obrany státu (Topografická mapa v měřítcích 1: 25 000, 1: 50 000 a 1: 100 000, Vojenská mapa České republiky v měřítcích 1: 250 000, 1: 500 000 a 1: 1 000 000). Pro potřeby OKŘ se pak používají všechna státní mapová díla závazná na území ČR (§ 3 odst. 1 tohoto nařízení vlády).

Jako další zásadu, kterou musí jednotné geografické podklady splňovat, je standardizace. Tyto podklady tak musí odpovídat stanoveným normám, ať již právním, technickým, či obvyklým postupům, způsobům, metodám atd. jejich použití. Cílem standardizace je zajistit spolehlivost, kvalitu atp. obsahu a použití jednotných geografických podkladů. Nařízení vlády č. 430/2006 Sb., o stanovení geodetických referenčních systémů a státních mapových děl závazných na území státu a zásadách jejich používání, k tomu například uvádí, že postupují-li OKŘ a složky IZS v součinnosti, používají vždy státní mapová díla, která se zobrazují v geodetickém referenčním systému, kterým je Světový geodetický systém 1984 (WGS84) a Výškový systém baltský - po vyrovnání (Bpv) v univerzálním transverzálním zobrazení Mercatorově nebo Lambertově kuželovém konformním zobrazení.

Poslední zásadou, kterou KriZ stanoví, je, že při splnění shora uvedených zásad se dají použít nejen v národním, ale i v mezinárodním rozsahu. To znamená nejen při řešení vnitřních krizových situací, ale i při řešení krizových situací mimo území ČR, avšak s dopadem na naše území nebo pro státní zájmy ČR. Například nařízení vlády č. 430/2006 Sb., o stanovení geodetických referenčních systémů a státních mapových děl závazných na území státu a zásadách jejich používání, stanoví geodetické referenční systémy, které vycházejí z mezinárodních geodetických referenčních systémů.

KriZ výslovně stanoví, že v souvislosti s plánováním krizových opatření a při řešení krizových situací se jako jednotné geografické podklady použijí státní mapová díla (viz výše).

Dále se využijí geografické podklady, které slouží pro zajišťování obrany státu. Jde o tematická mapová díla jako Topografická mapa v měřítcích 1: 25 000, 1: 50 000 a 1: 100 000 a Vojenská mapa České republiky v měřítcích 1: 250 000, 1: 500 000 a 1: 1 000 000, která se vytvářejí pro celé území státu. Co se týče jejich zobrazení v geodetickém referenčním systému, viz komentář výše.

Komentované ustanovení klade důraz na bezpečnost a ochranu údajů (informací, dokumentů atp.), které v případě jejich zveřejnění, odcizení, ztráty atp. mohou vést k znemožnění nebo omezení činnosti OKŘ, ohrožení života a zdraví osob, majetku, životního prostředí nebo podnikatelského zájmu podnikatelských subjektů. U podnikatelských subjektů může jít například o obchodní tajemství, jehož obsahem jsou třeba zvláštní metody a postupy atp., které v rámci své podnikatelské činnosti podnikatel používá a které nejsou známé třetím osobám. Přitom se má jednat o činnost, která je pro krizové řízení důležitá či významná.

Takové údaje zákon označuje jako zvláštní skutečnosti (dále jen "ZS"). Proto ne každý údaj lze považovat a označit za ZS, když nejsou splněny výše uvedené podmínky.

Pokud údaje, které by splňovaly podmínky pro označení ZS, budou označeny jako utajovaná informace, pak již se nejedná o ZS a je s nimi nakládáno jako s utajovanými informacemi podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, v příslušném režimu utajení (vyhrazené, důvěrné, tajné, přísně tajné). Pracovník krizového řízení, který nebude splňovat podmínky pro seznámení se s utajovanými informacemi, se s nimi nebude moci seznámit, a to ani v případě, kdyby jinak takové informace splňovaly podmínky pro označení ZS. KriZ totiž žádné zvláštní podmínky pro to, aby se osoba stala oprávněnou se seznamovat se ZS, nestanoví.

O tom, co bude považováno, a tedy i označeno za ZS, rozhodne OKŘ. Záležet tedy bude na uvážení OKŘ, které je limitováno pouze podmínkami uvedenými v odst. 1.

Zákon uvádí, jaké údaje se označují jako ZS. Zákon neuvádí plný výčet takto označovaných údajů, resp. výčet forem, na nichž jsou tyto údaje zachyceny. Bude záležet na povaze a způsobu zachycení (zaznamenání) takovéhoto údaje. Stejně tak zákon nestanoví rozsah, v jakém mají být např. listina, dokument atd. označeny jako ZS. Jako ZS může být označen celý dokument, ale také třeba jen určitá část.

Jestliže se OKŘ rozhodne nějaký údaj označit jako ZS, pak KriZ stanoví povinnost takový údaj či údaje označit celými slovy nebo zkratkou.

Zákon výslovně stanoví, že údaj označený jako ZS nepředstavuje stupeň utajení zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. V tomto platí, co jsme uvedli v komentáři k odst. 1 tohoto ustanovení.

Pro označení údajů jako ZS ze strany podnikatelských subjektů KriZ stanoví krom předpokladů uvedených v odst. 1 jako podmínku jejich projednání s příslušným OKŘ (vládou, hejtmanem, příslušným ÚSÚ atd.). Lze dovozovat, že výsledkem projednání má být dohoda mezi příslušným OKŘ a daným podnikatelem o tom, že určitý údaj bude od nynějška označen jako ZS. Z uvedeného totiž vyplývá, že nejen podnikatelský subjekt bude takový údaj označovat jako ZS a odpovídajícím způsobem s ním bude manipulovat, ale i pracovníci OKŘ budou s takovým údajem manipulovat jako se ZS.

Jako další podmínku zákon stanoví, že za ZS může podnikatelský subjekt označit údaje, které je povinen poskytnout HZSK podle § 15 odst. 3. Jiné údaje podnikatelský subjekt jako ZS neoznačuje, neboť jen údaje uvedené v § 15 odst. 3 je povinen HZSK poskytnout. Jiné ne. Stejně tak se to nebude vztahovat na údaje uvedené v § 15 odst. 3, které jsou veřejně dostupné. Veřejný přístup či veřejná dostupnost totiž automaticky diskvalifikují údaj z režimu "krytí", neboť jeho ochrana tím ztrácí opodstatnění.

Toto ustanovení stanoví základní pravidlo pro evidenci a ukládání materiálů, které jsou označeny jako ZS, neboť takové údaje obsahují. Je jím existence odděleného (samostatného) jednacího protokolu a oddělené (samostatné) ukládání těchto materiálů od ostatních. Podrobnosti stanoví nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Podle tohoto nařízení se krizové plány nebo jejich části, ostatní listiny, nosná média a jiné materiály obsahující ZS označují jako ZS, přičemž toto označení se uvádí na přední straně prvního listu v pravé horní části, na popisném štítku nebo obalu.

V případě, že jsou materiály označené ZS vynášeny mimo objekt OKŘ nebo jsou přenášeny mimo budovu z jiného vážného důvodu, vloží se do obálky, která se také v pravé horní části obálky označí ZS.

Jakmile je taková písemnost při doručení předána osobě pověřené nebo určené (typicky podatelna) k přijímání zásilek, taková osoba ji neotevírá a neprodleně ji předá adresátovi. Poté, co adresát písemnost převezme, po otevření ji předloží pracovišti krizového řízení nebo jinému (pověřenému) pracovišti, není-li pracoviště krizového řízení zřízeno, k doplnění údajů v samostatném jednacím protokolu, tj. k jejímu zaevidování.

Samostatný jednací protokol (samostatnou knihu nebo sešit) pro evidenci písemností označených ZS vede pracoviště krizového řízení. Jestliže OKŘ toto pracoviště nezřídil, samostatný jednací protokol vede jiné (pověřené) pracoviště, které určí vedoucí OKŘ. U podnikatelských subjektů určuje takové pověřené pracoviště statutární zástupce právnické osoby (např. jednatel, statutární ředitel, předseda představenstva) nebo podnikající fyzická osoba.

Z písemnosti označené jako ZS lze pořídit opis, kopii nebo výpis, avšak jen se souhlasem vedoucího pracoviště krizového řízení nebo pověřeného pracoviště. Na písemnost, z níž se vyhotovuje opis, kopie nebo výpis, se vyznačí datum a důvod vyhotovení, počet výtisků a jejich rozdělovník, jméno, příjmení a podpis osoby, která vydala souhlas k pořízení opisu, kopie nebo výpisu. Dále se uvede jméno, příjmení a podpis osoby, která opis, kopii nebo výpis vyhotovila.

Vadné nebo nadpočetné výtisky písemnosti se předají osobě oprávněné seznamovat se ZS, která neprodleně zabezpečí jejich zničení.

Písemnosti určené k přepravě vybavuje pracoviště krizového řízení nebo pověřené pracoviště. K odeslání je předává pověřené osobě nebo osobě určené k tomuto převzetí (podatelna) oproti podpisu.

Přepravu písemností označených jako ZS provádí kurýrní služba nebo se užijí technické prostředky, dále lze využít držitele poštovní licence anebo osobu, která je určena ke styku (k seznamování se) se ZS.

Nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), stanoví, že písemnosti se přepravují způsobem stanoveným zvláštním právním předpisem. Tímto zvláštním právním předpisem je dnes vyhláška NBÚ č. 529/2005 Sb., o administrativní bezpečnosti a o registrech utajovaných informací, kterou vydal NBÚ k provedení zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.

Pro přepravu písemnosti označené jako ZS se použijí pravidla pro přepravu zásilek, která jsou uvedena v § 9 této vyhlášky, jež platí pro dokumenty stupně utajení vyhrazené.

V případě přepravy prostřednictvím držitele poštovní licence se materiál obsahující ZS přepravuje ve dvou obálkách. Na vnitřní obálku se uvede odesílatel, název a úplná adresa adresáta, označení ZS a číslo jednací materiálu obsahujícího ZS nebo jiné evidenční označení. Na vnější obálku se uvede odesílatel a adresát, neuvádí se ZS v čísle jednacím materiálu obsahujícího ZS, pokud je použito. Pokud tento materiál nelze vložit do obálky, vloží se do pevných obalů, které se opatří stejnými náležitostmi. Držitel poštovní licence písemně potvrdí odesílateli převzetí zásilky. Adresát zase písemně potvrdí držiteli poštovní licence převzetí zásilky. Držitel poštovní licence samozřejmě odpovídá za ztrátu, poškození a úbytek obsahu zásilky. V případě přepravy zásilky kurýrní službou se materiál obsahující ZS přepravuje v přenosné schránce, v obálce nebo pevném obalu. Na obálku nebo pevný obal se uvede odesílatel, název a úplná adresa adresáta, označení ZS a číslo jednací materiálu obsahujícího ZS nebo jiné evidenční označení. Před přepravou zásilky kurýrní službou se kurýr odesílateli prokáže platným oznámením, kterým kurýr prokazuje, že je plně svéprávný, dosáhl věku 18 let a je bezúhonný. Toto oznámení vydává kurýrovi jeho nadřízený a umožňuje mu přístup k dokumentům stupně utajení vyhrazené. Dále se kurýr může prokázat osvědčením, které kromě předešlých náležitostí ještě obsahuje údaje o tom, že kurýr je státním občanem ČR nebo státním příslušníkem členského státu EU nebo NATO, že je osobnostně způsobilý a rovněž že je bezpečnostně způsobilý. Toto osvědčení vydává NBÚ. Konečně, kurýr se může také prokázat dokladem, který také vydává NBÚ. Tento doklad musí obsahovat jméno, příjmení, rodné příjmení, den, měsíc, rok a místo narození, rodné číslo, státní občanství, datum vydání a dobu platnosti a otisk úředního razítka a podpis oprávněného zástupce NBÚ. Je-li tento doklad vydán v elektronické podobě, otisk úředního razítka nemusí obsahovat. Tento doklad je veřejnou listinou a jeho platnost činí 5 let. Při přepravě zásilky kurýrní službou musí kurýr učinit taková opatření, aby se k ní zabránilo přístupu osobě, která není oprávněna seznamovat se s materiály obsahujícími ZS.

Vedoucí pracoviště krizového řízení nebo pověřeného pracoviště písemně oznámí vedoucímu OKŘ nebo jím pověřenému pracovníkovi neoprávněnou manipulaci s písemnostmi ihned, jakmile se o ní dozví. Vedoucí tohoto pracoviště současně zajistí úplné a pravdivé zjištění všech okolností této neoprávněné manipulace, zejména rozsah nastalých či hrozících následků. Po tomto zjištění vedoucí tohoto pracoviště přijme co nejdříve opatření k zamezení nebo zmírnění následků neoprávněné manipulace s písemnostmi. O jaká opatření se má jednat, nařízení neuvádí. Může se tak jednat o opatření administrativního, technického apod. rázu, ale také o opatření personální, a to i spočívající v postihu příslušného zaměstnance, který neoprávněnou manipulaci s písemnostmi označenými jako ZS způsobil.

V okamžiku, kdy materiál označený jako ZS je vyřazen (už ho nebude zapotřebí), ukládá se způsobem, jakým se ukládají písemnosti obsahující utajované informace stupně utajení "vyhrazené". Tento postup upravuje opět vyhláška NBÚ č. 529/2005 Sb., o administrativní bezpečnosti a o registrech utajovaných informací. Na materiál se uvede před uložením ten, kdo jej vyřizuje, spisový znak, skartační znak a rok, ve kterém bude provedeno skartační řízení. Pokud jej vrací v zalepené obálce, obálku opatří podpisem a uvede na ni ZS, číslo jednací ZS nebo jiné evidenční označení ZS nebo spisu, způsob vyřízení, počet ukládaných listů, počet a druh příloh v nelistinné podobě, případně jejich evidenční označení, spisový znak, skartační znak a rok, ve kterém bude provedeno skartační řízení.

Vyřazování, archivování a skartace písemností se provádí podle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů.

Vedoucí OKŘ (např. předseda vlády, ministr, předseda ÚSÚ, hejtman kraje, starosta obce), případně jím pověřený zaměstnanec OKŘ schvaluje dokument označovaný jako zvláštní seznam, v němž jsou zapsáni všichni zaměstnanci OKŘ, kteří jsou oprávněni seznamovat se s materiály, které nesou označení ZS. Zvláštní seznam podepisuje vedoucí OKŘ nebo jím pověřený zaměstnanec OKŘ.

V okamžiku, kdy zaměstnanec OKŘ je zapsán ve zvláštním seznamu, který je schválen, je tím určen k seznamování se s materiály obsahujícími ZS. Nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), v příloze č. 1 upravuje vzor tohoto zvláštního seznamu.

Aby zaměstnanec OKŘ mohl být zapsán do zvláštního seznamu, musí být nejprve určen ke styku se ZS. O určení se sepisuje písemný záznam, který se ukládá na pracovišti krizového řízení nebo pověřeném pracovišti. Vzor písemného záznamu o určení ke styku se zvláštními skutečnostmi je upraven v příloze č. 2 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Tento písemný záznam podepisuje vedoucí pracoviště krizového řízení nebo pověřený pracovník a zaměstnanec OKŘ určený k seznamování se s materiály obsahujícími ZS.

Zaměstnanec, který je oprávněn se seznamovat se ZS, se při jednání k zabezpečení úkolů krizového řízení prokazuje zmocněním, které se vydává na dobu 2 let. Toto zmocnění podepisuje vedoucí OKŘ. Vzor tohoto zmocnění upravuje příloha č. 3 nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Podle tohoto nařízení vlády je automaticky k seznamování se se ZS zmocněn vedoucí OKŘ a dále osoby, které jsou oprávněny seznamovat se s utajovanými informacemi. Tyto osoby proto žádné zvláštní zmocnění nepředkládají. Musí ale prokázat, že se jedná o vedoucího OKŘ nebo osobu určenou ke styku s utajovanými informacemi podle zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti. Při ukončení určení ke styku zaměstnance OKŘ se ZS se provede záznam ve sloupcích 6 a 7 zvláštního seznamu. Zaznamená se okamžik (den) skončení určení zaměstnance k seznamování se se ZS a důvod ukončení tohoto určení.

Zákon stanoví povinnost mlčenlivosti všem zaměstnancům OKŘ, kteří jsou nebo v minulosti byli oprávnění seznamovat se se zvláštními skutečnostmi. Dále je povinnost mlčenlivosti stanovena i osobám, které se s obsahem zvláštních skutečností seznámili při plnění úkolů krizového opatření. Do této kategorie patří všechny ostatní osoby, které v důsledku svého postavení, pracovního zařazení, okolností atp. přišly do styku s materiály obsahujícími ZS. Například se může jednat o situaci v souvislosti s organizací a realizací krizových opatření nebo právě o vedoucí OKŘ (např. členy vlády, předsedy ÚSÚ, hejtmany). Všichni tito zaměstnanci a osoby mají vůči ostatním osobám zákaz sdělovat informace, které představují ZS.

O zproštění povinnosti, případně o zproštění povinnosti mlčenlivosti v určitém rozsahu rozhoduje vedoucí OKŘ nebo jím pověřený pracovník (zaměstnanec), o jehož ZS se jedná. Zproštění povinnosti mlčenlivosti by mělo být provedeno písemně, mělo by obsahovat rozsah tohoto zproštění a účel, k jakému se poskytuje. Zproštění mlčenlivosti musí logicky obsahovat údaje o osobě, která je zproštěna mlčenlivosti, a údaje o osobě, která toto zproštění učinila, včetně data a místa zproštění a podpisu.

V případě porušení povinnosti mlčenlivosti v závislosti na postavení příslušné osoby, okolnostech, způsobu provedení a následcích se může jednat např. o zneužití pravomoci úřední osoby ve smyslu § 329 tr. zákoníku nebo maření úkolu úřední osoby z nedbalosti ve smyslu § 330 tr. zákoníku, pokud by se ukázalo, že takovéto jednání nestačí kvalifikovat jen jako přestupek. Blíže o tom v komentáři k § 34 odst. 2.

Uvedené ustanovení stanoví povinnost, aby prostory (pracoviště), kde jsou uloženy veškeré materiály obsahující ZS, byly opatřeny pouze jedním vstupem. Ten navíc musí být opatřen takovými technickými, případně jinými prostředky, které zabrání vstupu osobám bez oprávnění k seznamování se se ZS. Z toho logicky vyplývají zvýšené nároky např. na bezpečnost práce a protipožární opatření, neboť takový prostor nemůže být opatřen nouzovým východem atp. Dále to znamená, že v takových prostorách nemohou být uloženy jiné materiály než materiály označené jako ZS.

Toto ustanovení zakazuje poskytnout právnickým osobám a fyzickým osobám, které na základě zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, žádají o poskytnutí informace, která je z hlediska svého obsahu označena jako ZS a žadatel není osobou určenou k seznamování se s těmito ZS. V takovém případě OKŘ žádosti nevyhoví a takovou informaci neposkytne.

Toto ustanovení je speciální vůči zákonu č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, neboť stanoví další důvody neposkytnutí informace, než které stanoví tento zákon (srov. např. § 7 a § 11 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím).

Podrobnosti o označování, stanovení režimu evidence, manipulace a ukládání písemností a jiných materiálů obsahujících ZS a postup při určování osob ke styku se ZS upravuje nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), jak uvedeno výše.

Toto ustanovení vychází z ústavní zásady vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, která stanoví mantinely výkonu státní moci. Podle této zásady státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Pro všechny orgány státní moci, ať již na ústřední, či územní úrovni, nebo orgány územní samosprávy platí, že mohou činit jen to, co jim KriZ v oblasti krizového řízení stanoví, a že tak mohou činit jen v mezích působnosti (pravomoci), kterou jim stanoví zákony.

Ministerstva mají okruh své působnosti stanoven v kompetenčním zákoně a v jednotlivých zákonech je pak stanoveno, co jednotlivá ministerstva v dané oblasti vykonávají. Kompetenční zákon uvádí, jaké jiné ÚSÚ v ČR působí, přičemž konkrétní zákony upravují okruh jejich působnosti. Ostatně, Ústava v čl. 79 odst. 1 stanoví, že ministerstva a jiné správní úřady lze zřídit a jejich působnost stanovit pouze zákonem.

Základem pro postavení a činnost vlády je Ústava, kdy ta představuje vrcholný orgán výkonné moci (čl. 67 odst. 1). K provedení zákona a v jeho mezích je pak vláda oprávněna vydávat nařízení, která podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády (čl. 78 Ústavy). Vláda přitom nepotřebuje mít v zákoně výslovné zmocnění k vydání nařízení. Stačí, když příslušný zákon svěřuje vládě nějakou pravomoc a z obsahu této pravomoci je zřejmé, že tato nemůže být realizována jinak než formou podzákonného předpisu. Typicky se může jednat o to, že vláda má něco nařídit, stanovit, upravit atp. Vláda totiž disponuje ústavním zmocněním k vydávání nařízení.

Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny (§ 79 odst. 3 Ústavy).

Postavení orgánů územní samosprávy je garantováno Ústavou, podle které se Česká republika člení na obce, které jsou základními ÚSC, a kraje, které jsou VÚSC (čl. 99). Stát může zasahovat do činnosti ÚSC, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 4). Podle čl. 105 výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon. Krizové řízení je právě tím výkonem státní správy, který ve vymezeném rozsahu KriZ svěřil ÚSC, resp. jeho příslušným orgánům.

Jak jsme na některých místech komentáře uvedli, výkon státní správy, resp. přenesené působnosti je upraven v krajském zřízení (VÚSC) a obecním zřízení (ÚSC), ať již se to týká např. oprávnění a způsobu vydávání právních předpisů (v případě krizového řízení jde o nařízení), způsobu zastupování hejtmana nebo starosty v době nepřítomnosti nebo nemožnosti vykonávat funkci, důvodu ustanovení správce obce nebo městské části, postavení primátora hlavního města Prahy jakožto hejtmana pro účely krizového řízení atd.

Zákon výslovně stanoví, které další instituce zpracovávají krizový plán. Těmi jsou Kancelář Poslanecké sněmovny, Kancelář Senátu, Kancelář prezidenta republiky, NKÚ, ÚZSI a BIS.

Zákon také výslovně uvádí, kdo tento krizový plán schvaluje. Vždy je jím nejvýše postavená osoba v daném úřadě. KriZ tyto osoby pojmenovává v souladu s příslušnými zákony. Proto v případě Kanceláří Poslanecké sněmovny, Senátu a prezidenta republiky jsou to vedoucí, v případě NKÚ to je prezident a v případě ÚZSI a BIS jsou to ředitelé těchto zpravodajských služeb.

Přestože KriZ výslovně neupravuje činnosti a úkoly, které v rámci krizového řízení tyto instituce vykonávají a plní, jsme toho názoru, že tyto instituce postupují přiměřeně podle § 9 jako ministerstva a jiné ÚSÚ. Bez možnosti vykonávat činnosti a úkoly podle § 9, alespoň v nezbytné míře, by totiž jejich připravenost na krizové situace a jejich řešení neodpovídala stavu, který zamýšlel zákonodárce, když věnoval těmto institucím toto ustanovení.

Považujeme však za vhodné a žádoucí, aby zákonodárce výslovně činnosti a úkoly v oblasti krizového řízení do zákona uvedl. Jinak se může činnost těchto institucí dostat do rozporu s odst. 1.

Pokud krizová situace bude vyžadovat provedení záchranných a likvidačních prací, KriZ stanoví, že se přiměřeně použijí ustanovení, která upravují provádění záchranných a likvidačních prací v zák. o IZS.

Podle zákona o IZS se záchrannými pracemi rozumí činnost k odvrácení nebo omezení bezprostředního působení rizik vzniklých mimořádnou událostí, zejména ve vztahu k ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, a vedoucí k přerušení jejich příčin. Likvidačními pracemi se rozumí činnosti k odstranění následků způsobených mimořádnou událostí.

Při řešení krizové situace se v prvé řadě postupuje podle příslušných ustanovení KriZ. V případě, že krizová situace bude vyžadovat provádění záchranných a likvidačních prací, je nutné aplikovat i ustanovení o provádění záchranných a likvidačních prací, přičemž tato ustanovení lze použít jen tehdy a v podobě, kdy neodporují KriZ. Například za nouzového stavu, pokud krizová situace přesahuje území kraje (nouzový stav je vyhlášen pro území více než jednoho kraje), bude MV provádět ústřední koordinaci záchranných a likvidačních prací [§ 7 odst. 3 písm. b) zák. o IZS]. Pokud bude nouzový stav vyhlášen pro území kraje nebo jeho část nebo bude vyhlášen stav nebezpečí, záchranné a likvidační práce koordinuje hejtman kraje [§ 14 odst. 3 písm. a) KriZ]. Hejtman může takovou koordinaci provádět i prostřednictvím HZSK. Ovšem nadále platí, že koordinaci těchto prací řídí hejtman a všechny správní úřady se sídlem na území kraje, což je i HZSK, jsou povinny činnosti související s koordinací záchranných a likvidačních prací splnit.

Ve správním obvodu ORP pak OÚORP za krizového stavu zajišťuje provádění záchranných a likvidačních prací. K vlastnímu provádění těchto prací OÚORP využije HZSK. Na provádění těchto prací se také podílí OÚ (§ 15 odst. 2 zák. o IZS).

Pokud provádění záchranných a likvidačních prací vyžaduje osobní a věcnou pomoc nebo evakuaci či např. je třeba provádět stavební práce, úpravy atd., pak příslušný orgán krizového řízení nařídí odpovídající krizové opatření.

Takovým prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). V tomto odkazujeme na náš komentář k příslušným ustanovením KriZ, do nichž jsme obsah tohoto nařízení zapracovali (např. § 24 a § 24b nebo ustanovení týkající se krizového plánu a plánu krizové připravenosti).

Toto ustanovení vychází z obecné povinnosti právnických a fyzických osob podílet se na přípravě na řešení krizových situací a má rovněž svoji ústavněprávní rovinu. Podle čl. 3 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR jsou právnické a fyzické osoby povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti ČR.

Předmětné ustanovení je zaměřeno na právnické osoby a podnikající fyzické osoby, jejichž činnost je významná pro oblast krizového řízení, ať již z hlediska činností, které mohou pomáhat odstraňovat následky krizových situací nebo jejich následky zmírnit, nebo naopak mohou být zdrojem ohrožení (nebezpečí), které může vést ke vzniku krizových situací.

V takovém případě může příslušný orgán krizového řízení vyzvat právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu, aby se podílela na zpracování krizových plánů. To znamená, že ministerstvo, jiný ÚSÚ, ČNB, hejtman kraje nebo starosta ORP může vyzvat konkrétní právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu, aby se podílela na zpracování krizových plánů. Například se bude jednat o poskytnutí informací, podkladů atd., které umožní vypracovat postupy pro řešení krizových situací určitého typu a které se pak stanou součástí krizového plánu konkrétního orgánu krizového řízení.

