Znovuobjevené procházky

Procházky zažívají během pandemie velkou renesanci. Chůze už od starověku pomáhá lidem relaxovat a přemýšlet. Chůze a procházky mají dokonce svoji vědeckou disciplínu: promenadologii. Vědci zabývající se chůzí v rozhovoru pro rakouský zpravodajský server ORF vysvětlují, proč je procházka mnohem víc než pouhá chůze, jak mohou změnit pohled na svět a co dělá procházku dobrou procházkou. Článek jsme pro vás volně přeložili, jeho plnou verzi naleznete zde (Mehr als nur Gehen: Die unbekannte Rolle des Spaziergangs – news.ORF.at).

Již řečtí peripatetici byli přesvědčeni, že nejlepší nápady přijdou za chůze. Aristoteles, zakladatel této filosofické školy, prý rád prezentoval své učení za chůze. Příslušníci aristokracie si v 18. století uvědomili vysokou hodnotu udržovaných pěších cest a začali budovat soukromé barokní zahrady, promenády a parky určené k procházení. Pohled do kulturní historie ukazuje, že téměř všichni velcí básníci a myslitelé (od Jeana-Jacquese Rousseaua po Sörena Kierkegaarda, Edgara Alana Poea nebo Johanna Wolfganga von Goetha) se ve svých dílech zabývali chůzí a často také byli vášnivými chodci. Pro ženy byla ale bezcílná procházka ve velkých městech dlouho považována za projev prostituce. Na procházkách nicméně i tak sbíralo inspiraci i mnoho žen-umělkyň, např. Virginia Woolf nebo Patti Smith, a dnes již ulice rozhodně nejsou jen doménou mužů.

Dříve se lidé scházeli s přáteli na večeři nebo na pivo. Teď chodíme na procházku.

Zdá se, že procházka se v době koronavirové krize vrací jako jediná možná společenská aktivita (pro rodinné příslušníky, přátele i milence). Jak uvádí sloupek v Süddeutsche Zeitung: „Co jiného by měl člověk v této době dělat? Dříve se lidé scházeli s přáteli na večeři nebo na pivo. V době karantény se scházíme na procházce.“ Zdá se, že život se stal jednou velkou procházkou. Mnoho lidí po celém světě tak v současné době (opět) objevuje procházku jako způsob, jak trávit čas se svými blízkými, podporovat zdraví, relaxovat nebo jednoduše na chvíli opustit čtyři stěny svých bytů. Poněkud jinou pozici zaujímá procházka v životě Betrama Weisshaara a Martina Schmitze, dvou německých promenadologů, kteří se chůzi věnují profesionálně po celá desetiletí. Oba studovali u Luciuse Burckhardta, zakladatele vědy o chůzi, a pokračují v jeho odkazu dodnes.

Promenadologie: Procházka jako věda

Studium chůze v 80. letech 20. století založil švýcarský sociolog Lucius Burckhardt, který působil v oblasti architektury a urbanistického a územního plánování. V té době prudce rostla mobilita, auta se stávala běžnými dopravními prostředky a města i vesnice byly plánovány tak, aby vyhovovaly především autům. „Všude se postavily dálnice, zavedly se levné charterové lety a chůze byla odsunuta stranou. Důležitější byla jízda auty a létání,“ vysvětluje Schmitz.

Burckhardt také kritizoval skutečnost, že mnoho urbanistů pracuje pouze od svých stolů. Politici a architekti by podle něj měli přesně znát místo, které mají ovlivňovat a měnit. A toho nejlépe dosáhnou tak, že se tam půjdou projít. Procházka se tak stala vědeckou metodou a nástrojem vědomého světa: „Chůze tak vlastně pomáhá vytvořit něco krásného, protože čím intenzivněji svět vnímáme, tím lépe jej můžeme přetvářet,“ říká Schmitz.