Pokud v krizovém plánu OKŘ (ministerstva, ÚSÚ, ČNB, kraje nebo ORP) je uvedeno, že konkrétní právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba zajišťuje plnění opatření, která jsou pro konkrétní krizové situace v krizovém plánu uvedena, pak taková osoba je povinna zpracovat plán krizové připravenosti. Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba může být v krizovém plánu určena jako subjekt realizující přímo některá krizová opatření (např. poskytnutí prostředků pro evakuaci, provádění staveb, stavebních prací, terénních úprav nebo odstraňování staveb anebo porostů nebo provádění přednostního zásobování dětských, zdravotnických a sociálních zařízení a ozbrojených sil, bezpečnostních sborů nebo složek IZS, podílejících se na plnění krizových opatření, a v nezbytném rozsahu také prvků kritické infrastruktury).

Pro takový případ zákon právnické nebo podnikající fyzické osobě ukládá povinnost zpracovat plán krizové připravenosti. Prostřednictvím plánu krizové připravenosti právnická nebo podnikající fyzická zajišťuje vlastní připravenost na řešení konkrétních krizových situací. Je tedy například připravena realizovat krizová opatření, která jsou uvedena v krizovém plánu příslušného OKŘ, jenž ukládá konkrétní právnické nebo podnikající fyzické osobě tato opatření provádět, jsou-li příslušným OKŘ nařízena.

Náležitosti plánu krizové připravenosti stanoví nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Ohledně náležitostí plánu krizové připravenosti odkazujeme na komentář k § 24c.

Při zpracovávání plánu krizové připravenosti právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba projedná s příslušným OKŘ, který zpracovává krizový plán a který uložil této osobě zpracovat plán krizové připravenosti: i) zaměření a rozsah plánu krizové připravenosti zpracovávaného ve své působnosti, (ii) podíl a rozsah spolupráce s dalšími subjekty na zpracování plánu krizové připravenosti a způsob jejího zajištění, (iii) termíny pro průběžnou kontrolu prací, závěrečný termín zpracování plánu krizové připravenosti a (iv) způsob manipulace s plánem krizové připravenosti.

Jednou za čtyři roky je právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba povinna provést souhrnnou (celkovou) aktualizaci svého plánu krizové připravenosti. Pokud dojde ke změně, která má významný dopad na obsah plánu krizové připravenosti, je zpracovatel povinen provést okamžitě jeho aktualizaci. Může se jednat o změnu, k níž dojde v důsledku změny krizového plánu příslušného orgánu krizového řízení nebo v důsledku změn v činnosti právnické nebo podnikající fyzické osoby, která má dopad do obsahu plánu krizové připravenosti a ve svém důsledku i do krizového plánu. Z logiky věci by o takové změně měl zpracovatel plánu krizové připravenosti okamžitě informovat příslušný OKŘ, jehož krizový plán je touto změnou dotčen.

Právnická nebo podnikající fyzická osoba, která je uvedena v krizovém plánu příslušného OKŘ, je povinna na žádost HZSK bezplatně poskytnout a aktualizovat údaje, které souvisejí s přípravou na krizové situace ve smyslu § 15 odst. 3, jakož i další údaje, které s údaji uvedenými v § 15 odst. 3 bezprostředně souvisejí, jakož i souvisejí s přípravou na krizové situace. Jiné než tyto údaje (informace) nemusí právnická nebo podnikající fyzická osoba poskytnout nebo je může poskytnout za úplatu. I v tomto případě musí HZSK v žádosti uvést, jaké konkrétní informace uvedené v § 15 odst. 3 potřebuje, a odůvodnit jejich souvislost s přípravou na krizové situace.

Ministerstva, jiné ÚSÚ, kraje a ORP mohou s právnickými a podnikajícími fyzickými osobami uzavřít smlouvu ke splnění úkolů vyplývajících z krizových plánů.

Zákon nestanoví, jakou smlouvu mohou tyto příslušné orgány krizového řízení s takovými právnickými a podnikajícími fyzickými osobami uzavřít. Vždy bude záležet na povaze úkolů (činností), které mají tyto osoby podle krizového plánu vykonávat. Podle občanského zákoníku se může jednat o smlouvu kupní, o dílo, o výpůjčce, o nájmu, o skladování atd. nebo se může jednat o tzv. nepojmenovanou smlouvu. Smlouva tak bude odpovídat obsahu krizového plánu, resp. potřebám řešení té které krizové situace a potřebám příslušného OKŘ, o jehož krizový plán se jedná a který odpovídá za řešení krizových situací obecně (např. kraj) nebo za řešení specifických krizových situací (např. MZdr v oblasti ochrany veřejného zdraví nebo MZe v oblasti veterinární péče).

Za stavu nebezpečí hejtman kraje a za nouzového stavu a stavu ohrožení státu vláda může nařídit krizové opatření spočívající v povinnosti poskytnout věcné prostředky. K definici pojmu "věcný prostředek" viz komentář k § 2 písm. f).

Pokud krizové opatření spočívající v povinnosti poskytnout věcné prostředky nařídí vláda, hejtman kraje zajišťuje provedení tohoto krizového opatření v podmínkách kraje.

Poskytování věcných prostředků zvlášť řeší také zákon o hospodářských opatřeních. Například podle § 21 odst. 1 zák. o hosp. opatřeních může hejtman kraje nebo starosta ORP v území, pro které byl vyhlášen stav nebezpečí, uložit právnické osobě nebo podnikající fyzické osobě, která má bydliště, sídlo, místo podnikání nebo sídlo organizační složky podniku v příslušném územním obvodu, (i) povinnost dodávat v přiměřeném množství výrobky nebo služby, které jsou předmětem jejich činnosti nebo podnikání, (ii) skladovat ve svých prostorách materiál určený pro překonání stavu nebezpečí a odstranění jeho následků nebo toto skladování strpět, nebo (iii) přemístit dopravní a mechanizační prostředky, jakož i výrobní nebo provozní prostředky movité povahy a zásoby na určené místo.

Podle § 21 odst. 2 zák. o hosp. opatřeních hejtman nadto ještě může nařídit regulaci prodávaného zboží v obchodní síti a stanovit: (i) způsob, jakým bude regulováno množství zboží prodávané spotřebiteli, (ii) maximální množství zboží, jaké lze spotřebiteli prodat, a (iii) okruh spotřebitelů, kterým budou vybrané položky zboží dodávány přednostně. Dále může nařídit regulační opatření, kterými se mění způsob řízení a organizace dopravy.

Za nouzového stavu a stavu ohrožení státu může vláda s odkazem na § 22 odst. 2 a § 23 odst. 2 zák. o hosp. opatřeních podle § 22 odst. 1 a § 23 odst. 1 zák. o hosp. opatřeních nařízením: (i) uložit právnickým a podnikajícím fyzickým osobám povinnost ve stanoveném termínu oznámit vládou určeným správním úřadům aktuální objem zásob ve stanovených druzích materiálu či věcných prostředcích, aktuální údaje o výrobní či provozní kapacitě a disponibilních zdrojích pracovních sil, (ii) přijmout opatření, která mohou omezit nebo zakázat provoz v oblasti silniční dopravy, drážní dopravy, letecké činnosti provozované v České republice civilními letadly, provozu na dopravně významné vodní cestě a užívání pozemních komunikací, a stanovit zvláštní podmínky pro provádění ochrany, údržby a obnovy na pozemních komunikacích a celostátní dráze, (iii) rozšířit, omezit nebo zakázat distribuci zdravotnických prostředků a léčiv, (iv) rozšířit nebo omezit distribuci pitné vody a potravin a stanovit podmínky, za nichž lze změnit organizaci a řízení této distribuce, (v) omezit, zakázat či přikázat vývoz a dovoz vybraných druhů zboží a (vi) upravit na stavbách, které určí, průběh stavebních prací včetně jejich přerušení, omezit u vybraných staveb jejich zahajování.

Pokud hejtman kraje, starosta ORP nebo vláda nařídí příslušná regulační opatření a tato mají dopad na příslušné právnické osoby a podnikající fyzické osoby, mají tato přednost před povinností poskytnout věcné prostředky podle KriZ. Ostatním právnickým a podnikajícím fyzickým osobám pak bude moci být uložena povinnost poskytnout věcné prostředky, pokud samozřejmě takovými věcnými prostředky disponují.

Zákon stanoví výjimku z povinnosti poskytnout věcné prostředky. Tou je narušení funkce prvku KI. To znamená, že subjekt KI může odmítnout poskytnutí věcného prostředku, pokud ten slouží k ochraně prvku KI. Nebo může poskytnout věcné prostředky v takové míře (např. v omezeném počtu), aby ochrana prvku KI nebyla ohrožena. Subjekt KI samozřejmě musí odmítnutí poskytnutí věcných prostředků nebo jejich poskytnutí v omezené míře patřičně zdůvodnit a doložit.

Toto ustanovení představuje pro právnické a podnikající fyzické osoby výjimku z plnění úkolů, které jsou pro ně v krizovém plánu popsány. Za situace, kdy jsou ohroženy životy a zdraví osob nebo hrozí škoda velkého rozsahu na majetku a životním prostředí, pak tyto právnické a podnikající fyzické osoby musí splnit i další úkoly, které mají toto ohrožení a jeho následky zmírnit nebo jim zabránit.

KriZ pojem "škody velkého rozsahu" nedefinuje. Podle našeho názoru lze jako vodítko použít § 138 tr. zákoníku, který škodou velkého rozsahu rozumí škodu dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.

Povinnost plnit úkoly i nad rámec krizového plánu těmto právnickým a podnikajícím fyzickým osobám ukládá hejtman, starosta ORP nebo starosta obce.

Zákon bohužel neříká, o jaké úkoly se má jednat a jakou formou jim takové úkoly mají být uloženy. Samozřejmě jim mohou být uloženy jen takové úkoly, jaké jsou konkrétní právnické a podnikající fyzické osoby schopny splnit. Pokud se bude jednat o povinnost poskytnout další věcné prostředky, než se kterými se počítá v krizovém plánu, bude se postupovat podle odst. 5. Starosta obce zase může nařídit, aby tyto osoby pomáhaly s evakuací osob [§ 21 odst. 3 písm. b)]. Nicméně považujeme za nevhodné a nežádoucí, že zákon přinejmenším neuvádí okruh takových úkolů (alespoň demonstrativním výčtem) a formu jejich uložení.

Toto ustanovení upravuje, kdo přímo právnickým a podnikajícím fyzickým osobám ukládá povinnost poskytnout věcný prostředek v případě, kdy toto krizové opatření nařídí za stavu nebezpečí hejtman nebo za nouzového stavu anebo stavu ohrožení státu vláda a hejtman toto krizové opatření pak provádí na území kraje. Povinnost poskytnout věcný prostředek s odkazem na nařízení tohoto krizového opatření ukládá konkrétním právnickým a podnikajícím fyzickým osobám hejtman kraje. Uvedené ustanovení, jakož i krizové opatření, od něhož toto oprávnění hejtmana kraje a starosty obce vychází ze zásady uvedené v občanském zákoníku. Podle § 1037 obč. zák. ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak. Podle § 1039 odst. 1 obč. zák. za omezení vlastnického práva k věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen. Podle § 1039 odst. 2 obč. zák. se náhrada poskytuje v penězích. Lze ji však poskytnout i jiným způsobem, pokud si to strany ujednají. Náhradu za poskytnutí věcného prostředku KriZ řeší v § 35. V podrobnostech odkazujeme na komentář k tomuto ustanovení.

V případě, kdy situace, místní podmínky a samozřejmě vývoj krizové situace budou vyžadovat (zvláště pak ohrožení života, zdraví, majetku atp.), aby povinnost poskytnout věcný prostředek byla právnické nebo podnikající fyzické osobě uložena okamžitě (zákon toto označuje jako nebezpečí z prodlení), je starosta obce oprávněn takovou povinnost uložit. O jejím uložení starosta okamžitě informuje hejtmana. Podle našeho názoru nic nebrání tomu, aby hejtman po vyhodnocení situace takto uloženou povinnost zrušil.

Pokud již věcného prostředku není zapotřebí, hejtman nebo starosta, který uložil tuto povinnost při nebezpečí z prodlení, je povinen zajistit jeho vrácení právnické nebo podnikající fyzické osobě. Rozhodnout o vrácení věcného prostředku by měl hejtman kraje nebo starosta obce neprodleně, jakmile situace dovolí, že nebude tohoto prostředku zapotřebí. Toto není podmíněno zrušením krizového stavu. K jeho vrácení může dojít i dříve. Je třeba vycházet ze zásady uvedené v § 39c; tedy, že případný zásah do práv a svobod osob nesmí překročit nezbytnou míru. To znamená, že věcný prostředek je třeba vrátit, jakmile pomine důvod jeho potřeby.

O tom, jak byl věcný prostředek využit, hejtman nebo starosta vydá právnické nebo podnikající fyzické osobě potvrzení o jeho využití. Potvrzení tak představuje jakýsi kontrolní doklad o tom, že povinnost poskytnout věcný prostředek byla uložena důvodně. Zákon stanoví náležitosti potvrzení, jimiž jsou (i) údaje o vlastníkovi nebo uživateli (věcný prostředek může poskytnout osoba, která jej má např. v nájmu, má právo s ním hospodařit atp.), (ii) identifikační údaje věcného prostředku, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným, (iii) datum a hodinu poskytnutí a vrácení věcného prostředku, (iv) stav opotřebení a poškození (viz komentář k § 36 o náhradě škody), (v) poučení o náhradě (viz komentář k § 35) a (vi) označení orgánu, který potvrzení vydal.

Mezi údaji není výslovně uvedeno to, jak byl věcný prostředek použit. Přitom zákon potvrzení označuje jako "Potvrzení o využití věcného prostředku". Jsme přesvědčeni, že toto potvrzení musí obsahovat též údaj o tom, jak byl věcný prostředek skutečně využit. Například že věcný prostředek byl použit k odvozu osob, které byly evakuovány z místa postiženého krizovou situací. Nebo např., že věcný prostředek byl použit k bouracím pracím, k odvozu suti, odpadu atd. Jedině tak je naplněn záměr zákonodárce, aby věcný prostředek byl skutečně použit k řešení krizové situace, a ne že stál nevyužitý tzv. na dvoře. Takto uložená povinnost by podle našeho názoru byla v rozporu se zákonem.

Zákonodárce poněkud nesystémově do § 29 vložil ustanovení, které se týká pracovní povinnosti a pracovní výpomoci.

Toto ustanovení má totiž zjevně vztah k fyzickým osobám, kterým se ukládá pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc [k tomu srov. § 2 písm. d) a e)]. Tato povinnost se nemůže vztahovat na právnické osoby. Nic ale nebrání tomu, aby pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc byla uložena podnikající fyzické osobě.

Pokud je zaměstnancům uložena pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc, jedná se o jiné úkony v obecném zájmu ve smyslu § 203 zák. práce. To znamená, že takový zaměstnanec na dobu výkonu pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci dostane pracovní volno. Náhrada mzdy nebo platu takovým zaměstnancům ovšem nepřísluší (§ 200 zák. práce). Zákoník práce tyto úkony v obecném zájmu považuje za výkon občanských povinnosti. Podle § 202 zák. práce o výkon občanských povinností jde např. při poskytnutí osobní pomoci při živelních událostech, nebo v obdobných mimořádných případech a dále v případech, kdy je fyzická osoba povinna podle právních předpisů osobní pomoc poskytnout. V tomto případě podle KriZ.

Toto ustanovení navazuje na § 9 odst. 3 písm. b). Ministerstva a jiné ÚSÚ mohou vyzvat provozovatele (případně vlastníka) stavby, zařízení, prostředku nebo veřejné infrastruktury k tomu, aby poskytli informace za účelem posouzení toho, zda stavba, zařízení, prostředek nebo veřejná infrastruktura skutečně splňuje kritéria pro určení prvku KI, případně prvku EKI. Ve výzvě by měly ministerstvo nebo ÚSÚ uvést důvody, pro které se domnívají, že objekt či zařízení splňuje kritéria pro určení prvku KI či EKI. V tomto dále odkazujeme především na komentář k § 2, § 9 a § 29a.

Současně je takový provozovatel či vlastník povinen poskytnout příslušnému ministerstvu nebo ÚSÚ veškerou součinnost pro zajištění ochrany KI (EKI). Blíže k tomu komentář k § 2, § 9 a § 29a.

Toto ustanovení bylo do KriZ vloženo zákonem č. 323/2016 Sb., kterým byl zrušen devizový zákon. Ten umožňoval vládě vyhlásit nouzový stav v devizovém hospodářství a nařídit opatření, která se nyní stala součástí krizových opatření. Tato krizová opatření je vláda oprávněna nařídit za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. Uvedená krizová opatření představují zákaz stanovených činností. Blíže o tom v komentáři k § 6 odst. 3.

Stejně jako fyzickým osobám v § 31 odst. 3 písm. f), i právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám KriZ klade výslovný důraz na povinnost tyto zákazy dodržovat a zdržet se jednání, které by vedlo k porušení krizových opatření nařízených vládou podle § 6 odst. 3.

V případě porušení těchto zákazů se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku.

Zákonem č. 323/2016 Sb. byl také novelizován trestní zákoník. Původní § 247 zněl jako Porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství. Nově § 247 zní jako Ohrožení devizového hospodářství. V něm se stanoví, že kdo poruší v době nouzového stavu zákaz uložený opatřením vydaným na základě KriZ ve vztahu k devizovému hospodářství a způsobí tím vážné ohrožení platební schopnosti vůči zahraničí nebo vnitřní měnové rovnováhy České republiky, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až šest let, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Aby porušení krizového opatření podle § 6 odst. 3 zakládalo trestněprávní odpovědnost osoby, musí se jednat o vážné ohrožení. Jiné než vážné ohrožení trestněprávní odpovědnost nezakládá. V takovém případě půjde o přestupek.

Subjekt KI, který nese odpovědnost za ochranu prvku KI je povinen vypracovat plán krizové připravenosti. Zákon zde stanoví lhůtu pro vypracování tohoto plánu. Subjekt KI musí plán krizové připravenosti vypracovat do 1 roku od okamžiku přijetí rozhodnutí (usnesení) vlády, kterým schválí prvky KI a EKI, jejichž provozovatelem je OSS. Subjekt KI, který není OSS, je povinen vypracovat plán krizové připravenosti od jednoho roku od okamžiku nabytí právní moci opatření obecné povahy, kterým byl určen prvek KI nebo EKI. Opatření obecné povahy nabývá účinnosti patnáctým dnem po dni vyvěšení veřejné vyhlášky, kterým ministerstvo nebo jiný ÚSÚ oznámí opatření obecné povahy. Blíže k tomu v komentáři k § 9 odst. 3.

Ohledně obsahu plánu krizové připravenosti odkazujeme na komentář k § 24c.

Toto ustanovení upravuje výkon státní kontroly podle kontrolního řádu, kterou v případech plánů krizové připravenosti subjektu KI a EKI, včetně ochrany těchto prvků, svěřují ministerstvu nebo jinému ÚSÚ, do jehož působnosti prvek KI či EKI náleží. Zákon pro úplnost uvádí, že kontrolní pracovníci mají právo vstupu a vjezdu na pozemky a do prostor, v nichž se prvek KI nebo EKI nachází. Takovéto oprávnění už ale plyne z § 7 kontrolního řádu, který umožňuje kontrolujícím v souvislosti s výkonem kontroly vstupovat do staveb, dopravních prostředků, na pozemky a do dalších prostor s výjimkou obydlí, jež vlastní nebo užívá kontrolovaná osoba anebo jinak přímo souvisí s výkonem a předmětem kontroly, je-li to nezbytné k výkonu kontroly. Do obydlí jsou kontrolující oprávněni vstoupit jen tehdy, je-li obydlí užívané k podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti nebo v případě, kdy se mají prostřednictvím kontroly odstranit pochybnosti o tom, zda je obydlí užívané k těmto účelům a nelze-li dosáhnout splnění účelu kontroly jinak. Vlastníci nebo uživatelé těchto prostor jsou povinni kontrolujícímu vstup umožnit.

K zahájení, průběhu a skončení kontroly, k právům a povinnostem kontrolujícího a kontrolovaného a dalším úkonům souvisejícím nebo týkajícím se kontroly, včetně obrany před nesprávně či nezákonně prováděnou kontrolou odkazujeme na komentář k § 33. Závěry z kontroly totiž mohou vyústit i v rozhodnutí o správním deliktu a pokutu za jeho spáchání například za situace, kdy nebude zpracován plán krizové připravenosti, a z krizového plánu vyplývají pro subjekt KI opatření, která má za krizové situace provádět ve vztahu k svému prvku KI [§ 34a odst. 1 písm. b)]. Krizovou situací se totiž rozumí i narušení prvku KI, v důsledku čehož dojde k vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu [§ 2 písm. b)].

Toto ustanovení dále zakládá subjektu KI nebo EKI informační povinnost vůči ministerstvu nebo jinému ÚSÚ, do jehož působnosti prvek KI spadá, ohledně všech údajů organizačních, výrobních a dalších, které ve svém důsledku mohou mít vliv na určení prvku KI nebo EKI.

Zákon jako příklad uvádí informace o trvalém zastavení provozu, ukončení činnosti nebo o restrukturalizaci. Mohou jimi být samozřejmě další informace, které mají dopad na to, že konkrétní zařízení, objekt atd. bylo určeno jako prvek KI nebo EKI a jeho provozovatel či vlastník se stal subjektem KI. Výsledkem tohoto oznámení může být, že daný prvek již nebude prvkem KI nebo EKI, protože nebude splňovat kritéria podle nařízení vlády č. 432/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury, nebo přestane být prvkem EKI a stane se prvkem KI, anebo dojde k jeho přeřazení či rozšíření v rámci odvětvových kritérií uvedených v tomto nařízení vlády.

Zákon ukládá subjektu KI splnit tuto informační povinnost co nejdříve. To znamená, jakmile se subjekt KI o takových skutečnostech (změnách) dozví.

Celé toto ustanovení je vlastně provedením čl. 5 směrnice Rady 2008/114/ES. Tento článek upravuje problematiku plánů bezpečnosti provozovatele (subjektu) EKI. Náš zákonodárce tuto problematiku zapracoval do tohoto ustanovení KriZ a plány bezpečnosti provozovatele nazval jako plány krizové připravenosti subjektu KI, tedy i EKI.

Náležitosti plánu krizové připravenosti subjektu KI stanoví nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).

Plán krizové připravenosti subjektu KI se skládá ze základní části, operativní části a pomocné části. Základní část obsahuje (i) vymezení předmětu činnosti subjektu KI a opatření, která byla důvodem zpracování plánu krizové připravenosti, (ii) charakteristiku krizového řízení, (iii) přehled a hodnocení možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení a jejich možný dopad na činnost subjektu KI, (iv) seznam prvků KI a (v) identifikaci možných ohrožení funkce prvku KI.

Operativní část obsahuje (i) přehled opatření vyplývajících z krizového plánu příslušného orgánu krizového řízení a způsob zajištění jejich provedení, (ii) způsob zabezpečení akceschopnosti subjektu KI pro zajištění provedení krizových opatření a ochrany činnosti subjektu KI, (iii) postupy řešení krizových situací identifikovaných v analýze ohrožení, (iv) plán opatření hospodářské mobilizace, pokud je subjekt KI dodavatelem mobilizační dodávky, (v) přehled spojení na příslušné orgány krizového řízení a (vi) přehled plánů zpracovávaných podle zvláštních právních předpisů využitelných při řešení krizových situací (plány povodňové, pandemické, epidemiologické atd.). Tyto náležitosti musí být uzpůsobeny tak, aby se týkaly ochrany funkce prvku KI. Proto musí obsahovat i opatření na ochranu funkce prvku KI.

Pomocná část obsahuje (i) přehled právních předpisů využitelných při přípravě na krizové situace a jejich řešení, (ii) přehled uzavřených smluv k zajištění provedení opatření, která byla důvodem zpracování plánu krizové připravenosti, (iii) zásady manipulace s plánem krizové připravenosti, (iv) geografické podklady a (v) další dokumenty související s připraveností na krizové situace a jejich řešením. Rovněž tyto náležitosti musí být zaměřeny na ochranu funkce prvku KI.

Plán krizové připravenosti subjektu KI musí popisovat, jaká možná ohrožení mohou ohrozit činnost subjektu KI a opatření, která mohou toto ohrožení , zmírnit atp. Vesměs se tak bude jednat o opatření organizačního, administrativního, technického atp. rázu, ať již činěná vlastními silami a prostředky subjektu KI, nebo za pomoci jiných subjektů, orgánů a složek.

Toto ustanovení předvídá situaci, kdy subjekt KI vykonává činnosti například v oblasti nakládání s nebezpečnými chemickými látkami ve smyslu zákona č. 224/2015 Sb., o prevenci závažných havárií způsobených vybranými nebezpečnými chemickými látkami nebo chemickými směsmi, nebo ochrany veřejného zdraví ve smyslu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů. Tyto předpisy ukládají právnickým a podnikajícím fyzickým osobám řadu povinností. Jednou z nich je povinnost zpracovat bezpečnostní dokumentaci (bezpečnostní program nebo bezpečnostní zprávu), jestliže například právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba užívá objekt, v němž je nebo má být umístěna nebezpečná chemická látka nebo chemická směs. S tím souvisí povinnost zpracovat plán fyzické ochrany, vnitřní havarijní plán a vnější havarijní plán. Cílem této dokumentace je minimalizovat riziko vzniku závažné havárie, kterou představuje závažný únik nebezpečné látky, požár nebo výbuch vzniklý nebo bezprostředně hrozící v souvislosti s užíváním objektu, kdy vážně ohrožuje nebo vede k vážným následkům na životech a zdraví lidí a zvířat, životním prostředí nebo majetku.

Bezpečnostní dokumentaci schvaluje KÚ. KÚ také stanoví zónu havarijního plánování a HZSK zpracovává vnější havarijní plán. Vnitřní havarijní plán a plán fyzické ochrany zpracovává provozovatel objektu.

Podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, například provozovatel vodovodu pro veřejnou potřebu je povinen zajistit, aby dodávaná pitná voda měla jakost pitné vody. Jde o vodu v původním stavu nebo po úpravě, která je určena k pití, vaření, přípravě jídel a nápojů, voda používaná v potravinářství, voda, která je určena k péči o tělo, k čištění předmětů, které svým určením přicházejí do styku s potravinami nebo lidským tělem, a k dalším účelům lidské spotřeby, a to bez ohledu na její původ, skupenství a způsob jejího dodávání. Provozovatel přírodního nebo umělého koupaliště nebo sauny je zase povinen zajistit, aby koupající se fyzické osoby nebyly vystaveny zdravotním rizikům plynoucím ze znečištění vody ke koupání, sprchování nebo ochlazování.

Uvedli jsme jen namátkové příklady. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, stanoví povinnosti dalším subjektům v oblasti výchovy, vzdělávání a zotavení dětí a mladistvých, v oblasti provozu zdravotnických zařízení a některých zařízení sociálních služeb, v oblasti stravovacích služeb, výroba potravin, uvádění potravin do oběhu, výroba kosmetických přípravků, provozování úpraven vod a vodovodů, provozování holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, solária, kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních služeb, provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže a v dalších oblastech jako např. ubytování, kosmetika atd.

Protože tyto činnosti by mohly vést ke vzniku a šíření epidemií (infekcí), hejtman kraje schvaluje po projednání v BRK a v epidemiologické komisi pandemický plán kraje. Pandemický plán obsahuje opatření, jejichž cílem je redukovat dopady pandemie infekčního onemocnění pro obyvatelstvo kraje.

Na základě zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), například provozovatelé jatek jsou povinni vypracovat a předložit krajské veterinární správě (KVS) ke schválení pohotovostní plán. Tento plán se zpracovává pro případ výskytu nebezpečných nákaz a nemocí přenosných ze zvířat na člověka, jakož i pro případ vzniku mimořádné situace.

Pokud tedy subjekt KI vykonává činnosti, které jsou z důvodu ochrany života, zdraví, majetku, životního prostředí atd. nějakým způsobem usměrňovány a kontrolovány, zejména co do povinnosti vést o své činnosti povinnou dokumentaci, která obsahuje postupy, opatření atp. pro vlastní činnost, prevenci, ohrožení atd., obsah plánu krizové připravenosti se může stát součástí této zvláštní dokumentace (havarijních plánů, plánů fyzické ochrany, pohotovostních plánů atd.).

Toto ustanovení počítá se situací, kdy subjekt KI (např. elektrárenská nebo rafinérská společnost) bude provozovat např. několik objektů, které z hlediska předmětu své činnosti budou ve svém souhrnu představovat prvek KI. Přitom každý takový objekt bude po provozní stránce samostatný atp. Pak subjekt KI může zpracovat dílčí plán krizové připravenosti pro každý takový provozní objekt. Tyto dílčí plány tvoří součást plánu krizové připravenosti subjektu KI.

Stejně jako předchozí ustanovení i toto je vlastně provedením směrnice Rady 2008/114/ES, konkrétně čl. 6, který hovoří o styčných bezpečnostních úřednících.

Subjekt KI je povinen z řad svých zaměstnanců určit styčného bezpečnostního zaměstnance a o jeho určení obratem vyrozumí ministerstvo nebo ÚSÚ, které opatřením obecné povahy určilo např. zařízení, objekt, stavbu nebo veřejnou infrastrukturu jako prvek KI nebo EKI, v důsledku čehož jeho provozovatel či vlastník se stal subjektem KI (EKI).

Dokud subjekt KI (EKI) neurčí styčného bezpečnostního zaměstnance, jeho úkoly plní subjekt KI (EKI). Blíže k těmto úkolům v komentáři k odst. 3.

Podle směrnice Rady 2008/114/ES styčný bezpečnostní zaměstnanec (úředník) představuje kontaktní místo mezi provozovatelem (vlastníkem) EKI a příslušným orgánem státu, tj. příslušným ministerstvem nebo ÚSÚ. Pokud subjekt KI je provozovatelem (vlastníkem) prvku EKI, styčný bezpečnostní zaměstnanec zajišťuje komunikaci s MV, které plní funkci kontaktního místa ČR v rámci EKI.

Styčný bezpečnostní zaměstnanec v souvislosti se svými úkoly poskytuje součinnost příslušnému ministerstvu nebo ÚSÚ při výkonu kontroly plánu krizové připravenosti subjektu KI a ochrany prvku KI, podílí se nebo přímo zpracovává plán krizové připravenosti subjektu KI a jeho aktualizaci, oznamuje příslušnému ministerstvu nebo ÚSÚ informace ohledně změn, která mají vliv na určení prvku KI nebo za tím účelem připravuje podklady a plní další úkoly, které s ochranou a bezpečností prvku KI souvisejí. Pokud údaje týkající se prvku KI mají charakter utajovaných informací, styčný bezpečnostní zaměstnanec musí mít odpovídající bezpečnostní prověrku, na jejímž základě je oprávněn se s takovými informacemi seznamovat. V takovém případě musí i subjekt KI provést opatření (technická, administrativní, personální, bezpečností atp.), která zajistí bezpečnou manipulaci s těmito informacemi.

Zákon klade důraz na to, aby styčný bezpečnostní zaměstnanec splňoval odborné vzdělání (kvalifikaci), které bude garantovat řádný výkon jeho činností. Proto zákon jako podmínku stanoví, že styčným bezpečnostním zaměstnancem se může stát jedině osoba vysokoškolsky vzdělaná v studijním oboru, který je komplexně zaměřen na oblast zajišťování bezpečnosti ČR, ochranu obyvatelstva nebo na krizové řízení.

Další podmínkou je, že tyto studijní obory musí být akreditované. Akreditaci podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), uděluje Národní akreditační úřad se sídlem v Praze.

Další podrobnosti k vzdělávání v oblasti krizového řízení uvádíme v komentáři k § 10 odst. 1 písm. b).

Shora uvedené podmínky lze nahradit tím, že osoba, která má plnit úkoly styčného bezpečnostního zaměstnance, alespoň 3 roky působila aktivně v oblasti zajišťování bezpečnosti ČR nebo ochrany obyvatelstva nebo krizového řízení. Tuto praxi musí taková osoba doložit (např. potvrzením od bývalého zaměstnavatele).

Toto ustanovení navazuje na § 8, podle něhož se rozhodnutí o krizových opatřeních nařízených vládou za nouzového stavu a stavu ohrožení státu zveřejňují také v hromadných informačních prostředcích. V tomto případě nejen v televizi a rozhlase, ale také v tisku, na internetu atd.

V § 22 odst. 1 je pak upravena situace, kdy provedení krizových opatření v podmínkách obce při vyhlášení nouzového stavu nebo stavu nebezpečí vyžaduje vydat nařízení obce. V takovém případě se kromě jeho vyvěšení na úřední desce OÚ nařízení zveřejní ještě v hromadných informačních prostředcích a v místním rozhlase.

Komentované ustanovení však ukládá výslovně jen provozovatelům televizního a rozhlasového vysílání povinnost bezúplatně na žádost orgánů krizového řízení (vlády, hejtmana kraje, starosty ORP nebo starosty obce, jakož i ministerstev, která mohou přijímat tzv. zvláštní krizová opatření - viz § 11-12a) uveřejnit informace o vyhlášení stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu a nařízených krizových opatřeních. To logicky platí i např. pro prodloužení krizového stavu nebo jeho zrušení, jakož i změny nařízených krizových opatření.

Dále podle § 32 odst. 1 písm. k) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, jsou provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání a převzatého rozhlasového a televizního vysílání (tj. vysílání původních televizních a rozhlasových programů a jejich současné, úplné a nezměněné šíření pro veřejnost prostřednictvím sítí elektronických komunikací) povinni poskytnout v naléhavém veřejném zájmu státním orgánům a orgánům územní samosprávy na jejich žádost nezbytný vysílací čas pro důležitá a neodkladná oznámení v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu a stavu ohrožení státu. Takovou povinnost mají i pro případ vyhlášení válečného stavu, stavu kybernetického nebezpečí nebo pro opatření na ochranu veřejného zdraví.

Pro úplnost uvádíme, že podle § 6 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (tiskový zákon), jsou vydavatelé periodického tisku (novin, časopisů a jiných tiskovin vydávaných pod stejným názvem, se stejným obsahovým zaměřením a v jednotné grafické úpravě nejméně dvakrát v kalendářním roce) povinni uveřejnit v periodickém tisku rozhodnutí o nouzovém stavu, o stavu ohrožení státu nebo o válečném stavu. Toto oznámení musí být uveřejněno v nejbližším vydání periodického tisku následujícím po doručení jeho textu vydavateli, a to způsobem, jakým jej vydavatel graficky zvýrazní a odliší od ostatního obsahu periodického tisku tak, aby byl na první pohled zřetelně viditelný a nepřehlédnutelný.

Právní úprava povinného uveřejňování takových informací předpokládá žádost příslušných orgánů. Pokud taková žádost podána není, provozovatel rozhlasového a televizního vysílání nebo vydavatel periodického tisku není povinen tyto informace uveřejnit.

Stejně jako tomu je u § 29, i v tomto případě se uplatní ústavněprávní zásada povinnosti nejen právnických osob, ale i fyzických osob podílet se na zajišťování bezpečnosti ČR (čl. 3 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR). Přestože § 29 se speciálně věnuje podnikajícím fyzickým osobám, i § 31 se těchto fyzických osob dotýká.

Je naprosto a zcela oprávněným požadavkem, aby všem osobám pobývajícím na území ČR byly poskytovány všechny nutné informace o tom, jaká krizová opatření jsou připravována k ochraně jejich života, zdraví a majetku. Považujeme však za zvláštní a nelogické, proč zákonodárce výslovně neuvedl také právo právnických osob na takové informace. Podle našeho názoru toto právo svědčí i právnickým osobám.

Otázkou zůstává, co zákon zamýšlel slovy "nezbytné". Krizová opatření jsou totiž ve svém důsledku věcí veřejnou. KriZ sice krizové opatření definuje jako organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob, ale krizová opatření musí být vyhlášena a vymezena příslušnou formou a také musí být veřejně vyhlášena. To znamená, musí být přístupná co nejširší veřejnosti, zejména pak té, jíž se bezprostředně dotýká.

Podle našeho názoru měl zákonodárce spíše na mysli situaci, aby nebyly předem poskytnuty natolik detailní informace o jednotlivých připravovaných krizových opatřeních, které by ve svém důsledku naopak mohly životy, zdraví a majetek osob ohrozit jejich zneužitím. Koneckonců, informace jsou zpravidla tím nejcennějším zbožím.

Zákon neříká, jakou formou se tyto informace poskytují. Lze si představit, že OKŘ dobrovolně nechá v rámci své územní působnosti na úředních deskách OÚ, na svém webovém portálu atp. zveřejnit, jaká krizová opatření budou nařízena např. v případě povodně způsobené protržením vodní přehrady nebo v důsledku úniku nebezpečných chemických látek z chemické továrny, která se v daném území nachází.

Také je možné, že fyzická osoba zvolí postup podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a požádá příslušný orgán o poskytnutí takové informace. Ten bude muset posoudit obsah žádosti a podle toho rozhodnout. V případě odmítnutí žádosti může žadatel podat odvolání, o kterém rozhodne nadřízený orgán. Pokud ani odvolací orgán nevyhoví, žadatel se může obrátit na správní (krajský) soud se správní žalobou proti rozhodnutí odvolacího orgánu. V rámci soudního přezkumu správní soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Pokud soud takové důvody neshledá, rozhodnutí o odvolání zruší a odvolacímu orgánu nařídí požadované informace poskytnout. Proti rozsudku správního soudu je možné podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu jakožto soudu kasačnímu.

Toto ustanovení je napsáno poněkud nesystémově. Od právnických osob a podnikajících fyzických osob údaje uvedené v § 15 odst. 3 vyžaduje HZSK (srov. § 29 odst. 2). V případě fyzických osob tyto údaje vyžaduje OKŘ. Jelikož HZSK není OKŘ, ale výkonnou složkou, která OKŘ poskytuje nezbytnou podporu, fyzická osoba na výzvu OKŘ (zpravidla hejtmana kraje) zdarma poskytne podklady, které budou obsahovat informace uvedené v § 15 odst. 3. Tyto podklady je fyzická osoba povinna poskytnout bezplatně a rovněž je povinna podle potřeby tyto podklady, resp. informace aktualizovat.

Ustanovení, které stanoví, že fyzické osoby jsou povinny poskytnout další související údaje, považujeme za vysoce problematické. Odstavec 2 totiž ukládá povinnost, jejíž obsah není konkrétní. Toto ustanovení, pokud nebude zrušeno Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem ČR (zejména s čl. 4 Listiny), musí být vykládáno ústavně konformním výkladem. To znamená, že těmito souvisejícími údaji mohou být jen údaje, které mají bezprostřední vztah k údajům uvedeným v § 15 odst. 3. Nicméně bude záležet na konkrétním požadavku orgánu krizového řízení. Osoba, která bude mít za to, že požadavek na poskytnutí souvisejících údajů je protiprávní, se bude moci bránit podáním žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, kterou podá ke krajskému soudu podle sídla orgánu krizového řízení, který o takové údaje požádal, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takové žádosti. Jsme přesvědčeni, že slova "a další související údaje" by bylo vhodné vypustit, popř. nahradit konkrétnějším vymezením této povinnosti.

Za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu fyzická osoba musí uposlechnout výzvy hejtmana kraje a dostavit se na určené místo k plnění pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci. Zaevidování fyzické osoby je pak mimo jiné důkazem o tom, že fyzická osoba splnila svoji povinnost dostavit se k výkonu pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci.

Poté, co vláda za nouzového stavu nebo hejtman kraje za stavu nebezpečí rozhodnou o nařízení krizového opatření, které spočívá v povinném hlášení přechodné změny pobytu, je fyzická osoba povinna se dostavit na OÚ obce, v níž bude přechodně pobývat, k zaevidování do evidence údajů o přechodných změnách pobytu, kterou za tím účelem vede OÚ.

Fyzická osoba je za stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu povinna strpět všechna omezení, která z krizových opatření vyplývají. Tato omezení mají např. podobu omezení svobody pohybu a pobytu, shromažďování, výkonu vlastnického práva, podnikání a výkonu hospodářské činnosti, zákazu výkonu nucených prací.

Uloženou pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc je fyzická osoba povinna osobně vykonat. Jedná se o osobní výkon, zastoupení proto není možné.

Fyzická osoba je povinna poskytnout požadované věcné prostředky, které se v daném okamžiku nacházejí v její dispozici, ať již z titulu vlastnického práva, nebo např. práva nájmu, užívacího práva atd.

Pokud vláda za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu stanoví zákaz výkonu činností uvedených v § 6 odst. 3, fyzická osoba je povinna se zdržet jejich výkonu.

Toto ustanovení vychází ze zásady, že nikdo nemůže být nucen k plnění něčeho, čím by ohrozil vlastní život nebo zdraví nebo život a zdraví jiných osob.

Tato zásada platí i pro případ, že nejsou splněny zákonné podmínky pro uložení povinností.

V případě ohrožení života nebo zdraví svého či jiných osob, jakož i rozporu ukládaných povinností důkazní břemeno stíhá fyzickou osobu, která se uloženým povinnostem odmítá podrobit. Pokud bude přesto příslušný orgán trvat na splnění povinnosti, nezbude fyzické osobě nic jiného, než se obrátit na správní soud s příslušnou žalobou. Práva a svobody jsou totiž pod ochranou soudní moci a uložením povinností dochází k zásahu do práv a svobod jednotlivců.

Hejtman kraje za nouzového stavu a stavu ohrožení státu pracovním příkazem, který není rozhodnutím, stanoví fyzické osobě obsah, rozsah a místo prací, které tato osoba má vykonávat v rámci jí uložené pracovní povinnosti.

Zákon stanoví povinné náležitosti pracovního příkazu, mezi něž patří jméno, popř. jména, příjmení, datum narození a bydliště fyzické osoby, den a místo nástupu pracovní povinnosti, druh práce, který bude fyzická osoba vykonávat, odhadovanou (předpokládanou) délku plnění pracovní povinnosti a označení orgánu (hejtmana kraje), který pracovní příkaz vydal. Důležitou součástí pracovního příkazu je i poučení. Podle našeho názoru poučení musí obsahovat následky spojené s nesplněním pracovní povinnosti, jakož i důvody, pro které může fyzická osoba odmítnout podrobit se pracovní povinnosti. Dále poučení musí obsahovat odkaz na právo na náhradu ve smyslu § 35. Bude-li některá z náležitostí v pracovním příkazu chybět, jedná se o nezákonný pracovní příkaz.

Z podstaty věci bude třeba pracovní příkaz hejtmana doručit fyzické osobě, která má pracovní povinnost vykonat. Podle našeho názoru bude doručení fyzické osobě účinné i v případě, kdy tato osoba odmítne pracovní příkaz převzít nebo si jej v úložní době nevyzvedne. Pracovní povinnost je osobním úkonem, proto dle našeho názoru je třeba pracovní příkaz doručit fyzické osobě do vlastních rukou.

Pokud fyzická osoba bude mít za to, že pracovním příkazem byl porušen zákon, bude se muset proti pracovnímu příkazu bránit žalobou u příslušného správního soudu. Příslušnost správního (krajského) soudu bude dána sídlem hejtmana kraje, který pracovní příkaz vydal.

Pracovní výpomoc fyzické osobě ukládá za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu hejtman kraje. Jiný orgán k tomu dle našeho názoru není oprávněn. Vláda sice má oprávnění toto krizové opatření nařídit, ale hejtman kraje zajišťuje jeho provedení v podmínkách kraje. Starosta obce a starosta ORP ve svých správních obvodech zajišťují provedení krizových opatření, nicméně povinnosti s tím spojené mají právnické a podnikající fyzické osoby [srov. § 18 odst. 3 písm. b) a § 21 odst. 2 písm. b)].

Důkazem o vykonání pracovní výpomoci je potvrzení, na jehož vydání má fyzická osoba právní nárok po jejím vykonání. Nejpozději po skončení krizového stavu. Zákon stanoví povinné náležitosti potvrzení, kterými jsou jméno, popř. jména, příjmení, datum narození a bydliště fyzické osoby, den zahájení výkonu pracovní výpomoci a den jejího skončení, počet odpracovaných hodin, druh a místo práce, poučení o náhradě ve smyslu § 35 a označení orgánu (hejtmana kraje), který potvrzení vydal.

Pokud zdravotní stav fyzické osoby neumožňuje vykonávat pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc, oznámí to tato osoba neprodleně hejtmanovi kraje, který jí uložil pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc.

V takovém případě hejtman kraje označí fyzické osobě poskytovatele zdravotních služeb, k němuž se má fyzická osoba dostavit k provedení lékařské prohlídky za účelem posouzení její zdravotní způsobilosti k práci, kterou má fyzická osoba vykonávat v rámci pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci. Po provedení lékařské prohlídky poskytovatel zdravotních služeb vystaví lékařský posudek, na jehož základě se fyzická osoba buď podrobí pracovní povinnosti, nebo pracovní výpomoci a uložené práce vykoná, nebo bude této povinnosti zproštěna. Náklady spojené s provedením lékařské prohlídky a vypracováním lékařského posudku hradí kraj.

Povinnost poskytnout věcný prostředek za krizového stavu ukládá fyzické osobě hejtman kraje. Při nebezpečí z prodlení je oprávněn tuto povinnost uložit také starosta obce, který o uložení povinnosti následně informuje hejtmana. Hejtman nebo starosta, který uložil povinnost poskytnout věcný prostředek, zabezpečí jeho vrácení fyzické osobě, která věcný prostředek poskytla.

Hejtman nebo starosta při vrácení věcného prostředku vydá fyzické osobě potvrzení o jeho využití. Potvrzení obsahuje především údaje o uživateli, popřípadě vlastníkovi věcného prostředku, nezbytné identifikační údaje věcného prostředku, datum a hodinu poskytnutí a vrácení věcného prostředku, stav opotřebení a poškození, poučení o náhradě ve smyslu § 35 a označení hejtmana nebo starosty, který potvrzení vydal.

V ostatním odkazujeme na komentář k § 29 odst. 5.

Komentované ustanovení stanoví výjimky z povinnosti poskytnout věcné prostředky, vykonávat uloženou pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc, jak vyplývá z § 31 odst. 3 písm. d) a e) (srov. komentář k tomuto ustanovení). Povinnost poskytnout věcné prostředky sice stanoví pro právnické osoby a podnikající fyzické osoby i § 29 odst. 3, komentované ustanovení se však s ohledem na svou povahu týká pouze fyzických osob nehledě na otázku, zda jde o podnikající fyzické osoby, či nikoliv.

Výsadou se rozumí zvláštní a svébytný prospěch nebo výhoda, jíž se těší jednotlivec, společenství nebo skupina osob a která přesahuje výhody, jež jsou dány obecně ostatním občanům. Jedná se o každé zvláštní právo udělené právním předpisem, opačným obecnému pravidlu. Imunitu pak lze definovat jako osvobození od obecné povinnosti nebo služby v úřadě nebo výkonu povinností, jež zákon zpravidla požaduje od jiných občanů. Existují různé druhy imunit, např. daňová, celní, jurisdikční, exekuční a další (viz Blackův právnický slovník II., 1993).

Komentované ustanovení se týká pouze výsad a imunit podle mezinárodního práva, nikoliv např. imunit ústavních činitelů podle právního řádu České republiky. Výsady a imunity v mezinárodním právu upravuje především Vídeňská úmluva o diplomatických stycích.

Vídeňská úmluva o diplomatických stycích přiznává výsady a imunity zejména diplomatickému zástupci, dále pak členům rodiny diplomatického zástupce, nejsou-li občany přijímacího státu, členům administrativního a technického personálu spolu se členy svých rodin, nejsou-li občany přijímacího státu nebo nejsou-li v něm trvale usídleni, členům služebního personálu mise, kteří nejsou občany přijímajícího státu nebo v něm trvale nesídlí, či soukromým služebným osobám ve službách členů mise, nejsou-li občany přijímajícího státu nebo nejsou-li v něm trvale usídleny. Ostatní členové personálu mise a soukromé služebné osoby, které jsou občany přijímajícího státu nebo v něm trvale sídlí, požívají výsad a imunit toliko v rozsahu, jež připustí přijímající stát (srov. čl. 27-38 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích). Podle čl. 1 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích diplomatickým zástupcem je šéf mise nebo člen diplomatického personálu mise. Šéfem mise je osoba pověřená vysílajícím státem, aby vykonávala povinnosti spojené s touto funkcí; diplomatický personál se skládá z členů personálu mise, kteří mají diplomatické hodnosti; členy personálu mise se pak rozumí členové diplomatického personálu, administrativního a technického personálu, jakož i služebního personálu mise; k definicím jednotlivých druhů personálů mise blíže viz čl. 1 písm. f) a g) Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích.

Dalším dokumentem upravujícím výsady a imunity je Protokol (č. 7) o výsadách a imunitách Evropské unie, jenž je jako součást primárního práva připojen ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU (vzhledem k tomu, že se jedná o mezinárodní smlouvy, tyto dokumenty lze rovněž považovat za součást mezinárodního práva). Podle Protokolu o výsadách a imunitách EU se jisté výsady a imunity přiznávají členům Evropského parlamentu, zástupcům členských států účastnícím se činnosti orgánů EU, úředníkům a jiným zaměstnancům EU; tyto osoby však požívají výsad a imunit většinou pouze v souvislosti s výkonem funkce či cestou do sídla příslušných orgánů EU nebo zpět.

Ke dni zpracování tohoto komentáře neexistuje mezinárodní smlouva schválená Parlamentem České republiky a vyhlášená ve Sbírce zákonů nebo Sbírce mezinárodních smluv, která by stanovila, že pracovní povinnost či pracovní výpomoc nelze ostatním cizincům uložit.

Komentované ustanovení stanoví osvobození pro vyjmenované skupiny osob. Toto osvobození nastává , proto po osobě splňující stanovené podmínky nelze požadovat pracovní povinnost či pracovní výpomoc ani ji za případné nesplnění takové pracovní povinnosti či pracovní výpomoci sankcionovat. V případě, že se osoby, na nichž je vyžadována pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc, domnívají, že spadají do některé z vyjmenovaných kategorií, měly by to pochopitelně bezodkladně oznámit příslušnému orgánu s uvedením důvodů, o které opírají tento svůj názor.

Fyzická osoba nabývá věku 18 či 62 let prvním okamžikem dne svých 18., resp. 62. narozenin. Tímto okamžikem tedy končí nebo začíná osvobození od pracovní povinnosti a pracovní výpomoci dle komentovaného ustanovení. Poslancem nebo senátorem se občan České republiky stane zvolením (srov. čl. 19 odst. 2 Ústavy), náhradník nabývá poslance, za nějž náhradník nastupuje, okamžikem zániku mandátu tohoto poslance (srov. § 2 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny); členy vlády jsou předseda vlády, místopředseda vlády a ministři (čl. 67 odst. 2 Ústavy), jejich členství ve vládě vzniká jmenováním. Osoba je považována za invalidního důchodce ode dne, jenž je uveden v pravomocném rozhodnutí orgánu rozhodujícího o důchodu jako den vzniku invalidity (srov. § 86 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). K subjektu KI viz komentář k § 2 písm. k).

Osoby zdravotně nezpůsobilé k výkonu požadovaných druhů práce nemusí mít o své zdravotní nezpůsobilosti žádné potvrzení, důležitý je faktický stav; ten pochopitelně může být mezi osobou, jíž je ukládána pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc, a orgánem krizového řízení sporný; tuto právní otázku posuzuje orgán krizového řízení, popř. soud rozhodující o žalobě ve správním soudnictví (viz níže), pro řešení takové otázky pak jistě může jako důkaz sloužit např. lékařská zpráva. Mezi osoby, které by vystavily vážnému ohrožení sebe nebo osoby blízké, lze nepochybně zařadit kupříkladu osoby, jež pečují o osoby zdravotně postižené, nesoběstačné apod., přičemž takovou péči nemá kdo jiný zajistit; tento příklad ovšem nemusí být jediným a praxe může přinášet nejrůznější další situace, jež musí být posouzeny individuálně v každém jednotlivém případě. Nezbytnost individuálního posouzení pochopitelně platí i pro poslední kategorii vyňatých osob, tj. pro osoby, kterým v plnění pracovní povinnosti či pracovní výpomoci brání důležitá okolnost, jejíž opominutí by mohlo vést k ohrožení života, zdraví nebo majetku. Může se jednat o jakoukoliv okolnost, ať už pracovní, či soukromé povahy, jejíž opominutí povede k ohrožení některé z uvedených zákonem chráněných hodnot. Závažnost důležité okolnosti posuzuje orgán krizového řízení, který pracovní povinnost či pracovní výpomoc ukládá.

Otázka, zda došlo k naplnění některého ze stanovených důvodů, záleží na posouzení orgánu krizového řízení, který pracovní povinnost či pracovní výpomoc ukládá. Tato otázka pak bude klíčovou předběžnou otázkou i v případném řízení o přestupku dle § 34 odst. 1 písm. b) [tj. za porušení mimo jiné povinnosti dle § 31 odst. 3 písm. d)], přičemž tato právní otázka (jakož i rozhodnutí o případné sankci) je plně přezkoumatelná správním soudem rozhodujícím o žalobě proti takovému rozhodnutí, potažmo o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu. Taková právní otázka pak může být kupříkladu i předmětem žaloby (jakož i následné kasační stížnosti) na ochranu před nezákonným zásahem, kterou může podat osoba, jež má za to, že jí je ukládána pracovní povinnost či pracovní výpomoc v rozporu se zákonem. Jsme totiž přesvědčeni, že uložení pracovní povinnosti či pracovní výpomoci je zásahem orgánu veřejné správy (nejedná se o rozhodnutí, přičemž na ukládání pracovní povinnosti či pracovní výpomoci se nevztahuje spr. ř., srov. § 38 KriZ), jenž je plně přezkoumatelný ve správním soudnictví za podmínek § 82 a násl. s. ř. s. Žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu; nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo (srov. § 84 odst. 1 s. ř. s.). Pokud by soudní praxe dospěla k závěru, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem není přípustná (jsme však přesvědčeni o přípustnosti takové žaloby), pak nezbývá než se bránit takovému zásahu ústavní stížností ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zák. o ÚS. Takovou ústavní stížnost lze podat podle § 72 odst. 5 zák. o ÚS ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.