„Chůze vás přibližuje světu,“ říká Weisshaar. Koneckonců, člověk může uchopit prostor pouze pohybem v něm. Detailní obraz místa lze získat, když tam pohybujeme pěšky: „Naše smyslové orgány mohou zaznamenávat a třídit pouze určité množství informací za sekundu. Při chůzi dokáže mozek držet krok s nohama.“ To také znamená, že „čím rychleji cestujeme, tím chudší je naše vnější realita.“

Je potěšující, že mnoho lidí nyní znovuobjevuje radost z chůze, i když se (tato radost) zrodila spíše z nutnosti. „Mnoho lidí, včetně politiků a projektantů, si nyní uvědomuje, jak důležité je dobré životní prostředí. Velikost a počet městských parků ale často zdaleka nestačí. Je také důležité, aby chodníky byly dost široké a aby nesloužily jako parkoviště“, řekl Weisshaar. Schmitz to vidí podobně. Nelíbí se mu, že přes zaparkovaná auta, která se zvětšují a zvětšují, už často není vidět. V mnoha metropolích je však patrná snaha učinit město opět přívětivější pro chodce. Jako příklad uvádí Schmitz Paříž, jejíž starostka nedávno oznámila, že Champs-Elysees, nejslavnější bulvár hlavního města Francie, bude přeměněn ve „velkou zahradu“.

Z Champs-Elysees se v budoucnu stane „velká zahrada“ – pro promenadologa Weisshaara je to znamení, že se města vrací k lidskému měřítku

Podle Weisshaara se vracíme k tomu, že měřítkem bude opět člověk: „Všechna města, která se úspěšně rozvíjejí, dávají chodcům zelenou. Podpora pěší dopravy je vždy přínosem také pro veřejný prostor, ze kterého pak budou mít prospěch všichni lidé.“

Podle Schmitze tento vývoj, který je ovlivněn také zvyšováním povědomí o životním prostředí, odhaluje, že končí dominance automobilů. Schmitz však pochybuje, že ke skutečné změně bude stačit jen zkušenost z pandemie. Upozorňuje, že je nutné také změnit veřejný prostor. Ale ani přizpůsobení ulic pěším, zřizování pěších a zklidněných zón nestačí „Město nemá tolik prostoru, aby všechny formy dopravy – auto, kolo, vlak i chůze – mohly fungovat odděleně od sebe. Musí být méně aut“, říká Schmitz.

Musí být méně aut.

Schmitz také pozoruje rostoucí zájem o virtuální svět: „Existuje mnoho umělců, kteří organizují procházky, prohlídky města a umělecké akce.“ Weisshaar doporučuje zvukové průvodce pro procházky městem, protože pak „oči vidí více“. Čas od času ale neškodí cestovat bez hudby a tzv. bez ničeho a vědomě se napojit na to, s čím se setkáváte. Člověk musí vydržet, že se deset minut nestane nic velkolepého. Koneckonců procházka je vždy „pozvánkou k náhodě a k přemýšlení“.

Každá procházka je jedinečná

„Při chůzi mozek přepíná mezi hemisférami, protože každá noha je ovládána opačnou hemisférou mozku. Tato nenáročná a opakující se aktivita, která vás zcela nepohltí snadno přináší překvapivé nápady,“ říká Weisshaar. A dodává: „Jsme chodící bytosti, chůze je něco velmi důležitého, co nás utváří.“

Jediná chyba, kterou můžete při chůzi udělat, je, že vůbec chůzí nezaměstnáte mysl. Kdyby se vám procházka zdála nudná, můžete probudit svoji zvědavost a jít na místa, kde jste nikdy nebyli. Ani Schmitz nemá jeden návod na dobrou procházku, vždy totiž můžete objevovat nové věci. „Můžete opakovat trasu, ale nikdy ne procházku. Každá procházka je jedinečná.“

Tamara Sill, ORF.at

 

Odkazy:

+ Champs-Elysees: Paris verwandelt Prachtstraße in „Garten“ – news.ORF.at

I vy můžete přispět

Chcete dýchat ve vašem městě čistý vzduch namísto koktejlu zplodin?
A co takhle mít možnost chodit městem pohodlně a bezpečně pěšky?

Podpořte nás