Práce zakázané všem ženám bez rozdílu stanovil § 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 261/1997 Sb. Tato vyhláška byla zrušena vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 288/2003 Sb., kde byl obsažen zákaz vyjmenovaných prací pouze pro ženy těhotné či kojící a pro matky do konce devátého měsíce po porodu. Tato vyhláška byla rovněž zrušena a nahrazena aktuální vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 180/2015 Sb., účinnou od 1.9.2015. V této vyhlášce byly zakázány některé práce pro téže kategorie žen, tj. pro těhotné zaměstnankyně, zaměstnankyně, které kojí, a zaměstnankyně-matky do konce devátého měsíce po porodu. Ukládaná pracovní povinnost či pracovní výpomoc tedy nesmí být v rozporu s touto vyhláškou MZdr.

Osoby, na něž se vztahuje některá z výjimek dle § 32, mohou podle odst. 4 poskytnout pomoc pouze dobrovolně, tj. jedině se svým souhlasem. Z důvodu jistoty orgánu krizového řízení je vhodné, aby tento souhlas byl osobou osvobozenou od pracovní povinnosti a pracovní výpomoci udělen v písemné formě; zákon to ovšem nevyžaduje, proto souhlas stačí udělit kupříkladu ústní či konkludentní formou. Tento souhlas může osoba osvobozená od pracovní povinnosti či pracovní výpomoci odvolat, o tomto odvolání je však povinna informovat příslušný orgán krizového řízení. Ukončením dobrovolné pomoci pak nesmí dojít k ohrožení některého ze zákonem chráněných zájmů; je-li to však nezbytné, osoba poskytující dobrovolnou pomoc musí podle našeho názoru dokončit "rozdělanou práci", pokud by jejím nedokončením vzniklo nebezpečí újmě na některé ze zákonem chráněných hodnot a v dané chvíli tuto práci nemůže dokončit nikdo jiný. Orgán krizového řízení však této povinnosti osoby poskytující dobrovolnou pomoc nesmí zneužít a je v takovém případě povinen urychleně povolat jinou osobu, která osobu poskytující dobrovolnou pomoc co nejdříve nahradí.

Při kontrole činností vykonávaných v krizovém řízení se postupuje podle kontrolního řádu, který upravuje postup orgánů moci výkonné, orgánů ÚSC, jiných orgánů a právnických nebo fyzických osob, pokud vykonávají působnost v oblasti veřejné správy, při kontrole činnosti orgánů moci výkonné, orgánů ÚSC, jiných orgánů, právnických a fyzických osob. Příslušné OKŘ tak mohou kontrolovat dodržování KriZ a předpisů vydaných k jeho provedení jak v rámci připravenosti na krizové situace (např. v oblasti krizového plánování, plánování krizové připravenosti, nouzové komunikace a informačních systémů, nakládání se zvláštními skutečnostmi atd.), tak při řešení krizových situací za krizového stavu. To znamená, že OKŘ jsou oprávněny kontrolovat např. dodržování a plnění krizových opatření. Ostatně v tom spočívá smysl kontroly.

Za OKŘ vykonává kontrolu fyzická osoba, která za tím účelem disponuje příslušným pověřením. Toto pověření má formu písemného pověření nebo průkazu, pokud tak stanoví jiný právní předpis. Například úřední veterinární lékaři SVS nebo inspektoři SZPI jsou ze zákona [zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), zákon č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů] zmocněni k výkonu kontrolní činnosti. K provádění kontrolní činnosti jim postačí předložit služební průkaz SVS nebo SZPI. Oproti tomu KriZ takovouto úpravu nemá. Proto kontrolní pracovník OKŘ musí předložit písemné pověření ke kontrole, ať již pro konkrétní kontrolu nebo obecně pro výkon kontrolní činnosti v oblasti krizového řízení. Pakliže by kontrolní pracovník takové pověření při kontrole nepředložil, jednalo by se o nezákonnou kontrolu. Kontrolovaná osoba by se mohla proti takové kontrole bránit námitkou (blíže k tomu dále).

Kontrola je u kontrolované osoby zahájena z moci úřední, a to buď předložením písemného pověření (platí pro kontrolu prováděnou ve smyslu KriZ) či služebního průkazu, nebo doručením oznámení o zahájení kontroly kontrolované osobě, jehož součástí musí být pověření ke kontrole, nebo seznam kontrolujících, anebo první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované osobě nebo povinné osobě, jež je přítomna na místě kontroly.

Kontrolní pracovník je v souvislosti s výkonem kontroly oprávněn vstupovat do staveb, dopravních prostředků, na pozemky a do dalších prostor s výjimkou obydlí, jež vlastní nebo užívá kontrolovaná osoba anebo jinak přímo souvisí s výkonem a předmětem kontroly, je-li to nezbytné k výkonu kontroly. Do obydlí může kontrolní pracovník vstoupit jen tehdy, pokud tyto soukromé prostory kontrolovaná osoba užívá k podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti nebo v případě, kdy se mají prostřednictvím kontroly odstranit pochybnosti o tom, zda je obydlí užívané k těmto účelům, a nelze-li dosáhnout splnění účelu kontroly jinak. Vlastníci nebo uživatelé těchto prostor jsou povinni kontrolnímu pracovníkovi vstup umožnit. Kontrolní pracovník je dále oprávněn požadovat prokázání totožnosti fyzické osoby, jež je přítomna na místě kontroly, provádět kontrolní nákupy, odebírat vzorky, provádět potřebná měření, sledování, prohlídky a zkoušky, požadovat poskytnutí údajů, dokumentů a věcí vztahujících se k předmětu kontroly nebo k činnosti kontrolované osoby, případně zajišťovat originální podklady, pořizovat obrazové nebo zvukové záznamy, po předchozím projednání s kontrolovanou osobou za účelem naplnění kontroly užívat technických prostředků kontrolované osoby, konečně vyžadovat od kontrolované osoby další součinnost potřebnou k výkonu kontroly (např. zajistit vhodnou místnost, přítomnost dalších osob atp.).

Kontrolovaná osoba je tak povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolnímu pracovníkovi provedení kontroly a poskytovat mu za tím účelem potřebnou součinnost před zahájením kontroly, v jejím průběhu i po jejím skončení; např. kontrolní pracovník může uložit kontrolované osobě podat v určené lhůtě písemnou zprávu o odstranění nedostatků zjištěných kontrolou.

Kontrolní pracovník je při provádění kontroly povinen provádět kontrolu a zjištění stavu věcí, který odpovídá účelu kontroly (v tomto případě zejména zajištění připravenosti na krizové situace a dodržování a plnění krizových opatření za krizového stavu, jakož i plnění úkolů uložených orgánem krizového řízení), šetřit práva a oprávněné zájmy kontrolované osoby a dalších osob zainteresovaných na kontrole, předložit kontrolované osobě pověření ke kontrole, a požádá-li o to kontrolovaná osoba, též další dokument (např. doklad totožnosti či služební průkaz), který dokládá, že se jedná o osobu uvedenou v pověření ke kontrole, vydat potvrzení o zajištěných originálních podkladech, a pominou-li důvody jejich zajištění, neprodleně je vrátit, umožnit kontrolované osobě účastnit se kontrolních úkonů při výkonu kontroly na místě, nebrání-li to splnění účelu nebo provedení kontroly, a vyhotovit protokol o kontrole a doručit jeho stejnopis kontrolované osobě.

V souvislosti s kontrolou je kontrolovaná osoba oprávněna požadovat po kontrolním pracovníkovi předložení pověření ke kontrole a dalšího dokumentu, který dokládá, že se jedná o osobu uvedenou v pověření ke kontrole, namítat podjatost kontrolního pracovníka nebo přizvané osoby, seznámit se s obsahem protokolu o kontrole a podávat námitky proti kontrolním zjištěním uvedeným v protokolu o kontrole.

O průběhu kontroly kontrolní pracovník sepíše protokol. Protokol o kontrole musí vždy obsahovat označení kontrolního orgánu a kontrolujícího (kontrolního pracovníka), označení ustanovení právního předpisu vymezujícího pravomoc kontrolního orgánu k výkonu kontroly, označení přizvané osoby, včetně důvodu jejího přizvání, označení kontrolované osoby, označení předmětu kontroly, kontrolní úkon, jímž byla kontrola zahájena, a den, kdy byl tento kontrolní úkon proveden, poslední kontrolní úkon předcházející vyhotovení protokolu o kontrole a den, kdy byl tento kontrolní úkon proveden, kontrolní zjištění, obsahující zjištěný stav věci s uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly porušeny, včetně uvedení podkladů, z kterých tato kontrolní zjištění vycházejí, poučení o možnosti podat proti kontrolním zjištěním uvedeným v protokolu o kontrole námitky s uvedením lhůty pro jejich podání a komu se podávají, datum vyhotovení a podpis kontrolujícího.

Kontrolní orgán vyhotoví protokol do 30 dnů ode dne provedení posledního kontrolního úkonu, ve složitých případech do 60 dnů. Stejnopis protokolu o kontrole doručí kontrolní orgán kontrolované osobě. Proti kontrolnímu zjištění v protokolu o kontrole může kontrolovaná osoba podat písemné námitky ke kontrolnímu orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení protokolu o kontrole, pokud není v protokolu o kontrole stanovena lhůta delší. V námitkách kontrolovaná osoba uvede, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují, a důvody nesouhlasu s tímto kontrolním zjištěním. Přestože kontrolní řád hovoří o námitkách proti kontrolnímu zjištění, kontrolovaná osoba může v námitkách uvádět i námitky spočívající v porušení povinností ze strany kontrolního pracovníka, porušení práv kontrolované osoby kontrolním pracovníkem, nezákonnost zahájení kontroly, jejího průběhu atd. Protokol o kontrole totiž může sloužit jako podklad pro uložení opatření k odstranění nedostatků, ale i jako podklad pro zahájení správního řízení. To nastane v případě, kdy kontrolní pracovník zjistí porušení zákonné povinnosti, která může na straně kontrolované osoby zakládat podezření ze spáchání správního deliktu.

Námitky vyřizuje ve lhůtě 7 dnů ode dne jejich doručení buď vedoucí kontrolní skupiny, nebo kontrolní pracovník, jestliže jim vyhoví. Pokud vedoucí kontrolní skupiny nebo kontrolní pracovník dojde k závěru, že jim nevyhoví, postoupí je nadřízené osobě k vyřízení. Ta o nich rozhodne ve lhůtě 30 dnů ode dne jejich doručení, a to tak, že jim vyhoví nebo částečně vyhoví anebo je zamítne. Pakliže se jedná o složitý případ, může být lhůta pro vyřízení námitek prodloužena o dalších 30 dnů. O tomto prodloužení lhůty nadřízená osoba kontrolovanou osobu předem vyrozumí. Námitky, z nichž není zřejmé, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují, nebo námitky, u nichž chybí odůvodnění, nadřízená osoba kontrolujícího zamítne jako nedůvodné. Nadřízená osoba kontrolujícího zamítne také námitky podané opožděně nebo neoprávněnou osobou.

Pokud podané písemné námitky neobsahují údaje o tom, proti jakému kontrolnímu zjištění směřují nebo důvody nesouhlasy nebo neobsahují žádný takový důvod, vzniká otázka, zda kontrolní orgán musí kontrolovanou osobu vyzvat k odstranění vad podání. Jsme toho názoru, že kontrolní orgán musí postupovat podle § 37 odst. 3 spr. ř. a vyzvat kontrolovanou osobu k odstranění vad podání a za tím účelem jí poskytnout přiměřenou lhůtu k jejich odstranění. Tento svůj názor opíráme o následující. Kontrolní řád v § 28 uvádí, že při kontrole se postupuje podle správního řádu, pokud kontrolní řád nestanoví jinak. V § 13 ani v § 14 není nic, co by vylučovalo aplikaci § 37 odst. 3 spr. ř. V této souvislosti lze odkázat např. na § 5 odst. 4 zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci a o změně některých souvisejících zákonů, který v případě odvolání proti opatření, které uložil inspektor SZPI kontrolované osobě, vylučuje použití § 37 odst. 3 spr. ř. V případě jakýchkoliv pochybností o tom, zda právní úprava ukládá příslušnému orgánu vyzvat dotčenou osobu k odstranění vad podání, je třeba bezpodmínečně trvat na povinnosti příslušného orgánu takovou výzvu vydat a dotčené osobě ji doručit. Jakmile totiž existuje vícero možných výkladů, je třeba upřednostnit ten, který je pro adresáta normy příznivější, v tomto případě odstraňuje nejasnost a nepředvídatelnost práva a postupů orgánů veřejné moci a zajišťuje dotčené osobě právo na spravedlivý proces.

Jakmile je kontrolované osobě doručeno rozhodnutí o námitkách, je kontrola ukončena. Dnem doručení rozhodnutí o námitkách také počne běžet lhůta pro podání správní žaloby proti tomuto rozhodnutí k příslušnému krajskému soudu. Ve správní žalobě musí kontrolovaná osoba uvést, na základě čeho se domnívá, že rozhodnutí o námitkách je nesprávné, nezákonné, nepřezkoumatelné atp. Rovněž může namítat nezákonnost kontroly, vady, jichž se kontrolní pracovník při vedení kontroly dopustil atd. Krajský soud o žalobě rozhodne rozsudkem. Rozsudkem může rozhodnutí o námitkách zrušit pro nezákonnost nebo vyslovit nicotnost (např. kontrolní orgán nebyl příslušný k provedení kontroly). Může také rozhodnutí zrušit pro vady řízení atp. V novém řízení je kontrolní orgán vázán právním názorem, který krajský soud vyslovil v rozsudku. Proti rozsudku krajského soudu lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně. Ten může rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, nebo může zrušit i rozhodnutí kontrolního orgánu o námitkách, dále může vyslovit nicotnost rozhodnutí o námitkách. Pokud kasační soud neshledá důvody pro tento postup, kasační stížnost zamítne. Je-li kontrolovaná osoba úspěšná v řízení o žalobě proti rozhodnutí o námitkách, event. v řízení o kasační stížnosti, může proti státu uplatňovat náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pokud mu v důsledku nezákonného nebo nesprávného úředního postupu při provádění kontroly ze strany kontrolního orgánu vznikla škoda.

Kontrola může být OKŘ také ukončena v okamžiku, kdy uplynula lhůta pro podání námitek nebo se kontrolovaná osoba vzdala práva uplatnit námitky. Nicméně je-li na základě výsledku kontroly zahájeno s kontrolovanou osobou správní řízení, jehož výsledkem je uložení sankce (zpravidla pokuty) za správní delikt, event. opatření k nápravě, kontrolovaná osoba může v rámci odvolání proti takovémuto rozhodnutí uvádět všechny důvody, pro které mohla podat námitky (např. nezákonnost nebo jiné vady kontroly atp.). Rozhodnutí o odvolání může kontrolovaná osoba napadnout správní žalobou u správního (krajského) soudu.

Kontrolní řád zná také vyřízení námitek v rámci tzv. koncentračního řízení. To znamená, že je-li s kontrolovanou osobou do okamžiku, než jsou vyřízeny námitky, zahájeno správní řízení o uložení sankce nebo opatření k nápravě (viz výše) v přímé souvislosti se skutečností obsaženou v protokolu o kontrole, lze se souhlasem nadřízené osoby kontrolního pracovníka námitky vyřídit v rámci tohoto správního řízení. To znamená, že v jednom rozhodnutí kontrolní orgán současně vyřídí námitky a rozhodne o sankci nebo o opatření k nápravě.

Konečně nelze ani opomenout, že kontrolní řád pamatuje na případy, kdy kontrolovaná osoba neplní v rámci své povinnosti. Například nevytvoří vhodné podmínky pro výkon kontroly, neumožní kontrolnímu pracovníkovi výkon jeho oprávnění stanovených v kontrolním řádu, neposkytne kontrolnímu orgánu potřebnou součinnost za účelem provedení kontroly nebo nepodá ve lhůtě určené kontrolním pracovníkem písemnou zprávu o odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou. V takovém případě se fyzická osoba dopustí přestupku a právnická osoba správního deliktu (od 1.7.2017 se pak již jak fyzické, tak i právnické osoby mohou dopustit pouze přestupku). Za takové jednání může kontrolní orgán uložit kontrolované osobě pokutu až do výše 500 000 Kč.

Odpovědnosti za přestupek či správní delikt se kontrolovaná osoba zprostí, resp. za něj neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila. Při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Odpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže o něm správní orgán nezahájil řízení do 6 měsíců ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy byl spáchán (s účinností od 1.7.2017 však zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, dochází k zakotvení jednotné právní úpravy pro všechny přestupky, a to včetně běhu promlčecí doby, viz § 30-32 zákona č. 250/2016 Sb.). Správní delikty (přestupky) projednává v prvním stupni kontrolní orgán, který je příslušný k provedení kontroly, v souvislosti s níž byl správní delikt spáchán. Proti jeho rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne jeho oznámení (zpravidla doručení). Proti rozhodnutí odvolacího orgánu může kontrolovaná osoba podat správní žalobu k správnímu (krajskému) soudu, a to ve lhůtě 2 měsíců od jeho doručení.

Jak již jsme uvedli, příslušné OKŘ kontrolují dodržování KriZ a předpisů vydaných k jeho provedení jak v rámci připravenosti na krizové situace, tak při jejich řešení, tzn. v době krizového stavu. Tuto kontrolu podle KriZ vykonává u obce HZSK ve spolupráci s OÚORP. U ORP kontrolu vykonává HZSK ve spolupráci s KÚ. U kraje vykonává kontrolu MV ve spolupráci s příslušným ministerstvem nebo jiným ÚSÚ. U HZSK vykonává kontrolu MV.

Považujeme za naprosto bezprecedentní, že výkon tzv. civilní kontroly, a to dokonce u civilních orgánů, zákon svěřil výkonné složce, jakou HZS ČR především je. Civilní orgány a civilní osoby jsou tak pod kontrolou bezpečnostního sboru a jeho příslušníků. Taková právní úprava je v rozporu s demokratickým fungováním státu, kdy platí, že výkonné složky, zejména pak bezpečnostní sbory, podléhají civilní kontrole. Jsme přesvědčeni, že této kontrole podléhají a musí podléhat nejen ozbrojené síly, ale také ozbrojené bezpečnostních sbory, záchranné sbory a havarijní služby. Civilní kontrole tak musí podléhat všechny výkonné složky, které se podílejí na zajišťování bezpečnosti ČR. To znamená, že civilní kontrole musí kromě ozbrojených sil podléhat PČR, VS ČR, CS ČR, záchranné a havarijní služby, zpravodajské služby a samozřejmě také HZS ČR.

U kraje jakožto VÚSC provádí kontrolu přímo MV. Jsme toho názoru, že v tomto případě není místo pro aplikaci § 10 odst. 4. V § 10 odst. 1 písm. c) je totiž upravena kontrolní činnost MV vůči ostatním ministerstvům a ÚSÚ, a tu ve spojení s § 10 odst. 4 vykonává GŘ HZS; vystupuje ovšem jménem MV. Dále je tato kontrola omezena jen na krizové plány krajů. Navíc tuto činnost GŘ HZS vykonává jen pro činnosti uvedené v § 10 odst. 1. Blíže jsme o tom ale pojednali v komentáři k § 10. Nicméně, znovu upozorňujeme, že uvedená právní úprava představuje naprosto bezprecedentní porušení systému demokratického fungování státu a kontroly výkonu státní moci. Je bezprecedentní a nepřijatelné, aby i kontrolu nejvyšších orgánů výkonné moci představovaných ministerstvy a ostatními ÚSÚ prováděla výkonná složka, jakou HZS ČR (včetně GŘ HZS) je, nadto označovaná jako bezpečnostní sbor.

Oproti § 10 odst. 1 písm. c) toto komentované ustanovení je, co se týče výkonu další kontrolní činnosti na jiné úrovni než centrální, ustanovením speciálním. Proto tuto kontrolní činnost u VÚSC nevykonává GŘ HZS, ale přímo MV. GŘ HZS kontrolní činnost vykonává jen ve vztahu ke krizovým plánům krajů, a to s výjimkou věcí, které se týkají vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku. Ostatně to koresponduje s postavením VÚSC, byť se jedná o oblast výkonu přenesené působnosti. VÚSC nemůže podléhat kontrole výkonné složky (v tomto případě bezpečnostního sboru), ale ústřednímu civilnímu úřadu. Tím je pouze MV, nikoliv GŘ HZS ani HZS ČR. Jak již jsme uvedli k § 10 odst. 4, považujeme za nepřijatelné, a dokonce i za protiústavní, když bezpečnostní sbor plní významné řídící úkoly (včetně kontrolních) vůči civilním orgánům v takovém rozsahu a v takové oblasti, jakým je bezpečnost státu, jejíž součástí krizové řízení je. HZS ČR tím stojí mimo kontrolu a nepřímo, prostřednictvím GŘC se stává jakýmsi ministerstvem v ministerstvu, které má svá detašovaná pracoviště v krajích (HZSK).

Jinou kontrolní činnost než kontrolu krizových plánů, a to ještě vyjma kontroly krizových plánů v části týkající se vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku, GŘ HZS u krajů neprovádí.

Kontrolu u kraje vykonává přímo MV společně s příslušným ministerstvem nebo ÚSÚ. Přitom kontroluje jednotlivé oblasti krizového řízení (zejména pak krizové plány a provádění krizových opatření, včetně regulačních opatření) a podle své působnosti a potřeby se kontroly účastní zástupci MZdr, MZ, MD, MŽP a dalších ministerstev nebo zástupci např. SSHR, SÚJB, ČBÚ aj. Pravděpodobně součástí takového kontrolního týmu budou odborníci na příslušnou oblast (např. veterinární lékaři, inspektoři SZPI, zástupci KHS, ČTÚ, NBÚ, Báňská záchranná služba, ERÚ atd., ale i zástupci HZSK). Pokud jde o kontrolu oblasti krizového řízení, která se týká přípravy a řešení krizových situací souvisejících s vnitřní bezpečností a veřejným pořádkem, tuto vykonává MV s příslušnou součástí PČR.

U HZSK vykonává kontrolu také přímo MV, nikoliv GŘ HZS. Tomuto výkladu nasvědčuje znění § 10 a smysl a účel kontroly, jakož i speciální ustanovení, jakým § 33 je ve vztahu k § 10 odst. 1 písm. c). Ze znění § 10 odst. 4 nevyplývá, že by se jednalo o obecné zmocnění pro GŘ HZS k výkonu všech činností MV uvedených v KriZ. Komentované ustanovení § 33 je toho příkladem. Kontrola musí být objektivní a nezávislá. Proto není možné, aby HZSK bylo kontrolováno GŘ HZS. To by bylo, jako kdyby ministerstvo kontrolovalo samo sebe. Tím je navíc alespoň částečně zachována civilní kontrola bezpečnostního sboru, která je jinak deformována, jak výše uvedeno. Jiný výklad než tento, si dovolujeme považovat za protiústavní a v rozporu se zásadou civilní kontroly bezpečnostních složek, mezi něž HZS ČR jakožto bezpečnostní sbor bezpochyby patří.

V případě právnických osob a podnikajících fyzických osob kontrolu vykonává OKŘ, který těmto osobám uložil povinnost vyplývající z krizového plánu. Takové osoby mají uloženy povinnosti vyplývající z krizového plánu v rámci připravenosti na krizové situace a v případě jejich řešení. Základní část krizového plánu podle nařízení vlády č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), totiž obsahuje přehled právnických osob a podnikajících fyzických osob, které zajišťují plnění opatření vyplývajících z krizového plánu [§ 15 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení]. V případě, že zpracovatel krizového plánu zahrne do krizového plánu konkrétní právnickou osobu nebo podnikající fyzickou osobu, je tato povinna na žádost HZSK za účelem přípravy na krizové situace a jejich řešení bezplatně poskytnout a aktualizovat požadované podklady uvedené v § 15 odst. 3 a další související údaje. Ministerstva, ÚSÚ, kraje, ORP nebo obce mohou uzavřít s právnickými osobami a s podnikajícími fyzickými osobami smlouvy ke splnění úkolů vyplývajících z krizových plánů (§ 29 odst. 2). Z uvedeného plyne, že OKŘ (příslušné ministerstvo jako např. doprava, zemědělství, zdravotnictví; příslušné ÚSÚ jako např. SSHR; kraj nebo obec včetně ORP) pak provádí u takovéto osoby kontrolu, a to jen v rozsahu jím uložené povinnosti.

Příslušný OKŘ kontroluje u příslušné právnické osoby nebo podnikající fyzické osoby např. stav připravenosti jejích zdravotnických, ubytovacích a stravovacích zařízení, výrobních programů a výrobních kapacit, zajištění, rozsahu a distribuce zásob surovin, polotovarů a hotových výrobků, potřebných zaměstnanců a jejich kvalifikace, množství, složení a umístění vyráběných, používaných nebo skladovaných nebezpečných látek, množství a kvality zadržené vody ve vodních nádržích, počtu a typů dopravních, mechanizačních a výrobních prostředků, jednotlivých druhů vyrobené nebo zachycené přírodní energie, uspořádání vnitřních prostorů výrobních objektů, popřípadě jiných objektů důležitých pro řešení krizových situací, vodovodů, kanalizací, produktovodů a energetických sítí, staveb určených k ochraně obyvatelstva při krizových situacích, k zabezpečení záchranných prací, ke skladování materiálu CO a k ochraně a ukrytí obsluh důležitých provozů, výměry pěstovaných zemědělských plodin a druh a počet chovaných zemědělských zvířat atd.

V případě zpravodajských služeb a NBÚ může dle našeho názoru kontrola probíhat ve dvou režimech. Pro průběh prvního režimu platí, že je kontrola prováděna jen se souhlasem ředitele příslušné zpravodajské služby nebo ředitele NBÚ. Podmínkou takového postupu je to, že kontrola se bude nebo může týkat údajů, které mají charakter utajovaných informací ve smyslu zákona o ochraně utajovaných informací, nebo se týkají bezpečnosti státu. Pokud kontrolované údaje nemají charakter utajovaných informací nebo se netýkají bezpečnosti státu, anebo nemůže dojít k ohrožení utajovaných informací nebo bezpečnosti státu, musí ředitel kontrolu umožnit a MV k takové kontrole nepotřebuje jeho souhlas.

Z praktického hlediska to podle našeho názoru znamená, že MV předem oznámí, že bude u příslušné zpravodajské služby nebo NBÚ provádět kontrolu ve smyslu KriZ a co konkrétně bude jejím předmětem. Ředitel následně vyhodnotí, zda kontrolované údaje mají charakter utajovaných informací nebo se týkají bezpečnosti státu a zda kontrolou těchto údajů může dojít k ohrožení utajovaných informací nebo bezpečnosti státu. Dojde-li k závěru, že kontrolované údaje charakter utajovaných informací nemají nebo jejich kontrolou nedojde k ohrožení utajovaných informací nebo bezpečnosti státu, musí souhlas ke kontrole udělit. Pokud dojde k opačnému závěru, souhlas neudělí. Záleží tedy na subjektivním (vlastním) úsudku ředitele, zda takovou kontrolu umožní, či nikoliv.

Jestliže souhlas ředitele bude dán a kontrolní pracovníci se budou seznamovat s utajovanými informacemi, pak dle našeho názoru platí, že seznamovat se s takovými informacemi mohou jen ti kontrolní pracovníci, kteří disponují příslušnou bezpečnostní prověrkou. Tedy mají osvědčení, jež jim umožňuje seznamovat se s utajovanými informacemi stupně přísně tajné, tajné, důvěrné nebo vyhrazené. Též z tohoto důvodu je praktické, aby termín a předmět takové kontroly byl mezi MV a ředitelem příslušné zpravodajské služby nebo NBÚ předem dohodnut, a to mimo jiné za účelem přípravy kontrolního týmu, resp. jeho složení, a to jak po stránce odborné, tak z hlediska bezpečnostní způsobilosti k seznamování se s utajovanými informacemi podle stupně jejich utajení.

Podle našeho názoru je těžko představitelné, kdy by se v rámci jedné kontroly měl kontrolní tým sestávat z pracovníků, kteří mají různé stupně osvědčení (pro stupeň přísně tajné, tajné, důvěrné a vyhrazené), protože každý bude kontrolovat utajované informace odpovídající jeho bezpečnostní prověrce. Jako nejvhodnější a současně i praktická varianta se jeví takový postup, kdy kontrolní tým je složen z kontrolních pracovníků, kteří pro danou kontrolu disponují osvědčením k seznamování se s utajovanými informacemi vždy vyššího stupně utajení. Například budou-li předmětem kontroly informace, které mají stupeň utajení "důvěrné" a "tajné", pak by se kontrolní tým měl sestávat z pracovníků, kteří disponují osvědčením pro seznamování se s informacemi stupně utajení "tajné".

Jak již jsme naznačili, i v tomto případě kontrolu vykonává přímo MV, nikoliv GŘ HZS, neboť toto ustanovení je speciálním ve vztahu k § 10 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 10 odst. 4.

V případě, že ředitel zpravodajské služby nebo NBÚ nedá souhlas MV k provedení kontroly, je povinen zajistit provedení kontroly a o jejím výsledku podat MV zprávu od 60 dnů ode dne odmítnutí souhlasu. MV mu může tuto lhůtu prodloužit.

Pokud ředitel zpravodajské služby nebo NBÚ po odmítnutí udělit souhlas MV k provedení kontroly dojde k závěru, že zpravodajská služba nebo NBÚ není schopna tuto kontrolu provést, je povinen tuto skutečnost oznámit MV a umožnit mu její provedení. Pro takový případ ředitel příslušné zpravodajské služby nebo NBÚ stanoví zvláštní podmínky výkonu takovéto kontroly.

Krom toho, že ředitel sám posuzuje a rozhoduje, zda dá, nebo nedá souhlas s provedením kontroly, musí současně zvážit, zda jeho zpravodajská služba nebo NBÚ jsou schopné kontrolu samy provést. Pokud dojde k závěru, že nikoliv, musí dále zvážit, jaké zvláštní podmínky pro její výkon stanoví. To znamená, že může např. určit, kdo by měl z hlediska odbornosti a stupně osvědčení o bezpečnostní způsobilosti být členem kontrolního týmu, kde bude kontrola provedena atp.

Přesto podle našeho názoru existuje situace, která i ředitele příslušné zpravodajské služby nebo NBÚ limituje. Tou je podle § 60 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, účast ČR v ozbrojeném konfliktu v zahraničí nebo v záchranné nebo humanitární akci v zahraničí, anebo vyhlášení válečného stavu, stavu nebezpečí, nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. V takovém případě může být členem kontrolního týmu i kontrolní pracovník, který není držitelem osvědčení fyzické osoby nebo nemá přístup k utajovaným informacím stupně utajení vyhrazené. O důvěryhodnosti takovéhoto pracovníka ovšem nesmí existovat pochybnosti ani o jeho schopnosti utajovat informace. Tento pracovník musí být předem poučen o povinnostech v oblasti ochrany utajovaných informací a o následcích jejich porušení. O tomto poučení se sepíše úřední záznam. Toto poučení má písemnou podobu, přičemž v případě nebezpečí z prodlení nebo z důvodu jiné naléhavosti a významu konkrétního úkolu může být toto písemné poučení nahrazeno ústním seznámením (poučením). Nicméně tento kontrolní pracovník nebude mít přístup k utajovaným informacím stupně utajení přísně tajné.

Podle právní úpravy účinné do 30.6.2017 bylo přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin (viz § 2 odst. 1 zák. o přestupcích). Přestupku se tedy mohla dopustit pouze fyzická osoba. To se ovšem změnilo zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, který nabyl účinnosti dne 1.7.2017. Nová právní úprava zrušila zákonný pojem "správní delikt", přičemž jak fyzické osoby, tak i podnikající fyzické osoby a právnické osoby se mohou dopustit jedině přestupku. Podle § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, přestupkem je společensky škodlivý protiprávní čin, který je v zákoně za přestupek výslovně označen a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde-li o trestný čin.

Komentované ustanovení stanoví skutkové podstaty přestupků (a sankce za ně), jichž se mohou fyzické osoby dopustit porušením tohoto zákona. Podle jednoho ze základních principů koncepce reformy správního trestání schválené usnesením vlády ze dne 20. února 2002 č. 162 by skutkové podstaty přestupků měly být, až na některé výjimky, upraveny v tzv. sankčních ustanoveních zákonů upravujících výkon veřejné správy na jednotlivých úsecích, resp. v zákonech obsahujících právní povinnosti, jejichž porušení je znakem skutkových podstat přestupků. Skutkové podstaty přestupků jsou totiž přímo závislé na hmotněprávních ustanoveních daného zákona, neboť na základě obsahu těchto ustanovení se skutková podstata (většinou spolu s výslovným odkazem na konkrétní ustanovení) konstruuje (viz důvodová zpráva k zákonu č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a zákona o některých přestupcích).

Stav, kdy ustanovení o správních sankcích nejsou shromážděna v jediném zákoně, ale obsahuje je ten který zvláštní zákon, je tak v souladu s koncepcí správního trestání ČR. Takový stav lze považovat za přehlednější než stanovit skutkové podstaty veškerých přestupků (a dalších správních deliktů) toliko v jediném zákoně; nevýhodou takového přístupu je pochopitelně roztříštěnost právní úpravy do mnoha stovek nejrůznějších právních předpisů.

V odstavci 1 jsou zakotveny skutkové podstaty přestupků, jichž se může dopustit fyzická osoba porušením § 31 odst. 3 písm. a) až f), tedy porušením povinnosti:

K těmto jednotlivým povinnostem srov. komentář k § 31 odst. 3. Zde stejně jako u kterýchkoliv jiných přestupků či správních deliktů platí, že kromě naplnění formálních znaků musí být naplněna i materiální stránka přestupku, tj. společenská škodlivost. V opačném případě nedošlo ke spáchání přestupku, a tedy za něj nelze nikoho sankcionovat.

V odst. 2 pak jsou zakotveny skutkové podstaty přestupků v souvislosti s porušením povinností ohledně ZS - v písm. a) pro pracovníky oprávněné seznamovat se se ZS, v písm. b) pro ostatní osoby; těmito ostatními osobami mohou být kupříkladu členové vlády, hejtmani, starostové apod., blíže viz komentář k § 27 odst. 6.

Komentované ustanovení v odst. 2 stanoví skutkovou podstatu porušení zákazu mlčenlivosti. Je poněkud zvláštní, že podle písm. a) ke spáchání přestupku dojde "nezachováním mlčenlivosti", podle písm. b) pak sdělením ZS "osobě, která není oprávněna se s takovou ZS seznamovat". Přitom v § 27 odst. 6 větě první za středníkem je povinnost zachovat mlčenlivost definována jako povinnost nesdělovat ZS osobě, která není oprávněna se s takovou skutečností seznamovat; tato definice se pak vztahuje jak na pracovníky oprávněné seznamovat se se ZS, tak na osoby, které se se ZS seznámily při plnění úkolů krizového řízení. Proto odst. 2 písm. b) zní poněkud nesystematicky; zákonodárce místo toho stejně jako v písm. a) mohl definovat skutkovou podstatu slovy "nezachová mlčenlivost o nich".

V odst. 3 jsou stanoveny pokuty za jednotlivé přestupky uvedené v odst. 1 a 2; maximální výše pokut tak činí částky ve výši 20 000 Kč, 50 000 Kč nebo 100 000 Kč. V případě přestupku dle odst. 1 písm. c) (tj. porušení zákazu zdržet se činností dle § 6 odst. 3, tedy opatření, jež dle dřívější právní úpravy bylo možné nařídit v rámci nouzového stavu v devizovém hospodářství) pak lze uložit pokutu do 2 000 000 Kč. Minimální výše sankce není dána; pachateli přestupku tak lze uložit i velmi mírnou sankci ve srovnání s maximální zákonem dovolenou sazbou, příp. od uložení sankce upustit či podmíněně upustit (srov. § 42 a § 43 zákona č. 250/2016 Sb.).

Zatímco fyzické osoby mohou být dle zákonné terminologie postihnuty za přestupky, zákon na právnické a podnikající fyzické osoby do 30.6.2017 pamatoval s termínem správní delikt. Tento stav se změnil s účinností od 1.7.2017, tedy datem účinnosti zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon tak v návaznosti na změnu přestupkové legislativy začal používat jednotný pojem přestupek, a to po novele KriZ provedené zákonem č. 183/2017 Sb., který v návaznosti na zákon č. 250/2016 Sb. s účinností od 1.7.2017 přejmenoval správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob v nejrůznějších zákonech (včetně KriZ) na přestupky, jakož i zrušil společná ustanovení pro přestupky a správní delikty v těchto zvláštních zákonech.

V odst. 1 jsou zakotveny skutkové podstaty přestupku právnické a podnikající fyzické osoby, které se při přípravě na krizové situace v rozporu s § 29 odst. 1 nepodílí na zpracování krizových plánů nebo jako osoby, které zajišťují plnění opatření vyplývajících z krizového plánu, nezpracuje plán krizové připravenosti. Blíže k těmto povinnostem viz komentář k § 29. Je otázkou, jaké intenzity musí být porušení těchto povinností. Vzhledem k textu komentovaného ustanovení i zásadám správního trestání jsme toho názoru, že nespolupráce sankcionované osoby musí být absolutní, tj. že tato se vůbec nepodílí na zpracování krizových plánů nebo vůbec nezpracuje plán krizové připravenosti. Pouhé nedostatečné či nekvalitní plnění těchto povinností podle našeho názoru samo o sobě nepostačuje k naplnění znaků těchto správních deliktů.

V odst. 2 jsou jako jednotlivé skutkové podstaty přestupků zakotvena porušení jednotlivých ustanovení KriZ, konkrétně § 29 odst. 2 (povinnost osob zahrnutých v krizovém plánu na žádost HZSK bezplatně poskytnout a aktualizovat požadované podklady uvedené v § 15 odst. 3 a další související údaje), § 29 odst. 3 (povinnost poskytnout věcné prostředky) a § 29 odst. 8 (povinnost zdržet se činností zakázaných krizovým opatřením vydaným na základě § 6 odst. 3). Zde, stejně jako u kteréhokoliv jiného přestupku, platí, že musí být naplněn materiální znak daného správního deliktu či přestupku, tedy společenská škodlivost ve smyslu § 5 zákona č. 250/2016 Sb. Pro shledání viny a uložení sankce tak nestačí pouhý závěr o porušení příslušného zákonného ustanovení.

Další skutková podstata je stanovena v odst. 3, a to pro provozovatele televizního nebo rozhlasového vysílání, který nesplní povinnost dle § 30, dle něhož je povinen bez náhrady nákladů na základě žádosti OKŘ neprodleně a bez úpravy obsahu a smyslu uveřejnit informace o vyhlášení krizových stavů a nařízených krizových opatřeních při krizových stavech (blíže viz komentář k § 30). V souvislosti s tímto přestupkem je třeba poukázat na dřívější evidentní pochybení zákonodárce, který při přijetí zákona č. 323/2016 Sb., kterým byl s účinností od 18.10.2016 novelizován KriZ, zjevně omylem vypustil sankci za správní delikt dle odst. 3. V odst. 4, ve znění účinném do 17.10.2016, totiž byla stanovena jednotná sankce ve výši 3 000 000 Kč za veškeré správní delikty dle § 34a. Zákonem č. 323/2016 Sb. pak byl zařazen do komentovaného ustanovení odst. 2 písm. c), přičemž došlo ke změně odst. 4 tak, že byla stanovena maximální sankce 3 000 000 Kč za správní delikt dle odst. 1 a odst. 2 písm. a) a b) a nejvyšší přípustná sankce 5 000 000 Kč za správní delikt dle odst. 2 písm. c). Za správní delikt dle odst. 3 však zákonodárce žádnou pokutu nestanovil. Zákonodárce tak omylem z odst. 3 ve spojení s § 30 vytvořil imperfektní normu. S ohledem na zásadu (ta pochopitelně platí i pro přestupky a v dřívější právní úpravě platila i pro správní delikty) nelze připustit, aby extenzivním výkladem byla dovozena výše pokuty, která není výslovně stanovena zákonem; proto je zřejmé, že by nebylo možné postihnout provozovatele televizního nebo rozhlasového vysílání, kteří by v období od 18.10.2016 do 30.6.2017 spáchali správní delikt dle odst. 3.

Zákonodárce si však zjevně své pochybení uvědomil, když v zákoně č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, s účinností od 1.7.2017 v odst. 4 opět stanovil pokutu ve výši do 3 000 000 Kč za přestupek podle odstavců 1 až 3; tím zároveň došlo ke snížení maximální sazby pokuty za přestupek dle odst. 2 písm. c).

Podle odst. 4 za přestupek podle odstavců 1 až 3 lze uložit pokutu do 3 000 000 Kč. I zde platí, že jde o maximální výši pokuty, minimální výše není zákonem stanovena; lze tak uložit pokutu i v pouze velmi nízké výši, zanedbatelné ve srovnání s nejvyšší zákonem dovolenou sazbou; od uložení pokuty lze rovněž upustit či podmíněně upustit (srov. § 42 a § 43 zákona č. 250/2016 Sb.).

Jedná se o společná ustanovení ke správním deliktům. Před novelou provedenou zákonem č. 183/2017 Sb. byl v odst. 1 stanoven liberační důvod společný pro správní delikty právnických osob dle KriZ, v odst. 2 byla zakotvena zásada individualizace ukládaných sankcí a v odst. 3 byla zakotvena kombinace jednoroční subjektivní a tříleté objektivní prekluzivní lhůty pro zahájení řízení o uložení pokuty právnické osobě. S účinností od 1.7.2017 byla sice tato ustanovení vypuštěna, v nové právní úpravě jsou však obsažena, byť s mírnými změnami, ustanovení podobná. Ta se ovšem již nenacházejí v KriZ, nýbrž v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Ohledně liberačního důvodu právnické osoby viz § 21; ohledně zásad pro ukládání správních trestů viz § 35-44. Promlčecí doby jsou stanoveny v § 30-32, přičitatelnost přestupku právnické osobě je pak upravena zejména v § 20. Byť v KriZ tyto zásady s účinností od 1.7.2017 již nejsou výslovně stanoveny, příslušný správní orgán dle nich přesto bude postupovat v souladu s komplexní právní úpravou řízení o přestupcích, jak je tato stanovena zákonem č. 250/2016 Sb.

Komentované ustanovení zůstalo nezměněno pouze v té části, kde se stanoví příslušnost k projednání správních deliktů (resp. nově již jen přestupků) právnických a podnikajících fyzických osob. Vypuštěna však byla pasáž, kde je výslovně stanovena věcná příslušnost ČNB k projednání přestupku (dříve správního deliktu) dle § 34a odst. 2 písm. c); na příslušnosti ČNB k projednání tohoto přestupku se přitom nic nezměnilo, když tato vyplývá již z § 13 odst. 1 písm. e).

Dle stávající i nové právní úpravy je k projednání přestupku dle § 34a odst. 2 písm. b) (tj. přestupku spočívajícího v neposkytnutí věcného prostředku) příslušný KÚ, k projednání zbývajících nově přestupků dle § 34a je příslušný HZSK.

Věcnou příslušnost HZSK k projednání těchto přestupků vnímáme jako problematickou, neboť není důvodu, aby tyto přestupky nemohl projednat kupříkladu KÚ. Jak stanoví § 1 odst. 1 zákona č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky, HZS ČR je jednotný bezpečnostní sbor, jehož základním úkolem je chránit životy a zdraví obyvatel, životní prostředí, zvířata a majetek před požáry a jinými mimořádnými událostmi a krizovými situacemi. Úkoly bezpečnostních sborů jsou obecně zcela odlišné než vést správní řízení o uložení pokuty s právnickými nebo podnikajícími fyzickými osobami. K těmto úkolům jsou běžně povolány civilní správní orgány, přičemž nevidíme důvodu, proč by tomu mělo být v případě přestupků dle § 34a KriZ jinak.

Primárním úkolem bezpečnostních sborů (jakož i ozbrojených sil) je ochrana životů, zdraví, zvířat, majetku, životního prostředí a dalších hodnot. Jakékoliv další posilování pravomocí bezpečnostních sborů či ozbrojených sil nad tento rámec vnímáme jako nežádoucí. Ne nadarmo platí zásada, že bezpečnostní sbory a ozbrojené síly musí zůstat pod civilní kontrolou. To ostatně vyplývá z čl. 63 odst. 1 písm. c) Ústavy, podle něhož vrchním velitelem ozbrojených sil je prezident republiky, a dále z čl. 4 odst. 2 ústavního zák. o bezpečnosti ČR, podle něhož rozsah branné povinnosti, úkoly ozbrojených sil, ozbrojených bezpečnostních sborů, záchranných sborů a havarijních služeb, jejich organizaci, přípravu a doplňování a právní poměry jejich příslušníků stanoví zákon, a to tak, aby byla zajištěna civilní kontrola ozbrojených sil.

Historická zkušenost přiměla ústavodárce trvat na tom, aby ozbrojené síly (ale i bezpečnostní sbory) zůstaly pod civilní kontrolou. To podle našeho názoru znamená i požadavek na minimální pravomoci ozbrojených sil a bezpečnostních sborů nad rámec shora uvedených požadavků.

Z tohoto hlediska vnímáme jako naprosto nežádoucí, že například CS ČR jakožto ozbrojený bezpečnostní sbor vykonává civilní činnosti jako například správu spotřebních daní a řízení o přestupcích a správních deliktech např. na úseku spotřebních daní. Jsme přesvědčeni, že ve vztahu k civilním osobám a v době normálních poměrů není pro takovou působnost ozbrojeného bezpečnostního sboru místo. Jedná se o zřejmé porušení zásady civilní kontroly (jediným civilním kontrolním orgánem je pak v podstatě soud v soudním řízení správním) a účelu, k němuž jsou tyto bezpečnostní složky určeny.

KÚ a další "civilní" správní orgány jsou vybaveny dostatečnými odbornými znalostmi i zkušenostmi pro vedení správních řízení s právnickými a podnikajícími fyzickými osobami o uložení pokuty za případné porušení § 34a KriZ. Domníváme se, že svěření této pravomoci HZSK je nepřiměřené a neodůvodněné, byť rozhodnutí HZS jako takřka každé jiné rozhodnutí orgánu veřejné moci podléhá soudnímu přezkumu. Bezpečnostní sbory i ozbrojené síly jsou totiž "dobrým sluhou, ale zlým pánem". Proto není vhodné, aby tyto orgány ukládaly sankce adresátům právních norem; k tomu nejsou povolány. Takové neodůvodněné navýšení pravomocí bezpečnostních sborů je podle našeho názoru v rozporu s požadavkem civilní kontroly nad bezpečnostními sbory. Proto by tato věcná příslušnost HZS k projednávání přestupků měla být podle našeho názoru zrušena.

Co se týče stavu , přestupky dle § 34a [s výjimkou odst. 2 písm. b) a c)] projednává HZSK. Přitom je vázán všemi zásadami platnými pro správní trestání (viz výše i zákon č. 250/2016 Sb.). Nadřízeným správním orgánem HZSK je pak GŘ HZS [viz § 6 odst. 4 zákon č. 320/2015 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů (zákon o hasičském záchranném sboru)]; tento správní orgán tak bude kupříkladu rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím HZSK o uložení sankce za správní delikty dle § 34a [s výjimkou správních deliktů dle § 34a odst. 2 písm. b) a c)], činit opatření proti nečinnosti HZSK, zahajovat přezkumná řízení apod.

Na řízení o přestupcích dle KriZ se dle staré i nové právní úpravy rovněž vztahuje spr. ř. (srov. též § 38 KriZ).

Komentované ustanovení je promítnutím principů materiálního právního státu. V právním státě není přípustné, aby stát omezil vlastnické právo, byť na základě legitimního důvodu, bez náhrady; takové omezení by bylo v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Co se týče pracovní povinnosti či pracovní výpomoci, čl. 9 odst. 2 písm. c) Listiny připouští uložení takových povinností na základě zákona "v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty", a to i bez náhrady. Zákonodárce se však v komentovaném ustanovení přesto rozhodl umožnit poskytnutí peněžní náhrady i za vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci; takovou možnost jistě nelze než uvítat, neboť pracovní povinnost a pracovní výpomoc vykonávaná za krizové situace je velmi záslužnou a často značně náročnou činností. To ostatně platí i o dobrovolné pomoci, které se komentované ustanovení rovněž týká, i když v tomto případě zde není dán zákonem stanovený nárok na peněžní náhradu, nýbrž záleží na dohodě OKŘ a osoby, jež dobrovolnou pomoc vykonala.

Peněžní náhradu je povinen vyplatit OKŘ, který o omezení práva nebo uložení povinnosti rozhodl. Nejčastěji tak půjde o hejtmana nebo vládu.

Šestiměsíční lhůta od ukončení nebo zrušení daného krizového stavu je nejzazším termínem, v němž je OKŘ povinen vyplatit peněžní náhradu; neznamená to však, že by uplynutím 6 měsíců nárok osoby na peněžní náhradu zanikl. Uplynutím této lhůty pouze nastává splatnost peněžní náhrady vůči osobě, jíž bylo omezeno vlastnické nebo užívací právo či která poskytla věcný prostředek nebo vykonala pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc. Došlo-li k uzavření dohody o peněžní náhradě za poskytnutí dobrovolné pomoci, je tato peněžní náhrada splatná rovněž v této šestiměsíční lhůtě, není-li mezi smluvními stranami sjednáno jinak. Jakmile uplyne tato šestiměsíční lhůta, je peněžní náhrada splatná, přičemž toto právo lze uplatnit u soudu. V případě nároku na peněžní náhradu platí obecná tříletá promlčecí doba ve smyslu § 629 odst. 1 obč. zák.

Komentované ustanovení se vztahuje nejen na vlastnické právo vlastníka, nýbrž i na užívací právo nevlastníka věci (ať už movité, nebo nemovité).

Podle § 1037 obč. zák. ve stavu nouze nebo v naléhavém veřejném zájmu lze na nezbytnou dobu a v nezbytné míře použít vlastníkovu věc, pokud účelu nelze dosáhnout jinak. V § 5 písm. b) KriZ je připuštěno omezení vlastnického a užívacího práva k majetku za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu; možnost omezení vlastnického nebo užívacího práva pak pro stav nebezpečí vyplývá i z § 14 odst. 4 písm. b), podle něhož hejtman je za stavu nebezpečí oprávněn nařídit bezodkladné provádění staveb, stavebních prací, terénních úprav nebo odstraňování staveb anebo porostů za účelem zmírnění nebo odvrácení ohrožení vyplývajícího z krizové situace. Omezení vlastnického práva k nemovité věci nelze v rámci KriZ provést formou vyvlastnění, když vyvlastnění lze provést pouze v rámci zvláštního správního řízení, jak je upraveno v zákoně č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění).

V odst. 2 komentovaného ustanovení je stanoven odkaz na občanský zákoník ohledně náhrady za omezení vlastnického práva k nemovitosti. V § 1039 odst. 1 obč. zák. je stanoveno, že za omezení vlastnického práva nebo vyvlastnění věci náleží vlastníkovi plná náhrada odpovídající míře, v jaké byl jeho majetek těmito opatřeními dotčen. To vyplývá i z odst. 2 komentovaného ustanovení, kde je uvedeno, že se vlastníkovi poskytne náhrada odpovídající míře omezení majetkových práv.

Jedná se tak o plnou náhradu, přičemž tato by podle našeho názoru měla být stanovena ve výši obvyklé v místě a čase, ať už se jedná o náhradu za omezení vlastnického práva, nebo o náhradu za vykonání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné výpomoci, jakož i za poskytnutí věcného prostředku (kde tuto výši obvyklou výslovně stanoví odst. 3).

Zjišťovat tuto výši obvyklou za pomoci např. znaleckého posudku může být poněkud nákladné a náročné, proto je vždy vhodnější, pokud se OKŘ s vlastníkem, jehož vlastnická práva byla omezena, nebo s osobou, jež vykonala pracovní povinnost, pracovní výpomoc nebo dobrovolnou pomoc, na výši peněžní náhrady dohodne. U dobrovolné pomoci je ostatně dohoda jedinou možnou cestou, jak dospět k vyplacení peněžní náhrady, když zákon nezakotvuje nárok osoby na peněžní náhradu za dobrovolnou pomoc.

Při stanovení výše peněžní náhrady za poskytnutí věcného prostředku je třeba přihlédnout nejen k obvykle požadované náhradě za použití stejného nebo obdobného věcného prostředku, ale i k nákladům, jež povinnému vznikly; peněžní náhrada by tak měla představovat přinejmenším součet těchto částek. Toto pravidlo by se podle našeho názoru mělo uplatnit pro určení výše peněžní náhrady nejen za poskytnutí věcného prostředku, nýbrž i za omezení vlastnického nebo užívacího práva, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci, jakož i za vykonání dobrovolné pomoci (zde však výše peněžní náhrady záleží čistě na dohodě OKŘ a osoby, jež dobrovolnou pomoc vykonala).

OKŘ má nárok požadovat po původci havárie či jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření, reparaci nákladů vynaložených nejen na náhradu škody ve smyslu § 36 odst. 7, nýbrž i na peněžní náhrady vyplacené dle § 35. OKŘ v takovém případě musí doložit náklady, které skutečně jako peněžní náhrady poskytl právnickým a fyzickým osobám, přičemž po původci havárie či jiné události vedoucí ke krizové situaci může požadovat reparaci pouze důvodně zaplacených peněžních náhrad. Pokud OKŘ vyplatí některé peněžní náhrady neoprávněně nebo ve vyšší výši, jde to k jeho tíži.

Podle našeho názoru je OKŘ oprávněn požadovat reparaci i za peněžní náhradu za dobrovolnou pomoc, byť tuto lze poskytnout pouze na základě dohody mezi ním a osobou, jež dobrovolnou pomoc vykonala. Reparaci je však oprávněn žádat pouze za částku odpovídající obvyklé výši (v níž jsou pochopitelně zahrnuty i případné náklady vzniklé osobě poskytující dobrovolnou pomoc) peněžní náhrady.

Pokud původce havárie či jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření, nezaplatí reparaci OKŘ dobrovolně, OKŘ se bude muset obrátit na příslušný soud. Zde jako žalobce bude muset unést jak břemeno tvrzení, tak především břemeno důkazní, přičemž žalovaný bude moci vznášet všechny námitky proti nároku, jeho důvodnosti, přiměřenosti atd. Přitom OKŘ může v jediném řízení uplatnit jak nárok dle komentovaného ustanovení, tak i nárok dle § 36 odst. 7. K uplatňování nároku blíže srov. komentář k § 36 odst. 7.

Uvedené ustanovení zakládá speciální odpovědnost státu za škodu, a je v něm tak KriZ speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, či obecným předpisem. Odpovědnost je založena bez ohledu na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Jak je uvedeno v rozsudku NS 25 Cdo 3798/2007, tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Pokud poškozený svým jednáním částečně přispěl ke vzniku škody, náhrady škody se rozdělí mezi škůdce a poškozeného v poměru, v jakém kdo vznik škody zavinil.

Za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením odpovídá stát, nikoliv orgán krizového řízení. Ve sporu o náhradu této škody vystupuje za stát v občanském soudním řízení MV (viz rozsudek NS 25 Cdo 1649/2007). Důvodem je skutečnost, že KriZ nevymezuje OSS příslušnou za stát vystupovat v řízení o nároku podle tohoto ustanovení. Proto s ohledem na § 12 odst. 1 písm. m) kompetenčního zákona je třeba jednat s MV, které je mimo jiné pro krizové řízení. Tento závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 považujeme za diskutabilní. Souhlasíme s tím, že MV je OSS, která je oprávněna vystupovat v této oblasti za stát v občanském soudním řízení. Zcela jistě to bude platit v případě krizových opatření nařizovaných např. hejtmanem kraje, protože odpovědnost v tomto případě také nese stát. Nevidíme však důvodu, proč by zastupování MV za stát bylo v těchto věcech generální. KriZ počítá s nařízením zvláštních krizových opatření za krizového stavu (za stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu), k nimž jsou oprávněni MZdr, MD nebo MPO. Pokud některé z těchto ministerstev nařídí tato zvláštní krizová opatření, pak podle našeho názoru bude onou OSS, která bude zastupovat stát - Českou repliku v občanském soudním řízení o žalobě o náhradu škody. To samé platí o krizových opatřeních nařizovaných vládou. Jsme toho názoru, že v takovém případě bude v řízení před soudem za stát jednat ÚV ČR. Ten je OSS a ÚSÚ, jež podle kompetenčního zákona mj. plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti vlády a jejích orgánů. Vedoucího ÚV ČR jmenuje a odvolává vláda. Ten pak řídí činnost ÚV ČR. V organizační struktuře působí Odbor pro obranu a bezpečnost, který také vykonává funkci sekretariátu BRS a který rovněž v součinnosti se členy BRS informuje předsedu vlády a BRS o vzniku krizové situace a o jejím dalším průběhu. Současně připravuje podklady vládě, případně předsedovi vlády pro vyhlášení nouzového stavu, tedy i návrh krizových opatření. ÚV ČR je tedy OSS, která je zcela kompetentní jednat jménem státu v občanském soudním řízení o náhradě škody ve smyslu tohoto ustanovení.

Podmínky pro přiznání náhrady škody, které jsme výše uvedli, platí i pro případ škody způsobené OKŘ v souvislosti s cvičením, které nařídily k prověření připravenosti na řešení krizových situací.

O škodu mohou žádat právnické a fyzické osoby, jímž byla způsobena škoda v příčinné souvislosti s nařízeným krizovým opatřením nebo nařízeným cvičením.

V případě škody způsobené fyzické nebo právnické osobě OKŘ jinak než krizovými opatřeními či cvičeními bude třeba postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Přitom se bude muset jednat buď o nesprávný úřední postup, nebo nezákonné rozhodnutí (toto se vztahuje např. na řízení o přestupcích; vedení evidence o přechodném pobytu osob v rozporu se zákonem; rozhodnutí o stavu nebezpečí nebo o nouzovém stavu či stavu ohrožení státu atd.).

Toto ustanovení upravuje podmínky náhrady věcné škody, tj. škody způsobené na majetku poškozeného v souvislosti s prováděním krizových opatření nebo v souvislosti s uložením povinnosti poskytnutí věcných prostředků.

Krizový zákon jednoznačně stanoví, že tato škoda se nahrazuje a posuzuje podle právních předpisů platných v době (okamžiku) vzniku škody. Toto ustanovení má zabránit situaci, kdy dojde ke změně právní úpravy, v jejím důsledku se změní pravidla pro posouzení a náhradu škody a poškozený by neměl nárok na náhradu škody nebo naopak by zakládal nárok, který tu v době vzniku škody nebyl. To znamená, že pro posouzení a přiznání nároku na náhradu škody se aplikují pravidla, která v době vzniku škody právní úprava stanovila.

V tomto ustanovení jsou upraveny podmínky náhrady újmy na zdraví. Tato se poskytuje jen v případě, že fyzické osobě byla uložena pracovní povinnost nebo pracovní výpomoc anebo fyzická osoba, která je osvobozena od pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci (§ 32 odst. 4), tuto pomoc poskytne dobrovolně.

Náhrada újmy na zdraví v těchto případech se poskytuje za stejných podmínek, jako je tomu při odškodňování pracovních úrazů. To znamená, že fyzické osobě vzniká nárok na náhradu škodu nebo nemajetkové újmy, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. I v tomto případě může dojít k úplnému či částečnému zproštění se odpovědnosti náhrady újmy na zdraví. V případě úplného zproštění se povinnosti k náhradě újmy na zdraví bude třeba prokázat, že postižený svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo v důsledku opilosti postiženého nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a ten, kdo měl na výkon pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci dohlížet nebo v jehož prospěch byla vykonávána, nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy. V případě částečného zproštění musí být prokázáno, že shora uvedené skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo si poškozený počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

Podle rozsahu úrazu a jeho následků se hradí ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, ztráta výdělku po skončení pracovní neschopnosti, náhrada za bolest, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcná škoda. V případě úmrtí se hradí účelně vynaložené náklady spojené s léčením a přiměřené náklady spojené s pohřbem, náklady na výživu pozůstalých, jednorázové odškodnění pozůstalých a věcná škoda.

Jestliže ke vzniku škody došlo v rámci pracovněprávního vztahu, pak tuto náhradu škody poskytuje přímo zaměstnavatel. Jedná se např. o situaci, kdy fyzická osoba v rámci pracovněprávního vztahu koná nějaké práce a přitom utrpí újmu na zdraví, přičemž posléze je jí uložena povinnost k pracovní výpomoci. Bude samozřejmě záležet na povaze a charakteru této újmy, nicméně OKŘ může takovou osobu osvobodit, a to z důvodu důležité okolnosti, která brání ve výkonu pracovní výpomoci, přičemž její ignorování může vést k ohrožení života, zdraví nebo majetku (§ 32 odst. 2). Pokud tak OKŘ neučiní a fyzická osoba bude muset vykonávat pracovní výpomoc, která povede ke zhoršení újmy na zdraví, jsme toho názoru, že ponese část odpovědnosti a na náhradě škody se bude podílet.

Toto ustanovení upravuje tzv. platební místo, u něhož je třeba v zákonné lhůtě právo uplatnit a které peněžní náhradu poskytuje. To znamená, že peněžní náhradu (tj. náhradu škody či újmy v penězích) poskytne OKŘ, který nařídil krizové opatření nebo cvičení. Tím může být vláda nebo hejtman kraje, ale také např. MZdr, MD nebo MPO. Pokud OKŘ odmítne poskytnutí peněžní náhrady, poškozený se bude muset obrátit se svým nárokem na soud. V takovém případě bude jako žalovaný za stát (Českou republiku) vystupovat MV (srov. NS 25 Cdo 1649/2007).

Peněžní náhradu neposkytuje OKŘ, který je povinen zajistit provedení krizových opatření [srov. § 14 odst. 6, § 18 odst. 3 písm. b), § 21 odst. 2 písm. b) a § 22 odst. 1]. Ze zákona je jím totiž ten, kdo krizová opatření nařídil.

Toto ustanovení upravuje formu, náležitosti a lhůtu pro uplatnění nároku na náhradu škody.

Nárok se uplatňuje v písemné formě. V nároku je třeba uvést, kdo nárok uplatňuje (jméno a příjmení nebo název, včetně data narození nebo IČ, adresu místa pobytu nebo sídla), důvody vzniku nároku a jeho výši a samozřejmě důkazy, které vznik, příčinnou souvislost a jeho výši prokazují. Také je třeba uvést skutečnosti prokazující dodržení subjektivní šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku (tj. okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o existenci škody), včetně dodržení objektivní pětileté lhůty. Návrh musí být oddatován a podepsán žadatelem. Pokud je žadatel zastoupen, musí být k žádosti přiložena plná moc. Všechny tyto náležitosti by měla žádost obsahovat, neboť pouze úplná a srozumitelná žádost umožňuje nárok na náhradu škody přezkoumat a uspokojit. Navíc je třeba si uvědomit, že taková žádost bude představovat jeden z významných důkazů v eventuálním soudním řízení před civilním soudem, který bude věc posuzovat a rozhodovat podle občanského soudního řádu.

Uplynutím šestiměsíční lhůty dochází k promlčení nároku a v případě soudního řízení musí k zániku práva přihlédnout soud z úřední povinnosti. Počátek běhu této lhůty je spojen s okamžikem, kdy se poškozený dozví o tom, že mu vznikla škoda. Na počátek běhu této doby nemá vliv průběh ani výsledek jednání či soudního sporu, který poškozený vede například s pojišťovnou o výplatu pojistného plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007).

Komentované ustanovení dává možnost OKŘ, aby na základě získaných informací z jeho vlastní činnosti (tj. bez žádosti) a po uplynutí lhůty k podání žádosti (tj. po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty) přiznal náhradu škody poškozené fyzické nebo právnické osobě. Může tak učinit i v případě písemné žádosti podané po uplynutí subjektivní lhůty. Takovou náhradu škody může OKŘ poskytnout jen při splnění dvou podmínek. Jednak neuplynula lhůta 5 let od okamžiku vzniku škody, jednak se jedná o případ hodný zvláštního zřetele. V případě druhé podmínky, jejíž naplnění či splnění záleží na úvaze OKŘ. Může se jednat např. o situaci, kdy poškozený svojí činností významně přispěl k odstranění následků krizové situace nebo zabránil větším škodám nebo např. zničená věc pro něj představuje nenahraditelnou či nenapravitelnou ztrátu (citová vazba k odstraněné stavbě, v které prožil celý život). Dále se může jednat o náhradu pozůstalým za situace, kdy fyzická osoba při plnění pracovní povinnosti obětovala vlastní život k záchraně majetku významné hodnoty či důležitého zájmu nebo zachránila životy a zdraví dalších osob nebo životní prostředí před vážným poškozením atd.

Zákon zde zapovídá nárok na náhradu škody osobám, které zavinily vznik škodné události. Uvedené ustanovení dopadá jak na osoby, kterým vznikla škoda v souvislosti s nařízenými krizovými opatřeními a cvičeními, tak na osoby, jejichž činnost vedla k vzniku krizové situace a k vyhlášení krizového stavu a v důsledku nařízených krizových opatření pak utrpěly škodu.

V případě osob, jejichž činnost vedla k vzniku krizové situace a vyhlášení krizového stavu, se jim dle našeho názoru neposkytuje náhrada škody ani z části v případě, že škoda byla způsobena i vinou OKŘ. Postačí, že tyto osoby zavinily, že nastala krizová situace, v jejímž důsledku byl vyhlášen krizový stav a nařízena krizová opatření.

Odstavec spočívá na zásadě reparace nákladů vynaložených na náhradu škody OKŘ. K reparaci uhrazených nákladů je povinen původce havárie nebo události, v jejímž důsledku nastala krizová situace, byl vyhlášen krizový stav a nařízena krizová opatření.

V takovém případě musí OKŘ doložit náklady, které skutečně jako náhradu škody poskytl právnickým a fyzickým osobám. Pokud OKŘ určitou náhradu poskytl neoprávněně, půjde to k jeho tíži. Pokud totiž původce havárie nebo jiné události odmítne náhradu nákladů OKŘ zaplatit, bude se muset OKŘ domáhat svého nároku soudní cestou.

V rámci soudního řízení žalovaný bude moci vznášet všechny námitky proti nároku, jeho důvodnosti, přiměřenosti atd. Důkazní břemeno bude primárně spočívat na OKŘ. Proto je v jeho zájmu mít řádně zdokumentované všechny náhrady škody, které v dané souvislosti poskytl. Přitom mnohdy soudní řízení o nárocích fyzických a právnických osob na náhradu škody bude mít dopad do soudního či soudních řízení o nárocích OKŘ na uhrazení těchto nákladů.

OKŘ přitom musí vzít v potaz též lhůtu pro promlčení těchto nároků. Ty upravuje občanský zákoník. Počátek lhůty plyne od okamžiku, kdy se OKŘ dozví, kdo je původcem takové havárie či jiné události, a zároveň kdy poskytl náhradu škody fyzické nebo právnické osobě. Právo na náhradu škody, která je představována uhrazením nákladů jakožto náhrady škody vyplacené fyzickým a právnickým osobám, se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda vznikla. Pokud původce havárii či jinou událost způsobil úmyslně, promlčí se právo na náhradu škody (uhrazení nákladů) nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda byla fyzickým a právnickým osobám nahrazena.

Předmětné ustanovení váže podporu poskytovanou státem na splnění třech podmínek. První podmínkou je, že se jedná o krizovou situaci vzniklou z důvodu havárie (radiační, průmyslová, chemická atd.) nebo živelní pohromy. Podle našeho názoru se může jednat i o velké železniční, dopravní, letecké atp. neštěstí, které povede k vyhlášení stavu nebezpečí nebo nouzového stavu. Může se také jednat o kombinaci havárie dopravní s průmyslovou, chemickou, radiační atd. Například letadlo spadne na chemickou továrnu nebo např. vlak naložený nebezpečnými látkami vykolejí na frekventované trati nebo v blízkosti obydlí nebo dojde ke srážce s jiným vlakem či motorovým vozidlem. Kombinace a výčet takových havárií mohou být vskutku velké, ne-li nepředstavitelné.

Druhou podmínkou je, že na tuto podporu mají nárok jen fyzické osoby a obce.

Třetí podmínkou je, že se tyto subjekty ocitly v mimořádně obtížných poměrech. Co to jsou mimořádně obtížné poměry, zákon nedefinuje. Podle našeho názoru jednak se bude jednat o takové poměry, kdy v případě fyzické osoby je ohrožen zejména její život a zdraví. Jednak bude třeba vycházet z individuálních okolností každé fyzické osoby zvlášť. Co pro jednoho mohou být mimořádně obtížné poměry, pro jiného takové být nemusí. Například postižená fyzická osoba nikoho nemá, ztratila střechu nad hlavou, její zdravotní stav, věk atp. neumožňují, aby se o sebe postarala. Nebo mladá rodina v důsledku živelní pohromy přišla o všechno, majetkové poměry příbuzných jsou velice nízké. V případě obce se bude jednat zejména o situaci, kdy tato nebude schopna uspokojovat veřejné potřeby svých občanů nebo odstranění následků živelní pohromy či havárie bude vyžadovat takové mimořádné výdaje, které obec v rozpočtu nemá, a následky krizové situace je třeba odstranit co nejdříve.

Státní podpora se poskytuje formou jednorázové peněžité dávky poskytované ze státního rozpočtu fyzickým osobám. Dále může být fyzickým osobám poskytnuta mimořádná finanční pomoc z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa nebo může být v krajním případě použita vládní rozpočtová rezerva.

Státní podpora poskytovaná obcím má podobu mimořádné formy finanční pomoci z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa a v mimořádném případě též z vládní rozpočtové rezervy.

Pokud jde o jednorázové peněžité dávky pro fyzické osoby, tyto mohou mít podobu mimořádné okamžité pomoci podle zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. Podle tohoto zákona se za osobu v hmotné nouzi může považovat také osoba, kterou postihne vážná mimořádná událost a její celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami. Vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelní pohroma (například povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie. Mimořádná okamžitá pomoc se v takovém případě poskytuje až do patnáctinásobku částky životního minima jednotlivce s přihlédnutím k majetkovým poměrům a příjmové situaci osoby. Podle zákona o životním a existenčním minimu částka životního minima činí 3 410 Kč. V případě poskytnutí až patnáctinásobku částky životního minima tak fyzická osoba může obdržet mimořádnou okamžitou pomoc ve výši 51 150 Kč.

Jak vyplývá z KriZ a zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, žadatel musí v žádosti o poskytnutí jednorázové peněžité dávky doložit své majetkové poměry a majetkové poměry příslušníků své rodiny. Tyto majetkové poměry musí doložit také v případě žádosti o poskytnutí jiné mimořádné finanční pomoci.

Uvedené ustanovení umožňuje, aby mimořádná finanční pomoc měla např. podobu poskytnuté MPSV na základě zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, pokud fyzická osoba a obec poskytuje sociální služby jako sociální poradenství, sociální péči, které dále zákon o sociálních službách rozsáhle vymezuje. MPSV tuto dotaci poskytuje v případě mimořádné situace. Za takovou situaci zákon o sociálních službách považuje zejména živelní pohromu, požár, ekologickou nebo průmyslovou havárii. Z uvedeného plyne, že o takovou dotaci mohou poskytovatelé požádat jak za krizové situace, tak mimo ni. V případě krizové situace se fyzické osoby a obce jakožto poskytovatelé právních služeb mohou v žádosti o takovou dotaci opřít o toto ustanovení KriZ, neboť z hlediska naplnění hypotézy právní normy je toto splněno i ve smyslu § 104 odst. 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Na poskytnutí této ovšem není právní nárok.

Také je možné poskytnout fyzickým osobám a obcím státní pomoc rovněž ve formě hmotné pomoci podle zákona o hospodářských opatřeních. Jedná se například o zásoby humanitární pomoci, které vytváří SSHR v systému státních hmotných rezerv. Zásoby pro humanitární pomoc tvoří vybrané základní materiály a výrobky určené po vyhlášení krizových stavů (v tomto případě po vyhlášení stavu nebezpečí nebo nouzového stavu) k bezplatnému poskytnutí fyzické osobě vážně materiálně postižené. O vydání zásob pro humanitární pomoc rozhoduje předseda SSHR na základě požadavku hejtmana kraje nebo starosty ORP. Přidělení zásob pro humanitární pomoc fyzickým osobám vážně postiženým krizovou situací zajišťuje hejtman kraje nebo starosta ORP, kterému byly zásoby pro humanitární pomoc poskytnuty. Vydané zásoby se neuhrazují ani nevracejí.

Nad rámec výše uvedeného uvádíme, že pokud fyzická osoba nebo podnikající fyzická osoba zajišťuje základní funkce v území, které je postižené krizovou situací (havárií nebo živelní pohromou), může podle zákona č. 12/2002 Sb., o státní pomoci při obnově území postiženého živelní nebo jinou pohromou, požádat ministerstvo, které je určeno ve strategii obnovy území k rozhodnutí o takovéto státní pomoci, o státní pomoc. Státní pomoc může být poskytnuta, pokud o ni dotčená osoba požádá ministerstvo, které o jejím poskytnutí rozhoduje, a prokáže, že není schopna vlastními prostředky obnovit svůj majetek sloužící k zabezpečení základních funkcí v území. K žádosti fyzická osoba přiloží výpis z katastru nemovitostí, který nesmí být starší než 3 měsíce, potvrzující, že je vlastníkem nemovitosti nacházející se na území postiženém pohromou, a prokáže své příjmy dosažené za zdaňovací období bezprostředně předcházející kalendářnímu roku, v němž pohroma nastala, a to včetně příjmů plynoucích z dávek důchodového pojištění (zabezpečení) nebo nemocenského pojištění (péče). K žádosti podnikající fyzická osoba přiloží také (i) účetní závěrku nebo přehled o majetku a závazcích a přehled o příjmech a výdajích, které byly sestaveny k poslednímu dni měsíce bezprostředně předcházejícího pohromě, pokud je povinen je podle zvláštního právního předpisu sestavovat; nelze-li tyto doklady přiložit, neboť byly včetně podkladů pro jejich sestavení zničeny v důsledku pohromy, učiní o jejich zničení čestné prohlášení, (ii) čestné prohlášení o tom, že na její majetek nebyl prohlášen konkurz, nebylo povoleno vyrovnání, nebyl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu pro nedostatek majetku nebo že podnikatel není v likvidaci a že má vypořádány splatné závazky ve vztahu ke státnímu rozpočtu, státním fondům, rozpočtům územních samosprávných celků nebo ke zdravotní pojišťovně, a (iii) další doklady, je-li jejich předložení nezbytné pro splnění podmínek stanovených pro poskytnutí státní pomoci.

Státní pomoc lze poskytnout ve formě nebo návratné finanční výpomoci. Na poskytnutí státní pomoci není právní nárok. Státní pomoc lze poskytnout až do výše nákladů, jež je nezbytné vynaložit na obnovu majetku poškozeného pohromou nebo na pořízení nového majetku, který bude plnit tutéž základní funkci jako majetek zničený pohromou. Tato státní pomoc se poskytuje pouze jednorázově na základě rozhodnutí jednoho z ministerstev určených ve strategii obnovy území. Majetkem sloužícím k zabezpečení základních funkcí v území je majetek, který bezprostředně slouží k dopravě, hospodářským činnostem, bydlení, s výjimkou staveb pro individuální rekreaci, k zajištění podmínek potřebných pro udržitelný rozvoj nebo jako technická infrastruktura a občanské vybavení nebo ten majetek, který je součástí národního kulturního pokladu, předmětem ochrany v rámci památkové rezervace nebo památkové zóny. Žádost se podává k příslušnému ministerstvu, které je podle strategie obnovy určeno k rozhodnutí o takové žádosti.

Jak již jsme výše uvedli, jednorázové peněžité dávky, které mají podobu sociálních dávek (resp. mimořádné okamžité pomoci), upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi.

O poskytnutí mimořádné okamžité pomoci rozhoduje krajská pobočka ÚP. Místní příslušnost krajské pobočky ÚP při řízení o mimořádnou okamžitou pomoc se řídí místem, kde je osoba hlášena k trvalému pobytu. Jestliže však k situaci, která vyžaduje poskytnutí mimořádné okamžité pomoci, došlo mimo správní obvod krajské pobočky ÚP, v němž je osoba hlášena k pobytu, je místně příslušnou ta krajská pobočka ÚP, v jejímž správním obvodu k této situaci došlo.

Mimořádná okamžitá pomoc se poskytuje jednorázově. Nárok na mimořádnou okamžitou pomoc vzniká dnem, kdy ji krajská pobočka ÚP přizná. Mimořádná okamžitá pomoc se vyplácí bezodkladně. Jestliže osoba nevyužije mimořádnou okamžitou pomoc k účelu, pro který byla určena, popřípadě využije pouze její část, jedná se o přeplatek a osoba je povinna mimořádnou okamžitou pomoc, popřípadě její část, vrátit krajské pobočce ÚP.

Žádost o mimořádnou okamžitou pomoc obsahuje údaje o žadateli (fyzické osobě) jako jméno, příjmení, datum narození (rodné číslo) a adresu místa pobytu. Dále žádost obsahuje zejména prohlášení žadatele, že jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami, určení, jakým způsobem by měla být dávka vyplácena, popřípadě vyplacena a stručný popis vážné mimořádné události s uvedením účelu, ke kterému má být mimořádná okamžitá pomoc použita, nebo stručný popis okamžité (aktuální) životní situace. Jelikož zákon hovoří o tom, že se přihlíží i k majetkovým poměrům příslušníků rodiny žadatele, je třeba v žádosti uvést i údaje o tom, kdo je společně posuzovanou osobou, jméno, popřípadě jména, příjmení, datum narození, rodná čísla společně posuzovaných osob, rodinný stav a adresu místa jejich trvalého pobytu a prohlášení společně s ním posuzovaných osob, že jejich celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jim neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami.

Náklady na mimořádnou okamžitou pomoc hradí stát. Stejně tak stát hradí náklady řízení o mimořádné okamžité pomoci.

Zákon zde předpokládá, že v případě havárií a živelních pohrom, které budou mít velký rozsah, bude vydán prováděcí předpis, jenž stanoví rozsah, způsob a podmínky poskytování jiných mimořádných forem finanční výpomoci ze státního rozpočtu, které budou určeny fyzickým osobám a obcím.

Vláda však dosud žádné takové nařízení nevydala. Právě takovou formu bude prováděcí předpis mít, jelikož KriZ jiný orgán veřejné moci k jeho vydání nezmocňuje (viz § 40). Generálním ústavním zmocněním k vydání prováděcího předpisu totiž disponuje toliko vláda na základě čl. 78 Ústavy.

Odstavec se týká jiných dávek než např. mimořádné okamžité pomoci, kterou upravuje zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi.

Tyto jiné dávky vyplácejí jednorázově OÚ obcí, které vykonávají přenesenou působnost a které za účelem naplnění tohoto zákonného ustanovení uzavřou s jinými obcemi veřejnoprávní smlouvu, na jejímž základě se zavážou, že jejich OÚ budou provádět výplatu těchto jednorázových peněžitých dávek i pro fyzické osoby - občany těchto obcí. Tuto veřejnoprávní smlouvu mohou obce uzavřít jen se souhlasem KÚ.

Jednorázové peněžité dávky, které se tímto způsobem poskytují, se poskytují z neinvestiční účelové , určené pro sociální dávky. Tato účelová se vytváří každoročně v rámci státního rozpočtu na příslušný rozpočtový rok.

Podle zákona č. 457/2016 Sb., o státním rozpočtu na rok 2017, na a příspěvky ve vztahu k rozpočtům obcí je ve státním rozpočtu připravena celková částka ve výši 8 190 527 028 Kč. Z toho příspěvek na výkon státní správy, v jehož rámci se takovéto jednorázové peněžité dávky poskytují, představuje na rok 2017 částku 8 172 285 700 Kč. Pro hl. m. Prahu je tento příspěvek vyčleněn zvlášť a pro rok 2017 představuje částku 906 192 600 Kč.

Jestliže státní podpora poskytovaná jednorázově ze státního rozpočtu formou jednorázových peněžitých dávek či jiných mimořádných forem finanční výpomoci nestačí, může vláda použít i finanční prostředky, které jsou jinak určeny k zabezpečení krizových opatření. Blíže o těchto finančních prostředcích jsme pojednali v komentáři k § 25.

V takovém případě může vláda na úhradu výdajů státní podpory fyzickým osobám a obcím použít rezervu finančních prostředků na řešení krizových situací z rozpočtové kapitoly Všeobecná pokladní správa. Pro rok 2017 je ve výdajích v rozpočtové kapitole Všeobecná pokladní správa na tuto oblast vyčleněna částka 140 mil. Kč.

Pokud by se ukázalo, že bude třeba použít i další prostředky, pak vláda může na poskytnutí této státní podpory užít vládní rozpočtovou rezervu. Pro rok 2017 vládní rozpočtová rezerva představuje částku 4 054 676 033 Kč. Použití těchto prostředků KriZ označuje jako mimořádné. To znamená, že se tyto finanční prostředky použijí v pořadí až jako poslední.

Komentované ustanovení stanoví obecné pravidlo, že spr. ř. se na rozhodování a ukládání povinností podle tohoto zákona v době krizového stavu neužije. Výjimku z tohoto pravidla tvoří § 6 odst. 5 (vydání zvláštního povolení ČNB pro dobu nouzového stavu z důvodu ohrožení života a zdraví osob a bezpečnosti státu a pro operace, které povedou k prokazatelnému zlepšení stavu platební bilance, a to v rozsahu příslušného povolení), § 9 odst. 3 (pravomoci ministerstev a jiných ÚSÚ k ochraně KI) a dále § 34-34b, týkající se přestupků; i po 30.6.2017 se pro projednávání přestupků podpůrně užije správní řád, neboť zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, připouští subsidiární užití správního řádu.

Skutečnost, že se na rozhodování a ukládání povinností dle KriZ nevztahuje správní řád, však neznamená, že rozhodování a ukládání povinností je vyloučeno ze soudního přezkumu. Všechny či značná většina úkonů OKŘ bude přezkoumatelná soudem ve správním soudnictví (srov. např. komentář k § 3 ohledně soudního přezkumu rozhodnutí o stavu nebezpečí, komentář k § 32 ohledně soudního přezkumu uložené pracovní povinnosti či pracovní výpomoci), otázkou jen zůstává, která žaloba je v tom kterém případě přípustná (např. žaloba na ochranu před nezákonným zásahem dle § 82 a násl. s. ř. s. či návrh na zrušení opatření obecné povahy dle § 101a a násl. s. ř. s.). Pokud by žádná žaloba dle s. ř. s. nebyla přípustná, dotčená osoba by se mohla bránit pouze ústavní stížností ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ÚS.

Mimořádná veterinární opatření jsou obsažena v zákoně č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon). Jsou jimi (i) nařízení veterinárního vyšetření a očkování zvířat, (ii) vymezení ohniska nákazy, ochranných pásem a pásem dozoru, výstražné označení, popřípadě i střežení ohniska nákazy, (iii) nařízení karantény nebo odděleného umístění (izolace), popřípadě nutné porážky nebo utracení zvířat, (iv) omezení nebo zákaz přemísťování, prodeje, obchodování, volného pohybu, porážení a plemenitby zvířat a provádění pokusů na zvířatech, (v) omezení nebo zákaz pastvy, používání zdroje vody a krmiva, (vi) omezení nebo zákaz konání svodů zvířat, honů, odchytu zvěře a lovu ryb, (vii) omezení nebo zákaz prodeje zvířat a živočišných produktů v tržnicích a na tržištích anebo uzavření tržnice nebo tržiště, (viii) pozastavení nakládání se živočišnými produkty nebo krmivy do skončení potřebného vyšetření, nařízení odděleného uložení (uskladnění) zdravotně závadných nebo podezřelých živočišných produktů nebo krmiv, (ix) omezení nebo zákaz výroby, zpracovávání, přepravy nebo uvádění do oběhu zdravotně závadných nebo podezřelých živočišných produktů nebo krmiv, stanovení zvláštních podmínek pro jejich výrobu, zpracovávání a přepravu anebo nařízení jejich zničení, (x) stanovení zvláštních podmínek provozu, popřípadě jeho omezení nebo zastavení, (xi) omezení, zákaz nebo stanovení zvláštních podmínek dovozu, vývozu a tranzitu veterinárního zboží, (xii) nařízení očisty, omezení nebo zákaz používání anebo zničení zařízení a předmětů, které mohou být nositeli původců nákaz, (xiii) nařízení zvláštního ošetření hnoje, kejdy, močůvky a odpadních vod, (xiv) stanovení zvláštních podmínek pro ukládání, sběr, svoz, neškodné odstraňování a další zpracovávání konfiskátů živočišného původu, popřípadě nařízení sběru, svozu, neškodného odstranění a dalšího zpracování konfiskátů živočišného původu i mimo určený územní obvod (svozovou oblast), (xv) nařízení úpravy hygienického a sanitačního provozu nebo technologických a pracovních postupů, dezinfekce, deratizace a dezinsekce, (xvi) omezení nebo zákaz volného pohybu a styku osob a jejich shromažďování, omezení nebo zákaz pohraničního styku osob a (xvii) nařízení zneškodnění, popřípadě omezení výskytu zdrojů nákaz zvířat s přírodní ohniskovostí.

V případě výskytu slintavky a kulhavky mohou být nařízena mimořádná veterinární opatření mající podobu uzávěry obce nebo její části. Tato uzávěra může mít podobu (i) uzavření příjezdových a přístupových cest do obce, jejich opatření závorami a výstražným označením a jejich střežení, (ii) zákaz průjezdu obcí a určení objížďky, (iii) zřízení dezinfekčních pásů na příjezdových a přístupových cestách do obce, (iv) zákaz přemísťování, prodeje a volného pohybu hospodářských a zájmově chovaných zvířat, (v) zákaz opouštění prostorů, v nichž jsou umístěna nemocná a podezřelá zvířata, a zákaz vstupu do těchto prostorů bez vážného důvodu, (vi) zákaz shromažďování osob, (vii) stanovení pravidel pro pohyb osob v obci, (viii) zákaz vstupu do obce a zákaz jejího opouštění, (ix) stanovení zvláštních podmínek pro zásobování obce, pro výjimečný vjezd dopravních prostředků a pro vstup osob do obce z naléhavých důvodů, jakož i stanovení dezinfekčních opatření, jimž musí být tyto dopravní prostředky a osoby podrobeny před opuštěním obce, a x) stanovení zvláštních podmínek provozu odpadového hospodářství.

Kromě slintavky a kulhavky, pro něž jsou vyhrazena mimořádná opatření uvedená v předchozím bodě, se ostatní mimořádná opatření nařizují (i) při podezření z výskytu nebo potvrzení výskytu nebezpečné nákazy nebo nemoci přenosné ze zvířat na člověka, anebo hrozí-li nebezpečí jejího šíření (nařizují se tzv. ochranná a zdolávací opatření), (ii) při podezření z výskytu nebo potvrzení výskytu nebezpečné nákazy nebo nemoci přenosné ze zvířat na člověka, anebo hrozí-li nebezpečí jejího šíření (nařizují se tzv. ochranná a zdolávací opatření), (iii) při zjištění jiných než zdravotně nezávadných živočišných produktů, vody nebo krmiv, popřípadě jiné příčiny závažného ohrožení zdraví zvířat nebo lidí živočišnými produkty (nařizují se tzv. veterinární hygienická opatření) a (iv) hrozí-li nebezpečí zavlečení nebo rozšíření původců nákaz zvířat a nemocí přenosných ze zvířat na člověka či zdravotně závadných živočišných produktů a krmiv ze zahraničí (nařizují se opatření k veterinární ochraně státního území).

KVS rozhoduje o nařízení, změně a ukončení těchto mimořádných veterinárních opatřeních v obvodu kraje nebo jeho části, přesahující územní obvod obce, dozírá na jejich plnění a povoluje individuální výjimky z nařízených mimořádných veterinárních opatření a rozhoduje o nařízení, změně a ukončení mimořádných veterinárních opatření, jimiž se ukládají povinnosti individuálně určeným fyzickým a právnickým osobám, a dozírá na jejich plnění. Na návrh KVS obec vydá nařízení obce o nařízení mimořádných veterinárních opatření, ukončuje mimořádná veterinární opatření a dozírá na jejich plnění na území obce. V hlavním městě Praze však mimořádná veterinární opatření vyhlašuje a ukončuje Městská veterinární správa v Praze.

ÚVS rozhoduje o nařízení, změně a ukončení mimořádných veterinárních opatření v případě, že se mají dotýkat celého území státu nebo území několika krajů. Současně dozírá na plnění těchto opatření. Pokud tato mimořádná veterinární opatření mají trvat déle než 15 dnů, může MZe tato opatření měnit nebo ukončit.

Právní předpis, jímž se mimořádná veterinární opatření nařizují, mění nebo ruší, se označuje jako "nařízení Státní veterinární správy". Pokud se mimořádná opatření týkají územního obvodu kraje nebo jeho části, přesahující územní obvod obce, vyhlásí se tak, že se vyvěsí na úřední desce KÚ a všech OÚ, jejichž území se týká, na dobu nejméně 15 dnů. Nařízení SVS nabývá platnosti a účinnosti dnem jeho vyhlášení; za den jeho vyhlášení se považuje den jeho vyvěšení na úřední desce KÚ. Nařízení SVS musí být každému přístupné u KVS, KÚ a všech ÚO, jejichž území se týká. Pokud se mimořádná opatření týkají celého území státu nebo územních obvodů více krajů, nařízení SVS se vyvěšuje na úředních deskách ministerstva a KÚ, jejichž území se týká, na dobu nejméně 15 dnů a zveřejňuje se neprodleně na internetových stránkách SVS. Pokud jsou nařízením SVS ukládány povinnosti i jiným subjektům, než jsou chovatelé hospodářských zvířat, vyhlašuje se nařízení SVS také v celostátním rozhlasovém nebo televizním vysílání. Nařízení SVS nabývá platnosti a účinnosti dnem jeho vyhlášení; za den jeho vyhlášení se považuje den jeho vyvěšení na úřední desce ministerstva. Provozovatel rozhlasového nebo televizního vysílání je povinen umožnit bezplatně zástupci SVS vyhlášení těchto opatření, jejich změny nebo ukončení ihned, jakmile byl o to požádán.

Ostatní orgány veřejné správy, PČR a obecní policie se v rámci své působnosti podílejí na zajišťování a kontrole plnění mimořádných veterinárních opatření.

Jako pomocné orgány jsou na krajské úrovni při KVS zřízeny KNK. Jedná se o poradní orgán ředitele KVS. Mimoto součástí KVS je pohotovostní středisko pro mimořádné situace, které v souladu s celostátními pohotovostními plány zasahuje v ohniscích nákaz a v případech jiných mimořádných situací. Obdobně ÚVS na ústřední úrovni organizuje činnost krizového centra tlumení nákaz při vzniku mimořádné situace. Na ústřední úrovni je zřízena ÚNK. Ta je poradním orgánem ministra zemědělství, který je jejím předsedou. Blíže o ÚNK pojednáváme v komentáři k § 9 v části týkající se působnosti MZe.

Z povahy věci se v případě KNK a ÚNK jedná jen o poradní orgány, tj. orgány bez výkonných pravomocí. Svými doporučeními mohou samozřejmě ovlivnit rozhodnutí KVS nebo ÚVS či MZe. Pokud ohrožení nákazou či nemocí ve smyslu veterinárního zákona nakonec přeroste v krizovou situaci, která vyžaduje vyhlásit stav nebezpečí, nebo dokonce nouzový stav, KNK se stane součástí příslušné KŠK. To samé platí o ÚNK, která se stane součástí ÚKŠ. V souvislosti s takovou krizovou situací se tak členové těchto komisí stanou členy příslušných KŠK a ÚKŠ, které jsou pracovními orgány; tedy bez výkonných (nařizovacích) pravomocí jako KNK a ÚNK.

Na podporu mimořádných veterinárních opatření jsou za krizové situace nařizována krizová opatření podle KriZ příslušnými orgány krizového řízení. Za krizové situace zůstává orgánům SVS zachována jejich působnost. Pouze je doplněna oprávněními, která mají OKŘ podle KriZ (zejména vláda a hejtman kraje za nouzového stavu a stavu nebezpečí) a kterými orgány SVS nedisponují.

Ohledně postavení a činnosti ÚPK odkazujeme na komentář k § 9 v části věnované působnosti MŽP. Připomínáme, že ÚPK oproti ÚNK disponuje oprávněními, které jí přímo stanoví zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). V této souvislosti opětovně uvádíme, že ÚPK řídí, kontroluje, koordinuje a v případě potřeby ukládá v celém rozsahu řízení ochrany před povodněmi v době povodně ohrožující rozsáhlá území, pokud povodňové komise krajů vlastními silami a prostředky nestačí činit potřebná opatření. Například nařizuje po projednání s příslušnými povodňovými orgány krajů a příslušnými správci povodí mimořádné manipulace na vodních dílech nad rámec schváleného manipulačního řádu s možným dosahem přesahujícím rámec oblastí povodí s významným povodňovým rizikem.

Na úrovni krajů pak vodní zákon zřídil PKK. Protože KriZ v komentovaném ustanovení hovoří jen o ÚPK a dále o povodňových komisích, které se stávají součástí KŠK, dovozujeme, že součástí těchto KŠK se automaticky stává PKK.

Povodňové orgány, mezi které mimo jiné v době povodní patří právě ÚPK a PKK, mohou v době povodně činit opatření a vydávat operativní příkazy k zabezpečení ochrany před povodněmi, v odůvodněných případech i nad rámec platných povodňových plánů s tím, že v takovém případě musí neprodleně uvědomit dotčené osoby. Všechna přijatá opatření a vydané příkazy se zapisují do povodňové knihy a musí být přístupné k nahlédnutí osobám vykonávajícím působnost místně příslušných povodňových orgánů, nebo způsobem umožňujícím dálkový přístup. Na vydávání těchto příkazů se nevztahuje správní řád. Mimořádné pravomoci povodňových orgánů začínají vyhlášením druhého nebo třetího stupně povodňové aktivity a končí odvoláním těchto stupňů. Druhý stupeň (stav pohotovosti) se vyhlašuje, když nebezpečí přirozené povodně přerůstá v povodeň, ale nedochází k větším rozlivům a škodám mimo koryto; vyhlašuje se také při překročení mezních hodnot sledovaných jevů a skutečností na vodním díle z hlediska jeho bezpečnosti; aktivizují se povodňové orgány a další účastníci ochrany před povodněmi, uvádějí se do pohotovosti prostředky na zabezpečovací práce, provádějí se opatření ke zmírnění průběhu povodně podle povodňového plánu. Třetí stupeň (stav ohrožení) se vyhlašuje při bezprostředním nebezpečí nebo vzniku škod většího rozsahu, ohrožení životů a majetku v záplavovém území; vyhlašuje se také při dosažení kritických hodnot sledovaných jevů a skutečností na vodním díle z hlediska jeho bezpečnosti současně se zahájením nouzových opatření; provádějí se povodňové zabezpečovací práce podle povodňových plánů a podle potřeby záchranné práce nebo .

Druhý a třetí stupeň povodňové aktivity vyhlašují a odvolávají ve svém územním obvodu povodňové orgány. Pokud ohrožení povodní přerostlo v krizovou situaci, může být podle její závažnosti vyhlášen stav nebezpečí nebo nouzový stav. V takovém případě zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), v § 77 odst. 9 uvádí, že dojde-li k vyhlášení krizového stavu podle zvláštního zákona (rozuměj KriZ), přejímá na celém území, pro které je krizový stav (nouzový stav nebo stav nebezpečí) vyhlášen, řízení ochrany před povodněmi orgán, který je k tomu podle tohoto zákona (rozuměj KriZ) příslušný. Z uvedeného vyplývá, že řízení ochrany před povodněmi přebírá vláda (nouzový stav) nebo hejtman (stav nebezpečí). Uvedené ustanovení § 77 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), považujeme za ne zcela přesné. Podle našeho názoru měl tento zákon jasně stanovit, že za nouzového stavu pravomoci ÚPK přecházejí na vládu a za stavu nebezpečí pravomoci PKK přecházejí na hejtmana kraje. Přestože to v tomto ustanovení takto jasně a zřetelně neuvádí, jsme toho názoru, že takový výklad odpovídá úmyslu zákonodárce, byť není zcela přesně vyjádřen. Jiný výklad je dle našeho názoru nelogický. Pokud by např. měl být § 77 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), vykládán tak, že řízení přebírají ÚPK a KPK, pak by takový výklad nic neřešil. Na tyto komise přece nemohou přejít pravomoci OKŘ; v tomto případě vlády a hejtmana kraje. Zachování dualismu řízení v krizové situaci (vláda × ÚPK a hejtman × KPK) by bylo dle našeho názoru kontraproduktivní a nesmyslné. Úmysl zákonodárce, byť ne zcela přesně vyjádřen, zcela jistě směřoval k jednotě řízení v takové mimořádné situaci. Z tohoto hlediska se výklad spočívající v tom, že na vládu přecházejí pravomoci ÚPK a na hejtmana kraje pravomoci KPK, jeví jako nejlogičtější a smysluplný.

Za krizové situace vzniklé v souvislosti s povodní a po vyhlášení příslušného krizové stavu se ÚPK a PKK transformují do formy poradních a pracovních orgánů a stávají se tak součástí ÚKŠ (ÚPK) nebo KŠK (PKK). Jejich pravomoci na ÚKŠ ani KŠK nepřecházejí. Tyto přecházejí na vládu (ÚPK) a hejtmana kraje (PKK).

V minulosti se ÚPK stala součástí ÚKŠ např. v červnu 2013 v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu rozhodnutím vlády č. 140/2013 Sb. V souvislosti s touto krizovou situací ÚKŠ nařídil v povodí Labe, Vltavy a Ohře provést manipulaci na všech vodních dílech s cílem zajistit maximální možnou retenci pro případ eventuálního výskytu masivnějších srážek tak, aby vodní toky dále klesaly současným tempem. Dále nařídil všem povodňovým komisím na území postižených oblastí nesnižovat protipovodňová opatření oproti stávajícímu stavu. Dále ÚKŠ zrušil povinnost hlídkové služby, úkol povodí Vltavy vypouštět vodu z vltavské kaskády, povinnost povodňových komisí zachovat dosavadní stav protipovodňových zábran. Konečně zrušil plošně vyhlášené 2. stupně povodňové aktivity kromě Plzeňského, Jihočeského a Karlovarského kraje. Jsme toho názoru, že ÚKŠ nebyl k přijetí takových opatření oprávněn. ÚKŠ je pracovním orgánem vlády k řešení krizových situací. Komentované ustanovení (§ 39 odst. 2) na tomto jeho postavení nic nemění. Krizový zákon žádné pravomoci ÚKŠ ani KŠK nepřiznává. Za všech okolností zůstávají tyto štáby jako pracovní orgány. Naopak z § 77 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), plyne (byť ne zcela přesně), že na celém území, pro které byl vyhlášen krizový stav (nouzový stav nebo stav nebezpečí), přejímá řízení ochrany před povodní orgán, který je k tomu podle KriZ oprávněn. To znamená vláda nebo hejtman.

Současně komentované znění zpochybňuje Statut ÚKŠ v čl. 3, podle kterého ÚKŠ zahajuje svoji činnost až po jeho aktivaci, o níž rozhoduje předseda vlády nebo v době jeho nepřítomnosti v České republice nebo z jiných závažných důvodů první místopředseda vlády nebo jiný předsedou vlády pověřený místopředseda. Jak již jsme uvedli, k zahájení své činnosti ÚKŠ nepotřebuje žádné rozhodnutí o jeho aktivaci. ÚKŠ je pracovním orgánem vlády určeným k řešení krizových situací ze zákona. Článek 3 ÚKŠ je tak např. v přímém rozporu s § 39 odst. 2, který předpokládá, že ÚPK se za nouzového stavu automaticky stane součástí ÚKŠ.

Článek 4, bod 5. písm c) Statutu ÚKŠ ještě hovoří o tom, že součástí ÚKŠ se z důvodu řešení výskytu závažných infekčních onemocnění, kdy je vyhlášen krizový stav, stává ÚEK. Statut ÚEK tvoří přílohu usnesení vlády ze dne 14. září 2011 č. 682. ÚEK je stálým pracovním orgánem vlády. Statut dále uvádí, že v případě, kdy vláda vyhlásí nouzový stav, stává se ÚEK součástí ÚKŠ.

ÚEK koordinuje zpracování a aktualizaci Pandemického plánu ČR a dále kontroluje a koordinuje v celém rozsahu řízení ochrany veřejného zdraví akceschopnost resortů včetně jimi stanovených nezbytných veřejných služeb v případě výskytu závažných infekčních onemocnění včetně výskytu chřipky způsobené novou variantou chřipkového viru. V rámci plnění úkolů v oblasti ochrany veřejného zdraví a zajištění akceschopnosti resortů včetně jejich jimi stanovených nezbytných veřejných služeb v případě výskytu závažných infekčních onemocnění včetně výskytu chřipky způsobené novou variantou chřipkového viru (i) informuje vládu o průběhu a důsledcích výskytu závažných infekčních onemocnění včetně výskytu chřipky způsobené novou variantou chřipkového viru v případě vzniku pandemie chřipky, (ii) koordinuje a kontroluje činnost krajských epidemiologických komisí, (iii) vyhodnocuje vývoj epidemiologické situace, (iv) doporučuje vládě v rozsahu stanoveném právními předpisy přijímání příslušných protiepidemických opatření s celostátní působností a (v) v rámci své činnosti předkládá vládě zprávy o vývoji epidemiologické situace a navrhuje nezbytná opatření na úseku ochrany veřejného zdraví a k zajištění akceschopnosti resortů včetně jimi stanovených nezbytných veřejných služeb. ÚEK je oprávněna podle potřeby žádat prostřednictvím svého předsedy podklady od všech ministrů, vedoucích správních úřadů a hejtmanů potřebné pro plnění svých úkolů.

ÚEK má 21 členů, kterými jsou předseda, místopředseda, tajemník a další členové. Předsedou ÚEK je ministr zdravotnictví a místopředsedou hlavní hygienik ČR. Tajemníkem ÚEK je zástupce odboru ochrany veřejného zdraví MZdr. Dalšími členy ÚEK jsou vedoucí pracovníci ministerstev v úrovni minimálně ředitele odboru MO, MV, MD, MF, MŠMT, MPO, MMR, MZe a MZV, dále místopředseda SSHR, zástupce Národní referenční laboratoře ve Státním zdravotním ústavu a člen EISS, zástupce Národního referenčního centra pro analýzu epidemiologických dat ve Státním zdravotním ústavu a člen EISS, zástupce odboru ochrany veřejného zdraví MZdr, zástupce odboru bezpečnosti a krizového řízení MZdr, zástupce úseku zdravotní péče MZdr, zástupce úseku farmacie MZdr, zástupce ČR v Poradním sboru Evropského centra pro prevenci a kontrolu nemocí a tiskový mluvčí MZdr. ÚEK zasedá podle potřeby, nejméně 1x za rok. Závěry ze zasedání jsou vydávány formou usnesení ÚEK.

Toto ustanovení souvisí s § 9a odst. 2 zák. o zaj. obrany. Podle něj za stavu ohrožení státu vyhlášeného v souvislosti se zajišťováním obrany ČR před vnějším napadením a za válečného stavu mohou OKŘ nařizovat také opatření podle KriZ, pokud nejsou v rozporu se zák. o zaj. obrany.

V době, kdy § 9a odst. 2 zák. o zaj. obrany neplatil, se vycházelo z takového výkladu § 39 odst. 3, podle něhož OKŘ podle KriZ v případě stavu ohrožení státu vyhlášeného v důsledku vnějšího ohrožení a válečného stavu nepřebírají řízení ani nezasahují do činnosti orgánů odpovědných za zajišťování obrany státu podle zák. o zaj. obrany (tj. vlády, ministerstev, jiných ÚSÚ, ČNB, KÚ, OÚ obcí s rozšířenou působností a OÚ). Dále že za stavu ohrožení státu ve smyslu zák. o zaj. obrany a válečného stavu může dojít ke vzniku krizové situace ve smyslu KriZ. V takovém případě OKŘ postupují a přijímají opatření podle KriZ. Tento výklad měl zabránit možným kompetenčním konfliktům a případnému zasahování OKŘ do činnosti orgánů při řešení tzv. vojenských krizových situací ve smyslu zák. o zaj. obrany.

Nové ustanovení zák. o zaj. obrany představované § 9a odst. 2 podle našeho názoru rozšířilo pravomoc OKŘ uvedených v KriZ. Jediným OKŘ, kterému se ale fakticky rozšířila pravomoc, je vláda. V důsledku toho je oprávněna za stavu ohrožení státu vyhlášeného v souvislosti se zajišťováním obrany před vnějším napadením a za válečného stavu nařídit krizová opatření podle § 5 až § 8 KriZ. Hejtman kraje je pak povinen tato krizová opatření provést v rámci svého kraje. Přitom nadále platí, že OKŘ, zřízené podle KriZ, nemohou zasahovat do působnosti orgánů odpovědných za organizaci a řízení obrany státu a nařizovaná opatření podle KriZ nesmí být v rozporu s opatřeními nařízenými či přijatými podle zák. o zaj. obrany. Samozřejmě, pokud v souvislosti s tzv. vojenskými krizovými situacemi dojde ke vzniku tzv. nevojenské krizové situace, postupuje se při jejich řešení podle KriZ.

Toto ustanovení je vyjádřením staré známé pravdy: "Těžko na cvičišti, lehko na bojišti" nebo "Štěstí přeje připraveným." Při řešení krizových situací je obojího zapotřebí. Proto OKŘ a příslušné složky organizují, provádějí a vyhodnocují cvičení v rámci připravenosti na krizové situace. V podrobnostech odkazujeme na komentář k § 10 odst. 1 písm. j). Cílem těchto cvičení je zajistit lepší připravenost na řešení krizových situací po stránce organizační, technické, personální a v případě potřeby i legislativní.

Směrnice MV č. j. MV-117572-2/PO-OKR-2011 ze dne 24.11.2011, kterou se stanoví jednotná pravidla organizačního uspořádání krizového štábu kraje, krizového štábu obce s rozšířenou působností a krizového štábu obce, např. v čl. 11 hovoří o cvičení krizového štábu, které je jednou z forem odborné přípravy členů krizového štábu na řešení krizových situací.

Podle § 29 krajského zřízení orgány kraje vykonávají na svém území přenesenou působnost ve věcech, které stanoví zákon. Podle § 61 obecního zřízení přenesená působnost ve věcech, které stanoví zvláštní zákony, je v základním rozsahu svěřeném obci vykonávána orgány obce určenými tímto nebo jiným zákonem (v tomto případě krizovým zákonem) nebo na základě tohoto zákona; v tomto případě je území obce správním obvodem, v rozsahu OÚORP vykonávána tímto úřadem.

Na základě KriZ tak hejtman, KÚ, starosta ORP, OÚORP, starosta obce a OÚ vykonávají činnosti, které KriZ označuje za přenesenou působnost, co představuje výkon státní správy.

Při výkonu přenesené působnosti se orgány kraje a obce (ORP) při vydávání nařízení kraje nebo nařízení obce (ORP) řídí zákony a jinými právními předpisy. V ostatních případech se řídí i usneseními vlády a směrnicemi ÚSÚ. Aby usnesení vlády či směrnice ÚSÚ byla platná a zavazovala orgány kraje a orgány obce (ORP), musí být publikovány ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí a nesmí těmto orgánům stanovit povinnosti, které jim nestanoví zákon.

Dále při výkonu přenesené působnosti na základě KriZ a právních předpisů vydaných k jeho provedení se orgány krajů a obcí (ORP) také řídí opatřeními přijatými při výkonu kontroly podle § 33.

Při výkonu přenesené působnosti mohou kraje a obce vydávat předpisy, které se nazývají nařízení. Nařízení kraje vydává rada kraje. Nařízení obce vydává rada obce. S vydáním nařízení krizový zákon výslovně počítá v § 22 odst. 1, kdy rada obce může za účelem provedení krizových opatření za nouzového stavu nebo stavu nebezpečí vydat nařízení obce.

Na výkon přenesené působnosti podle KriZ má kraj, obec a ORP nárok na příspěvek ze státního rozpočtu, který stanoví MF po projednání s MV.

Mimoto KriZ ještě zvlášť v § 25 upravuje způsob zajištění finančních prostředků k zajištění přípravy na krizové situace, na jejich řešení a odstraňování jejich následků.

MV jmenuje z řad svých státních zaměstnanců správce obce v případě, že (i) neuskuteční se v obci vyhlášené volby do zastupitelstva obce pro nedostatek kandidátů na členy zastupitelstva obce, (ii) zanikne všem členům zastupitelstva obce a na uprázdněné mandáty nenastoupí náhradníci nebo (iii) dojde ke sloučení obcí nebo k oddělení části obce.

V takovém případě správce obce může zřídit KŠ jako svůj pracovní orgán, zajišťuje za krizové situace provedení krizových opatření v podmínkách správního obvodu obce, plní úkoly stanovené starostou ORP a OKŘ, zabezpečuje varování a informování osob na území obce před hrozícím nebezpečím a vyrozumění OKŘ, nařizuje a organizuje evakuaci osob z ohroženého území obce, organizuje činnost obce v podmínkách nouzového přežití obyvatelstva a zajišťuje organizaci dalších opatření nezbytných pro řešení krizové situace. V podrobnostech odkazujeme na komentář k § 21.

Náklady spojené s výkonem funkce správce obce jsou hrazeny z rozpočtu MV. Od toho je třeba odlišit činnost správce obce, která je samozřejmě hrazena z rozpočtu obce či tzv. příspěvku v souvislosti s výkonem přenesené působnosti. Typicky se může jednat například o zřízení krizového štábu, provádění krizových opatření v podmínkách správního obvodu obce nebo organizaci činnosti obce v podmínkách nouzového přežití obyvatelstva.

Činnost správce obce končí dnem ustavujícího zasedání zastupitelstva obce nebo zvolením starosty. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva obce podá správce obce zprávu o výkonu své funkce a o stavu hospodaření a majetku obce.

Krizový zákon neřeší situaci, kdy MV je jmenován správce obce, která je ORP. Její starosta totiž plní úkoly uvedené v § 18 KriZ; v krizové situaci pak zejména úkoly uvedené v § 18 odst. 3. Správce obce jmenovaný MV může totiž vykonávat jen úkoly uvedené v § 21 odst. 2 písm. a) až c) a odst. 3 KriZ. Zákonodárce ani gestor KriZ (MV) pravděpodobně nepředpokládají, že by v ORP mohla taková situace nastat.

Ředitel Magistrátu hl. m. Prahy jmenuje správce městské části hlavního města Prahy v případě, že se neuskuteční v městské části vyhlášené volby do zastupitelstva městské části pro nedostatek kandidátů na členy zastupitelstva městské části, že poklesne počet členů zastupitelstva městské části o více než o polovinu z celkového počtu, nebo že dojde k rozpuštění zastupitelstva městské části z důvodů, které stanoví tento zákon.

Za krizového stavu (stavu nebezpečí, nouzového stavu a stavu ohrožení státu) správce městské části v oblasti krizového řízení plní stejné úkoly jako správce obce (viz komentář k předchozímu odstavci).

Ředitel Magistrátu hl. m. Prahy kontroluje činnost správce městské části. To znamená, že ve vztahu ke krizovému řízení, resp. k činnostem, které v této souvislosti vykonává správce městské části, kontrolní činnost vykonává nejen HZSK, resp. HZS hl. m. Prahy v součinnosti s Magistrátem hl. m. Prahy, ale vykonává ji i přímo ředitel Magistrátu hl. m. Prahy. Tuto kontrolní činnost ředitel Magistrátu hl. m. Prahy vykonává přímo ve vztahu k činnostem uvedeným v § 21 odst. 2 písm. a) až c) a odstavce 3 KriZ.

Osobní a věcné výdaje spojené s výkonem funkce správce městské části hradí hlavní město Praha. Ostatní výdaje hradí městská část, pro niž byl správce jmenován.

Činnost správce městské části končí dnem ustavujícího zasedání nově zvoleného zastupitelstva městské části. Na ustavujícím zasedání zastupitelstva městské části podá správce městské části zprávu o výkonu své funkce a o stavu hospodaření a majetku městské části.

Komentované ustanovení výslovně pro KriZ stanoví princip proporcionality. Ten platí pochopitelně nejen pro KriZ, ale vyplývá již ze samotného ústavního pořádku, zejména z čl. 4 Listiny. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 4 Listiny při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu; taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro jaké byla stanovena.

Ohledně účelu a smyslu čl. 4 Listiny (a tedy i z něho vycházejícího komentovaného ustanovení) lze citovat z odborné literatury: "[J]e funkcí všech odstavců komentovaného ustanovení ochrana základních práv před jejich nepatřičným krácením, jež by v extrémních případech mohlo vést až k jejich likvidaci. Jinými slovy, celé komentované ustanovení stanoví limity výkonu veřejné moci při omezování základních práv. Idea regulace omezování základních práv obsažená v komentovaném ustanovení také svědčí o tom, že tvůrci ústavního pořádku si osvojili liberální pojetí základních práv, z něhož plyne, že základní práva jsou chápána jako jednotlivcům , státu předcházející a existující ve své celosti, zatímco jejich omezování nikdy nesmí být bezbřehé a naopak musí být ‚měřitelné' v procesu (soudního) přezkoumávání." (Wagnerová a kol., 2012, s. 125)

Při omezování základních práv a svobod tak kterýkoliv orgán veřejné moci musí mít na paměti tuto základní zásadu a k jakémukoliv omezování základních práv přistupovat zdrženlivě. Na tomto místě je vhodné znovu připomenout test proporcionality (viz komentář k § 5), který ve své rozhodovací praxi užívá nejen Ústavní soud a obecné soudy, ale jsou povinny jej aplikovat rovněž veškeré další orgány veřejné moci při omezování základních práv a svobod.

V každém jednotlivém případě může být obtížné posoudit, co je nezbytnou mírou zásahu do práv a svobod, jak o ní hovoří komentované ustanovení. To však neznamená možnost neomezené úvahy orgánů výkonné moci. Vždy je třeba zkoumat, zda požadovaného cíle lze dosáhnout mírnějšími prostředky, jež méně zasahují do základních práv a svobod; pokud ano, je třeba užít tohoto mírnějšího (resp. co nejmírnějšího) zásahu. I zásahy do základních práv a svobod učiněné na základě KriZ jsou pochopitelně přezkoumatelné soudy v oblasti správního soudnictví.

Zákaz zasahovat do základních práv ve větším než přípustném rozsahu pak obsahují i mezinárodní lidskoprávní dokumenty. Kupříkladu v čl. 17 Úmluvy je obsažen zákaz zneužití práva, podle něhož nic v Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoliv právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na popření kteréhokoliv ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví. Přitom u každého jednotlivého práva Úmluva připouští možnost jeho omezení; kupříkladu pro svobodu shromažďování a sdružování stanoví čl. 11 odst. 2 možnost omezit toto právo, stanoví-li tak zákon a je-li to nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku apod. Čl. 17 tak zdůrazňuje, že tuto i jiné svobody přiznané Úmluvou lze omezit pouze v nezbytném rozsahu, přičemž nesmí dojít k popření žádného z těchto základních práv. Obdobné ustanovení pak obsahuje čl. 5 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, podle něhož nic v tomto paktu nemůže být vykládáno tím způsobem, jako by dávalo kterémukoliv státu, kterékoliv skupině nebo osobě jakékoliv právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k potlačení některého z práv nebo některé ze svobod uznaných Mezinárodním paktem o občanských a politických právech nebo k jejich omezení ve větším rozsahu, než pakt stanoví.

Komentované ustanovení je tak naplněním požadavků nejen Listiny, ale i mezinárodních lidskoprávních dokumentů, jimiž je ČR vázána (viz čl. 1 odst. 2, čl. 10 či čl. 95 odst. 1 Ústavy). Aby bylo možno mluvit o ČR jako demokratickém právním státě založeném na úctě k právům a svobodám člověka a občana, je nezbytné přísně lpět mimo jiné i na jejich dodržování.

Tuto evidenci spravuje MV, a to za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu, pokud vláda jako krizové opatření nařídí povinné hlášení přechodné změny pobytu osob a osoby ohrožené na životě nebo zdraví dobrovolně nebo v rámci organizované opustí místo svého trvalého pobytu na dobu delší než 3 dny.

Jak již jsme uvedli v komentáři k § 10 odst. 1 písm. d), podle § 10 odst. 4 by tuto evidenci mělo vést GŘ HZS. Přesto jsme toho názoru, že tuto evidenci může vést a spravovat pouze MV jakožto ústřední orgán státní správy pro hlášení pobytu a evidenci obyvatel [viz § 12 odst. 1 písm. b) kompetenčního zákona], nikoliv GŘ HZS. V podrobnostech proto odkazujeme na komentář k tomuto ustanovení.

MV vydalo dne 7.11.2013 směrnici č. j. MV-55649-19/PO-OKR-2013 o stanovení postupů a působností orgánů obce a orgánů kraje při vedení evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob a evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí podle § 39d a § 39e zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění zákona č. 430/2010 Sb. Tato směrnice uvádí, že OÚO a OÚORP vedou údaje v evidenci (tj. evidence za nouzového stavu a stavu ohrožení státu) a evidenci za stavu nebezpečí způsobem umožňujícím dálkový přístup v registru přechodných pobytů. Pokud to není možné, vede se tato evidence v listinné podobě. Dále směrnice upravuje způsob předávání evidovaných údajů, tj. jejich vkládání elektronickou formou nebo předávání v listinné podobě. V této souvislosti směrnice upravuje i vzor formuláře pro vedení údajů v evidenci o přechodných změnách pobytu osob a evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí v listinné podobě.

Dále MV vydalo dne 23.10.2013 pod č. j. MV-55649-20/PO-OKR-2013 tzv. pomůcku o stanovení jednotných pravidel vedení evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob a evidence údajů o přechodných změnách pobytu osob za stavu nebezpečí podle § 39d a § 39e zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění zákona č. 430/2010 Sb. Tato pomůcka není právně závazná a nemůže ukládat orgánům krajů a obcí povinnosti. Tato pomůcka může být jakýmsi doporučením, jak mají orgány krajů a obcí v dané oblasti postupovat. Tyto ji však nemusí respektovat. Nicméně budeme se jí podle potřeby dále zabývat v souvislosti s tímto ustanovením a ustanovením § 39e.

MV, HZSK, OÚORP a OÚO za nouzového stavu a za stavu ohrožení státu na základě krizového opatření nařízeného vládou, které je nařízeno podle § 6 odst. 2 písm. a), zpracovávají údaje v rozsahu, které zákon stanoví, tj. jméno, příjmení, datum narození, místo trvalého pobytu a místo přechodného pobytu. Tyto údaje jsou tedy těmito orgány vloženy do evidence a dále předávány tzv. cestou od zdola nahoru.

Konstrukci tohoto ustanovení nepovažujeme za příliš šťastnou. Vedení evidence a její správa, což jsou dvě neoddělitelné funkce a které logicky obsahují i zpracování či zpracovávání údajů, je krizovým opatřením ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a), resp. § 7. Krizová opatření mohou být nařízena jen za krizového stavu a zanikají nejpozději s jeho uplynutím nebo zrušením.

Jsme toho názoru, že okamžikem zrušení tohoto krizového opatření nebo okamžikem zrušení nouzového stavu, za jehož účinnosti bylo takovéto krizové opatření nařízeno, jsou MV, HZSK, OÚORP a OÚO povinny ukončit vedení této evidence. Proto ani nemůžeme souhlasit s čl. 6 odst. 2 a 3 pomůcky MV ze dne 23.10.2013, č. j. MV-55649-20/PO-OKR-2013, který stanoví, že MV může rozhodnout o tom, že evidence bude vedena i po skončení nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu a kdy bude ukončena. Toto ustanovení je přímo v rozporu s KriZ a čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, když zákon takové oprávnění MV nestanoví.

Podle našeho názoru je v případě zrušení tohoto krizového opatření nebo zrušení nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu, v jehož rámci bylo takové krizové opatření nařízeno, třeba část ustanovení, které hovoří o zpracování údajů o přechodných změnách pobytu osob, vykládat tak, že se jedná toliko o činnost, která směřuje k jejich zničení, archivaci, předání k zapracování do příslušných registrů a rejstříků, je-li toho třeba (např. evakuovaná osoba v místě přechodného pobytu zemře nebo žena porodí dítě anebo evakuovaní partneři uzavřou manželství), případně budou v souladu s KriZ a zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, zpracovány. To ovšem nemění nic na tom, že okamžikem zrušení tohoto krizového opatření nebo zrušení příslušného krizového stavu, v jehož rámci bylo takové krizové opatření nařízeno, vedení evidence o přechodných změnách pobytu osob končí.

Navíc zákon takovéto zpracování podmiňuje zájmem subjektů, jejichž údaje jsou takto evidovány. Domníváme se proto, že tento zájem musí být doložitelný a ověřitelný a musí z něj vyplývat, že je v zájmu těchto subjektů, resp. osob, o jejichž údaje se jedná. To bude muset posoudit ten, kdo takovou evidenci vede. Zpracování vedené jinými zájmy bude v rozporu s KriZ a zákonem na ochranu osobních údajů.

Údaje, které jsou obsažené v evidenci vedené MV podle § 10 odst. 1 písm. d), vycházejí z evidence údajů, kterou vede a spravuje HZSK podle § 15 odst. 4 písm. c) pro území kraje.

Údaje, které jsou obsažené v evidenci vedené HZSK podle § 15 odst. 4 písm. c), vycházejí z evidence údajů, kterou vede a spravuje OÚORP podle § 19 odst. 1 písm. c) pro svůj správní obvod, přičemž OÚORP tyto údaje předává HZSK. Pakliže pomůcka MV ze dne 23.10.2013, č. j. MV-55649-20/PO-OKR-2013, v čl. 4 odst. 8 hovoří o tom, že HZSK je mimo jiné oprávněn spravovat evidované údaje, které do registru přechodných pobytů vložily OÚO, případně OÚORP, které se nacházejí na území příslušného kraje, je tím třeba rozumět, že HZSK spravuje evidenci, kterou za tím účelem vytvořil dle § 15 odst. 4 písm. c). HZSK nespravuje evidenci, kterou vede OÚORP dle § 19 odst. 1 písm. c), protože k tomu není ze zákona oprávněn.

Údaje, které jsou obsažené v evidenci vedené OÚORP podle § 19 odst. 1 písm. c), vycházejí z evidence údajů, kterou vede a spravuje OÚ podle § 21a odst. 1 písm. c) pro svůj územní obvod, přičemž OÚ tyto údaje předává OÚORP. I v tomto případě platí, že HZSK tuto evidenci OÚ nespravuje, ale spravuje evidenci, kterou vytvořil na základě údajů z evidence OÚORP, který jej zase vytvořil z údajů z evidence OÚ (tzv. sběr informací od zdola nahoru, jak již jsme uvedli).

Pokud hejtman za stavu nebezpečí jako krizové opatření nařídí hlášení přechodné změny pobytu osob [§ 14 odst. 4 písm. f)], HZSK zahájí vedení evidence podle § 15 odst. 4 písm. d), kterou také pro územní obvod svého kraje spravuje. To znamená, že odpovídá za její správnost.

V této evidenci se vedou údaje jako jméno (jména), příjmení, datum narození, místo trvalého pobytu a místo přechodné změny pobytu.

I v tomto případě platí to, co jsme uvedli k vedení evidence po skončení nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. Okamžikem zrušení tohoto krizového opatření nebo okamžikem zrušení stavu nebezpečí, za jehož účinnosti bylo takovéto krizové opatření hejtmanem nařízeno, jsou HZSK, OÚORP a OÚO povinny ukončit vedení této evidence. Ani v tomto případě nemůžeme souhlasit s čl. 4 odst. 2 směrnice MV ze dne 7.11.2013, č. j. MV-55649-19/PO-OKR-2013, a čl. 6 odst. 2 a 4 pomůcky MV ze dne 23.10.2013, č. j. MV-55649-20/PO-OKR-2013, podle nichž tato evidence může být z rozhodnutí hejtmana vedena i po skončení stavu nebezpečí, a kdy bude po jeho skončení ukončena. Toto ustanovení je přímo v rozporu s KriZ a čl. 2 odst. 2 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, když zákon takové oprávnění hejtmanovi kraje nestanoví.

Znovu připomínáme, že i toto ustanovení je třeba vykládat tak, že jde jen o činnost (tj. zpracování), která směřuje ke zničení údajů shromážděných v evidenci nebo jejich archivaci, předání k zapracování do příslušných registrů a rejstříků, je-li toho třeba (např. evakuovaná osoba v místě přechodného pobytu zemře nebo žena porodí dítě anebo evakuovaní partneři uzavřou manželství), případně budou v souladu s KriZ a zákonem na ochranu osobních údajů zpracovány. To ovšem nemění nic na tom, že okamžikem zrušení tohoto krizového opatření nebo zrušení stavu nebezpečí, v jehož rámci bylo takové krizové opatření nařízeno, vedení evidence o přechodných změnách pobytu osob končí.

Údaje, které jsou obsažené v evidenci vedené HZSK podle § 15 odst. 4 písm. d), vycházejí z evidence údajů, kterou vede a spravuje OÚORP podle § 19 odst. 1 písm. d) pro svůj správní obvod, přičemž OÚORP tyto údaje předává HZSK. Jestliže pomůcka MV ze dne 23.10.2013, č. j. MV-55649-20/PO-OKR-2013, v čl. 4 odst. 8 hovoří o tom, že HZSK je mimo jiné oprávněn spravovat evidované údaje, které do registru přechodných pobytů vložily OÚO, případně OÚORP, které se nacházejí na území příslušného kraje, je tím třeba rozumět, že HZSK spravuje evidenci, kterou za tím účelem vytvořil dle § 15 odst. 4 písm. d). HZSK nespravuje evidenci, kterou vede OÚORP dle § 19 odst. 1 písm. d), protože k tomu není ze zákona oprávněn.

Údaje, které jsou obsažené v evidenci vedené OÚORP podle § 19 odst. 1 písm. d), vycházejí z evidence údajů, kterou vede a spravuje OÚ podle § 21a odst. 1 písm. d) pro svůj územní obvod, přičemž OÚ tyto údaje předává OÚORP. I v tomto případě platí, že HZSK tuto evidenci OÚ nespravuje, ale spravuje evidenci, kterou vytvořil na základě údajů z evidence OÚORP, který jej zase vytvořil z údajů z evidence OÚ.

Pokud dojde k vyhlášení nouzového stavu a vláda nařídí krizové opatření spočívající v povinnosti hlášení přechodné změny pobytu osob a změna trvalého pobytu bude delší než 3 dny a hejtman před tím v rámci stavu nebezpečí nařídil jako krizové opatření povinnost hlásit přechodnou změnu pobytu osob, pak se tato evidence HZSK, OÚORP a OÚ ze zákona stane evidencí údajů o přechodných změnách pobytu osob za nouzového stavu. V takovém případě HZSK údaje z této evidence předá MV.

V této souvislosti se nelze nezmínit o rozdílu, který v důsledku textu KriZ vzniká mezi údaji obsaženými v evidenci osob, která je vedena za stavu nebezpečí, s údaji obsaženými v evidenci osob, která je vedena za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu. Tento rozdíl spočívá v tom, že evidence vedená za stavu nebezpečí obsahuje širší okruh osob.

Za stavu nebezpečí hejtman může nařídit krizové opatření, které zní: "hlášení přechodné změny pobytu osob".

Za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu vláda může nařídit krizové opatření, které zní: "Nařídit povinné hlášení přechodné změny pobytu osob, kterou se rozumí opuštění místa trvalého pobytu osoby, k němuž je hlášena v místě, ze kterého byla organizovaně evakuována nebo které o své vůli opustila z důvodu ohrožení svého života nebo zdraví, pokud tato změna pobytu bude delší než 3 dny."

Vládou nařízené krizové opatření totiž postihuje jen osoby, které mají trvalý pobyt ve smyslu zákona o evidenci obyvatel, a osoby (cizince a občany EU), které mají trvalý pobyt na území ČR podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Dále toto krizové opatření platí jen v případě, že změna trvalého pobytu bude trvat déle než 3 dny.

Oproti tomu krizové opatření nařízené hejtmanem za stavu nebezpečí postihuje všechny osoby bez rozdílu (ať už se jedná o pobyt trvalý, přechodný, dlouhodobý, nehlášený - osoba je hlášena k pobytu na jiném místě atp.). Toto krizové opatření není podmíněno délkou přechodné změny pobytu.

V důsledku této legislativní úpravy tak evidenci vedené za stavu nebezpečí podléhají všechny osoby, kterých se krizové opatření nařízené hejtmanem podle § 14 odst. 4 písm. f) dotkne. Evidenci vedené za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu na základě krizového opatření vlády podle § 6 odst. 2 písm. a) podléhají jen osoby, které mají na takto postiženém místě trvalý pobyt.

Pokud se evidence vedená za stavu nebezpečí stane evidencí údajů o přechodných změnách pobytu osob za nouzového stavu nebo stavu ohrožení státu v důsledku krizového opatření nařízeného vládou podle § 6 odst. 2 písm. a), pak díky tomu obsahuje údaje o širším okruhu osob, než by tomu bylo v případě, kdyby vyhlášení nouzového stavu nepředcházel stav nebezpečí a hejtman nenařídil krizové opatření podle § 14 odst. 4 písm. f).

V důsledku této legislativní úpravy také vzniká logický rozpor z hlediska rozsahu zpracovávaných údajů [srov. znění § 39d odst. 2 a § 39e odst. 1 se zněním § 6 odst. 2 písm. a) a 14 odst. 4 písm. f)].

V evidenci údajů o přechodných změnách pobytu osob se uvádí jméno (popř. jména), příjmení, datum narození, místo trvalého pobytu a místo přechodné změny pobytu). Jelikož krizové opatření nařízené hejtmanem kraje podle § 14 odst. 4 písm. f) postihuje podstatně širší okruh osob z hlediska zákonodárcem použitého legislativního pojmu "pobytu", oproti použitému legislativnímu pojmu "trvalého pobytu", domníváme se, že nezbývá než jako místo trvalého pobytu uvést místo přechodného, dlouhodobého atp. pobytu. Nepovažujeme toto řešení za šťastné, neboť jím samotné orgány veřejné moci obcházejí zákon, dokonce postupují protiústavně. Zákonodárce, případně odpovědný gestor (MV) by měl v tomto smyslu provést odpovídající úpravu. K tomuto je namístě dodat, že podle našeho názoru nelze zákonem vymezené nařízení povinného hlášení přechodné změny pobytu osob v § 6 odst. 2 písm. a) vztáhnout jako zákonnou definici též na § 14 odst. 4 písm. f). Pokud by taková definice měla platit i pro krizové opatření nařízené hejtmanem za stavu nebezpečí, musel by to zákonodárce uvést buď v § 2 v rámci vymezení pojmů, nebo by na ustanovení § 6 odst. 2 písm. f) v § 14 odst. 4 písm. f) přímo odkázal anebo uvedl zákonnou definici. To ovšem zákonodárce neučinil.

Omezení oprávnění vyžadovat po právnické nebo fyzické údaje podle KriZ vychází ze zásady co nejmenšího zatěžování právnických a z fyzických osob a zásady hospodárnosti, tedy aby těmto osobám nevznikaly zbytečné náklady. Proto zákon primárně ukládá povinnost, aby údaje (informace) byly získávány z veřejných i neveřejných informačních systémů veřejné správy, jakož i z veřejně dostupných zdrojů (např. internetu). Samozřejmě je třeba vycházet z toho, že takové informace jsou úplné a správné; může se však stát, že tyto informace budou nedostatečné.

Takto je povinen postupovat například HZSK v souvislosti s obstaráním údajů za účelem zpracování krizového plánu kraje. Blíže o tom v komentáři k § 15 odst. 3.

Porušení této povinnosti představuje nezákonný postup, resp. nezákonný zásah, proti němuž se lze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (viz např. komentář k § 15 odst. 3). Je totiž nepředstavitelné, aby takový zásah nepodléhal ochraně ze strany soudní moci.

Dle tohoto zmocňovacího ustanovení vláda vydala nařízení č. 462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Blíže o tomto nařízení vlády pojednáváme v příslušných částech komentáře.

Na základě odstavce 2 vydalo MŠMT vyhlášku č. 281/2001 Sb., kterou se provádí § 9 odst. 3 písm. a) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění vyhlášky č. 237/2003 Sb. Blíže o této vyhlášce pojednáváme v komentáři k § 9 odst. 5 písm. a).

ČBÚ vydal podle odstavce 3 vyhlášku č. 75/2001 Sb., kterou se stanoví báňsko-technické podmínky pro zřizování, využití a ochranu důlních děl vybraných pro využití při krizových situacích pro uplatňování preventivních, technických a bezpečnostních opatření a provádění kontrol. Blíže o této vyhlášce pojednáváme v komentáři k § 9 odst. 5 písm. b).

Toto ustanovení se stalo obsoletním, jelikož zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), byl zákon č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, zrušen.

V této souvislosti je vhodné uvést, že uvedený vodní zákon oproti zákonu č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, kategoricky a jednoznačně nestanoví, že oprávnění a povinnosti povodňových orgánů za stavu nebezpečí a nouzového stavu přecházejí na OKŘ. V podrobnostech odkazujeme na komentář k § 39 odst. 2.